Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Afs 18/2013 - 28

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Energie Moravské Málkovice, s. r. o., se sídlem Moravské Málkovice 36, Vyškov, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem nám. Svobody 12, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2012, čj. 5732/12-1200, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2013, čj. - 28,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2012, čj. 118899/12/077910302673, rozhodnutím ze dne 12. 4. 2012, čj. 229380/12/077910302673, rozhodnutím ze dne 9. 5. 2012, čj. 305126/12/ 077910302673, a rozhodnutím ze dne 13. 6. 2012, čj. 349642/12/077910302673, zamítl Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) stížnosti žalobce na postup plátce daně (E.ON Distribuce, a. s.) podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Žalobce se proti všem shora uvedeným rozhodnutím odvolal.

[2] Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodlo z důvodu hospodárnosti o všech odvoláních společným rozhodnutím ze dne 14. 8. 2012, čj. 5732/12-1200, kterým žalobcova odvolání zamítlo (dále jen „napadené rozhodnutí“). Finanční ředitelství v Českých Budějovicích bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno , o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle , v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství.

II.

[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, čj. - 28.

[4] Krajský soud uvedl, že žalobce dovozuje nesprávné právní posouzení věci z toho, že ustanovení a násl. , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen „ “), ve znění novely provedené , účinné od 1. 1. 2011 (dále jen „novela“), je v rozporu s právním řádem České republiky. Ústavnost předmětné novely posoudil Ústavní soud nálezem ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , přičemž neshledal rozpor tohoto znění zákona s ústavním pořádkem. Krajský soud proto nemohl žalobci přisvědčit, že předmětné znění zákona je protiústavní. Z nálezu Ústavního soudu také vyplývá, že zavedenou daňovou regulací nedochází k narušení garance patnáctileté návratnosti investice. Napadeným rozhodnutím byla posuzována zákonnost v postupu finančních orgánů při provádění srážky. Návratnost investice pro žalobce nebyla v řízení posuzována a ani posuzována být nemohla. Předmětem řízení byl výlučně postup plátce odvodu. Hodnocení vlivu odvodu na žalobce náleží do zcela jiných řízení upravených .

III.

[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle Soud podle stěžovatele nedostatečně posoudil a zhodnotil stupeň intenzity zásahu státního orgánu do ústavních práv stěžovatele. Soud sice formálně správně aplikoval předpisy týkající se odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízeních uvedených do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 ( , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů v rozhodném znění, dále jen „zákon“), nezabýval se však nutností zachování garance patnáctileté návratnosti investice s tím, že hodnocení této podmínky s rozhodnutím žalovaného nesouvisí. Pokud jsou „postupy správního orgánu založeny na předpisech přijatých v rozporu s u, nemohou být nikdy považovány za zákonné, byť formální rozhodnutí na nich založená jsou s těmito zákony v souladu.“

IV.

[6] Žalovaný zdůraznil ve vyjádření ke kasační stížnosti, že nález Ústavního soudu je nutno vykládat v jeho celkovém kontextu. Stěžovatel podle všeho dovodil protiústavnost z odst. 88 nálezu, podle kterého nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s y – tedy protiústavně. Nelze odhlédnout, že Ústavní soud se zabýval v následujícím odstavci tím, jak případným likvidačním důsledkům předcházet – např. posečkáním úhrady daně, rozložením její úhrady na splátky či prodloužením lhůty.

[7] Žalovaný také odkázal na odst. 70 nálezu, kde Ústavní soud mj. vyslovil, že systém podpory a principy stanovování regulovaných cen, upravené , však investorům i nadále zaručují takové podmínky, aby dosáhli prosté doby návratnosti investice 15 let. Změna se tak ve vztahu k době návratnosti promítá pouze do toho, že její dosažení bude uskutečněno v delším (avšak zákonem zachovaném) časovém horizontu, než výrobci elektřiny z OZE očekávali. Žalovaný také zdůraznil, že žalobní i stížní námitky stěžovatele byly formulovány ve zcela obecné rovině bez předložení jakýchkoli relevantních důkazů.

V.

[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 4 ).

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že zaručuje investorům i nadále takové podmínky, aby dosáhli prosté doby návratnosti investice 15 let (srov. odst. 70 nálezu). Ústavní soud předpokládá zkoumání garance patnáctileté doby návratnosti pouze ve výjimečných individuálních případech, ve kterých mohou předmětná ustanovení o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů působit na výrobce likvidačně či protiústavně zasáhnout jeho majetkovou podstatu v rozporu s y. Stěžovatel však ani v žalobě, ani v kasační stížnosti nepředložil v tomto směru žádné konkrétní námitky ani důkazy. Krajský soud se proto nemusel zabývat nutností zachování garance patnáctileté návratnosti investice. Pokud poukázal vzhledem k obsahu žalobních námitek na nález Ústavního soudu, dostatečně tím vypořádal žalobní námitky, zejm. vzhledem k jejich obecnosti.

[11] Finanční orgány nezkoumaly ani nemohly zkoumat v řízení o stížnosti na postup plátce daně návratnost stěžovatelovy investice. Stěžovatel v řízení stížnosti nepředložil relevantní námitky a důkazy k tomuto tvrzení. Stanovisko stěžovatele zůstalo po celou dobu řízení v rovině zcela obecných a velmi stručných poukazů na tvrzenou protiústavnost.

[12] Stěžovatel namítl, že postupy správního orgánu založené na předpisech přijatých v rozporu s u, nemohou být nikdy považovány za zákonné, byť formální rozhodnutí na nich založená jsou s těmito zákony v souladu. Tento stížní bod je rovněž natolik obecný, že z něj není patrné, jakých konkrétních pochybení se měly správní orgány a krajský soud dopustit. Obsahovým vymezením žalobních bodů se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval již v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, čj. - 58. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit pouze s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Požadavky na obsahové vymezení žalobních bodů mají zaručit také rovnost procesních stran v řízení, pokud je totiž tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany.

[13] Tyto závěry rozšířený senát potvrdil také v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. - 78, ve kterém zdůraznil, že s ohledem na dispoziční a koncentrační zásadu se od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Uvedené závěry lze obdobně použít i pro požadavky na obsah kasační stížnosti.

[14] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl ( ).

[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle věty první za použití Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 30. září 2013

JUDr. Jan Passer

předseda senátu