Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 88/2012 - 33

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové

a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce P. H.,

podnikatele, IČ …, místem podnikání v P., Z. 884, zastoupeného Mgr.Františkem

Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 2, proti žalovanému Úřadu pro

ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, Pplk.Sochora 27, o žalobě proti rozhodnutí

předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 30.3.2012, č.j.: SPR-6068/11-32

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a

zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též žalovaného

správního úřadu), jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí rozkladu žalobce proti rozhodnutí téhož

úřadu ze dne 16.11.2011, č.j. SPR-606811-24, kterým byla žalobci za naplnění skutkové

podstaty správního deliktu podle ustanovení , o

ochraně osobních údajů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen ), uložena pokuta ve výši 75.000,-Kč a byla mu uložena

povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,-Kč.

Podle uvedených rozhodnutí měl žalobce spáchat správní delikt tím, že jako správce

osobních údajů podle ustanovení nezajistil

- osobní údaje u 1.120 zájemců o brigádu v rozsahu jméno, příjmení, adresa bydliště, rodné

číslo, číslo telefonu, emailová adresa, informace o ukončeném vzdělání, případně informace o

[OBRÁZEK]2

tom, zda osoba má záznam v rejstříku trestů a adresa

př chodného byd iště uvedených na formulářích s osobními údaji

a dále nezajistil

- osobní údaje u 360 zájemců o brigádu v rozsahu jméno, příjmení, datum narození, místo

narození a informace o studiu, případně adresa bydliště uvedená v potvrzeních o studiu,

neboť předmětné y byly hlídkou Městské policie hlavního města Prahy nalezeny dne

28.8.2011 v kontejneru na tříděný odpad v ulici Šimonova v Praze 17.

Žalobce v podané žalobě namítl, že vyčerpal řádně opravné prostředky v řízení před

správním úřadem a tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo napadeným rozhodnutím

žalovaného, kterým byl shledán vinným ze spáchání uvedeného správního deliktu, za který

mu byl uložen trest v podobě pokuty ve výši 75.000,-Kč. Podle názoru žalobce jsou obě

rozhodnutí, tj. rozhodnutí správního úřadu prvého stupně i napadené rozhodnutí předsedy

žalovaného Úřadu nesprávná a zkracují žalobce na jeho právech. Základním a nezbytným

předpokladem uznání viny za spáchání správního deliktu podle ustanovení § 45 odst.1 písm.h)

za porušení povinností podle ustanovení nepochybné

zjištění, podložené konkrétními důkazy o tom, že žalobce byl v době spáchání správního

deliktu jedním ze speciálních subjektů, uvedených v tomto ustanovení ve vztahu k osobním

údajům, ke kterým se vztahuje příslušná povinnost. Správní úřady obou stupňů tuto

skutečnost vzaly za prokázanou bez jakéhokoliv relevantního důkazu o tom, že nalezené

, obsahující osobní údaje, měl žalobce kdy ve své dispozici. Na uvedený zásadní

nedostatek upozorňoval žalobce již v podaném rozkladu, avšak jeho tvrzení zůstalo bez

výsledku a žalovaný se s tímto vytýkaným nedostatkem v napadeném rozhodnutí náležitě

nevypořádal. Pro závěr o odpovědnosti za správní delikt - analogicky jako při odpovědnosti

za spáchání trestného činu - musí být vina obviněného prokázána nepochybně, respektive

v případě setrvání pochybností se uplatní zásada in dubio pro reo, proto podle názoru žalobce

nemohl žalovaný správní úřad uznat žalobce vinným ze spáchání správního deliktu za situace,

pokud tato zásadní skutečnost nebyla v řízení důkazně prokázána.

Žalobce dále v podané žalobě namítl, že nesprávné ze strany žalovaného je i právní

hodnocení otázky předmětného deliktu žalovaným jako správního deliktu trvajícího, podle

kterého by i v případě shledání odpovědnosti žalobce za porušení povinnosti, vyplývající

z ustanovení popsaným jednáním jeho odpovědnost za

spáchání nezanikla, neboť od jeho spáchání neuplynula doba tří let podle ustanovení § 46

odst.3 téhož zákona. Podle názoru žalobce nelze žádným z přípustných výkladů skutkové

podstaty předmětného správního deliktu dojít k závěru, že by nepřijetí nebo neprovedení

opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů představovalo trvající správní

delikt. V předmětném případě směřuje skutková podstata správního deliktu k postižení nikoli

trvajícího stavu, ať již vyvolaného a udržovaného nebo jen udržovaného, ale k postižení

poruchového jednání, jehož následkem je porucha, tj. se zákonem nesouladný stav.

Postihováno je však vyvolání této poruchy a nikoli udržování vyvolaného stavu. Skutečnost,

že správní delikt podle ustanovení je správním

deliktem poruchovým, má vliv i na okamžik, kdy je tento spáchán. Podle názoru žalobce je

rozhodným okamžik dokonání vlastního jednání, jež poruchu vyvolalo, tj. okamžik, kdy

nebylo provedeno opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů, respektive

kdy nebylo poprvé přijato opatření, zamezující neoprávněnému nebo nahodilému přístupu

k osobním údajům k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům,

neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. V tomto směru je

[OBRÁZEK]3

podstaty dané správním deliktem, který spočívá pouze

práv v nepřije í op tř ní pro a iš ní bezpečnosti zpracování osobních údajů a nikoli - jak

nesprávně argumentují správní úřady obou stupňů - v následcích, jež jsou popsány

v ustanovení I v případě, pokud by byla prokázána

odpovědnost žalobce za popsané jednání, pak ke spáchání správního deliktu došlo v době

předcházející o více než tři roky okamžiku, kdy správní úřad prvého stupně zahájil předmětné

řízení a případná odpovědnost žalobce za jeho spáchání by v každém případě zanikla.

V posledním žalobním bodě žalobce namítl (nad rámec výše uvedených důvodů)

nepřiměřenou přísnost uložené pokuty ve výši 75.000,-Kč s odůvodněním, že by se v případě

žalobce jednalo o jeho vůbec první správní delikt, přičemž správní úřad při správním řízení a

rozhodování o výši pokuty nezohlednil kritéria, vyplývající z ustanovení § 46 zákona č.

, přičemž extrémně velké rozpětí limitů případné pokuty podle uvedeného

zákona neznamená, že by výše pokuty 75.000,-Kč byla v daném případě přiměřená. Žalobce

je podnikající fyzickou osobou, částka 75.000,-Kč není úměrná ani závažnosti jeho jednání,

ani jeho osobním a majetkovým poměrům.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě vyplývá, že žalobou

napadené rozhodnutí předsedy Úřadu bylo vydáno v rámci řízení, vedeného Úřadem se

žalobcem na základě podnětu Městské policie hlavního města Prahy ze dne 31.8.2011.

V průběhu správního řízení bylo prokázáno, že žalobce nezajistil osobní údaje zájemců o

brigádu ve výši uvedeném rozsahu, neboť předmětné y byly hlídkou Městské policie

hlavního města Prahy nalezeny 28.8.2011 v kontejneru na tříděný odpad v Praze 17, ulici

Šimonova. K jednotlivým v žalobě uplatněným námitkám žalovaný uvedl následující:

Z odůvodnění rozkladu žalobce a jeho listin, doručených žalovanému dne 11.1.2012,

jednoznačně vyplývá, že nalezené šanony s listinami představují žalobcem neodvezený zbytek

dokumentace, kterou měl umístěnu v domě č.p. 44 v obci Libotenice, který v roce 2005 prodal

manželům K. Žalobce sám v podaném rozkladu připustil, že se správního deliktu dopustil,

avšak namítal, že jeho odpovědnost za správní delikt již zanikla. Z uvedeného vyjádření

žalobce tak vyplývá, že předmětné y měl ve své dispozici jako správce osobních údajů a

argument žalobce, že není prokázáno, že vůbec kdy měl y k dispozici, považuje žalovaný

zcela účelový.

Správcem osobních údajů je podle ustanovení zákona každý

subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a

odpovídá za něj. Není tedy nezbytnou podmínkou, aby správce fyzicky disponoval osobními

údaji, ale postačuje, pokud stanoví účel a prostředky. V daném případě bylo listinnými

důkazy prokázáno, že nalezené dokumenty s osobními údaji pocházejí z roku 2001. V té době

žalobce provozoval živnost, spočívající ve zprostředkování brigád pro obchodní centra a

osoby, jejichž osobní údaje byly součástí nalezených dokumentů, byly skutečně vyslány na

brigády do konkrétních obchodních center. Je tedy nepochybné, že žalobce jejich osobní

údaje shromáždil a jako správce je zpracovával a odpovídal tak i za jejich zabezpečení.

Správní delikt podle ustanovení je

deliktem ohrožovacím a nikoli poruchovým, což znamená, že nezabezpečením předmětných

dokumentů při prodeji domu došlo k ohrožení osobních údajů v nich obsažených, tedy k

reálnému nebezpečí vzniku poruchy. Není vůbec podstatné, zda k poruše chráněného zájmu

[OBRÁZEK]4

oli bezpečnostních opatření došlo k ohrožení osobních úd jů, přičemž v posu ovaném případě došlo navíc i k poruše samotné.

Žalovaný stále považuje správní delikt žalobce za trvající, neboť žalobce protiprávní

stav vyvolal tím, že nepřijal opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému

přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům a

podobně. Tento stav pak dále žalobce udržoval, jelikož dokumenty, obsahující osobní údaje,

nezabezpečil ani poté, co na to byl několikrát ze strany nového majitele domu pana K.

upozorňován a proto správní delikt spáchaný žalobcem je trvajícím správním deliktem,

odpovědnost žalobce za tento delikt nezanikla, jelikož k odstranění protiprávního stavu došlo

až dne 28.8.2011, kdy předmětné y zajistila hlídka městské policie. Správní řízení bylo

zahájeno dne 12.9.2011 a pokud by žalovaný přistoupil na argumentaci žalobce, v praxi by to

znamenalo, že správci osobních údajů, kteří při zahájení zpracování osobních údajů nepřijali

bezpečnostní opatření podle ustanovení zákona , by po třech letech žádným

způsobem neodpovídali za ztrátu, zveřejnění, zničení či zneužití osobních údajů a za jiné

porušení ochrany osobních údajů.

K námitkám o výši uložené pokuty žalovaný uvedl, že skutečnost, že se v případě

žalobce jedná o jeho první správní delikt podle uvedeného zákona, nelze považovat za

polehčující okolnost, jelikož žalovaný ve většině jím vedených správních řízení ukládá pokuty

subjektům, které porušily zákon poprvé. Žalobce v rozkladu proti rozhodnutí správního úřadu

prvého stupně nenamítal neúměrnost výše pokuty vzhledem ke svým majetkovým poměrům,

přičemž uvedená výše pokuty nemůže být sama o sobě pro žádnou podnikající fyzickou osobu

likvidační. Žalobce ani žádným způsobem své tvrzení nepodložil, proto se žalovaný

k argumentaci osobními a majetkovými poměry žalobce nemůže v řízení před správním

soudem vyjadřovat.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním

úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Dne 28.8.2011 nalezla hlídka Městské policie hlavního města Prahy v kontejneru na

tříděný odpad na ulici Šimonova v Praze 17 osobní údaje přibližně 1.500 zájemců o brigádu

ve výše uvedeném rozsahu.

Oznámením ze dne 2.9.2011 Úřad pro ochranu osobních údajů zahájil se žalobcem

správní řízení o správním deliktu, toto oznámení bylo žalobci doručeno dne 12.9.2011.

Správní úřad k objasnění celé věci v rozsahu stanoveném opatřil

listinné důkazy - zprávy společností OBI Česká republika, Globus Česká republika, k.s.,

Julius Meinl Coffee Int., a.s., Tesco Stores ČR a.s., MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. a

KUTIL, k.s., přičemž dopisem ze dne 12.10.2011 správní úřad poučil účastníka řízení o jeho

právech ve správním řízení a sdělil mu, že ve věci bylo ukončeno shromažďování podkladů,

nezbytných pro vydání rozhodnutí. Žalobce se na výzvu správního úřadu k předmětu

správního řízení nikterak nevyjádřil.

Rozhodnutím ze dne 16.11.2011, č.j.. SPR-6068/11-24, uložil správní úřad prvého

stupně žalobci pokutu ve výši 75.000,-Kč za naplnění skutkové podstaty správního deliktu

podle ustanovení za výše uvedené jednání, v němž

[OBRÁZEK]5

osobních údajů podle ustanovení § 13 odst.1 téhož ákona.

Proti rozhodnutí správního úřadu prvého stupně podal žalobce k předsedovi Úřadu dne

5.12.2011 včasný rozklad, v němž argumentoval - stejně jako v podané žalobě - především

tím, že správní úřad prvého stupně pochybil, když dospěl k závěru, že ze strany žalobce došlo

k porušení povinnosti podle ustanovení zákona pouze na základě

nalezené dokumentace, aniž by byla jakkoli ověřena skutečnost, že tyto formuláře osobních

údajů měl účastník řízení ve své dispozici. Dále žalobce namítl, že jej za spáchání správního

deliktu nebylo možno postihnout, neboť jeho odpovědnost za správní delikt již zanikla, když

předmětné y představují neodvezený zbytek dokumentace, umístěné v domě č.p. 44

v obci Libotenice, který žalobce v roce 2005 prodal rodičům své tehdejší přítelkyně

manželům K.

O podaném rozkladu rozhodl předseda žalovaného správního úřadu žalobou

napadeným rozhodnutím ze dne 30.3.2012, jímž rozklad zamítl a napadené rozhodnutí o

uložení pokuty za správní delikt potvrdil se závěrem, že bylo nade vší pochybnost zjištěno, že

jednání účastníka řízení spočívalo v nedostatečném zabezpečení osobních údajů obsažených

v nalezené dokumentaci. Lhůta pro uložení pokuty s odkazem na judikaturu Nejvyššího

správního soudu počíná běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu a

výše uložené pokuty odpovídá zákonný kritériím s ohledem na to, že osobní údaje se týkaly

velkého počtu subjektů, nalezené y obsahovaly velký rozsah osobních údajů včetně

rodných čísel, které představují jedinečný identifikátor, což vše jsou přitěžující okolnosti.

Proto v kontextu trestu v rámci správního trestání žalovaný v napadeném rozhodnutí

považoval výši sankce v částce 75.000,-Kč za adekvátní.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející

řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při

přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání

napadeného rozhodnutí (ustanovení , , ve

znění pozdějších předpisů – dále jen ). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení

výslovně nepožádal o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad

svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního

jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1

a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení žalobou napadeného

rozhodnutí, kterým byla žalobci za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle

ustanovení pravomocně uložena pokuta ve výši

75.0 ,-Kč a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,-Kč.

Podle ustanovení písmeno h/ se právnická

osoba nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů jako správce nebo

zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že při zpracování osobních údajů nepřijme nebo

neprovede opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů . Za uvedený správní

delikt se podle odstavce 3 téhož právního ustanovení uloží pokuta až do výše 5.000.000,- Kč.

Podle ustanovení § 13 téhož zákona jsou správce a zpracovatel povinni přijmout

taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním

[OBRÁZEK]6

ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému

neoprávn n mu zpracování, jako k inému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i

po ukončení zpracování osobních údajů. Správce nebo zpracovatel je povinen zpracovat a

dokumentovat přijatá a provedená technicko-organizační opatření k zajištění ochrany

osobních údajů v souladu se zákonem a jinými právními předpisy. V rámci opatření podle

uvedeného ustanovení správce nebo zpracovatel posuzuje rizika týkající se a) plnění pokynů

pro zpracování osobních údajů osobami, které mají bezprostřední přístup k osobním údajům,

b) zabránění neoprávněným osobám přistupovat k osobním údajům a k prostředkům pro jejich

zpracování, c) zabránění neoprávněnému čtení, vytváření, kopírování, přenosu, úpravě či

vymazání záznamů obsahujících osobní údaje a d) opatření, která umožní určit a ověřit, komu

byly osobní údaje předány.

K námitce žalobce, že ze samotného objevení předmětných osobních složek uchazečů

o zaměstnání nelze bez dalšího dovozovat porušení povinností na ochranu osobních údajů ve

smyslu ustanovení § 13 zákona, a že tedy nebylo vycházeno ze spolehlivě zjištěného stavu

věci soud považuje za potřebné uvést, že uvedené ustanovení zákona nevyžaduje, aby správní

orgán v řízení o uložení pokuty prokazoval, jakým konkrétním způsobem se příslušné složky

dostaly z dispozice žalobce, zda k tomu došlo v důsledku porušení povinností žalobcem jako

účastníkem řízení či v důsledku jednání třetí osoby. Nález předmětných složek znamená, že

žalobce jako správce a zpracovatel nesplnil zákonem stanovenou povinnost přijmout taková

opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému, nebo nahodilému přístupu k osobním údajům,

k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému

zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů.

Nedůvodnou shledal městský soud i žalobní námitku, ve které žalobce vyjádřil, že

žádným z přípustných výkladů skutkové podstaty předmětného správního deliktu nelze dojít

k závěru, že by nepřijetí nebo neprovedení opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování

osobních údajů představovalo trvající správní delikt.

Trestní právo rozlišuje od jednorázových trestných činů z hlediska časového úseku, v

němž byly spáchány, trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně

společné, že trestná činnost trvá po delší dobu a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá

v udržování protiprávního stavu. Trvající trestný čin bývá pravidelně charakterizován jako

čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž posléze udržuje, anebo jímž udržuje

protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal. Zákon postihuje právě ono

udržování protiprávního stavu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá

tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný

čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu. Trvající trestný čin se

považuje za spáchaný za účinnosti nového zákona, pokud alespoň část protiprávního jednání,

jímž byl udržován protiprávní stav, se odehrála za účinnosti nového zákona, a to za

podmínky, že toto jednání bylo trestným činem i podle dřívějšího zákona. Trestný čin trvající

se počíná promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku

odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného činu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman,

S.: Trestní zákon. Komentář. 5.vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, dále též Novotný, O. a kol.:

Trestní právo hmotné. I. obecná část. 3.vydání. Praha: Codex, 1997, Solnař, V., Císařová, D.,

Fenyk, J.: Základy trestní odpovědnosti,. 2.vydání. Praha: Orac, 2003).

Tyto principy je namístě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání. Za

trvající jiný správní delikt lze proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá

[OBRÁZEK]7

e, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej

vyvola . Jednání, j mž pachat l udržu e protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva,

tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do

okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení

řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního

deliktu. Pokaždé, kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav je delikventem pořád

udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet

nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, respektive k zahájení řízení o uložení pokuty.

Jednání, jehož se žalobce dopustil, mělo charakter trvajícího jiného správního deliktu.

Žalobce svým jednáním vyvolal protiprávní stav, který posléze udržoval; část jednání měla

charakter konání, část opomenutí. Jeho jednání spočívalo v tom, že nezabezpečením

předmětných dokumentů při prodeji domu došlo k ohrožení osobních údajů v nich

obsažených, tedy k reálnému nebezpečí vzniku poruchy. Žalobce tento protiprávní stav

vyvolal tím, že nepřijal opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému

přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům a

podobně. Tento stav pak dále žalobce udržoval tím, že dokumenty, obsahující osobní údaje,

nebyly zabezpečeny ani poté, co na to byl několikrát ze strany nového majitele domu pana K.

upozorňován (což vyplývá z důkazů, soustředěných ve spisovém materále) a proto správní

delikt, spáchaný žalobcem, vykazuje znaky trvajícího správního deliktu. Odpovědnost žalobce

za tento delikt proto podle názoru soudu nezanikla, když správní řízení ve věci uložení pokuty

za správní delikt bylo zahájeno dne 12.9.2011 a k faktickému odstranění protiprávního stavu

došlo dne 28.8.2011, kdy předmětné y zajistila hlídka městské policie. S ohledem na

výše uvedené dospěl městský soud k závěru, že lhůta pro zahájení řízení o uložení pokuty a

lhůta pro uložení pokuty byly v posuzovaném případě dodrženy a odpovědnost žalobce za

spáchání správního deliktu v důsledku uplynutí lhůt nezanikla.

Pokud se týká námitky ohledně výše uložené pokuty, pokuta byla žalobci uložena podle

ustanovení § 45 odst.4 zákona ve výši 75.000,- Kč. Tuto pokutu považuje žalobce za

nepřiměřeně vysokou vzhledem k právní formě žalobce, jenž je příspěvkovou organizací, když

žalobce pokutu může uhradit pouze z prostředků, určených na pomůcky a další materiál pro

žáky, čímž nepříznivě ovlivní další činnost žalobce. Podle názoru žalobce nebylo správním

úřadem objektivně přihlédnuto k závažnosti, způsobu a době trvání následků případného

protiprávního jednání.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že odůvodnění výše uložené pokuty správním

úřadem jak v řízení v prvém stupni, tak i v řízení o rozkladu z pohledu obecných zásad

ukládání sankce za správní delikt a způsobu stanovení její výše obstojí, neboť ve svém základu

odůvodnění rozhodnutí o rozkladu obsahuje přezkoumatelnou úvahu správního orgánu o tom,

jakým způsobem dospěl ke svému rozhodnutí. Správní orgán přihlédl ke všem zjištěným

skutečnostem, k intenzitě porušení zákona a k zásahu do práv subjektů (zejména dětí),

zohlednil, že sledování bylo trvalého rázu a bylo ukončeno až jako důsledek provedené

kontroly, jakož i to, jakým úmyslem byl žalobce vedena, a že nebyl zjištěn únik informací.

Podle ustanovení § 45 odst.4 zákona se za správní delikt uloží pokuta do výše

5.000.0 ,-Kč. Městský soud uzavírá, že uložená pokuta ve výši 90.000,- Kč, tedy při samé

spodní hranici zákonného rozpětí sazby, není sama o sobě ani s přihlédnutím ke všem

okolnostem případu sankcí zjevně nepřiměřená. V odůvodnění žalobou napadené rozhodnutí

obsahuje hodnocení skutkového jednání, uvedeného v ustanovení § 46 zákona a přestože není

[OBRÁZEK]8

í právního předpisu, jsou v odůvodnění výše uložené

sankce obsa n zákonem požadovaná kritéria. Z celého obsahu odůvodnění žalobou

napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké skutečnosti byly správním orgánem hodnoceny, které

z těchto skutečností byly zhodnoceny jako polehčující a které naopak jako přitěžující.

Správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním

orgánem, nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu

a odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním

orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by

závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi

byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce.

Závěry, k nimiž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou

v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze

přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení. Úkolem

soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení

uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí

dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový

stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní

uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto

předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné

závěry.

Zákonná kritéria pro rozhodnutí o výši uložené pokuty tak byla dle názoru soudu

dodržena a meze správního uvážení správního orgánu nebyly překročeny. K tomu, co uvedl

v odůvodnění napadeného rozhodnutí správní úřad, považuje soud za potřebné uvést, že

společenská nebezpečnost se u trvajících deliktů zvyšuje s dobou jejich trvání, přičemž

žalobce – jak vyplývá z uvedeného popisu skutkového stavu – udržoval protiprávní stav

řádného nezabezpečení osobních údajů po značně dlouhou dobu.

Podle názoru soudu má sankce za správní delikt působí jednak ve smyslu individuální

represe a jednak ve smyslu individuální a generální prevence. Individuálně represivně působí

sankce jako újma, kterou je pachatel deliktu povinen strpět proto, že porušil zákonem mu

uloženou primární povinnost. Myšlenka prevence posiluje v právním státě z principu právní

jistoty vyplývající vědomí, že každý, kdo poruší právo, se musí bez pardonu spolehnout na to,

že jej neodvratně postihne zákonem předvídaná (a toliko zákonem předvídaná) sankce.

Generální prevencí z tohoto pohledu rozumíme výchovné ovlivňování třetích osob

prostřednictvím sankce v tom směru, aby ony samy nejednaly protiprávně. Konečně

individuálně preventivní působení sankce nelze chápat pouze tak, že žalobce odvrací od

spáchání stejného deliktu v budoucnosti, ale tak, že pachatele zrazuje od toho, aby v

budoucnu obecně vzato porušoval jakékoliv své právní povinnosti. Jak již bylo výše uvedeno,

horní hranice pokuty, která mohla být žalobci uložena, je 5 000 000,- Kč. Vezmeme-li v

úvahu, že žalobce po dlouhou dobu udržoval protiprávní stav, který byl v příkrém rozporu s

těmi nejdůležitějšími povinnostmi správce osobních údajů, nejeví se pokuta ve výši 75.000,-

Kč, tedy při dolní hranici zákonné sazby, ani v nejmenším jako nepřiměřeně vysoká a

možnými – žalobcem v podané žalobě namítanými – likvidačními důsledky uložené pokuty se

žalovaný odvolací správní úřad zabývat nemohl, neboť takové důsledky uložené pokuty

žalobce ve svém rozkladu nenamítal a žádné konkrétní podklady pro závěr o likvidaci

podnikání žalobce předloženy nebyly ani ve správním řízení, ani v řízení před správním

soudem.

[OBRÁZEK]9

L e t dy u avř , že žalovaný správní úřad se v žalobou napadeném rozhodnutí o

rozkladu řádně vypořádal se všemi námitkami žalobce, své rozhodnutí včetně výše uložené

sankce řádně odůvodnil. Neshledal-li soud žádnou žalobní námitku důvodnou, žalobu v celém

rozsahu jako nedůvodnou podle ustanovení zamítl.

O nákladech řízení bylo soudem rozhodnuto podle ustanovení , kdy

podle úspěchu ve věci by právo na náhradu nákladů řízení náleželo žalovanému správnímu

úřadu, kterému však žádné prokazatelné náklady v řízení nad rámec běžných činností

správního úřadu nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení.

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž

směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30.července 2013 JUDr. Hana V e b e r o v á ,

předsedkyně senátu