Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ao 9/2011 - 219

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

[4] Je tedy velmi zavádějící dívat se na vztah hl. města Prahy a jeho součástí – městských částí – tak, jakoby se jednalo o vztah mezi obcemi a kraji a jakoby městské části byly na „svém“ území primárními nositeli samosprávných funkcí a dokonce jakýmisi „advokáty“ skutečných či domnělých práv a zájmů občanů i vůči hl. městu Praze a navíc v oblastech, které nenáleží do jejich samostatné působnosti, ale právě do samostatné působnosti hl. města Prahy. Jak připouští sám navrhovatel a) (tj. městská část Praha-Křeslice), územní samosprávu menších jednotek, než jsou obce, vůbec nezná, a tato samospráva je pro Prahu a v ještě omezenějším rozsahu pro ostatní statutární města dána až zákonem. Ústavněprávní pohled na věc nás tedy přivádí přesně k opačným závěrům, než jsou obsaženy ve většinovém stanovisku. Veškeré pravomoci či oprávnění městských částí, zvláště pokud mohou být využívány k prosazování dílčích zájmů městských částí rozporných se zájmem hl. města Prahy jako celku, je třeba pojímat nanejvýš restriktivně, tedy tak, že městským částem náleží ty pravomoci a ta oprávnění, které jsou jim výslovně dány zákonem a statutem, nikoliv takové, které by byly vytvářeny až jejich extenzívním výkladem.

[5] U nyní posuzované otázky navíc výklad příslušných zákonných ustanovení nevzbuzuje podle našeho názoru žádné pochybnosti. Zatímco městské části nebo městské obvody jiných statutárních měst, než je Praha, nemají způsobilost nabývat práva a povinnosti vůbec (podle § 134 odst. 1 obecního zřízení jednají městské obvody a městské části, jsou-li vůbec statutárním městem zřízeny, v záležitostech jim svěřených zákonem a v mezích zákona statutem, ovšem vždy „za statutární město“, tedy jeho jménem), pražské městské části sice, jak již bylo řečeno, vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, ovšem pouze v rozsahu stanoveném zákonem a statutem. Jejich způsobilost nabývat práva a povinnosti je tedy omezena právě na ty oblasti, které jsou zákonem nebo statutem svěřeny do jejich působnosti (§ 3 odst. 2 zákona o hl. m. Praze). Hl. město Praha tedy na rozdíl od jiných statutárních měst musí respektovat skutečnost, že je složeno z městských částí, jimž je již ze zákona o hl. m. Praze svěřena samostatná působnost v určitých vymezených oblastech (§ 18 odst. 1 zákona o hl. m. Praze), a v těchto oblastech mají městské části též právní subjektivitu; je ovšem v konečném důsledku na rozhodnutí hl. města Prahy, kolik městských částí statutem zřídí, jak vymezí jejich území [§ 11 odst. 2 a § 17 odst. 1 písm. a) zákona o hl. m. Praze] a jaké kompetence v samostatné a přenesené působnosti jim nad rámec zákona statutem ještě svěří [§ 17 odst. 1 písm. b) zákona o hl. m. Praze].

[6] Podle má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, a správní orgán, jinak i ten, komu ji zákon přiznává. ani žádný jiný zákon explicitně nepřiznává městským částem hl. města Prahy nebo městským částem a městským obvodům jiných statutárních měst způsobilost být účastníkem soudního řízení správního, platí tedy, že mají způsobilost být účastníkem soudního řízení správního potud, pokud mají způsobilost mít práva a povinnosti. Jak již bylo konstatováno, městské části a městské obvody jiných statutárních měst, než je Praha, nemají způsobilost nabývat práva a povinnosti vůbec, o jejich způsobilosti účastnit se jakéhokoliv soudního řízení správního tedy nemůže být vůbec řeči. Pokud jde o městské části hl. města Prahy, mají omezenou způsobilost být nositelem práv a povinností, a to v rozsahu vymezeném zákony a dále statutem. V takto vymezeném rozsahu mají potom i způsobilost být účastníkem řízení před správním soudem ve smyslu (dále by bylo možné vyvozovat v obdobném rozsahu i jejich procesní způsobilost ve smyslu vyplývající z jejich omezené způsobilosti k právním úkonům).

[7] Z § 18 zákona o hl. m. Praze vymezujícího „obligatorní“ samostatnou působnost městských částí ani z žádného jiného zákonného ustanovení ani z a přílohy č. 2 platného a účinného Statutu hl. m. Prahy, vydaného obecně závaznou vyhláškou hl. m. Prahy č. HMP, vymezujících „fakultativní“ samostatnou působnost městských částí, ani z žádného jiného ustanovení tohoto statutu nevyplývá, že by do samostatné působnosti městských částí náležela kterákoli z kompetencí, které podle ve spojení s , o územním plánování a stavební řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), náleží nebo které podle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném v době schvalování napadeného územního plánu hl. města Prahy (dále jen „starý stavební zákon“), náležely do samostatné působnosti obcí v oblasti územního plánování. Naopak podle zákona o hl. m. Praze je zastupitelstvu hl. města Prahy vyhrazeno „vydávat územně plánovací dokumentaci pro celé území hlavního města Prahy“. V oblasti územního plánování, která nepatří do samostatné působnosti městských částí, ale naopak, pokud jde o vydávání územně plánovací dokumentace, do samostatné působnosti hl. města Prahy (viz též zákona o hl. m. Praze), tedy městské části nemají ve smyslu zákona o hl. m. Praze právní subjektivitu, tj. způsobilost nabývat práva a povinnosti a tudíž nemají ani ve smyslu způsobilost být účastníkem řízení podle násl. o návrhu na zrušení opatření obecné povahy v podobě územně plánovací dokumentace. V této souvislosti lze odkázat rovněž na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1999, č. j. - 20, publikované pod č. 891/2001/SJS, které se sice týkalo ještě předchozí procesní úpravy správního soudnictví v , a tudíž postačoval závěr, že městská část není právnickou osobou, nicméně závěry Vrchního soudu v Praze o omezené právní subjektivitě pražských městských částí jsou plně použitelné i v této věci.

[8] Na uvedených závěrech nic nemění ani to, že v souladu s § 17 odst. 1 písm. g) a § 89 odst. 1 písm. d) zákona o hl. m. Praze stanoví část šestá nyní účinného statutu hl. města Prahy způsob projednání územně plánovací dokumentace hl. města Prahy s městskými částmi tak, že městské části mohou podat k návrhům územně plánovací dokumentace připomínky, o nichž rozhoduje s konečnou platností zastupitelstvo hl. města Prahy. Jedná se o oprávnění městských částí vyjádřit své stanovisko v rámci rozhodovacího procesu uvnitř hl. města Prahy v souvislosti s pořizováním a schvalováním územně plánovací dokumentace, které však na skutečnosti, že daná oblast nepatří do samostatné působnosti městských částí, nemůže ničeho změnit. Obdobně ani skutečnost, že do samostatné působnosti městských částí svěřuje § 18 odst. 1 písm. a) zákona o hl. m. Praze schvalování programů rozvoje městských částí, obdobně jako do samostatné působnosti hl. města Prahy náleží podle § 59 odst. 2 písm. d) a j) zákona o hl. m. Praze schvalování programu rozvoje hl. města Prahy, tj. podle současného statutu tzv. Strategického plánu hlavního města Prahy, jehož součástí je program rozvoje územního obvodu hl. města Prahy (§ 26 odst. 1 statutu), nemůže založit působnost městských částí v oblasti územně plánovací dokumentace, k níž programy rozvoje nenáleží, a tudíž tato kompetence nemůže založit ani způsobilost městských částí účastnit se soudního řízení správního, jehož předmětem je územně plánovací dokumentace. Konečně, pokud jde o oprávnění městských částí, jehož se dovolával navrhovatel a), účastnit se podle § 18 odst. 1 písm. h) zákona o hl. m. Praze těch územních řízení, v nichž se vydává územní rozhodnutí v území dané městské části, zakládá jim tato samosprávná kompetence způsobilost být účastníkem řízení o žalobě proti územnímu rozhodnutí vydanému v takovém správním řízení, jehož se městská část účastnila, nikoliv však způsobilost být účastníkem řízení o návrhu na zrušení jakéhokoli opatření obecné povahy.

[9] Návrh městské části na zrušení územně plánovací dokumentace by tedy měl být odmítnut pro nezpůsobilost městské části být účastníkem takového řízení, což je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu Tuto skutečnost nelze zvrátit ani argumentací článkem 36 d nebo článkem 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jak činí většinové rozhodnutí, neboť tato ustanovení mohou jen stěží zakládat právo na neomezený přístup k soudu těm, kdo mají omezenou právní subjektivitu. Pokud většinové stanovisko zmiňuje v této souvislosti právo na přístup k soudu jako „společné dědictví členských států Rady Evropy“, je vhodné poznamenat, že evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující toto právo ve vymezeném rozsahu ve všech členských zemích Rady Evropy, se na danou věc vůbec nevztahuje, neboť řízení o návrhu městské části na zrušení územně plánovací dokumentace hl. města Prahy nepochybně nelze řadit mezi spory o občanská práva a závazky, tím méně pak může jít o trestní obvinění i v tom nejširším slova smyslu vyplývajícím z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

[10] V návaznosti na otázku způsobilosti městských částí být účastníkem řízení je pak třeba posuzovat i související otázku jejich procesní legitimace k návrhu na zrušení opatření obecné povahy v podobě územně plánovací dokumentace hl. města Prahy či jiného územního samosprávného celku. Je zřejmé, že pokud městské části nemají vůbec způsobilost být účastníkem řízení o návrhu na zrušení územně plánovací dokumentace, nemohou být k podání takového návrhu ani legitimovány.

[11] I kdybychom ovšem hypoteticky připustili závěr, že městským částem v dané oblasti způsobilost být účastníkem řízení ani procesní způsobilost nechybí, nemohly by být procesně legitimovány k návrhu na zrušení územně plánovací dokumentace. Jak již konstatoval předkládající senát, nezakládá zvláštní procesní legitimaci městských částí pro podání návrhu na zrušení jakéhokoli opatření obecné povahy, jak to činí v (dříve odst. 3) v případě návrhů obcí na zrušení opatření obecné povahy kraje (v posuzované věci navíc nejsou napadeny zásady územního rozvoje, které vydává hl. město Praha jako kraj, ale pražský územní plán). Ovšem to, že zákonodárce považoval za nutné explicitně zakotvit zvláštní procesní legitimaci obcí, naznačuje, že nepokládal ani obce jakožto plnohodnotné veřejnoprávní korporace a základní jednotky územní samosprávy za bez dalšího legitimované podle obecného ustanovení k návrhu na zrušení opatření obecné povahy, jinak by zvláštní ustanovení k procesní legitimaci obcí nemělo žádný smysl. Městské části na takové zvláštní ustanovení spoléhat nemohou a musely by tedy podle věrohodně tvrdit dotčení na svých hmotných právech napadenou územně plánovací dokumentací.

[12] Takovým tvrzením rozhodně nemůže být, jak ostatně připouští i většinové stanovisko, dotčení na vlastnickém právu městských částí, neboť již bylo konstatováno, že městské části majetek vlastnit nemohou a pouze nakládají se svěřeným majetkem hl. města Prahy. Přitom z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. - 120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb. NSS, skutečně vyplývá, že aktivní procesní legitimace k návrhům na zrušení územně plánovací dokumentace náleží především vlastníkům dotčených pozemků a staveb.

[13] Ani oprávnění městských částí podávat k návrhům územně plánovací dokumentace připomínky jim žádné hmotné právo, jehož dotčení by mohly tvrdit v návrhu na zrušení této územně plánovací dokumentace, nezakládá. Již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. – 120, definuje okruh osob oprávněných podat návrh na zrušení územního plánu tak, že ve většině případů bude odpovídat okruhu vlastníků dotčených pozemků a staveb, kteří jsou oprávněni podat během řízení o návrhu územního plánu k tomuto návrhu námitky (viz § 52 odst. 2 nového stavebního zákona a § 22 odst. 4 starého stavebního zákona). Je pravdou, že následné usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. – 116, publikované pod č. 2215/2011 Sb. NSS, nevylučuje z možného okruhu oprávněných k podání návrhu na zrušení územně plánovací dokumentace určité osoby jen z toho důvodu, že byly oprávněny podat proti návrhu dané územní dokumentace pouze připomínky, a ne námitky. Je však absurdní, pokud většinové stanovisko vykládá zmiňovaný judikát rozšířeného senátu tak, že by snad samotné oprávnění podat k návrhu územně plánovací dokumentace připomínky postačovalo bez dalšího k založení následné procesní legitimace k návrhu, jímž se zahajuje řízení před soudem. Vždyť např. k návrhu územního plánu může uplatnit podle § 52 odst. 3 nového stavebního zákona, resp. mohl uplatnit podle § 22 odst. 1 starého stavebního zákona připomínky „každý“. Zákon tedy výslovně předpokládal a nadále předpokládá, že proces projednávání návrhu územně plánovací dokumentace je veřejný a má nezanedbatelnou politickou dimenzi, mohou se ho tedy účastnit nejen osoby daným návrhem přímo dotčené. To však nic nemění na skutečnosti, že pouze dotčené osoby, a dále pouze ti, o nichž to zákon výslovně stanoví, mají následně právo napadnout konečnou podobu vydané územně plánovací dokumentace v řízení před soudem.

[14] Vydáním územně plánovací dokumentace nemohou být městské části dotčeny ani na právu na samosprávu, na něž se odvolává navrhovatel a) i většinové stanovisko, neboť již bylo rovněž řečeno, že v oblasti územního plánování městským částem žádné právo na samosprávu nenáleží, naopak v této oblasti vykonává samosprávu, resp. samostatnou působnost hl. město Praha.

[15] Jestliže se výše uvedená argumentace vztahuje k současnému právnímu stavu, tím spíše musí platit pro právní stav, který tu byl v době přijetí napadeného územního plánu sídelního útvaru hl. města Prahy, tedy za účinnosti předcházejícího , o hlavním městě Praze, podle něhož městské části nevykonávaly vlastní samostatnou působnost a pouze se podílely na výkonu samostatné působnosti hl. města Prahy ( ), a za účinnosti předcházejícího statutu, který participaci městských částí na projednávání územně plánovací dokumentace hl. města Prahy vůbec neupravoval.

[16] Stabilita judikatury Nejvyššího správního soudu je jistě důležitou hodnotou, těžko však může být hodnotou absolutní v situaci, kdy původní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku jeho devátého senátu ze dne 30. 10. 2008, č. j. – 62, je jen nanejvýš skromně odůvodněn a ostatních několik rozhodnutí tříčlenných senátů Nejvyššího správního soudu již tento názor v podstatě jen mlčky následovalo. Pokud většinové stanovisko poukazuje v dané souvislosti na nedávné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2013, č. j. – 131, v němž se rozšířený senát vyjadřuje mj. k otázce, za jakých podmínek by mohl uvažovat o revizi svého vlastního rok starého rozhodnutí, které již je výsledkem sjednocení rozhodovací činnosti tříčlenných senátů, srovnává nesrovnatelné. Navíc judikatura správních soudů v jiných oblastech, než je řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, omezenou právní subjektivitu pražských městských částí vždy respektovala. Příkladem budiž již zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1999, č. j. - 20, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2007, č. j. – 99, www.nssoud.cz, podle něhož městská část hl. města Prahy není aktivně legitimována k podání správní žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vydanému v řízení podle , o ochraně přírody a krajiny.

[17] Pokud jde o odkaz většinového rozhodnutí na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. , jen stěží z něj lze vyvozovat názor Ústavního soudu na otázku způsobilosti pražské městské části být účastníkem řízení či na její procesní legitimaci. Ústavní soud neměl důvod se touto otázkou zabývat za situace, kdy nejenže tento problém nikdo z účastníků v řízení před Ústavním soudem ani v předcházejícím řízení před Nejvyšším správním soudem nevznesl, ale navíc byly návrh příslušné městské části na zrušení politiky územního rozvoje i následná ústavní stížnost této městské části v každém případě odmítnuty, byť z jiných důvodů. Ústavní soud však již dal ve své judikatuře jasně najevo, že zásahem do práva územních veřejnoprávních korporací na samosprávu, na jehož ochraně založilo svou argumentaci většinové stanovisko, může být naopak extenzivní soudní přezkum územně plánovací dokumentace.

[18] V nedávném nálezu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , totiž Ústavní soud shledal důvodnou „komunální“ ústavní stížnost příslušné obce a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2011, č. j. - 107 a ze dne 6. dubna 2011, č. j. - 96, neboť podle Ústavního soudu Nejvyšší správní soud zrušil těmito rozsudky části územního plánu dané obce na základě přepjatého formalismu. Ústavní soud přitom konstatoval: „Při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. Ústavní stížností napadená rozhodnutí trpí tím nedostatkem, že tento test přiměřenosti soudního zásahu dostatečně nevyjadřují. Požadavky, vznášené Nejvyšším správním soudem vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku, uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky jsou výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů; lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu.“

[19] Jakkoli lze vyjádřit určité pochybnosti o závěrech Ústavního soudu v citované konkrétní věci (viz též odlišné stanovisko předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky), nelze vyloučit, že se v těchto závěrech Ústavního soudu odráží jeho celkový dojem z dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu v oblasti územního plánování. Tato judikatura totiž klade nejen na pořizovatele územně plánovací dokumentace, ale i na územní samosprávné celky samotné, které schvalují a vydávají územně plánovací dokumentaci jako opatření obecné povahy v samostatné působnosti, často obtížně splnitelné požadavky, což vede někdy i k opakovanému rušení jednotlivých opatření obecné povahy nebo jejich důležitých částí obsahujících územně plánovací dokumentaci a tedy k významnému omezení výkonu samostatné působnosti a celkového rozvoje jednotlivých územních samosprávných celků. Jsme přesvědčeni o tom, že k tomuto nežádoucímu vývoji může mj. přispět – vedle např. „přebujelého“ materiálního pojetí opatření obecné povahy - i extenzivně pojímaný okruh subjektů oprávněných podat návrh na zrušení územně plánovací dokumentace jakožto opatření obecné povahy.

[20] V této souvislosti nelze přehlédnout, že v nyní posuzované věci podal navrhovatel a), tj. městská část Praha-Křeslice, návrh na zrušení části platného územního plánu hl. města Prahy, jíž je vymezena veřejně prospěšná stavba tzv. Vestecké spojky a její napojení na dálnici D1, ačkoli tato stavba vůbec nemá procházet územím dané městské části a tato městská část s ní dokonce ani nesousedí - nachází se několik kilometrů od vyústění Vestecké spojky na dálnici D1, a to na druhé straně dálnice, než kudy má procházet Vestecká spojka. Je příznačné, že městské části, po jejichž území má vést Vestecká spojka, proti této veřejně prospěšné stavbě nebrojí. Bude na posouzení třetího senátu, aby po té, co mu bude předmětná věc vrácena rozšířeným senátem, byť vázán jeho většinovým stanoviskem, posoudil, do jaké míry lze procesní legitimaci navrhovatele a) založit pouze na vágním tvrzení o tom, že stavba Vestecké spojky údajně povede ke zvýšení intenzity dopravy na území této městské části.

[21] Navrhovatel a) dokonce neváhal napadnout rovněž zásady územního rozvoje Středočeského kraje, a to v části obsahující vymezení koridoru Vestecké spojky na území Středočeského kraje. Krajský soud v Praze sice rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č. j. – 64, k návrhu ostatních navrhovatelů – fyzických osob napadenou část zásad územního rozvoje Středočeského kraje zrušil, nicméně návrh městské části Praha–Křeslice odmítl, a to s obdobnou argumentací, jaká je obsažena v tomto odlišném stanovisku a v usnesení předkládajícího senátu Nejvyššího správního soudu, na něž krajský soud odkázal a s nímž se ztotožnil. Učinil tak ovšem s tím, že podle jeho názoru nebylo třeba vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci, neboť krajský soud měl za to, že pražská městská část v každém případě není oprávněna napadnout namísto hl. města Prahy územně plánovací dokumentaci jiného územního samosprávného celku, než je hl. město Praha. O kasační stížnosti městské části Praha-Křeslice proti uvedenému výroku rozsudku krajského soudu bude rozhodovat čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. .

[22] Konečně je třeba konstatovat, že městská část Praha–Křeslice dosáhla společně s dalšími navrhovateli - fyzickými osobami rovněž toho, že Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 8. 1. 2013, č. j. – 95, opatření obecné povahy č. 23/2012, schválené usnesením zastupitelstva hl. města Prahy č. 16/4 ze dne 26. 4. 2012, v části změny územního plánu sídelního útvaru hl. města Prahy Z 2345/00, která se týkala území městské části Praha-Újezd a kterou městská část Praha-Křeslice rovněž dává do souvislosti s tzv. Vesteckou spojkou. Řízení o kasačních stížnostech osob zúčastněných na řízení proti uvedenému rozsudku městského soudu je vedeno Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. . Z procesní aktivity městské části Praha-Újezd v tomto řízení je zřejmé, že tato městská část považuje zrušení uvedené části platného územního plánu hl. města Prahy, týkající se jejího území, za rozporné se svými zájmy.

[23] Navrhovatel a) tedy inicioval řadu řízení před správními soudy, v nichž brojí proti vymezení dopravních staveb, jež se nemají nacházet na jeho území, v územně plánovací dokumentaci a zaštiťuje se přitom svými tvrzenými právy či zájmy, aniž by ovšem respektoval zájmy těch pražských městských částí a středočeských obcí, na jejichž území se tyto stavby skutečně mají nacházet. Tomuto až šikanóznímu jednání ovšem vychází většinové stanovisko, stojící na velmi zjednodušeném pohledu „čím více ingerence soudů, tím lépe“, bohužel všestranně vstříc. Posláním soudnictví má být především řešení sporů mezi jednotlivými subjekty práva; spory uvnitř jediného subjektu mají soudy řešit pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví. Závěr většiny rozšířeného senátu však povede k tomu, že se soudní cestou budou řešit spory mezi hl. městem Prahou a jejími městskými částmi, tedy spory uvnitř jediného subjektu práva, jejichž přenesení na správní soudy zákon v oblasti územního plánování nepředpokládá.

[24] Ze všech uvedených důvodů máme tedy za to, že výrok ani odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nemohou obstát.

V Brně dne 11. června 2013

JUDr. Jakub Camrda

člen rozšířeného senátu

JUDr. Jiří Palla

člen rozšířeného senátu

JUDr. Jaroslav Vlašín

člen rozšířeného senátu