Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 68/2010 - 63

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové

a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce Teva

Pharmaceuticals ČR, s.r.o., IČ 25629646, se sídlem v Praze 5, Radlická 3185/lc,

zastoupeného JUDr.Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Křenova 7/438, proti

žalovanému Ministerstvu zdravotnictví České republiky, se sídlem v Praze 2, Palackého

náměstí 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 6.1.2010, č.j.: MZDR

52354/2009

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze, domáhal přezkoumání a

zrušení rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne

6.1.2010, čj: MZDR 52354/2009, jímž žalovaný odvolací správní úřad pod bodem I. potvrdil

rozhodnutí Státníhou pro kontrolu léčiv ze dne 18.9.2009, čj: SUKLS78674/2009

v části výroků, kterými Ústav změnil maximální cenu léčivých přípravků LEUCOVORIN-

TEVA, jejíž držitelem rozhodnutí o registraci byla v době rozhodováníu společnost

Teva Pharmaceuticals s.r.o. a pod bodem II. žalovaný odvolací správní úřad zrušil rozhodnutí

Státníhou pro kontrolu léčiv v části výroků, kterými Ústav změnil maximální cenu

léčivých přípravků LEUCOVORIN-TEVA, výslovně uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí

a v této části vrátil věc žalovanýu k dalšímu projednání.

Žalobce v podané žalobě namítl, že podle jeho názoru je napadené rozhodnutí o odvolání částečně vnitřně rozporné a tudíž nepřezkoumatelné, spočívá na nesprávném

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2

právním posouzení merita věci a bylo vydáno na základě řízení, které trpělo závažnými

procesně právními vadami.

Žalobce v podané žalobě pod bodem III. upozornil na skutečnost, že rozhodnutím

Státníhou pro kontrolu léčiv ze dne 16.12.2009, sp.zn. SUKLS212397/2009 byla

registrace přípravku LEUCOVORIN-TEVA č. 19/017/99-C převedena z původního držitele

rozhodnutí o registraci – společnosti Teva Pharmaceuticals ČR s.r.o. – na nového držitele

rozhodnutí o registraci společnosti Hospira UK Limited s novým názvem CALCIUM

FOLINATE HOSPIRA 10 MG/ML. Přes tuto skutečnost je společnost Teva Pharmaceuticals

ČR s.r.o. v napadeném rozhodnutí uvedena jako účastník řízení a jsou jí tímto rozhodnutím

ukládány povinnosti a i proto podává předmětnou žalobu.

Žalobce dále v podané žalobě uvedl, že dne 30.4.2009 byla ke Státnímuu pro

kontrolu léčiv doručena žádost žalobce o stanovení maximální ceny léčivých přípravků

LEUCOVORIN jako splnění povinností plynoucí žalobci z ustanovení článku III odst. 5

cenového předpisu č. 2/2009/FAR, který byl Ministerstvem zdravotnictví vydán na základě

ustanovení , o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce

z důvodu své procesní i hmotněprávní opatrnosti a bezpečnosti žádost o stanovení maximální

ceny podal, neboť byl přesvědčen, že je vůči jeho léčivým přípravkům naplněna hypotéza

ustanovení čl. III odst. 5 cenového předpisu č. 2/2009/FAR. V průběhu celého řízení však

žalobce upozorňoval na skutečnost, že předmětným přípravkům LEUCOVORIN byla již

v minulosti maximální cena Ministerstvem financí stanovena a tato maximální cena nikdy

nezanikla a proto je dispozice ustanovení článku III odst. 5 cenového předpisu ve vztahu

k přípravkům LEUCOVORIN nesmyslná a žádost o stanovení maximální ceny je vzhledem

k existenci maximálních cen přípravků LEUCOVORIN zjevně právně nepřípustná.

Žalovaný navrhoval, aby Ústav jeho žádost jako právně nepřípustnou zamítl, když

žádost byla podána důsledně pro splnění povinnosti plynoucí z článku III odst. 5 cenového

předpisu jako žádost o stanovení maximální ceny, ačkoliv posuzované přípravky

LEUCOVORIN maximální cenu stanovenou již v době zahájení řízení měly. V takovém

případě pochopitelně nebylo možné a přípustné žádat o stanovení maximální ceny podle

ustanovení , bylo možné pouze žádat o její změnu podle

ustanovení § 39i téhož zákona. Podání žádosti o změnu maximální ceny cenový předpis

nepředepisuje ani nepředepisoval a toto by mohlo být posouzeno jako nesplnění povinností

podle uvedeného ustanovení. Ústav však přesto žádost posoudil podle ustanovení § 37 odst. 1

„podle jejího obsahu“ jako žádost o změnu maximální ceny a Ministerstvo

zdravotnictví se s tímto postupem ztotožnilo. Žalobce se domnívá, že postup správních úřadů,

kdy byla jeho žádost, ve které jasně, zřetelně a bez jakýchkoliv pochybností projevil svou

vůli, překvalifikována podle ustanovení byla zásahem do jeho

procesních práv. Žalobce neměl zájem ani úmysl zahajovat řízení o změně maximální ceny,

ale pouze a výhradně řízení o ustanovením maximální ceny a procesní postup správních úřadů

byl v rozporu s platnými právními předpisy.

V další žalobní námitce žalobce namítl, že i kdyby se soud neztotožnil s uvedenou

argumentací, přesto má žalobce zato, že napadené rozhodnutí Státníhou pro kontrolu

léčiv bylo vydáno v rozporu s ustanovením . Toto ustanovení

zakládá překážku řízení spočívající v tom, že o témže právu (povinnosti) nelze rozhodovat

vícekrát. Žalobce se domnívá, že Ministerstvo zdravotnictví v napadeném rozhodnutí zasáhlo

do práv žalobce, které v mezidobí již vzniklo fikcí správního rozhodnutí. Žalobce podal

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3

žádost o stanovení maximální ceny dne 30.4.2009, ústav si vyžádal doplnění žádosti a dne

26.5.2009 přerušil řízení až do 2.7.2009. Ustanovení zákona předepisujeu

rozhodnout v řízení o maximální ceně do 75 dnů ode dne, kdy bylo řízení zahájeno. I

s vyloučením celého trvání přerušení řízení a nezapočítání tohoto přerušení do běhu uvedené

zákonné lhůty trvalo řízeníu celkem 104 dnů, přičemž od skončení přerušení do vydání

rozhodnutí uplynulo 77 dnů, takže byla zřetelně překročena lhůta, kterou platné právo

předepisujeu jako lhůtu k vydání rozhodnutí. Ustanovení zákona pro tento

případ stanoví, že není-li vydáno rozhodnutí ve lhůtě stanovené zákonem, vzniká žadateli

právo uvádět přípravek na trh za cenu uvedenou v žádosti. Žalobce má za prokázané, že

k překročené zákonné lhůty nepochybně došlo a že mu vzniklo právo uvést přípravek na trh

za cenu uvedenou v žádosti, resp. právo tuto cenu uplatnit na trhu v plném navrženém

zvýšení. Podle ustanovení nelze znovu rozhodnout o právu či

povinnosti účastníka řízení uplatnit na trhu určitou cenu, resp. respektovat určitou maximální

cenu, neboť o takovém právu již bylo rozhodnuto na základě fikce souhlasného správního

rozhodnutí. Právě na obranu nečinnosti správního úřadu je zamýšlená fikce souhlasného

rozhodnutí správního úřadu, a proto napadené rozhodnutí ministerstva spočívá na nesprávném

právním výkladu ustanovení § 39b odst. 2 zákona, pokud ministerstvo zaujalo zcela opačný

výklad, který podle názoru žalobce v podstatě znamená, že by bylo u ustanovení § 39b odst. 2

zcela obsolentní a bez jakéhokoli právního významu. Žalobce se na rozdíl od ministerstva

domnívá, že význam ustanovení § 39h odst. 2 zákona nespočívá pouze v dočasné úpravě

poměrů, která by navíc byla ve výkladu ministerstva bez jakéhokoli právního významu, ale je

nutné ji považovat za ex lege vznik stanovené maximální ceny, která je pravomocná i

vykonatelná marným uplynutím zákonné lhůty pro rozhodnutíu. Žalobce se domnívá, že

ani procesní ani hmotně právní práva jiných účastníků řízení takovým výkladem nemohou být

dotčena, neboť takový výklad pro držitele rozhodnutí o registraci znamená bezprostřední

omezení jeho práva uvádět léčivé přípravky na trh za jakoukoli cenu, což je stav z pohledu

potencionálního vlivu na prostředky veřejného zdravotního pojištění jistě příznivý, a nadto

jsou zdravotní pojišťovny následně oprávněny podat vlastní žádost o změnu maximální ceny

podle ustanovení § 39i odst. 1 zákona, pokud byla maximální cena stanovena ex lege dle

ustanovení § 39h odst. 2 zákona vyšší než cena vypočtená podle ustanovení § 39a odst. 2

zákona. Ústav tím, že vydal rozhodnutí o žádosti o stanovení maximální ceny po zákonné

lhůtě, porušil ustanovení a a tato vada nebyla rozhodnutím

žalovaného ministerstva zhojena a i rozhodnutí ministerstva se tak zakládá na nesprávném

právním posouzení věci.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 19.6.2010

vyplývá, že žalovaný správní úřad napadené rozhodnutíu žalobou napadeným

rozhodnutím v části, ve kterém ho považoval za věcně správné a zákonné, potvrdil. Žalovaný

upozornil na zásadní nepřesnost, kterou žalobce uvádí ve své žalobě, a sice tvrzení žalobce, že

rozhodnutíu o převodu registrace pro předmětné léčivé přípravky žalobce – společnost

Teva Pharmaceuticals ČR s.r.o. na společnost HOSPIRA UK Limited nabylo právní moci dne

1.1.2010. K tomu žalovaný odkázal na ustanovení , který stanoví,

že rozhodnutí správního úřadu je v právní moci, když je oznámeno a nelze proti němu podat

odvolání, přičemž zákonná lhůta pro odvolání je stanovena ustanovením § 83 odst. 1

na 15 dnů. Rozhodnutí o převodu registrace pro předmětné léčivé přípravky

z původního držitele rozhodnutí o registraci Teva Pharmaceuticals ČR s.r.o. na společnost

HOSPIRA UK Limited ústav doručoval každému z účastníků individuálně a i odvolací lhůta

byla u obou společností počítána individuálně. Rozhodnutí správního úřadu se považuje za

doručené momentem doručení poslednímu účastníku řízení. Ve spojení s citovanými

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4

ustanoveními žalovaný konstatuje, že rozhodnutí je v právní moci až

uplynutím posledního dne lhůty pro odvolání toho účastníka řízení, kterému bylo doručeno

rozhodnutí jako poslednímu. Protože se společnost HOSPIRA UK Limited nenechala v řízení

o převodu registrace zastupovat jiným subjektem, bylo i rozhodnutíu o převodu

registrace zasláno na adresu jejího sídla nacházejícího se ve Velké Británii. Na základě

oznámení o výsledku reklamačního řízení ze dne 15.3.2010 žalovaný zjistil, že rozhodnutí o

převodu registrace předmětných léčivých přípravků bylo doručeno žalovanému dne 11.1.2010

a lhůta pro odvolání žalobci uběhla až dne 26.1.2010. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí

o převodu registrace nabylo právní moci dne 27.1.2010, zatímco žalobou napadené

rozhodnutí, které je předmětem nyní projednávané žaloby, bylo vydáno dne 6.1.2010, tedy

v době, kdy o rozhodnutíu o převodu registrace nebyli informováni všichni řádní

účastníci správního řízení, a tudíž samotné rozhodnutíu o převedení registrace u

předmětných léčivých přípravků nebylo a ani nemohlo být v té době v právní moci. Řízení tak

bylo vedeno se správně označenými účastníky řízení po celou dobu a žádný z nich nebyl na

svých právech zkrácen. Žalovaný k tomu dále uvádí, že i v současné době je držitelem

registrace přípravků Calcium Folinate Hospira 10 MG/ML, dříve přípravky Leucovorin –

Teva, společnost HOSPIRA UK Limited, tedy nikoliv žalobce. Pokud by mělo obstát tvrzení

žalobce, že na právech byla zkrácena společnost HOSPIRA UK Limited, není jasné, jak byl

na svých právech zkrácen žalobce Teva Pharmaceuticals.. Napadeno je rozhodnutí

žalovaného, kterým byla změněna maximální cena léčivého přípravku Calcium Folinate

Hospira 10 MG/ML, tedy rozhodnutí se zcela jiným předmětem, než je převod registrace, a

proto žalovaný uvedenou námitku žalobce považuje za nedůvodnou.

K dalším uplatněným námitkám se žalovaný domnívá, že pro pochopení právního

aspektu dané problematiky je důležité primárně analyzovat skutkové okolnosti dané situace.

Předmětné léčivé přípravky podléhaly v minulosti cenové regulaci, a proto jim příslušný

cenový orgán, který k tomu byl oprávněn (Ministerstvo financí České republiky), stanovil

maximální cenu v cenovém výměru tak, jak stanovoval maximální cenu všem léčivým

přípravkům obchodovaným na trhu v České republice, které podléhaly cenové regulaci. Ke

dni 1.1.2008 vstoupila v účinnost novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, která

zavedla nové postupy a metody pro stanovení výše maximálních cen a podmínek úhrad

léčivých přípravků. Pravomoc ve zřízení přešla z Ministerstva financí na Státní ústav pro

kontrolu léčiv, který byl následně zmocněn zahájit správní řízení o stanovení maximální ceny

z moci úřední u takových léčivých přípravků, které překračovaly limity uvedené v ustanovení

§ 39a odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění. K tomuto zahájení správních řízení ex

offo byl ústav zmocněn v období od 1.1. do 30.6.2008. Předmětné léčivé přípravky byly

v době od 1.6.2008 novým cenovým rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví vyňaty z cenové

regulace, což znamená, že od tohoto data, tj. 12.5.2008, jsou původci takových hrazených

léčivých přípravků limitováni pouze cenou ohlášenou podle ustanovení § 3 odst. 7 vyhlášky č.

, o stanovení seznamu zemí referenčního koše, způsobu hodnocení výše

podmínek a formy úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely a

náležitostech žádosti o stanovení výše úhrady. Protože předmětné léčivé přípravky byly

regulovány maximální cenou pouze po část rozhodného období od 1.1. do 1.5.2008 a

následně byly deregulovány, ústav správní řízení za účelem stanovení maximální ceny

nezahájil. Předmětné léčivé přípravky nicméně byly novým cenovým rozhodnutím ze dne

20.3.2009 opět vráceny do seznamu léčivých přípravků regulovaných maximální cenou, a

proto společnost Teva Pharmaceuticals ČR s.r.o. do 30.4.2009 podala žádost o stanovení

výše maximální ceny pro předmětné léčivé přípravky a následně v průběhu řízení před

správním úřadem prvého stupně několikrát požadovala, aby ústav zhodnotil tuto žádost jako

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5

právně nepřípustnou, což odůvodňoval právě skutečností, že léčivým přípravkům již

v minulosti maximální cena stanovena byla. Podle názoru žalovaného správního úřadu

z článku 3 odst. 5 cenového předpisu vyplývá, že původce léčivého přípravku, který měl

v minulosti stanovenu maximální cenu Ministerstvem financí, je povinen v případě jeho

opětovné cenové regulace podat žádost o stanovení maximální ceny do 30 dnů. Pokud svoji

povinnost původce splní, jak učinil žalobce Teva Pharmaceuticals ČR s.r.o., je původce

takovéhoto léčivého přípravku povinen distribuovat a obchodovat tento přípravek na trh za

kdysi stanovenou maximální cenu Ministerstvem financí až do doby, než bude vykonatelné

rozhodnutíu o nové maximální ceně. Žalovaný tedy souhlasí s argumentací žalobce

v tom bodě, že v případě vynětí léčivých přípravků z cenové regulace maximální cena ze

zákona nezanikla, ale stala se neúčinnou a nepoužívala se pro obchodování s předmětnými

léčivými přípravky. Původce léčivého přípravku tedy po dobu, kdy je léčivý přípravek hrazen,

avšak nepodléhá cenové regulaci, může dodávat léčivé přípravky na trh za ohlášenou cenu a

v případě, kdy je léčivý přípravek opět regulován maximální cenou, uplatní dříve stanovenou

maximální cenu pouze do doby, než bude vykonatelné rozhodnutíu o nové maximální

ceně. Postup žalobce Teva Pharmaceuticals ČR s.r.o. byl správný a zcela v souladu

s příslušnými zákony.

Podle názoru žalovaného každý léčivý přípravek, který podléhá regulaci maximální

cenou, by měl mít maximální cenu stanovenou podle předpisu současné právní úpravy, tedy

na základě rozhodnutíu, kterému předcházelo správní řízení. To bylo smyslem nové

právní úpravy, která reaguje na směrnici Rady č. 89/105 EHS o průhlednosti opatření

upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti

působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění. Původci takových léčivých

přípravků, které již v minulosti maximální cenu stanovenou měli, avšak ne podle pravidel

vycházejících ze zákona o veřejném zdravotním pojištění, mají povinnost uvádět svoje léčivé

přípravky na trh za dříve stanovenou maximální cenu, která je platná do doby, než ústav vydá

rozhodnutí o stanovení nové maximální ceny postupem podle části šesté zákona o veřejném

zdravotním pojištění. Podle žalovaného úmyslem zákonodárce při vytváření nových pravidel

pro stanovení maximálních cen léčivých přípravků bylo nastavit situaci, kdy všechny léčivé

přípravky podléhající cenové regulaci mají stanovené maximální ceny podle pravidel

vycházejících ze zákona o veřejném zdravotním pojištění. Postup, jehož se dovolává žalobce

v podané žalobě, by přinesl zavedení určitého dvojkolejního systému pro stanovení výše

maximálních cen a interpretace žalobce by podle názoru žalovaného musela vést

k nemožnosti změnit maximální cenu, která byla stanovena v minulosti ve smyslu stanovit

maximální cenu podle pravidel nové právní úpravy. Žalovaný má za to, že hlavním účelem

ustanovení článku 3 odst. 5 cenového předpisu je zakotvit povinnost všem původcům

léčivých přípravků, které nemají stanovenou maximální cenu podle části šesté zákona o

veřejném zdravotním pojištění, aby podali žádost o stanovení maximální ceny a ústav tak

mohl zahájit správní řízení. Bez ohledu na to, zda-li je správní řízení zahájeno jako řízení o

stanovení nebo o změně maximální ceny léčivého přípravku, průběh a konečný výsledek

správního řízení bude vždy v obou případech stejný. Správní řízení o stanovení maximální

ceny a správní řízení o změně maximální ceny s ohledem na právní a věcnou stránku

problematiky se od sebe nijak neliší a lze konstatovat, že jsou zcela identické.

K námitce uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí žalovaný uvedl, že se neztotožnil

s žalobcovým výkladem ustanovení § 39a odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Žalovaný stále zastává názor, vyjádřený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sice, že

ustanovení § 39h odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění je důležité vykládat

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6

s ohledem na jeho smysl a účel. Toto ustanovení nebylo zákonodárcem vytvořeno za účelem

nahrazení vydání pravomocného rozhodnutí o stanovení maximální ceny pro ty případy, kdy

správní orgán nedodrží zákonnou lhůtu, jako spíše za účelem vytvoření určitého mechanismu

na obranu před případnou nečinností či liknavostí správního úřadu pro dotčené subjekty –

žadatele, kteří mají zájem na včasném vydání rozhodnutí o stanovení výše maximální ceny.

Tento ochranný mechanismus musí být vnímán jako systém dočasné nápravy poměrů, který

má minimalizovat případné finanční škody výrobců léčivých přípravků, ale nelze jej chápat

jako vytvoření nároku na prodej léčivého přípravku za navrženou cenu natrvalo. Žalovaný se

domnívá, že při zmeškání zákonem stanovené lhůty má žadatel ne méně a ne více než právo a

možnost prodávat své léčivé přípravky za navrženou cenu pouze do doby, než dojde k přijetí

rozhodnutí. Ze samotného faktu nedodržení zákonné lhůty nelze rozhodně dovozovat např.

zákaz dokončení správního řízení či vznik pravomocné maximální ceny ex lege uplynutím

lhůty pro vydání rozhodnutí.

Žalovaný má zato, že jestliže ústav nevydá rozhodnutí ve lhůtě, zákon o veřejném

zdravotním pojištění poskytuje žadateli ochranu před nečinností správního úřadu tím, že

umožňuje žadateli dočasně uplatnit cenu navrženou v žádosti, aby nedošlo nečinností

správního úřadu ke znevýhodnění postavení žadatele na trhu léčivých přípravků.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 28.2.2012 zástupce žalobce i

zástupkyně žalovaného správního úřadu odkázali v plném rozsahu na své přednesy, učiněné

ve sporu, vedeném u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 11A 67/2010.

V uvedeném řízení zástupce žalobce odkázal v plném rozsahu na písemné vyhotovení

podané žaloby a dodal, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a řízení

neprobíhalo v souladu s nimi. Zdůraznil, že samotná žádost byla nesprávně posouzena,

rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí lhůty, která je právním předpisem stanovena. Jde o

specifickou lhůtu, s jejím marným uplynutím došlo ke vzniku práva a pokud bylo o tomto

právu znovu rozhodováno napadeným rozhodnutím, bylo rozhodnuto o právu, které již

vzniklo. Otázka úhrady je otázkou odlišnou od rozhodování o maximální ceně. Maximální

cenu žalobce nesmí v žádném případě překročit, proto mu nemůže být bráno právo namítat

hmotněprávní námitky. V dané věci předmětné přípravky prošly procesem deregulace od

1.6.2008, přičemž dříve stanovené maximální ceny, které stanovilo ministerstvo financí v roce

2007, zůstaly nedotčeny a platily i nadále. Následně pak byly předmětné přípravky zařazeny

do kategorie regulovaných cen, měly však stále stanovenu maximální cenu. Po nové právní

úpravě měl Státní ústav pro kontrolu léčiv právní povinnost provést revizi maximálních cen.

Kdyby Ústav jednal, bylo by rozhodnutí o změně maximálních cen vydáno z úřední

povinnosti. Určitou neschopnost státu zajistit povinnost revize maximálních cen měl

překlenout cenový předpis ministerstva zdravotnictví, který je jediným, avšak podzákonným

právním předpisem, kde je stanovena povinnost podat žádost o stanovení maximálních cen.

Účel zákona měl naplnit stát podzákonným předpisem, tuto povinnost však přenesl na jiné

subjekty. Žalobce tak zastává názor, že žádost společnosti TEVA měla být jako právně

nepřípustná zamítnuta, protože nemohla být již stanovena maximální cena, když maximální

cena platila od roku 2007. Na druhou stranu nepodání takové žádosti by mohlo založit

odpovědnost žadatele za správní delikt, proto z opatrnosti tato žádost byla podána. Pokud jde

o marné uplynutí lhůty, má žalobce za to, že jde o lhůtu materiální, jejímž uplynutím vzniklo

právo společnosti TEVA používat cenu navrženou. Je zřejmé, že za nevčasné rozhodnutí by

měl nést odpovědnost stát, neboť účastník řízení nemá dostatečné prostředky k obraně před

takovou nečinností správního úřadu. Žadatel byl oprávněn uvádět přípravek na trh za

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 7

jakoukoliv cenu, uplynutím lhůty mu nové právo nevzniklo. Novelou

bylo stanoveno, že oprávnění používat navrženou cenu platí do vykonatelnosti rozhodnutí.

Navíc však byl zaveden institut podobných přípravků a za specifických okolností byla

stanovena třicetidenní lhůta. Jde o ustanovení zákona , ve znění

platném od 1.12.2011. K úvaze o tom, že by věc měla být předložena Evropskému soudnímu

dvoru, uvádí žalobce, že to nepovažuje za významné, neboť Evropský soudní dvůr ve věci zn.

C-293/03 Glaxus proti Belgii rozhodl, že věc musí řešit národní právo s tím, že jsou to

členské státy, které mají rozhodnout o tom, zda první instance správního orgánu má oprávnění

rozhodnout či nikoliv.

Zástupkyně žalovaného správního úřadu odkázala na písemné vyjádření k podané

žalobě, poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. , ve kterém

Nejvyšší správní soud vyjádřil, že farmaceutické společnosti mají v řízeních o stanovení cen

jen procesní práva. Pokud jde o přípravky, jejichž cena byla stanovena či změněna, je nutno

poukázat na to, že jde o přípravky, u kterých byla podle předcházející právní úpravy již

stanovena maximální cena ministerstvem financí. Předmětné výrobky byly po určitou

omezenou dobu deregulovány, aby následně byly opět zařazeny do výrobků, jejichž cena je

regulována a proto si společnost TEVA správně požádala o stanovení maximální ceny.

Vzhledem k tomu, že dosud platila stará maximální cena, jež byla stanovena ministerstvem

financí, přehodnotil Ústav pro kontrolu léčiv žádost společnosti na žádost o změnu s vědomím

si toho, že zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů hovoří o stanovení ceny a nikoliv o změně.

Podle názoru žalovaného bylo postupováno v souladu se zákonem, když bylo rozhodnuto o

této žádosti jako o žádosti o změnu maximálních cen. Pokud je namítáno, že rozhodnutí bylo

vydáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty a její uplynutí mělo za důsledek vznik práva

používat navrženou cenu, má žalovaný za to, že výklad žalobce je nesprávný. Podle znění

ustanovení § 39h zákona navržená cena platí jen do doby, než je pravomocné rozhodnutí

o stanovení ceny. V v případě, že jde o regulovaný léčebný přípravek, je vyloučeno,

aby byl uváděn na trh za jakoukoliv cenu, vždy může být uváděn jen za cenu regulovanou. Je

nutno zdůraznit, že podle předcházející právní úpravy cenové regulace nebyly prováděny ve

správním řízení, ale ministerstvo financí vydávalo cenová rozhodnutí. Až po účinnosti nové

právní úpravy byla provedena změna v části VI. a bylo třeba regulovat

ceny poté, kdy bylo provedeno správní řízení. Na to pamatoval právě článek 65 zákona o

stabilizaci veřejných rozpočtů, který je přechodným ustanovením. Bylo však zde opomenuto

přesně určit, že dojde nejen ke stanovení ceny, ale i ke změně ceny již existující. Logicky jde

i o změnu toho, co bylo stanoveno dříve. Přechodné ustanovení je nedokonalé, byla však

snaha o to, aby bylo navázáno na starou právní úpravu. Ostatně i v části VI. zákona 48/1997

Sb. po novele se se změnou ceny počítá a změna je upravena. Pokud jde o rozsudek

Nejvyššího správního soudu, je nutno konstatovat, že řízení o úhradách je odlišným řízením

od řízení o cenách, nicméně analogické použití je možné. Je pravdou, že Ústav měl povinnost

stanovit ve lhůtě cca půl roku ceny, ovšem v průběhu této půlroční lhůty předmětné výrobky

byly vyňaty z cenové regulace, proto z úřední povinnosti nebylo o maximálních cenách

rozhodnuto. Proto také cenový výměr z roku 2009 ukládal původcům léčivých přípravků, aby

podali ve třicetidenní lhůtě žádost o stanovení maximální ceny. Cenový předpis se však týká

širšího spektra léčivých přípravků, nejde pouze o ustanovení článku III. Pokud jde o lhůtu pro

vydání rozhodnutí, zastává žalovaný i nadále názor, že jde o lhůtu procesní, jejímž uplynutím

nemůže vzniknout hmotné právo účastníkům řízení. Svým charakterem jde o lhůtu

pořádkovou, účastník řízení se mohl bránit využitím opatření proti nečinnosti podle nového

. Společnosti nevzniklo právo uvádět přípravky na trh za zvolenou si cenu ani

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 8

v souvislosti s novou právní úpravou. Rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žaloba je nedůvodná.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem

v elektronické podobě na nosiči datových zpráv, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve

věci samé podstatné skutečnosti:

Doručením žádosti společnosti Teva Pharmaceuticals ČR s.r.o. bylo dne 20.7.2009 u

Státníhou pro kontrolu léčiv zahájeno správní řízení o změně maximální ceny pro léčivý

přípravek LEUCOVORIN-TEVA.

Státní ústav pro kontrolu léčiv rozhodnutím ze dne 18.9.2009, č.j. SÚKLS78674/2009,

změnil ve svém výroku dosavadní stanovenou maximální cenu u předmětného přípravku

LEUCOVORIN-TEVA na základě ustanovení , o

veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů na

základě ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Proti uvedenému rozhodnutí podala společnost Teva Pharmaceuticals ČR s.r.o.

v zákonné lhůtě odvolání, které bylo doručeno Státnímuu pro kontrolu léčiv dne

7.10.2009. V tomto odvolání namítl odvolatel, že ústav nesprávně posoudil obsah žádosti o

stanovení maximální ceny a zahájil řízení o změně maximální ceny u předmětného přípravku,

přestože odvolatel upozorňoval na skutečnost, že účelem podané žádosti je stanovení

maximální ceny, a nikoli její změna. Odvolatel dále zkritizoval postupu, který nevydal

napadené rozhodnutí v zákonné lhůtě 75 dnů, a dodal, že podle ustanovení § 39h zákona o

veřejném zdravotním pojištění má držitel registrace uvést předmětný léčivý přípravek za

cenu, kterou navrhoval v žádosti.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným

rozhodnutím ze dne 6.1.2010, č.j. MZDR52354/2009 tak, že napadené rozhodnutí se v I.části

řízení o léčivých přípravcích LEUCOVORIN-TEVA, kódu 001781, 0011188, 0017177,

0011184, 0017178 a 0011185 potvrzuje a odvolání se zamítá. Pod bodem II.žalovaný

odvolací správní úřad rozhodl, že v části řízení o předmětných přípravcích LEUCOVORIN-

TEVA, kódu 0017182, 0011189, 0017179, 0011186, 0017180, 0011187, 0017183 a

0011190 se část napadeného rozhodnutí ruší a věc se vrací Státnímuu pro kontrolu léčiv

k novému projednání.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že bez ohledu na to, zda-li je

předmětná žádost posouzena jako žádost o změnu či o stanovení maximální cenu, konečný

výsledek správního řízení bude vždy stejný vzhledem k tomu, že ústav se vždy musí řídit

pravidly stanovování maximální ceny léčivých přípravků ve smyslu ustanovení § 39a odst. 2

zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pokud jde o námitku nedodržení zákonem stanovené

lhůty pro vydání rozhodnutí, žalovaný konstatoval, že pochybení bylo neúmyslně způsobeno

obtížnou administrací velkého počtu probíhajících správních řízení, poukázal na to, že

odvolatel na postup správního úřadu prvého stupně neupozornil, nepodal podnět na opatření

proti nečinnosti a vzhledem k tomu, že porušení této zákonné lhůty není zákonem nijak

sankcionováno a nemá na konečný výsledek řízení žádný dopad, považuje odvolací správní

úřad námitku odvolatele za irelevantní. Jestliže ústav nevydá rozhodnutí v zákonné lhůtě,

zákon o veřejném zdravotním pojištění poskytuje žadateli ochranu před nečinností správního

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 9

úřadu tím, že umožňuje žadateli dočasně uplatnit cenu navrženou v žádosti, avšak pouze do

doby právní moci rozhodnutí, kterým se stanovuje nová maximální cena předmětným

přípravkům. Tento institut slouží jako ochrana účastníků správního řízení před nečinností

správního úřadu.

Z opisu rozhodnutí Státníhou pro kontrolu léčiv ze dne 16.12.2009, č.j.

sukls212397/2009, předloženého žalobcem, soud zjistil, že ústav uvedeným rozhodnutím

převedl registraci léčivého přípravku CALCIUM FOLINATE HOSPIRA 10 MG/ML

z dosavadního držitele TEVA Pharmaceuticals CR s.r.o. na nového držitele Hospira UK

Limited.

Ještě dříve, než Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a

jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek,

uplatněných v podané žalobě, zabýval se otázkou, zda v posuzované věci byly splněy všechny

zákonem stanovené předpoklady, za nichž tak soud může učinit (podmínky řízení) a přitom

dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ustanovení , , ve znění

pozdějších předpisů – dále jen , při přezkoumání napadeného rozhodnutí vychází soud ze

skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí.

Zákonodárce v uvedeném ustanovení použil termín „rozhodování“. Žalovaný správní úřad

rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím dne 6.1.2010 a podle názoru soudu tak žalobce

nemohl být dotčen ve svých právech k tomuto datu, protože vzhledem k pravomocně

neskončenému řízení o převodu registrace oprávnění ze společnosti TEVA Pharmaceuticals

na žalobce (rozhodnutí o převodu nabylo právní moci až dne 27.1.2010) nebyl držitelem práv

a povinností z registrace vyplývajících. V době rozhodování správního úřadu dne 6.1.2010

bylo rozhodováno o právech a povinnostech jiného subjektu (společnosti TEVA

Pharmaceuticals).

Na základě výše uvedených závěrů proto Městský soud v Praze přezkoumal žalobou

napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska

žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě žalobcem TEVA Pharmaceuticals a při

přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání

napadeného rozhodnutí (ustanovení ). Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného

správního úřadu, jímž bylo pod bodem I. potvrzeno rozhodnutí Státníhou pro kontrolu

léčiv ze dne 18.9.2009, čj: SUKLS78674/2009 v části výroků, kterými Ústav změnil

maximální cenu léčivých přípravků LEUCOVORIN-TEVA, jejíž držitelem rozhodnutí o

registraci byla v době rozhodováníu společnost Teva Pharmaceuticals s.r.o. a jímž

bylo dále pod bodem II. odvolacím správním úřadem zrušeno rozhodnutí Státníhou pro

kontrolu léčiv v části výroků, kterými Ústav změnil maximální cenu léčivých přípravků

LEUCOVORIN-TEVA, výslovně uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí - v této části vrátil

věc žalovanýu k dalšímu projednání.

Podle článku LXV, bodu 1 a 2 , o stabilizaci veřejných

rozpočtů, maximální ceny stanovené podle dosavadních cenových předpisů pro léčivé

přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely, které na základě cenového předpisu

vydaného podle tohoto zákona podléhají cenové regulaci maximální cenou, platí až do dne

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 10

nabytí právní moci rozhodnutíu o stanovení maximální ceny podle tohoto zákona.

Maximální ceny stanovené podle dosavadních cenových předpisů pro léčivé přípravky a

potraviny pro zvláštní lékařské účely, které na základě cenového předpisu vydaného podle

tohoto zákona nepodléhají cenové regulaci maximální cenou, platí až do vydání cenového

předpisu podle tohoto zákona. Držitel rozhodnutí, výrobce nebo dovozce léčivého přípravku

nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely je povinen podat žádost o stanovení maximální

ceny do devadesáti dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud léčivé přípravky a potraviny

pro zvláštní lékařské účely podle cenového předpisu vydaného podle tohoto zákona podléhají

regulaci maximální cenou a maximální cena nebyla stanovena podle dosavadních cenových

předpisů. Úhrada stanovená pro tento léčivý přípravek nebo potravinu pro zvláštní lékařské

účely zaniká prvním dnem po uplynutí devadesáti dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona,

pokud v této lhůtě nebyla podána žádost o stanovení maximální ceny a výše a podmínek

úhrady.

Podle bodu 5 téhož právního ustanovení Ústav do stoosmdesáti dnů od nabytí

účinnosti tohoto zákona zahájí řízení o snížení maximální ceny u léčivých přípravků a

potravin pro zvláštní lékařské účely, které ke dni 31.12.2007 překračovaly omezení uvedené

v ustanovení , o veřejném zdravotním pojištění.

Podle ustanovení , ve znění účinném do dne 30.11.2011,

Ústav rozhodnutím stanoví maximální cenu nebo stanoví výši a podmínky úhrady, jsou-li

splněny podmínky pro jejich stanovení podle tohoto zákona. Stanovená výše úhrady se

nepoužije, pokud cena léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely pro

konečného spotřebitele je nižší, než výše úhrady stanovená Ústavem v rozhodnutí; v takovém

případě se hradí úhrada pouze do výše ceny pro konečného spotřebitele. Stanovená výše a

podmínky úhrady se rovněž nepoužije, pokud zdravotní pojišťovna postupuje podle

ustanovení § 39c odstavce 6 tohoto zákona. Není-li rozhodnutí vydáno ve lhůtách

stanovených tímto zákonem, může osoba která podala žádost o stanovení maximální ceny,

uvést léčivý přípravek nebo potravinu pro zvláštní lékařské účely na trh za cenu, kterou

navrhla v žádosti. Rozhodnutí o stanovení maximální ceny a rozhodnutí o stanovení výše a

podmínek úhrady, jakož i o jejich změně nebo zrušení je vykonatelné od prvního dne měsíce

následujícího po měsíci, ve kterém rozhodnutí nabylo právní moci.

Městský soud v Praze se nejprve zabýval žalobní námitkou, v níž žalobce namítal, že

žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí Státníhou pro kontrolu léčiv bylo vydáno

v rozporu s ustanovením , . Toto

ustanovení zakládá překážku řízení, spočívající v tom, že o témže právu (povinnosti) nelze

rozhodovat vícekrát. Žalobce se domnívá, že Ministerstvo zdravotnictví v napadeném

rozhodnutí zasáhlo do práv žalobce, které v mezidobí již vzniklo fikcí správního rozhodnutí.

Žalobce podal žádost o stanovení maximální ceny dne 30.4.2009, Ústav si vyžádal doplnění

žádosti a dne 26.5.2009 přerušil řízení až do 2.7.2009. Ustanovení § 39g odst.2 zákona

předepisujeu povinnost rozhodnout v řízení o maximální ceně do 75 dnů ode dne, kdy

bylo řízení zahájeno. I s vyloučením celého trvání přerušení řízení a nezapočítání tohoto

přerušení do běhu uvedené zákonné lhůty trvalo řízeníu v případě žalobce celkem 104

dnů, přičemž od skončení přerušení do vydání rozhodnutí uplynulo 77 dnů, takže byla

zřetelně překročena lhůta, kterou platné právo předepisujeu jako lhůtu k vydání

rozhodnutí. Ustanovení § 39b odst. 2 zákona pro tento případ stanoví, že není-li vydáno

rozhodnutí ve lhůtě stanovené zákonem, vzniká žadateli právo uvádět přípravek na trh za cenu

uvedenou v žádosti.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 11

Soud se s uvedenou žalobní argumentací neztotožnil. Podle názoru soudu určitou

nedokonalost ustanovení je třeba vykládat způsobem,

jak to učinil v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odvolací správní úřad. Jde tedy o

oprávnění žadatele používat jím navrženou maximální cenu pouze do té doby, než je

správním úřadem rozhodnuto o jeho žádosti. Soud zastává názor, že je nutno vycházet z toho,

že podáním žádosti se zahajuje správní řízení, jehož výsledkem je vydané rozhodnutí

správního úřadu. Právní teorie nevylučuje tzv. fiktivní rozhodnutí v případech, kdy jsou

splněny zákonem stanovené podmínky. K tomu, aby bylo možno učinit závěr o tom, že

v posuzované věci nastala fikce správního rozhodnutí o určitém obsahu, musí být v právním

předpise obsažena výslovná adekvátní úprava této fikce. Jestliže tomu tak není, jak má soud

za to v případě ustanovení , je nutno vycházet ze závěru, že po

dobu probíhajícího správního řízení, než je rozhodnuto o žádosti samé, je žadatel oprávněn

uvádět na trh své výrobky za ceny, které sám v žádosti navrhoval. Tím je dostatečně ochráněn

před případnou hrozbou nečinnosti či průtahů v řízení před správním úřadem. Fikce

negativního či pozitivního rozhodnutí musí být podle právní teorie i podle praxe (například

, o svobodném přístupu k informacím, v původním znění) zcela

jednoznačně stanovena a vyjádřena v zákoně a nelze ji dovozovat výkladem právního

ustanovení.

Důvodnou shledal městský soud žalobní námitku, v níž žalobce poukázal na

skutečnost, že správní úřad prvého stupně nesprávně a neoprávněně překvalifikoval obsah

žádosti žalobce o stanovení maximální ceny léčivého přípravku na žádost o změnu této

maximální ceny.

Žádost žalobce ze dne 30.4.2009 byla skutečně a nepochybně formulována jako žádost

o stanovení maximální ceny s odkazem na přechodné ustanovení článku LXV zákona č.

Je sice pravdou, že právní řád, konkrétně ustanovení správního

řádu, umožňuje správnímu úřadu postupovat tak, že nelze vyloučit upřesnění či naopak

odchýlení se od předmětu správního řízení, umožňuje-li správnímu úřadu vycházet z obsahu

podané žádosti bez ohledu na její formální označení, avšak v posuzované věci z výše

citovaného přechodného ustanovení výslovně vyplývá, že maximální ceny dosud stanovené (v

případě žalobce stanovené v roce 2007 za účinnosti předchozí právní úpravy jiným správním

úřadem – ministerstvem financí) platí do doby nabytí právní moci rozhodnutíu o

stanovení maximální ceny již podle nové právní úpravy. Z uvedeného vyplývá, že přechodné

ustanovení článku LXV pamatovalo i na situace, kdy maximální ceny,

stanovené ministerstvem financí, budou „změněny“ tím, že je stanoví „nově“ Státní ústav pro

kontrolu léčiv.

Podle názoru městského soudu tak nejde o změnu maximální ceny, jak nesprávně

dovozoval žalovaný i správní úřad prvého stupně, ale nová právní úprava předpokládala

stanovení nové maximální ceny nově k tomu příslušným správním úřadem. Ze skutečnosti, že

přechodné ustanovení výslovně neuvádí pojem „změny“ dříve stanovených maximálních cen

léčivých přípravků, nevyplývá podle názoru soudu potřeba překonávat tento údajný

nedostatek rozšiřujícím výkladem zákona, neboť Ústav byl prostě povinen stanovit maximální

cenu podle uvedeného zákona i v případě, kdy dříve stanovená maximální cena již

nesplňovala podmínky, upravené novou právní úpravou, nejde o změnu stávající ceny, ale o

stanovení ceny nové za nových právních podmínek a okolností.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 12

Dospěl-li soud k závěru o důvodnosti uplatněné žalobní námitky, zabýval se následně

otázkou, nakolik tato zjištěná procesní vada žalobou napadeného rozhodnutí a rozhodnutí

správního úřadu prvého stupně měla za následek porušení práv a povinností žalobce jako

účastníka správního řízení. Soud po posouzení všech relevantních okolností projednávané

věci dospěl k závěru, že k porušení ani procesních, ani hmotných práv žalobce nedošlo.

Pokud jde o procesní práva žalobce, je zcela nepochybné, že pro řízení o stanovení

maximální ceny léčivého přípravku i pro řízení o stanovení úhrad léčivých přípravků a

potravin pro zvláštní lékařské účely podle části šesté platí téměř

totožná pravidla. Zároveň soud konstatuje, že v podané žalobě porušení svých procesních

práv z hlediska skutečných procesních práv, tj. zachování procesního postavení žalobce jako

účastníka správního řízení, zachování možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho

vydáním a podobně, žalobce nenamítal.

K porušení hmotných práv žalobce v důsledku postupu správních úřadů obou stupňů

mohlo dojít v případě, kdy by žalobce v podané žalobě byl namítal, že byl – například –

poškozen tím, že maximální cena byla napadeným rozhodnutím stanovena nesprávným

postupem, v nesprávné výši a podobně. Ani žalobní body obdobného obsahu však podaná

žaloba zjevně neobsahuje.

Městský soud v Praze se proto přiklonil k závěru, že žalobce nebyl ve svých právech

porušením procesního ustanovení a tedy způsobením určité procesní vady správními úřady

jakkoli poškozen, když de facto správní úřady dospěly k témuž závěru, tj. určení maximální

ceny uvedeného léčivého přípravku za použití nesprávné terminologie ve výroku rozhodnutí.

Soud nesdílí názor žalobce, podle něhož měla být jeho žádost ze dne 30.4.2009 jako zjevně

nedůvodná zamítnuta anebo mělo být správní řízení o žádosti zastaveno pro neopodstatněnost,

protože maximální cena léčivého přípravku byla stanovena za předchozí právní úpravy. Soud

z ustanovení článku LXVI naopak dovodil, že byla-li stanovena

maximální cena léčivého přípravku podle předchozí právní úpravy, bylo nau, aby – ať

již v řízení z vlastního podnětu či v řízení o podané žádosti – stanovil cenu podle nové právní

úpravy.

Z výše uvedených důvodů tedy Městský soud v Praze po posouzení žaloby a

podrobení přezkumu žalobních bodů neshledal žádné důvody pro zrušení žalobou napadeného

rozhodnutí a na základě toho soud žalobu podle ustanovení jako

nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech soudního řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá

, podle něhož by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle úspěchu ve

věci příslušelo žalovanému správnímu úřadu, tomu však žádné nad rámec činnosti správního

úřadu prokazatelné náklady v řízení nevznikly.

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 13

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž

směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 28.února 2012 JUDr. Hana V e b e r o v á ,

předsedkyně senátu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 14