Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 Azs 17/2012 - 14.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Azs 17/2012 - 14
3 Azs 17/2012 - 17
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jana Rutsche, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: G. V., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2010, č. j. OAM-574/VL-07-LE18-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2011, č. j. 28 Az 43/2010 – 26,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 8. 2010, č. j. OAM-574/VL-07-LE18-2008. Rozhodnutím správního orgánu bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12 , § 13 , § 14 , § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “) neuděluje. Žalovaný v tomto řízení přitom rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2010, č. j. 63 Az 64/2008 - 25.
Krajský soud se s posouzením žádosti žalovaným ztotožnil, přičemž svoje úvahy a závěry podrobně rozebral a odůvodnil. Ověřil, že správní orgán při svém rozhodování nejprve vycházel ze žádosti žalobce ze dne 8. 8. 2008 a z pohovoru ze dne 18. 8. 2008. Tehdy správní orgán žádost žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vyhodnotil jako zjevně nedůvodnou s tím, že vstupem do azylového řízení pokoušel zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky a žádost s odkazem na § 16 odst. 2 zákona o azylu svým rozhodnutím ze dne 19. 8. 2008 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal žalobu, které Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, č. j. 63 Az 64/2008 - 25 vyhověl s tím, že se správní orgán nevypořádal s otázkou, zda-li žalobce případně nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Podkladem pro druhé rozhodnutí žalovaného, kromě již zmiňované žádosti žalobce a pohovoru, byl dále doplňující pohovor konaný dne 30. 7. 2010. Žalobce znovu potvrdil, že se státními orgány Ukrajiny žádné problémy neměl. V r. 2000 byl svědkem vraždy, což oznámil na policii, a poté mu bylo vyhrožováno neznámými muži a doporučen odchod, pokud nechce pohřbít syna. Nevyloučil spojení neznámých mužů s policií, neboť se dostavili poté, co vraždu na policii oznámil. Zalekl se, protože jeho první syn zemřel, a proto opustil Ukrajinu. O pomoc se nikam neobrátil. Do České republiky dojížděl již od r. 1996 za prací. Nejprve měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, v r. 2007 ztratil doklady a jeho žádost o prodloužení pobytu byla zamítnuta. Od května do července 2008 pobýval v České republice bez řádného povolení, byl zadržen policií a bylo mu uděleno správní vyhoštění. Poté si podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Po přezkoumání rozhodnutí žalovaného krajský soud shodně jako žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky ani pro udělení azylu podle § 12 , 13 a 14 zákona o azylu , a ani pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a 14b téhož zákona. Námitky žalobce tak neshledal důvodné a žalobu s odkazem na § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “) zamítl.
Kasační stížnost proti tomuto rozsudku stěžovatel podal z důvodů § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. s. ř. s. Jak rozhodnutí žalovaného, tak napadený rozsudek, stěžovatel označil za nepřezkoumatelné, neboť dostatečně nevysvětlily, zda opravdu bylo po stěžovateli spravedlivé požadovat, aby vyhledal ochranu před pronásledovateli u ukrajinských úřadů. Ani v jednom z rozhodnutí dále nebyla vedena úvaha v tom smyslu, zda je opravdu pronásledování stěžovatele po 10 letech tak nepravděpodobné, když přitom pachateli vraždy (jejímž svědkem stěžovatel byl) i nadále hrozí trestní stíhání. Je třeba odmítnout argument, že manželce a synovi (kteří zůstali na Ukrajině) se nic nestalo, takže stěžovateli nic nehrozí, neboť svědčit může jen stěžovatel, a nikoliv manželka a syn. Stěžovatel se dále domnívá, že žalovaný se nedostatečně řídil rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 63 Az 64/2008 , ač byl právním názorem obsaženým v tomto rozsudku vázán, což představuje vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a důvod kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. Žalovaný totiž v žalobou napadeném rozhodnutí ani neuvedl, že jeho první rozhodnutí bylo zrušeno soudem a že soud v tomto rozsudku vyslovil určitý právní názor. S tím souvisí i skutečnost, že žalovaný se podmínkami doplňkové ochrany ve skutečnosti vůbec nezabýval, pouze formalisticky uvedl, že žalobci vážná újma nehrozí, neboť k události došlo již před 10 lety a rodině žalobce se nic nestalo. Pokud jde o důvody přijatelnosti kasační stížnosti, stěžovatel se domnívá, že dosud nebyla Nejvyšším správním soudem řešena otázka: „Je možno považovat za přezkoumatelné takové rozhodnutí o mezinárodní ochraně, které Ministerstvo vnitra vydalo poté, co soud již jednou jeho rozhodnutí zrušil a ve kterém však tato skutečnost vůbec není zmíněna?“ Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s. s. ř. s. , tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud přitom vycházel ze svého precedentního usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelem tvrzená přijatelnost v podané kasační stížnosti nesplňuje výše uvedená kritéria.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že kasační námitky stran nedostatečného posouzení obav stěžovatele z nebezpečí, které mu hrozí od soukromých osob v případě návratu na Ukrajinu, jsou opakováním námitek žalobních, s nimiž se věcně, a přitom poměrně podrobně, vypořádal již krajský soud, a posoudil je jako nedůvodné. S jeho závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Stejně tak platí, že s obdobnými kasačními námitkami, jakož i s dalšími kasačními námitkami stěžovatele, se dostatečně vypořádala již dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu.
V dané věci jde o případ tvrzeného vyhrožování ze strany soukromých osob, což ve smyslu platné právní úpravy azylovým důvodem, ani relevantním důvodem doplňkové ochrany, není. Ostatně i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60) plyne, že Žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském státě je podle § 12 , § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona č. 325/1999 Sb. , ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Obdobně lze dále poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, v němž se uvádí: Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.
K námitkám stěžovatele, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ani neuvedl, že jeho první rozhodnutí bylo zrušeno soudem a že soud v tomto rozsudku vyslovil určitý právní názor, a že se v souvislosti s tím žalovaný podmínkami doplňkové ochrany ve skutečnosti vůbec nezabýval, které stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud souhrnně uvádí, že takové skutečnosti stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Ostravě neuváděl, a Nejvyšší správní soud je nemohl brát při svém rozhodování v potaz ani s ohledem na znění § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. , ve spojitosti i s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. K tomu ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49), uvádí: Ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že stěžovatel právě s těmito námitkami spojoval přijatelnost své kasační stížnosti, nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli dát za pravdu ani v tomto směru.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti ani z úřední povinnosti, kdy nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu