Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 122/2012 - 4

- 6

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o návrhu žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2012, č. j. – 13,

takto:

I. Návrh s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) svým návrhem brojí proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým krajský soud postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému podle , (dále jen „ “), řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2012, č. j. 330/12, kterým žalovaná reagovala na žádost stěžovatele o určení advokáta.

[2] Součástí napadeného usnesení je i poučení o tom, že je proti němu přípustná kasační stížnost. Stěžovatel ovšem podal v reakci na toto usnesení návrh, v němž trvá na tom, že kasační stížnost proti němu není přípustná, a brojí proti dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, která označuje kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu za přípustnou (konkrétně proti nepublikovanému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, sp. zn. , rozsudku ze dne 27. 1. 2005, č. j. – 35, či rozsudku ze dne 28. 2. 2012, č. j. - 50, rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Svým návrhem stěžovatel především namítá „místní nepříslušnost MěS v Praze k vedení řízení a navrhuje, aby adresovaný soud vydanému rozhodnutí na listě 13-14, doručenému 9. srpna, odňal účinnost a dal závazný pokyn KS v Hradci Králové, aby proces nadále vedl.“

[3] Takový návrh je nutno odmítnout jako nepřípustný.

[4] Jak správně uvedl krajský soud v poučení svého usnesení, proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu je obecně přípustná kasační stížnost a stěžovateli nic nebránilo takovou kasační stížnost podat. On ovšem v podstatné části svého návrhu zjevně vyjadřuje vůli nepodat kasační stížnost ve smyslu a násl. a brojí proti judikatuře, jež její podání umožňuje. Za této situace by bylo v rozporu s jednoznačně projevenou vůlí stěžovatele, kdyby Nejvyšší správní soud v přímém rozporu s vyjádřeným právním názorem stěžovatele chápal jeho návrh jako kasační stížnost. Kasační stížností tedy jeho návrh není.

[5] Není-li ovšem tento návrh kasační stížností, není ani žádným jiným návrhem, o němž by zákon dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout. Stěžovatel se totiž domáhá toho, aby Nejvyšší správní soud „odňal účinnost“ usnesení krajského soudu ze dne 17. 7. 2012 a aby dal krajskému soudu „závazný pokyn“, aby řízení nadále vedl. Takto formulovaný návrh ovšem nelze podřadit žádnému typu návrhů, o nichž Nejvyššímu správnímu soudu přísluší podle rozhodovat. Jde tedy o návrh nepřípustný ve smyslu , a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než jej odmítnout. Za této situace nebylo ani namístě odstraňovat další vady podání, tedy nezaplacení soudního poplatku a neprokázané právní zastoupení stěžovatele.

[6] Uvedený závěr v žádném případě nemůže být pro stěžovatele překvapivý, neboť ke shodnému závěru Nejvyšší správní soud dospěl již v usnesení ze dne 11. 7. 2012, č. j. - 7, kterým Nejvyšší správní soud rozhodoval o návrhu stěžovatele v naprosto shodném, pouze aktualizovaném znění a se stejnými „argumenty“ jako v nyní posuzovaném případě. Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani nesouhlas stěžovatele s již ustáleným výkladem Nejvyššího správního soudu ohledně určení místní příslušnosti Městského soudu v Praze v řízeních směřujících proti rozhodnutím České advokátní komory, obsaženým mj. právě i v cit. rozsudku č. j. - 50, neboť ani nyní posuzovaný (v minulosti opakovaně předkládaný) návrh stěžovatele, jenž představuje směsici stěžovatelových příkazů či pokynů a argumentů pohybujících se na samotné hranici srozumitelnosti, nepřesvědčil Nejvyšší správní soud, že by měl svůj právní názor změnit. Pokud stěžovatel krajskému soudu vytýká, že svým nesprávným poučením o možnosti podat kasační stížnost a tedy případný přezkum „toliko protahuje zahájené řízení“, Nejvyšší správní soud je toho názoru, že je to naopak stěžovatel, kdo nepřeberným množstvím svých podání a procesních návrhů (velmi často totožného znění) činěných před krajskými soudy, resp. Nejvyšším správním soudem oddaluje meritorní řešení sporů, a spíše tak prokazuje, že jejich motivem je pouhé opětovné vyvolávání a vedení sporů, nikoliv ochrana práv stěžovatele.

[7] V souladu s ustanovením věta prvá bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2012

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu