Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 115/2011 - 59

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: T. H. D., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2011, č. j. – 28,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2011, č. j. – 28, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 9. 2010, č. j. 2009/45924-424, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku (dále též „úřad práce“) ze dne 14. 5. 2009, č. j.: 31/09/OSVČ. Tímto rozhodnutím úřad práce podle , o zaměstnanosti (dále též „zákon o zaměstnanosti“) žalobci odejmul povolení k zaměstnání, neboť shledal, že žalobce vykonával ve dnech 1. 4. 2009 a 2. 4. 2009 na provozovně zaměstnavatele úklidové práce v rozporu s platným povolením k zaměstnání (vydaným Úřadem práce v Jeseníku dne 7. 11. 2008 pod č. j. JEA-23-1/2007 na dobu od 1. 12. 2008 do 30. 11. 2009 u zaměstnavatele VÍTKOVICE POWER ENGINEERING, a. s. v pracovním zařazení 82116 Svářeč kovů – obsluha poloautomatického, automatizovaného svářecího stroje s místem výkonu práce VÍTKOVICE POWER ENGINEERING, a. s. – Jaroslava Ježka, č. p. 925/20, Jeseník) a bez povolení k zaměstnání k zaměstnavateli M. O.

V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný nepřisvědčil odvolání žalobce, v němž bylo namítáno, že se nejednalo o výkon práce ale o sousedskou výpomoc, což bylo potvrzeno výpověďmi pana O. a dalších cizinců, k nimž však úřad práce nepřihlédl, prohlásil je za účelové, což žalobce považuje za neodůvodněné. Při kontrole se kontrolní pracovníci cizinců vůbec nedotazovali a neumožnili se jim k věci vyjádřit. Žalobce dále v odvolání namítal, že kontrola proběhla v rozporu s , , neboť při ní nebyl přítomen tlumočník. Žalovaný konstatoval, že ze spisové dokumentace považuje za zcela jednoznačně prokázané, že žalobce vykonával práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, když nejméně dne 1. 4. 2009 prováděl úklidové práce na pracovišti Ranč Orel, jak je uvedeno v protokolu o výsledku kontroly. Podle žalovaného i tato „výpomoc“, jak ji nazývá žalobce, nesla znaky závislé práce: jednalo se o osobní výkon činnosti žalobce podle pokynů pana O., v době jím určené a na jeho pracovišti - Ranč Orel. Dále je podle žalovaného zřejmé, že byla stanovena naturální mzda v podobě stravy a piva. Žalovaný tak dospěl k závěru, že všechny uvedené skutečnosti naplňují znaky závislé práce definované v , (dále též „ “). Zda se jednalo o práci jménem pana O. a na jeho odpovědnost nelze dovodit, když, jak tvrdí žalobce, žádný pracovněprávní vztah uzavřen nebyl. Žalovaný však má s ohledem na výše uvedené za jednoznačně prokázané, že na pracovišti Ranč Orel došlo k umožnění výkonu nelegální práce a zároveň k výkonu práce v rozporu s povolením k zaměstnání, když žalobce pro ni neměl povolení k zaměstnání. K absenci tlumočníka při kontrole žalovaný uvedl, že žalobce nikdy neprohlásil, že neovládá český jazyk. Ve správním řízení navíc sám sepsal vyjádření v českém jazyce, z něhož je zřejmé, že úřední jazyk ovládá. Z uvedených důvodů označil žalovaný námitku žalobce týkající se absence tlumočníka při kontrole za irelevantní.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž namítal, že jím vykonávaná činnost nevykazovala známky závislé práce, ale sousedské výpomoci, kdy se žalobce se svými spolubydlícími rozhodl pomoci panu M. O. – majiteli restaurace sousedící s jejich ubytovnou – s jarním úklidem. Žádnou mzdu ani jinou odměnu za tuto činnost neměli slíbenou ani ji neočekávali, chtěli si jen zkrátit volný čas a být nějakým způsobem užiteční. Pokud jim majitel restaurace nabídl oběd a pivo, není to důkazem toho, že zde vznikl pracovněprávní či obdobný vztah. Výklad, že jakákoliv činnost vykonávaná ve prospěch jiné osoby, by automaticky a bez ohledu na další okolnosti znamenala nelegální práci, by vedla k absurdnímu závěru, že když žalobce pomůže staré sousedce s nákupem do schodů a ona ho za to odmění čokoládou nebo pozváním na kávu, musí s ní mít uzavřenu dohodu o provedení práce. Zde by podle žalobce měla být brána v úvahu otázka společenské nebezpečnosti o které se zmiňuje úřad práce ve svém rozhodnutí, v němž uvedl, že „společenská nebezpečnost výkonu práce bez povolení k zaměstnání plyne především ze skutečnosti, že účastník řízení svým jednáním vytvořil prostor pro neregulovaný přístup pracovních sil ze zahraničí na domácím trhu a toto jednání správní orgán kvalifikuje jako zvlášť závažné“. V posuzovaném případě, kdy byl prováděn jednodenní několikahodinový jarní úklid prostor přiléhajících k provozovně M. O. je takový závěr úřadu práce o zvláštní závažnosti podle žalobce neopodstatněný. Žalobce dále poukázal na nepřítomnost tlumočníka u prováděné kontroly a uzavřel, že rozhodnutí žalovaného považuje za neodůvodněné a poškozujícího jej na jeho právech. Navrhl proto, aby Městský soud zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2011, č. j. – 28, rozhodnutí žalovaného i úřadu práce zrušil, věc vrátil úřadu práce k dalšímu řízení a žalovanému uložil, aby uhradil žalobci náklady řízení ve výši 2000 Kč, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku. V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve konstatoval, že mu je z úřední činnosti známo, že pan M. O. podal žalobu proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 20. 8. 2010, č. j. 2010/50011 – 424, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku ze dne 27. 5. 2010, č. j. JEA-2010/95012-4, jímž byla jmenovanému podle § 140 odst. 4 zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Správního deliktu se měl pan O. dopustit tím, že dne 1. 4. 2009 umožnil cizím státním příslušníkům výkon nelegální práce spočívající v provádění úklidu pokáceného porostu na jeho pozemku a dále výkon nelegální práce spočívající v provádění úklidových prací kolem provozní budovy (Steak salon), mezi nimiž byl i žalobce. Řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . Z obsahu správního spisu v něm založeného soud zjistil, že obsahuje totožný protokol o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009. K oznámení o zahájení správního řízení pan O. sdělil, že cizinci prováděli úklidové práce pro něho jako pro fyzickou osobu, nikoliv jako pro podnikatele a zaměstnavatele. Tyto práce nevykonávali v jakémkoliv pracovněprávním vztahu. Podle pana O. šlo o občanskou výpomoc, která nesouvisela s provozem jeho společnosti a nešlo o plnění úkolů souvisejících se zajištěním nebo poskytováním služeb jeho společnosti. Doplnil, že za brigádnickou činnost nebyla sjednána žádná finanční odměna. Pokud mu cizinci ve svém volném čase pomáhali, nešlo o žádné plnění běžných úkolů, ani o žádnou formu pracovní činnosti, jak ji mají na mysli příslušné pracovněprávní předpisy.

Městský soud dále konstatoval, že správní orgány obou stupňů vycházely toliko z protokolu o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009 a protokolu o kontrole z téhož dne. Ze spisu sp. zn. soud ověřil, zda správní orgány opatřily i další podklady pro vydání rozhodnutí a zjistil, že nikoliv. Za situace, kdy protokol o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009 a protokol o kontrole z téhož dne jsou považovány za klíčové důkazy, z nichž vycházely správní orgány obou stupňů, je třeba, aby byly konkrétní, jednoznačné a prokazovaly tvrzené skutečnosti. V daném případě je v protokolu o kontrolních zjištěních konstatováno, že osm cizinců vykonávalo činnost spočívající v pomocných a úklidových pracech. V protokolu o kontrole je zachyceno vyjádření pana O., který od samého počátku tvrdil, že se jednalo o dobrovolnou výpomoc za stravu, čímž dokazování skončilo. Správní orgán nezajistil ani výpověď žalobce a ostatních cizinců, aby mohl alespoň porovnat jejich výpovědi. Zjištěný skutkový stav v řízení před správním orgánem tak městský soud označil za zcela nedostatečný, neboť záznam o kontrole a protokol o skutkovém zjištění je příliš stručný a neurčitý. Podle městského soudu nelze na základě těchto důkazů učinit závěr, že by žalobce prováděl úklidové práce v pracovněprávním nebo obdobném poměru. Žalobce i pan O. se během správního řízení opakovaně bránili tím, že šlo jen o výpomoc s úklidem po zimě. Za situace, kdy nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, nebylo možné označit aktivitu žalobce za výkon závislé práce ve smyslu .

K žalobcem namítanému porušení práva na tlumočníka městský soud s poukazem na znění uvedl, že povinnost ustanovit určit tlumočníka vzniká správnímu orgánu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před správním orgánem. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama. Městský soud se s žalovaným ztotožnil v tom směru, že tato povinnost správnímu orgánu nevyvstala, neboť žalobce svá práva v řízení účinně hájil, když písemně reagoval na přípisy úřadu práce.

Městský soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění a byla tak porušena zásada materiální pravdy zakotvená v . Vzhledem k tomu, že shledal pochybení zejména v řízení před úřadem práce, které však žalovaný nenapravil, zrušil postupem podle také rozhodnutí úřadu práce.

Shora uvedený rozsudek městského soudu napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v , c) a d) , (dále též „ “). V prvé řadě namítal zmatečnost řízení, spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen. Stěžovatel poukázal na znění a rozvrh práce městského soudu pro rok 2010 a konstatoval, že podle rozvrhu práce ani uvedeného ustanovení nebyl samosoudce soudního oddělení 1 Ad oprávněn rozhodovat ve věcech odejmutí povolení k zaměstnání cizinci podle zákona o zaměstnanosti, neboť tato pravomoc přísluší specializovaným senátům.

Stěžovatel dále namítal nesprávnost závěru městského soudu, který po nahlédnutí do spisu téhož soudu vedeného pod sp. zn. , shledal, že správní orgány rozhodovaly pouze na základě protokolu o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že při původním projednávání odvolání M. O. bylo rozhodnutí úřadu práce o uložení pokuty ze dne 27. 5. 2009, č. j. JEA-2009/28707-4, rozhodnutím žalovaného o odvolání ze dne 3. 3. 2010, č. j. 2009/53898-424, zrušeno a věc byla úřadu práce vrácena k dalšímu projednání. Do spisové dokumentace poté bylo založeno dalších 41 příloh, které se staly podklady pro vydání rozhodnutí a není tudíž pravdou, že by správní orgány rozhodovaly pouze na základě protokolu o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009 a protokolu o kontrole z téhož dne.

Stěžovatel poukázal na skutečnost, že řízení ve věci odejmutí povolení k zaměstnání bylo rozhodnuto teprve poté, kdy došlo k pravomocnému uložení pokuty zaměstnavateli za umožnění výkonu nelegální práce. Správní orgány tedy vyčkaly, dokud nebude pravomocně prokázáno, že došlo k výkonu práce v rozporu s vydanými povoleními k zaměstnání a teprve poté žalobci a ostatním cizincům tato povolení pravomocně odejmuly. Stěžovatel dodal, že pokuta uložená M. O., jakožto zaměstnavateli, za umožnění výkonu nelegální práce, je stále pravomocná a že o žalobě proti rozhodnutí o uložení pokuty doposud specializovaným senátem nebylo rozhodnuto. Přesto si samosoudce o této věci dokázal udělat úsudek, přičemž presumoval, že výkon nelegální práce v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání prokázán nebyl. Podle stěžovatele je zcela jednoznačné, že správní delikt zaměstnavatele spočívající v umožnění výkonu nelegální práce žalobci v rozporu s jemu vydaným povolením k zaměstnání bezprostředně souvisí s následným odejmutím povolení k zaměstnání. Pokud tedy samosoudce konstatoval, že nebyl prokázán výkon práce ze strany žalobce v rozporu s povolením k zaměstnání, v podstatě tím podle stěžovatele konstatoval, že nebyl prokázán ani správní delikt umožnění výkonu nelegální práce, ačkoli specializovaný senát o této věci dosud vůbec nerozhodl. Tím dle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho procesních práv také v soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí o uložení pokuty, jelikož samosoudce, který není kompetentní rozhodovat v řízení o jiných správních deliktech konstatoval, že skutek, v němž bylo naplnění skutkové podstaty správního deliktu spatřováno, nebyl prokázán.

Podle další námitky stěžovatele se městský soud nevypořádal s argumentací žalovaného uvedenou v přezkoumávaném rozhodnutí. Pokud soud tvrdí, že činnost žalobce nevykazovala znaky závislé práce, pak by dle názoru stěžovatele měl vyvrátit závěry uvedené v rozhodnutí o odvolání, což však neučinil a závěr žalovaného odmítl jedinou větou, aniž by se vůbec odůvodnění rozhodnutím žalovaného zabýval.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc mu vrátil k novému projednání a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hledisek stanovených v a 3 a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Stěžovatel se v kasační stížnosti výslovně dovolával důvodů uvedených v , c) a d)

Podle lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a zaměstnanec stěžovatele, který za něj vystupuje, má v souladu s vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením a 3

Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je třeba rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

Dříve než se Nejvyšší správní soud mohl zabývat samotnou hmotněprávní podstatou věci, byl povinen zkoumat dodržení základních procesních pravidel při vydání kasační stížností napadeného rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že při rozhodování ve věci byl městský soud nesprávně obsazen, a řízení před ním bylo proto zmatečné.

Podle krajský soud ve věcech správního soudnictví, nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců. Podle odst. 2 téhož ustanovení ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění, uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti, sociální péče a státní sociální podpory, ve věcech přestupků, mezinárodní ochrany, jakož i v dalších věcech, v nichž tak stanoví zvláštní zákon, rozhoduje specializovaný samosoudce.

Citovaná ustanovení, stejně jako obdobná ustanovení , (§ 36), či zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) - § 2 odst. 9, § 314a t. ř. stanoví základní pravidla pro obsazení soudu a výjimky z nich. Ve správním soudnictví v řízeních před krajským soudem, tedy obecně rozhoduje senát složený z předsedy a dvou soudců a výjimky z tohoto pravidla, v nichž rozhoduje samosoudce, jsou taxativně vymezeny v

Smysl a účel uvedených pravidel a výjimek z nich je zřejmý. Pro většinu věcí řešených krajskými soudy ve správním soudnictví stanoví, že mají být rozhodovány kolegiálně, a to senátem složeným ze tří soudců, neboť takové obsazení soudu považuje zákonodárce za vhodné zejména s ohledem na obecnou typovou obtížnost a závažnost projednávaných věcí. Kvůli úspoře veřejných prostředků a za účelem zjednodušení řízení v některých vybraných věcech, které zákonodárce považuje za typově jednodušší, stanoví výjimku z pravidla, že v těchto věcech rozhoduje krajský soud ve správním soudnictví samosoudcem.

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodoval ve věci přezkumu rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí úřadu práce, jímž tento odejmul žalobci povolení k zaměstnání. Jednalo se tedy o věc vydání či odnětí povolení k zaměstnání cizince spadající pod zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí, které upravuje část čtvrtá zákona o zaměstnanosti. Při vydání napadeného rozsudku městského soudu ve věci rozhodovala samosoudkyně. Takový postup je ovšem v rozporu se zákonem, neboť povolování zaměstnávání cizinců není uvedeno ve výčtu věcí, o nichž ve smyslu rozhoduje samosoudce, a je proto nutné, aby o těchto věcech soud rozhodoval podle , tedy v tříčlenném senátě složeném z předsedy a dvou soudců. Na projednávanou věc je proto třeba aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. – 32, (dostupný z: ), v němž zdejší soud vyslovil, že rozhodoval-li místo senátu ve věci samosoudce, jedná se o rozhodování soudu v nesprávném obsazení zakládající zmatečnost řízení [ ].

Povolování zaměstnání cizinců nelze podřadit pod žádnou z kategorií, vymezených v ustanovení , neboť je nelze kvalifikovat jako věci uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti. Jak již bylo uvedeno výše, žalobci bylo úřadem práce odňato povolení k zaměstnání a žalobce tudíž v posuzované věci, v níž se jednalo o přezkum tohoto rozhodnutí, nebyl v postavení uchazeče o zaměstnání ve smyslu zákona o zaměstnanosti v nyní platném znění, podle kterého uchazečem o zaměstnání je fyzická osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání krajskou pobočku Úřadu práce, v jejímž územním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. V době vydání napadeného rozhodnutí bylo znění zákona o zaměstnanosti prakticky shodné: Uchazečem o zaměstnání je fyzická osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání.

Nutno zdůraznit, že je třeba rozlišovat věci uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci na straně jedné a věci týkající se povolování zaměstnávání cizinců na straně druhé. Vyplývá to především ze systematiky zákona o zaměstnanosti, kdy každá z těchto oblastí je upravena v jiné části zákona o zaměstnanosti. Ustanovení řešící věci uchazečů o zaměstnání se nacházejí v části druhé (zprostředkování zaměstnání), hlavě II. tohoto zákona (zprostředkování zaměstnání krajskými pobočkami úřadu práce – dříve zprostředkování zaměstnání úřady práce), kdežto ustanovení týkající se zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí - pod něž spadá též povolování k zaměstnávání cizinců (a jejich odnímání) – se nacházejí v části čtvrté, hlavě II. téhož zákona. Rozhodnutí, resp. povolení k zaměstnání cizince, včetně procesu jeho vydání či naopak odejmutí, je přitom jiného charakteru (i ve smyslu závažnosti jeho dopadů), než rozhodnutí o zařazení uchazeče do evidence uchazečů o zaměstnání či o ukončení vedení v evidenci, event. o vyřazení uchazeče z této evidence. Povolení k zaměstnání cizince je vydáváno před přijetím do zaměstnání a je zákonem požadovaným předpokladem pro přijetí cizince do zaměstnání. Rozdílný je též obsah těchto rozhodnutí; rozhodnutí o povolení zaměstnání cizince musí obsahovat zákonem požadované náležitosti (§ 92 odst. 3 zákona o zaměstnanosti) a je vydáváno na určitou dobu – nejdéle na 2 roky. Případné nevydání povolení k zaměstnání cizince a tím spíše jeho odejmutí, je z hlediska jeho dopadů do právní sféry cizince nepochybně závažnější než případné vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, či ukončení vedení této evidence. Proto i přezkoumání rozhodnutí o vydání povolení k zaměstnání cizince či jeho odejmutí je typově obtížnější než rozhodování ve věcech z oblasti vedení evidence uchazečů o zaměstnání.

Dále je nutno zdůraznit, že pravomoc k rozhodování o věcech povolení k zaměstnání cizince samosoudcem nevyplývá ani z žádného jiného zvláštního zákona. Rozhodování samosoudcem přitom představuje snížení standardu ochrany subjektivních práv účastníků řízení, a je proto nepřípustné aplikovat na základě extenzivní (rozšiřující) interpretace na věci, které v tomto ustanovení nejsou výslovně uvedeny. V již citovaném rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. – 32, se k této otázce Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, že pokud místo samosoudce rozhodoval senát, jde sice také o nesprávné obsazení soudu, ale není to vadou takové intenzity, která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně. V takovém případě není žalobce nikterak krácen na svých subjektivních právech veřejnoprávního charakteru.

Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že řízení před tímto soudem bylo zmatečné, přičemž tato zmatečnost spočívala v tom, že soud byl nesprávně obsazen. Byl proto naplněn důvod pro podání kasační stížnosti podle s. ř. s, kasační stížnost je důvodná a Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Samotnou hmotně právní podstatou věci se již Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť je nutno, aby městský soud nejdříve posoudil žalobní námitky v řádném řízení. Teprve závěry rozhodnutí vydaného jako výsledek řízení za dodržení veškerých zákonných procesních náležitostí by bylo možné podrobit případnému přezkumu v řízení o kasační stížnosti.

Podle zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze nyní bude, aby ve věci rozhodl znovu v tříčlenném senátě, složeném z předsedy a dvou soudců a určeném podle rozvrhu práce.

V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne v souladu s také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2012

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu