Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
9 Ad 22/2010 - 32.pdf
PDF · 0 B
No categories available
9 Ad 22/2010 - 32
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy
Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce:
Ing. M. K., zast. JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1289/7,
proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Praha
6, Vítězné náměstí 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.9.2010 č.j. 519-
2/2010-1416
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Rozhodnutím zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitele Společného operačního
centra ze dne 17.8.2010, č.j.: 7-3/8/2010-1160 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu
I. stupně“) nebylo vyhověno žádosti žalobce o zaplacení částky 13.750,- USD s úroky
z prodlení, na kterou měl žalobci vůči ministerstvu obrany vzniknout nárok v souvislosti
s jeho působením ve funkci vojenského pozorovatele OSN v Bosně a Hercegovině
a v Chorvatsku v době od 1.2.1994 do 31.1.1995.
Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“)
náčelník Generálního štábu Armády České republiky zamítl odvolání žalobce podané
žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a toto rozhodnutí potvrdil.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedl, že byl jako voják
z povolání vyslán jako tzv. vojenský pozorovatel do mírové mise v Bosně a Hercegovině
a Chorvatsku na dobu od 1.2.1994 do 31.1.1995. V souvislosti s finančním zabezpečením
pokračování 2 9Ad 22/2010
českých vojáků v zahraničí bylo resortem ministerstva obrany prezentováno, že příplatek v cizí
měně dle zákona č. 143/1992 Sb. , o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o platu“) náleží pouze členům českých jednotek v zahraničí a nikoli samostatně vyslaným
jedincům - vojenským pozorovatelům. Dne 5.8.2004 bylo rozhodnutím ministra obrany ČR
č.j.: 10161/2004-8764 toto stanovisko přehodnoceno a bylo konstatováno, že vojenští
pozorovatelé mají na uvedený příplatek nárok. Následné žádosti vojenských pozorovatelů
(poznámka soudu: o doplacení příplatku) však byly odmítány s tím, že výklad je sice změněn,
ale nárok žadatelů je již promlčen. Námitka promlčení však nebyla uplatňována u nároků na
zaplacení příplatků splatných ode dne 1.12.1999, o čemž svědčí přípis generálmajora Ing. E.
P. ze dne 24.6.2005. Dle žalobce k tomu není absolutně žádná právní opora a takový postup
zakládá další nerovnost v přístupu k jednotlivým vojenským pozorovatelům a prohlubuje
rozpornost s dobrými mravy.
Žalobce původní výklad ze strany ministerstva obrany bez dalšího akceptoval
a považoval věc za uzavřenou. Poté, co v roce 2004 došlo k prezentaci nového stanoviska,
uplatnil svůj nárok u žalovaného. Ten však věc odmítal řešit ve správním řízení, a proto byl
žalobce nucen obrátit se na obecný soud. Následně až Nejvyšší soud potvrdil, že věc má být
nejprve projednána ve správním řízení. Výsledkem správního řízení je napadené rozhodnutí.
Za podstatu věci, kterou doposud nikdo ze strany ministerstva obrany seriózně neřešil,
považuje žalobce to, že k (včasnému) neuplatnění nároku došlo z jeho strany v důsledku
jasného výkladu zastávaného ministrem obrany, tedy vrcholným zástupcem státu. Žalovaný
nevnímal výjimečnost situace, nad touto okolností se nijak vážněji nepozastavil a v napadeném
rozhodnutí se s ní vypořádal pouze tak, že to sice může být pro žalobce subjektivně důležité,
ale žádný zásadní vliv pro řízení a rozhodnutí to nemá.
Za uvedených okolností není dle žalobce námitka promlčení, kterou uplatnil žalovaný,
namístě, respektive tato námitka je v rozporu s dobrými mravy a jako taková je neúčinná.
Z tohoto důvodu považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť se opírá
o skutečnost, která je neúčinná, tj. o námitku promlčení, která je v rozporu s dobrými mravy.
V daném případě jde dokonce o situaci, že dlužníkem je (a námitku promlčení vznáší) ten, kdo
ve správním řízení rozhoduje.
Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě
označil za nespornou skutečnost, že žalobce od 1.2.1994 působil jako pozorovatel v misi OSN
UNPROFOR v Jugoslávii. Dále žalovaný uvedl, že s finančními náležitostmi, které po dobu
působení v misi poskytuje AČR, byl žalobce ještě před výjezdem seznámen. Souhlas se svým
zabezpečením vyjádřil žalobce tím, že dobrovolně a na vlastní žádost k plnění úkolů do mise
nastoupil. Možnost výplaty tzv. zvláštního příplatku podle právních předpisů České republiky
vznikla až dnem 1.4.1994, tedy dnem účinnosti zákona č. 40/1994 Sb. , kterým se mění
a doplňuje zákon o platu. Poskytování zvláštního příplatku v zahraniční měně je upraveno
v § 11 odst. 3 zákona o platu, jenž odkazuje na prováděcí předpis. Do 31.12.2003 tímto
předpisem bylo nařízení vlády č. 79/1994 Sb. , o platových poměrech zaměstnanců
ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru
požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „služební platový řád“).
Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na ust. § 10 odst. 6 služebního platového
řádu a uvedl, že podle původního výkladu, který ministerstvo obrany do 5.8.2004 uplatňovalo,
pokračování 3 9Ad 22/2010
byl zvláštní příplatek v USD poskytován pouze těm vojákům z povolání, kteří jako příslušníci
české jednotky, do které byli zařazeni nebo odveleni, byli v této jednotce vysláni do jednotky
mnohonárodních sil mimo území České republiky. Tento výklad neumožňoval přiznávat
zvláštní příplatek vojákům z povolání, kteří s diplomatickými pasy vykonávali službu
v zahraničí jako pozorovatelé v misích OSN, OBSE, popř. ZEU, neboť byli individuálně
předáváni do dispozice nadnárodních organizací k plnění úkolů těchto organizací
spočívajících v monitoringu území jiných států. K plnění těchto specifických úkolů nikdy
nebyla vyslána organická jednotka příslušníků AČR. Účast v pozorovatelských misích
vycházela z principu dobrovolnosti; voják, který se na základě splnění podmínek přihlásil
jako zájemce o účast v příslušné misi, byl předem seznámen s podmínkami vyslání. Pokud se
stanovenými podmínkami nesouhlasil, nemusel dohodu uzavřít, a toto mu ani nebylo možno
nařídit. Ministerstvo obrany vystupovalo při řešení těchto záležitostí jako organizátor
a následně po obdržení požadavku na počet pozorovatelů pro jednotlivé mise cestou
ministerstva zahraničních věcí jako prostředník a koordinátor. Princip dobrovolnosti je
podtržen i skutečností, že ani v současné době se na pozorovatele nevztahuje ust. § 6 odst. 1
zákona č. 221/1999 Sb. , o vojácích z povolání. Ve prospěch shora uvedené interpretace
svědčila i skutečnost, že pozorovatelé byli v místě působení ekonomicky zajištěni nadnárodní
organizací, v jejíž prospěch činnost vykonávali. Kromě platu, který jim byl vyplácen v české
měně, pobírali po dobu působení v místě mise od příslušné nadnárodní organizace náhrady ke
krytí výdajů spojených s pobytem ve výši stanovené pro jednotlivá teritoria denní sazbou
v USD. Výše sazby byla stanovena v závislosti na cenových relacích v daném teritoriu
a konkrétních podmínkách zabezpečení a zpravidla přesahovala skutečné výdaje, čímž
zabezpečovala i hmotné zvýhodnění účastníků misí, i když to nebylo výslovně v charakteru
této náhrady uvedeno. Uvedený způsob zabezpečení byl uplatňován nepřetržitě po celou dobu
vysílání vojáků do pozorovatelských misí.
Po zásadním přehodnocení dosavadních služebních vztahů vojáků z povolání
v souvislosti s přijetím zákona č. 221/1999 Sb. , o vojácích z povolání, dospělo ministerstvo
obrany k závěru, že nepřiznávání zvláštního příplatku vojenským pozorovatelům po dobu
jejich působení v misích OSN, OBSE či ZEU není v souladu s ust. § 11 odst. 3 zákona
o platu. Proto byla provedena novela rozkazu ministra obrany č. 49/2003 - Poskytování
zvláštního příplatku v jiné než české měně v resortu ministerstva obrany, která nabyla
účinnosti dnem 1.11.2004. Zásady pro dodatečné doplacení dosud nepromlčených nároků
vojenských pozorovatelů ministr obrany stanovil v informační zprávě č.j. 10161/2004-8764.
Podstatným pro stanovení období, za které bude zvláštní příplatek v cizí měně dodatečně
vyplacen, bylo rozhodnutí, zda bude uplatněna námitka promlčení, a pokud ano, od kdy dojde
k zastavení běhu promlčecí doby. Nárok na příplatek, který je jednou ze složek platu, se
promlčuje v obecné promlčecí lhůtě, která podle ust. § 101 zákona č. 40/1964 Sb. ,
občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “) činí tři roky a běží ode dne, kdy právo
mohlo být vykonáno poprvé. Za takový den se považuje den, kdy právo mohlo být poprvé
uplatněno u soudu, což je den následující po výplatním termínu. Má-li být lhůta zachována, je
žalobu nutné doručit soudu alespoň v poslední den lhůty. Uplatnění nároku u služebního
orgánu podle § 159 zákona č. 221/1999 Sb. , je z hlediska stavění promlčecí lhůty irelevantní.
Po pečlivé úvaze, v jejímž rámci byly zváženy všechny rozhodné okolnosti, tedy jak
osobní zájmy oprávněných, tak i celospolečenské možnosti a dopady, bylo rozhodnuto, že
uplatnění námitky promlčení je na místě, a že je na místě i určení jednoho konkrétního data,
kdy bude běh promlčecí doby zastaven pro všechny dotčené vojáky bez ohledu na to, kdy byli
do mise vysláni. Jako toto datum byl stanoven den 1.12.1999, což je den nabytí účinnosti
zákona č. 221/1999 Sb. , o vojácích z povolání, kterým došlo k zásadnímu přehodnocení
pokračování 4 9Ad 22/2010
dosavadních služebních vztahů vojáků z povolání. Ministr obrany proto rozhodl, že vůči všem
nárokům, jejichž splatnost nastala před 1.12.1999, bude námitka promlčení uplatněna.
S názorem žalobce, že ze strany ministerstva obrany nikdo seriozně neřešil, proč
žalobce neuplatnil svůj nárok, se žalovaný ve vyjádření k žalobě neztotožnil. Uvedl, že
jediným důvodem nevyhovění požadavku žalobce na zaplacení zvláštního příplatku bylo
pozdní uplatnění nároku, které bylo zapříčiněno pouze žalobcem. K argumentaci žalobce, že
námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy a jako taková je
neúčinná, žalovaný podotkl, že ministerstvo obrany právě proto, aby postupovalo ve všech
obdobných případech jednotně, a nezavdalo tak důvod k polemikám ohledně dobrých mravů
a případného diskriminačního přístupu ve vztahu k jednotlivým pozorovatelům, po pečlivé
úvaze určilo jedno konkrétní datum, po němž nevyužije svého práva namítat promlčení.
Takovým datem bylo datum, kdy nabyl účinnosti zákon č. 221/1999 Sb. , o vojácích
z povolání, když tímto zákonem došlo k zásadnímu přehodnocení dosavadních služebních
vztahů vojáků z povolání. U nároků, jejichž splatnost nastala před 1.12.1999, bylo rozhodnuto
námitku promlčení jako bezesporu důvodnou uplatňovat. Takové rozhodnutí ministra obrany
mělo za cíl sjednotit postup služebních orgánů a nastavit jasná pravidla pro posuzování
námitky promlčení. Žalovaný se tohoto sjednocujícího stanoviska držel a v souladu s ním
požadavek žalobce posoudil.
Žalovaný v závěru svého vyjádření označil za zásadní tu skutečnost, že žalobce mohl
svůj nárok uplatnit již v době, kdy mu tento nárok podle jeho názoru vznikal, tzn. v letech
1994-1995. Protože tak neučinil, k promlčení jeho nároku došlo nejpozději v roce 1998. Že
tak neučinil, nelze klást k tíži ministerstva obrany či služebního orgánu, když tyto subjekty
žalobci v uplatňování jeho práv nikterak nebránily.
V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že žalovaný se zbavuje odpovědnosti,
když poukazuje na to, že bylo pouze věcí žalobce, že nárok neuplatňoval a že toto nelze klást
k tíži ministerstva obrany. V rozhodné době však neexistovala žádná sporná situaci v tom
smyslu, že by žalobce chtěl příplatek vyplatit a ministerstvo obrany jej odmítlo. Pokud by
tomu tak bylo, bylo by logické se též domnívat, že bylo chybou žalobce, že svůj nárok
neuplatňoval. Žalobce však ani nenapadlo, že by měl něco uplatňovat a že by nerespektoval
oficiální výklad, když ze strany ministerstva obrany bylo jasně řečeno, kdo má na příplatek
nárok. Pokud jde o datum, od kdy ministerstvo obrany neuplatňuje námitku promlčení
(1.12.1999), jde dle názoru žalobce o naprosto uměle stanovené datum, které nemá žádnou
oporu v zákoně o vojácích z povolání. Stanovením takového data dochází naopak ještě k další
diskriminaci, kdy jsou vojenští pozorovatelé rozdělování oficiálně do dvou kategorií, kdy se
jedné promlčení promíjí a druhé nikoli. Je tedy naprosto absurdní tvrdit, že takové datum bylo
stanoveno k odstranění pochybností o nediskriminačním přístupu.
Konstatování o dobrovolnosti vysílání do misí je dle žalobce skutečnosti, která
s předmětným nárokem nesouvisí, stejně jako zavádějící konstatování o ekonomickém
zajištění vojenských pozorovatelů v místě mise nadnárodní organizací, kdy se žalovaný snaží
věc prezentovat tak, že si žalobce přišel na slušné peníze a ještě nárokuje další. Ekonomické
zajištění bylo poskytováno tak, aby vojenský pozorovatel vůbec mohl v místě mise nějak
zajistit své základní životní potřeby, neboť neměl zázemí vojenské jednotky.
Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti
významné pro posouzení věci:
pokračování 5 9Ad 22/2010
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 31.7.2006 se žalobce domáhal
vydání rozsudku, kterým by soud uložil ministerstvu obrany povinnost zaplatit žalobci částku
13.750,- USD s příslušenstvím, a to z titulu dlužného zvláštního příplatku, na který žalobci
vznikl nárok v souvislosti s jeho působením ve funkci vojenského pozorovatele OSN v Bosně
a Hercegovině a v Chorvatsku v době od 1.2.1994 do 31.1.1995. Uvedená žaloba byla
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.10.2007 č.j. 19 C 57/2006 – 25 v plném
rozsahu zamítnuta. Zamítavý rozsudek soudu I. stupně byl na základě žalobcova odvolání
potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2008 č.j. 53 Co 216/2008 – 50.
Nejvyšší soud ČR na základě žalobcova dovolání rozsudkem ze dne 9.2.2010 č.j. 21 Cdo
569/2009 – 65 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2008 č.j. 53 Co
216/2008 – 50 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.10.2007 č.j. 19 C 57/2006
– 25 a řízení zastavil, přičemž zároveň rozhodl, že po právní moci zrušovacího rozsudku bude
věc postoupena ministru obrany k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušovacího rozsudku
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není dána pravomoc civilního soudu k projednání
a rozhodnutí dané věci, která vyplývá ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně nebylo vyhověno žádosti žalobce o zaplacení
částky 13.750,- USD s úroky z prodlení, na kterou měl žalobci vůči ministerstvu obrany
vzniknout nárok v souvislosti s jeho působením ve funkci vojenského pozorovatele OSN
v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku v době od 1.2.1994 do 31.1.1995. V odůvodnění
rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že vycházel z právního názoru vyjádřeného
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2010, č.j.: 21 Co 569/2009 -65, přičemž ve věci
aplikoval hmotněprávní úpravu platových náležitostí platnou ve znění účinném v době od
1.4.1994 do 31.1.1995, protože dospěl k názoru, že podání žalobce musí být vzhledem
k obsahu jeho dosavadních úkonů posouzeno jako platový nárok, nikoliv jako nárok na
náhradu škody. Při zkoumání, zda je nárok vznesený žalobcem vymahatelný, dospěl správní
orgán I. stupně k závěru, že tento nárok je promlčen, protože vznikl v období od 1.4.1994 do
31.1.1995, a tříletá promlčecí doba tudíž uplynula nejpozději v březnu 1998. První úkon,
konkrétně žalobu, v níž nárokoval zaplacení požadované částky, žalobce učinil až dne
31.7.2006. Námitka promlčení byla ministerstvem obrany v soudním řízení řádně uplatněna.
Správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí dále konstatoval, že neshledal námitku
promlčení v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že nezbytnost udržovat ve vojenském prostředí
disciplínu a respektovat autoritu nadřízeného je třeba vykládat ve smyslu povinnosti řádného
plnění vojenských úkolů a rozkazů nadřízených, nikoliv však ve smyslu nemožnosti domáhat
se svých nároků, ať již služebním postupem, nebo před soudem. Uzavřel, že je povinen zvážit
možnost promlčení, a protože v tomto případě dospěl k názoru, že žalobcem vznesený nárok
je promlčen, rozhodl, že žádosti žalobce se nevyhovuje.
Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, ve kterém uplatnil obdobné námitky jako v následně podané žalobě.
Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že si je vědom toho, že postup
resortu ministerstva obrany (ohledně způsobu rozhodování o nároku na zvláštní příplatek jako
o složce platu) měl v minulosti určitý vývoj. Důvodem byl nejednoznačný výklad obecně
platných právních předpisů, který byl postupem let ujednocen až soudní judikaturou. Tato
skutečnost však v žádném případě neměla vliv na možnost uplatnění předmětného nároku
žalobcem. K promlčení nároku nedošlo v důsledku přístupu resortu ministerstva obrany, ale
pouze z důvodu nečinnosti žalobce, který se na soud obrátil až v roce 2006.
pokračování 6 9Ad 22/2010
Co se týče hmotněprávní otázky zmiňované žalobcem, kdy i v rámci samotného
uznání nároku vojenských pozorovatelů na zvláštní příplatek jako takového docházelo ze
strany resortu ministerstva obrany k určité změně postoje, žalovaný poznamenal, že správní
orgán I. stupně a ani žalovaný není oprávněn rozhodovat ve věci na základě sebereflexe či
morálky, jak požaduje žalobce. V řízení je nezbytné vycházet ze skutečností a rozhodnutí,
která byla resortem ministerstva obrany ve věci zvláštního příplatku v minulosti přijata, a není
možné polemizovat, zda taková rozhodnutí byla správná, případně z jakého důvodu byla
přijata. To by mohlo být důležité pouze v případě, že byla v rozporu s platnou právní úpravou,
k čemuž však nedošlo. Výše uvedené sice může být pro žalobce subjektivně důležité, podle
žalovaného ale dosavadní přístup resortu ministerstva obrany k dané problematice žádným
zásadním způsobem neovlivňuje předmětné řízení a ani způsob vyřízení nároku žalobce. Bez
ohledu na okolnosti, které vedly k rozdílným přístupům tehdejších ministrů obrany
k vyplácení zvláštního příplatku pro vojenské pozorovatele, je v dané věci zásadní skutečností
promlčení nároku žalobce.
Jakékoliv posuzování toho, zda a případně z jakých příčin dochází v rámci řízení
o nároku žalobce k porušování dobrých mravů, je dle mínění žalovaného bezpředmětné.
Jediným důvodem nevyhovění žádosti žalobce o zaplacení zvláštního příplatku bylo pozdní
uplatnění nároku (od doby působení žalobce ve funkci vojenského pozorovatele do podáni
žaloby uplynulo 11 let), které bylo zapříčiněno pouze žalobcem. Tento důvod shledal
žalovaný pro rozhodnut ve věci za dostatečný a plně se ztotožnil s právním názorem
správního orgánu I. stupně.
Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které
jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž
vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§ 75 s.ř.s. ). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
V projednávané věci je mezi účastníky nesporné, že žalobci nebyl v souvislosti s jeho
působením ve funkci vojenského pozorovatele OSN v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku
v době od 1.2.1994 do 31.1.1995 ze strany ministerstva obrany zaplacen zvláštní příplatek
podle § 11 odst. 3 zákona o platu, a že žalobce se začal zaplacení tohoto příplatku domáhat až
poté, co v roce 2004 došlo k přehodnocení dosavadního stanoviska ministerstva obrany
o nemožnosti vyplácení uvedeného příspěvku vojákům vykonávajícím funkci vojenského
pozorovatele v misích mezinárodních organizací. Žalobce v nyní projednávané věci namítá
jediné – že námitka promlčení jeho práva na zaplacení zvláštního příplatku uplatněná
správním orgánem je v rozporu s dobrými mravy. Tato námitka však není opodstatněná.
Námitka promlčení obecně dobrým mravům neodporuje, neboť tento institut je
institutem zákonným a použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se dle zákona
promlčuje. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010
„uplatnění námitky promlčení by bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy jen
v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka,
který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě,
aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva
uplatnit námitku promlčení“.
pokračování 7 9Ad 22/2010
Nyní projednávaná věc takovým výjimečným případem, jenž by odůvodňoval
odepření práva žalovanému uplatnit účinně námitku promlčení, rozhodně není. Žalobci
objektivně nic nebránilo v tom, aby své právo na zaplacení zvláštního příplatku uplatnil včas,
tj. před uplynutím promlčecí doby. Žalobce tak neučinil výlučně z toho důvodu, že se zcela
ztotožnil s výkladem zákona zastávaným v rozhodné době ministerstvem obrany, že mu
(stejně jako jiným vojenským pozorovatelům v misích mezinárodních organizací) tento
příplatek dle zákona nenáleží. Jak žalobce výslovně uvedl, tento výklad „bez dalšího
akceptoval a považoval věc za uzavřenou.“ Okolností, která jej podnítila k tomu, že se začal
zaplacení zvláštního příplatku domáhat, byla až změna dosavadního stanoviska ministerstva
obrany o nemožnosti vyplácení uvedeného příspěvku vojákům vykonávajícím funkci
vojenského pozorovatele v misích mezinárodních organizací, k níž došlo v srpnu roku 2004.
Až poté, to jest více než devět a půl roku po ukončení jeho funkce vojenského pozorovatele
OSN v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku, se žalobce „probudil“ a začal se doplacení
zvláštního příplatku domáhat.
Rozpor správním orgánem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nemůže
způsobovat to, že žalobce v rozhodné respektoval autoritu výkladu zákona zastávaného
resortem ministerstva obrany. Záleželo pouze na žalobci, zda se s tímto výkladem ztotožní či
nikoliv. Autorita ministerstva obrany jakožto ústředního orgánu státní správy, ani skutečnost,
že žalovaný jakožto služební funkcionář je ve vztahu k žalobci ve služebně nadřazeném
postavení, žalobci nemohly nikterak bránit v tom, aby se zaplacení zvláštního příspěvku
domáhal před uplynutím promlčecí doby, měl-li za to, že mu právo na zaplacení tohoto
příplatku náleží. Jak ve svém rozhodnutí přiléhavě uvedl správní orgán I. stupně, nezbytnost
udržovat ve vojenském prostředí disciplínu a respektovat autoritu nadřízeného je třeba
vykládat ve smyslu povinnosti řádného plnění vojenských úkolů a rozkazů nadřízených,
nikoliv ve smyslu nemožnosti domáhat se svých nároků plynoucích ze zákona, ať již
služebním postupem, nebo v řízení před soudem.
Soud se tedy zcela ztotožňuje s názorem, který ve vztahu k dané problematice zaujal
již civilní odvolací soud v rozsudku ze dne 25.9.2008 č.j. 53 Co 216/2008 – 50, podle něhož
„má-li být v určité souzené věci posouzeno vznesení námitky promlčení jako výkon práva
odporující dobrým mravům, musí tomu napovídat právě a jedině konkrétní podmínky souzené
věci.Rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy z povahy věci nikdy nelze shledat
en bloc bez vztahu ke sporům určitých typů nebo ve vztahu k většímu okruhu adresátů právní
normy, resp. eventuálních účastníků řízení. Pak by totiž ohled na dobré mravy nesloužil jako
prostředek korekce individuálně tvrdé aplikace práva, nýbrž by – definováním sporů určitého
typu nebo vymezením většího okruhu adresátů právní normy – vlastně nahrazoval hypotézu
právní normy. Nemůže proto být správným závěr nabízený žalobcem, podle něhož již samotný
fakt, že ministr obrany svého času v důsledku nesprávného výkladu nepřiznal některým
oprávněným osobám nárok na zvláštní příplatek, zakládá rozpor posléze vznesené námitky
promlčení nároku s dobrými mravy. Takový výklad by ohled na dobré mravy nepřípustně
povýšil na úroveň hypotézy právní normy. Pokud by v souzené věci měla být námitka
promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, musely by k tomu přistoupit další
zvláštní okolnosti souzené věci, ať na straně žalované, ať na straně žalobce. Žalobce však
žádné takové zohlednitelné okolnosti ani netvrdí, ani se z obsahu spisu nepodávají. Žalobce se
v podstatě odvolává na autoritu nadřízených, tvrdí, že byl veden nesprávným výkladem
ministra obrany, který respektoval už vzhledem k vojenskému prostředí, kde je autorita
nadřízeného brána s větší vážností. Jakkoliv je obecně vzato žádoucí dodržovat ve vojenském
prostředí disciplínu a respektovat autoritu nadřízených, nemůže být tento požadavek vykládán
tak, že by takový ohled měl zamezit starat se konkrétní osobě o správnost jejího odměňování.“
pokračování 8 9Ad 22/2010
Lze shrnout, že žalobci objektivně nic nebránilo v tom, aby se vyplacení zvláštního
příplatku u příslušného orgánu domáhal před uplynutím promlčecí doby. Protože tak neučinil,
je nutno marné uplynutí promlčecí doby přičítat výhradně k jeho tíži. Soud v této souvislosti
poukazuje na obecnou právní zásadu „vigilantibus iura“ (práva náležejí bdělým). Samotné
subjektivní přesvědčení žalobce o správnosti a autoritě výkladu zákona zastávaného
v rozhodné době ministerstvem obrany nezakládá rozpor správním orgánem vznesené
námitky promlčení s dobrými mravy.
To, že se resort ministerstva obrany rozhodl neuplatňovat námitku promlčení u nároků
na zaplacení zvláštních příplatků splatných ode dne 1.12.1999, je v souzené věci irelevantní,
protože nárok žalobce do této skupiny nepatří. V uvedeném nelze spatřovat ani žádnou
diskriminaci žalobce ze strany správního orgánu, neboť resort ministerstva obrany aplikuje
uvedenou časovou hranici shodně u všech žadatelů – bývalých vojenských pozorovatelů.
Žalobce ostatně v řízení netvrdil (a ani neprokázal) opak.
Na tom, že námitku promlčení v souzené věci vznesl ten, kdo ve správním řízení
o žalobcově žádosti rozhodoval, není nic neobvyklého. Žalobce své právo na zaplacení
zvláštního příplatku uplatnil vůči služebnímu orgánu, a je proto logické, že právě tento orgán,
do jehož pravomoci dle rozhodnutí Nejvyššího soudu spadá projednání a rozhodnutí dané věci,
vznesl proti uplatněnému právu námitku promlčení.
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. , neboť žalobce nebyl ve sporu
úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou
týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou
vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské
náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103
odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být
stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho
zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační
stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu
lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.
V Praze dne 21. srpna 2013
JUDr. Naděžda Řeháková v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Markéta Matznerová, DiS.