Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
11 A 186/2010 - 241.pdf
PDF · 0 B
No categories available
11 A 186/2010 - 241
Legal thesis
Další námitka žalobce směřovala do porušení zásady legitimního očekávání. Evropský soudní dvůr v citovaném rozsudku uvedl, že tuto zásadu musí členské státy respektovat, pokud provádějí právní úpravu Společenství a současně připomněl, že v odvětví společné zemědělské politiky nemohou hospodářské subjekty vkládat své legitimní očekávání do zachování existující situace, která může být změněna v rámci posuzovací pravomoci příslušných orgánů (viz v tomto smyslu v oblasti společné organizace trhů rozsudek ze dne 7. září 2006, Španělsko v. Rada, C-310/04, Sb. rozh. s. I-7285, bod 81).
Městský soud v Praze dospěl na základě citovaného rozsudku soudního dvora k závěru, že rozhodnutím žalovaného nedošlo k narušení principu legitimního očekávání, neboť vzhledem k tomu, že Česká republika byla oprávněna k provedení změn v rámci poskytování dotací, nemohl žalobce legitimně očekávat, že režim agroenvironmentálních podpor zůstane po celé odpovídající období nezměněn. Jak vyplývá z důvodové zprávy k nařízení vlády č. 45/2009 Sb. , legitimní důvod pro provedení právní úpravy byl dán.
K porušení zásady legitimního očekávání nemohlo dojít ani proto, že firma žalobce vznikla až v roce 2009, kdy již platila právní úprava provedená nařízením vlády č. 45/2009 Sb. V době vzniku žalobce již tedy byly tímto nařízením stanoveny podmínky pro poskytování dotací, které se na žalobce vztahovaly v plném rozsahu. Nelze souhlasit se žalobcem, pokud tvrdí, že se na něj tyto podmínky nevtahují, a že pouze proto, že na předmětné půdní bloky byly v přecházejícím období, tedy v letech 2007 nebo 2008, poskytovány dotace jinému žadateli, mohl automaticky jako nový subjekt, odlišný od původního podnikatele, legitimně očekávat, že mu budou dotace poskytovány i nadále. Žalobce nesplnil základní podmínku stanovenou v přechodných ustanoveních nařízení vlády č. 45/2009 Sb. , a to navíc za situace, kdy jednatel žalobce výslovně sdělil, že v činnosti původního podnikatele nebude nikdo pokračovat. Legitimní očekávání u žalobce nebylo založeno, a proto nemohlo být ani porušeno.
Z uvedeného vyplývá, že je nedůvodná i námitka žalobce, že čl. II nařízení vlády č. 45/2009 Sb. vede k porušení evropských zásad, které se uplatňují pro oblast společné zemědělské politiky, neboť vláda ČR byla oprávněna kategorii žadatelů omezit, tak jak je v nařízení uvedeno.
Dle městského soudu nelze dospět k závěru, že by žalovaný pochybil, pokud pak v rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že žalobce není právním nástupcem po zemřelém S. S. Jak již soud dříve uvedl, žalobce, resp. pan T. S., měl zákonem danou možnost pokračovat jako nástupce původního podnikatele S. S. Pokud tak neučinil, a to z jakýchkoli důvodů, a prohlásil vyšší moc, nemohly správní orgány postupovat jinak nežli při posouzení jeho žádosti aplikovat i nařízení vlády č. 45/2009 Sb. Jak již bylo řečeno, Česká republika jako členský stát EU bylo oprávněna toto nařízení na základě zákonného zmocnění přijmout, aniž porušila žalobcem namítané zásady a principy, a proto soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nemohla být porušena subjektivní práva žalobce. Nelze přehlédnout, že žalobce podával žádost v době, kdy nařízení vlády č. 45/2009 Sb. již nabylo účinnosti.
Žalobce také odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14.7.1983 ve věci 224/82, Meiko – Konservenfabrik, Gergweis proti Spolkové republice Německo ze kterého dovozuje, že jím byly předpisy pro poskytování dotací v zemědělství shledány v rozporu se základními zásadami rovnosti a legitimního očekávání. Městský soud v Praze, po seznámení se s obsahem tohoto rozsudku má za to, že závěry tohoto rozsudku na danou věc nedopadají, neboť Soudní dvůr v něm řešil situaci odlišnou od té, která vznikla v řízení o žádosti žalobce. Je nutno zdůraznit, že důvodem pro to, že Soudní dvůr dospěl k závěru, že článek 1 nařízení Komise č. 2546/80 ze dne 2.10.1980 je neplatný, byla skutečnost, že k přijetí tohoto nařízení došlo až v říjnu 1980, ačkoli stanovovalo krajní termín, do něhož měly být uzavřené smlouvy doručeny příslušnému vnitrostátnímu úřadu, na 31.7.1980, tedy zpětně. Navíc to bylo za situace, kdy Německo dotace již poskytovalo, resp. se zavázalo je poskytnout, pěstitelé tedy jejich poskytnutí očekávali, a následně nečekaně zpětně bylo stanoveno datum pro podání žádosti a smluv, v důsledku čehož někteří pěstitelé, kteří podali žádost po tomto datu, nemohli nově nastaveným podmínkám vyhovět. V nařízení tak bylo stanoveno určité datum, ale nikdo nemohl přepokládat, kdy bude stanoveno a na jaký den. V rozsudku Soudní dvůr zdůraznil nemožnost zpětné retroaktivní účinnosti stanovených podmínek a či náležitostí. Taková situace ale v případě žalobce nenastala, neboť žalobce vznikl v době, kdy již nařízení vlády č. 45/2009 Sb. nabylo účinnosti a byl žalobce povinen splnit podmínky zde uvedené. O zpětnou retroaktivní účinnost v jeho případě nejde.
Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uložil městskému soudu, aby posoudil i otázku srozumitelnosti napadeného rozhodnutí, které na straně jedné - co do svého výroku - odvolání stěžovatelky zamítlo a rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 1. 4. 2010 č.j.: ZSIF/2010/0087097 potvrdilo, a na straně druhé - podle jeho odůvodnění - dospělo k jinému závěru o prvostupňovým správním orgánem (SZIF) stěžovatelce uložené sankci podle ustanovení čl. 16 odst. 6 nařízení Komise (ES) č. 1975/2006 (stržení částky 1.708.765,48 Kč v následujících 3 letech).
Městský soud má za to, že o vnitřní rozporuplnost, která by narušovala srozumitelnost napadeného rozhodnutí nejde, neboť předmětem rozhodnutí SZIF ze dne 1.4.2010 bylo posouzení žádosti žalobce o poskytnutí dotace a jak je patrno z výroku tohoto rozhodnutí o jiném předmětu řízení rozhodováno nebylo. SZIF pouze v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že nebude žalobci vyplacena uvedená částka, která bude jednou stržena Fondem z poskytovaný plateb. Z toho vyplývá, že žalobce byl pouze upozorněn na další postup Fondu v důsledku zamítnutí žádosti o dotace. Žalovaný následně po té, co dospěl k opačnému závěru ohledně dalšího postupu správních orgánů ve vztahu k žalobci, pouze uvedl, že SZIF nebude v dalších letech postupem dle čl. 16 odst. 6 nařízení Komise ( ES) č. 1975/2006 Sb., postupovat. Ani on nerozhodoval o povinnosti žalobce, a proto nebylo nutné aby se tato úvaha odrazila ve výrokové části rozhodnutí. Žalobce byl pouze žalovaným upozorněn na změnu v postupu správních orgánů a informován o tom, že mu zmíněná částka nebude v budoucnu stržena z poskytovaných plateb.
Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že správní orgány postupvaly v souladu s právní úpravou, pokud zamítly žádost žalobce o poskytnutí dotace, neboť žalobce v roce 2009 požádal jako nový subjekt o poskytnutí dotace v rámci agroenvironmentálních opatření a nesplnil podmínky pro poskytnutí dotace dle nařízení vlády č. 79/2007 Sb. ve znění novely č. 45/2009 Sb.
Proto Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí podané žaloby podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. , neboť žalobce ve věci samé úspěch neměl a žalovanému správnímu orgánu, který ve věci byl úspěšný, žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Z tohoto důvodu soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
Podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmeno a/ s.ř.s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 16. dubna 2013 JUDr. Hana Veberová, v.r.
předsedkyně senátu