Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 As 80/2012 - 25

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) F. P. – L., b) M. P. – L., c) J. P. –L., všichni zast. JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2012, č. j. - 41,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2012, č. j. - 41, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Magistrát města Přerova usnesením ze dne 17. 1. 2011, č. j. MMPr/107729/2010/07, ev. č. MMPr/008834/2011/St, rozhodl o žádosti žalobců o finanční náhradu podle § 5 a § 12 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“) tak, že podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), věc odložil.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011, č. j. KUOK 43413/2011, sp. zn. KÚOK/22492/2011/OSL-P/7430, podle změnil výrokovou část usnesení o odložení věci správního orgánu prvního stupně tak, že za slova „podle ust. “ doplnil text „z důvodu, že bylo učiněno podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán,“. Podle věty druhé žalovaný usnesení o odložení věci správního orgánu prvního stupně ve zbytku potvrdil.

V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný mimo jiné uvedl, že § 5 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. nezakládá ve věci pravomoc a tedy ani věcnou příslušnost žádného orgánu, pouze zmocňuje vládní nařízení k vyřešení otázky dluhů a nároků, váznoucích na konfiskovaných majetcích, aniž jakkoli naznačuje, jakým způsobem má být tato otázka vyřešena. Také § 12 dekretu č. 12/1945 Sb. tuto otázku neřeší a zjevně v souladu se zněním § 5 odst. 3 téhož dekretu ponechává její vyřešení na vládním nařízení. Ani § 12 dekretu č. 12/1945 Sb. tak nezakládá ve věci pravomoc a tedy ani působnost žádného orgánu.

Nedošlo-li k založení pravomoci a tím ani věcné příslušnosti Národního pozemkového fondu, bylo podle žalovaného nadbytečné dále zkoumat, zda jeho věcná příslušnost později přešla na další subjekty, správním orgánem prvního stupně konče. Dekret č. 12/1945 Sb. ani status Národního pozemkového fondu věcnou příslušnost žádného správního orgánu pro vyřešení otázky dluhů a nároků váznoucích na konfiskovaných majetcích nestanovil, ba co víc, dekret tuto otázku ponechal na vládním nařízení, z čehož samotného již vyplývá, že dokud nebude vydáno vládní nařízení stanovící způsob vyřešení předmětných dluhů a nároků, nemůže k jejich vyřešení věcně příslušný správní orgán ani existovat. Proto bylo namístě věc odložit podle .

Zákonodárce podle žalovaného v této věci svěřil řešení předmětné otázky, tedy i založení pravomoci a s ní související věcné příslušnosti orgánu normativnímu právnímu aktu. Do té doby nebyla k vyřešení předmětného nároku dána pravomoc žádného orgánu a tato situace trvá dodnes a nelze ji překlenout, neboť v opačném případě by tak učinily správní orgány a potažmo i soudy již v poválečné době.

Dále žalovaný odkázal na odbornou literaturu, v níž se uvádí: „I pojmově však jest rozdíl mezi závazky vzniklými před konfiskací a po konfiskaci. Prvé, jak řečeno, zůstávají lpět na původním dlužníkovi a stát je konfiskací nepřebírá, nenastává tu tedy sukcese do závazků konfiskovaných majetkových podstat, nýbrž teprve zákon stanoví, zda a jak se budou in concreto hradit. ... Československý stát se konfiskací dlužníkem nestává, nýbrž stane se jím teprve, až vyjde t. zv. vyvazovací norma podle § 5 odst. 1, č. 3 dekr. č. 108/1945 Sb., resp. podle § 5, odst. 3 dekr. č. 12/1945 Sb. A stane se jím pouze v tom rozsahu, v jakém bude touto normou stanoveno. Nejde tu tedy o žádnou sukcesi, o žádnou obdobu § 1409 obč. zák., ani o převzetí dluhu, nýbrž stát se stane dlužníkem ex lege, tedy specifickou, nikoliv občanskoprávní cestou. Vyvazovací norma též stanoví způsob, jakým tyto pohledávky budou moci býti proti státu uplatněny.“ (Knapp, V.: Osidlovací právo hmotné, 1. vydání, Praha, Orbis 1949, str. 175 a 176).

Zbývající odvolací námitky, jimiž žadatelé prokazovali věcnou příslušnost Národního pozemkového fondu, jsou proto i z těchto důvodů podle žalovaného bezpředmětné. Stát ani jeho subjekt se totiž nestal povinným z těchto závazků, neboť nevydané vládní nařízení ho jako povinného neustanovilo a jiný titul přechodu práv a povinností z těchto závazků na něho neexistuje. Z tohoto důvodu nemá žádný správní orgán pravomoc uplatněné nároky z těchto závazků projednat a rozhodnout o nich.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. - 41, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že žalovaný ve svém rozhodnutí pominul možnost aplikace , ačkoliv to bylo zapotřebí s ohledem na historická specifika vzniku dekretu č. 12/1945 Sb., jeho legislativní nedokonalost a celkovou výjimečnost uplatněného nároku žalobců. Žalovaný tedy měl otázku pravomoci správních orgánů posoudit co nejkomplexněji včetně možností vyplývajících z . Úvaha žalovaného, jejímž stěžejním bodem bylo pouze znění § 5 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb., je přitom nepřiměřeně zúžená a nepostihuje tento dekret jako celek. Pro správné posouzení věci je s ohledem na tato specifika nezbytné posuzovat z hlediska možné aplikace dekret č. 12/1945 Sb. v komplexním pojetí všech jeho ustanovení, neboť celý tento právní předpis je pojat, jak je patrno již z preambule uvozující ustanovení jeho konkrétních paragrafů a vymezující jeho účel, jakožto vrchnostenský akt státní moci, který dále předpokládá vrchnostenské zásahy v podstatě ve všech směrech právní úpravy, kterou obsahuje. Podle krajského soudu se žalovaný otázkou pravomoci správních orgánů z hlediska možnosti postupu dle v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval, přičemž k jeho argumentům uvedeným ve vyjádření k žalobě není možné přihlížet, neboť ty nejsou obsahem odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu. Z těchto důvodu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a podle téhož zákona mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a v tvrzené nepřezkoumatelnosti výroku o nákladech řízení, které jsou uvedeny v a d)

K tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatel konkrétně namítl, že krajský soud v projednávané věci nesprávně zhodnotil rozdíl mezi pravomocí a příslušností. Nejprve totiž musí být souboru správních orgánů svěřeno projednání a rozhodnutí určitých věcí (pravomoc) a až poté se v rámci těchto orgánů dle zásad příslušnosti, ať už věcné, místní nebo funkční, určí, který konkrétní správní orgán věc projedná a rozhodne. Podmínkou určení příslušnosti mezi orgány je tedy jejich pravomoc. Proto ustanovení řeší až situaci, kdy je věc svěřena do pravomoci orgánů veřejné správy vykonávajících státní správu, nicméně není zvláštním zákonem zakotveno, který z nich řízení provede. Z dekretu č. 12/1945 Sb. ani z jiného právního předpisu však nevyplývá, že by o nároku žalobců mělo být rozhodnuto ve správním řízení a že daná věc vůbec spadá do rozhodování v oblasti státní správy. Orgánům rozhodujícím v oblasti státní správy tak nebyla svěřena pravomoc danou věc projednat a rozhodnout o ní, což je podmínkou pro stanovení věcné příslušnosti konkrétního státního orgánu. Absencí pravomoci proto chybí základní předpoklad pro užití . Uvedené ustanovení přitom nikomu žádnou pravomoc nezakládá, naopak ji označuje za podmínku své vlastní aplikace. V rozhodnutí o odvolání přitom bylo opakovaně uvedeno, že žádný správní orgán nemá pravomoc danou věc projednat a rozhodnout o ní.

Konstatoval-li odvolací orgán ve svém rozhodnutí absenci pravomoci správních orgánů, což ipso facto vylučuje existenci příslušnosti některého z nich, již se podle stěžovatele nezabýval otázkou postupu podle . Pro takový postup nebyla splněna základní podmínka a tento směr tak představoval mrtvou myšlenkovou linii. Do individuálních správních aktů nepatří hypotetické úvahy, a proto je-li konstatováno, že není splněna podmínka pro aplikaci určité právní normy, není namístě se s ní již jakkoliv dále vypořádávat. V opačném případě by totiž docházelo k paradoxním situacím, kdy by se orgány veřejné moci ve svých rozhodnutích vyjadřovaly k nekonečnému počtu právních ustanovení a zdůvodňovaly, proč je nelze aplikovat. I při střízlivém pohledu na věc by tento postup vedl k hypertrofii rozsahu rozhodnutí.

Skutečnost, že existence pravomoci je podmínkou aplikace , vyplývá podle stěžovatele též z toho, že v opačném případě by nemohla nikdy nastat skutková situace podřaditelná pod . Vždy by totiž skrze aplikaci existoval správní orgán, který by byl oprávněn a povinen věc projednat a rozhodnout.

Nedostatek pravomoci správního orgánu je podle stěžovatele neodstranitelnou překážkou řízení a jeho důsledkem je nemožnost jakéhokoliv dalšího postupu ve věci. Po zjištění absence pravomoci je tak již otázka posouzení příslušnosti zcela bezpředmětná.

Stěžovatel poukázal i na to, že rozhodoval o odvolání žalobců, jež neobsahovalo námitku o možnosti postupovat podle . Povinnost se s tímto ustanovením v rozhodnutí o odvolání výslovně vypořádávat tak nevznikla ani z titulu odvolání žalobců.

Podle stěžovatele je rovněž podstatné, že krajský soud nedospěl k závěru o nutnosti postupovat v dané věci podle , ale toliko odvolacímu orgánu vytkl, že se tímto ustanovením výslovně nezabýval.

Dále stěžovatel uvedl, že ve svém rozhodnutí plně zohlednil historická specifika vzniku dekretu č. 12/1945 Sb., jeho legislativní nedokonalosti a celkové výjimečnosti uplatněného nároku. Rovněž se vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobců, znovu přezkoumal celou věc a obsáhle i obsažně odůvodnil své závěry, které opřel jak o judikaturu soudů, tak i o doktrinální výklad. Z těchto závěrů pak vyplývá nemožnost aplikace . Argumentace obsažená ve vyjádření k žalobě nepředstavovala doplnění rozhodnutí o odvolání a byla jen reakcí na znění žaloby. V tomto vyjádření bylo jednoznačně konstatováno, že z § 5 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. ani z jiného právního předpisu nevyplývá závěr, podle něhož o nároku žalobců mělo být rozhodnuto ve správním řízení a rozhodování dané věci spadalo do oblasti státní správy. Z důvodu absence takovéhoto předpisu konstatované v žalobou napadeném rozhodnutí se v něm odvolací orgán už nadbytečně nevypořádal s otázkou aplikace , pro kterou nebyly dány podmínky. Stěžejním bodem úvahy odvolacího orgánu nebyl pouze § 5 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb., jak uvádí ve svém rozsudku krajský soud. Není přitom zřejmé, na základě čeho k tomuto závěru krajský soud dospěl.

Na okraj lze k tomu podle stěžovatele poznamenat, že žádost žalobců byla opřena o § 5 a § 12 dekretu č. 12/1945 Sb., které se jako jediné jimi uplatněného nároku výslovně dotýkají. Tento dekret jako celek primárně upravoval zcela odlišnou oblast společenských vztahů a problematika dluhů a nároků podřaditelných pod jeho ustanovení § 5 odst. 3 v něm byla uvedena až následkem realizace primární úpravy. V tomto kontextu je tak třeba posuzovat vztah § 5 a § 12 dekretu č. 12/1945 Sb. a jeho zbytku. Odvolací orgán svoji správní úvahu a argumentaci postavil nejen na § 5 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb., ale i na celém tomto dekretu, na související právní úpravě z poválečné doby, na ústavní rovině celé věci, na judikatuře, na doktríně a na právní teorii. Dále není zřejmé, co se má vyvodit z úvahy krajského soudu, že celý dekret č. 12/1945 Sb. je pojat jako vrchnostenský akt státní moci, který dále předpokládá vrchnostenské zásahy v podstatě ve všech směrech právní úpravy, kterou obsahuje.

K tvrzené nepřezkoumatelnosti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení stěžovatel konkrétně namítl, že z jeho odůvodnění není patrné, jakým způsobem krajský soud dospěl k výši odměny za úkon právní služby poskytnuté advokátem a proč ji při zastupování tří osob vynásobil třemi, přestože odkázal na vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázali na argumenty ve prospěch ústavně konformního výkladu vedoucímu k analogickému nalezení věcné a místní příslušnosti správního orgánu, které uvedli v svých žalobních bodech a které považují za přiléhavé a převažující nad stížnostními body. Dále žalobci poukázali na údajný přepjatý formalismus, který stěžovatel zastává i v kasační stížnosti. V ní totiž obhajuje názor o neexistenci pravomoci správního orgánu, který by o jejich žádosti rozhodl. Přepjatý formalismus však byl opakovaně Ústavním soudem i Nejvyšším správním soudem odmítnut. Výpočet nákladů právního zastoupení provedl krajský soud správně a pouze se v odůvodnění napadeného rozsudku dopustil zřejmé chyby v psaní ve výčtu aplikovaných ustanovení Toto pochybení však nečiní výrok o nákladech řízení rozsudku krajského soudu nepřezkoumatelným, neboť je zřejmé, na první pohled odhalitelné a může být odstraněno postupem podle Žalobci proto navrhli zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s a 4 , podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady uvedené v , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Napadeným rozsudkem zrušil krajský soud rozhodnutí o odvolání, neboť se v něm žalovaný nezabýval možností aplikace , které zní takto: „Nelze-li věcnou příslušnost při rozhodování v oblasti státní správy určit na základě zvláštního zákona, provede řízení v prvním stupni ústřední správní úřad, do jehož působnosti rozhodovaná věc náleží, popřípadě ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci nejbližší.“.

Ustanovení však toliko navazuje na téhož zákona, podle něhož „[s]právní orgány jsou věcně příslušné jednat a rozhodovat ve věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona“. Z toho vyplývá, že znění upravuje situace, kdy zvláštní zákon nebo výjimečně samotný svěřuje určitý okruh vymezených úkolů správním orgánům v oblasti státní správy a zakládá tak jejich věcnou příslušnost (působnost), avšak věcnou příslušnost konkrétního správního orgánu k provedení určitého správního řízení není možné určit. Půjde tedy obecně o případy, kdy sice zákon stanoví, že o určité věci má být rozhodnuto ve správním řízení, avšak neurčuje, který správní orgán má takové správní řízení provést a vydat ve věci rozhodnutí (srov. J. Vedral: , Komentář, II. vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, str. 1006).

V posuzovaném případě však podle právního názoru žalovaného § 5 odst. 3 ani § 12 dekretu č. 12/1945 Sb. nezakládá působnost správních orgánů k provedení řízení o žádosti žalobců o finanční náhradu za dluhy a nároky, které jim údajně váznou na konfiskovaných majetcích, ani správním orgánům nesvěřuje právní prostředek (pravomoc) spočívající ve vydání rozhodnutí o této věci. Jestliže tedy žalovaný dospěl k závěru, že v dané věci není dána působnost ani pravomoc žádného správního orgánu, postupoval správně, když ji bez dalšího postupem podle odložil, aniž se zabýval zněním § 133 odst. 1 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení by totiž mohl žalovaný v dané věci stanovit věcnou příslušnost konkrétního správního orgánu v oblasti státní správy jen v případě závěru, že § 5 odst. 3 či § 12 dekretu č. 12/1945 Sb. založil působnost k provedení správního řízení o uvedené žádosti žalobců a pravomoc k vydání rozhodnutí o ní. Proto různá specifika dekretu č. 12/1945 Sb. lze pro účely posuzované věci zohlednit jen z hlediska možného užití těchto jeho ustanovení, a nikoliv z hlediska užití , jak se nesprávně uvádí v napadeném rozsudku.

Kvůli tomu, že se žalovaný výslovně nezabýval možností aplikace , tedy nelze rozhodnutí o odvolání považovat nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Uvedenou právní otázku tedy posoudil krajský soud nesprávně, čímž došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v

S námitkou o nepřezkoumatelnosti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení se však Nejvyšší správní soud neztotožnil a v tomto směru naplnění důvodu kasační stížnosti podle neshledal.

Krajský soud totiž učinil závěr, že v důsledku zrušení rozhodnutí o odvolání náleží žalobcům náhrada nákladů řízení, která se skládá i z odměny zástupce žalobců za zastupování. V souladu s příslušnými ustanoveními , ve znění účinném do 31. 12. 2012, vypočetl krajský soud odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč. Tato odměna se však podle , ve znění účinném do 31. 12. 2012, snížila o 20 %, neboť zástupce zastupoval všechny tři žalobce. Odměna za jeden úkon právní služby ve vztahu ke každému žalobci tak činila 1680 Kč, což krajský soud výslovně zmínil, a stejně tak odkázal na . Jelikož zástupce v žalobním řízení učinil dva úkony právní služby pro tři žalobce a v souvislosti s těmito úkony mu náležely i dva režijní paušály po 300 Kč, činila jeho odměna za zastupování 1680 x 6 Kč + 600 Kč, tedy celkem 10680 Kč, jak se správně uvádí v napadeném rozsudku. Krajský soud tedy postupoval při stanovení výše odměny za zastupování v souladu s příslušnými ustanovení a své závěry v tomto směru náležitě odůvodnil.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto podle věty první napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušovacím rozhodnutí. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle věty první krajský soud v novém rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2013

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu