Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 As 72/2012 - 18

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: A. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Slezská 14, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2011, č. j. CPR-10437-2/ČJ-2011-9CPR-V234, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2012, č. j. - 31,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2012, č. j. - 31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Vymezení věci

[1] Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2011, č. j. KRPA-58013/ČJ-2011-000022, Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort uložila žalobci správní vyhoštění. Dobu, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovila na tři roky a počátek této doby od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a původní rozhodnutí potvrdila.

[2] Žalobce proti rozhodnutí žalované podal dne 16. 12. 2011 žalobu, adresovanou Městskému soudu v Praze. Tomuto soudu byla žaloba doručena dne 19. 12. 2011. Usnesením ze dne 21. 12. 2011, č. j. – 11, rozhodl Městský soud v Praze o postoupení věci Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Krajskému soudu došla věc žalobce dne 31. 1. 2012. Žalobu proti rozhodnutí žalované krajský soud v záhlaví popsaným rozsudkem zamítl.

[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. V ní namítá, že žalovaná i krajský soud nesprávně posoudily otázku, zda okamžité vycestování představuje pro stěžovatele ohrožení na životě, tedy vážnou újmu ve smyslu , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ “). Stěžovatel trvá na tom, že v jeho případě je dán důvod znemožňující vycestování dle zákona o pobytu cizinců. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

II.

Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[5] Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a shledal přitom, že řízení před krajským soudem, jež vedlo k vydání tohoto rozsudku, trpělo vadami, ke kterým musí kasační soud přihlédnout z úřední povinnosti ( ). Řízení před krajským soudem bylo zmatečné ( ), neboť o žalobě rozhodoval nesprávně obsazený soud.

[6] Podle (ve znění účinném od 1. 1. 2012) ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění rozhoduje specializovaný samosoudce. Podle úpravy účinné do 31. 12. 2012 se na obsazení soudu ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění vztahoval , podle kterého krajský soud ve věcech správního soudnictví, nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců.

[7] Podle čl. II odst. 5 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o žalobách ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, podaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne specializovaný senát ve složení podle dosavadních právních předpisů. To platí i v případě zrušení rozhodnutí krajského soudu na základě kasační stížnosti. nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2012.

[8] V nyní projednávané věci je nesporné, že žaloba ve věci rozhodnutí o správním vyhoštění byla podána přede dnem nabytí účinnosti , konkrétně dne 16. 12. 2011. Tato žaloba však byla podána u místně nepříslušného soudu (Městský soud v Praze) a následně usnesením postoupena soudu místně příslušnému (Krajský soud v Praze), kterému došla až dne 31. 1. 2012. Rozhodující pro posouzení otázky, zda o ní měl rozhodovat samosoudce či specializovaný tříčlenný senát, je výklad pojmu „podání žaloby“, tedy zda je nutno podáním žaloby rozumět podání u jakéhokoli soudu, byť místně (a případně i věcně) nepříslušného, či zda je žaloba podána až ve chvíli, kdy dojde věcně a místně příslušnému soudu.

[9] Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu zcela jasně upřednostňuje první ze shora uvedených výkladů. Podle lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V případech žalob proti rozhodnutí o správním vyhoštění stanoví v pro podání žaloby lhůtu deseti dnů ode dne doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Podle je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu.

[10] Jak uvedl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 24. 9. 2008, č. j. – 41, pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ( ) nestanoví, u kterého soudu má být žaloba podána, jinak řečeno, nestanoví jako podmínku, že žaloba musí být podána u věcně a místně příslušného soudu. Takovou podmínku nestanoví v žádném ze svých ustanovení ani . Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku dále uvedl, že z „ pouze vyplývá, že podáním návrhu u soudu je zahájeno řízení a zahájení řízení má vedle účinků procesních i účinky hmotněprávní v podobě stavení běhu promlčecích a prekluzívních lhůt. Zákon tedy v tomto ustanovení uvádí jen okamžik zahájení řízení u soudu. Otázka místní příslušnosti soudu k projednání věci je pak řešena v ustanovení Má-li soud, u něhož byl návrh podán, za to, že k jeho vyřízení z hledisek uvedených v ustanovení až 5 (nyní až 3 , pozn. soudu) není místně příslušný, má postupovat v zákoně pro tento případ stanoveným postupem. V takovém případě je povinen postoupit podání k vyřízení soudu místně i věcně příslušnému dle (nyní , pozn. soudu). Z citovaných zákonných ustanovení tedy jednoznačně vyplývá závěr, že řízení se u soudu, bez ohledu na jeho místní příslušnost, zahajuje v tomto případě podáním žaloby a toto podání žaloby, tedy zahájení řízení u soudu, má v oblasti hmotného práva za následek i stavení běhu promlčecích a prekluzívních lhůt. Postoupení žaloby místně příslušnému soudu v důsledku podání žaloby k soudu místně nepříslušnému nemá vliv na běh lhůty k podání žaloby dle , neboť řízení u soudu jako takového je s popsanými hmotněprávními i procesními důsledky již zahájeno.“ Jinak řečeno, podáním žaloby u soudu, byť místně nepříslušného, je zachována lhůta pro podání žaloby (což není otázkou, jež je nutno řešit v nyní souzené věci). Současně je však také zahájeno řízení ve věci, neboť žaloba byla podána. Na tom nemůže ničeho změnit ani následné postoupení věci k vyřízení soudu příslušnému, neboť návrh již byl podán, řízení zahájeno a soud, kterému byla věc postoupena, v něm toliko pokračuje (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. - 112, publ. pod č. 1721/2008 Sb. NSS).

[11] Nejvyšší správní soud současně poukazuje na obdobný právní názor, který za podobné procesní situace zaujal Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 24. 2. 1995, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 6/1997. Podle tohoto rozhodnutí „v ustanovení není stanoveno, u kterého soudu má být žaloba podána. Proto k zahájení občanského soudního řízení (které má za následek i stavení běhu promlčecích lhůt) dochází dnem podání žaloby i u místně a věcně nepříslušného soudu, a to i když takový soud byl jen žalobcem požádán o „doručení žaloby“ místně nebo věcně příslušnému soudu“.

[12] Nejvyšší správní soud aplikoval shora uvedená teoretická východiska na projednávanou věc následujícím způsobem:

[13] Ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel žalobu podal (k poštovní přepravě) dne 16. 12. 2011. Městskému soudu v Praze žaloba došla dne 19. 12. 2011 – tohoto dne tedy bylo zahájeno ve smyslu řízení o žalobě. Usnesením ze dne 21. 12. 2011, č. j. – 11, rozhodl Městský soud v Praze o postoupení věci krajskému soudu. Krajskému soudu došla věc žalobce dne 31. 1. 2012. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že žaloby byla ve smyslu čl. II odst. 5 podána dne 16. 12. 2011, tedy v době přede dnem nabytí účinnosti a o věci měl proto rozhodnout specializovaný senát ve složení podle dosavadních právních předpisů.

[14] Z napadeného rozsudku je však zřejmé, že ve věci rozhodovala samosoudkyně. Z tohoto důvodu bylo řízení před krajským soudem, jehož výsledkem je kasační stížností napadený rozsudek, zmatečné. Byť stěžovatel námitku zmatečnosti v kasační stížnosti neuplatnil, Nejvyšší správní soud k ní přihlédl z úřední povinnosti a pro tuto vadu také rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ). Krajský soud bude v souladu se závazným právním názorem zdejšího soudu ( ) povinen o žalobě rozhodnout znovu, a to ve správném složení. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z důvodu vady zmatečnosti řízení nemohl věcně přezkoumat kasační námitku stěžovatele.

[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. května 2012

JUDr. Lenka Kaniová

předsedkyně senátu