Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
29 Af 99/2011 - 104.pdf
PDF · 0 B
No categories available
29 Af 99/2011 - 104
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické
a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobce: multigate a. s.,
se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem
se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému Magistrátu města Brna, se
sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2011,
č. j. MMB/0259959/2011,
t a k t o :
I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 7. 7. 2011, č. j. MMB/0259959/2011, s e
z r u š u j e a věc se v r a c í k dalšímu řízení žalovanému.
II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
10 712 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše
Vymazala, advokáta se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž
žalovaný změnil rozhodnutí o přeplatku vydané dne 2. 6. 2011 Úřadem městské části Brno-jih
- 2 -
pokračování 29 Af 99/2011
(dále též „správce poplatku“) pod č. j. MCBJIH/04720/2011/Pie. Tímto rozhodnutím správce
poplatku zastavil řízení ve věci žádosti ze dne 27. 4. 2011, doručené správci poplatku dne
9. 5. 2011, o vrácení vratitelného přeplatku dle § 155 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád,
vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí dle § 10a zákona č. 565/1990 Sb. , o místních
poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb. (dále jen „zákon o místních poplatcích “),
a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010, o místním poplatku za
provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu (dále též „vyhláška č. 9/2010“), vyměřeného
platebním výměrem ze dne 11. 2. 2011, č. j. MCBJIH/01314/2011/Pie za období 1. 7. 2010 –
31. 12. 2010, ve výši 111.305 Kč. Správce poplatku uvedl, že důvodem pro zastavení bylo, že
o přeplatku bylo již rozhodnuto rozhodnutím ze dne 17. 3. 2011, č. j.
MCBJIH/02274/2011/Pie, které bylo potvrzeno odvolacím orgánem rozhodnutím ze dne
5. 5. 2011, č. j. MMB/0177386/2011.
[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „Rozhodnutí se mění takto: Text
rozhodnutí počínaje slovy „ROZHODNUTÍ o zastavení řízení“ se ruší a nahrazuje textem
následujícím.“ Žalovaný tak kompletně změnil text rozhodnutí o zastavení řízení včetně
výroku, odůvodnění i poučení. Uvedl, že správce poplatku nevyhovuje výše specifikované
žádosti žalobce ze dne 27. 4. 2011 o vrácení přeplatku. V odůvodnění žalovaný popsal
skutkový stav, konstatoval, že správce poplatku nemá pochybnosti o obsahu
a srozumitelnosti předmětných ustanovení zákona o místních poplatcích a zákona č. 202/1990
Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném v předmětném poplatkovém
období (dále též „zákon o loteriích“). Pojem „jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ je obecným pojmem. Každá loterie
nebo jiná podobná hra může být zpravidla provozována pouze pomocí nějakého technického
zařízení. Provoz každého jednotlivého videoterminálu napojeného na centrální systém lze
zpoplatnit obdobně, jako jsou zpoplatňovány výherní hrací přístroje. Předmětem poplatku se
stává každý koncový terminál, který je pomocí dalších dílčích komponent systému napojen na
centrální jednotku, a je tudíž ve spojení s ní schopen realizovat hru od počátku do konce. Na
rozdíl od žalobce neviděl možnost jiného výkladu předmětných ustanovení zákona.
Ministerstvo financí povoluje provozování jiných technických herních zařízení na základě
§ 50 odst. 3 zákona o loteriích. Ačkoli zde ministerstvo povoluje loterii nebo jinou podobnou
hru, současně povoluje její uskutečňování pomocí konkrétních technických zařízení.
Podstatné přitom není, zda je umístění těchto zařízení „povolováno“ či „schvalováno“, ale
skutečnost, že bez rozhodnutí ministerstva nelze koncový videoloterní terminál na konkrétním
místě provozovat. Koncové zařízení centrálního loterního systému jednoznačně umožňuje
hru. A právě na jednotlivé koncové terminály a nikoli na hru se vztahuje zpoplatnění místním
poplatkem. Není nutné zkoumat technickou stránku provozování centrálního loterního
systému a vzájemnou vazbu mezi ním a koncovým zařízením, jedná se o problém právní,
nikoli technický.
[3] Tuto rozsáhlou změnu rozhodnutí žalovaný odůvodnil následovně: „I když odvolací
orgán naznal, že vydané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s daňovým řádem, žádosti
odvolatele nemohl vyhovět, neboť by tak učinil v rozporu s ustanovením § 116 odst. 1
daňového řádu. To odvolacímu orgánu meritorně stanoví rozhodnout třemi zde uvedenými
- 3 -
pokračování 29 Af 99/2011
způsoby. Pokud rozhodne napadené rozhodnutí zrušit, musí současně zastavit i řízení ve věci.
Protože v daném případě neshledal důvody pro zastavení řízení, rozhodl o změně napadeného
rozhodnutí. Rozsah a způsob změny napadeného rozhodnutí je plně v jeho kompetenci a není
daňovým řádem nikterak omezen.“
II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě
[4] Žalobce v prvé řadě souhrnně namítl, že se žalovaný nesprávně vypořádal s odvoláním
žalobce, dostatečně se nezabýval odvolacími důvody a nesprávně interpretoval příslušné
právní předpisy. Správní orgány tak zejména porušily § 10a a § 11 zákona o místních
poplatcích, § 50 odst. 3 zákona o loteriích a § 102, § 114 odst. 2, 3, § 116 odst. 2, § 154
a § 155 daňového řádu.
[5] Správce poplatku žalobci ani na žádost nevrátil částku zaplacenou na místním poplatku
a tuto žádost zamítl, přestože mu byl místní poplatek za „jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ uhrazen, ačkoli jej dle
zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích nelze vůbec stanovit a vybírat.
[6] Úhradou předmětného poplatku dle § 10a zákona o místních poplatcích, který nelze
vybírat, vznikl přeplatek. Tento je současně, vzhledem k neexistenci jiných nedoplatků,
přeplatkem vratitelným.
[7] Dále žalobce popsal důvody svědčící o neoprávněnosti vybírání předmětného místního poplatku.
[8] Dle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích mohou obce vybírat místní poplatek za
provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení také odkazuje na jiný právní předpis,
a to logicky na zákon o loteriích. Ten v § 4 stanoví, že loterie a podobné hry mohou být
provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem. Podle § 50 odst. 3
zákona o loteriích pak Ministerstvo financí může povolovat loterie a jiné podobné hry, které
nejsou upraveny v tomto zákoně v části první až čtvrté. Toto ustanovení však hovoří pouze
o povolování loterií, nikoli o povolování jiného technického herního zařízení. Zákon
o loteriích v žádném svém ustanovení neobsahuje pojem „jiné technické herní zařízení“, ani
nutnost jeho povolení Ministerstvem financí. Povolení k provozování jiného technického
herního zařízení tedy zákon o loteriích neupravuje.
[9] Je-li zákonem o loteriích upraven pojem výherního hracího přístroje, který je rovněž
zpoplatněn dle § 10a zákona o místních poplatcích, a jeho povolování, měla by být shodná
úprava i ve vztahu k „jinému technickému hernímu zařízení“. Má-li tedy být zpoplatněno
provozování jiného technického herního zařízení, musí zákon o loteriích přinejmenším
stanovit, že k jeho provozování vydává povolení Ministerstvo financí, rovněž by bylo vhodné
takové zařízení v zákoně specifikovat. Jednotlivé právní předpisy musí být srozumitelné
a musí z nich vyplývat předvídatelné následky. Přitom je možný víceznačný výklad pojmu
„jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu“.
- 4 -
pokračování 29 Af 99/2011
[10] Ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích upravuje možnost obcí stanovit obecně
závaznou vyhláškou „místní poplatek za provozované jiné technické zařízení povolené
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, avšak Ministerstvo financí postrádá
pravomoc i působnost k vydání takového povolení. Tím pádem neexistuje žádné zařízení,
které by výše uvedené podmínky § 10a zákona o místních poplatcích splňovalo, tudíž
vybírání místního poplatku za takové zařízení je v rozporu se zákonem. Rozhodnutí správních
orgánů tak postrádají zákonný podklad. I z konkrétních povolení vydaných žalobci vyplývá,
že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterií nebo jiných podobných her,
nikoliv provozování jiného technického herního zařízení.
[11] Pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného
právního přepisu“ je neurčitý a umožňuje víceznačný výklad. Správní orgány měly
postupovat dle principu in dubio pro libertate a vyložit pojem tak, že místní poplatek za
takováto zařízení nelze vybírat. Na tuto zásadu žalobce upozorňoval již v rámci řízení
u správce poplatku, který se však s touto námitkou nijak nevypořádal.
[12] Žalovaný vykládá pojem „jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle
jiného právního předpisu“ rozšiřujícím způsobem. Tzv. „koncová zařízení“ jsou
Ministerstvem financí pouze schvalována, nikoliv povolována, a proto za ně místní poplatek
nemůže být s ohledem na znění ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích vyžadován,
neboť předpokladem takového postupu je, aby zařízení bylo Ministerstvem financí povoleno.
V povoleních Ministerstva financí se konstatuje, že provozování loterie nebo jiné podobné hry
bude prováděno prostřednictvím „centrálního loterního systému“, kdy jde o funkčně
nedělitelné zařízení (celek), kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou,
místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových
interaktivních videoloterních terminálů. Interaktivní videoloterní terminál je tak pouze jednou
z částí „centrálního loterního systému“, a nemůže být proto zařazen pod pojem „jiné
technické herní zařízení“. Slouží totiž pouze jako zobrazovací jednotka „centrálního loterního
systému“, v rámci kterého dochází k vygenerování výhry či prohry a který je umístěn jinde,
než koncový videoloterní terminál. Rozhodnutí proto bylo vydáno v rozporu s čl. 11 odst. 5
Listiny základních práv a svobod .
[13] Dále žalobce namítl, že správce poplatku postupoval nezákonně, jelikož porušil zásady legality a zákazu zneužití pravomoci.
[14] Ve výroku rozhodnutí správce poplatku nejsou uvedeny právní předpisy, podle nichž
bylo rozhodováno. Je uveden pouze § 11, § 154 a § 155 daňového řádu. Je však nutno užít i
ostatních ustanovení daňového řádu, zákona o místních poplatcích a obecně závazné vyhlášky
č. 9/2010.
[15] Jelikož žalovaný nahradil kompletně celé rozhodnutí správce poplatku, které bylo
procesního charakteru, novým a naprosto odlišným rozhodnutím meritorního charakteru,
ztratil žalobce možnost využít práva na odvolání se do merita věci. Žalovaný tím porušil
rovněž zásadu předvídatelnosti.
[16] Vyhláška č. 9/2010, na základě které bylo o poplatku rozhodnuto, není určitá
a srozumitelná a upravuje některé záležitosti odlišně od zákona. Nemůže navíc vyžadovat
- 5 -
pokračování 29 Af 99/2011
místní poplatek, pro nějž není zákonný podklad. Nesplňuje tak náležitosti dané zákonem
o obcích, zákonem o místních poplatcích a zejména Ústavo u. Proto by mělo zasáhnout
Ministerstvo vnitra v rámci své kompetence vycházející z obecního zřízení. Vůči adresátům
této vyhlášky není postaveno na jisto, zda je poplatková povinnost vázána na provozování
výherního hracího přístroje či jiného technického hracího zařízení nebo na povolení
Ministerstva financí. Provozování a povolení jsou dle žalobce dvě základní podmínky pro
vznik poplatkové povinnosti, které musejí být splněny kumulativně, přičemž dokud nebude
přístroj skutečně provozován, nelze poplatek vyměřit.
[17] Žalobce dále poukázal na metodický návod Ministerstva financí ze dne 31. 1. 2011, č. j.
34/21919/2011, ze kterého je zřejmé, že Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou
podobnou hru, nikoli zařízení.
[18] Žalobce rovněž obšírně namítal protiústavnost procedury přijímání zákona č. 183/2010
Sb., a to v pasáži, kterou byl novelizován zákon o místních poplatcích ve věci zpoplatnění
„jiných technických herních zařízení povolovaných Ministerstvem financí“. Dle žalobce byla
tato novela tzv. přílepkem.
[19] S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správce poplatku, eventuálně aby tato rozhodnutí zrušil.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
[20] Ve vyjádření k žalobě žalovaný v prvé řadě uvedl, že novelizovaná ustanovení zákona o
místních poplatcích naprosto jednoznačně vymezují předmět místního poplatku a zařízení,
která mu podléhají. Z povolení Ministerstva financí dle žalovaného naopak vyplývá, že
zpoplatnit lze jednotlivá technická zařízení. Výklad pojmu „jiné technické herní zařízení“ je
dle žalovaného zřejmý z odkazu zákonodárce na zákon o loteriích a nelze z něho dovodit, že
zákonodárce zamýšlel zpoplatnit pouze loterii. Ve vztahu k povinnosti platit místní poplatek
je jiným technickým herním zařízením takové zařízení, které není výherní hrací přístroj, avšak
je herním zařízením, tzn. lze na něm provozovat hru ve smyslu § 1 zákona o loteriích.
Zpoplatněno je technické zařízení samotné, které samo podléhá zpoplatnění. Zákon o místních
poplatcích nevymezuje podmínku funkční nedělitelnosti zařízení. Centrální loterní systém
není možné považovat za jedno technické zařízení, ale za soustavu technických zařízení.
Úmyslem zákonodárce bylo zpoplatnit interaktivní videoloterní terminály, proto byl
zákonodárcem použit obecný pojem. Žalovaný nespatřoval možnost dvojího výkladu
právního předpisu, tudíž nemohl postupovat dle zásady in dubio pro libertate.
[21] Dále pak poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ,
podle něhož lze koncová zařízení centrálního loterního systému pro všechny případy,
s výjimkou povolovacího režimu, považovat za výherní hrací přístroje ve smyslu § 2 písm. e)
zákona o loteriích. Z toho plyne, že diskuze o charakteru koncových zařízení je nadále
bezpředmětná. Tato zařízení totiž podléhala místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací
přístroj od zavedení tohoto poplatku zákonem č. 305/1997 Sb. od 1. 1. 1998. Fakticky byl
tento typ zařízení povolován až od roku 2007. Obce k vybírání tohoto místního poplatku
nepřistupovaly jen na základě nesprávně zužujícího výkladu Ministerstva financí. Tato
- 6 -
pokračování 29 Af 99/2011
zařízení tedy místnímu poplatku podléhala vždy, sporné je pouze to, zda po dobu jejich
provozování nebo za celou dobu, po kterou jsou povolena. Tato otázka však je v dané věci
bez významu. Kompetence Ministerstva financí k vydávání příslušných povolení je dána
v § 50 odst. 3 zákona o loteriích.
[22] K procesním námitkám žalovaný uvedl, že z rozhodnutí správce poplatku jednoznačně
vyplývá, že žalobcem zaplacený poplatek nelze vrátit, protože nevznikl vratitelný přeplatek a
také to, proč tento přeplatek nevznikl. Brojil-li pak žalobce proti obecně závazné vyhlášce
statutárního města Brna č. 21/2010, neuvedl, jakým konkrétním způsobem se její tvrzená
nesrozumitelnost v daném případě odrazila v jeho právech.
[23] Proceduru přijetí příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích nelze považovat
za protiústavní, naopak protiústavní byl dle žalovaného dosavadní stav, kdy obce nemohly
regulovat a podrobit místnímu poplatku jiné technické herní zařízení.
[24] S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.
[25] Žalovaný dále navrhl, aby soud spojil nyní projednávanou věc s věcí vedenou pod
sp. zn. 29 Af 85/2011 . Zdejší soud však nepovažoval za vhodné, pro procesní i skutkové
rozdíly v daných věcech, žalovanému vyhovět a projednávání věci spojit.
IV. Replika žalobce k vyjádření žalovaného
[26] Žalobce v replice své stanovisko, že poplatek za jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu nelze vyměřit, podpořil argumentem, že
zákon o místních poplatcích vyžaduje, aby bylo povoleno to které konkrétní zařízení, nikoliv
loterie. Při změně, resp. rozšíření rozhodnutí Ministerstva financí dle § 50 odst. 3 zákona
o loteriích je vždy měněn pouze výrok schvalovací. Nelze zaměňovat a směšovat jednotlivé
výroky rozhodnutí Ministerstva financí. Výrok povolovací je jiného významu, než výrok
schvalovací. Dále se žalobce zabýval obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 29/10 . Skutečnost, že vyhláška č. 21/2010 nebyla ze strany Ministerstva vnitra
zpochybněna, automaticky neznamená, že je správná.
V. Posouzení věci Krajským soudem v Brně
[27] Soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních
bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správce poplatku
včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.
[28] Soud se v prvé řadě musel zabývat procesním postupem v průběhu řízení. Jak vyplynulo
z obsahu správního spisu, dne 11. 2. 2011 vydal správce poplatku platební výměr na místní
poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí, č. j. MCBJIH/01314/2011/Pie, za období 1. 7. 2010 – 31. 12. 2010
v celkové výši 158.100 Kč. Jelikož do dne rozhodnutí žalovaný uhradil část poplatku ve výši
46.795 Kč, vyměřil k úhradě zbývající částku 111.305 Kč. Dne 15. 2. 2011 (správci poplatku
- 7 -
pokračování 29 Af 99/2011
doručeno dne 23. 2. 2011) podal žalobce žádosti o vrácení již zaplacené částky 49.795 Kč
jako přeplatku dle § 155 daňového řádu za období 1. 10. 2010 – 31. 12. 2010 ve výši
29.837 Kč a za období 1. 7. 2010 – 30. 9. 2010 ve výši 16.958 Kč. O těchto žádostech rozhodl
správce poplatku rozhodnutím ze dne 17. 3. 2011, č. j. MCBJIH/02274/2011/Pie. Jelikož
neshledal pochybnosti o důvodnosti stanovení a výběru místního poplatku, žádosti zamítl.
[29] Následně dne 27. 4. 2011 (správci poplatku doručeno dne 9. 5. 2011) podal žalobce
další žádosti o vrácení přeplatku, a to za období 1. 4. 2011 – 30. 6. 2011 ve výši 125.000 Kč
(zaplacený dne 15. 4. 2011), za období 1. 1. 2011 – 31. 3. 2011 ve výši 123.056 Kč
(zaplacený dne 15. 4. 2011) a za období 1. 7. 2010 – 31. 12. 2011 ve výši 111.305 Kč
(vyměřený výše uvedeným platebním výměrem a zaplacený žalobcem dne 3. 3. 2011).
[30] Jak již bylo uvedeno, vydal správce poplatku dne 2. 6. 2011, pod č. j.
MCBJIH/04720/2011/Pie rozhodnutí, kterým zastavil řízení ve věci žádosti ze dne
27. 4. 2011, doručené správci poplatku dne 9. 5. 2011, o vrácení vratitelného přeplatku dle
§ 155 daňového řádu. Z odůvodnění vyplývá, že rozhodoval v řízení o žádosti na vrácení
přeplatku ve výši 111.305 Kč, které zastavil z toho důvodu, že o žádosti bylo již rozhodnuto
rozhodnutím ze dne 17. 3. 2011, č. j. MCBJIH/02274/2011/Pie, které bylo potvrzeno
odvolacím orgánem rozhodnutím ze dne 5. 5. 2011, č. j. MMB/0177386/2011.
[31] O rozhodnutí ze dne 2. 6. 2011 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Právě
způsob, jakým žalovaný kompletně změnil rozhodnutí orgánu prvního stupně, shledal zdejší
soud jako nezákonný a nepřezkoumatelný.
[32] Pokud byl žalovaný názoru, že věc nelze zastavit, ale je jí nutno meritorně přezkoumat,
nemohl tak učinit sám de facto jako orgán prvního stupně. Tím, že změnil rozhodnutí o
zastavení vlastně vyhověl odvolání žalobce, ve kterém namítal, že o věci ještě nebylo
rozhodnuto. Zároveň jej však připravil o jednu instanci, jelikož proti rozhodnutí odvolacího
orgánu nejsou přípustné řádné opravné prostředky. Žalovaný tak upřednostnil zásadu rychlosti
řízení před právem na spravedlivý proces. Nelze přistoupit na argumentaci žalovaného, že
rozsah a způsob změny rozhodnutí není daňovým řádem nikterak omezen. Smyslem
ustanovení § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu rozhodně není to, aby odvolací orgán zcela
zastupoval orgán prvního stupně.
[33] Pokud žalovaný jako odvolací orgán dospěl k závěru, že správce poplatku pochybil,
když řízení zastavil, měl postupovat dle § 116 odst. 3 ve spojení s § 113 odst. 1 písm. a)
daňového řádu a věc vrátit správci poplatku s odůvodněním a pokyny pro další řízení. Pokud
žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí změnil a věc sám meritorně posoudil, nahradil tak
rozhodovací činnost správního orgánu prvního stupně a žalobce připravil o právo na
odvolání.Porušil tak zásadu dvojí instančnosti.
[34] Lze upozornit i na to, že výrokem rozhodnutí odvolacího orgánu se mění výrok
rozhodnutí orgánu prvního stupně. Ke změně odůvodnění dojde zase změnou odůvodnění,
kdy může odvolací orgán určité argumenty orgánu prvního stupně doplnit, vypustit či změnit.
Nelze výrokem „měnit“ kompletně celé rozhodnutí včetně záhlaví, výroku, odůvodnění
i poučení. Takový postup již nelze nazývat změnou rozhodnutí, ale jedná se o zcela nové
rozhodnutí.
- 8 -
pokračování 29 Af 99/2011
[35] Kromě výše uvedeného je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Podle čísla jednacího rozhodoval žalovaný o rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení ve věci
žádosti o vrácení přeplatku ve výši 111.305 Kč. Ve změněném výroku rozhodnutí je však
uveden přeplatek uhrazený dne 15. 4. 2011 ve výši 123.056 Kč za období 1. 1. 2011 – 31. 3.
2011. Z rozhodnutí tak není zřejmé o jaké žádosti bylo rozhodováno. Mimo to bylo ve
změněném odůvodnění rozhodnutí správce poplatku uvedena věta: „I vzhledem k výše
uvedenému neshledal odvolací orgán postup správce poplatku při vybírání místního poplatku
za JTHZ v rozporu se zákony, které jsou obsahem odvolání.“ Lze tedy mít pochybnosti, zda
odvolací orgán měnil rozhodnutí správce poplatku či zda sám přezkoumával toto rozhodnutí.
[36] V rámci daňového řízení je pozice odvolacího orgánu odlišná než v klasickém správním
řízení. Odvolacímu orgánu je umožněno přezkoumat rozhodnutí i nad rámec podaného
odvolání, avšak z povahy věci nemůže ke každému rozhodnutí přistupovat tak, že komplexně
prošetří všechny skutečnosti související s danou věcí. Intervence nad rámec dispozice dané
odvoláním bude tedy vázána zejména na skutečnosti, které odvolací orgán zjistí v souvislosti
s posuzováním důvodů uvedených v odvolání. Odvolací orgán může přihlédnout i k tomu, co
odvolatel neuplatnil, a to i v případě, že to ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele
(neplatí zákaz reformace in peius). V takovém případě však musí odvolatel dostat možnost se
s novými skutečnostmi a důkazy seznámit a vyjádřit se k nim tak, aby byly respektovány
základní principy spravedlivého procesu.
[37] V dané věci tedy měl žalovaný na základě odvolání primárně posoudit zda řízení mělo,
nebo nemělo být zastaveno. Své rozhodnutí byl povinen v souladu s § 116 odst. 2 daňového
řádu odůvodnit. Jediné, co k tomuto v odůvodnění uvedl, bylo: „Protože v daném případě
neshledal důvody pro zastavení řízení, rozhodl o změně napadeného rozhodnutí.“
Z odůvodnění tedy není vůbec zřejmé, proč řízení nemělo být zastaveno a napadené
rozhodnutí je tak stiženo i vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí.
[38] K závěru o nicotnosti napadeného rozhodnutí (a taktéž rozhodnutí správce poplatku)
z důvodu nedostatku právního podkladu soud nedospěl. Správní orgány měly pravomoc i
příslušnost rozhodovat o žádosti o vrácení přeplatku dle § 155 daňového řádu. Ani žádnou
jinou závažnou vadu rozhodnutí, způsobující nicotnost, soud neshledal.
[39] Jelikož je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, nezabýval se zdejší soud ostatními žalobními body.
VI. Závěr a náklady řízení
[40] Soud shledal z výše uvedených důvodů žalobu za důvodnou, neboť rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v řízení, v němž došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. ]. Napadené rozhodnutí bylo rovněž nepřezkoumatelné pro
nesrozumitelnost i nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. s. ř. s. ]. Proto napadené
rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. ). Právním
názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst.
- 9 -
pokračování 29 Af 99/2011
5 s. ř. s. s. ř. s. ). Žalovaný tedy dle § 116 odst. 3 ve spojení s § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu
věc vrátí správci poplatku s řádným odůvodněním a pokyny pro další řízení; případně zamítne
odvolání a rozhodnutí o zastavení potvrdí.
[41] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl.
[42] Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů
řízení vůči žalovanému. Odměna žalobcova advokáta a náhrada hotových výdajů byla
stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v souladu s čl. II vyhlášky č. 486/2012
ve znění zákona č. 399/2010 Sb. (advokátní tarif), v tomto případě za tři úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení, žaloba a replika) ve výši 3 x 2 100 Kč, tři režijní paušály ve
výši 3 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 citované
vyhlášky], tedy celkem 7 200 Kč. Protože žalobcův advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 1 512 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát
povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ). Žalobci dále přísluší náhrada
za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Celkem mu tedy vůči žalovanému byla
přiznána náhrada nákladů ve výši 10 712 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Zuzana Bystřická v.r.
předsedkyně senátu