Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

57 Af 32/2012 - 48

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra

Krysla a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a Mgr. Miroslavy Kašpírkové v právní věci

žalobce: Ing. M.T., zastoupeného Ing. Ladislavem Michálkem, daňovým poradcem, se sídlem

Pražská 268, Sušice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem

Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v

Plzni ze dne 24. 4. 2012, č. j. 3251/12-1200-402547 a č. j. 3244/12-1200-402547,

t a k t o:

I. Žaloby s e z a m í t a j í.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se včas podanými žalobami, spojenými zdejším soudem ke společnému

projednání a rozhodnutí, domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Finančního

ředitelství v Plzni [jehož působnost přešla od 1. 1. 2013 na Odvolací finanční ředitelství (dále

jen „žalovaný“)], kterými byla zamítnuta odvolání žalobce směřující proti rozhodnutím

Finančního úřadu v Domažlicích (dále jen „správce daně“), ze dne 27. 9. 2011, č. j.

91667/11/118920403050 a č. j. 91897/11/118920403050. Těmito rozhodnutími správce daně

rozhodl o odvoláních žalobce proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů

pokračování 2 57Af 32/2012

fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a 2009 vydaných správcem daně pod č. j.

81006/11/118920403050 dne 25. 7. 2011 a č. j. 91897/11/118920403050 ze dne 27. 9. 2011,

tak, že snížil dodatečně doměřenou daň z příjmů fyzických osob a zároveň snížil zákonné

penále.

I. Obsah žalob

Žalobce v podaných žalobách namítl nezákonnost vydaných rozhodnutí žalovaného,

jakož i prvoinstančních rozhodnutí správce daně, z důvodu nesprávného právního posouzení

věci. Uvedl, že správce daně posoudil jako nesprávnou skutečnost, že žalobce uplatnil do

výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů částky cestovních výdajů (základní náhradu

a náhradu za spotřebované pohonné hmoty) v závislosti na zaevidování výběru hotovosti

žalobcem v daňové evidenci, avšak podle názoru správce daně lze tyto náhrady uplatnit jen

v období, kterého se týkají, a to ve výši nároku v tomto zdaňovacím období, tj. ve výši sazby

základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty v závislosti na počtu

ujetých kilometrů v příslušném zdaňovacím období. Žalobce poukázal na znění § 24 odst. 2

písm. k) bod 3. , o daních z příjmů, ve znění účinném pro

projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“), které uvádí, co se rozumí výdajem

na zajištění, udržení a dosažení příjmů, avšak neuvádí, kdy lze tento výdaj uplatnit. Dle

žalobce není nikde v tomto ustanovení uvedeno, že tento výdaj lze uplatnit jen v daném

zdaňovacím období, jak se domnívá správce daně. Žalobce připomněl, že výdajem se ve

smyslu zákona o daních z příjmů (s odkazem na § 7 odst. 3) rozumí výdaj finančních

prostředků. Žádné ustanovení § 23 až § 33 uvedeného zákona přitom nestanoví, že výdaj je

možno uplatnit v jiném zdaňovacím období než v tom, ve kterém byly prostředky zaplaceny,

kromě nepeněžních operací, jako jsou odpisy, tvorba rezerv, případně zůstatková cena

vyřazeného majetku. Pokud by se jednalo o náhrady za použití vozidla vyplácené

zaměstnancům, pak by pro jejich uznání jako daňových výdajů bylo taktéž rozhodující až

jejich proplacení zaměstnancům. Správní orgány obou stupňů se proto dopustily nesprávného

právního posouzení věci, v důsledku čehož jsou jimi vydaná rozhodnutí nezákonná.

Žalobce rovněž namítl nezákonnost provedené daňové kontroly, neboť mu při jejím

zahájení nebyly sděleny žádné důvody, pochybnosti správce daně ani cíle této kontroly.

Žalobce nebyl při zahájení daňové kontroly seznámen s konkrétními důvody jejího provádění,

ani s podezřeními správce daně, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.

ÚS 1835/07 a s nálezem sp. zn. . Žalobce upozornil, že ve zprávě o daňové

kontrole sice správce daně uvedl, že na základě předchozích pochybností o uskutečnění jízd

vozidly, uplatnění výdajů souvisejících s těmito jízdami a použití nakoupených náhradních

dílů na vozidla správce daně zahájil u žalobce dne 8. 9. 2010 daňovou kontrolu, avšak tyto

pochybnosti byly žalobci sděleny až v průběhu této kontroly.

Ze všech výše uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby krajský soud žalobami napadená rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

pokračování

II. Vyjádření žalovaného k žalobám

Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobám poukázal na skutečnost, že námitky žalobce

obsažené v podaných žalobách se shodují s těmi, které uplatnil v podaných odvoláních.

K námitce žalobce, že mu při zahájení daňové kontroly nebyly sděleny důvody, pochybnosti

správce daně ani cíle této kontroly, žalovaný vyslovil, že tato povinnost nevyplývá z žádného

ustanovení právního předpisu. Poukázal-li žalobce na nález Ústavního soudu vydaný pod sp.

zn. , žalovaný upozornil, že tento nález je dosud jediným judikátem

odchylujícím se od dosavadní, léty zavedené praxe týkající se způsobu zahájení daňové

kontroly. Žalovaný poznamenal, že respektování precedenční povahy judikatury Ústavního

soudu v obecné rovině nelze zaměňovat s mechanickým přebíráním jeho právních názorů,

přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek č. j. 1 Afs

84/2009 - 90 ze dne 22. 12. 2009, či rozsudek č. j. - 52 ze dne 3. 12. 2009.

Žalovaný připomněl, že jeho názoru, dle kterého není povinností správce daně sdělovat

daňovému subjektu důvody pro provedení daňové kontroly, pak svědčí i stanovisko pléna

Ústavního soudu sp. zn. ze dne 8. 11. 2011, v němž se plénum Ústavního

soudu zabývalo otázkou ústavnosti daňové kontroly zahájené bez konkrétními skutečnostmi

podloženého podezření. Dle žalovaného byla v daném případě daňová kontrola prováděna

v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu , o správě daní a

poplatků, resp. , daňového řádu, zároveň byla plně respektována práva

žalobce, přičemž postup správce daně při provádění daňové kontroly nejeví jakékoli známky

svévole.

K výkladu ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3. zákona o daních z příjmů žalovaný

konstatoval, že toto ustanovení jednoznačně stanoví, co se pro zjištění základu daně z příjmů

rozumí výdajem na pracovní cesty a jakým způsobem se [při podpůrném využití části sedmé

, , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník

práce“)] vypočítá jeho výše. Žalovaný uvedl, že výdaje z titulu náhrad jízdních výdajů nemají

charakter výdaje, kdy daňový subjekt směřuje jiné osobě finanční prostředky jako protiplnění

za poskytnuté plnění, nýbrž jsou pouze administrativně stanovenou náhradou za výdaje

daňovým subjektem fakticky vynaložené v souvislosti s pracovními cestami uskutečněnými

vlastním motorovým vozidlem poplatníka nezahrnutým v jeho obchodním majetku. Tyto

náhrady tak pouze z pohledu daňového nahrazují výdaje fakticky vynaložené v souvislosti

s uskutečněnými pracovními cestami. Při uplatňování těchto zákonných náhrad tak již

nedochází ke směřování finančních prostředků jiným subjektům, a nejedná se tak o výdaj ve

smyslu zaplacení určité částky, ale jedná se pouze o výdaj způsobilý snížit zdanitelné příjmy

poplatníka při výpočtu základu daně z příjmů. Proto ani skutečnost, že žalobce deklaroval ve

své daňové evidenci výplatu vypočtených náhrad za použití vlastního motorového vozidla

nezahrnutého do obchodního majetku, nemůže na věci nic změnit, neboť finanční prostředky

odpovídající takto vyplaceným náhradám neopustily dispoziční sféru žalobce, a nelze tedy

hovořit o uskutečnění výdaje ve smyslu pohybu finančních prostředků. Žalovaný dále v této

souvislosti uvedl, že nárok na tyto náhrady vzniká v souvislosti s uskutečněním pracovních

cest v příslušném zdaňovacím období, a tedy výdaje z titulu těchto náhrad jsou uplatnitelné

v základu daně z příjmů právě a jen v tom zdaňovacím období, ve kterém dojde k uskutečnění

pracovní cesty, v souvislosti s níž jsou náhrady ve smyslu § 24 odst. 2 písm. k) zákona

pokračování 4 57Af 32/2012

o daních z příjmů nárokovány. Dle žalovaného tak není možno souhlasit s tím, že ustanovení

§ 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů neuvádí, kdy lze tento výdaj uplatnit.

Zároveň dle žalovaného není možno souhlasit ani s tím, že výdajem se s odkazem

ustanovení § 7 odst. 3 zákona o daních z příjmů rozumí výdaj finančních prostředků.

Předmětné ustanovení nic takového neříká, je v něm pouze uvedeno, že základem daně

(dílčím základem daně) jsou příjmy uvedené v odstavcích 1 a 2, s výjimkou uvedenou

v odstavci 8. Tyto příjmy se snižují o výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení

s výjimkou příjmů uvedených v odstavci 1 písm. d). Pro zjištění základu daně (dílčího

základu daně) se použijí ustanovení § 23 až § 33. Dle žalovaného tak z tohoto ustanovení

nelze v žádném případě dovodit, že výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení

příjmů uvedených v § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů se rozumí výdaj finančních

prostředků. Pokud by tomu tak bylo, bylo by poplatníkům znemožněno uplatňovat v základu

dan např. výdaje charakteru odpisů, rezerv, zůstatkové ceny hmotného majetku apod.

Žalovaný nepokládal za případný ani poukaz žalobce na to, že rozhodujícím pro

uznání daňových výdajů v případě, kdy by se jednalo o náhrady za použití vozidla vyplácené

zaměstnancům, by byl až okamžik jejich vyplácení zaměstnancům. Žalovaný poukázal na

skutečnost, že v případě takto vyplácených náhrad by se totiž právě jednalo o situaci, kdy by

finanční prostředky byly směřovány mimo dispoziční sféru poplatníka, a tedy by se

jednalo o výdaj nutně spojený s pohybem, resp. snížením finančních prostředků

zaměstnavatele. Na základě všech výše uvedených skutečností proto žalovaný navrhl podané

žaloby jako nedůvodné zamítnout.

III. Skutkový základ projednávané věci

Z obsahu předloženého správního spisu krajský soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti podaných žalob:

Správce daně zahájil dne 8. 9. 2010 (protokolem o ústním jednání č. j.

57986/10/118930400870) u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za

zdaňovací období let 2007 až 2009, jejíž výsledky jsou obsaženy ve zprávě o daňové kontrole

č. j. 77817/11/118930400870. Na základě výsledků provedené daňové kontroly správce daně

vydal pod č. j. 81006/11/118920403050 dodatečný platební výměr za zdaňovací období roku

2007 a dále pod č. j. 81026/11/118920403050 dodatečný platební výměr za zdaňovací období

roku 2009, kterými žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů a sdělil povinnost uhradit zákonné

penále. Proti těmto dodatečným platebním výměrům se žalobce odvolal a dne 27. 9. 2011

správce daně vydal pod č. j. 91667/11/118920403050 a č. j. 91897/11/118920403050

rozhodnutí, jimiž odvolání žalobce částečně vyhověl a snížil částku doměřené daně a zároveň

částku sděleného penále. I proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání, neboť mu

rozhodnutími ze dne 27. 9. 2011, č. j. 91667/11/118920403050 a č. j.

91897/11/118920403050 nebylo vyhověno v plné výši. V podaných odvoláních žalobce

uplatnil námitky shodného obsahu jako v podané žalobě, tj. namítal nezákonnost provedené

daňové kontroly, neboť mu při jejím zahájení nebyly sděleny konkrétní důvody, pochybnosti

správce daně ani cíle jejího provádění; a dále namítal nesprávné právní posouzení věci

pokračování

týkající se uplatnění částky výdajů představující základní náhradu a náhradu za spotřebované

pohonné hmoty při pracovních cestách, kterou žalobce uplatnil v základu daně z příjmů

v závislosti na výplatě těchto náhrad v hotovosti.

Žalovaný rozhodnutími ze dne 24. 4. 2012, č. j. 3251/12-1200-402547 a č. j. 3244/12-

1200-402547, odvolání žalobce jako nedůvodná zamítl. V odůvodnění obou napadených

rozhodnutí shodně uvedl, že se neztotožňuje s námitkami žalobce ohledně tvrzené

nezákonnosti daňové kontroly, ani s námitkou nesprávného právního posouzení. Povinnost

správce daně sdělovat daňovému subjektu konkrétní důvody pro zahájení daňové kontroly dle

žalovaného nevyplývá z žádného právního předpisu. Poukázal-li žalobce v této souvislosti na

nález Ústavního soudu vydaný ve věci sp. zn. ze dne 18. 11. 2008, žalovaný

shodně jako ve vyjádření k žalobě připomněl, že tento nález je dosud jediným judikátem

odchylujícím se od dosavadní, léty zavedené praxe ohledně způsobu zahajování daňových

kontrol. Žalovaný odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména

rozsudek ze dne 22. 12. 2009, č. j. - 90, či rozsudek ze dne 3. 12. 2009, č. j.

2 Aps 2/2009 - 52, jakož i na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ,

v němž se plénum Ústavního soudu zabývalo otázkou ústavnosti daňové kontroly zahájené

bez podezření podloženého konkrétními skutečnostmi. Žalovaný uzavřel, že v daném případě

byla daňová kontrola prováděna v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu zákona, byla

při ní plně respektována práva daňového subjektu a postup správce daně při provádění daňové

kontroly nevykazoval žádné známky svévole.

K námitce vytýkající správci daně nesprávné právní posouzení otázky týkající se

uplatňování částky výdajů představující základní náhradu a náhradu za spotřebované pohonné

hmoty při pracovních cestách žalovaný shodně jako správce daně konstatoval, že žalobce tyto

výdaje nesprávně uplatňoval v závislosti na zaevidování výběru hotovosti žalobcem v daňové

evidenci, nikoli v závislosti na počtu ujetých kilometrů v příslušném zdaňovacím období.

Žalovaný tak ve shodě se správcem daně dospěl k závěru, že v případě uskutečnění

pracovních cest vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního

majetku poplatníka jsou výdaje na tyto pracovní cesty ve formě náhrad jízdních výdajů

vypočtených pomocí příslušných ukazatelů uplatnitelné v základu daně z příjmů v tom

zdaňovacím období, kdy dojde k uskutečnění pracovních cest, v souvislosti s nimiž jsou tyto

náhrady vypočítány, a nikoli v tom zdaňovacím období, kdy dojde k výplatě, tj. k fyzickému

vyplacení, částek těchto náhrad.

IV. Posouzení věci krajským soudem

Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez

jednání, rozhodl krajský soud v souladu s , soudního řádu

správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), o věci samé bez jednání.

Dle , 2 vycházel soud při přezkoumání žalobami napadených

rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního

orgánu. Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných

žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné.

pokračování 6 57Af 32/2012

V projednávané věci je mezi účastníky řízení sporná otázka, v jakém zdaňovacím

období je možno v základu daně z příjmů uplatňovat výdaje dle § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3.

zákona o daních z příjmů z titulu základní náhrady a náhrady za spotřebované pohonné hmoty

při používání vlastního silničního motorového vozidla nezahrnutého do obchodního majetku

daňového subjektu. Správní orgány obou stupňů dospěly v předcházejícím řízení k závěru, že

daňový subjekt může tyto výdaje uplatnit v příslušném zdaňovacím období, v němž došlo

k uskutečnění konkrétních pracovních cest (jízd); naproti tomu žalobce uplatňoval tyto výdaje

až ve zdaňovacím období, v němž došlo k zaevidování výběru hotovosti vztahujícího se

k těmto náhradám v daňové evidenci žalobce.

Dle § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů je základem daně z příjmů částka, o kterou

příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů

fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich

dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až § 10 není

stanoveno jinak. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů stanoví, že výdaje

(náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění

základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem

a zvláštními předpisy.

Dle § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3. téhož zákona, ve znění účinném pro zdaňovací

období roku 2007, se výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle odst. 1

rozumí mj. také výdaje (náklady) na pracovní cesty, a to maximálně ve výši podle zvláštních

právních předpisů,5) pokud není dále stanoveno jinak, přitom na dopravu vlastním silničním

motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku poplatníka ve výši sazby základní

náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty.5)[…] Pro stanovení výdajů za

spotřebované pohonné hmoty lze použít průměrné ceny uplatňované ve zdaňovacím období

jejich rozhodujícími prodejci v České republice, které zveřejní Ministerstvo financí ve

Finančním zpravodaji po uplynutí zdaňovacího období. Pokud poplatník podává přiznání

v průběhu roku za uplynulou část zdaňovacího období, poskytne mu informaci o průměrných

cenách správce daně. Použije-li poplatník ceny vyšší, je povinen je doložit doklady o jejich

nákupu.

Dle § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3. zákona o daních z příjmů, ve znění účinném pro

zdaňovací období roku 2009, se výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů

podle odst. 1 rozumí mj. také výdaje (náklady) na pracovní cesty, a to maximálně ve výši

podle zvláštních právních předpisů, 5) pokud není dále stanoveno jinak, přitom na dopravu

vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku poplatníka ve

výši sazby základní náhrady, a to maximálně do výše sazby základní náhrady vymezené pro

zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a), a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty.5) […]

Pro stanovení výdajů za spotřebované pohonné hmoty lze použít ceny stanovené zvláštním

právním předpisem vydaným pro účely poskytování cestovních náhrad zaměstnancům

v pracovním poměru 5c), který je účinný v době konání cesty. Použije-li poplatník ceny vyšší, je

povinen je doložit doklady o jejich nákupu. Poznámka pod čarou 5) odkazuje na část sedmou

, poznámka pod čarou 5c) na ustanovení nebo odst. 2

.

pokračování 7 57Af 32/2012

Z citovaného ustanovení (v obou relevantních zněních) vyplývá, že v případě

uskutečnění pracovní cesty vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do

obchodního majetku daňového subjektu zákon přímo stanovuje způsob určení výdajů na

pracovní cestu, a to ve výši sazby základní náhrady za 1 km jízdy a náhrady za spotřebované

pohonné hmoty, a to za podpůrné aplikace části sedmé , upravující náhrady

výdajů v souvislosti s výkonem práce, k nimž mj. patří i cestovní náhrady.

Krajský soud se přitom ztotožňuje s posouzením žalovaného, že předmětné výdaje

nejsou svým charakterem takovým výdajem, kdy daňový subjekt směřuje třetí osobě finanční

prostředky jako protiplnění, nýbrž představují „pouze“ administrativně stanovenou náhradu za

výdaje, které daňový subjekt fakticky vynaložil v souvislosti s uskutečněnými pracovními

cestami. Lze tedy říci, že takto vypočtené náhrady toliko z pohledu daňového nahrazují

výdaje fakticky vynaložené daňovým subjektem v souvislosti s pracovními cestami, které

žalobce uskutečnil vlastním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku. Při

uplatňování těchto zákonných náhrad tedy nedochází ke směřování finančních prostředků

jiným subjektům, a tedy se nejedná o výdaj ve smyslu zaplacení určité částky, ale jde „toliko“

o výdaj způsobilý snížit zdanitelné příjmy žalobce jako daňového subjektu. Ani skutečnost, že

žalobce deklaroval ve své daňové evidenci výplatu vypočtených náhrad za použití vlastního

motorového vozidla nezahrnutého do obchodního majetku, nemůže na uvedeném závěru nic

změnit.

Výdaje z titulu náhrad plynoucích daňovému subjektu v souvislosti s pracovní cestou

uskutečněnou v příslušném zdaňovacím období jsou tak uplatnitelné v základu daně právě

a jen v tom zdaňovacím období, ve kterém dojde k uskutečnění pracovní cesty, v souvislosti

s níž jsou tyto náhrady nárokovány (nikoli až v závislosti na výplatě těchto náhrad).

Z ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3. zákona o daních z příjmů je možno bez

pochybností dovodit, že nárok na cestovní náhrady daňovému subjektu vzniká právě

v souvislosti s uskutečněním pracovních cest v příslušném zdaňovacím období. Tomu mj.

nasvědčuje skutečnost, že se výše náhrady odvíjí od počtu ujetých kilometrů v příslušném

kalendářním roce zaznamenaných v knize jízd, kterou daňový subjekt pro tyto účely vede, ale

také skutečnost, že předmětné ustanovení výslovně umožňuje daňovému subjektu odvíjet výši

náhrady za pohonné hmoty od reálně (fakticky) vyplacených částek za nakoupené pohonné

hmoty v případě, kdy daňový subjekt nepostupuje podle administrativní ceny pohonných

hmot stanovené pro příslušné zdaňovací období, ale vychází z ceny vyšší, kterou je však

povinen doložit doklady o nákupu pohonných hmot pořízených právě v tom kterém

zdaňovacím období. Nelze se tedy ztotožnit s názorem žalobce, že by ustanovení § 24 odst. 2

písm. k) zákona o daních z příjmů neuvádělo, kdy (tj. v jakém zdaňovacím období) lze

předmětný výdaj uplatnit. Z obsahu tohoto ustanovení je možné dovodit a je zřejmé, že se

v případě cestovních náhrad nepochybně jedná o výdaj věcně a časově související s tím

zdaňovacím obdobím, v němž došlo k uskutečnění konkrétních jízd, pracovních cest a

k nákupu pohonných hmot.

Faktická výplata předmětných náhrad není v posuzovaném případě relevantní.

Skutečnost, že si daňový subjekt předmětné cestovní náhrady fakticky nevyplácí (či si je

vyplácí až v následujících zdaňovacích obdobích), není rozhodná. Jak již bylo uvedeno výše,

[OBRÁZEK]pokračování

z hlediska věcného a časového předmětné náhrady (bez ohledu na jejich faktickou výplatu)

představují daňově účinný výdaj v tom zdaňovacím období, v němž došlo k uskutečnění

pracovních cest. Výdajem podle § 7 odst. 3 zákona o daních z příjmů tedy nutně nemusí být

toliko výdaj finančních prostředků. Stanoví-li zákon, že výdajem na dosažení, zajištění

a udržení zdanitelných příjmů se rozumí také částka náhrad jízdních výdajů vypočtená jako

součin počtu ujetých kilometrů v příslušném zdaňovacím období a sazby základní náhrady

a jako násobek administrativně stanovené ceny pohonné hmoty a jejího množství

spotřebovaného při pracovních cestách v příslušném zdaňovacím období, je zřejmé, že zákon

za daňově účinný výdaj pokládá i náhradu administrativně stanovenou, jejímž smyslem je

umožnit daňovému subjektu promítnout do základu daně výdaje, které v souvislosti

s pracovními cestami motorovým vozidlem, které není zahrnuto do obchodního majetku,

fakticky v průběhu roku vynaložil.

Poukázal-li pak žalobce v žalobách na skutečnost, že u náhrad za použití vozidla

vyplácených zaměstnancům je rozhodující až jejich zaplacení zaměstnancům, je nutno

konstatovat, že se v takovém případě jedná o situaci odlišnou od žalobce. V případě

cestovních náhrad vyplácených zaměstnavatelem svým zaměstnancům se totiž právě jedná

o situaci, kdy jsou finanční prostředky jako plnění třetím osobám směřovány mimo dispoziční

sféru daňového subjektu, a tedy se fakticky jedná o plnění spojené s pohybem finančních

prostředků a o výdaj ve smyslu zaplacení určité částky vyúčtované zaměstnancem po

skončení pracovní cesty. Námitky žalobce týkající se nesprávného právního posouzení

ohledně uplatňování předmětných cestovních náhrad proto krajský soud neshledal

důvodnými.

Žalobce dále v podaných žalobách namítal, že mu při zahájení daňové kontroly nebyly

sděleny konkrétní důvody, pochybnosti správce daně ani cíle této kontroly, přičemž v této

souvislosti odkázal především na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. . Ani

takto uplatněné žalobní námitce krajský soud nepřisvědčil.

V této souvislosti je však nutno konstatovat, že po vydání shora uvedeného nálezu sp.

zn. plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. dne

8. 11. 2011 na návrh II. senátu Ústavního soudu (ve věci sp. zn. ) k ústavně

konformní interpretaci , o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), který se odchýlil od právních

názorů Ústavního soudu vyslovených právě v nálezu sp. zn. ze dne

18. 11. 2008, sjednocující stanovisko tohoto znění, publikované pod č. 368/2011 Sb.:

„Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení

se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou

autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování

jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu

s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup

nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační

autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2

odst. 2d nelze považovat bez dalšího postup správce daně,

který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu , o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého

[OBRÁZEK]pokračování

podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost” (pozn.: zvýraznění

podtržením doplněno krajským soudem).

Ústavní soud v citovaném stanovisku dále uvedl, že daňová kontrola je institutem

upraveným v části první zákona o správě daní a poplatků, tedy institutem obecným, který

může najít své uplatnění v různých fázích daňového řízení. Z ustálené rozhodovací praxe

soudů přitom plyne, že daňová kontrola není samostatným řízením ani samostatnou fází

daňového řízení (např. nález sp. zn. ze dne 13. 5. 2003). Jedná se o úkon

správce daně, resp. soubor úkonů, jímž podle § 16 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků

pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné

pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu

kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení

účelu podle tohoto zákona. Tímto účelem je podle § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků

stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Výklad pojmu daňové

kontroly přitom musí být v souladu s obecným významem termínu kontroly. Ten v teorii

správního práva označuje postup orgánu veřejné moci, který zjišťuje a eventuálně posuzuje

plnění povinností adresáty veřejné správy. Pojmovými znaky takových kontrol bývá možnost

zahájení na základě podnětu či ex officio (z úřední povinnosti), zákonem upravený postup

zahájení, regulace práv a povinností kontrolujících pracovníků i kontrolovaných subjektů,

stanovení sankcí pro porušení takových povinností, oprávnění kontrolovaného subjektu podat

námitky proti kontrole apod. Podstatným znakem takové kontroly je mj. možnost jejího

namátkového provedení, tedy provedení za situace, kdy kontrolující osoba a priori

nedisponuje (konkrétním) podezřením, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti

(viz rovněž již rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. - 52 ze dne

3. 12. 2009, publikovaný pod č. 2000/2010 Sb. NSS).

Daňová kontrola je tedy institutem s preventivním významem, je nedílnou součástí

správy daní, jejímž cílem je na místě ověřit údaje rozhodné pro stanovení daňové povinnosti

ve správné výši. Jde o jeden z rozhodujících právních institutů k dosažení cíle řízení a k

omezení daňových úniků (viz důvodová zpráva k zákonu o správě daní a poplatků).

Legitimním cílem v případě daňové kontroly prováděné podle § 16 zákona o správě daní

a poplatků je veřejný zájem státu na řádném stanovení a výběru daní zakotvený v § 2 odst. 2

zákona o správě daní a poplatků. Omezení osobní sféry jednotlivce při realizaci daňové

kontroly správcem daně je nutno posuzovat z hlediska principu přiměřenosti v každém

konkrétním případě tak, aby byl vyloučen svévolný postup správce daně (jako např. šikanózní

postup zvolený ve věci sp. zn. ). Za takovýto postup však nelze bez dalšího

považovat, s ohledem na účel daňové kontroly, postup, při němž při zahájení či průběhu

daňové kontroly neexistuje důvodné podezření řádného neplnění povinností daňového

subjektu (pozn.: podtržení zvýrazněno krajským soudem). K týmž závěrům pak ve své

rozhodovací činnosti dospěl také Nejvyšší správní soud např. v již výše zmiňovaném

rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. - 52, publikovaném pod č. 2000/2010 Sb.

NSS, či v rozsudku ze dne 22. 12. 2009, č. j. - 90, nebo ze dne 26. 10. 2009,

č. j. - 59, dostupných na www.nssoud.cz).

Namítal-li tedy žalobce v podaných žalobách, že při zahájení daňové kontroly nebyl

seznámen s podezřením správce daně ani s konkrétními důvody provádění daňové kontroly,

[OBRÁZEK]pokračování

v důsledku čehož žalobce pokládal daňovou kontrolu za nezákonnou, nelze se s těmito

námitkami z výše uvedených důvodů ztotožnit. Krajský soud pak doplňuje, že v daném

případě byla daňová kontrola prováděna v nezbytně nutném rozsahu a ani postup správce

daně při jejím provádění nejevil jakékoli známky svévole, což ostatně žalobce

v předcházejícím řízení ani v podaných žalobách vůbec nenamítal.

V. Závěr a náklady řízení

Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žaloby

důvodnými, a proto je podle ustanovení zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením , podle

kterého žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá vůči žalovanému právo na náhradu

nákladů řízení před soudem. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti

nevznikly, ve vyjádření k žalobám žalovaný navíc výslovně uvedl, že se v případě úspěchu ve

věci práva na náhradu nákladů řízení vzdává. Krajský soud proto rozhodl tak, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační

stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Plzni dne 29. listopadu 2013

Mgr. Alexandr Krysl,v.r.

předseda senátu Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová