Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 71/2012 - 16

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: J. K., zastoupen JUDr. Stanislavou Vrchotovou, advokátkou se sídlem Vachova 1, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, Veveří 7, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 6. 2010, č. j. 47091/010/9012/13.5.2010/1331/PRP223, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012, č. j. - 20,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í

Rozhodnutí správních orgánů

[1] Okresní správa sociálního zabezpečení v Třebíči rozhodnutím ze dne 7. 4. 2010, čj. 47010/ 220-9010-31.12.2009-2539/PPO/33/4-Zel zamítla žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále „pojistné“) za období od 1. 1. do 30. 6. 2007 (dále také „rozhodné období“), a to po zjištění, že v rozhodném období existovala povinnost organizací a malých organizací platit pojistné, jejich povinnost nezanikla a vyměřovací základ pojistného podle o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále „ “) tvořila v té době částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců.

[2] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal a Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno (dále „žalovaná“), odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 7. 6. 2010, čj. 47091/ 010/9012/13.5.2010/1331/PRP223, zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Žalovaná se ztotožnila s argumentací rozhodnutí prvostupňového orgánu, zejména souhlasila s tím, že vyměřovací základ pojistného bylo možné v uvedeném období stanovit dle obecných interpretačních postupů z ustanovení , , , , , a nepochybně jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců. Pro uvedenou argumentaci považovala také žalovaná za významný rozsudek Nejvyššího správního soudu v obdobné věci, č. j. - 88.

[3] Rozhodnutí žalované napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Brně, ve které označil rozhodnutí žalované za nezákonné. Namítl porušení jedné ze základních zásad , dle které je správnímu orgánu povoleno jen to, co je výslovně uvedeno v zákoně. Žalobce tvrdí, že právě tato podmínka splněna nebyla, neboť základ daně nebyl pro dané období definován a bylo nutné jej dovozovat složitým interpretačním postupem. Žalovaná se opírala o argumentaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. - 88, jehož odůvodnění žalobce označil za „neuvěřitelně politicky laděné“, jímž nelze „ospravedlnit nezákonnost, respektive legislativní opomenutí, které se ukázalo jako nenahraditelné a zpětně nenapravitelné…“. Proto navrhl, aby rozhodnutí žalované i správního orgánu 1. stupně byla zrušena a věc byla vrácena k novému rozhodnutí.

Rozsudek Krajského soudu v Brně

[4] Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) žalobu zamítl. Ze srozumitelného odůvodnění rozsudku vyplývá, že se ztotožnil s argumentací Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 28. 5. 2011, č. j. - 74, a rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č. j. - 88, které jednoznačně dovodily existenci vyměřovacího základu pojistného v rozhodném období podle „systematického a historicko – teleologického výkladu“ i pro období od 1. 1. do 30. 6. 2007. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá i souhlas se názorem o neaplikovatelnosti na řešení uvedené problematiky.

Kasační stížnost

[5] Žalobce včasnou kasační stížností napadl rozsudek krajského soudu pro důvody dle , b) a d) , (dále „ “).

[6] Nezákonnost napadeného rozhodnutí (písm. a) spatřuje v tom, že krajský soud se nezabýval otázkou přípustnosti přijetí peněžitého plnění správním orgánem od soukromoprávního subjektu, aniž by k tomu existoval zákonný podklad.

[7] Vady řízení před správním orgánem (písm. b) dovozuje žalobce z toho, že žalovaná na jedné straně vycházela z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. - 88, učinila však závěr, který z rozsudku nevyplývá. Uvedený rozsudek č. j. - 88 předpokládal, pro založení povinnosti platit pojistné, splnění tří podmínek, a to v rozhodném období existenci vyměřovacího základu a procentní sazby pojistného. Žalobce je ovšem přesvědčen, že v rozhodném období všechny podmínky splněny nebyly, neboť zákon v době od 1. 1. do 30. 6. 2007 vyměřovací základ pojistného neurčoval vůbec. V takovém případě ovšem je třeba v právním státě respektovat zásadu, že správnímu orgánu je dovoleno jen to, co výslovně vyplývá ze zákona. Náprava nedostatků zákona podzákonnými akty (žalobce měl zřejmě na mysli , kterým se vláda pokusila překonat legislativní deficit explicitního určení vyměřovacího základu pojistného v rozhodném období) není přípustná, neboť by tak docházelo k porušení principu dělby moci. Podle žalobce tedy vycházela žalovaná ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spisech, respektive je s nimi v rozporu.

[8] Argumentace žalobce ve vztahu ke kasačnímu důvodu dle je zásadně totožná, jako argumentace ve vztahu k důvodu dle písm. b) citovaného ustanovení. Žalobce navíc dodává, že krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku odvolával na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, aniž by aniž dále rozváděl dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ, a zejména nereagoval na stěžovatelovy konkrétní námitky. O které opomenuté námitky se mělo jednat, ovšem žalobce neuvedl.

[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. - 88.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s ) a 4) , (dále „ “), vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení ) , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[11] Ze systematických důvodů je třeba se zabývat nejprve kasačním důvodem dle tedy namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, spočívající v údajném opomenutí krajského soudu přezkoumat některou ze žalobních námitek žalobce a v tom, že odůvodnění rozsudku krajského soudu se pouze odvolávalo na převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádělo dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci. Pouze u rozhodnutí přezkoumatelného je totiž zpravidla možné vážit důvodnost ostatních námitek.

[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud napadený rozsudek zdůvodnil obsahově dost stručně, nicméně věcně srozumitelně, a to argumentací shodnou s argumentací uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu, na které se také odvolal. Zároveň není pochyb o tom, že nyní posuzovaná věc představuje skutkově i právně obdobný (až identický) případ, jaký byl řešen uvedenými rozsudky Nejvyššího správního soudu. Nemůže tedy být pochyb o tom, z jakého skutkového základu krajský soud vycházel a jaká právní úvaha stojí za jeho rozhodnutím.

[13] Z kasační stížnosti žalobce není zřejmé, kterou z žalobních námitek měl krajský soud opomenout. K takto neurčité námitce Nejvyšší správní soud přihlédnout nemůže. Nicméně lze dodat, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se vypořádal s argumentací žalobce v celé šíři problematiky, takže uvedená výhrada žalobce působí především účelově.

[14] Za takové situace nelze považovat kasační námitku dle v celé její šíři za opodstatněnou. Nejvyšší správní soud proto mohl přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu dalších uplatněných stížnostních bodů.

[15] V mezidobí od rozhodnutí věci krajským soudem, podáním kasační stížnosti a rozhodováním Nejvyššího správního soudu byl ústavní aspekt nyní řešené problematiky předmětem dílčího posouzení Ústavním soudem, a to v usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. , reagujícím na ústavní stížnost plátce pojistného právě proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. - 88. Ústavní soud aproboval dříve vyslovený názor Nejvyššího správního soudu o trvající povinnosti organizací platit pojistné i v rozhodné době ve výši, určené z takového vyměřovacího základu, který bylo možné dovodit z jednotlivých ustanovení zákona užitím běžných interpretačních metod. Ústavní soud rozhodně vyloučil takovou míru neurčitosti dotčeného zákona, jehož výklad by vyžadoval překročení přípustné hranice výkladu právního předpisu ve prospěch dotváření práva. Určení vyměřovacího základu pro výpočet pojistného za užití běžných interpretačních metod tedy ústavní soud nepovažuje za ústavně nepřípustné.

[16] Také tímto názorem Ústavního soudu byla vyloučena oprávněnost námitky žalobce, že žalovaná porušila zásadu , že správnímu orgánu je dovoleno jen to, co je výslovně uvedeno v zákoně. Obecně vzato se nejedná jen o zásadu , nýbrž o princip právního řádu demokratického právního státu, obsažený v y ČR a d. O to významnější je sdělení Ústavního soudu v uvedeném rozhodnutí, jak je třeba tento princip chápat v souladu s naplňováním funkce práva jako jednoho ze společenských normativních systémů, náležející mezi základní předpoklady existence společnosti respektující jednotná, pro všechny platná pravidla jejího fungování.

[17] Otázka přípustnosti překonání neurčitosti konkrétního ustanovení zákona obvyklou interpretací byla řešena judikaturou Ústavního soudu již dříve (viz nálezy sp. zn. , , , , , , a ), ústící v závěr, že „neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu ( y), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů.“ Jak bylo vyloženo a je i dále zdůvodněno, k takové situaci v posuzovaném případě nedošlo.

[18] K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší správní soud stabilně zastává názor, viz třeba rozsudky ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 44 a ze dne 16. 10. 2008, č. j. - 155, že určitá nejasnost ustanovení zákona nemusí vést k výkladu výhodnému pro subjekt, kterému je ukládána určitá povinnost. Z takového závěru lze dovodit, že také případná neurčitost ustanovení může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti „ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod“.

[19] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2011, č. j. – 74 dospěl, mimo jiné, k závěru, že nebylo vydáno v souladu s y secundum et intra legem, neboť „v demokratickém právním státě nelze připustit, aby povinnou platbu veřejnoprávní povahy či její výši stanovil někdo jiný než zákonodárný sbor. Uvedená výhrada zákona tedy v projednávané věci znemožňovala definování pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády.“ Také pro nyní posuzovanou věc je tento názor limitní a nelze pochybovat o tom, že neaplikovatelným nebyl soud při svém rozhodování vázán ( y). Pro odůvodnění vydaných rozhodnutí nebylo toto nařízení ani zapotřebí.

[20] Následně Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku na základě systematického a historicko-teleologického výkladu vyslovil další závěr, že i pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo možné náležitě stanovit výši vyměřovacího základu organizace a malé organizace. Navzdory neexistenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo totiž možné tento pojem ze , ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Nejvyšší správní soud přitom vyšel z premisy, že pojem vyměřovací základ zaměstnavatele nepředstavoval „samostatně definovatelný pojem, nýbrž se ze své podstaty odvíjel od vyměřovacího základu zaměstnance. Pojem vyměřovací základ zaměstnavatele (organizace, malé organizace) zůstal v rozhodném období v zákoně č. definován, a proto nelze uvažovat ani o tom, že by vyměřovací základ organizace a malé organizace byl natolik neurčitý pojem, že by ho vůbec nebylo možné vymezit a tudíž ani stanovit výši pojistného.“ I přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ve znění účinného v rozhodné době bylo tedy možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit výši vyměřovacího základu zcela jednoznačně, tedy tak, že o něm nemohlo být žádných pochybností.

[21] Výše pojistného nebyla v dané věci předmětem pochybností. Tím byla právě samotná existence povinnosti žalobce platit pojistné také v období prvého pololetí roku 2007. Krajský soud správně v této otázce vycházel ze zjištění, podpořeného argumentací citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu, že vyměřovací základ pro stanovení pojistného pro organizace a malé organizace také pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo možné určit užitím běžných interpretačních metod na základě konkrétních ustanovení , jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

[22] Nikoli ústavně neakceptovatelný pokus o překonání vady zákona v absentující jednoznačné úpravě vyměřovacího základu pro určení pojistného také v období od 1. 1. do 30. 6. 2007 ( ), nýbrž užití standardních interpretačních postupů vyústilo v určení vyměřovacího základu pojistného, jehož zachování představuje nikým nezpochybněný (ani nezpochybňovaný) úmysl zákona platný i pro období od 1. 1. do 30. 6. 2007.

[23] Z uvedeného závěru vyplývá neoprávněnost kasační námitky dle Zákonná povinnost žalobce platit pojistné ve skutečnosti existovala od samého počátku, byť explicitně nebyla zákonem definována, ze zákona však nepochybně vyplývala a její vyjádření bylo dosaženo přípustným užitím běžných interpretačních metod.

[24] Obdobnou argumentací lze vyloučit také oprávněnost kasační námitky žalobce dle Žalovaná vycházela ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, který měl podklad ve spisech. Žalobce zásadně konstruuje tuto námitku na vyvráceném předpokladu neexistence zákonného podkladu pro stanovení povinnosti platit pojistné v rozhodném období. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, čj. - 88 nepochybně konstatuje nezbytnost kumulativní existence tří podmínek povinnosti organizace platit pojistné, avšak z toho nelze dovozovat, že zároveň souhlasí s tím, že tyto podmínky splněny nebyly. Shora vyloženou argumentací rozhodně dokazuje opak, z hlediska ústavní konformity potvrzený i citovaným názorem Ústavního soudu, takže skutkový stav, ze kterého žalovaná vycházela, a obsah spisů jsou ve skutečnosti v souladu.

[25] Z uvedených skutečností vyplývá, že ani jedna z kasačních námitek žalobce není důvodná. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl dle věta druhá

[26] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl dle , 2 Žalobci toto právo nepřísluší proto, že nebyl v řízení úspěšný, žalovanému právo nepřísluší vzhledem k povaze tohoto řízení, ostatně také proto, že mu žádné náklady, nad rozsah vyplývající z jeho úřední činnosti, nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2012

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu