Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 As 86/2012 - 38

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Ppkl. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. – 83,

t a k t o :

I. V řízení s e p o k r a č u j e .

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností, doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 5. 9. 2012, napadl žalobce (dále také „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), jímž byla rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2009, č. j. SPR-1672/09-19, a ze dne 9. 4. 2009, č. j. SPR-1672/09-6, prohlášena za nicotná, s ohledem na to, že, jak soud uvedl v odůvodnění, ve věci není podle aktuální judikatury příslušný rozhodovat správní úřad, nýbrž obecný soud.

V kasační stížnosti podané s odkazem na a c) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) stěžovatel nejprve zdůrazňuje celkovou délku řízení, dále obsáhle a podrobně popisuje průběh dosavadního řízení, přičemž rovněž obsáhle poukazuje také na proměnlivý vývoj dotčené právní úpravy i judikatury a s tím spojenou proměnlivost v rozhodování v dané věci, s dovozením, že nyní napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovatel je toho názoru, že vyslovením nicotnosti rozhodnutí je správní řízení skončeno, a proto je pojmově vyloučeno, aby bylo, jak je uvedeno v odůvodnění, rozhodnutí rušeno a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení , ve znění pozdějších předpisů, alternativně návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2011, a současně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 31. 5. 2000 žalobu k Okresnímu soudu v Benešově (sp. zn. ) proti Ministerstvu vnitra České republiky podle , o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Stěžovatel se touto žalobou domáhal uložení povinnosti žalovanému omluvit se stěžovateli za neoprávněné zjišťování, evidování a následné uchovávání jeho osobních údajů, které byly získány dne 8. 3. 1999 při vstupu do budovy Policie České republiky v Praze 4, Sdružení 1/1964, aniž by se tak podle stěžovatele stalo v souladu se zákonem. Okresní soud v Benešově řízení o stěžovatelově žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení o zastavení řízení (usnesení ze dne 19. 7. 2004, č. j. – 2) bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“).

Proti výše uvedenému usnesení o zastavení řízení se žalobce odvolal ke Krajskému soudu v Praze, jenž jeho odvolání zamítl usnesením ze dne 29. 10. 2004, č. j. – 17. Dovolání žalobce proti tomuto usnesení bylo Nejvyšším soudem zamítnuto usnesením ze dne 31. 3. 2005, č. j. – 55, neboť Nejvyšší soud shledal, že k řízení je v předmětné věci příslušný Úřad.

Úřad však dospěl k závěru, že není věcně příslušný ve věci rozhodnout, a proto ji založil bez opatření a formálního ukončení úředním záznamem zn. 14/06/SŘ-OSČ, CJ01978/06UOOU ze dne 21. 2. 2006. Žalobce následně inicioval řízení o žalobě proti nečinnosti Úřadu, jehož výsledkem bylo, že Úřad je příslušný vydat rozhodnutí v dotčené věci (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. – 69). Úřad poté vydal rozhodnutí ze dne 9. 4. 2009, zn. SPR-1672/09-6, kterým návrhu žalobce nevyhověl. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, jenž byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, zn. SPR-1672/09-19.

Proti rozhodnutí Úřadu o rozkladu podal žalobce správní žalobu k Městskému soudu v Praze, jenž nyní napadeným rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. – 83, prohlásil obě rozhodnutí Úřadu za nicotná. Při svém rozhodování vycházel městský soud z právního názoru vyřčeného v rozhodnutích zvláštního senátu ze dne 17. 10. 2011, č. j. Konf 11/2001 – 6, ze dne 14. 6. 2012, č. j. Konf 10/2012 – 6 a ze dne 24. 2. 2010, č. j. Konf 56/2009 – 7. V těchto rozhodnutích zvláštní senát shledal, že od účinnosti novelizace zákona o ochraně osobních údajů (tj. , který nahradil předchozí ) není Úřad příslušný k rozhodování o soukromoprávních sporech mezi subjektem údajů a správcem. K rozhodování o těchto sporech je příslušný soud.

Po obdržení kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 17. 8. 2012 byl zvláštnímu senátu přímo v předmětné věci doručen návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, jehož navrhovatelem byl Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7. Navrhovatel v návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu odmítal svou příslušnost k rozhodnutí sporu plynoucího z žaloby projednávané Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. a tvrdil, že příslušný vydat rozhodnutí v předmětné věci je soud. Toto řízení o kompetenčním sporu bylo před zvláštním senátem příslušným pro řešení některých kompetenčních konfliktů vedeno pod sp. zn. . Za daného stavu předseda senátu Nejvyššího správního soudu řízení o kasační stížnosti v nyní projednávané věci usnesením ze dne 21. 11. 2012, č. j. - 32, přerušil podle , neboť probíhalo jiné řízení, jehož výsledek mohl mít vliv na rozhodování soudu o věci samé.

Zvláštní senát ve věci pod sp. zn. rozhodl svým usnesením ze dne 29. 3. 2013, a to tak, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby o splnění povinnosti podle , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , je soud. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k pokračování v řízení.

Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení a

Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s a 4 , neshledal přitom vady, k nimž by musel podle přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podstatou sporu v posuzované věci je řešení právní otázky - určení příslušnosti orgánu, který má rozhodovat o uložení povinnosti žalovanému omluvit se stěžovateli za neoprávněné zjišťování, evidování a následné uchovávání jeho osobních údajů, ve smyslu

Tuto právní otázku, jak bylo již shora poznamenáno, meritorně opakovaně posuzoval k tomu určený zvláštní senát zřízený podle , a zcela aktuálně o ní znovu rozhodl přímo v předmětné věci (k návrhu Úřadu pro ochranu osobních údajů) výše citovaným usnesením ze dne 29. 3. 2013, č. j. - 10. Zvláštní senát přitom takto potvrdil svůj bezprostředně předcházející právní názor v dané otázce, opakovaně vyslovený v jeho rozhodnutích ze dne 17. 10. 2011, č. j. Konf 11/2001 – 6, ze dne 14. 6. 2012, č. j. Konf 10/2012 – 6 a ze dne 24. 2. 2010, č. j. – 7, kde zvláštní senát uzavřel, že od účinnosti novelizace zákona o ochraně osobních údajů není Úřad příslušný k rozhodování o soukromoprávních sporech mezi subjektem údajů a správcem, a k rozhodování o těchto sporech je příslušný soud. Z těchto rozhodnutí přitom také vycházel Městský soud v Praze v nyní napadeném rozsudku.

V podrobnostech stran takto vysloveného právního názoru Nejvyšší správní soud odkazuje na bližší obsah usnesení zvláštního senátu ze dne 29. 3. 2013, č. j. - 10, jímž se v nyní rozhodované věci Nejvyšší správní soud cítí být vázán.

Pokud se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává zrušení napadeného rozsudku, jímž byla vyslovena nicotnost obou rozhodnutí Úřadu (rozhodnutí ze dne 9. 4. 2009, zn. SPR-1672/09-6 a rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, zn. SPR-1672/09-19) a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, pak je zřejmě toho názoru, že Úřad k rozhodnutí ve věci stěžovatele příslušný je.

S touto námitkou Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené nemůže souhlasit. Městský soud v Praze, v napadeném rozhodnutí nemohl daný kompetenční konflikt meritorně posuzovat, a ani tak nečinil, nýbrž toliko na základě akceptace právního názoru vyjádřeného v dané době v aktuální judikatuře vyvodil, že správní orgány neměly k vydání napadených rozhodnutí pravomoc a proto tato rozhodnutí prohlásil za nicotná. Současně v odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenal, že za daného stavu věci je k rozhodování o předmětném návrhu stěžovatele příslušný obecný soud. S tímto právním názorem městského soudu se plně ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, který před tímto svým rozhodnutím vyčkal výsledku rozhodování zvláštního senátu zřízeného podle , přímo v předmětné věci, a jenž jako jediný orgán může meritorně o daném kompetenčním konfliktu rozhodnout. Nejvyšší správní soud přitom s danými právními závěry nejen souhlasí, ale také je plně respektuje.

Namítá-li stěžovatel rozpor mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozsudku s tím, že rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, neboť po vyslovení nicotnosti napadených správních rozhodnutí ve výroku je v odůvodnění konstatováno, že rozhodnutí je rušeno a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení, je třeba poznamenat, že toto je nutno vnímat v celkovém kontextu odůvodnění. To je ve své převážné části zaměřeno na vyložení toho, proč není Úřad v dané věci příslušným orgánem, a proč jsou tedy jeho dotčená rozhodnutí nicotná. Mimo to je třeba poznamenat, že „zrušení“ rozhodnutí správního orgánu z důvodu nicotnosti zná i judikatura Nejvyššího správního soudu, k tomu viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 3. 2013, č. j. - 65. Je-li podle odůvodnění napadeného rozsudku věc vracena žalovanému k dalšímu řízení s tím, že žalovaný je vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku, potom z uvedeného neplyne, že bude pokračovat v řízení ve věci, nýbrž že s ohledem na vyslovenou nicotnost z uvedeného důvodu věc, resp. návrh ve věci, ve smyslu usnesením odloží. Ostatně i tento postup také plně koresponduje závěrům vyplývajícím z usnesení zvláštního senátu ze dne 29. 3. 2013, č. j. - 10. Jakákoliv úvaha o rušení napadeného rozsudku městského soudu a vracení věci tomuto soudu k dalšímu řízení je tak za daného stavu věci nejen neopodstatněná, ale současně také nežádoucí s ohledem na naléhavý zájem na dalším neprotahování rozhodování v dané věci. Nyní jsou předchozí vadná rozhodnutí odklizena, je také postaveno najisto, který orgán má ve věci rozhodovat, a stěžovatel se konečně může dobrat cíle, což je od samého počátku řízení nepochybně jeho hlavním zájmem.

Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení , ve znění pozdějších předpisů, alternativně návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2011, ten Nejvyšší správní soud neshledal důvodným. Obsah uvedeného zákonného ustanovení se Nejvyššímu správnímu soudu jeví ústavně konformní, což ostatně potvrzuje i v posledním období ustálená související výše citovaná judikatura zvláštního senátu.

Vzhledem ke všemu shora uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s zamítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. července 2013

JUDr. Petr Průcha

předseda senátu