Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
17 A 16/2012 - 32.pdf
PDF · 0 B
No categories available
17 A 16/2012 - 32
Zdejší soud se zcela ztotožňuje s výše provedeným hodnocením důkazů a se závěrem, že byly k identifikaci žalobce jako pachatele přestupků zcela dostatečné.
Kardinálním důkazním prostředkem je zcela nepochybně svědecká výpověď svědkyně J.V., která vozidlo nepřetržitě sledovala po rozhodnou část nehodového děje, konkrétně od okamžiku, kdy vjelo na zahradu pana K., až do okamžiku, kdy k vozidlu došla. Svědkyně zejména viděla a následně popsala závěrečnou fázi, kdy vozidlo zastavilo v konečném postavení a kdy osádka vozidlo opouštěla. Jak správní orgán I. stupně (str. 7) tak žalovaný (str.13, 12) ve svých rozhodnutích neopomněli hodnotit rozhledové podmínky svědkyně, které jednoznačně umožňovaly zaznamenat, kolik osob se ve vozidle nacházelo a kolik osob vozidlo opouštělo. Svědkyně na výslovný dotaz správního orgánu I. stupně uvedla: „Po celou dobu, co jsem vozidlo viděla, tedy od vjetí na zahradu pana K., až do okamžiku, kdy jsem k vozidlu došla, jsem neviděla nikoho jiného z vozidla vystupovat, z vozidla vystupoval pouze zde přítomný obviněný.“ Rovněž opakovaně uvedla, že ve vozidle se nacházela pouze jedna osoba, a to muž, který seděl na místě řidiče. Podle žalobcovy verze „osoba blízká“ měla z vozidla vystoupit až po zastavení vozidla a žalobce se měl přemístit z místa spolujezdce na místo řidiče a následně vystoupit. Nehledě na to, že přemístění spolujezdce na místo řidiče bez vystoupení z vozidla je relativně časově náročné, což by nemohlo ujít pozornosti svědkyně, pak připouští-li žalobce, že jej svědkyně při vystupování viděla, musela by zcela logicky vidět i jinou osobu vozidlo opouštějící, protože na výhledových poměrech se nic nezměnilo. Nelze dále přehlédnout, že k dopravní nehodě došlo 18. července 2011 v 9:00 hod, tedy v denní době, a byť podle protokolu o nehodě v silničním provozu bylo zataženo, bylo zároveň bez srážek a viditelnost do dálky nebyla snížena povětrnostními vlivy. Svědkyně navíc stála od vozidla cca 3 m. Správní orgány obou stupňů se neopomněly zabývat i tím, zda existují okolnosti, které by mohly snižovat věrohodnost svědecké výpovědi svědkyně V. Dospěly ke zcela logickému závěru, s nímž se ztotožňuje i zdejší soud, že takové okolnosti nejsou. Ostatně kromě věku svědkyně (ročník 1941) a snahy vylepšit si pozici při náhradě za poškozený plot nic konkrétního neuvedl ani žalobce. Jak žalovaný konstatoval, svědkyně je jen o 8 let starší než žalobce a zda ve vozidlu byla jedna či dvě osoby na ni neklade zvláštní nároky. Pakliže V. neuplatňovali právo na náhradu způsobené škody v přestupkovém řízení, nýbrž řešili náhradu škody přímo s pojišťovnou, nemůže obstát ani druhá žalobcem zmiňovaná okolnost. Pokud žalobce v žalobě poukazoval na rozpory ve výpovědi svědkyně (Nejprve u policie uvedla, že přes vzrostlé túje nemá výhled na vozovku, aby následně uvedla, že sledovala vozidlo po celou dobu průběhu dopravní nehody, tedy již před tím, než se setrvačností objevilo na pozemku pana K., ale i v ten moment, kdy narazilo do betonové bariéry a poškozovalo plot pana V..), nezakládá se jeho tvrzení na pravdě. Svědkyně podala pouze jednu svědeckou výpověď, a to dne 1.9.2011. Porovnával-li svědeckou výpověď s obsahem podaného vysvětlení na PČR dne 22.7.2011, tak ani v jednom případě svědkyně neuvedla, že sledovala vozidlo po celou dobu průběhu dopravní nehody.
Výpověď svědkyně je v souladu s pořízenou fotodokumentací, která především dokumentuje konečné postavení vozidla po dopravní nehodě a fakt, že byť je pozemek svědkyně osázen stromy, ty neznemožňují výhled na sousední pozemek pana K. Stejné skutečnosti vyplývají z plánku místa dopravní nehody. Že řidičem vozidla v době dopravní nehody byl žalobce, prokazuje i Protokol o vyloučení technické závady, který vlastnoručně podepsal dne 18.7.2011 sám žalobce. Pokud se žalobce brání nezpůsobilostí plně si uvědomit dosah textu v důsledku otřesu mozku, který utrpěl při dopravní nehodě, považuje soud jeho tvrzení za účelové a zejména za ničím nepodložené, ačkoliv mu v předložení lékařské zprávy ( kterou by bez jeho souhlasu správní orgán ani soud neobdržel), nic nebránilo. Správní spis navíc obsahuje listin u vyhotovenou rovněž dne 18.7.2011, označenou jako „Potvrzení o zadržení řidičského průkazu“ vyhotovenou PČR. V této listin ě je popsán skutek, kterého se měl dopustit žalobce jako řidič vozidla Merzedes-Benz RZ 2P8 0540 dne 18.7.2011 v obci Kotousov. I tuto listin u žalobce podepsal, aniž by se v rubrice „vyjádření držitele zadrženého řidičského průkazu“ jakkoliv vyjádřil a zejména namítal neopodstatněnost zadržení řidičského průkazu, protože vozidlo neřídil. Za podstatné však soud považuje, že „původní přiznání“ žalobce v obou listinách nebylo pro posouzení toho, kdo byl řidičem vozidla při dopravní nehodě, jediným důkazem, neřkuli důkazem zcela zásadním.
Soud považuje za vhodné doplnit, že svědkyně ve svědecké výpovědi 1.9.2011 konstatovala, že po vystoupení žalobce z vozidla z místa řidiče svědkyni říkal, že „..potřebuje zajistit odtahovou službu pro svoje vozidlo, na kterém si způsobil škodu…pan obviněný mi následně dal svoji vizitku s tím, že přes pojišťovnu vyřešíme škodu, kterou způsobil na našem pozemku.“ Dále uvedla, že „..řidič vozidla mě pak navštívil ještě jednou v dopoledních hodinách…Ten den mi zde přítomný pan obviněný říkal, že dané vozidlo on sám neřídil.“
Projevy žalobce bezprostředně po dopravní nehodě ve srovnání s výše předestřenými pasážemi výpovědi svědkyně a dalším obsahem správního spisu svědčí zcela nepochybně o vývoji postoje žalobce k dopravní nehodě od srozumění se s odpovědností za deliktní jednání, kterého se dopustil, ke snaze zprostit se odpovědnosti ze spáchaných přestupků.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, čj. 2 As 3/2004 -70 (všechny zde zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), „Z ustanovení § 60 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb. , o přestupcích, nelze dovozovat, že odpovědnosti za spáchaný přestupek je možno se zbavit pouhým odkazem na to, že přestupek spáchala osoba účastníkovi blízká, bez toho, že by námitka tuto osobu identifikovala. Přenáší-li někdo odpovědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, nemůže být nucen k identifikaci pachatele, musí však být srozuměn s tím, že správní orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku.“
Takový právní názor zaujal Nejvyšší správní soud za situace, kdy správní orgán neměl k dispozici přímý důkaz o tom, zda se deliktního jednání dopustil obviněný z přestupku či osoba jiná. V posuzovaném případě však nelze hovořit o jen o nepřímých důkazech a jejich uceleném řetězci, jak zmiňoval v prvostupňovém rozhodnutí správní orgán I. stupně. Svědkyně V. poskytuje zcela jednoznačný, přímý důkaz o osobě pachatele dopravních přestupků.
Soud uzavírá, že správní orgány obou stupňů postupovaly zcela v souladu s ust. § 50 odst. 4 správního řádu , jejich závěr, že vozidlo řídil žalobce, odpovídá skutkovým zjištěním a je zcela zákonný.
Rovněž žalobní bod o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci v důsledku absence znaleckého posudku na (ne)funkčnost airbagu neměl naději na úspěch.
Podle § 3 správního řádu platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 .
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, čj. 2 As 46/2005 -55, vyslovil právní názor, že „Správní orgán je povinen postavit nad vší rozumnou pochybnost najisto, že se jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen. Existuje-li rozumná pochybnost, tj. existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost, že uvedeného jednání se dopustil někdo jiný než obviněný z přestupku, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo).“. Ve stejném rozsudku dále dovodil, že „Důkazní břemeno k prokázání, že jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil obviněný z přestupku, přirozeně nese správní orgán. Obviněnému z přestupku proto k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, postačí, aby o otázce, kdo se uvedeného jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost; nemusí se tedy vyviňovat, tj. prokázat, že se jednání nedopustil.“
S těmito právními názory se zdejší soud zcela ztotožňuje. Za stavu, kdy správní orgány neměly pochybnost o tom, že ve vozidle jela pouze jedna osoba a tou byl žalobce, je zcela právně irelevantní, zda airbag na místě spolujezdce byl funkční či v poruše. Závěr žalovaného (str. 9,10) i v tomto směru soud považuje za zákonný. Bez významu ze stejného důvodu je polemika žalobce o okamžiku získání sdělení stran airbagu od technika Mercedesu Benz.
V řízení o přestupcích žalobce byla jeho vina z přestupků, které jsou mu kladeny za vinu, prokázána bez sebemenších pochybností tedy správní orgány dostály povinnosti stanovené v § 3 správního řádu .
Náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku upravuje § 77 přestupkového zákona. Podle něj výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Tvrzení žalobce o vadnosti výroku proto, že řidiči nebyla uložena povinnost odevzdat řidičský průkaz, nemá zákonnou oporu.
Zpracování znaleckého posudku nebylo v řízení o přestupcích žalobce nadbytečným úkonem, nýbrž nutným pro posouzení, zda byl žalobce v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu. Podle protokolu o dechové zkoušce byly alkotesty provedeny v době od 11:16 hod do 11:31 hod, přičemž ke spáchání přestupků došlo kolem 9:00 hod. Znalecký posudek byl proto nezbytný pro dopočet od hladiny alkoholu v krvi zjištěné v časovém odstupu po dopravní nehodě při odběru krve v rámci lékařského vyšetření, k času dopravní nehody.
Žalobce v žalobě konečně namítal, že nebyl řádně poučen o svých právech a povinnostech, aniž k tomuto tvrzení uvedl jakékoliv konkrétní skutkové okolnosti či děje. Takový žalobní bod není úplný (§ 71 písm. d) s.ř.s. ) a dispoziční zásada, na níž je správní soudnictví založeno, brání jejímu přezkoumání.
Žaloba nebyla důvodná a soud ji proto v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I.).
Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal (výrok II.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u
Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení
rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k
podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti
němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a
údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní
symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu
lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Plzni dne 30. srpna 2013
JUDr. Jana Daňková, v.r.
samosoudkyně
Za správnost vyhotovení:
Helena Kováříková