Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 115/2012 - 32

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: MVDr. O. C., CSc., zastoupen JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem Bratislavská 12, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2011, č. j. 2011/27042-421, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, č. j. - 41,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, č. j. - 41, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 29. 6. 2011, č. j. 2011/27042-421, a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen žalobci zaplatit náklady řízení ve výši 11 520 Kč.

[2] Shora označeným rozhodnutím stěžovatele bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce Brno-město č. j. BMA-2011/131370-6, ze dne 15. 2. 2011, kterým byla žalobci uložena povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti ve výši 82 878 Kč za období od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008. Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele vyplývá, že žalobce dne 20. 12. 2010 předložil úřadu práce dohodu o narovnání pracovněprávních vztahů, uzavřenou dne 23. 7. 2010 mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem, podle níž je výpověď z pracovního poměru daná žalobci zaměstnavatelem neplatná a pracovní poměr k zaměstnavateli (Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, fakulta veterinárního lékařství) skončil uplynutím doby určité k datu 30. 9. 2009. Z důvodu souběhu trvání pracovněprávního vztahu a poskytování podpory v nezaměstnanosti v době od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008 vznikl přeplatek na podpoře v nezaměstnanosti ve výši 82 878 Kč, který je žalobce povinen vrátit.

[3] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že spornou otázkou v daném případě je, zda byl žalobce povinen vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti za situace, kdy dne 27. 3. 2010 uzavřel se svým bývalým zaměstnavatelem dohodu o narovnání. V této dohodě si strany stanovily, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci zaměstnavatelem dne 11. 12. 2006 je neplatná a že pracovní poměr skončil až dne 30. 9. 2009 uplynutím doby určité, na kterou byla uzavřena pracovní smlouva.

[4] Městský soud vyšel z ust. a) , o zaměstnanosti (dále jen „ “), podle něhož je uchazeč o zaměstnání povinen vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti, bylo-li příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení pracovněprávního vztahu je neplatné a tento vztah trvá i nadále. Nárok na vrácení podpory v nezaměstnanosti zaniká uplynutím doby pěti let a počátek pětileté promlčecí doby se počítá pro každou splátku samostatně.

[5] Městský soud dále uvedl, že nespornou skutečností mezi stranami je, že dne 11. 12. 2006 došlo k rozvázání pracovního poměru mezi bývalým zaměstnavatelem a žalobcem. O tom, zda došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, je oprávněn rozhodnout jen soud - srov. ust. , (dále jen „ “). Městský soud dále uvedl, že pouze soud je příslušným orgánem, který může rozhodnout, zda šlo o neplatnou výpověď nebo schválit mezi účastníky smír, který má stejné účinky jako rozsudek ve věci samé a který zpravidla obsahuje dohodu o skončení pracovního poměru. V tomto případě však soud nevyslovil neplatnost výpovědi, pouze usnesením č. j. -223 ze dne 5. 10. 2010 řízení zastavil v důsledku zpětvzetí žaloby. Podle názoru městského soudu tedy k platnému skončení pracovního poměru došlo již dne 11. 12. 2006, neboť dohodou o narovnání nelze nahradit rozhodnutí soudu.

[6] Podle názoru městského soudu měl stěžovatel v této situaci zkoumat, zda žalobce vykonával výdělečnou činnost, anebo mu byla zaplacena náhrada mzdy, z níž byla odvedena část odpovídající sazbě pojistného podle , o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce v žalobě poukazoval na skutečnost, že úřad práce v jiné věci rozhodoval na podkladě stanoviska Městské správy sociálního zabezpečení v Brně, podle něhož dohoda o narovnání ze dne 23. 7. 2010 nemá podle ust. poslední věta zákona o důchodovém pojištění účinky co do účasti na důchodovém pojištění od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009, a to z důvodu, že tato dohoda není soudním rozsudkem, což je pro účast na důchodovém pojištění nezbytné. Podle názoru městského soudu nelze souhlasit se žalovaným, že se jedná o úplně jiné spory, které spolu nesouvisejí. Pokud by šlo o náhradu mzdy vyplacené v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru, šlo by o příjem započitatelný do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení. V takovém případě by náhrada mzdy měla charakter ekvivalentu mzdy, který by byl třeba započítat na jednotlivé kalendářní měsíce po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru. V důsledku toho by se doba od neplatného rozvázání pracovního poměru do skončení pracovního poměru započítávala do dob důchodového pojištění s tím, že by v takovém případě žalobce byl povinen vrátit vyplacenou podporu v nezaměstnanosti.

[7] Podle názoru městského soudu správní orgány nesprávně zhodnotily právní stav věci. V posuzovaném případě soud nerozhodl o neplatnosti pracovněprávního vztahu, přičemž podle ust. je povinnost vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti, pokud bylo příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení pracovního poměru je neplatné a tento vztah trvá i nadále. Správní orgán se navíc nezabýval charakterem vyplacené částky ze strany bývalého zaměstnavatele, tedy zda měla charakter náhrady mzdy, anebo šlo o závazkový vztah mezi žalobcem a bývalým zaměstnavatelem, který by nezakládal povinnost vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti.

II. Kasační stížnost

[8] Proti tomuto rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností ze dne 10. 8. 2012 doplněnou podáním ze dne 24. 8. 2012. Svou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodu podle ust. a d) , (dále jen „ “), tedy z důvodu nesprávného posouzení právní otázky a pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu.

[9] Stěžovatel především namítá, že nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož o neplatnosti rozvázání pracovního poměru může rozhodnout pouze soud, neboť městský soud při rozhodování o žalobě totožného žalobce proti totožnému žalovanému v rozsudku ze dne 4. 7. 2012, č. j. – 41 rozhodl o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného o odvolání, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí úřadu práce o zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti, a v tomto rozsudku městský soud konstatoval, že mimosoudní dohoda uzavřená mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem během soudního řízení zcela nahrazuje rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi. Městský soud v tomto rozsudku dále uvedl, že dohodou o narovnání pracovněprávních vztahů obsahující jak dohodu o ukončení pracovněprávního vztahu, tak i dohodu o náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, která byla uzavřena v rámci soudního řízení před Městským soudem v Brně, ve kterém se žalobce domáhal neplatnosti výpovědi dané mu bývalým zaměstnavatel, nahrazuje pravomocné rozhodnutí soudu ve věci neplatného rozvázání pracovního poměru a je ji třeba analogicky považovat za splnění podmínek , o důchodovém pojištění (dále jen „ “).

[10] Stěžovatel poukazuje na to, že oba rozsudky městského soudu se diametrálně rozcházejí, pokud jde o náhled na účinky dohody o narovnání. V rozsudku městského soudu napadeném touto kasační stížností se uvádí, že dohodu o narovnání nelze pokládat za analogickou rozhodnutí soudu, ale přesto pokud žalobci zaměstnavatel vyplatil náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru, šlo by o příjem započitatelný do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení. Přitom v rozsudku ve věci sp. zn. městský soud konstatoval, že dohodu o narovnání je nutno vykládat jako analogickou pravomocnému rozhodnutí soudu a z náhrady mzdy, kterou se zavázal zaměstnavatel žalobci vyplatit z titulu neplatného skončení pracovního poměru, měl zaměstnavatel provést srážky, tedy i odvést pojistné na sociální zabezpečení, ale pokud tak zaměstnavatel nečinil, nelze to přičítat k tíži žalobci, tudíž je nutno na žalobce pohlížet jako na důchodově pojištěného.

[11] Dále stěžovatel namítá, že spisového materiálu vyplývá, že u žalobce došlo k překrytí doby trvání pracovněprávního vztahu (se získanou dobou důchodového pojištění) a pobírání podpory v nezaměstnanosti, tedy k naplnění skutkové podstaty ust. , když s odkazem na rozsudek městského soudu sp.zn. bylo stanoveno dohodou o narovnání ze dne 23. 7. 2010, že pracovní poměr žalobce u jeho zaměstnavatele skončil až dnem 30. 9. 2009. Dále stěžovatel uvádí, že podpora v nezaměstnanosti, vyplacená v období od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008, byla tedy vyplácena v čase, kdy prokazatelně pracovněprávní vztah žalobce trval a žalobce tudíž ani nemohl být uchazečem o zaměstnání. Dále stěžovatel namítá, že dohoda o narovnání je analogická rozhodnutí soudu ve smyslu ust. a je potvrzením toho, že pracovněprávní vztah mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem trval až do 30. 9. 2009, tedy i v čase poskytování podpory v nezaměstnanosti. Je nepochybné, že žalobci byla v období od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008 prokazatelně vyplácena podpora v nezaměstnanosti. V důsledku uzavřené dohody o narovnání postavené na roveň rozhodnutí soudu byla žalobci vyplacena náhrada mzdy.

[12] Stěžovatel má za to, že žalobce byl povinen vrátit vyplacenou podporu v nezaměstnanosti podle ust. . Stěžovatel dále odkazuje v plném rozsahu na své rozhodnutí o odvolání a vyjádření k žalobě k městskému soudu.

[13] Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[14] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 8. 10. 2012 tak, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Žalobce odkazuje na svou argumentaci uvedenou v žalobě k městskému soudu, ve stanovisku k vyjádření žalovaného a na svoji argumentaci uvedenou při jednání před městským soudem. Kasační stížností napadený rozsudek městského soudu považuje žalobce za správný a odůvodnění za přiléhavé.

[15] Žalobce se opírá o výklad ust. a z jeho znění dovozuje, že povinnost vracet podporu v nezaměstnanosti vzniká pouze v případě, kdy bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, že skončení pracovněprávního vztahu je neplatné a tento vztah trvá i nadále. Přitom v projednávané věci nebylo rozhodnuto žádným orgánem, neboť namísto rozhodnutí soudu byla uzavřena pouze dohoda o narovnání mezi účastníky řízení. Taková dohoda pak nemá povahu „rozhodnutí příslušného orgánu“. Argumentace žalovaného vyplacenou náhradou mzdy je tak irelevantní. I kdyby byla taková argumentace pravdivá, neumožňovala by správnímu orgánu rozšiřovat povinnosti fyzických osob nad rámec stanovený zákonem v citovaných zákonných ustanoveních.

[16] Tato argumentace stěžovatele je lichá z toho důvodu, že v dané věci bývalý zaměstnavatel žalobce žalobci nevyplatil náhradu mzdy za předmětné období, ale neuhradil mu dokonce ani rozdíl mezi touto mzdou a žalobci vyplacenou podporou v nezaměstnanosti; zaměstnavatel uhradil pouze 50 % tohoto rozdílu.

[17] Zaměstnavatel je povinen vyplatit celou mzdu za období, kdy zaměstnanec pobíral podporu v nezaměstnanosti jen tehdy, pokud bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Žalobce odkazuje na ust. , které počítá výlučně s uplatněním neplatnosti rozvázání pracovního poměru u příslušného soudu. Za situace, kdy je mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřena pouhá dohoda o narovnání, nemá výplata mzdy nad rámec rozdílu mezi vyplacenou podporou a průměrnou mzdou zaměstnance (tedy nad rámec pouhého vyrovnání za ztráty zaměstnance na výdělku), žádnou zákonnou oporu. Jde ve smyslu ust. o bezdůvodné obohacení zaměstnance, které je zaměstnavatel oprávněn žádat kdykoliv zpět. Po ekonomické stránce by šlo o daňově neuznatelný a nemzdový náklad.

[18] Žalobce dále uvádí, že rozsudek městského soudu sp. zn. byl vydán sice mezi stejnými účastníky, nejedná se však o skutkově zcela totožnou věc, jak tvrdí ve své kasační stížnosti stěžovatel. Jedná se o dvě různé věci, různé nároky a dva různé rozhodující právní předpisy. Zatímco v nyní projednávané věci se jedná o vrácení neoprávněně vyplácené podpory v nezaměstnanosti a rozhodujícím právním předpisem je tedy , ve sporu vedeném pod sp. zn. se jedná o věc započítání doby do důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění, proto je rozsudek sp. zn. pro projednávanou kauzu irelevantní. Dále podle názoru žalobce stěžovatel účelově zamlčuje, že těžiště věci sp. zn. spočívá jinde, a to v tom, že podle dohody o narovnání byl zaměstnavatel povinen provést srážky z náhrady mzdy, kterou strany stanovily v dohodě o narovnání. Zaměstnavatel tak měl z této částky odvést daň, pojistné na důchodové pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pokud tak zaměstnavatel neučinil, nelze toto jednání bývalého zaměstnavatele žalobce, které je v rozporu s ust. , o pojistném na sociální zabezpečení přičítat k tíži zaměstnance, tedy žalobce. Rozsudek městského soudu ve věci sp. zn. tedy vycházel z aplikace ustanovení a a 4 , o pojistném na sociální zabezpečení, nikoliv z aplikace .

[19] Závěrem žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl a zároveň přiznal žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku ( ), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo ( ). Za stěžovatele též jedná v řízení o kasační stížnosti jeho zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním vyžadovaným podle zvláštních zákonů pro výkon advokacie ( ).

[21] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti rozhodnutím Úřadu práce Brno-město ze dne 15. 2. 2011, č. j. VI./2011/Gor., a to podle ust. . Podle tohoto ustanovení „Podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci je uchazeč o zaměstnání povinen vrátit Úřadu práce za dobu, po kterou se jejich poskytování překrývá s dobou trvání pracovněprávního vztahu nebo výkonu jiných výdělečných činností, s výjimkou činností uvedených v .“ Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy v projednávané věci klíčové posouzení, zda v případě žalobce došlo k překrytí poskytování podpory v nezaměstnanosti s dobou trvání pracovněprávního vztahu žalobce.

[22] Nejvyšší správní soud již ve věci projednávané pod sp. zn. týkající se týchž účastníků judikoval, že „Podle názoru Nejvyššího správního soudu z výše uvedeného vyplývá, že by bylo nepřípustné neakceptovat účinky dohody o narovnání uzavřené mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem dne 23. 7. 2010…. Právním účinkem dohody o narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem pak bylo to, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaniklo a bylo nahrazeno ujednáními, která vyplývají z narovnání.“ S ohledem na tuto předcházející judikaturu Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit s názorem městského soudu vyjádřeným v rozsudku napadeném kasační stížností, že pouze soud je oprávněn rozhodnout, zda šlo o neplatnou výpověď nebo schválit mezi účastníky smír, který má stejné účinky jako rozsudek ve věci samé, a dohodou o narovnání nelze nahradit rozhodnutí soudu.

[23] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že dohoda o narovnání nemá nahrazovat rozhodnutí soudu, jak však již Nejvyšší správní soud judikoval ve věci sp. zn. , zaměstnanci a zaměstnavateli nic nebrání v tom, aby platně uzavřeli dohodu o narovnání ohledně neplatnosti skončení pracovního poměru. Narovnáním pracovněprávní závazek zaniká tím, že je nahrazen zcela novým vymezením práv a povinností stran obsaženým v dohodě. Pokud tedy žalobce se svým bývalým zaměstnavatelem uzavřel dohodu o narovnání, ze které vyplývalo, že jeho pracovněprávní vztah trval do 30. 9. 2009, je třeba vycházet z toho, že v době od 16. 3. 2007 do 15. 3. 2008 se trvání jeho pracovněprávního vztahu skutečně překrylo s dobou poskytování podpory v nezaměstnanosti. Ve věci sp. zn. též Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že spornou dobu od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009, ohledně níž bylo uzavřeno narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem, je třeba analogicky započítat jako dobu důchodového pojištění podle věta šestá , o důchodovém pojištění.

[24] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že městský soud na projednávanou věc nesprávně aplikoval ust. , podle kterého „Uchazeč o zaměstnání je povinen vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci nebo jejich části, bylo-li příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení jeho pracovněprávního vztahu je neplatné a tento vztah trvá i nadále.“ V projednávané věci totiž o neplatném skončení pracovněprávního vztahu a jeho dalším trváním nebylo rozhodnuto příslušným orgánem, ale došlo k situaci, kdy se doba poskytování podpory v nezaměstnanosti žalobci překryla s dobou trvání pracovněprávního vztahu v důsledku dohody o narovnání, kterou žalobce uzavřel se svým bývalým zaměstnavatelem. Za této situace na projednávanou věc dopadá právě ust. , který stěžovatel aplikoval správně.

[25] Žalobce se s bývalým zaměstnavatelem v dohodě o narovnání ze dne 23. 7. 2010 dohodl, že mu jeho bývalý zaměstnavatel vyplatí na náhradě mzdy částku, která bude „po srážkách v čisté mzdě“ činit 170 000 Kč, přičemž jak je dále v dohodě o narovnání uvedeno, tato částka tvoří méně než 50% nároku na náhradu mzdy od výpovědi do 30. 9. 2009 a při jejím stanovení bylo přihlíženo k již vyplaceným dávkám podpory v nezaměstnanosti a sociálním dávkám. Toto ujednání je však čistě smluvním ujednáním mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem a nemá proto žádný vliv na povinnost žalobce vrátit podporu v nezaměstnanosti za dobu, za kterou se trvání jeho pracovního poměru překrylo s výplatou podpory v nezaměstnanosti. Je zjevné, že žalobce nepočítal při uzavírání dohody o narovnání s povinností vrátit podporu v nezaměstnanosti, a proto se dohodl se zaměstnavatelem na nižší částce, která mu má být vyplacena z titulu náhrady mzdy. Tento omyl žalobce však nemůže být zohledněn správními orgány rozhodujícími o jeho povinnosti vrátit již vyplacenou podporu v nezaměstnanosti.

[26] Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl tedy naplněn stížnostní důvod podle , neboť městský soud nesprávně posoudil právní otázku aplikace ust. a na projednávanou věc nesprávně aplikoval ust. místo ust. . Nejvyšší správní soud proto zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, přičemž v dalším řízení je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.

[27] Nejvyšší správní soud neshledal ve věci naplnění stížnostního důvodu podle ust. Stěžovatel nijak blíže nekonkretizoval, v čem nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu napadeného kasační stížností spatřoval. Pokud jde o rozpor závěrů rozsudku napadeného kasační stížností s rozsudkem městského soudu ze dne 4. 7. 2012, č. j. - 41, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou předcházející judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 20. 9. 2007, č. j. - 51, publ. pod č. 1424/2008 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „rozdílné rozhodování různých senátů či samosoudců krajských soudů v obdobných věcech je potud nežádoucí, pokud se ten senát či samosoudce krajského soudu, který rozhoduje později, argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu nebo samosoudce, třebaže je mu takový názor znám či mu být znám měl a mohl“. V projednávané věci byl rozsudek napadený kasační stížností vydán 24. 7. 2012, tedy téměř ve stejnou dobu s rozsudkem městského soudu č. j. - 41 a podle názoru Nejvyššího správního soudu tak nelze dovozovat, že by v době rozhodování v projednávané věci měl a mohl být rozhodujícímu senátu městského soudu znám rozsudek č. j. - 41. Nežádoucí rozpor vzniklý v judikatuře městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud přitom již odstranil rozhodnutím o této kasační stížnosti.

IV. Náklady řízení

[28] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém řízení podle ust.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2012

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu