Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 As 60/2013 - 38

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: N. T. H., zastoupená Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 29. 12. 2008, č. j. CPR-15615/Čj-2008-9CPR-C216, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, č. j. – 57,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha, ze dne 27. 5. 2008, č. j. CPPH-002955/CI-2008-60, bylo žalobkyni podle ve spojení s a odst. 7 , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, zrušeno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky a stanovena doba k vycestování v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Důvodem byla skutečnost, že žalobkyně jako podnikatelka nepředkládala přehledy o příjmech a výdajích podle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a tudíž ani nehradila případné platby pojistného. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 6. 2008.

[2] Dne 19. 9. 2008 podala žalobkyně žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu. Usnesením Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha, ze dne 16. 10. 2008, č. j. CPPH-23687/čj-2008-60, bylo řízení o žádosti zastaveno podle , neboť žalobkyně neměla v době podání žádosti platné povolení k pobytu na území České republiky, a tudíž ani nebyla oprávněna požádat o jeho prodloužení. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 29. 10. 2008 blanketní odvolání s tím, že jej odůvodní do 30 dnů. Jelikož prvostupňový správní orgán v této lhůtě žádné odůvodnění neobdržel, předložil věc k rozhodnutí Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie. To rozhodnutím ze dne 29. 12. 2008, č. j. CPR-15615/Čj-2008-9CPR-C216, odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 1. 2009.

[3] Žalobkyně brojila proti posledně zmíněnému rozhodnutí žalobou k Městskému soudu v Praze. Tvrdila, že správní orgán při zrušení jejího dlouhodobého pobytu vůbec neposuzoval přiměřenost dopadu takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně a pominul její rodinné vazby na území České republiky. Při ústním jednání dne 14. 3. 2013 její zástupce doplnil, že v dané věci bylo rozhodováno o odvolání, které nebylo odůvodněno, přičemž k odstranění této vady nebyla žalobkyně vyzvána. To má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

[4] Městský soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. – 57, žalobu zamítl. Soud konstatoval, že proti napadenému rozhodnutí žalobkyně v podstatě nevznesla žádné žalobní námitky a své výtky směřovala výhradně proti rozhodnutí ze dne 27. 5. 2008, č. j. CPPH-002955/CI-2008-60, jímž bylo zrušeno její povolení k dlouhodobému pobytu. Toto rozhodnutí však není předmětem soudního přezkumu. K námitce vznesené žalobkyní při jednání, tj. že nebyla vyzvána k doplnění blanketního odvolání, pak městský soud nepřihlédl: podle a , (dále jen „ “) ve spojení s , mohla žalobkyni rozšiřovat žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby, tj. do 30 dnů od doručení napadeného správního rozhodnutí. Tato lhůta žalobkyni uplynula dne 26. 2. 2009; pokud žalobkyně uplatnila předmětnou výtku až při jednání dne 14. 3. 2013, stalo se tak opožděně.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně včasnou kasační stížnost, v níž tvrdila, že se městský soud měl zabývat námitkou uplatněnou při ústním jednání. Odkázala přitom na , podle nějž má soud zrušit napadené správní rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a to i tehdy, pokud taková vada vyšla najevo teprve při ústním jednání. V daném případě přitom správní orgán porušil , , podle nějž má správní orgán povinnost pomoci podateli odstranit nedostatky podání nebo ho vyzvat k jejich odstranění. Jak vyplývá z judikatury správních soudů, nevyzval-li správní orgán odvolatele k odstranění vad odvolání (doplnění odvolacích námitek), a bez dalšího o něm, rozhodl, jedná se o vadu řízení, pro niž je nutné správní rozhodnutí zrušit. Městský soud tak neměl námitku odmítnout jako opožděnou, neboť se jednalo o skutečnost, pro niž měl soud zrušit správní rozhodnutí i bez návrhu.

[6] Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil, vrátil mu věc k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni náhradu nákladů soudního řízení.

[7] Žalovaná se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřila

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( , 4 ).

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Žalobkyně svou kasační stížnost opírá o s marginální rubrikou Rozhodování bez nařízení jednání. Podle soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle odst. 2 téhož ustanovení zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí. Konečně podle třetího odstavce nejsou-li důvody pro postup podle ustanovení odstavců 1 a 2 nebo podle , nařídí předseda senátu jednání. Z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2 soud napadené rozhodnutí zruší, popřípadě vysloví jeho nicotnost i tehdy, vyjdou-li tyto vady najevo při jednání.

[11] Výkladem těchto ustanovení se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. – 84, publikovaném pod č. 2288/2011 Sb. NSS. Rozšířený senát předně zdůraznil, že citované ustanovení pojednává o rozhodování bez nařízení jednání. Podle názoru rozšířeného senátu tedy „[u]stanovení stanoví podmínky, za nichž soud není povinen nařídit jednání, a to proto, že by to bylo nadbytečné a neekonomické, neboť soudu je ze spisu či z rozhodnutí dostatečně zřejmé, že procesní postup či rozhodnutí jsou natolik vadné, že rozhodnutí musí být zrušeno. Neznamená to ovšem, že soud je k této úvaze oprávněn bez ohledu na žalobní námitky. Ustanovení totiž není výjimkou z dispoziční zásady. (…) Soud tak sice může učinit, ale jen za určitých podmínek. Těmi jsou právě případy, kdy rozhodnutí vůbec není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek. Tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu (či z jeho absence), nebo z rozhodnutí samého, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry.“ (bod 15 usnesení, podtržení doplněno).

[12] Rozšířený senát pak uzavřel, že „[s]měřují-li tedy žalobní námitky proti vadám podřaditelným ustanovení , soud podle tohoto ustanovení rozhodnutí zruší bez jednání. V takovém případě není projednání třeba a je nadbytečné zjišťovat souhlas účastníků s rozhodnutím bez jednání. Nesměřují-li však žalobní námitky proti takovým objektivně existujícím vadám, může tak soud učinit, pouze pokud vady brání přezkumu v mezích žalobních bodů, jinak by dispoziční zásada ztrácela smysl. Pokud soud nařídí jednání, v zásadě se zabývá důvodností žaloby a tomu odpovídají i možnosti rozhodnutí stanovené v , 7 Ustanovení věty druhé umožňující zrušení rozhodnutí (případně vyslovení nicotnosti) z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2 v případě, že tyto vady vyjdou najevo až při jednání, umožňuje soudu využití postupu podle i tam, kde vady nebyly zjevné v rámci přípravy jednání, ale vyšly najevo až při něm; vady ovšem musí být rovněž natolik závažné, že znemožňují, aby soud posoudil věc v mezích žalobních námitek. Zrušení rozhodnutí bez ohledu na žalobní námitky je ve všech těchto případech pouhým důsledkem toho, že vady jsou takového charakteru, že vylučují jiný postup a rozhodnutí soudu.“ (bod 16 usnesení).

[13] V projednávané věci uvedená procesní vada spočívající v porušení , tj. že žalobkyně nebyla vyzvána k doplnění svého odvolání, nijak nebránila městskému soudu v přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích řádně uplatněných žalobních bodů. Jak ostatně sám městský soud zdůraznil, žalobní body směřovaly proti předcházejícímu rozhodnutí o ukončení dlouhodobého pobytu a samotného postupu správních orgánů ohledně žádosti žalobkyně o prodloužení jejího dlouhodobého pobytu, se nijak nedotýkaly. Z hlediska tak městský soud nebyl povinen přihlédnout k případnému porušení z úřední povinnosti. Chtěla-li žalobkyně docílit přezkumu i této otázky, byla povinna ji uplatnit jako žalobní bod v zákonné lhůtě, tj. do 30 dnů od doručení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, o odvolání ( a 2 ve spojení s ). Jak správně uvedl městský soud, tato lhůta žalobkyni uplynula dne 26. 2. 2009. Pokud žalobkyně námitku uvedla až při ústním jednání dne 14. 3. 2013, učinila tak opožděně, a městský soud se proto touto námitkou v souladu se zákonem nezabýval ( věta třetí ).

[14] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že ke shodným závěrům dospěl ve srovnatelné věci již v rozsudku ze dne 13. 2. 2008, č. j. – 71, publikovaném pod č. 1580/2008 Sb. NSS: „V daném případě odvolání obsahovalo minimum ze zákonem předpokládaných náležitostí, neboť v něm byl uveden pouze údaj o napadeném rozhodnutí a o jeho předmětu. Správní orgán v takovém případě měl učinit opatření k odstranění jeho nedostatků postupem podle a nikoliv sám možné vady vyhledávat. Skutečnost, že nebyl vyzván k odstranění vad odvolání, ovšem stěžovatel žalovanému v žalobě nevytýkal, a proto k ní soud nemohl přihlížet.“ (podtržení doplněno). Ani z judikatury Nejvyššího správního soudu tak neplyne, že by k žalobkyní uváděné vadě byl správní soud povinen přihlížet bez včasné námitky, z úřední povinnosti. Skutečnost, že je tento typ vady považován správními soudy za důvod pro zrušení správního rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne ze dne 6. 3. 2009, č. j. – 53, nebo ze dne 4. 1. 2011, č. j. – 67, dostupné na www.nssoud.cz), nemění nic na povinnosti žalobce uplatnit ji jako žalobní bod ve lhůtě stanovené .

IV. Závěr a náklady řízení

[15] Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti ( ), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( ).

[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu