Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Nao 32/2013 - 67

- 68

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického, v právní věci žalobce: Ing. Z. Ch., proti žalované: Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný trh 5, Praha 1, v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu žalované, vedeném u Městského soudu v Praze pod zn. , ve věci námitky podjatosti uplatněné žalobcem proti soudcům Městského soudu v Praze,

t a k t o :

Soudci Městského soudu v Praze JUDr. Eva Pechová, Mgr. Alena Krýlová, Mgr. Michaela Bejčková n e j s o u v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) projednává žalobu, kterou se žalobce domáhá výmazu nesprávného údaje z Matriky studentů Univerzity Karlovy o tom, že žalobce byl ve dnech 6. 10. 2009 – 29. 4. 2010 studentem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. V záznamu tohoto údaje v Matrice studentů vedené podle , o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, považuje žalobce za nezákonný zásah do svých práv.

Žalobce podáním ze dne 16. 6. 2013 namítl podjatost soudců Městského soudu v Praze návrhem usnesení: „Soudci Městského soudu v Praze jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí v řízení o žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod č. j. . Věc vedená u Městského soudu v Praze č. j. 5A 38/2011 se postupuje Krajskému soudu v Ostravě“. Žalobce tedy namítl podjatost všech soudců Městského soudu v Praze.

Žalobce námitku podjatosti ve svém podání zdůvodnil tvrzením, že předseda a místopředseda Městského v Praze působí jako pedagogové u žalované a Městský soud v Praze a žalovaná spolu „úzce, dobrovolně a intenzivně spolupracují“.

Soudci senátu 5 A městského soudu JUDr. Eva Pechová, Mgr. Alena Krýlová, Mgr. Michaela Bejčková příslušní k projednání a rozhodnutí věci se vyjádřili k námitce podjatosti tak, že k věci a účastníkům řízení nemají žádný vztah.

Nejvyšší správní soud uvážil v této věci následovně. Podle , (dále „“), jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech“. Podle věty čtvrté musí účastník řízení námitku podjatosti zdůvodnit a uvést konkrétní skutečnosti, z nichž podjatost soudce dovozuje.

Není pochyb o tom, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. K této otázce se vyjádřil Ústavní soud, který připomněl, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. , N 127/6 Sb. NU 429). Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat o této otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním pochybnostem osob zúčastněných na řízení vedou. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci však může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. , N 98/23 Sb. NU 11).

Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (d). Tímto principem jsou vyloučeny praktiky kabinetní justice a nestrannost soudního rozhodování je tak chráněna ve prospěch účastníků soudních řízení nejlépe. Uvedeným způsobem je zmíněný princip zásadně naplněn, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.

Podle nelze rozhodovat o paušálním vyloučení všech soudců určitého soudu, neboť toto ustanovení se týká jen individualizovaných námitek proti konkrétním soudcům ve smyslu , tedy vůči soudcům, u kterých přichází v úvahu, aby se konkrétním případem zabývali podle rozvrhu práce. Proto také existuje povinnost účastníka dle , námitku podjatosti zdůvodnit a doložit také důvody, které jsou způsobilé pochybnost o nepodjatosti konkrétního soudce či soudců vyvolat. Tuto povinnost žalobce rozhodně nemohl splnit všeobecným odkazem na to, že soudní funkcionáři příslušného soudu působí v akademickém vztahu, v souladu se zákonem ( v platném znění), či městský soud oficiálně s Karlovou univerzitou spolupracuje v rámci programů, které s projednávanou kauzou nijak nesouvisí.

Na případy delegace věci jinému než věcně a místně příslušnému soudu pamatují jiná procesní ustanovení, která však v nyní posuzované věci nepřicházejí v úvahu, stejně jako podmínky, za kterých mohou být použita.

Ve vztahu k rozhodování o námitkách podjatosti soudců je rovněž nutné zdůraznil, že posouzení podjatosti soudce z různých důvodů se musí řídit stejnými kritérii. Proto je také vždy třeba zkoumat, zda vztah soudce ke konkrétní věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že tento soudce nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

V nyní posuzované věci stěžovatel tvrdí, že (všichni) soudci Městského soudu v Praze jsou vyloučeni z projednávání jeho sporu s žalovanou jen proto, že soudní funkcionáři na univerzitě učí a soud s touto institucí oficiálně spolupracuje pořádáním studentských praxí. Kromě spekulativních úvah o důsledcích popsané spolupráce žalobce neuvádí nic o tom, zda vůbec a jak se uvedené objektivní (zákonem dovolené) skutečnosti projevují, respektive mohou projevovat v subjektivním poměru konkrétních soudců senátu 5 A (zákonných soudců) k projednávané věci nebo k osobě žalobce. To, že žalobce nic neví o vnitřním fungování soudu a působení jednotlivých osob v rámci soudních řízení, jakož ani o vztahu soudce a soudního funkcionáře při výkonu soudnictví v užším smyslu (rozhodování konkrétních případů) nelze opomenout a naopak přikládat zvýšený důraz subjektivním představám žalobce. Takový výklad nelze přirozeně dovodit ani ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu, která logicky porovnává ústavní principy práva na řádný proces a na zákonného soudce zdůrazněním, že „k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat“. Nic takového nebylo v posuzované věci nikým ani namítáno a z ničeho nevyplývá, že by takový případ v posuzované věci mohl nastat.

Sám žalobce prezentuje subjektivní představy o vlivu okolností, které ve skutečnosti nepředstavují překážku jakkoli významnou pro objektivní posuzování věci zákonnými soudci. Žalobce poukazuje na „pocit vděčnosti“ soudců, vyplývající z přítomnosti stážistů na soudech, aniž by si položil například otázku, jaký význam má skutečnost, že soud, nad rámec svých povinností, pomáhá vzdělávací instituci realizovat její výchovné záměry propojením teorie a praxe studentů. Nejvyšší správní soud musí zdůraznit, že v průběhu vlastního profesního života se běžně soudce zabývá případy účastníků ve stejném nebo velmi podobném procesním postavení, jako tomu je v nyní posuzované věci. Tato skutečnost, vyplývající například ze sídla fyzické či právnické osoby, sama o sobě nemá z hlediska hodnocení nestrannosti soudců žádný význam. Uvedený závěr vyplývá z citované zákonné úpravy a lze jej řadit k logickým konsekvencím výkonu soudnictví demokratického právního státu a zodpovědného chování jeho soudců ve vztahu k veřejnosti. Žalobce přistupuje k uvedeným skutečnostem paušalizujícím a spekulativním způsobem, nepřípustně zpochybňuje nezaujatost všech soudců Městského soudu v Praze, ale ani vůči zákonným soudcům senátu 5 A Městského soudu v Praze neuvádí žádnou relevantní argumentaci, která by jejich nestrannost byla způsobilá jakkoli zpochybnit.

Pro oprávněné pochybnosti o podjatosti soudce musí existovat shora zdůrazněný vztah konkrétního soudce k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, který dosáhne určité nepřijatelné intenzity. Nic takového z popisované situace nevyplývá, žalobce to v principu ani netvrdí a pro své spekulace neuvádí žádný důkaz, zatímco zákonní soudci to jednoznačně vylučují. Odkazování na zákonem povolené, časté a nepochybně žádoucí činnosti soudců v akademické oblasti a přípravě studentů na budoucí povolání rozhodně nemají potenciál vzbuzovat jakékoli pochybnosti o nezaujatém rozhodování konkrétních soudců ve věci účastníků tohoto řízení. Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro vyloučení zákonných soudců městského soudu senátu 5 A z projednávání a rozhodnutí věci pro podjatost, zatímco obecnou námitkou ve vztahu k soudcům, kteří nemají s projednávanou věcí nic společného, se vůbec neměl důvod zabývat, a proto návrhu stěžovatele nevyhověl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. července 2013

JUDr. Petr Průcha

předseda senátu