Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Ad 22/2010 - 32

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy

Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce:

Ing. M. K., zast. JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1289/7,

proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Praha

6, Vítězné náměstí 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.9.2010 č.j. 519-

2/2010-1416

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozhodnutím zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitele Společného operačního

centra ze dne 17.8.2010, č.j.: 7-3/8/2010-1160 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu

I. stupně“) nebylo vyhověno žádosti žalobce o zaplacení částky 13.750,- USD s úroky

z prodlení, na kterou měl žalobci vůči ministerstvu obrany vzniknout nárok v souvislosti

s jeho působením ve funkci vojenského pozorovatele OSN v Bosně a Hercegovině

a v Chorvatsku v době od 1.2.1994 do 31.1.1995.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“)

náčelník Generálního štábu Armády České republiky zamítl odvolání žalobce podané

žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a toto rozhodnutí potvrdil.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného

rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedl, že byl jako voják

z povolání vyslán jako tzv. vojenský pozorovatel do mírové mise v Bosně a Hercegovině

a Chorvatsku na dobu od 1.2.1994 do 31.1.1995. V souvislosti s finančním zabezpečením

pokračování

českých vojáků v zahraničí bylo resortem ministerstva obrany prezentováno, že příplatek v cizí

měně dle , o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových

a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon

o platu“) náleží pouze členům českých jednotek v zahraničí a nikoli samostatně vyslaným

jedincům - vojenským pozorovatelům. Dne 5.8.2004 bylo rozhodnutím ministra obrany ČR

č.j.: 10161/2004-8764 toto stanovisko přehodnoceno a bylo konstatováno, že vojenští

pozorovatelé mají na uvedený příplatek nárok. Následné žádosti vojenských pozorovatelů

(poznámka soudu: o doplacení příplatku) však byly odmítány s tím, že výklad je sice změněn,

ale nárok žadatelů je již promlčen. Námitka promlčení však nebyla uplatňována u nároků na

zaplacení příplatků splatných ode dne 1.12.1999, o čemž svědčí přípis generálmajora Ing. E.

P. ze dne 24.6.2005. Dle žalobce k tomu není absolutně žádná právní opora a takový postup

zakládá další nerovnost v přístupu k jednotlivým vojenským pozorovatelům a prohlubuje

rozpornost s dobrými mravy.

Žalobce původní výklad ze strany ministerstva obrany bez dalšího akceptoval

a považoval věc za uzavřenou. Poté, co v roce 2004 došlo k prezentaci nového stanoviska,

uplatnil svůj nárok u žalovaného. Ten však věc odmítal řešit ve správním řízení, a proto byl

žalobce nucen obrátit se na obecný soud. Následně až Nejvyšší soud potvrdil, že věc má být

nejprve projednána ve správním řízení. Výsledkem správního řízení je napadené rozhodnutí.

Za podstatu věci, kterou doposud nikdo ze strany ministerstva obrany seriózně neřešil,

považuje žalobce to, že k (včasnému) neuplatnění nároku došlo z jeho strany v důsledku

jasného výkladu zastávaného ministrem obrany, tedy vrcholným zástupcem státu. Žalovaný

nevnímal výjimečnost situace, nad touto okolností se nijak vážněji nepozastavil a v napadeném

rozhodnutí se s ní vypořádal pouze tak, že to sice může být pro žalobce subjektivně důležité,

ale žádný zásadní vliv pro řízení a rozhodnutí to nemá.

Za uvedených okolností není dle žalobce námitka promlčení, kterou uplatnil žalovaný,

namístě, respektive tato námitka je v rozporu s dobrými mravy a jako taková je neúčinná.

Z tohoto důvodu považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť se opírá

o skutečnost, která je neúčinná, tj. o námitku promlčení, která je v rozporu s dobrými mravy.

V daném případě jde dokonce o situaci, že dlužníkem je (a námitku promlčení vznáší) ten, kdo

ve správním řízení rozhoduje.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě

označil za nespornou skutečnost, že žalobce od 1.2.1994 působil jako pozorovatel v misi OSN

UNPROFOR v Jugoslávii. Dále žalovaný uvedl, že s finančními náležitostmi, které po dobu

působení v misi poskytuje AČR, byl žalobce ještě před výjezdem seznámen. Souhlas se svým

zabezpečením vyjádřil žalobce tím, že dobrovolně a na vlastní žádost k plnění úkolů do mise

nastoupil. Možnost výplaty tzv. zvláštního příplatku podle právních předpisů České republiky

vznikla až dnem 1.4.1994, tedy dnem účinnosti , kterým se mění

a doplňuje zákon o platu. Poskytování zvláštního příplatku v zahraniční měně je upraveno

v § 11 odst. 3 zákona o platu, jenž odkazuje na prováděcí předpis. Do 31.12.2003 tímto

předpisem bylo , o platových poměrech zaměstnanců

ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru

požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „služební platový řád“).

Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na ust. § 10 odst. 6 služebního platového

řádu a uvedl, že podle původního výkladu, který ministerstvo obrany do 5.8.2004 uplatňovalo,

pokračování

byl zvláštní příplatek v USD poskytován pouze těm vojákům z povolání, kteří jako příslušníci

české jednotky, do které byli zařazeni nebo odveleni, byli v této jednotce vysláni do jednotky

mnohonárodních sil mimo území České republiky. Tento výklad neumožňoval přiznávat

zvláštní příplatek vojákům z povolání, kteří s diplomatickými pasy vykonávali službu

v zahraničí jako pozorovatelé v misích OSN, OBSE, popř. ZEU, neboť byli individuálně

předáváni do dispozice nadnárodních organizací k plnění úkolů těchto organizací

spočívajících v monitoringu území jiných států. K plnění těchto specifických úkolů nikdy

nebyla vyslána organická jednotka příslušníků AČR. Účast v pozorovatelských misích

vycházela z principu dobrovolnosti; voják, který se na základě splnění podmínek přihlásil

jako zájemce o účast v příslušné misi, byl předem seznámen s podmínkami vyslání. Pokud se

stanovenými podmínkami nesouhlasil, nemusel dohodu uzavřít, a toto mu ani nebylo možno

nařídit. Ministerstvo obrany vystupovalo při řešení těchto záležitostí jako organizátor

a následně po obdržení požadavku na počet pozorovatelů pro jednotlivé mise cestou

ministerstva zahraničních věcí jako prostředník a koordinátor. Princip dobrovolnosti je

podtržen i skutečností, že ani v současné době se na pozorovatele nevztahuje ust. § 6 odst. 1

, o vojácích z povolání. Ve prospěch shora uvedené interpretace

svědčila i skutečnost, že pozorovatelé byli v místě působení ekonomicky zajištěni nadnárodní

organizací, v jejíž prospěch činnost vykonávali. Kromě platu, který jim byl vyplácen v české

měně, pobírali po dobu působení v místě mise od příslušné nadnárodní organizace náhrady ke

krytí výdajů spojených s pobytem ve výši stanovené pro jednotlivá teritoria denní sazbou

v USD. Výše sazby byla stanovena v závislosti na cenových relacích v daném teritoriu

a konkrétních podmínkách zabezpečení a zpravidla přesahovala skutečné výdaje, čímž

zabezpečovala i hmotné zvýhodnění účastníků misí, i když to nebylo výslovně v charakteru

této náhrady uvedeno. Uvedený způsob zabezpečení byl uplatňován nepřetržitě po celou dobu

vysílání vojáků do pozorovatelských misí.

Po zásadním přehodnocení dosavadních služebních vztahů vojáků z povolání

v souvislosti s přijetím , o vojácích z povolání, dospělo ministerstvo

obrany k závěru, že nepřiznávání zvláštního příplatku vojenským pozorovatelům po dobu

jejich působení v misích OSN, OBSE či ZEU není v souladu s ust. § 11 odst. 3 zákona

o platu. Proto byla provedena novela rozkazu ministra obrany č. 49/2003 - Poskytování

zvláštního příplatku v jiné než české měně v resortu ministerstva obrany, která nabyla

účinnosti dnem 1.11.2004. Zásady pro dodatečné doplacení dosud nepromlčených nároků

vojenských pozorovatelů ministr obrany stanovil v informační zprávě č.j. 10161/2004-8764.

Podstatným pro stanovení období, za které bude zvláštní příplatek v cizí měně dodatečně

vyplacen, bylo rozhodnutí, zda bude uplatněna námitka promlčení, a pokud ano, od kdy dojde

k zastavení běhu promlčecí doby. Nárok na příplatek, který je jednou ze složek platu, se

promlčuje v obecné promlčecí lhůtě, která podle ust. ,

(dále jen „ “) činí tři roky a běží ode dne, kdy právo

mohlo být vykonáno poprvé. Za takový den se považuje den, kdy právo mohlo být poprvé

uplatněno u soudu, což je den následující po výplatním termínu. Má-li být lhůta zachována, je

žalobu nutné doručit soudu alespoň v poslední den lhůty. Uplatnění nároku u služebního

orgánu podle , je z hlediska stavění promlčecí lhůty irelevantní.

Po pečlivé úvaze, v jejímž rámci byly zváženy všechny rozhodné okolnosti, tedy jak

osobní zájmy oprávněných, tak i celospolečenské možnosti a dopady, bylo rozhodnuto, že

uplatnění námitky promlčení je na místě, a že je na místě i určení jednoho konkrétního data,

kdy bude běh promlčecí doby zastaven pro všechny dotčené vojáky bez ohledu na to, kdy byli

do mise vysláni. Jako toto datum byl stanoven den 1.12.1999, což je den nabytí účinnosti

, o vojácích z povolání, kterým došlo k zásadnímu přehodnocení

pokračování

dosavadních služebních vztahů vojáků z povolání. Ministr obrany proto rozhodl, že vůči všem

nárokům, jejichž splatnost nastala před 1.12.1999, bude námitka promlčení uplatněna.

S názorem žalobce, že ze strany ministerstva obrany nikdo seriozně neřešil, proč

žalobce neuplatnil svůj nárok, se žalovaný ve vyjádření k žalobě neztotožnil. Uvedl, že

jediným důvodem nevyhovění požadavku žalobce na zaplacení zvláštního příplatku bylo

pozdní uplatnění nároku, které bylo zapříčiněno pouze žalobcem. K argumentaci žalobce, že

námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy a jako taková je

neúčinná, žalovaný podotkl, že ministerstvo obrany právě proto, aby postupovalo ve všech

obdobných případech jednotně, a nezavdalo tak důvod k polemikám ohledně dobrých mravů

a případného diskriminačního přístupu ve vztahu k jednotlivým pozorovatelům, po pečlivé

úvaze určilo jedno konkrétní datum, po němž nevyužije svého práva namítat promlčení.

Takovým datem bylo datum, kdy nabyl účinnosti , o vojácích

z povolání, když tímto zákonem došlo k zásadnímu přehodnocení dosavadních služebních

vztahů vojáků z povolání. U nároků, jejichž splatnost nastala před 1.12.1999, bylo rozhodnuto

námitku promlčení jako bezesporu důvodnou uplatňovat. Takové rozhodnutí ministra obrany

mělo za cíl sjednotit postup služebních orgánů a nastavit jasná pravidla pro posuzování

námitky promlčení. Žalovaný se tohoto sjednocujícího stanoviska držel a v souladu s ním

požadavek žalobce posoudil.

Žalovaný v závěru svého vyjádření označil za zásadní tu skutečnost, že žalobce mohl

svůj nárok uplatnit již v době, kdy mu tento nárok podle jeho názoru vznikal, tzn. v letech

1994-1995. Protože tak neučinil, k promlčení jeho nároku došlo nejpozději v roce 1998. Že

tak neučinil, nelze klást k tíži ministerstva obrany či služebního orgánu, když tyto subjekty

žalobci v uplatňování jeho práv nikterak nebránily.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že žalovaný se zbavuje odpovědnosti,

když poukazuje na to, že bylo pouze věcí žalobce, že nárok neuplatňoval a že toto nelze klást

k tíži ministerstva obrany. V rozhodné době však neexistovala žádná sporná situaci v tom

smyslu, že by žalobce chtěl příplatek vyplatit a ministerstvo obrany jej odmítlo. Pokud by

tomu tak bylo, bylo by logické se též domnívat, že bylo chybou žalobce, že svůj nárok

neuplatňoval. Žalobce však ani nenapadlo, že by měl něco uplatňovat a že by nerespektoval

oficiální výklad, když ze strany ministerstva obrany bylo jasně řečeno, kdo má na příplatek

nárok. Pokud jde o datum, od kdy ministerstvo obrany neuplatňuje námitku promlčení

(1.12.1999), jde dle názoru žalobce o naprosto uměle stanovené datum, které nemá žádnou

oporu v zákoně o vojácích z povolání. Stanovením takového data dochází naopak ještě k další

diskriminaci, kdy jsou vojenští pozorovatelé rozdělování oficiálně do dvou kategorií, kdy se

jedné promlčení promíjí a druhé nikoli. Je tedy naprosto absurdní tvrdit, že takové datum bylo

stanoveno k odstranění pochybností o nediskriminačním přístupu.

Konstatování o dobrovolnosti vysílání do misí je dle žalobce skutečnosti, která

s předmětným nárokem nesouvisí, stejně jako zavádějící konstatování o ekonomickém

zajištění vojenských pozorovatelů v místě mise nadnárodní organizací, kdy se žalovaný snaží

věc prezentovat tak, že si žalobce přišel na slušné peníze a ještě nárokuje další. Ekonomické

zajištění bylo poskytováno tak, aby vojenský pozorovatel vůbec mohl v místě mise nějak

zajistit své základní životní potřeby, neboť neměl zázemí vojenské jednotky.

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti

významné pro posouzení věci:

pokračování

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 31.7.2006 se žalobce domáhal

vydání rozsudku, kterým by soud uložil ministerstvu obrany povinnost zaplatit žalobci částku

13.750,- USD s příslušenstvím, a to z titulu dlužného zvláštního příplatku, na který žalobci

vznikl nárok v souvislosti s jeho působením ve funkci vojenského pozorovatele OSN v Bosně

a Hercegovině a v Chorvatsku v době od 1.2.1994 do 31.1.1995. Uvedená žaloba byla

rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.10.2007 č.j. – 25 v plném

rozsahu zamítnuta. Zamítavý rozsudek soudu I. stupně byl na základě žalobcova odvolání

potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2008 č.j. – 50.

Nejvyšší soud ČR na základě žalobcova dovolání rozsudkem ze dne 9.2.2010 č.j. 21 Cdo

569/2009 – 65 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2008 č.j. 53 Co

216/2008 – 50 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.10.2007 č.j.

– 25 a řízení zastavil, přičemž zároveň rozhodl, že po právní moci zrušovacího rozsudku bude

věc postoupena ministru obrany k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušovacího rozsudku

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není dána pravomoc civilního soudu k projednání

a rozhodnutí dané věci, která vyplývá ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání.

Rozhodnutím správního orgánu I. stupně nebylo vyhověno žádosti žalobce o zaplacení

částky 13.750,- USD s úroky z prodlení, na kterou měl žalobci vůči ministerstvu obrany

vzniknout nárok v souvislosti s jeho působením ve funkci vojenského pozorovatele OSN

v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku v době od 1.2.1994 do 31.1.1995. V odůvodnění

rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že vycházel z právního názoru vyjádřeného

v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2010, č.j.: -65, přičemž ve věci

aplikoval hmotněprávní úpravu platových náležitostí platnou ve znění účinném v době od

1.4.1994 do 31.1.1995, protože dospěl k názoru, že podání žalobce musí být vzhledem

k obsahu jeho dosavadních úkonů posouzeno jako platový nárok, nikoliv jako nárok na

náhradu škody. Při zkoumání, zda je nárok vznesený žalobcem vymahatelný, dospěl správní

orgán I. stupně k závěru, že tento nárok je promlčen, protože vznikl v období od 1.4.1994 do

31.1.1995, a tříletá promlčecí doba tudíž uplynula nejpozději v březnu 1998. První úkon,

konkrétně žalobu, v níž nárokoval zaplacení požadované částky, žalobce učinil až dne

31.7.2006. Námitka promlčení byla ministerstvem obrany v soudním řízení řádně uplatněna.

Správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí dále konstatoval, že neshledal námitku

promlčení v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že nezbytnost udržovat ve vojenském prostředí

disciplínu a respektovat autoritu nadřízeného je třeba vykládat ve smyslu povinnosti řádného

plnění vojenských úkolů a rozkazů nadřízených, nikoliv však ve smyslu nemožnosti domáhat

se svých nároků, ať již služebním postupem, nebo před soudem. Uzavřel, že je povinen zvážit

možnost promlčení, a protože v tomto případě dospěl k názoru, že žalobcem vznesený nárok

je promlčen, rozhodl, že žádosti žalobce se nevyhovuje.

Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, ve kterém uplatnil obdobné námitky jako v následně podané žalobě.

Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního

orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že si je vědom toho, že postup

resortu ministerstva obrany (ohledně způsobu rozhodování o nároku na zvláštní příplatek jako

o složce platu) měl v minulosti určitý vývoj. Důvodem byl nejednoznačný výklad obecně

platných právních předpisů, který byl postupem let ujednocen až soudní judikaturou. Tato

skutečnost však v žádném případě neměla vliv na možnost uplatnění předmětného nároku

žalobcem. K promlčení nároku nedošlo v důsledku přístupu resortu ministerstva obrany, ale

pouze z důvodu nečinnosti žalobce, který se na soud obrátil až v roce 2006.

pokračování

Co se týče hmotněprávní otázky zmiňované žalobcem, kdy i v rámci samotného

uznání nároku vojenských pozorovatelů na zvláštní příplatek jako takového docházelo ze

strany resortu ministerstva obrany k určité změně postoje, žalovaný poznamenal, že správní

orgán I. stupně a ani žalovaný není oprávněn rozhodovat ve věci na základě sebereflexe či

morálky, jak požaduje žalobce. V řízení je nezbytné vycházet ze skutečností a rozhodnutí,

která byla resortem ministerstva obrany ve věci zvláštního příplatku v minulosti přijata, a není

možné polemizovat, zda taková rozhodnutí byla správná, případně z jakého důvodu byla

přijata. To by mohlo být důležité pouze v případě, že byla v rozporu s platnou právní úpravou,

k čemuž však nedošlo. Výše uvedené sice může být pro žalobce subjektivně důležité, podle

žalovaného ale dosavadní přístup resortu ministerstva obrany k dané problematice žádným

zásadním způsobem neovlivňuje předmětné řízení a ani způsob vyřízení nároku žalobce. Bez

ohledu na okolnosti, které vedly k rozdílným přístupům tehdejších ministrů obrany

k vyplácení zvláštního příplatku pro vojenské pozorovatele, je v dané věci zásadní skutečností

promlčení nároku žalobce.

Jakékoliv posuzování toho, zda a případně z jakých příčin dochází v rámci řízení

o nároku žalobce k porušování dobrých mravů, je dle mínění žalovaného bezpředmětné.

Jediným důvodem nevyhovění žádosti žalobce o zaplacení zvláštního příplatku bylo pozdní

uplatnění nároku (od doby působení žalobce ve funkci vojenského pozorovatele do podáni

žaloby uplynulo 11 let), které bylo zapříčiněno pouze žalobcem. Tento důvod shledal

žalovaný pro rozhodnut ve věci za dostatečný a plně se ztotožnil s právním názorem

správního orgánu I. stupně.

Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které

jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž

vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu

( ). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

V projednávané věci je mezi účastníky nesporné, že žalobci nebyl v souvislosti s jeho

působením ve funkci vojenského pozorovatele OSN v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku

v době od 1.2.1994 do 31.1.1995 ze strany ministerstva obrany zaplacen zvláštní příplatek

podle § 11 odst. 3 zákona o platu, a že žalobce se začal zaplacení tohoto příplatku domáhat až

poté, co v roce 2004 došlo k přehodnocení dosavadního stanoviska ministerstva obrany

o nemožnosti vyplácení uvedeného příspěvku vojákům vykonávajícím funkci vojenského

pozorovatele v misích mezinárodních organizací. Žalobce v nyní projednávané věci namítá

jediné – že námitka promlčení jeho práva na zaplacení zvláštního příplatku uplatněná

správním orgánem je v rozporu s dobrými mravy. Tato námitka však není opodstatněná.

Námitka promlčení obecně dobrým mravům neodporuje, neboť tento institut je

institutem zákonným a použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se dle zákona

promlčuje. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2011 sp. zn.

„uplatnění námitky promlčení by bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy jen

v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka,

který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik

nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve

srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo

včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě,

aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva

uplatnit námitku promlčení“.

pokračování

Nyní projednávaná věc takovým výjimečným případem, jenž by odůvodňoval

odepření práva žalovanému uplatnit účinně námitku promlčení, rozhodně není. Žalobci

objektivně nic nebránilo v tom, aby své právo na zaplacení zvláštního příplatku uplatnil včas,

tj. před uplynutím promlčecí doby. Žalobce tak neučinil výlučně z toho důvodu, že se zcela

ztotožnil s výkladem zákona zastávaným v rozhodné době ministerstvem obrany, že mu

(stejně jako jiným vojenským pozorovatelům v misích mezinárodních organizací) tento

příplatek dle zákona nenáleží. Jak žalobce výslovně uvedl, tento výklad „bez dalšího

akceptoval a považoval věc za uzavřenou.“ Okolností, která jej podnítila k tomu, že se začal

zaplacení zvláštního příplatku domáhat, byla až změna dosavadního stanoviska ministerstva

obrany o nemožnosti vyplácení uvedeného příspěvku vojákům vykonávajícím funkci

vojenského pozorovatele v misích mezinárodních organizací, k níž došlo v srpnu roku 2004.

Až poté, to jest více než devět a půl roku po ukončení jeho funkce vojenského pozorovatele

OSN v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku, se žalobce „probudil“ a začal se doplacení

zvláštního příplatku domáhat.

Rozpor správním orgánem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nemůže

způsobovat to, že žalobce v rozhodné respektoval autoritu výkladu zákona zastávaného

resortem ministerstva obrany. Záleželo pouze na žalobci, zda se s tímto výkladem ztotožní či

nikoliv. Autorita ministerstva obrany jakožto ústředního orgánu státní správy, ani skutečnost,

že žalovaný jakožto služební funkcionář je ve vztahu k žalobci ve služebně nadřazeném

postavení, žalobci nemohly nikterak bránit v tom, aby se zaplacení zvláštního příspěvku

domáhal před uplynutím promlčecí doby, měl-li za to, že mu právo na zaplacení tohoto

příplatku náleží. Jak ve svém rozhodnutí přiléhavě uvedl správní orgán I. stupně, nezbytnost

udržovat ve vojenském prostředí disciplínu a respektovat autoritu nadřízeného je třeba

vykládat ve smyslu povinnosti řádného plnění vojenských úkolů a rozkazů nadřízených,

nikoliv ve smyslu nemožnosti domáhat se svých nároků plynoucích ze zákona, ať již

služebním postupem, nebo v řízení před soudem.

Soud se tedy zcela ztotožňuje s názorem, který ve vztahu k dané problematice zaujal

již civilní odvolací soud v rozsudku ze dne 25.9.2008 č.j. – 50, podle něhož

„má-li být v určité souzené věci posouzeno vznesení námitky promlčení jako výkon práva

odporující dobrým mravům, musí tomu napovídat právě a jedině konkrétní podmínky souzené

věci.Rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy z povahy věci nikdy nelze shledat

en bloc bez vztahu ke sporům určitých typů nebo ve vztahu k většímu okruhu adresátů právní

normy, resp. eventuálních účastníků řízení. Pak by totiž ohled na dobré mravy nesloužil jako

prostředek korekce individuálně tvrdé aplikace práva, nýbrž by – definováním sporů určitého

typu nebo vymezením většího okruhu adresátů právní normy – vlastně nahrazoval hypotézu

právní normy. Nemůže proto být správným závěr nabízený žalobcem, podle něhož již samotný

fakt, že ministr obrany svého času v důsledku nesprávného výkladu nepřiznal některým

oprávněným osobám nárok na zvláštní příplatek, zakládá rozpor posléze vznesené námitky

promlčení nároku s dobrými mravy. Takový výklad by ohled na dobré mravy nepřípustně

povýšil na úroveň hypotézy právní normy. Pokud by v souzené věci měla být námitka

promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, musely by k tomu přistoupit další

zvláštní okolnosti souzené věci, ať na straně žalované, ať na straně žalobce. Žalobce však

žádné takové zohlednitelné okolnosti ani netvrdí, ani se z obsahu spisu nepodávají. Žalobce se

v podstatě odvolává na autoritu nadřízených, tvrdí, že byl veden nesprávným výkladem

ministra obrany, který respektoval už vzhledem k vojenskému prostředí, kde je autorita

nadřízeného brána s větší vážností. Jakkoliv je obecně vzato žádoucí dodržovat ve vojenském

prostředí disciplínu a respektovat autoritu nadřízených, nemůže být tento požadavek vykládán

tak, že by takový ohled měl zamezit starat se konkrétní osobě o správnost jejího odměňování.“

pokračování

Lze shrnout, že žalobci objektivně nic nebránilo v tom, aby se vyplacení zvláštního

příplatku u příslušného orgánu domáhal před uplynutím promlčecí doby. Protože tak neučinil,

je nutno marné uplynutí promlčecí doby přičítat výhradně k jeho tíži. Soud v této souvislosti

poukazuje na obecnou právní zásadu „vigilantibus iura“ (práva náležejí bdělým). Samotné

subjektivní přesvědčení žalobce o správnosti a autoritě výkladu zákona zastávaného

v rozhodné době ministerstvem obrany nezakládá rozpor správním orgánem vznesené

námitky promlčení s dobrými mravy.

To, že se resort ministerstva obrany rozhodl neuplatňovat námitku promlčení u nároků

na zaplacení zvláštních příplatků splatných ode dne 1.12.1999, je v souzené věci irelevantní,

protože nárok žalobce do této skupiny nepatří. V uvedeném nelze spatřovat ani žádnou

diskriminaci žalobce ze strany správního orgánu, neboť resort ministerstva obrany aplikuje

uvedenou časovou hranici shodně u všech žadatelů – bývalých vojenských pozorovatelů.

Žalobce ostatně v řízení netvrdil (a ani neprokázal) opak.

Na tom, že námitku promlčení v souzené věci vznesl ten, kdo ve správním řízení

o žalobcově žádosti rozhodoval, není nic neobvyklého. Žalobce své právo na zaplacení

zvláštního příplatku uplatnil vůči služebnímu orgánu, a je proto logické, že právě tento orgán,

do jehož pravomoci dle rozhodnutí Nejvyššího soudu spadá projednání a rozhodnutí dané věci,

vznesl proti uplatněnému právu námitku promlčení.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. , neboť žalobce nebyl ve sporu

úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou

vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské

náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103

odst. 1 a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat

označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být

stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho

zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační

stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 21. srpna 2013

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Markéta Matznerová, DiS.