Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 15/2012 - 18

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní

věci žalobce: O. M., nar. X., státní příslušnost Ukrajina, t.č. pobytem X, proti žalovanému:

Policie ČR, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, odd. pobytové

kontroly, pátrání a eskort, Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 3.2.2012 č.j. KRPA-74143/ČJ-2011-000022,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí ze dne 3.2.2012 č.j.

KRPA-74143/ČJ-2011-000022, kterým žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 3 zákona č.

o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění stanovené

rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy, odborem cizinecké

policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 9.11.2011 pod č.j. KRPA-74143/ČJ-

2011-000022 podle o 90 dnů.

Žalobce vytýká žalovanému, že rozhodnutím, kterým byla prodloužena doba zajištění

o dalších 90 dnů, byl zkrácen na svých právech. Rozhodnutí bylo vydáno v rozporu

s ustanovením § 124 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, dále v rozporu s ustanovením § 68

odst. 3, a a 3 a neposlední řadě měl žalovaný porušit

článek 1y a článek 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2 1A 15/2012

odkazuje na základní zásady , mezi něž patří zásada hospodárnosti a rychlosti

řízení, podle níž má správní orgán vyřizovat věc bez zbytečných průtahů. Poukázal na to, že

v důsledku zajištění dochází po určitou dobu ke zbavení osobní svobody. Jak vyplývá z čl. 15

Směrnice ES 2008/115, která byla transponována do znění novely cizineckého zákona,

jakékoliv zajištění musí trvat co nejkratší dobu a pouze, pokud jsou s náležitou pečlivostí

činěny úkony směřující k vyhoštění. Žalovaný napadeným rozhodnutím prodloužil dobu

zajištění o 90 dnů, čímž celkovou dobu zajištění stanovil na zákonné maximum, tak jak je

stanoveno v ustanovení Žalobce má výhrady zejména

proti okolnostem a způsobu, jímž došlo k předání napadeného rozhodnutí. Dne 3.2.2012

opustil v doprovodu sociálních pracovníků Zařízení pro zajištění cizinců za účelem převozu

do Pobytového střediska Kostelec nad Orlicí, jelikož má v současné době stále statut žadatele

o azyl. Na vlakovém nádraží v Mladé Boleslavi byla žalobci sociálním pracovníkem

zakoupena jízdenka do Kostelce nad Orlicí, kam se měl dále vlakem dopravit. Avšak ještě

před příjezdem vlaku byl doprovázející sociální pracovník telefonicky vyrozuměn cizineckou

policií, že je nezbytné žalobce dopravit zpět do záchytného zařízení, kde bylo pak následně

žalobci předáno napadené rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Žalobce se domnívá, že za

těchto okolností, kdy opustil Zařízení pro zajištění cizinců, nemělo být rozhodnutí o

prodloužení doby zajištění vůbec vydáno. Žalobce je přesvědčen, že jeho vydáním žalovaný

porušil ustanovení .

Vzhledem k závažnosti institutu zajištění žalovaný se měl podle žalobce věnovat více

odůvodnění rozhodnutí, vycházet ze současné situace, popřípadě změn okolností. Jen odkaz

na předchozí jednání žalobce, z něhož je zřejmé nebezpečí skrývání a pokračující protiprávní

činnosti, považuje žalobce za nedostatečné. Argumentaci žalovaného o složitosti přípravy

výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce považuje za příliš obecnou a za pouhou

citaci zákonného ustanovení, která se objevuje v každém rozhodnutí o zajištění. Za

nepřípustné považuje žalobce odůvodnění ohledně prodlužování doby zajištění probíhajícím

azylovým řízením, které je překážkou realizace rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle

žalobce je samozřejmé, že před realizací správního vyhoštění je správní orgán povinen vyčkat

pravomocného rozhodnutí ve věci azylu. Tato skutečnost nemůže být sama o sobě důvodem

pokračující zajištění cizince.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že k prodloužení zajištění cizince přistoupil na

základě zjištěného stavu věci, o kterém nebylo důvodných pochybností podle § 124 odst. 3

zákona o pobytu cizinců. Při svém rozhodování shledal podmínku

daného ustanovení, neboť prodloužení doby zajištění bylo ve věci realizace správního

vyhoštění nezbytné. Závěr, proč přistoupil k prodloužení doby zajištění, vyjádřil

v odůvodnění a jasně poukázal na skutečnosti, které vedou k vydání napadeného rozhodnutí.

Správní orgán činil veškeré kroky směřující k realizaci vyhoštění, avšak v této právní věci

vyvstala objektivní překážka, tedy vedené řízení o mezinárodní ochraně. Poukázal na znění

ustanovení § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, o vykonatelnosti rozhodnutí správního

vyhoštění a na ustanovení zákona o azylu, ve znění

pozdějších předpisů, upravující odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní

ochraně. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu s ustanovením § 119 odst. 6 zákona o

pobytu cizinců, neboť ze spisu vyplývá, že žalobce podal v době, kdy mu bylo vydáno

rozhodnutí o zajištění cizince, žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tato žádost byla

příslušným orgánem dle § 16 písm. f) zákona o azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

Z gramatického výkladu uvedených ustanovení dovodil, že rozhodnutí o správním vyhoštění

nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí vykonatelné.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3 1A 15/2012

Žalovaný je přesvědčen o tom, že svými úkony naplnil dikci článku 15 Směrnice ES

2008/115, když s náležitou pečlivostí učinil veškeré úkony směřující k vyhoštění. Za poslední

překážku označil řízení o mezinárodní ochraně, o které rozhoduje jiný orgán a do jehož

pravomoci nemůže zasáhnout. Žalovaný nesouhlasí ani s formální žalobní námitkou, že

napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno. V rozhodnutí konkrétně a logicky vyjádřil, proč

přistoupil k prodloužení doby zajištění a uzavřel, že v zájmu ochrany chráněných zájmů je

nutné dobu zajištění cizince prodloužit a to z důvodu předcházení dalšího protiprávního

jednání, neboť z předchozího jednání je zřejmé, že žalobce opětovným způsobem porušoval

právní předpisy České republiky. Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění je rozhodnutím

svého druhu, které upravuje dobu, resp. délku zajištění a nikoliv rozhodnutím, které by se

vypořádávalo s otázkou, zda došlo ke splnění podmínek zajištění cizince podle § 124 odst. 1

zákona o pobytu cizinců. Úkolem žalovaného bylo vypořádat se s odlišnou otázkou, tedy zda

existují důvody pro prodloužení doby trvání zajištění a posoudit, zda je v době trvání zajištění

výkon správního vyhoštění potencionálně možný. Žalovaný nepopírá, že subjektivním právem

cizince je podat žádost o azyl, na druhou stranu se domnívá, že toto právo by mělo být

uplatňováno v odůvodněných případech a nepoužíváno jako prostředek pozastavení výkonu

správního rozhodnutí či jako nový „opravný prostředek“ neoprávněně pobývajících cizinců.

Žalovaný se domnívá, že v tomto případě byla žádost o udělení azylu podána účelově a to

z důvodu, aby byl výkon rozhodnutí prozatím nepozastaven. Tato domněnka vychází ze

samotného jednání žalobce, neboť se sám nedostavil k příslušnému orgánu, ale byl z moci

úřední zajištěn, resp. policisty vypátrán. Žalovaný tak odkazuje na rozsudek Nejvyššího

správního soudu č.j. ze dne 9.2.2006, podle něhož by se žádost o udělení

mezinárodní ochrany měla podat bezprostředně poté, co k tomu má cizinec příležitost.

Z provedeného šetření je naprosto zřejmé, že okolnosti, které by bránili cizinci podat žádost o

azyl, nenastaly, naopak na území České republiky se skrýval, neboť si byl vědom, že má na

území České republiky uložené správní vyhoštění.

Pokud žalobce poukazuje na okolnosti předání rozhodnutí ze dne 3.2.2012, žalovaný

uvádí, že o této věci není obeznámen. Ze spisového materiálu je patrné, že správní orgán

nevydal příkaz k propuštění dle ustanovení § 126, ale naopak v uvedený den učinil správní

orgán pouze jeden úkon, a to rozhodl o prodloužení doby trvání zajištění o 90 dnů a toto

rozhodnutí bylo žalobci řádně doručeno.

Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí

z hlediska námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je vázán. Podle § 51 odst. 1

, , ve znění pozdějších předpisů, rozhodl soud bez

nařízení jednání, když účastníci řízení s tímto postupem souhlasili. Při přezkoumání

napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době

rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu

vyplynulo, že žalobce byl dne 8.11.2011 omezen na osobní svobodě a zajištěn dne 9.11.2011

bylo vydáno rozhodnutí o zajištění dle , c)

Tímto rozhodnutím byla stanovena doba zajištění na 90 dnů od omezení osobní svobody a to

s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění.

Dne 9.11.2011 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a dne 14.11.2011 žalobce učinil

prohlášení o mezinárodní ochraně, o které bylo rozhodnuto dne 28.12.2011. Návrh byl

zamítnut jako zjevně nedůvodný. Dne 4.1.2012 žalobce podal žalobu ke krajskému soudu.

Ve dnech 18.11.2011, 1.12.2011, 29.12.2011, 12.1.2012, 27.1.2012 byla provedena šetření: lustrací v informačních systémech, vlastního šetření, sdělení Zařízení pro zajištění

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 1A 15/2012

cizinců, odboru azylové a migrační politiky a nevládních organizací. Z těchto nebyly zjištěny

nové informace, které by vedly k ukončení zajištění cizince.

Jak bylo výše uvedeno, dne 3.2.2012 vydal žalovaný napadené rozhodnutí.

V odůvodnění uvedl, že do současné doby se přes přihlédnutí k předpokládané složitosti

přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění nepodařilo ho realizovat. Konstatoval, že

realizace správního vyhoštění nemůže být dosud vykonána a to z důvodu objektivní překážky

vyhoštění. Jedná se o skutečnost, že doposud nebylo ukončeno řízení o mezinárodní ochraně.

Vykonatelné rozhodnutí příslušného správního orgánu ve věci azylového řízení je pro správní

orgán závazné. Poukázal na ustanovení § 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož období, kdy

je na cizince pohlíženo jako na žadatele o mezinárodní ochranu, se na tohoto cizince

nevztahuje působnost tohoto zákona a není tedy možné realizovat správní vyhoštění z území

České republiky. Po přezkoumání podmínek zajištění žalovaný dospěl k závěru, že v případě

žalobce existuje nebezpečí skrývání a protiprávní činnosti. V této souvislosti odkázal na

předchozí rozhodnutí o zajištění ze dne 9.11.2011.

Jak vyplývá ze správního spisu, žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Tato

skutečnost však sama o sobě není překážkou pro zajištění cizince, což vyplývá z ustanovení §

124a zákona o pobytu cizinců. Je zřejmé, že prodloužit dobu zajištění lze jen za podmínky, že

bylo rozhodnuto o zajištění cizince, proto je soud toho názoru, že podání žádosti o udělení

mezinárodní ochrany nebrání v tom, aby správní orgán rozhodl o prodloužení zajištění.

Výkon správního vyhoštění je možný pouze při splnění předpokladu, který je vydání

pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle názoru soudu žalovaný správně

odkázal na znění ustanovení § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, podle něhož rozhodnutí o

správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, je

vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se: a) mezinárodní ochrana neuděluje, b)

žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná, c) řízení o udělení

mezinárodní ochrany zastavuje nebo d) azyl nebo doplňková ochrana odnímá, jestliže marně

uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany

nebo jestliže podle zvláštního právního předpisu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva

ve věci mezinárodní ochrany nemá odkladný účinek. Rozhodnutí o správním vyhoštění není

vykonatelné, přizná-li soud na žádost cizince jeho žalobě odkladný účinek.

S odkazem na znění tohoto ustanovení žalovaný konstatoval překážku k realizaci

správního vyhoštění a vyvrátil, že by došlo z jeho strany k průtahům při realizaci vyhoštění.

Žalobce v žalobě namítá, že odůvodnění rozhodnutí je nedostatečné s tím, že nelze

argumentovat probíhajícím řízením o mezinárodní ochraně a podání žádosti o udělení

mezinárodní ochrany přikládat k jeho tíži.

Podle již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „institut zajištění cizince a

jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců (až na 180 dní, resp. 90 dní v případě

cizince mladšího 18 let) představuje mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do

ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí

nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v článku 7 odst. 1y základních práv a

svobod“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2010 č.j. -74

publikovaný pod č. 2129/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Zajištění cizince za účelem

správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze

v souladu se zákonem,u au a v neposlední řadě s Úmluvou, jíž je Česká

republika vázána (srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. ze dne 12.5.2009.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 1A 15/2012

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že délka zajištění nesmí přesáhnout

dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli. Jedná se o jedno z kritérií, jímž se posuzuje

soulad zbavení osobní svobody s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

na který poukazuje i žalobce v žalobě. Soud k této námitce uvádí, že podle Evropského soudu

pro lidská práva lze zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy ospravedlnit

pouze probíhajícím vyhošťovacím nebo vydávacím řízením. Pokud takové řízení není vedeno

s náležitou pečlivostí zajištění přestává být v souladu s tímto ustanovením. Je tedy nutné

posuzovat, zda délka řízení o vyhoštění nebyla nepřiměřena dlouhá. Správní orgány jsou

povinny při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění aktivně a svědomitě

postupovat v řízení o správním vyhoštění, aby důvody trvajícího zajištění byly

ospravedlnitelné. Pokud však tento řádný postup směřující k vyhoštění cizince nepřetrvává po

celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince přestává být oprávněné

(rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11.10.2011 ve věci M. a ostatní proti

Bulharsku, stížnost č. 41416/08, body 71 – 75, http://echr.coe.int). Z judikatury Evropského

soudu pro lidská práva lze dovodit, že harmonogram konkrétních kroků, které správní orgán

v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je na úvaze správního orgánu, na druhou stranu

zdůrazňuje, že řízení o vyhoštění musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě,

aby zajištění cizince bylo oprávněné. Výkon správního uvážení při rozhodování o prodloužení

doby zajištění musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda

správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze.

Soud proto hodnotil, zda žalovaný nepřekročil zákonem stanovené meze správního

uvážení a hodnotil postup žalovaného v řízení o správním vyhoštění. Jak bylo výše uvedeno,

realizaci správního vyhoštění nemůže být doposud vykonána a to z důvodu objektivní

překážky vyhoštění. Jedná se o skutečnost, že doposud nebylo ukončeno řízení o mezinárodní

ochraně. Vykonatelné rozhodnutí příslušného správního orgánu ve věci azylového řízení je

pro správní orgán závazné. Pokud žalovaný odůvodnil prodloužení doby zajištění

probíhajícím azylovým řízením, snažil se tím prokázat, že nedochází k průtahům v řízení o

správním vyhoštění, že délka řízení není nepřiměřená a že postupoval s náležitou pečlivostí.

Z těchto důvodů nelze žalovanému vytknout, že by v řízení o správním vyhoštění postupoval

v rozporu se zásadami správního řízení. Nutnost prodloužení doby zajištění žalovaný

odůvodnil tím, že z předchozího jednání žalobce existuje nebezpečí jeho skrývání a

pokračování protiprávní činnosti. Jednání žalobce vyhodnotil jako hrubě narušující chráněné

zájmy České republiky. Předmětem tohoto řízení není posouzení toho, zda byly splněny

podmínky pro jeho zajištění, které byly předmětem samostatného řízení, ale zda zajištění

cizince je oprávněné. Jak bylo výše uvedeno, úkolem soudu je posoudit, zda žalovaný

postupuje v řízení o správním vyhoštění s náležitou pečlivostí aktivně, svědomitě a bez

zbytečných průtahů. Soudní přezkum zákonnosti zajištění zahrnuje rovněž hodnocení, zda

zajištění cizince směřuje k jeho primárnímu cíli. Z tohoto důvodu soud ověřil ze správního

spisu a zjistil, že žalovaným byla provedena šetření, z nichž nebyly zjištěny nové informace,

které by vedly k ukončení zajištění cizince v době prodloužení zajištění lze reálně očekávat,

že bude ukončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany. Soud neprověřoval okolnosti týkající

se doručení napadeného rozhodnutí žalobci, neboť ze spisového materiálu je zřejmé, že nebyl

vydán příkaz k propuštění žalobce, a proto správní orgán měl právo rozhodnutí o prodloužení

doby zajištění vydat a žalobci doručit.

Vzhledem k provedeným důkazům soud konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu

vycházelo ze zjištěného skutkového stavu, který je doložen ve správním spise a z něhož

vyplývá, že v daném případě správní orgán postupoval při realizaci vyhoštění v souladu

s právními předpisy a bez zbytečných průtahů. Odůvodnění rozhodnutí považuje soud za

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6 1A 15/2012

dostatečné. Napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu se zmíněnými ustanoveními

zákona o pobytu cizinců, není v rozporu su ani Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod, a proto soud žalobu neshledal důvodnou a rozhodl podle § 78 odst. 7

, jak uvedeno ve výroku.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Žalobce neměl ve věci

úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který měl ve věci úspěch,

náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 19. března 2012

JUDr. Miroslava H r e h o r o v á v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení:

Ivana Viterová