Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 25/2012 - 42

Z další judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že právo na soukromý a rodinný život vyplývající z Úmluvy chrání především , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, který znemožňuje uložení správního vyhoštění v případech zásahu do rodinného a soukromého života, a nikoli téhož zákona, který obsahuje obdobné důvody znemožňující vycestování, jako jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany (viz rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. - 71). V rámci řízení podle zákona o pobytu cizinců by se obvykle posuzovalo, zda zákaz pobytu na území ČR v některých případech dosáhl intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života; této intenzity obvykle dosáhne jen dlouhodobý zákaz pobytu. Není vyloučeno podřadit některé zásahy do rodinného života pod důvody pro udělení doplňkové ochrany, např. případy, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR (viz již zmíněný rozsudek č. j. - 71).

V posuzované věci žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že samotná existence vztahu vyhošťované osoby k občanům České republiky, stejně jako případné sdílení společné domácnosti, či deklarovaná hloubka citů mezi posuzovanými osobami, neznamená ještě automaticky shledání nemožnosti vycestování cizince (ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců), který je předmětem řízení o správním vyhoštění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v minulosti tuto otázku mnohokrát řešil, muselo by se jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji pak dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny a naopak již nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizince bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby. Žalovaný poukázal na skutečnost, že stěžovatel dlouhodobě pobývá na území České republiky neoprávněně a opakovaně se vyhýbal vycestování i přesto, že mu bylo již od roku 2005, kdy se shodou okolnost seznámil se svou družkou, opakovaně uloženo správního vyhoštění, trestní příkaz o vyhoštění a vydávány výjezdní příkazy. Nucené deportaci se snažil vyhnout změnou totožnosti, což se mu zpočátku dařilo. Stěžovateli i jeho družce muselo být již v době navazování vztahu v roce 2005 zcela jasné, že stěžovatel zde pobývá neoprávněně bez platného povolení a že kdykoliv může nastat doba, kdy bude muset Českou republiku opustit. Muselo jim být (a dle jejich vyjádření také bylo) zcela jistě známo, že se zde stěžovatel zdržuje s tím, že je v České republice zařazen v evidenci nežádoucích osob. Stěžovatel a jeho družka hovořili o svém vztahu a uváděli, že stěžovatelův návrat do země původu by pro ně nemusel být velkou překážkou, protože družka stěžovatele je ochotna svého druha v případě nucené deportace následovat. Žalovaný poukázal na skutečnost, že stěžovatel se opakovaně na Ukrajinu vracel, vstupoval do řízení s místními úřady a nelze tudíž v jeho případě vůbec hovořit o ztrátě zázemí na Ukrajině nebo dokonce o nějakém nebezpečí ze strany státních orgánů země. Stěžovatelova družka také jednoznačně uvedla, že kdyby její druh musel odjet na Ukrajinu, odjela by s ním. Tvrzená nutnost péče o nemocnou matku družky stěžovatele není podle žalovaného zásadní, neboť družka stěžovatele na Ukrajině již opakovaně pobývala a vždy se jednalo o pobyt delší než jeden měsíc. Podle žalovaného tak stěžovatel svůj vztah k družce může nadále realizovat z místa, kde bude mít povolen pobyt a po uplynutí doby stanovené pro jeho zákaz pobytu na území České republiky se za ní může vrátit. Žalovaný zohlednil nejen samotnou existenci vztahu stěžovatele s družkou, dobu jejich společného soužití na území České republiky, ale také možnost stěžovatelovy zpětné integrace a vedení běžného života v zemi jeho původu. Žalovaný dospěl k závěru, že návrat do země původu by pro stěžovatele nebyl komplikovaný a v případě stěžovatele tak převažují zájmy na ochraně veřejného pořádku nad ochranou jeho soukromého života v České republice, který může pokračovat i na Ukrajině. Stěžovatel podle žalovaného ostatně neuvedl žádnou překážku pro svůj návrat na Ukrajinu, kterou by nemohl řešit s orgány a institucemi země svého původu. Dosavadní pobyt stěžovatele na území České republiky nelze považovat za takový stupeň integrace, který by neumožňoval jeho návrat do vlasti. Žalovaný uzavřel, že návrat stěžovatele do jeho země původu nebude vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zásahem nepřiměřeným.

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný se rodinným životem stěžovatele na území České republiky podrobně zabýval a náležitě odůvodnil svůj závěr, že snahu stěžovatele zůstat v České republice se svou družkou nelze podřadit pod hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a dodává, že stěžovatel v průběhu řízení před správním orgánem, a ani poté v řízení před soudem, neuvedl žádné azylově relevantní skutečnosti, ani jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly přednostní aplikaci mezinárodní smlouvy ve smyslu y. Rovněž krajský soud se otázkou rodinného života stěžovatele zabýval (byť tak učinil velice stručně) a dospěl k závěru, že stěžovatel může realizovat rodinný život na Ukrajině (což vzhledem k výše uvedenému postoji jeho přítelkyně ke společnému životu v této zemi není vyloučené), nebo v České republice, za předpokladu, že vyhoví zákonným podmínkám tím, že zlegalizuje svůj pobyt podle zákona o pobytu cizinců. Krajský soud při posouzení věci postupoval správně, neboť stěžovatel neuvedl v řízení před žalovaným ani poté v soudním řízení žádné důvody, které by naznačovaly, že pouhým vycestováním z území České republiky by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného života. Jedinou skutečností, kterou na podporu své argumentace stěžovatel uváděl, byl jeho vztah s družkou; v posuzované věci však nebyl zjištěn žádný důvod, proč nemůže tento rodinný život společně se svou družkou realizovat na Ukrajině. Stěžovatel sice poukazoval na nutnost péče družky o její nemocnou matku, Nejvyšší správní soud má však stejně jako žalovaný za to, že tato skutečnost není zásadní, neboť družka stěžovatele na Ukrajině již dlouhodobě pobývala, přičemž ve vysvětlení podaném v trestním řízení uvedla, že kdyby stěžovatel musel odjet na Ukrajinu, odjela by s ním.

Z citované judikatury vyplývá, že v případě stěžovatele by rozpor s čl. 8 Úmluvy měly primárně posoudit příslušné orgány v řízení o správním vyhoštění (srov. již citovaný rozsudek č. j. - 71). Stěžovateli již bylo správní vyhoštění uloženo a nesouhlasí-li s jeho závěry v uvedeném, měl v prvé řadě využít prostředky zákona o pobytu cizinců (např. odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění a následný soudní přezkum) za účelem posouzení dopadu vyhoštění na realizaci svého rodinného a soukromého života. Některé zásahy do rodinného a soukromého života zákon o pobytu cizinců umožňuje znovu posoudit i u pravomocných rozhodnutí o správním vyhoštění (§ 122 zákona o pobytu cizinců), tedy i pokud stěžovatel opravné prostředky nepodal či nebyl v odvolání a soudním přezkumu úspěšný.

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že právní otázka aplikace Úmluvy v souvislosti s zákona o azylu již byla jeho dosavadní judikaturou plně vyřešena, krajský soud postupoval plně v souladu s touto judikaturou a nedopustil se tak vady uvedené v

Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení ve spojení s ustanovením téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Marku Janstovi, advokátovi, který mu byl k jeho žádosti ustanoven pro řízení o kasační stížnosti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2012, č. j. – 18, byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. (dále jen „ “). Za výše uvedené úkon tak náleží zástupci stěžovatele odměna ve výši 2100 Kč podle advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle jeho odměna nezvyšuje o částku odpovídající této dani. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 2400 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. října 2012

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu