Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
11 A 88/2012 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
11 A 88/2012 - 33
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové
a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce P. H.,
podnikatele, IČ …, místem podnikání v P., Z. 884, zastoupeného Mgr.Františkem
Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 2, proti žalovanému Úřadu pro
ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, Pplk.Sochora 27, o žalobě proti rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 30.3.2012, č.j.: SPR-6068/11-32
t a k t o :
I. Žaloba s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a
zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též žalovaného
správního úřadu), jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí rozkladu žalobce proti rozhodnutí téhož
úřadu ze dne 16.11.2011, č.j. SPR-606811-24, kterým byla žalobci za naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle ustanovení § 45 odst.1 písm.h) zákona č. 101/2000 Sb. , o
ochraně osobních údajů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon č. 101/2000 Sb. ), uložena pokuta ve výši 75.000,-Kč a byla mu uložena
povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,-Kč.
Podle uvedených rozhodnutí měl žalobce spáchat správní delikt tím, že jako správce
osobních údajů podle ustanovení § 4 písm.j) zákona č. 101/2000 Sb. nezajistil
- osobní údaje u 1.120 zájemců o brigádu v rozsahu jméno, příjmení, adresa bydliště, rodné
číslo, číslo telefonu, emailová adresa, informace o ukončeném vzdělání, případně informace o
[OBRÁZEK]2 11 A 88/2012
tom, zda osoba má záznam v rejstříku trestů a adresa
př chodného byd iště uvedených na formulářích s osobními údaji
a dále nezajistil
- osobní údaje u 360 zájemců o brigádu v rozsahu jméno, příjmení, datum narození, místo
narození a informace o studiu, případně adresa bydliště uvedená v potvrzeních o studiu,
neboť předmětné listin y byly hlídkou Městské policie hlavního města Prahy nalezeny dne
28.8.2011 v kontejneru na tříděný odpad v ulici Šimonova v Praze 17.
Žalobce v podané žalobě namítl, že vyčerpal řádně opravné prostředky v řízení před
správním úřadem a tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo napadeným rozhodnutím
žalovaného, kterým byl shledán vinným ze spáchání uvedeného správního deliktu, za který
mu byl uložen trest v podobě pokuty ve výši 75.000,-Kč. Podle názoru žalobce jsou obě
rozhodnutí, tj. rozhodnutí správního úřadu prvého stupně i napadené rozhodnutí předsedy
žalovaného Úřadu nesprávná a zkracují žalobce na jeho právech. Základním a nezbytným
předpokladem uznání viny za spáchání správního deliktu podle ustanovení § 45 odst.1 písm.h)
zákona č. 101/2000 Sb. za porušení povinností podle ustanovení § 13 odst.1 nepochybné
zjištění, podložené konkrétními důkazy o tom, že žalobce byl v době spáchání správního
deliktu jedním ze speciálních subjektů, uvedených v tomto ustanovení ve vztahu k osobním
údajům, ke kterým se vztahuje příslušná povinnost. Správní úřady obou stupňů tuto
skutečnost vzaly za prokázanou bez jakéhokoliv relevantního důkazu o tom, že nalezené
listiny , obsahující osobní údaje, měl žalobce kdy ve své dispozici. Na uvedený zásadní
nedostatek upozorňoval žalobce již v podaném rozkladu, avšak jeho tvrzení zůstalo bez
výsledku a žalovaný se s tímto vytýkaným nedostatkem v napadeném rozhodnutí náležitě
nevypořádal. Pro závěr o odpovědnosti za správní delikt - analogicky jako při odpovědnosti
za spáchání trestného činu - musí být vina obviněného prokázána nepochybně, respektive
v případě setrvání pochybností se uplatní zásada in dubio pro reo, proto podle názoru žalobce
nemohl žalovaný správní úřad uznat žalobce vinným ze spáchání správního deliktu za situace,
pokud tato zásadní skutečnost nebyla v řízení důkazně prokázána.
Žalobce dále v podané žalobě namítl, že nesprávné ze strany žalovaného je i právní
hodnocení otázky předmětného deliktu žalovaným jako správního deliktu trvajícího, podle
kterého by i v případě shledání odpovědnosti žalobce za porušení povinnosti, vyplývající
z ustanovení § 13 odst.1 zákona č. 101/2000 Sb. popsaným jednáním jeho odpovědnost za
spáchání nezanikla, neboť od jeho spáchání neuplynula doba tří let podle ustanovení § 46
odst.3 téhož zákona. Podle názoru žalobce nelze žádným z přípustných výkladů skutkové
podstaty předmětného správního deliktu dojít k závěru, že by nepřijetí nebo neprovedení
opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů představovalo trvající správní
delikt. V předmětném případě směřuje skutková podstata správního deliktu k postižení nikoli
trvajícího stavu, ať již vyvolaného a udržovaného nebo jen udržovaného, ale k postižení
poruchového jednání, jehož následkem je porucha, tj. se zákonem nesouladný stav.
Postihováno je však vyvolání této poruchy a nikoli udržování vyvolaného stavu. Skutečnost,
že správní delikt podle ustanovení § 45 odst.1 písm.h) zákona č. 101/2000 Sb. je správním
deliktem poruchovým, má vliv i na okamžik, kdy je tento spáchán. Podle názoru žalobce je
rozhodným okamžik dokonání vlastního jednání, jež poruchu vyvolalo, tj. okamžik, kdy
nebylo provedeno opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů, respektive
kdy nebylo poprvé přijato opatření, zamezující neoprávněnému nebo nahodilému přístupu
k osobním údajům k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům,
neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. V tomto směru je
[OBRÁZEK]3 11 A 88/2012
podstaty dané správním deliktem, který spočívá pouze
práv v nepřije í op tř ní pro a iš ní bezpečnosti zpracování osobních údajů a nikoli - jak
nesprávně argumentují správní úřady obou stupňů - v následcích, jež jsou popsány
v ustanovení § 13 odst.1 zákona č. 101/2000 Sb. I v případě, pokud by byla prokázána
odpovědnost žalobce za popsané jednání, pak ke spáchání správního deliktu došlo v době
předcházející o více než tři roky okamžiku, kdy správní úřad prvého stupně zahájil předmětné
řízení a případná odpovědnost žalobce za jeho spáchání by v každém případě zanikla.
V posledním žalobním bodě žalobce namítl (nad rámec výše uvedených důvodů)
nepřiměřenou přísnost uložené pokuty ve výši 75.000,-Kč s odůvodněním, že by se v případě
žalobce jednalo o jeho vůbec první správní delikt, přičemž správní úřad při správním řízení a
rozhodování o výši pokuty nezohlednil kritéria, vyplývající z ustanovení § 46 zákona č.
101/2000 Sb. , přičemž extrémně velké rozpětí limitů případné pokuty podle uvedeného
zákona neznamená, že by výše pokuty 75.000,-Kč byla v daném případě přiměřená. Žalobce
je podnikající fyzickou osobou, částka 75.000,-Kč není úměrná ani závažnosti jeho jednání,
ani jeho osobním a majetkovým poměrům.
Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě vyplývá, že žalobou
napadené rozhodnutí předsedy Úřadu bylo vydáno v rámci řízení, vedeného Úřadem se
žalobcem na základě podnětu Městské policie hlavního města Prahy ze dne 31.8.2011.
V průběhu správního řízení bylo prokázáno, že žalobce nezajistil osobní údaje zájemců o
brigádu ve výši uvedeném rozsahu, neboť předmětné listin y byly hlídkou Městské policie
hlavního města Prahy nalezeny 28.8.2011 v kontejneru na tříděný odpad v Praze 17, ulici
Šimonova. K jednotlivým v žalobě uplatněným námitkám žalovaný uvedl následující:
Z odůvodnění rozkladu žalobce a jeho listin, doručených žalovanému dne 11.1.2012,
jednoznačně vyplývá, že nalezené šanony s listinami představují žalobcem neodvezený zbytek
dokumentace, kterou měl umístěnu v domě č.p. 44 v obci Libotenice, který v roce 2005 prodal
manželům K. Žalobce sám v podaném rozkladu připustil, že se správního deliktu dopustil,
avšak namítal, že jeho odpovědnost za správní delikt již zanikla. Z uvedeného vyjádření
žalobce tak vyplývá, že předmětné listin y měl ve své dispozici jako správce osobních údajů a
argument žalobce, že není prokázáno, že vůbec kdy měl listin y k dispozici, považuje žalovaný
zcela účelový.
Správcem osobních údajů je podle ustanovení § 4 písm.j) zákona 101/2000 Sb. každý
subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a
odpovídá za něj. Není tedy nezbytnou podmínkou, aby správce fyzicky disponoval osobními
údaji, ale postačuje, pokud stanoví účel a prostředky. V daném případě bylo listinnými
důkazy prokázáno, že nalezené dokumenty s osobními údaji pocházejí z roku 2001. V té době
žalobce provozoval živnost, spočívající ve zprostředkování brigád pro obchodní centra a
osoby, jejichž osobní údaje byly součástí nalezených dokumentů, byly skutečně vyslány na
brigády do konkrétních obchodních center. Je tedy nepochybné, že žalobce jejich osobní
údaje shromáždil a jako správce je zpracovával a odpovídal tak i za jejich zabezpečení.
Správní delikt podle ustanovení § 45 odst.1 písm.h) zákona č. 101/2000 Sb. je
deliktem ohrožovacím a nikoli poruchovým, což znamená, že nezabezpečením předmětných
dokumentů při prodeji domu došlo k ohrožení osobních údajů v nich obsažených, tedy k
reálnému nebezpečí vzniku poruchy. Není vůbec podstatné, zda k poruše chráněného zájmu
[OBRÁZEK]4 11 A 88/2012
oli bezpečnostních opatření došlo k ohrožení osobních úd jů, přičemž v posu ovaném případě došlo navíc i k poruše samotné.
Žalovaný stále považuje správní delikt žalobce za trvající, neboť žalobce protiprávní
stav vyvolal tím, že nepřijal opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému
přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům a
podobně. Tento stav pak dále žalobce udržoval, jelikož dokumenty, obsahující osobní údaje,
nezabezpečil ani poté, co na to byl několikrát ze strany nového majitele domu pana K.
upozorňován a proto správní delikt spáchaný žalobcem je trvajícím správním deliktem,
odpovědnost žalobce za tento delikt nezanikla, jelikož k odstranění protiprávního stavu došlo
až dne 28.8.2011, kdy předmětné listin y zajistila hlídka městské policie. Správní řízení bylo
zahájeno dne 12.9.2011 a pokud by žalovaný přistoupil na argumentaci žalobce, v praxi by to
znamenalo, že správci osobních údajů, kteří při zahájení zpracování osobních údajů nepřijali
bezpečnostní opatření podle ustanovení § 13 zákona 101/2000 Sb. , by po třech letech žádným
způsobem neodpovídali za ztrátu, zveřejnění, zničení či zneužití osobních údajů a za jiné
porušení ochrany osobních údajů.
K námitkám o výši uložené pokuty žalovaný uvedl, že skutečnost, že se v případě
žalobce jedná o jeho první správní delikt podle uvedeného zákona, nelze považovat za
polehčující okolnost, jelikož žalovaný ve většině jím vedených správních řízení ukládá pokuty
subjektům, které porušily zákon poprvé. Žalobce v rozkladu proti rozhodnutí správního úřadu
prvého stupně nenamítal neúměrnost výše pokuty vzhledem ke svým majetkovým poměrům,
přičemž uvedená výše pokuty nemůže být sama o sobě pro žádnou podnikající fyzickou osobu
likvidační. Žalobce ani žádným způsobem své tvrzení nepodložil, proto se žalovaný
k argumentaci osobními a majetkovými poměry žalobce nemůže v řízení před správním
soudem vyjadřovat.
Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním
úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:
Dne 28.8.2011 nalezla hlídka Městské policie hlavního města Prahy v kontejneru na
tříděný odpad na ulici Šimonova v Praze 17 osobní údaje přibližně 1.500 zájemců o brigádu
ve výše uvedeném rozsahu.
Oznámením ze dne 2.9.2011 Úřad pro ochranu osobních údajů zahájil se žalobcem
správní řízení o správním deliktu, toto oznámení bylo žalobci doručeno dne 12.9.2011.
Správní úřad k objasnění celé věci v rozsahu stanoveném správním řádem opatřil
listinné důkazy - zprávy společností OBI Česká republika, Globus Česká republika, k.s.,
Julius Meinl Coffee Int., a.s., Tesco Stores ČR a.s., MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. a
KUTIL, k.s., přičemž dopisem ze dne 12.10.2011 správní úřad poučil účastníka řízení o jeho
právech ve správním řízení a sdělil mu, že ve věci bylo ukončeno shromažďování podkladů,
nezbytných pro vydání rozhodnutí. Žalobce se na výzvu správního úřadu k předmětu
správního řízení nikterak nevyjádřil.
Rozhodnutím ze dne 16.11.2011, č.j.. SPR-6068/11-24, uložil správní úřad prvého
stupně žalobci pokutu ve výši 75.000,-Kč za naplnění skutkové podstaty správního deliktu
podle ustanovení § 45 odst.1 písm.h) zákona č. 101/2000 Sb. za výše uvedené jednání, v němž
[OBRÁZEK]5 11 A 88/2012
osobních údajů podle ustanovení § 13 odst.1 téhož ákona.
Proti rozhodnutí správního úřadu prvého stupně podal žalobce k předsedovi Úřadu dne
5.12.2011 včasný rozklad, v němž argumentoval - stejně jako v podané žalobě - především
tím, že správní úřad prvého stupně pochybil, když dospěl k závěru, že ze strany žalobce došlo
k porušení povinnosti podle ustanovení § 13 odst.1 zákona 101/2000 Sb. pouze na základě
nalezené dokumentace, aniž by byla jakkoli ověřena skutečnost, že tyto formuláře osobních
údajů měl účastník řízení ve své dispozici. Dále žalobce namítl, že jej za spáchání správního
deliktu nebylo možno postihnout, neboť jeho odpovědnost za správní delikt již zanikla, když
předmětné listin y představují neodvezený zbytek dokumentace, umístěné v domě č.p. 44
v obci Libotenice, který žalobce v roce 2005 prodal rodičům své tehdejší přítelkyně
manželům K.
O podaném rozkladu rozhodl předseda žalovaného správního úřadu žalobou
napadeným rozhodnutím ze dne 30.3.2012, jímž rozklad zamítl a napadené rozhodnutí o
uložení pokuty za správní delikt potvrdil se závěrem, že bylo nade vší pochybnost zjištěno, že
jednání účastníka řízení spočívalo v nedostatečném zabezpečení osobních údajů obsažených
v nalezené dokumentaci. Lhůta pro uložení pokuty s odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu počíná běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu a
výše uložené pokuty odpovídá zákonný kritériím s ohledem na to, že osobní údaje se týkaly
velkého počtu subjektů, nalezené listin y obsahovaly velký rozsah osobních údajů včetně
rodných čísel, které představují jedinečný identifikátor, což vše jsou přitěžující okolnosti.
Proto v kontextu trestu v rámci správního trestání žalovaný v napadeném rozhodnutí
považoval výši sankce v částce 75.000,-Kč za adekvátní.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při
přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , ve
znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s. ). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení
výslovně nepožádal o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad
svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního
jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1
s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:
Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí, kterým byla žalobci za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle
ustanovení § 45 odst.1 písm.h) zákona č. 101/2000 Sb. pravomocně uložena pokuta ve výši
75.0 ,-Kč a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,-Kč.
Podle ustanovení § 45 odstavec 1 písmeno h/ zákona č. 101/2000 Sb. se právnická
osoba nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů jako správce nebo
zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že při zpracování osobních údajů nepřijme nebo
neprovede opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů . Za uvedený správní
delikt se podle odstavce 3 téhož právního ustanovení uloží pokuta až do výše 5.000.000,- Kč.
Podle ustanovení § 13 téhož zákona jsou správce a zpracovatel povinni přijmout
taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním
[OBRÁZEK]6 11 A 88/2012
ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému
neoprávn n mu zpracování, jako k inému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i
po ukončení zpracování osobních údajů. Správce nebo zpracovatel je povinen zpracovat a
dokumentovat přijatá a provedená technicko-organizační opatření k zajištění ochrany
osobních údajů v souladu se zákonem a jinými právními předpisy. V rámci opatření podle
uvedeného ustanovení správce nebo zpracovatel posuzuje rizika týkající se a) plnění pokynů
pro zpracování osobních údajů osobami, které mají bezprostřední přístup k osobním údajům,
b) zabránění neoprávněným osobám přistupovat k osobním údajům a k prostředkům pro jejich
zpracování, c) zabránění neoprávněnému čtení, vytváření, kopírování, přenosu, úpravě či
vymazání záznamů obsahujících osobní údaje a d) opatření, která umožní určit a ověřit, komu
byly osobní údaje předány.
K námitce žalobce, že ze samotného objevení předmětných osobních složek uchazečů
o zaměstnání nelze bez dalšího dovozovat porušení povinností na ochranu osobních údajů ve
smyslu ustanovení § 13 zákona, a že tedy nebylo vycházeno ze spolehlivě zjištěného stavu
věci soud považuje za potřebné uvést, že uvedené ustanovení zákona nevyžaduje, aby správní
orgán v řízení o uložení pokuty prokazoval, jakým konkrétním způsobem se příslušné složky
dostaly z dispozice žalobce, zda k tomu došlo v důsledku porušení povinností žalobcem jako
účastníkem řízení či v důsledku jednání třetí osoby. Nález předmětných složek znamená, že
žalobce jako správce a zpracovatel nesplnil zákonem stanovenou povinnost přijmout taková
opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému, nebo nahodilému přístupu k osobním údajům,
k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému
zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů.
Nedůvodnou shledal městský soud i žalobní námitku, ve které žalobce vyjádřil, že
žádným z přípustných výkladů skutkové podstaty předmětného správního deliktu nelze dojít
k závěru, že by nepřijetí nebo neprovedení opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování
osobních údajů představovalo trvající správní delikt.
Trestní právo rozlišuje od jednorázových trestných činů z hlediska časového úseku, v
němž byly spáchány, trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně
společné, že trestná činnost trvá po delší dobu a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá
v udržování protiprávního stavu. Trvající trestný čin bývá pravidelně charakterizován jako
čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž posléze udržuje, anebo jímž udržuje
protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal. Zákon postihuje právě ono
udržování protiprávního stavu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá
tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný
čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu. Trvající trestný čin se
považuje za spáchaný za účinnosti nového zákona, pokud alespoň část protiprávního jednání,
jímž byl udržován protiprávní stav, se odehrála za účinnosti nového zákona, a to za
podmínky, že toto jednání bylo trestným činem i podle dřívějšího zákona. Trestný čin trvající
se počíná promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku
odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného činu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman,
S.: Trestní zákon. Komentář. 5.vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, dále též Novotný, O. a kol.:
Trestní právo hmotné. I. obecná část. 3.vydání. Praha: Codex, 1997, Solnař, V., Císařová, D.,
Fenyk, J.: Základy trestní odpovědnosti,. 2.vydání. Praha: Orac, 2003).
Tyto principy je namístě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání. Za
trvající jiný správní delikt lze proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá
[OBRÁZEK]7 11 A 88/2012
e, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej
vyvola . Jednání, j mž pachat l udržu e protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva,
tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do
okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení
řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního
deliktu. Pokaždé, kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav je delikventem pořád
udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet
nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, respektive k zahájení řízení o uložení pokuty.
Jednání, jehož se žalobce dopustil, mělo charakter trvajícího jiného správního deliktu.
Žalobce svým jednáním vyvolal protiprávní stav, který posléze udržoval; část jednání měla
charakter konání, část opomenutí. Jeho jednání spočívalo v tom, že nezabezpečením
předmětných dokumentů při prodeji domu došlo k ohrožení osobních údajů v nich
obsažených, tedy k reálnému nebezpečí vzniku poruchy. Žalobce tento protiprávní stav
vyvolal tím, že nepřijal opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému
přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům a
podobně. Tento stav pak dále žalobce udržoval tím, že dokumenty, obsahující osobní údaje,
nebyly zabezpečeny ani poté, co na to byl několikrát ze strany nového majitele domu pana K.
upozorňován (což vyplývá z důkazů, soustředěných ve spisovém materále) a proto správní
delikt, spáchaný žalobcem, vykazuje znaky trvajícího správního deliktu. Odpovědnost žalobce
za tento delikt proto podle názoru soudu nezanikla, když správní řízení ve věci uložení pokuty
za správní delikt bylo zahájeno dne 12.9.2011 a k faktickému odstranění protiprávního stavu
došlo dne 28.8.2011, kdy předmětné listin y zajistila hlídka městské policie. S ohledem na
výše uvedené dospěl městský soud k závěru, že lhůta pro zahájení řízení o uložení pokuty a
lhůta pro uložení pokuty byly v posuzovaném případě dodrženy a odpovědnost žalobce za
spáchání správního deliktu v důsledku uplynutí lhůt nezanikla.
Pokud se týká námitky ohledně výše uložené pokuty, pokuta byla žalobci uložena podle
ustanovení § 45 odst.4 zákona ve výši 75.000,- Kč. Tuto pokutu považuje žalobce za
nepřiměřeně vysokou vzhledem k právní formě žalobce, jenž je příspěvkovou organizací, když
žalobce pokutu může uhradit pouze z prostředků, určených na pomůcky a další materiál pro
žáky, čímž nepříznivě ovlivní další činnost žalobce. Podle názoru žalobce nebylo správním
úřadem objektivně přihlédnuto k závažnosti, způsobu a době trvání následků případného
protiprávního jednání.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že odůvodnění výše uložené pokuty správním
úřadem jak v řízení v prvém stupni, tak i v řízení o rozkladu z pohledu obecných zásad
ukládání sankce za správní delikt a způsobu stanovení její výše obstojí, neboť ve svém základu
odůvodnění rozhodnutí o rozkladu obsahuje přezkoumatelnou úvahu správního orgánu o tom,
jakým způsobem dospěl ke svému rozhodnutí. Správní orgán přihlédl ke všem zjištěným
skutečnostem, k intenzitě porušení zákona a k zásahu do práv subjektů (zejména dětí),
zohlednil, že sledování bylo trvalého rázu a bylo ukončeno až jako důsledek provedené
kontroly, jakož i to, jakým úmyslem byl žalobce vedena, a že nebyl zjištěn únik informací.
Podle ustanovení § 45 odst.4 zákona se za správní delikt uloží pokuta do výše
5.000.0 ,-Kč. Městský soud uzavírá, že uložená pokuta ve výši 90.000,- Kč, tedy při samé
spodní hranici zákonného rozpětí sazby, není sama o sobě ani s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu sankcí zjevně nepřiměřená. V odůvodnění žalobou napadené rozhodnutí
obsahuje hodnocení skutkového jednání, uvedeného v ustanovení § 46 zákona a přestože není
[OBRÁZEK]8 11 A 88/2012
í právního předpisu, jsou v odůvodnění výše uložené
sankce obsa n zákonem požadovaná kritéria. Z celého obsahu odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké skutečnosti byly správním orgánem hodnoceny, které
z těchto skutečností byly zhodnoceny jako polehčující a které naopak jako přitěžující.
Správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním
orgánem, nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu
a odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním
orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by
závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi
byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce.
Závěry, k nimiž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou
v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze
přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení. Úkolem
soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení
uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí
dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový
stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní
uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto
předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné
závěry.
Zákonná kritéria pro rozhodnutí o výši uložené pokuty tak byla dle názoru soudu
dodržena a meze správního uvážení správního orgánu nebyly překročeny. K tomu, co uvedl
v odůvodnění napadeného rozhodnutí správní úřad, považuje soud za potřebné uvést, že
společenská nebezpečnost se u trvajících deliktů zvyšuje s dobou jejich trvání, přičemž
žalobce – jak vyplývá z uvedeného popisu skutkového stavu – udržoval protiprávní stav
řádného nezabezpečení osobních údajů po značně dlouhou dobu.
Podle názoru soudu má sankce za správní delikt působí jednak ve smyslu individuální
represe a jednak ve smyslu individuální a generální prevence. Individuálně represivně působí
sankce jako újma, kterou je pachatel deliktu povinen strpět proto, že porušil zákonem mu
uloženou primární povinnost. Myšlenka prevence posiluje v právním státě z principu právní
jistoty vyplývající vědomí, že každý, kdo poruší právo, se musí bez pardonu spolehnout na to,
že jej neodvratně postihne zákonem předvídaná (a toliko zákonem předvídaná) sankce.
Generální prevencí z tohoto pohledu rozumíme výchovné ovlivňování třetích osob
prostřednictvím sankce v tom směru, aby ony samy nejednaly protiprávně. Konečně
individuálně preventivní působení sankce nelze chápat pouze tak, že žalobce odvrací od
spáchání stejného deliktu v budoucnosti, ale tak, že pachatele zrazuje od toho, aby v
budoucnu obecně vzato porušoval jakékoliv své právní povinnosti. Jak již bylo výše uvedeno,
horní hranice pokuty, která mohla být žalobci uložena, je 5 000 000,- Kč. Vezmeme-li v
úvahu, že žalobce po dlouhou dobu udržoval protiprávní stav, který byl v příkrém rozporu s
těmi nejdůležitějšími povinnostmi správce osobních údajů, nejeví se pokuta ve výši 75.000,-
Kč, tedy při dolní hranici zákonné sazby, ani v nejmenším jako nepřiměřeně vysoká a
možnými – žalobcem v podané žalobě namítanými – likvidačními důsledky uložené pokuty se
žalovaný odvolací správní úřad zabývat nemohl, neboť takové důsledky uložené pokuty
žalobce ve svém rozkladu nenamítal a žádné konkrétní podklady pro závěr o likvidaci
podnikání žalobce předloženy nebyly ani ve správním řízení, ani v řízení před správním
soudem.
[OBRÁZEK]9 11 A 88/2012
L e t dy u avř , že žalovaný správní úřad se v žalobou napadeném rozhodnutí o
rozkladu řádně vypořádal se všemi námitkami žalobce, své rozhodnutí včetně výše uložené
sankce řádně odůvodnil. Neshledal-li soud žádnou žalobní námitku důvodnou, žalobu v celém
rozsahu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst.7 s.ř.s. zamítl.
O nákladech řízení bylo soudem rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s. , kdy
podle úspěchu ve věci by právo na náhradu nákladů řízení náleželo žalovanému správnímu
úřadu, kterému však žádné prokazatelné náklady v řízení nad rámec běžných činností
správního úřadu nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
P o u č e n í
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s.ř.s.
a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 30.července 2013 JUDr. Hana V e b e r o v á ,
předsedkyně senátu