Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 88/2011 - 144

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Z. K., b) O. K., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 - Stodůlky, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44, zrušil rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „stěžovatel“) ze dne 23. 10. 2009, č. j. 45740/2009-OSH-30.1.-8.10.09, kterým bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 21. 7. 2009, č. j. 3949/2009/BM/PRAV tak, že každý ze žalobců (dále jen „účastníci řízení“) je vinen přestupkem podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“), který spáchali tím, že jako osoby odpovědné ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“) nezajistili, aby se jejich nezletilý syn podrobil u zvolené praktické lékařky stanovenému druhu očkování, ačkoliv u něj nebyl zjištěn zdravotní stav, který by bránil podání očkovací látky. Za spáchání uvedeného přestupku byla každému účastníkovi řízení uložena pokuta v částce 6000 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že shledal důvodnou žalobní námitku, že účastníci řízení neměli povinnost zajistit, aby se jejich nezletilý syn podrobil základnímu očkování stanovenému v ust. , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhl. č. “), protože podle a 2d mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. K přesvědčení o důvodnosti této námitky dospěl městský soud s ohledem na stanovisko, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. - 92, který se rovněž týkal přestupku podle ust. . Je nepochybné, že ust. je naprosto obecné a nelze z něj vyvozovat právní odpovědnost. Jednotlivé skutkové podstaty protiprávního jednání nejsou upraveny zákonem, ale pouze podzákonným právním předpisem, tj. vyhl. č 537/2000 Sb. Současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkován je upravena podzákonným právním předpisem, a proto nesplňuje požadavky Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která byla publikována pod č. 96/2001 Sb. m. s., resp.d. Rozhodne-li se zákonodárce reprobovat určité jednání, byť bylo zahrnuto pouze do kategorie přestupků, je nutné, aby skutková podstata byla jasně a určitě popsána v zákoně. Protože městský soud shledal postup stěžovatele nezákonným ve smyslu stanoviska Nejvyššího správního soudu, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž poukázal na to, že městský soud dal napadeným rozsudkem najevo, že považuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. - 92 za výklad právní úpravy na úseku pravidelného očkování, kterým se hodlá řídit při posuzování věcí obdobné povahy. Přitom se do doby jeho vydání řídil právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. - 66, v němž byl vysloven názor, že ze ve spojení s vyhl. č. (vychází ze stejných zákonných předpokladů jako vyhl. č ) a lze vyvodit vůči zákonným zástupcům nezletilého dítěte správněprávní odpovědnost za to, že se jejich dítě nepodrobilo pravidelnému očkování. Oba citované rozsudky vycházejí z odlišných právních názorů ve skutkově stejných věcech, a je proto nezbytné ve smyslu ust. předložit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Dále stěžovatel poukázal na to, že městský soud zcela opomenul nález ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. , kterým Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti zákonného zástupce dítěte proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stěžovatele o uložení pokuty za přestupek spočívající v nepodrobení dítěte očkování, a ve světle tohoto nálezu nehodnotil ostatní žalobní námitky. Proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.

Účastníci řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že městský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že povinnost podrobit se očkování by musela být stanovena zákonem. Ust. očkovací povinnost nijak nespecifikuje. Účastníci řízení vyslovili souhlas s názorem městského soudu, že zákon neporušili, a proto by neměli být trestáni za to, že se nepodvolili podzákonné normě. Městský soud postupoval správně, pokud se řídil aktuálním názorem Nejvyššího správního soudu a nikoliv tím, který je překonaný. Podle názoru účastníků řízení nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. potvrzuje správnost napadeného rozsudku, totiž že jejich potrestání bylo nezákonné, neboť splnili předpoklady pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování. Účastníci řízení se ztotožnili s městským soudem také v tom, že není potřeba se zabývat celou řadou námitek, když první z nich je natolik přesvědčivá, že existuje důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Proto navrhli, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. a 4 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

V projednávané věci je spornou právní otázkou, zda lze sankcionovat zákonného zástupce nezletilého dítěte za spáchání přestupku podle ust. , jehož se dopustil tím, že nesplnil povinnost stanovenou v ust. a 4 ve spojení s vyhl. č.

Protože Nejvyšší správní soud zjistil, že tato otázka byla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena nejednotně, byla věc předložena v souladu s ust. rozšířenému senátu, který usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. - 131, rozhodl, že se věc se vrací k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.

V odůvodnění citovaného usnesení rozšířený senát uvedl, že v současné době nejsou dány podmínky pro jeho rozhodování. Předmětná věc byla předložena rozšířenému senátu pro názorový rozpor mezi právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. – 92, a právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, č. j. – 66, příp. i v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. – 120. Tento rozpor však již byl odstraněn usnesením rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. - 120, publikovaným pod č. 2624/2012 Sb. NSS, ve věci, která mu byla dříve předložena rovněž z důvodu výše uvedeného rozporu. Rozšířený senát ve svém většinovém stanovisku v uvedené věci vyslovil, že „[r]ámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v , o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. , o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (d) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (d)“. Názorový rozpor mezi jednotlivými senáty Nejvyššího správního soudu byl tedy již rozšířeným senátem v plném rozsahu vyřešen a dosud rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu byla sjednocena.

V dané věci městský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele s odůvodněním, že současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje požadavky Úmluvy o lidských právech a biomedicině, resp.d, protože povinnosti, jejichž porušování je sankciováno, nejsou v zákoně blíže specifikovány, a jsou „originálně“ upraveny až podzákonným právním předpisem. Tento právní názor je však v rozporu se závěrem, k němuž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. – 120.

Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu podle ust. věta první zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku ( ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. června 2013

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu