Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
9 Azs 18/2012 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
9 Azs 18/2012 - 24
Stěžovatel názor krajského soudu nesdílí. Má za to, že posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovaným bylo nedostatečné zejména v otázce hodnocení Mongolska jako bezpečné země. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika nezveřejnila seznam bezpečných zemí ve smyslu směrnice 2005/85/ES, nemůže být prosté označení země za bezpečnou bez předchozího důkladného zkoumání pro rozhodnutí relevantní. V souladu se zásadou oficiality musí správní orgán sám aktivně vyhledávat důkazy k prokázání důvodnosti svého názoru.
Stěžovatel se dále domnívá, že v jeho případě není rozhodné, zda mu bylo vyhrožováno přímo státními orgány či soukromými osobami, které k vyvolání strachu hrozí možností zneužití státní moci. V průběhu správního řízení uvedl, že osoby, které jej ohrožují, působí jako státní úředníci, jejich jednání proto nelze posuzovat jako jednání soukromých osob.
Je přesvědčen, že v jeho případě by neudělením mezinárodní ochrany bylo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Je otcem dvou synů, které spolu se svojí družkou vychovává v řádném partnerském vztahu, i když nejsou manželé.
Z uvedených důvodů stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. S odkazem na specifika rozhodnutí podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu uvádí, že zjistil skutečný stav věci a přihlédl ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Důvodem, pro který stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany podal, byla legalizace pobytu. Stěžovatel je veden jako nežádoucí osoba, má zamítnutý vstup do schengenského prostoru. V České republice byl opakovaně odsouzen.
Žalovaný z dostupných materiálů dospěl k závěru, že Mongolsko lze považovat za bezpečnou zemi původu, rodinný a soukromý život může stěžovatel i se svojí družkou a syny realizovat i v jiném prostředí, než výhradně na území České republiky. Žalovaný z uvedených důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
V nyní projednávané věci rozhodl žalovaný o zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, když dospěl k závěru, že Mongolsko je bezpečnou zemí původu (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o azylu) a v případě stěžovatele nebylo prokázáno, že tento stát za takovou bezpečnou zemi považovat nelze. Blíže k pojmu bezpečná země původu odkazuje Nejvyšší správní soud na své rozhodnutí ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikované pod č. 1749/2009 Sb. NSS. S posouzením určitého státu jako bezpečné země původu je podle uvedené právní úpravy spojena vyvratitelná domněnka neexistence důvodů pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný tedy musí i v případech, kdy disponuje věrohodnými informacemi o ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o azylu vyhovující úrovni ochrany lidských práv v daném státě, ve vztahu k uplatněným tvrzením žadatele zkoumat, zda v daném konkrétním případě byla uvedená právní domněnka vyvrácena či alespoň dostatečně zpochybněna, či nikoliv (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 2 Azs 50/2010 - 49). V souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu (viz rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, publikované pod č. 2289/2011 Sb. NSS), přitom musí žalovaný posoudit, zda je žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany nedůvodná z hlediska všech zákonných forem mezinárodní ochrany. Rozhodnout o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu pak může jen za předpokladu, že u žadatele nepřichází v úvahu žádná z forem mezinárodní ochrany. Platí přitom, že v případě postupu podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu je zhodnocení situace v zemi původu ze své podstaty nutným předpokladem pro užití tohoto ustanovení. Tato skutečnost má vliv zejména ve vztahu k posouzení dané země z hlediska zákonem stanovených podmínek pro udělení doplňkové ochrany (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 2 Azs 50/2010 - 49).
Zdejší soud z předloženého správního spisu ověřil, že podle zpráv ze země původu (konkrétně jde o Zprávu o dodržování lidských práv za rok 2009, Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR z 18. července 2007 a Hodnocení Mongolska jako bezpečné země) vyplývá, že Mongolsko lze obecně klasifikovat jako bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný při svém hodnocení vycházel právě z těchto informací, které lze hodnotit jako dostatečný podklad pro závěr o bezpečnosti Mongolska, a to bez ohledu na to, že dosud nebyl zveřejněn seznam bezpečných zemí, jak namítá stěžovatel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel věrohodnost těchto podkladů v řízení před správními orgány žádným způsobem nezpochybnil.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle ustálené judikatury je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu možného porušení práv. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72).
Tvrzení, která stěžovatel uvádí, se dělí na dva okruhy. Prvním z nich je obava z pronásledování příbuznými z důvodu dřívějšího postoje rodiny stěžovatele k potrestání strýce stěžovatele za spáchání loupežného přepadení s usmrcením sestry stěžovatele. Druhý z nich se pak týká stěžovatelovy stávající rodinné situace, kdy na území České republiky pobývá se svojí družkou a syny, kteří jsou ukrajinskými státními občany a v současné době jsou rovněž žadateli o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že krajský soud pochybil při posouzení jeho námitek a že by v případě stěžovatele nebylo možno Mongolsko za bezpečnou zemi považovat.
Stěžovatel uvádí, že se v Mongolsku stal terčem výhružek ze strany příbuzných, neboť jeho rodina nesouhlasila se změnou trestu pro švagra stěžovatelova otce z trestu smrti na doživotí. K trestu smrti byl odsouzen za vraždu stěžovatelovy sestry, k níž došlo při loupežném přepadení, popraven byl v roce 1994. V roce 2006, kdy stěžovatel bez komplikací dokončil vysokou školu, byl kontaktován příbuznými a nucen k spolupráci na převážení kradených aut přes mongolsko-ruskou hranici pod pohrůžkou vykonstruovaných trestních stíhání. Příbuzní působí dle tvrzení stěžovatele ve státních funkcích – jako státní zástupce, soudce a policista. Stěžovatel z uvedených důvodů ze země odjel, příbuzní jej však dle jeho tvrzení kontaktovali prostřednictvím SMS i na území České republiky a dále mu vyhrožovali pro případ návratu nejen do Mongolska, ale i přesunu na Ukrajinu, odkud pochází jeho družka.
Jak správně uvedl krajský soud, v těchto souvislostech by se v souladu se judikaturou Nejvyššího správního soudu dala za pronásledování nebo odůvodněný strach z něj považovat jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k systematickému odmítání poskytnutí ochrany jednotlivcům před výhružkami či činy soukromých osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS). Příbuzní, z nichž má stěžovatel obavy, nemají při jejich vzájemném konfliktu postavení státního orgánu, ale soukromé osoby. Pronásledováním ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu by v takovém případě byl pouze stav, kdy by ohrožení života či svobody bylo přičitatelné státní moci, která by byla jeho původcem či jej podporovala nebo tolerovala, případně by nebyla schopna proti němu zakročit (srov. rozsudkem Nevyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72). Ze skutečnosti, že jednou ze stran soukromého konfliktu je subjekt, který je shodou okolností příslušníkem státní moci, nelze automaticky bez dalšího dovozovat, že by měl takovou moc, aby byl stěžovatel odsouzen za smyšlené skutky.
Z předloženého spisového materiálu naopak plyne, že tvrzené výhružky ze strany stěžovatelových příbuzných měly přijít až po dvanácti letech od popravy strýce (1994), a až poté, co stěžovatel bez jakýchkoliv problémů dostudoval vysokou školu. Již o čtyři roky dříve však měli příbuzní podle tvrzení stěžovatele takové postavení, aby mu mohli vyhrožovat. Nelze ani opomenout, že stěžovatel do České republiky vycestoval zcela legálně na základě platného víza, jehož zařízení trvalo 4 měsíce. Stěžovatel tvrdí, že příbuzní jsou schopni zjistit jeho telefonní číslo, nebyli však prý schopni zjistit jeho žádost o vydání nového cestovního dokladu příslušným státním orgánem. Stěžovatel na podporu těchto ne zcela sourodých tvrzení nepředložil jediný důkaz. Na základě takto vystavěného azylového příběhu stěžovatele se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s hodnocením žalovaného i krajského soudu, že stěžovateli se nepodařilo věrohodně osvědčit, že by opustil svou vlast z důvodů, pro které by mu mohla být udělena mezinárodní ochrana formou azylu, v tomto směru tedy ani neprokázal, že by v jeho případě nemohlo být Mongolsko považováno za bezpečnou zemi původu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i s názorem žalovaného a krajského soudu týkajícího se rodinného života stěžovatele. Stěžovatelova družka i oba synové jsou ukrajinské národnosti, jedná se rovněž o žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Z předložených materiálů nevyplývá, že by Česká republika mohla být jediným státem, kde by mohli realizovat svůj soukromý a rodinný život. Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná, že ustanovení čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva naopak vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku uvedeného jsou velmi přísné (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65). V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné opětovně zdůraznit, že mezinárodní ochrana je výjimečným institutem, kterým není možno nahrazovat jiné způsoby legalizace pobytu na území.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného vyhodnotil, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné pochybení žalovaného, který se v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval podmínkami pro uplatnění ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, přičemž dospěl k závěru, že v případě stěžovatele je možno Mongolsko považovat za bezpečnou zemi původu. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil ani pochybení krajského soudu, který se svým postupem neodchyluje od výše uvedené konstantní judikatury.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 , větu první, s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. s. ř. s. , dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle § 35 odst. 8 s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce stěžovatele, Mgr. Jan Zrnovský, advokát se sídlem Revoluční 66, Liberec, provedl ve věci jeden úkon právní služby v hodnotě 2 100 Kč spočívající v sepisu kasační stížnosti. Provedl tedy úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží ustanovenému zástupci stěžovatele i náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. S ohledem na skutečnost, že Mgr. Jan Zrnovský není plátcem DPH, činí celková výše přiznané odměny 2 400 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu