Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
6 Azs 27/2012 - 61.pdf
PDF · 0 B
No categories available
6 Azs 27/2012 - 61
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že mu v pohovoru nebyl poskytnut dostatečný prostor, aby uvedl veškeré relevantní údaje. Stěžovatel však nikterak tuto výtku nerozvádí, a není tedy zřejmé, jaké konkrétní aspekty vedení pohovoru do jeho procesních práv zasáhly. Nejvyšší správní soud si je vědom důležitosti správného vedení pohovoru pro správné zjištění skutkového stavu, což vyplývá jak z § 23 zákona o azylu, tak i z čl. 13 odst. 3 směrnice 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka („procedurální směrnice“). „Správní orgán rozhodující ve věci mezinárodní ochrany musí při osobních pohovorech postupovat tak, aby žadateli o udělení mezinárodní ochrany umožnil předložit v úplnosti důvody své žádosti“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74).
[14] Podrobně se zdejší soud problematikou pohovoru zabýval i ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 - 274, publikovaném pod č. 2290/2011 Sb. NSS. V řízení o mezinárodní ochraně má osobní pohovor vedený se žadatelem o mezinárodní ochranu mnohdy zásadní význam pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Z § 23 zákona o azylu je zřejmý účel pohovoru, a to zjištění podkladů pro rozhodnutí. V rámci pohovoru se vychází z obsahu žádosti a pohovor by měl na skutečnosti uvedené v žádosti navazovat, upřesňovat je a rozvíjet. Samotný průběh pohovoru není nijak striktně určen a jeho kvalita a celková vypovídací hodnota závisí i na přípravě a postupu tazatele, jehož otázky by měly směřovat především k příběhu žadatele a jeho důvodům, pro které se rozhodl požádat o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 - 229). Pokud je ze žádosti či pohovoru zřejmé, že stěžovatel tvrdí skutečnosti relevantní z pohledu azylu či doplňkové ochrany a že jeho vyjádření nejsou ve vzájemném rozporu, měl by tazatel směrovat dotazy tak, aby byl na základě odpovědí schopen posoudit splnění či nesplnění všech relevantních kritérií pro posouzení azylu či doplňkové ochrany. Některé ze zásad pro vedení pohovorů upravují směrnice 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) a procedurální směrnice. V citovaném rozsudku č. j. 6 Azs 36/2010 - 274 Nejvyšší správní soud vyzdvihl nutnost zohlednit konkrétní postavení a osobní situaci žadatele, aby na základě osobní situace žadatele bylo možno posoudit, zda žadatel byl nebo mohl být vystaven pronásledování nebo vážné újmě [čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice]. Podle čl. 13 odst. 2 procedurální směrnice pak členské státy zajistí, aby osoba, která pohovor vede, byla dostatečně způsobilá k zohlednění osobní nebo obecné okolnosti žádosti, včetně kulturního původu žadatele nebo jeho zranitelnosti.
[15] Nejvyšší správní soud tedy standardy vedení pohovoru již vytyčil, avšak stěžovatel ani v žalobě, ani v kasační stížnosti neprovedl podrobnější argumentaci, z níž by vyplývalo, že tyto standardy nebyly v jeho případě dodrženy. Nejvyšší správní soud v soudním ani správním spise sám takové pochybení neshledal, a konstatuje, že v posuzovaném případě byly dodrženy standardy, které již vytyčil ve své konstantní judikatuře k otázce vedení pohovoru žalovaného s cizincem v průběhu azylového řízení.
[16] Ani námitka stěžovatele, že nebyl informován o soudním jednání v jeho věci, neobstojí. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem. Stěžovatele při jednání zastupovala Organizace pro pomoc uprchlíkům, konkrétně za ni jednala právnička Mgr. Beáta Szakácsová, na základě plné moci udělené dne 3. 2. 2012. Zástupce stěžovatele tedy byl na jednání krajského soudu řádně obeslán, stěžovatele omluvil a nikterak netrval na jeho osobní účasti. Krajský soud podmínky pro jednání připravil, pro jednání ve věci byl ustanoven i tlumočník do arménského jazyka. Krajský soud pak postupoval v souladu s § 49 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. , který stanoví, že „neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle § 50 .“ Podle § 50 s. ř. s. s. ř. s. „z důležitých důvodů může být jednání odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.“ V posuzované věci však soud neshledal žádné důležité důvody pro odročení jednání, před tím již jedenkrát z důvodů nemoci stěžovatele jednání odročil a pro jednání dne 24. 5. 2012 mu ani stěžovatel, ani jeho zástupce žádnou konkrétní omluvu nesdělili. Ani jeden z účastníků ústního jednání (tedy žalovaná a zástupce stěžovatele) odročení nenavrhli. Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem a poskytl stěžovateli dostatek možností, aby se jednání ve věci osobně zúčastnil. Stěžovatel a jeho zástupce pak nevyužili možnosti vedoucí k dalšímu odročení jednání, proto je stěžovatelova námitka nedůvodná. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 40/98 , dostupném na http://nalus.usoud.cz.
[17] Po uplatnění výše uvedeného testu přijatelnosti kasační stížnosti daném § 104a s. ř. s. s. ř. s. tak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje. Daná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně. Krajský soud v Hradci Králové postupoval v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů. Důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu ani zásadní pochybení Krajského soudu v Hradci Králové nebyly shledány. Na tomto základě tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 , větu první, ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
[19] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli jako zástupce JUDr. Martina Köhlera, advokáta, se sídlem 1. Máje 535/50, Liberec III - Jeřáb, pro řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu. Zástupce stěžovatele vyčíslil požadovanou odměnu za právní zastupování ve výši 13 656,17 Kč, a to za tři úkony právní služby (převzetí a porada s klientem, studium spisu na Nejvyšším správním soudě a sepis kasační stížnosti), náhradu za ztrátu času stráveného na cestě a cestovní výdaje za cestu mezi Libercem a Brnem. Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele v souladu s § 35 odst. 8 s. ř. s. s. ř. s. odměnu za zastupování, a to za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a v sepsání a podání kasační stížnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů ve výši 2100 Kč za jeden úkon. Pokud jde o požadavek zástupce stěžovatele za přiznání odměny za úkon právní služby spočívající ve studiu soudního spisu, nejedná se o úkon právní služby, za který náleží mimosmluvní odměna podle § 11 advokátního tarifu. Dále Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 900 Kč za tři úkony právní služby (se zohledněním úkonu, za nějž jinak odměna nenáleží). Nejvyšší správní soud rovněž přiznal stěžovateli cestovní výdaje a náhradu za promeškaný čas ve výši 5016,17 Kč v souladu s vyčíslením uvedeným na č. l. 56-58 soudního spisu. Zástupce stěžovatele je plátcem DPH, proto byla přičtena i zástupcem požadovaná náhrada DPH ve výši, kterou vyčíslil. Celkově tak Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele částku 11 556,17 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu