Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Af 99/2011 - 104

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické

a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobce: multigate a. s.,

se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem

se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému Magistrátu města Brna, se

sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2011,

č. j. MMB/0259959/2011,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 7. 7. 2011, č. j. MMB/0259959/2011, s e

z r u š u j e a věc se v r a c í k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

10 712 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše

Vymazala, advokáta se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž

žalovaný změnil rozhodnutí o přeplatku vydané dne 2. 6. 2011 Úřadem městské části Brno-jih

- 2 -

pokračování

(dále též „správce poplatku“) pod č. j. MCBJIH/04720/2011/Pie. Tímto rozhodnutím správce

poplatku zastavil řízení ve věci žádosti ze dne 27. 4. 2011, doručené správci poplatku dne

9. 5. 2011, o vrácení vratitelného přeplatku dle , daňový řád,

vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické

herní zařízení povolené Ministerstvem financí dle , o místních

poplatcích, ve znění (dále jen „ “),

a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010, o místním poplatku za

provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem

financí podle jiného právního předpisu (dále též „vyhláška č. 9/2010“), vyměřeného

platebním výměrem ze dne 11. 2. 2011, č. j. MCBJIH/01314/2011/Pie za období 1. 7. 2010 –

31. 12. 2010, ve výši 111.305 Kč. Správce poplatku uvedl, že důvodem pro zastavení bylo, že

o přeplatku bylo již rozhodnuto rozhodnutím ze dne 17. 3. 2011, č. j.

MCBJIH/02274/2011/Pie, které bylo potvrzeno odvolacím orgánem rozhodnutím ze dne

5. 5. 2011, č. j. MMB/0177386/2011.

[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „Rozhodnutí se mění takto: Text

rozhodnutí počínaje slovy „ROZHODNUTÍ o zastavení řízení“ se ruší a nahrazuje textem

následujícím.“ Žalovaný tak kompletně změnil text rozhodnutí o zastavení řízení včetně

výroku, odůvodnění i poučení. Uvedl, že správce poplatku nevyhovuje výše specifikované

žádosti žalobce ze dne 27. 4. 2011 o vrácení přeplatku. V odůvodnění žalovaný popsal

skutkový stav, konstatoval, že správce poplatku nemá pochybnosti o obsahu

a srozumitelnosti předmětných ustanovení zákona o místních poplatcích a

Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném v předmětném poplatkovém

období (dále též „zákon o loteriích“). Pojem „jiné technické herní zařízení povolené

Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ je obecným pojmem. Každá loterie

nebo jiná podobná hra může být zpravidla provozována pouze pomocí nějakého technického

zařízení. Provoz každého jednotlivého videoterminálu napojeného na centrální systém lze

zpoplatnit obdobně, jako jsou zpoplatňovány výherní hrací přístroje. Předmětem poplatku se

stává každý koncový terminál, který je pomocí dalších dílčích komponent systému napojen na

centrální jednotku, a je tudíž ve spojení s ní schopen realizovat hru od počátku do konce. Na

rozdíl od žalobce neviděl možnost jiného výkladu předmětných ustanovení zákona.

Ministerstvo financí povoluje provozování jiných technických herních zařízení na základě

§ 50 odst. 3 zákona o loteriích. Ačkoli zde ministerstvo povoluje loterii nebo jinou podobnou

hru, současně povoluje její uskutečňování pomocí konkrétních technických zařízení.

Podstatné přitom není, zda je umístění těchto zařízení „povolováno“ či „schvalováno“, ale

skutečnost, že bez rozhodnutí ministerstva nelze koncový videoloterní terminál na konkrétním

místě provozovat. Koncové zařízení centrálního loterního systému jednoznačně umožňuje

hru. A právě na jednotlivé koncové terminály a nikoli na hru se vztahuje zpoplatnění místním

poplatkem. Není nutné zkoumat technickou stránku provozování centrálního loterního

systému a vzájemnou vazbu mezi ním a koncovým zařízením, jedná se o problém právní,

nikoli technický.

[3] Tuto rozsáhlou změnu rozhodnutí žalovaný odůvodnil následovně: „I když odvolací

orgán naznal, že vydané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s daňovým řádem, žádosti

odvolatele nemohl vyhovět, neboť by tak učinil v rozporu s ustanovením § 116 odst. 1

daňového řádu. To odvolacímu orgánu meritorně stanoví rozhodnout třemi zde uvedenými

- 3 -

pokračování

způsoby. Pokud rozhodne napadené rozhodnutí zrušit, musí současně zastavit i řízení ve věci.

Protože v daném případě neshledal důvody pro zastavení řízení, rozhodl o změně napadeného

rozhodnutí. Rozsah a způsob změny napadeného rozhodnutí je plně v jeho kompetenci a není

daňovým řádem nikterak omezen.“

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

[4] Žalobce v prvé řadě souhrnně namítl, že se žalovaný nesprávně vypořádal s odvoláním

žalobce, dostatečně se nezabýval odvolacími důvody a nesprávně interpretoval příslušné

právní předpisy. Správní orgány tak zejména porušily § 10a a § 11 zákona o místních

poplatcích, § 50 odst. 3 zákona o loteriích a § 102, § 114 odst. 2, 3, § 116 odst. 2, § 154

a § 155 daňového řádu.

[5] Správce poplatku žalobci ani na žádost nevrátil částku zaplacenou na místním poplatku

a tuto žádost zamítl, přestože mu byl místní poplatek za „jiné technické herní zařízení

povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ uhrazen, ačkoli jej dle

zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích nelze vůbec stanovit a vybírat.

[6] Úhradou předmětného poplatku dle § 10a zákona o místních poplatcích, který nelze

vybírat, vznikl přeplatek. Tento je současně, vzhledem k neexistenci jiných nedoplatků,

přeplatkem vratitelným.

[7] Dále žalobce popsal důvody svědčící o neoprávněnosti vybírání předmětného místního poplatku.

[8] Dle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích mohou obce vybírat místní poplatek za

provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem

financí podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení také odkazuje na jiný právní předpis,

a to logicky na zákon o loteriích. Ten v § 4 stanoví, že loterie a podobné hry mohou být

provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem. Podle § 50 odst. 3

zákona o loteriích pak Ministerstvo financí může povolovat loterie a jiné podobné hry, které

nejsou upraveny v tomto zákoně v části první až čtvrté. Toto ustanovení však hovoří pouze

o povolování loterií, nikoli o povolování jiného technického herního zařízení. Zákon

o loteriích v žádném svém ustanovení neobsahuje pojem „jiné technické herní zařízení“, ani

nutnost jeho povolení Ministerstvem financí. Povolení k provozování jiného technického

herního zařízení tedy zákon o loteriích neupravuje.

[9] Je-li zákonem o loteriích upraven pojem výherního hracího přístroje, který je rovněž

zpoplatněn dle § 10a zákona o místních poplatcích, a jeho povolování, měla by být shodná

úprava i ve vztahu k „jinému technickému hernímu zařízení“. Má-li tedy být zpoplatněno

provozování jiného technického herního zařízení, musí zákon o loteriích přinejmenším

stanovit, že k jeho provozování vydává povolení Ministerstvo financí, rovněž by bylo vhodné

takové zařízení v zákoně specifikovat. Jednotlivé právní předpisy musí být srozumitelné

a musí z nich vyplývat předvídatelné následky. Přitom je možný víceznačný výklad pojmu

„jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního

předpisu“.

- 4 -

pokračování

[10] Ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích upravuje možnost obcí stanovit obecně

závaznou vyhláškou „místní poplatek za provozované jiné technické zařízení povolené

Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, avšak Ministerstvo financí postrádá

pravomoc i působnost k vydání takového povolení. Tím pádem neexistuje žádné zařízení,

které by výše uvedené podmínky § 10a zákona o místních poplatcích splňovalo, tudíž

vybírání místního poplatku za takové zařízení je v rozporu se zákonem. Rozhodnutí správních

orgánů tak postrádají zákonný podklad. I z konkrétních povolení vydaných žalobci vyplývá,

že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterií nebo jiných podobných her,

nikoliv provozování jiného technického herního zařízení.

[11] Pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného

právního přepisu“ je neurčitý a umožňuje víceznačný výklad. Správní orgány měly

postupovat dle principu in dubio pro libertate a vyložit pojem tak, že místní poplatek za

takováto zařízení nelze vybírat. Na tuto zásadu žalobce upozorňoval již v rámci řízení

u správce poplatku, který se však s touto námitkou nijak nevypořádal.

[12] Žalovaný vykládá pojem „jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle

jiného právního předpisu“ rozšiřujícím způsobem. Tzv. „koncová zařízení“ jsou

Ministerstvem financí pouze schvalována, nikoliv povolována, a proto za ně místní poplatek

nemůže být s ohledem na znění ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích vyžadován,

neboť předpokladem takového postupu je, aby zařízení bylo Ministerstvem financí povoleno.

V povoleních Ministerstva financí se konstatuje, že provozování loterie nebo jiné podobné hry

bude prováděno prostřednictvím „centrálního loterního systému“, kdy jde o funkčně

nedělitelné zařízení (celek), kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou,

místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových

interaktivních videoloterních terminálů. Interaktivní videoloterní terminál je tak pouze jednou

z částí „centrálního loterního systému“, a nemůže být proto zařazen pod pojem „jiné

technické herní zařízení“. Slouží totiž pouze jako zobrazovací jednotka „centrálního loterního

systému“, v rámci kterého dochází k vygenerování výhry či prohry a který je umístěn jinde,

než koncový videoloterní terminál. Rozhodnutí proto bylo vydáno v rozporu s čl. 11 odst. 5

.

[13] Dále žalobce namítl, že správce poplatku postupoval nezákonně, jelikož porušil zásady legality a zákazu zneužití pravomoci.

[14] Ve výroku rozhodnutí správce poplatku nejsou uvedeny právní předpisy, podle nichž

bylo rozhodováno. Je uveden pouze § 11, § 154 a § 155 daňového řádu. Je však nutno užít i

ostatních ustanovení daňového řádu, zákona o místních poplatcích a obecně závazné vyhlášky

č. 9/2010.

[15] Jelikož žalovaný nahradil kompletně celé rozhodnutí správce poplatku, které bylo

procesního charakteru, novým a naprosto odlišným rozhodnutím meritorního charakteru,

ztratil žalobce možnost využít práva na odvolání se do merita věci. Žalovaný tím porušil

rovněž zásadu předvídatelnosti.

[16] Vyhláška č. 9/2010, na základě které bylo o poplatku rozhodnuto, není určitá

a srozumitelná a upravuje některé záležitosti odlišně od zákona. Nemůže navíc vyžadovat

- 5 -

pokračování

místní poplatek, pro nějž není zákonný podklad. Nesplňuje tak náležitosti dané zákonem

o obcích, zákonem o místních poplatcích a zejména u. Proto by mělo zasáhnout

Ministerstvo vnitra v rámci své kompetence vycházející z obecního zřízení. Vůči adresátům

této vyhlášky není postaveno na jisto, zda je poplatková povinnost vázána na provozování

výherního hracího přístroje či jiného technického hracího zařízení nebo na povolení

Ministerstva financí. Provozování a povolení jsou dle žalobce dvě základní podmínky pro

vznik poplatkové povinnosti, které musejí být splněny kumulativně, přičemž dokud nebude

přístroj skutečně provozován, nelze poplatek vyměřit.

[17] Žalobce dále poukázal na metodický návod Ministerstva financí ze dne 31. 1. 2011, č. j.

34/21919/2011, ze kterého je zřejmé, že Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou

podobnou hru, nikoli zařízení.

[18] Žalobce rovněž obšírně namítal protiústavnost procedury přijímání

Sb., a to v pasáži, kterou byl novelizován ve věci zpoplatnění

„jiných technických herních zařízení povolovaných Ministerstvem financí“. Dle žalobce byla

tato novela tzv. přílepkem.

[19] S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správce poplatku, eventuálně aby tato rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

[20] Ve vyjádření k žalobě žalovaný v prvé řadě uvedl, že novelizovaná ustanovení zákona o

místních poplatcích naprosto jednoznačně vymezují předmět místního poplatku a zařízení,

která mu podléhají. Z povolení Ministerstva financí dle žalovaného naopak vyplývá, že

zpoplatnit lze jednotlivá technická zařízení. Výklad pojmu „jiné technické herní zařízení“ je

dle žalovaného zřejmý z odkazu zákonodárce na zákon o loteriích a nelze z něho dovodit, že

zákonodárce zamýšlel zpoplatnit pouze loterii. Ve vztahu k povinnosti platit místní poplatek

je jiným technickým herním zařízením takové zařízení, které není výherní hrací přístroj, avšak

je herním zařízením, tzn. lze na něm provozovat hru ve smyslu § 1 zákona o loteriích.

Zpoplatněno je technické zařízení samotné, které samo podléhá zpoplatnění. Zákon o místních

poplatcích nevymezuje podmínku funkční nedělitelnosti zařízení. Centrální loterní systém

není možné považovat za jedno technické zařízení, ale za soustavu technických zařízení.

Úmyslem zákonodárce bylo zpoplatnit interaktivní videoloterní terminály, proto byl

zákonodárcem použit obecný pojem. Žalovaný nespatřoval možnost dvojího výkladu

právního předpisu, tudíž nemohl postupovat dle zásady in dubio pro libertate.

[21] Dále pak poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. ,

podle něhož lze koncová zařízení centrálního loterního systému pro všechny případy,

s výjimkou povolovacího režimu, považovat za výherní hrací přístroje ve smyslu § 2 písm. e)

zákona o loteriích. Z toho plyne, že diskuze o charakteru koncových zařízení je nadále

bezpředmětná. Tato zařízení totiž podléhala místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací

přístroj od zavedení tohoto poplatku od 1. 1. 1998. Fakticky byl

tento typ zařízení povolován až od roku 2007. Obce k vybírání tohoto místního poplatku

nepřistupovaly jen na základě nesprávně zužujícího výkladu Ministerstva financí. Tato

- 6 -

pokračování

zařízení tedy místnímu poplatku podléhala vždy, sporné je pouze to, zda po dobu jejich

provozování nebo za celou dobu, po kterou jsou povolena. Tato otázka však je v dané věci

bez významu. Kompetence Ministerstva financí k vydávání příslušných povolení je dána

v § 50 odst. 3 zákona o loteriích.

[22] K procesním námitkám žalovaný uvedl, že z rozhodnutí správce poplatku jednoznačně

vyplývá, že žalobcem zaplacený poplatek nelze vrátit, protože nevznikl vratitelný přeplatek a

také to, proč tento přeplatek nevznikl. Brojil-li pak žalobce proti obecně závazné vyhlášce

statutárního města Brna č. 21/2010, neuvedl, jakým konkrétním způsobem se její tvrzená

nesrozumitelnost v daném případě odrazila v jeho právech.

[23] Proceduru přijetí příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích nelze považovat

za protiústavní, naopak protiústavní byl dle žalovaného dosavadní stav, kdy obce nemohly

regulovat a podrobit místnímu poplatku jiné technické herní zařízení.

[24] S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

[25] Žalovaný dále navrhl, aby soud spojil nyní projednávanou věc s věcí vedenou pod

sp. zn. . Zdejší soud však nepovažoval za vhodné, pro procesní i skutkové

rozdíly v daných věcech, žalovanému vyhovět a projednávání věci spojit.

IV. Replika žalobce k vyjádření žalovaného

[26] Žalobce v replice své stanovisko, že poplatek za jiné technické herní zařízení povolené

Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu nelze vyměřit, podpořil argumentem, že

vyžaduje, aby bylo povoleno to které konkrétní zařízení, nikoliv

loterie. Při změně, resp. rozšíření rozhodnutí Ministerstva financí dle § 50 odst. 3 zákona

o loteriích je vždy měněn pouze výrok schvalovací. Nelze zaměňovat a směšovat jednotlivé

výroky rozhodnutí Ministerstva financí. Výrok povolovací je jiného významu, než výrok

schvalovací. Dále se žalobce zabýval obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011,

sp. zn. . Skutečnost, že nebyla ze strany Ministerstva vnitra

zpochybněna, automaticky neznamená, že je správná.

V. Posouzení věci Krajským soudem v Brně

[27] Soud, v souladu s , , ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „ “), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních

bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správce poplatku

včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

[28] Soud se v prvé řadě musel zabývat procesním postupem v průběhu řízení. Jak vyplynulo

z obsahu správního spisu, dne 11. 2. 2011 vydal správce poplatku platební výměr na místní

poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené

Ministerstvem financí, č. j. MCBJIH/01314/2011/Pie, za období 1. 7. 2010 – 31. 12. 2010

v celkové výši 158.100 Kč. Jelikož do dne rozhodnutí žalovaný uhradil část poplatku ve výši

46.795 Kč, vyměřil k úhradě zbývající částku 111.305 Kč. Dne 15. 2. 2011 (správci poplatku

- 7 -

pokračování

doručeno dne 23. 2. 2011) podal žalobce žádosti o vrácení již zaplacené částky 49.795 Kč

jako přeplatku dle § 155 daňového řádu za období 1. 10. 2010 – 31. 12. 2010 ve výši

29.837 Kč a za období 1. 7. 2010 – 30. 9. 2010 ve výši 16.958 Kč. O těchto žádostech rozhodl

správce poplatku rozhodnutím ze dne 17. 3. 2011, č. j. MCBJIH/02274/2011/Pie. Jelikož

neshledal pochybnosti o důvodnosti stanovení a výběru místního poplatku, žádosti zamítl.

[29] Následně dne 27. 4. 2011 (správci poplatku doručeno dne 9. 5. 2011) podal žalobce

další žádosti o vrácení přeplatku, a to za období 1. 4. 2011 – 30. 6. 2011 ve výši 125.000 Kč

(zaplacený dne 15. 4. 2011), za období 1. 1. 2011 – 31. 3. 2011 ve výši 123.056 Kč

(zaplacený dne 15. 4. 2011) a za období 1. 7. 2010 – 31. 12. 2011 ve výši 111.305 Kč

(vyměřený výše uvedeným platebním výměrem a zaplacený žalobcem dne 3. 3. 2011).

[30] Jak již bylo uvedeno, vydal správce poplatku dne 2. 6. 2011, pod č. j.

MCBJIH/04720/2011/Pie rozhodnutí, kterým zastavil řízení ve věci žádosti ze dne

27. 4. 2011, doručené správci poplatku dne 9. 5. 2011, o vrácení vratitelného přeplatku dle

§ 155 daňového řádu. Z odůvodnění vyplývá, že rozhodoval v řízení o žádosti na vrácení

přeplatku ve výši 111.305 Kč, které zastavil z toho důvodu, že o žádosti bylo již rozhodnuto

rozhodnutím ze dne 17. 3. 2011, č. j. MCBJIH/02274/2011/Pie, které bylo potvrzeno

odvolacím orgánem rozhodnutím ze dne 5. 5. 2011, č. j. MMB/0177386/2011.

[31] O rozhodnutí ze dne 2. 6. 2011 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Právě

způsob, jakým žalovaný kompletně změnil rozhodnutí orgánu prvního stupně, shledal zdejší

soud jako nezákonný a nepřezkoumatelný.

[32] Pokud byl žalovaný názoru, že věc nelze zastavit, ale je jí nutno meritorně přezkoumat,

nemohl tak učinit sám de facto jako orgán prvního stupně. Tím, že změnil rozhodnutí o

zastavení vlastně vyhověl odvolání žalobce, ve kterém namítal, že o věci ještě nebylo

rozhodnuto. Zároveň jej však připravil o jednu instanci, jelikož proti rozhodnutí odvolacího

orgánu nejsou přípustné řádné opravné prostředky. Žalovaný tak upřednostnil zásadu rychlosti

řízení před právem na spravedlivý proces. Nelze přistoupit na argumentaci žalovaného, že

rozsah a způsob změny rozhodnutí není daňovým řádem nikterak omezen. Smyslem

ustanovení § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu rozhodně není to, aby odvolací orgán zcela

zastupoval orgán prvního stupně.

[33] Pokud žalovaný jako odvolací orgán dospěl k závěru, že správce poplatku pochybil,

když řízení zastavil, měl postupovat dle § 116 odst. 3 ve spojení s § 113 odst. 1 písm. a)

daňového řádu a věc vrátit správci poplatku s odůvodněním a pokyny pro další řízení. Pokud

žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí změnil a věc sám meritorně posoudil, nahradil tak

rozhodovací činnost správního orgánu prvního stupně a žalobce připravil o právo na

odvolání.Porušil tak zásadu dvojí instančnosti.

[34] Lze upozornit i na to, že výrokem rozhodnutí odvolacího orgánu se mění výrok

rozhodnutí orgánu prvního stupně. Ke změně odůvodnění dojde zase změnou odůvodnění,

kdy může odvolací orgán určité argumenty orgánu prvního stupně doplnit, vypustit či změnit.

Nelze výrokem „měnit“ kompletně celé rozhodnutí včetně záhlaví, výroku, odůvodnění

i poučení. Takový postup již nelze nazývat změnou rozhodnutí, ale jedná se o zcela nové

rozhodnutí.

- 8 -

pokračování

[35] Kromě výše uvedeného je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Podle čísla jednacího rozhodoval žalovaný o rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení ve věci

žádosti o vrácení přeplatku ve výši 111.305 Kč. Ve změněném výroku rozhodnutí je však

uveden přeplatek uhrazený dne 15. 4. 2011 ve výši 123.056 Kč za období 1. 1. 2011 – 31. 3.

2011. Z rozhodnutí tak není zřejmé o jaké žádosti bylo rozhodováno. Mimo to bylo ve

změněném odůvodnění rozhodnutí správce poplatku uvedena věta: „I vzhledem k výše

uvedenému neshledal odvolací orgán postup správce poplatku při vybírání místního poplatku

za JTHZ v rozporu se zákony, které jsou obsahem odvolání.“ Lze tedy mít pochybnosti, zda

odvolací orgán měnil rozhodnutí správce poplatku či zda sám přezkoumával toto rozhodnutí.

[36] V rámci daňového řízení je pozice odvolacího orgánu odlišná než v klasickém správním

řízení. Odvolacímu orgánu je umožněno přezkoumat rozhodnutí i nad rámec podaného

odvolání, avšak z povahy věci nemůže ke každému rozhodnutí přistupovat tak, že komplexně

prošetří všechny skutečnosti související s danou věcí. Intervence nad rámec dispozice dané

odvoláním bude tedy vázána zejména na skutečnosti, které odvolací orgán zjistí v souvislosti

s posuzováním důvodů uvedených v odvolání. Odvolací orgán může přihlédnout i k tomu, co

odvolatel neuplatnil, a to i v případě, že to ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele

(neplatí zákaz reformace in peius). V takovém případě však musí odvolatel dostat možnost se

s novými skutečnostmi a důkazy seznámit a vyjádřit se k nim tak, aby byly respektovány

základní principy spravedlivého procesu.

[37] V dané věci tedy měl žalovaný na základě odvolání primárně posoudit zda řízení mělo,

nebo nemělo být zastaveno. Své rozhodnutí byl povinen v souladu s § 116 odst. 2 daňového

řádu odůvodnit. Jediné, co k tomuto v odůvodnění uvedl, bylo: „Protože v daném případě

neshledal důvody pro zastavení řízení, rozhodl o změně napadeného rozhodnutí.“

Z odůvodnění tedy není vůbec zřejmé, proč řízení nemělo být zastaveno a napadené

rozhodnutí je tak stiženo i vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů

rozhodnutí.

[38] K závěru o nicotnosti napadeného rozhodnutí (a taktéž rozhodnutí správce poplatku)

z důvodu nedostatku právního podkladu soud nedospěl. Správní orgány měly pravomoc i

příslušnost rozhodovat o žádosti o vrácení přeplatku dle § 155 daňového řádu. Ani žádnou

jinou závažnou vadu rozhodnutí, způsobující nicotnost, soud neshledal.

[39] Jelikož je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, nezabýval se zdejší soud ostatními žalobními body.

VI. Závěr a náklady řízení

[40] Soud shledal z výše uvedených důvodů žalobu za důvodnou, neboť rozhodnutí

žalovaného bylo vydáno v řízení, v němž došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení

před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé

[ ]. Napadené rozhodnutí bylo rovněž nepřezkoumatelné pro

nesrozumitelnost i nedostatek důvodů [ a c) ]. Proto napadené

rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení ( ). Právním

názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst.

- 9 -

pokračování

5 ). Žalovaný tedy dle ve spojení s daňového řádu

věc vrátí správci poplatku s řádným odůvodněním a pokyny pro další řízení; případně zamítne

odvolání a rozhodnutí o zastavení potvrdí.

[41] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , podle něhož

nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu

nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch

neměl.

[42] Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů

řízení vůči žalovanému. Odměna žalobcova advokáta a náhrada hotových výdajů byla

stanovena podle a , o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v souladu s čl. II

ve znění (advokátní tarif), v tomto případě za tři úkony právní služby

(převzetí a příprava zastoupení, žaloba a replika) ve výši 3 x 2 100 Kč, tři režijní paušály ve

výši 3 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 citované

vyhlášky], tedy celkem 7 200 Kč. Protože žalobcův advokát je plátcem daně z přidané

hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 1 512 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát

povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona

č. , o dani z přidané hodnoty ( ). Žalobci dále přísluší náhrada

za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Celkem mu tedy vůči žalovanému byla

přiznána náhrada nákladů ve výši 10 712 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 23. května 2013

JUDr. Zuzana Bystřická v.r.

předsedkyně senátu