Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ans 9/2013 - 45

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Fokus Liberec, s.r.o., IČ: 22796479, se sídlem Nezvalova 662/18, Liberec, zast. Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Liberci, se sídlem Dr. Milady Horákové 580/7, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2013, č. j. - 46,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2013, č. j. - 46, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou na ochranu proti nečinnosti se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní na základě žádosti ze dne 3. 8. 2012 dohodu o vymezení chráněných pracovních míst ve smyslu ustanovení , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 8. 2013, č. j. - 46, žalobu odmítl. V odůvodnění uvedl, že dohoda podle zákona o zaměstnanosti je jedním z mnoha nástrojů realizace státní politiky zaměstnanosti, která je spjata s veřejnými rozpočty. Proto soud pokládal dohodu podle zákona o zaměstnanosti za veřejnoprávní smlouvu podle , , ve znění pozdějších předpisů, čímž je dána věcná příslušnost krajského soudu rozhodnout podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Základní podmínkou řízení o žalobě proti nečinnosti je zákonem stanovená povinnost správního orgánu ve věci meritorně rozhodnout či vydat osvědčení. Neukládá-li speciální zákon správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí či osvědčení, nelze jej k tomu nutit postupem podle a násl. Žádosti o vymezení chráněného pracovního místa podané žalobkyní žalovaný přípisem ze dne 30. 8. 2012, ev. č. 11814917/12, nevyhověl a sdělil, že dohoda o vymezení chráněných pracovních míst nebude uzavřena. Ze žádného ustanovení zákona o zaměstnanosti, ani z nevyplývá povinnost správního orgánu (žalovaného) dohodu uzavřít, byť by uzavření dohody nebránila žádná skutečnost uvedená v zákoně či vyhlášce. Normy tudíž ponechávají plně na vůli úřadu práce, zda při splnění všech podmínek přistoupí k uzavření dohody či nikoliv. Krajský soud proto žalobu odmítl podle

V kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) namítala, že žalovaný s ní dosud neuzavřel dohodu o vymezení chráněných míst, ačkoliv jsou splněny všechny zákonné požadavky pro vyhovění žádosti. Stěžovatelka podrobně popsala dosavadní postup správních orgánů a uvedla, že pokud žalovaný odmítá uzavřít příslušnou dohodu, je nutno jeho postoj označit za nečinnost. Napadenému usnesení vytýkala nedostatečnost odůvodnění a dodala, že akceptace přístupu žalovaného a krajského soudu vede k úřední svévoli, kdy by při splnění všech podmínek dvěma subjekty mohl správní orgán bez uvedení důvodů jednomu vyhovět a jinému nikoliv, aniž by proti takovému postupu bylo možné jakkoliv brojit. Stěžovatelka uzavřela, že z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu vyplývá, že krajský soud postupoval nesprávně, pokud v daném případě odmítl žalobu pro nesplnění podmínek řízení. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s a 4 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Ačkoliv stěžovatelka uvedla důvody podle a d) , usnesení o odmítnutí žaloby lze napadnout pouze z důvodu uvedeného v

Kasační stížnost je důvodná.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „[p]osouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu , je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. - 164, publikované pod č. 2181/2011 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz).

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že „…ustanovení vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě práva na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Rozšířený senát tedy uzavřel, že posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu , je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.“

Podobně v usnesení ze dne 8. 4. 2003, č. j. - 9, publikovaném pod č. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[p]asivní legitimace je v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu podle určena tvrzením žalobce v žalobě. Existencí povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí ve věci samé či osvědčení se soud, a to soud věcně a místně příslušný, zabývá až při věcném posuzování žaloby a nikoli při rozhodování o procesních otázkách.“

Krajský soud tedy v projednávané věci pochybil, neboť zkoumal, zda je dána povinnost žalovaného vydat rozhodnutí ve věci samé, jako podmínku řízení, ačkoliv se podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu o podmínku řízení nejedná. Tímto postupem krajský soud odepřel stěžovatelce přístup k soudu, neboť neoprávněně odmítl její žalobu navzdory tomu, že podmínky pro věcné projednání této žaloby (pravomoc a příslušnost soudu, včasnost žaloby, absence překážky litispendence a překážky věci rozhodnuté i existence žalobních tvrzení podle ) byly splněny.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené usnesení o odmítnutí žaloby je nezákonné ve smyslu ustanovení , neboť pro takový postup krajského soudu nebyly dány zákonné předpoklady. Nejvyšší správní soud proto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2013, č. j. - 46, podle věta první zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je krajský soud podle vázán. Podle krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu