Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 A 41/2013 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 41/2013 - 53
Podle § 21 odst. 1 zákona o vysílání provozovatel vysílání s licencí je povinen předem požádat Radu o písemný souhlas se změnou těchto skutečností uvedených v žádosti o licenci:
a) označení názvu programu,
b) změna časového rozsahu vysílání nebo územního rozsahu vysílání podle § 2 odst. 1 písm. y),
c) změna územního rozsahu vysílání u kabelových systémů,
d) změna licenčních podmínek,
e) změna výše základního kapitálu, způsobu rozdělení hlasovacích práv, vkladu jednotlivých společníků (včetně obsahové specifikace a finančního ohodnocení nepeněžitých vkladů) nebo členů a výše jejich obchodních podílů, společenské nebo zakladatelské smlouvy, stanov a seznamu společníků nebo akcionářů.
Podle § 21 odst. 3 zákona o vysílání je Rada povinna rozhodnout o změně skutečností podle odstavce 1 do 60 dnů ode dne, kdy jí byla doručena žádost provozovatele vysílání s licencí. Rada je povinna své rozhodnutí odůvodnit, pokud se jedná o řízení s více účastníky. Pokud Rada ve stanovené lhůtě nerozhodne a nejedná se o řízení s více účastníky, má se za to, že se změnou vyslovila souhlas. Rada souhlas neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení. Důvody neudělení souhlasu musí být shodné s kritérii uvedenými v § 6 odst. 1 písm. e). Základní programovou specifikaci nelze měnit. Rada může řízení přerušit, v takovém případě Rada v usnesení o přerušení řízení uvede, z jakého důvodu řízení přerušuje; po dobu přerušení řízení lhůty neběží.
Podle § 2 odst. 1 písm. w) zákona o vysílání se pro účely tohoto zákona rozumí souborem technických parametrů v případě analogového vysílání prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení kmitočet, vyzářený výkon a vysílací stanoviště.
Podle § 2 odst. 1 písm. y) zákona o vysílání se pro účely tohoto zákona rozumí územním rozsahem vysílání v případě celoplošného vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů celé území České republiky a v případě regionálního nebo místního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů území stanovené v oprávnění k provozování rozhlasového a televizního vysílání ve shodě se stanoviskem Českého telekomunikačního úřadu
1. souborem technických parametrů vysílání v případě analogového vysílání,
2. diagramem využití rádiových kmitočtů1a) v případě digitálního vysílání.
Podle § 17 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, rádiové kmitočty, které nelze využívat na základě všeobecného oprávnění podle § 9, je možné využívat pouze na základě individuálního oprávnění k využívání rádiových kmitočtů, nestanoví-li tento zákon jinak. Úřad (tj. Český telekomunikační úřad – pozn. soudu) udělí žadateli oprávnění k využívání rádiových kmitočtů v případě, je-li to nezbytné k
a) zabránění škodlivé interferenci,
b) zajištění technických podmínek kvality služby elektronických komunikací,
c) zabezpečení účelného využívání rádiového spektra,
d) plnění cílů veřejného zájmu, jimiž jsou ochrana života a zdraví, podpora sociální, regionální nebo územní soudržnosti nebo podpora kulturní a jazykové rozmanitosti a plurality médií, například poskytování služeb rozhlasového a televizního vysílání, nebo
e) experimentálním účelům.
Podle § 17 odst. 7 zákona elektronických komunikacích je-li více žadatelů o udělení oprávnění k využívání stejných rádiových kmitočtů, Úřad rozhodne o udělení oprávnění podle pořadí došlých žádostí; tento postup se neuplatní u žadatelů o povolení k provozu stanic amatérské radiokomunikační služby. Žádá-li žadatel pro účely dokrytí území, na kterém je oprávněn šířit a přenášet rozhlasové nebo televizní vysílání, o udělení dalšího oprávnění k využívání rádiových kmitočtů pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, Úřad si před vydáním rozhodnutí vyžádá od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání stanovisko. Neobdrží-li Úřad toto stanovisko do 30 dnů od požádání, platí, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání s udělením oprávnění souhlasí.
Podle § 56 správního řádu závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce. Usnesení se oznamuje pouze znalci. O zamýšleném ustanovení znalce, popřípadě o ustanovení znalce správní orgán vhodným způsobem účastníky vyrozumí. Správní orgán znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně a předložil mu jej ve lhůtě, kterou současně určí. Může znalce také vyslechnout
Městský soud v Praze posoudil věc takto:
Předně se soud nemohl ztotožnit s námitkami obsaženými v prvním žalobním bodu, že v daném případě bylo rozhodnuto v rozporu s § 20 odst. 4, resp. § 21 odst. 3 věta druhá zákona o vysílání a rovněž v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu.
K takto obecně pojaté námitce lze pouze konstatovat, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno plně zásadou dispoziční. Je tedy na žalobci, aby v případě, kdy se bude žalobou domáhat ochrany u soudu, v této žalobě jasně vymezil a v jednotlivých žalobních bodech specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 s. ř. s.). Soud při přezkoumání správního rozhodnutí je vázán rozsahem žalobních bodů, jak je žalobce ve své žalobě vymezí. V daném případě žalobkyně v prvním žalobním bodu uvedly své tvrzení o rozporu napadeného rozhodnutí se zákonem o vysílání a se správním řádem natolik nekonkrétně (např. neuvedly, ve vztahu ke kterým jiným rozhodnutím žalované vykazuje napadené rozhodnutí nedůvodné rozdíly), že neumožnily soudu jeho obsah racionálně uchopit. Pokud tím žalobkyně mínily toliko uvodit své následné námitky napadající procesní postup žalované, resp. tvrzený rozpor rozhodnutí se zákonem o vysílání a se správním řádem, konkretizovaný v následujících žalobních bodech, odkazuje soud v dalším na následující partie tohoto rozsudku, kde se s jednotlivými konkrétními námitkami vypořádal.
K námitkám obsaženým ve druhém a třetím žalobním bodu, kdy namítají žalobkyně, že napadeným rozhodnutím došlo k popření původního projektu a k obcházení licenčního řízení, a kdy žalobkyně nesouhlasí ani s posouzením bonity předmětného kmitočtu, soud uvádí následující:
Obecně lze uvést, že licenční řízení je založeno na tom, že orgán veřejné správy uspořádá výběrové řízení, v němž právo užívat určitou část vzácného statku udělí jednomu ze zpravidla více uchazečů. Právo se udělí na určité časové období [u rozhlasového vysílání na 8 let, viz § 12 odst. 5 písm. a) zákona o vysílání]. Zákon umožňuje za určitých podmínek periodické prodlužování doby trvání tohoto práva (§ 12 odst. 10 až 12 zákona o vysílání). Klíčovým rysem tohoto způsobu distribuce vzácného veřejného statku je soutěž o určitou jeho konkrétní část mezi více uchazeči, z nichž pouze jeden bude ve vztahu k ní úspěšný, a tedy jen tento jeden bude moci na určité frekvenci v určitém územním a časovém rozsahu vysílat. Všichni ostatní, tedy neúspěšní uchazeči budou z užívání dané části veřejného statku po dobu trvání licence vyloučeni.
Zákon o vysílání vedle licenčního řízení upravuje, a tedy umožňuje vést též řízení o žádosti provozovatele vysílání s licencí o udělení souhlasu se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci spočívající ve změně územního rozsahu vysílání a změně souboru technických parametrů [§ 20 odst. 4, § 21 odst. 1 písm. b) zákona]. Provozovatel vysílání s již udělenou licencí je tedy po dobu trvání licence oprávněn požádat Radu o souhlas se změnou souboru technických parametrů spočívající v přidělení volného kmitočtu; podle § 21 odst. 1 téhož zákona je nejen oprávněn, ale dokonce povinen předem požádat Radu o souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci spočívající ve změně územního rozsahu vysílání. V posuzované věci právě to učinila společnost Gama media s. r. o., která se svou žádostí domáhala přidělení nově zkoordinovaných kmitočtů.
Z povahy kmitočtového spektra coby vzácného veřejného statku však nutně vyplývá, že v případě existence „volného“ zkoordinovaného kmitočtu způsobilého k přidělení je Rada vždy nejprve povinna posoudit, zda se jedná o kmitočet, který může být předmětem licenčního řízení. Pokud tomu tak je, musí být licenční řízení Radou vyhlášeno.
Je-li volný zkoordinovaný kmitočet způsobilý být předmětem licenčního řízení, nepřichází v úvahu jeho přidělení provozovateli vysílání s licencí na základě jeho žádosti o udělení souhlasu se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci spočívající ve změně územního rozsahu vysílání a změně souboru technických parametrů postupem podle § 20 odst. 4 a § 21 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání, neboť by tím došlo k nepřípustnému obcházení licenčního řízení. Danou problematikou se zabýval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 As 61/2009-134 mj. uvedl, že „v režimu ust. § 21 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání nelze vyslovit souhlas s takovou změnou parametrů, která by de facto představovala novou licenci. Na základě žádosti o změnu licence nelze obejít požadavky licenčního řízení. K tomu by došlo i v případě, kdy by změnou územního rozsahu a technických parametrů byl přidělen kmitočet, který by představoval pokrytí území větších parametrů a nikoliv tzv. dokrývací kmitočet (k terminologii a správní praxi Rady při poskytování dokrývacích kmitočtů viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2006, č. j. 8 As 61/2005 – 91, v němž bylo zdůrazněno, že žalovaná nemá povinnost vyhlásit licenční řízení vždy v případě existence „neobsazeného“ kmitočtu, ale může se zabývat posouzením otázky, zda je takový kmitočet dostatečně bonitní, tj. zda může být samostatným předmětem licenčního řízení, či zda bude využit pouze jako kmitočet dokrývací, ke zlepšení existujícího územního pokrytí držitelem jiné licence za její současné změny). Posouzení, zda se při žádosti o změnu územního rozsahu a technických parametrů nejedná o pouhou změnu v intencích původně udělené licence, ale fakticky o nové licenční řízení, je předmětem odborného posouzení Rady jako k tomu zřízeného odborně specializovaného správního orgánu, které musí být podloženo racionální úvahou opřenou o, po skutkové (a tedy technické) stránce, dostatečně zjištěné parametry vysílání, jež by přidělením kmitočtu žadatel získal.“.
Novelizací zákona o vysílání provedenou s účinností od 31. 5. 2006 zákonem č. 235/2006 Sb., byl § 20 tohoto zákona změněn a omezení změny územního rozsahu z něj bylo vypuštěno. Tato změna však nezakládá oprávnění žalované souhlasit s přidělením požadovaného kmitočtu žadateli v řízení podle § 21 zákona o vysílání bez zohlednění územního rozsahu nového kmitočtu a jeho porovnání s územním rozsahem kmitočtů, jimiž již žadatel disponuje, zejména pokud § 21 zákona o vysílání zůstal ve své podstatě beze změn. Ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání sice připouští změnu územního rozsahu vysílání, avšak v souladu s výše citovanou konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu se může jednat pouze o změnu „dokrývací.“ Jak již bylo soudem konstatováno shora, vzhledem k tomu, že se jedná o vzácný veřejný statek, je pro jeho distribuci prioritní výběrové řízení, tj. licenční řízení dle § 15 zákona o vysílání, které zajistí možnost ucházet se o nový kmitočet všem zájemcům, nikoli pouze provozovatelům vysílání s již udělenou licencí či dokonce jen tomu provozovateli, který jako první o volný kmitočet požádá. Jen zcela výjimečně lze mimo licenční řízení přidělit kmitočet, jež splňuje podmínku dokrývacího kmitočtu. Změna licence v rámci řízení podle § 21 odst. 3 zákona o vysílání má ale být jen ojedinělou záležitostí; nemá vést k zásadním změnám udělené licence ani sloužit k obcházení řádného licenčního řízení.
Soud se neztotožňuje s žalovanou, že řízení o změně územního rozsahu vysílání podle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání není řízením o dokrývacím kmitočtu. Nesprávnost tohoto názoru zcela jednoznačně vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k této problematice, na kterou je v odůvodnění tohoto rozsudku opakovaně odkazováno. Akceptace tohoto názoru by ve svém důsledku znamenala popření principu distribuce vzácného veřejného statku – kmitočtového spektra prostřednictvím licenčního řízení. K poukazu žalované na právní úpravu obsaženou v § 17 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích soud uvádí, že o žádosti provozovatele vysílání o souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci, spočívající ve změně souboru technických parametrů a územního rozsahu vysílání, nerozhoduje ČTÚ, ale žalovaná, která tak činí podle zákona o vysílání a nikoliv podle zákona o elektronických komunikacích. Zákon o elektronických komunikacích tudíž na rozhodování žalované v souzené věci vůbec nedopadá.
Právně významnou skutečností pro daný případ je, že povaha řízení o změně skutečností uvedených v licenci podle § 20 odst. 4 a § 21 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání se odráží rovněž ve vymezení okruhu účastníků tohoto řízení, kterými jsou provozovatel vysílání a další účastníci licenčního řízení, na základě něhož provozovatel vysílání licenci obdržel (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, č. j. 7 As 50/2009-76).
Rada nemůže v rámci správního řízení odhlédnout od toho, že navrhované změny skutečností uvedených v žádosti o licenci, spočívající ve vymezení územního rozsahu vysílání a souboru technických parametrů, nemohou být takového charakteru, že by zcela vybočily z mezí původně udělené licence. Pokud pak Rada svým rozhodnutím skutečně schvaluje pouze změnu v intencích původně udělené licence, nemůže rozhodnutí o schválení této změny zasáhnout do práv nikoho jiného než vlastníka licence a případně účastníků původního licenčního řízení, a proto, pokud by Rada v řízení o schválení změny skutečností uvedených v žádosti o licenci obešla licenční řízení tím, že by přidělila provozovateli vysílání kmitočty, které jsou způsobilé být předmětem samostatného licenčního řízení, zasáhla by takovým rozhodnutím nejen do práv účastníků řízení, nýbrž také do práv osob, které by se mohly účastnit licenčního řízení, kdyby bylo řádně zahájeno. Pokud takový potenciální účastník licenčního řízení tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím o schválení změny skutečností uvedených v žádosti o licenci jiného provozovatele vysílání, a to z toho důvodu, že správně mělo být vedeno licenční řízení, jehož by se mohl účastnit, a toto tvrzení nelze zjevně a jednoznačně vyloučit, pak je potřeba mít za to, že je aktivně legitimován k podání žaloby proti danému rozhodnutí na základě § 65 odst. 1 s. ř. s. Předchozí účast v řízení o schválení změny skutečností uvedených v žádosti o licenci zde tedy není podmínkou aktivní procesní legitimace. Toto tvrzení, které žalobci uplatnili i v nyní souzené věci, tedy zakládá jejich legitimaci k podání žaloby.
Ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání mezi změny skutečností uvedených v žádosti o licenci, ohledně kterých musí provozovatel vysílání s licencí předem požádat Radu o písemný souhlas, výslovně řadí též změnu územního rozsahu vysílání.
V souzené věci má soud ve shodě s názorem žalobců za to, že přidělení nového kmitočtu (technického prostředku) osobě zúčastněné na řízení, o němž žalovaná rozhodla napadeným rozhodnutím, nelze považovat za pouhou změnu v intencích původně udělené licence, neboť přiděleným kmitočtem došlo k podstatnému rozšíření územního rozsahu původně udělených kmitočtů. Uvedené vyplývá z porovnání stávajícího územního rozsahu vysílání společnosti Gama media, s. r. o., s územním rozsahem vysílání po přidělení předmětného kmitočtu, kdy území pokryté předmětným kmitočtem se skutečně nachází zcela mimo rozsah území vymezeného původní licencí tohoto provozovatele vysílání. Z tohoto pohledu je tedy území pokryté předmětným kmitočtem pro výše jmenovanou společnost územím „novým“, na kterém dosud svůj program nevysílá. Pokud by Rada tímto způsobem opakovaně dané společnosti přidělovala další a další kmitočty, mohl by výsledný proces dovedeno do absurdna znamenat postupné pokrytí území celé České republiky. To je v rozporu s obsahem původní licence, která by tímto postupem mohla zcela být obsahově změněna v neprospěch ostatních zájemců, kteří by tak nemohli o postupně přidělované kmitočty usilovat.
V této souvislosti poukazuje Městský soud v Praze na názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 As 48/2010-87, že „o přidělení nové vysílací frekvence nacházející se zcela mimo územní rozsah stávajícího vysílání žadatele nelze žádat prostřednictvím řízení podle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání, neboť tento způsob je v podstatě obcházením ustanovení týkajících se licenčního řízení, jakož i pravidel distribuce tohoto veřejného statku“. Právě tohoto závažného pochybení se žalovaná ve správním řízení dopustila, když chybně podřadila skutkový stav žádosti pod řízení o změně stávajících licenčních podmínek žadatele.
Územní rozsah vysílání je dán souborem technických parametrů, o jejichž změnu může provozovatel dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání žádat; zřejmě může žádat změnu přidělené frekvence na daném vysílači, změnu výkonu apod., čímž může případně dojít ke změně územního rozsahu vysílání. „Požadavky a podmínky licenčního řízení však nelze obcházet prostřednictvím žádosti o změnu licenčních podmínek spočívající v přidělení frekvence vysílání zcela v novém území, tedy ve zcela jiném soutěžním prostředí a za zcela jiných podmínek, než byly stanoveny v původním licenčním řízení, z něhož vzešla licence, o jejíž změnu žadatel žádá. Dosáhnout změny licenčních podmínek lze pouze v rámci mezí daných původním licenčním řízení. Přidělení nové frekvence, šířené prostřednictvím vysílače, který se nachází zcela mimo územní rozsah stávajícího vysílání žadatele, a tedy zcela mimo okruh původních podmínek vypsaného licenčního řízení, nelze požadovat za změnu skutečností uvedených v žádosti o licenci, na jejímž základě doposud žadatel vysílá svůj program. Prostřednictvím žádosti o změnu technických parametrů lze změnit rozsah územního vysílání pouze v rámci původním licenčním řízením daných mezí a možností (např. technologický pokrok, zvýšení výkonu apod.) V opačném případě by bylo možné tímto způsobem obcházení vyhlášení licenčního řízení „dokrýt“ daným vysíláním celé území, aniž by bylo vyhlášeno jediné řádné licenční řízení, což je zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který upravuje užívání tohoto vzácného veřejného statku – kmitočtového spektra.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 As 48/2010-87).
Lze vyslovit dílčí závěr, že žalovaná měla žádost osoby zúčastněné na řízení o přidělení předmětného kmitočtu zamítnout, protože vyhovění žádosti představuje zásadní změnu licence žadatele spočívající v jeho vstupu na nové území, na které se původní licence nevztahuje. Napadeným rozhodnutím došlo k nepřípustnému obcházení původního licenčního řízení.
Je třeba zdůraznit, že v rámci řízení o změně licence je Rada povinna hodnotit nejen skutečnost, zda nedochází k výrazné změně ohledně programové skladby původně udělené licence (§ 16 odst. 2 zákona o vysílání), ale rovněž, zda zásadním způsobem nebyl překročen územní rozsah vysílání vyplývající z původní licence. V rámci veřejného slyšení je Rada povinna hodnotit rovněž znění licenčních podmínek, jejichž součástí je nepochybně i vymezení územního rozsahu vysílání (§ 16 odst. 4 zákona). Ten by se v řízení podle § 21 odst. 3 zákona o vysílání neměl neúměrně rozšiřovat. Je tedy nutné rozlišit, zda se jedná o pouhou změnu skutečností v rámci původní licence či o závažnější změnu, k jejímuž schválení by bylo nutné iniciovat nové licenční řízení ve formě veřejné soutěže o získání požadovaného kmitočtu. Názoru, že v rámci řízení podle § 21 zákona o vysílání o změně některých skutečností uvedených v žádosti o licenci je kromě případných změn programové skladby nutné zohlednit i skutečnost, zda územní rozsah dokrývacího kmitočtu zásadním způsobem nerozšiřuje teritoriální vymezení původní licence, přisvědčil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2012, č. j. 1 As 34/2012-80.
Soud shledává dále vhodným uvést, že zákon o vysílání explicitně nestanoví, jaké skutečnosti má Rada hodnotit při posuzování bonity kmitočtu v řízení podle § 21 odst. 3 zákona, nicméně požadavek na hodnocení bonity kmitočtů v rámci řízení o změně skutečností byl dovozen judikaturou správních soudů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 61/2005-91). Při absenci výslovné zákonné úpravy je tak nutno vycházet z judikatury a z pravidel řízení před Radou.
Z § 66 zákona o vysílání vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak, postupuje se v řízení podle správního řádu. Správní řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, což značí, že správní orgán odpovídá za řádné zjištění skutkového stavu a je povinen zjistit skutkový stav v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), resp. je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (§ 50 odst. 3 správního řádu). V těchto intencích je Rada povinna postupovat při hodnocení bonity kmitočtu (souboru technických parametrů), neboť právě závěr o dostatečné či nedostatečné bonitě předurčuje typ řízení, v jehož rámci bude žadateli takový kmitočet přidělen (v rámci licenčního řízení nebo v rámci řízení o změně některých skutečností podle § 21 zákona). Na typu řízení pak závisí zejména okruh jeho účastníků a způsob uplatňování jejich práv.
Zdejší soud je toho názoru, že i kmitočet, který neumožňuje novému provozovateli rozhlasového vysílání provozovat rozhlasové vysílání beze ztráty, může být v řadě případů kmitočtem bonitním. O volný kmitočet se mohou v licenčním řízení ucházet nejen noví provozovatelé rozhlasového vysílání, ale též stávající provozovatelé. Ti by tak určitě nečinili, pokud by pro ně nebyl volný kmitočet z ekonomického či jiného hlediska zajímavým. Navíc v řízení podle § 21 zákona o vysílání je požadovaný kmitočet z logiky věci vždy přidělován provozovateli – žadateli, který již vysílání provozuje a pro kterého je požadovaný kmitočet dozajista kmitočtem bonitním (v opačném případě by o jeho přidělení jistě neusiloval). Hodnocení bonity přidělovaného kmitočtu pouze ve vztahu k novému, dosud nevysílajícímu provozovateli vysílání se proto nutně jeví jako nedostatečné, neboť nevypovídá zhola nic o tom, zda daný kmitočet nemůže být bonitní pro některého ze stávajících provozovatelů vysílání.
O bonitě toho kterého kmitočtu nejlépe svědčí zájem žadatelů o jeho přidělení. Obě žalobkyně shodně v žalobě prohlásily, že pokud by bylo ohledně předmětného kmitočtu Radou vyhlášeno licenční řízení, určitě by měly zájem se ho zúčastnit. Již tato skutečnost dle náhledu soudu dostatečně prokazuje bonitu předmětného kmitočtu a současně nezákonnost napadeného rozhodnutí, jímž bylo žalobkyním znemožněno účastnit se soutěže (v podobě licenčního řízení) o přidělení tohoto vzácného veřejného statku.
Soud považuje za vhodné poukázat i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2012, č. j. 7A 24/2012-51, dle něhož „účelem dokrývacího kmitočtu je zkvalitnit a tedy i případně rozšířit pokrytí území vysíláním rozhlasu, avšak pouze v rozsahu doplňujícím, tedy případně zahrnující i nové území, nikoli však obdobného rozsahu jako je již území vysíláním provozovatele pokryté. Dokrývací účinek kmitočtu je splněn v případě pokrytí území menšího rozsahu nalézající se mezi územími již pokrytými nebo k takovému pokrytému území přiléhající (např. z důvodu nadmořské výšky nepokrytá místa v lokalitě jinak pokryté vysíláním provozovatele) … co se týče kritéria bonity, je soud výkladově zdrženlivý, zejména pokud by bonita byla samostatným kritériem vedle územní rozsahu (prostorového měřítka). Není vyloučeno, že i nebonitní kmitočet bude zájmovým územím více provozovatelů, a proto udělení souhlasu prvnímu žadateli nebo bez „společné soutěže žadatelů“ se soudu jeví jako v rozporu s principy vzácného veřejného statku.“.
Správnost označeného rozsudku Městského soudu v Praze byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 63/2012, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „při posuzování žádosti o souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci k provozování rozhlasového vysílání musí stěžovatelka vycházet ze základních principů, které rozhodování v oblasti rozhlasového a televizního vysílání ovládají. Především je povinna brát v potaz skutečnost, že kmitočtové spektrum má charakter vzácného statku a přidělení určitého kmitočtu jednomu žadateli současně vylučuje z užívání tohoto kmitočtu jiné subjekty. S ohledem na tyto skutečnosti by o přidělení určitého kmitočtu mělo být přednostně rozhodováno v licenčním řízení, aby se o tuto část vzácného statku mohli formou soutěže ucházet všichni potenciální zájemci a stěžovatelka mohla přidělit kmitočet tomu nejvhodnějšímu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v režimu § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. nelze vyslovit souhlas s takovou změnou parametrů, která by de facto představovala novou licenci, a žádost o změnu licence nesmí být prostředkem k obcházení požadavků licenčního řízení (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 As 61/2009 - 134, www.nssoud.cz). … Povinnost vést licenční řízení přitom nedopadá jen na situace, kdy lze očekávat účast nového zájemce o podnikání v rozhlasovém vysílání, ale také na případy, kdy se o předmětný kmitočet může ucházet několik stávajících provozovatelů vysílání. Rovněž zde platí požadavek na co nejefektivnější využití vzácného statku; kmitočet by tedy měl získat subjekt, jenž nejlépe splňuje předpoklady uvedené v § 17 zákona č. 231/2001 Sb. Existuje-li více potenciálních zájemců o určitý kmitočet, zejména pokud jde o kmitočet pokrývající desetitisíce obyvatel, stěžovatelka není oprávněna přidělit jej některému z těchto zájemců v řízení podle § 21 zákona č. 231/2001 Sb., neboť toto řízení neumožňuje účast jiných subjektů, než je žadatel o změnu licence, a nedává tak stěžovatelce prostor k náležitému posouzení, zda je vhodné daný kmitočet přidělit právě tomuto žadateli. Stěžovatelka proto při rozhodování o udělení souhlasu se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci k provozování rozhlasového vysílání musí vyhodnotit, zda by o předmětný kmitočet mohly mít zájem i jiné subjekty a případně tyto subjekty přímo oslovit. Jedině tak může objektivně a spolehlivě rozhodnout o udělení souhlasu se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci k provozování rozhlasového vysílání nebo naopak o zahájení licenčního řízení.“.
Dále se soud zabýval námitkami obsaženými ve čtvrtém žalobním bodu (nezákonnost odborného vyjádření znalce) .
Byť žalované nelze upřít snahu po zjednodušení svého procesního postupu, nemohl soud odhlédnout od podstatné vady řízení, kterou Rada zatížila průběh správního řízení. Tato vada spočívá v nezákonném postupu žalované při dokazování.
Z § 56 správního řádu zcela jednoznačně vyplývá, že znalecký posudek, je-li správním orgánem vyžádán, musí být vždy vypracován v písemné podobě. Vyjádření znalce k němu je možné, ale není přípustné samotné podání znaleckého posudku formou ústního vyjádření, byť by bylo zachyceno v protokolu sepsaném. správním orgánem. V daném případě není ve správním spise založen žádný doklad o tom, že by společnost RSM Tacoma, a.s., byla v daném řízení ustanovena jako znalec a správní spis neobsahuje znalecký posudek vypracovaný tímto znaleckým ústavem pro předmětný kmitočet. Soud v této souvislosti podotýká, že neprovedení důkazu způsobem, který stanoví zákon, nemůže žalovaná zdůvodňovat ekonomickými hledisky.
Jak již bylo uvedeno Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, č. j. 5A 172/2012-62, je třeba rozlišovat, kdo znalecký posudek vypracoval. Jestliže znalecký posudek vypracoval znalec – fyzická osoba, podává k němu vyjádření sám znalec. Jestliže je však znalecký posudek vypracován znaleckým ústavem – právnickou osobou, může vyjádření k němu podat fyzická osoba, která je k takovému úkonu znaleckým ústavem zmocněna, tato osoba však není v postavení znalce, toto postavení stále přísluší znaleckému ústavu.
V daném případě správní spis obsahuje
- znalecký posudek vypracovaný společností RSM Tacoma, a.s. pro posouzení bonity souboru technických parametrů Děčín město 2 86 MHz / 200 W;
- zmocnění dané společností RSM Tacoma, a. s. panu Ing. Peterovi Straňákovi k zastupování v souvislosti s opakovaným podáním ústního odborného vyjádření znalce (formou ústní výpovědi) na zasedáních Rady v kalendářním roce 2013;
- „protokol z ústního vyjádření znalce“, jehož obsah je shrnut výše.
Soud především konstatuje, že ve správním spise není založen žádný doklad o tom, že společnost RSM Tacoma, a. s. byla ustanovena jako znalec v této věci. Údaje uvedené ve znaleckém posudku č. 39-11/2012 nemohou být podkladem pro rozhodnutí Rady v daném případě, byť v něm je uveden tzv. „Bonitní model“ zmiňovaný v napadeném rozhodnutí, neboť tento znalecký posudek se týká posouzení bonity zcela jiného kmitočtu. Je skutečností, že k ústnímu jednání dne 5. 2. 2013 se dostavil Ing. Straňák, a to na základě zmocnění dané jemu společností RSM Tacoma, a. s. Byl-li by označený znalecký ústav ustanoven v této věci znalcem, pak ústní vyjádření pana Ing. Petera Straňáka, by bylo vyjádřením ústavu. Ve zmocnění Ing. Straňákovi, které je založeno ve správním spise, není přitom vůbec konkretizováno, v jaké věci bylo zastupování učiněno. Rada zastává názor, že jmenovaný podal ústní odborné vyjádření znalce, tedy znaleckého ústavu. Lze dodat, že i jmenovaný při ústním jednání vychází ze zmocnění daného ústavem. Ve správním spise však chybí doklad svědčící o tom, že by společnost RSM TACOMA a. s. byla v této věci ustanovena znalcem. Již z tohoto důvodu nelze považovat provedení tohoto důkazu za souladné s § 56 správního řádu.
Tvrdí-li Rada ve vyjádření k žalobě, že jde toliko o odborné vyjádření znaleckého ústavu, nikoliv o znalecký posudek v písemné formě, pak soud uvádí, že i tomuto vyjádření musí předcházet ustanovení společnosti RSM Tacoma, a. s. znalcem v této věci. Soud nadto dodává, že písemně vypracované „ústní odborné vyjádření znalce“, včetně čtyř písemně vypracovaných příloh má podle obsahu, ale rozsahu povahu doplnění znaleckého posudku č. 39-11/2012, z něhož dle textu výslovně vychází.
Soud proto uzavírá, že nebyl zachován zákonný postup provedení uvedeného odborného vyjádření znaleckého ústavu, neboť v této věci absentuje jednak ustanovení znalce a jednak písemně vypracované ústní odborné vyjádření znalce včetně příloh představuje de facto písemné doplnění znaleckého posudku č. 39-11/2012, který konkretizuje na daný případ, avšak bez řádného ustanovení znalce v této věci.
Soud v souvislosti s uvedeným považuje za potřebné poukázat na to, že znalec může být ustanoven k posouzení ekonomických hledisek, avšak samotný závěr o bonitě kmitočtu přísluší žalované. K této právní otázce se znalci vyjadřovat nepřísluší. Jeho úkolem může být pouze stanovení předpokládaných příjmů a výdajů provozovatele rozhlasového vysílání za daných podmínek v místě pokrytém určitým kmitočtem.
Protože žalovaná odůvodnila svůj závěr o bonitě předmětného kmitočtu odkazem na vyjádření odborného znalce znaleckého ústavu RSM TACOMA a. s. (a text tohoto vyjádření zachycený v protokolu ze dne 5. 2. 2012 fakticky převzala do odůvodnění rozhodnutí), přičemž tento důkaz vzala za důkaz stěžejní, a přitom jej provedla v rozporu s § 56 správního řádu, musel soud také z tohoto důvodu přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a že napadené rozhodnutí je nutno podle § 76 odst.1 písm. c) s. ř. s. zrušit bez jednání pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
Ve druhém a třetím výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s. žalobkyním, které měly ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku po 3 000 Kč a v nákladech souvisejících se zastoupením advokáty. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení každé ze žalobkyň advokátem, a to za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny činí 3 100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013]. Náklady právního zastoupení jsou u obou žalobců dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013) a částkou 1 428,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty (21 %).Celková výše nákladů, které každé z žalobkyň v tomto řízení vznikly, tedy činí 11 228 Kč.
Pro úplnost soud uvádí, že neshledal účelně vynaloženým nákladem řízení úkon představující písemně podanou repliku, která představuje jen poukaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu, částečně i Městského soudu v Praze týkající se předmětu řízení; tato judikatura je soudu známa z jeho rozhodovací činnosti, a z tohoto pohledu nemohla tedy replika být elementem rozhodným pro posouzení dané věci
Osobě zúčastněné na řízení soud žádnou povinnost v řízení neuložil a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve čtvrtém výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 27. června 2013
JUDr. Ludmila Sandnerová v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Ivana Vodehnalová