Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
10 Af 62/2011 - 40.pdf
PDF · 0 B
No categories available
10 Af 62/2011 - 40
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní
věci žalobce multigate a.s., se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, zast. JUDr. Tomášem
Vymazalem, advokátem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému Krajskému
úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti
rozhodnutí ze dne 14.6.2011, č.j. KUJCK/16046/2011/OEKO, t a k t o :
Žaloba s e z a m í t á .
Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne
29.7.2011 domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, které považuje za nezákonné a
kterým byl zkrácen na svých právech, neboť žalovaný se dostatečně nezabýval odvolacími
důvody žalobce, nesprávně interpretoval příslušné právní předpisy, zejména zákon o místních
poplatcích (č. 565/1990 Sb.) a zákon o loteriích a jiných podobných hrách (č. 202/1990 Sb.,
dále jen „zákon o loteriích“), a odvoláním napadené rozhodnutí měl s ohledem na jeho vady
zrušit nebo je prohlásit za nicotné. Žalovaný porušil i četná ustanovení daňového řádu.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 2 - 10Af 62/2011
Dle žalobce mu měla být vrácena částka 24 728,- Kč, kterou poukázal správci poplatku
(Statutární město České Budějovice) a která svojí výší odpovídá místnímu poplatku za tzv.
„jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“, ačkoliv k placení poplatku
nebyl povinen, neboť dle zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích
nelze v případě koncového interaktivního videoloterijního terminálu, jako součásti centrálního
loterijního systému, tento místní poplatek vůbec stanovit a vybírat. Zákon o loteriích totiž
Ministerstvu financí umožňuje povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou upraveny
v tomto zákoně v části první až čtvrté, ale neumožnuje mu povolovat „jiná technická herní
zařízení“. Má-li tedy být provozování „jiného technického herního zařízení“ zpoplatněno,
musí zákon o loteriích stanovit, že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování
takového zařízení. Ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích upravuje možnost obcí
stanovit obecně závaznou vyhláškou „místní poplatek za provozované jiné technické zařízení
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, ale Ministerstvo financí
postrádá pravomoc i působnost k vydání takového povolení. Tím pádem neexistuje žádné
zařízení, které by výše uvedené podmínky ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích
splňovalo, a vybírání místního poplatku za takové zařízení je v rozporu se zákonem. Žalovaný
vykládá pojem „jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu“ rozšiřujícím způsobem. Tzv. „koncová zařízení“ jsou Ministerstvem financí pouze
schvalována, nikoliv povolována, a proto za ně místní poplatek nemůže být s ohledem na
znění ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích vyžadován, neboť předpokladem
takového postupu je, aby zařízení bylo Ministerstvem financí povoleno. V povoleních
Ministerstva financí se konstatuje, že provozování loterie nebo jiné podobné hry bude
prováděno prostřednictvím „centrálního loterijního systému“, kdy jde o funkčně neoddělitelné
zařízení (celek), kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními
kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních
videoloterijních terminálů. Interaktivní videoloterijní terminál je tak pouze jednou z částí
„centrálního loterijního systému“, a nemůže být proto zařazen pod pojem „jiné technické
herní zařízení“, neboť slouží pouze jako zobrazovací jednotka „centrálního loterijního
systému“, v rámci kterého dochází k vygenerování výhry či prohry a který je umístěn jinde,
než koncový videoloterijní terminál. Rozhodnutí proto bylo vydáno v rozporu s čl. 11 odst. 5
Listiny základních práv a svobod.
Místní poplatek, o jehož vrácení žalobce usiluje, byl stanoven obecně závaznou
vyhláškou Města České Budějovice č. 1/2010 ze dne 16.9.2010, jejíž účinnost od 1.10.2010
žalobce rovněž zpochybňuje, neboť neshledal naléhavý právní zájem na posunutí data
účinnosti k 1.10.2010, když za datum účinnosti považuje až den 2.10.2010. Uvedená vyhláška
v rozporu se zákonem o místních poplatcích váže vznik poplatkové povinnosti na okamžik
nabytí právní moci povolení Ministerstva financí (zatímco zákon o místních poplatcích
vyžaduje nejen povolení, ale i provozování takového zařízení). Vyhláška není určitá
a srozumitelná a upravuje některé záležitosti odlišně od zákona, a proto by mělo zasáhnout
Ministerstvo vnitra v rámci své kompetence vycházející z obecního zřízení.
Žalobce namítá, že ve výroku rozhodnutí správce poplatku nejsou kromě ustanovení
§ 155 daňového řádu uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Rozhodnutí
mělo zohlednit nejen znění obecně závazné vyhlášky města a zákon o místních poplatcích, ale
není zřejmé ani to, zda správce poplatku postupoval i podle ostatních ustanovení daňového
řádu. Výrok rozhodnutí navíc odporuje ustanovení § 155 odst. 4 daňového řádu, dle kterého
lze žádosti o vrácení přeplatku vyhovět nebo nevyhovět, nikoliv ji zamítnout. Rozhodnutí je
proto nicotné.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 3 - 10Af 62/2011
Předmět řízení není řádně a nezaměnitelně specifikován, neboť je třeba uvést nejen
dataci žádosti, ale i výši přeplatku, datum jeho uhrazení a období, za jaké byl uhrazen. K tomu
měl žalovaný ve smyslu ustanovení § 114 odst. 3 daňového řádu přihlédnout, i když žalobce
námitky v tomto duchu neuplatnil.
Žalobce dále namítá protiústavnost procedury přijímání zákona č. 183/2010 Sb.
(„neblahou praxi přílepků“), a to v pasáži, kterou byl novelizován zákon o místních
poplatcích ve věci zpoplatnění „jiných technických herních zařízení povolovaných
Ministerstvem financí“.
Žalobce navrhuje žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro nezákonnost (a nicotnost) zrušit.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky jsou důsledkem
nepochopení systému práva a rozdělení pramenů práva z hlediska jejich právní síly žalobcem,
když správci poplatku ani žalovanému nepřísluší v rámci daňového řízení posuzovat
zákonnost či ústavnost právních předpisů. Pokud byly zákon o loteriích a zákon o místních
poplatcích vydány a publikovány předepsaným způsobem a jsou tedy součástí právního řádu,
je správce poplatku i žalovaný povinen je v souladu s principem legality nejen dodržovat, ale
především aplikovat. Stejně tak je nutné nahlížet na obecně závaznou vyhlášku Statutárního
města České Budějovice č. 1/2010.
Pro vedení daňového řízení je rozhodné pouze to, zda bylo „jiné technické herní
zařízení“ Ministerstvem financí povoleno nebo nikoliv. Správce poplatku ani žalovaný není
oprávněn posuzovat, zda je rozhodování Ministerstva financí v souladu se zákonem.
Pro správce poplatku je rozhodující pouze to, zda 1/ existuje zákon, který místní
poplatek za „jiné technické herní zařízení“ umožňuje zavést (§ 10a zákona o místních
poplatcích), 2/ zda existuje obecně závazná vyhláška vydaná na základě zákonného zmocnění
(vyhláška Statutárního města České Budějovice č. 1/2010) a 3/ zda bylo „jiné technické herní
zařízení“ Ministerstvem financí povoleno (§ 50 odst. 3 zákona o loteriích). Pokud jsou tyto
předpoklady splněny, je poplatník povinen poplatek uhradit.
Správce poplatku i žalovaný postupovali v souladu s principem legality. Výrok žalobou
napadeného rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou, když bylo rozhodováno podle
ustanovení § 155 daňového řádu. Přirozeně se na takové řízení vztahují i další relevantní
ustanovení daňového řádu, ale požadavek žalobce po uvádění téměř všech ustanovení
daňového řádu považuje žalovaný za absurdní. Výrok rozhodnutí je přesný, jasný, určitý
a srozumitelný (§ 102 daňového řádu). Důvody nicotnosti namítané žalobcem jsou uvedeny
v ustanovení § 105 odst. 2 daňového řádu, ale žádný z těchto důvodů žalovaný v tomto
případě neshledal, a to ani v namítané formulaci výroku o tom, že „žádost o vrácení přeplatku
se zamítá“.
Žalovaný nepovažuje žalobu za důvodnou a navrhuje, aby ji krajský soud zamítl.
V replice žalobce doplnil, že správce poplatku je při své rozhodovací činnosti povinen zhodnotit, zda zařízení žalobce spadají pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 4 - 10Af 62/2011
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“. V ostatních bodech pak v převážné míře stručně rekapituluje své žalobní námitky.
Ze spisové dokumentace byly zjištěny, s ohledem na žalobní body, tyto rozhodné skutečnosti:
Správci poplatku bylo dne 6.10.2010 doručeno podání žalobce nazvané „Věc: Splnění
ohlášení s výhradou“, v němž žalobce v návaznosti na novelu zákona o místních poplatcích
č. 183/2010 Sb. a Statutárním městem České Budějovice přijatou obecně závaznou vyhlášku
č. 1/2010 sděluje, že na území Statutárního města České Budějovice (na více místech)
provozuje loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního
loterijního systému na interaktivních videoloterijních terminálech, které však žalobce
nepovažuje za „jiné technické herní zařízení“ podléhající místnímu poplatku, ale za součást
jediného technického celku – centrálního loterijního systému. Ohlášení žalobce podal
z důvodu nejistoty, zda je poplatníkem ve smyslu vyhlášky č. 1/2010. Žalobce správce
poplatku zároveň v případě dotčení žalobce obecně závaznou vyhláškou č. 1/2010 vyzval, aby
mu doručil platební výměr, ve kterém výši místního poplatku stanoví a jehož vydání
odůvodňuje potřebou doložení platby místních poplatků orgánu státního dozoru.
Přípisem ze dne 11.10.2011 správce poplatku žalobce v souladu s obecně závaznou
vyhláškou č. 1/2010 jednak obecně informoval o povinnosti splnit ohlašovací povinnost ve
lhůtě do 8 dnů od ode dne nabytí právní moci povolení vydaného Ministerstvem financí,
jednak také žalobce upozornil na lhůty splatnosti poplatku, a to vždy do konce prvního měsíce
příslušného kalendářního čtvrtletí na uvedený účet. Správce poplatku žalobce upozornil, že
v případě nezaplacení poplatku včas nebo ve správné výši vyměří poplatek platebním
výměrem.
Podáním ze dne 7.2.2011 žalobce správci poplatku v souladu s obecně závaznou
vyhláškou č. 4/2010 ohlásil (s výhradou), že na území Statutárního města České Budějovice
(na více místech) provozuje nebo má schváleno provozování a umístění zařízení, která by
mohla být správcem poplatku považována za „jiné technické herní zařízení“, nicméně sděluje,
že žádné „jiné technické herní zařízení“ neprovozuje a předestírá své argumenty analogické
těm, které následně uplatnil i v podané žalobě.
Podáním ze dne 17.2.2011 žalobce požádal správce poplatku o vrácení zaplaceného
místního poplatku ve výši 24 728,- Kč za provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení, neboť dle jeho názoru nelze místní poplatek za „jiné technické herní zařízení“ dle
zákona vůbec stanovit a vybírat. Odůvodnění žádosti rovněž odpovídá koncepci podané
žaloby. Protože byl místní poplatek zaplacen, ačkoli pro vybírání poplatku chyběl zákonný
podklad, považuje jej žalobce za přeplatek, který mu má být vrácen, a to včetně případného
úroku.
Dne 23.3.2011 správní orgán vydal podle ustanovení § 155 daňového řádu rozhodnutí
čj. FO/2286/2011-2, v němž žádost žalobce o vrácení přeplatku ve výši 24 728,- Kč zamítl.
Dle obecně závazné vyhlášky č. 1/2010 účinné od 1.10.2010 a nahrazené od 1.1.2011
vyhláškou č. 4/2010 vzniká poplatková povinnost dnem nabytí právní moci povolení
k provozování herního zařízení a zaniká dnem pozbytí jeho platnosti. Sazba poplatku za každé
herní zařízení činí 5000,- na 3 měsíce. Poplatník ohlásil správci poplatku povolení či
provozování 20 ks herních zařízení na území Statutárního města České Budějovice, ale na
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 5 - 10Af 62/2011
místním poplatku uhradil pouze 24 728,- Kč. Podle ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu nelze tuto úhradu považovat za přeplatek.
K odvolání žalobce ze dne 7.4.2011 obsahujícího důvody obdobné jako v právě
projednávané žalobě vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, kterým odvolání zamítl
a rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku potvrdil. Daňový
přeplatek lze daňovému subjektu vrátit pouze tehdy, jestliže vznikl a je vratitelný ve smyslu
ustanovení § 155 odst. 1 daňového řádu. Podmínkou vratitelného přeplatku je neexistence
nedoplatků. Poplatkový subjekt nemá u správce poplatku veden žádný vratitelný přeplatek ve
smyslu ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu. Pomocí standardních interpretačních metod
žalovaný dospívá k závěru, že „jiným technickým herním zařízením“ ve smyslu loterijního
zákona je třeba rozumět takové technické zařízení (odlišné od výherního hracího přístroje),
které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a to celého
procesu od samého počátku do jeho konce. Nelze směšovat pojem loterie a jiná podobná hra
(kam patří i technické hry typu videoloterijních terminálů, elektromechanických rulet apod.)
s pojmem zařízení (postaveném na principu mechanickém, elektromechanickém,
elektronickém či obdobném), na němž je tato hra provozována a bez jehož povolení by takové
hry nebylo vůbec možno provozovat. Pokud jde o centrální loterijní systém s neomezeným
počtem interaktivních loterijních terminálů, pak je z pohledu funkční nedělitelnosti nutné
považovat za technické herní zařízení, které je schopno realizovat celý herní proces podle
ustanovení § 1 odst. 1 zákona, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden
kus interaktivního videoloterijního terminálu na ni napojený. Výrok rozhodnutí správce
poplatku odpovídá dle žalovaného ustanovení, podle kterého správce poplatku rozhodoval,
a rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku bylo vydáno v souladu
s platnými právními předpisy.
Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten,
kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců
poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy
byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas.
Podstatou žaloby je polemika žalobce o tom, zdali jím provozované loterie nebo jiné
podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému podléhají místnímu poplatku za
provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí stanovenému obecně závaznou vyhláškou č. 1/2010, resp. obecně závaznou vyhláškou
č. 4/2010, jež s účinností od 1.1.2011 vyhlášku č. 1/2010 nahradila. Spor je ve své podstatě o
tom, zda je takové zařízení možno podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí“ ve smyslu ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec
místní poplatek za provozované „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí“ vybírat lze, neboť dle žalobce nemůže být naplněna hypotéza ustanovení § 10a
zákona o místních poplatcích o povolení takového zařízení Ministerstvem financí, které
k tomu dle žalobce nemá působnost ani pravomoc. Prostředkem k obhajobě názorů žalobce je
pak tvrzený nárok na vrácení přeplatku vzniklého uhrazením částky 24 728,- Kč v souladu
s vyhláškou č. 1/2010 na účet správce poplatku.
Ve vztahu k žalobním námitkám je třeba vypořádat se nejdříve s existencí obecně závazné vyhlášky Statutárního města České Budějovice č. 1/2010, resp. s oprávněním místní
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 6 - 10Af 62/2011
poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu vybírat.
Soud v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. předestírá, že při přezkoumání
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Přestože je soudu známo schválení zákona č. 300/2011 Sb., jímž se mění
mj. zákon o loteriích, jakož i zákon o místních poplatcích, bude primárně vycházet ze znění
dotčených předpisů v době, kdy bylo rozhodnutí správcem poplatku vydáno a žalovaným
v rámci odvolacího správního řízení přezkoumáváno. Podpůrně však soud ve své argumentaci
zohlední rovněž skutečnost, že tyto předpisy byly v mezidobí ve vztahu k právě projednávané
věci novelizovány.
Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona o místních
poplatcích) a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich
vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti,
lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků
(§ 14 odst. 2 téhož zákona). Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba
poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce může
činit částku od 1000 Kč do 5000 Kč (§ 10a tamtéž). Soud shledal, že Statutární město České
Budějovice vydalo obecně závaznou vyhlášku č. 1/2010, jakož i vyhlášku č. 4/2010 v rámci
zákonného zmocnění v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu
s ním.
Podle obecně závazné vyhlášky č. 1/2010 (jakož i č. 4/2010) tak poplatku za
provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí.
Pokud se týká poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, pak oprávnění
takový poplatek vybírat je obcím přiznáno v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních
poplatcích. V případě „jiného právního předpisu“ uvedeného v tomto ustanovení odkazuje
poznámka pod čarou č. 15 na zákon o loteriích. Byť poznámky pod čarou nemají normativní
povahu, slouží přinejmenším jako určité interpretační pomůcky při aplikaci konkrétních
právních předpisů. Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí
povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto
zákona, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny
a použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.
Jádro sporu tak v této věci představuje pojem „jiné technické herní zařízení povolované
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ v ustanovení § 1 písm. g) zákona
o místních poplatcích. Podle žalobce za prvé takové zařízení vůbec nepodléhá zpoplatnění
místním poplatkem, neboť chybí kompetence Ministerstva financí takové zařízení povolit
a není tak naplněn předpoklad povolení tohoto zařízení Ministerstvem financí. Za druhé pak
jím provozovaná, resp. jemu povolená loterie nebo jiná podobná hra založená na principu
centrálního loterijního systému sestávajícího z centrální řídící jednotky, místních kontrolních
jednotek a připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů vůbec není
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 7 - 10Af 62/2011
„jiným technickým herním zařízením“ ve smyslu ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních
poplatcích. S tím soud nesouhlasí, neboť za „jiné technické herní zařízení“ je ve smyslu
zákona o loteriích třeba rozumět takové technické zařízení odlišné od výherního hracího
přístroje podle ustanovení § 17 zákona o loteriích, které je funkčně nedělitelné a slouží
k realizaci loterie nebo jiné podobné hry ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona.
Není pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobci je povolením
podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tzn. povolením loterie a jiné podobné hry,
jakou je např. i MAGIC LOTTO provozované žalobcem na území Statutárního města České
Budějovice. V povolení je dokonce uveden také způsob provozování této hry, tj. centrální
loterijní systém s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými
koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních
poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie
provozována.
Soud proto souhlasí s názorem žalovaného, že není možné směšovat pojem „loterie
a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů
loterií a jiných podobných her totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo
spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých
povoleních specifikováno. Jedná se o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až
čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění
v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her tak jistě patří i hry
provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních
videoloterijních terminálů), které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního
procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno
provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za „jiné technické herní
zařízení“ které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý
herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního
poplatku centrální jednotku a jeden kus interaktivního videoloterijního terminálu. Lze tak
jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru
provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního sytému, jak ostatně potvrdil i Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2011 čj. Pl. ÚS 29/10, podle kterého „je přípustné, aby obec,
pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle
§ 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e) téhož zákona umístění i interaktivního
videoloterijního systému, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům,
a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo
financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak
nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v případě
inominátních loterií a jiných obdobných her, tj. zařízení, která nesplňují definici podle § 17
odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění
všech požadavků vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst.
3 loterijního zákona.“.
Pokud Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou
v části první až čtvrté zákona o loteriích pak je jeho povinností vyplývající z ustanovení § 50
odst. 3 tohoto zákona přiměřeně použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. To
mj. ve vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení znamená přiměřenou aplikaci
ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry
uvedené v části první až čtvrté zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu,
schválení umístění (jiného technického) herního zařízení apod. Nelze proto souhlasit
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 8 - 10Af 62/2011
s žalobcem v tom směru, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo
jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak
pojmenovaného koncového zařízení. Ministerstvo financí totiž podle ustanovení § 50 odst. 3
zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry, a to
prostřednictvím centrálního loterijního systému, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou,
místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterijními
terminály. Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné
hry prostřednictvím centrálního loterijního systému, argumentací a maior ad minus povolil i
jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály. Jejich provozování a umístění navíc
dle textace druhé části výroku tohoto rozhodnutí dále i schválil. Slovní ekvilibristika právního
zástupce žalobce na mnoha místech odpoutává pozornost od věcné problematiky spíše, než
aby byla precizní obhajobou postupu žalobce. Soud proto ponechává stranou hlubších úvah
námitku žalobce o významovém rozdílu textace žalobou napadeného rozhodnutí v případě
distinkce slov „povoluje“ a „schvaluje“, když kontext obou spojení je naprosto zřejmý.
V případě žalobce jsou tak splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím
provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru možno subsumovat pod zákonnou povinnost
platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích: 1/
povolenou loterii nebo jinou podobnou hru žalobce provozuje prostřednictvím „jiného
technické herního zařízení“ a 2/ „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu. Žalobce splnil i ohlašovací povinnost ve vztahu ke
správci poplatku.
Pokud pak jde o domnělý nárok žalobce na vrácení uhrazeného místního poplatku za
jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí jako přeplatku, je třeba nejdříve
zodpovědět otázku, zda bylo ze strany žalobce hrazeno bez právního důvodu. Tak tomu
nebylo, neboť žalobce provozuje na území Statutárního města České Budějovice loterii nebo
jinou podobnou hru povolenou Ministerstvem financí podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona
o loteriích a to prostřednictvím 20 ks koncových zařízení – interaktivních videoloterijních
terminálů jako součástí centrálního loterijního systému. Poplatková povinnost mu proto
mj. též v souladu s vyhláškou č. 1/2010 (resp. 4/2010) vznikla, ale byla z jeho strany splněna
pouze částečně, jestliže žalobce uhradil 24 728,- Kč jako místní poplatek. Žalobci tak ve
vztahu ke správci poplatku nemohl vzniknout přeplatek, když jeho poplatková povinnost
vyplývající z provozování loterie nebo jiné podobné hry byla naplněna pouze marginálně. Je
rovněž třeba připomenout, že žalobce poplatkovou povinnost (částečně) a dobrovolně splnil a
až do podání žádosti o vrácení přeplatku postup správce žádným způsobem nerozporoval.
Toliko slovně vyjádřil jistou pochybnost či výhradu v rámci plnění ohlašovací povinnosti,
nicméně právní prostředky ponechal v té době stranou. Je nutné rovněž podotknout, že
podaná žaloba není o jednom jediném (navíc) uhrazeném poplatku, popř. za jaké období měl
být uhrazen, ale je o vrácení částky 24 728,- Kč zaplacené žalobcem na účet správce poplatku,
kdy správce poplatku neshledal pro vrácení přeplatku zákonné podmínky, neboť shledal
placení poplatku za žalobcem provozované herní zařízení v souladu s platnou zákonnou
úpravou i prováděcí legislativou. Úhradu částky 24 728,- Kč nelze v návaznosti na výše
uvedené považovat za přeplatek ve smyslu ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu. S tím se
soud ztotožňuje a požadavek žalobce v tomto směru považuje za neoprávněný.
Žalobce rovněž namítá nesprávnou formulaci a citaci příslušného ustanovení ve výroku
rozhodnutí správce poplatku, kdy formulaci „zamítá“ považuje žalobce za vadnou. Podle
ustanovení § 155 odst. 2 daňového řádu vrátí správce daně daňovému subjektu vratitelný
přeplatek na základě žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku, nebo pokud
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 9 - 10Af 62/2011
tak stanoví zákon. Jelikož vratitelný přeplatek správce poplatku ve vztahu k žalobci
neevidoval, jeho žádost zamítl. Pozitivně textované ustanovení právního předpisu musí
z logiky věci implikovat i možnost vydání negativního výroku, jestliže zamítnutí či
nevyhovění žádosti není v rámci daňového řádu výslovně či samostatně upraveno. Opačný
výklad by totiž mohl ad absurdum znamenat skutečnou nemožnost zamítnout požadovaný
záměr správcem poplatku a naopak zřejmě jeho povinnost každé podané žádosti vyhovět.
Proto soud považuje rozhodnutí v otázce formulace týkající se zamítnutí žádosti žalobce
o vrácení přeplatku za souladné s platnou právní úpravou, když nadto správce poplatku ve
výroku svého rozhodnutí uvedl i příslušné ustanovení, podle kterého v této věci rozhodoval.
Soud také naposledy připomíná nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, v němž
ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivní videoloterijních systémů neumožňuje
jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního
zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí
širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost
kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic
nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona,
neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž
účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž tak
argumentaci prezentované v tomto rozsudku.
Pokud jde o námitky žalobce týkající se neústavnosti přijetí novely zákona o místních
poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 Sb., soud zde připomíná, že soudce je při
rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (Čl. 95
odst. 1 Ústavy České republiky). Zákon č. 183/2010 Sb. byl přijat předepsaným způsobem,
byl vyhlášen ve Sbírce zákonů a je tedy součástí právního řádu České republiky. Soud
neshledal důvod pro postup podle ustanovení Čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (resp. dle
§ 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.). Soud rovněž nerozumí argumentaci žalobce v této
pasáži, jestliže považuje právní úpravu za natolik přesvědčivou, pokud jde o absenci
povinnosti platit místní poplatek za herní zařízení jím provozované na území Statutárního
města České Budějovice, neboť v takovém případě je argumentace zpochybňující ústavní
konformitu legislativního procesu přijímání zákona č. 183/2010 Sb. zřejmě zcela nadbytečná.
Soud ve vztahu k žalovanému rozhodnutí, ani k rozhodnutí správce poplatku
neidentifikoval důvody, jež by je činily ve smyslu ustanovení § 105 daňového řádu nicotným.
Správce poplatku byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný, rozhodnutí netrpí vadami, které by
jej činily vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným a rozhodnutí ani
nebylo vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem poplatku.
Proto soud napadené rozhodnutí nepovažuje za vadné ani nicotné pro důvody tvrzené
v žalobě a žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.
Obiter dictum soud odkazuje na zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, mj. také zákon o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit
najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 10 - 10Af 62/2011
centrálního loterijního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tím
byl ostatně nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takové systému provozování
loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do
zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních
zařízení“. Nepřímo tak jsou přijetím zákona č. 300/2011 Sb. potvrzeny i správné
argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. V konečné míře pak novela konvaliduje
i s rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zejména s ohledem na jeho nález ze dne 14.6.2011,
čj. Pl. ÚS 29/10.
Soud rovněž toliko podpůrně zmíní novelu zákona o loteriích provedenou rovněž
zákonem č. 300/2011 Sb. a účinnou od 1.1.2012, neboť tato novela přinesla mj. legislativní
vymezení centrálního loterijního systému (jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud
platné právní úpravy) prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově tak bude
v ustanovení § 2 písm. l) stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením
centrálního loterního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou,
místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních
videoloterních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterní terminál“). Centrální řídící
jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje
o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterním terminálu,
provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s
průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České
republiky. Interaktivní videoloterní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze
jako zobrazovací jednotka centrálního loterního systému.“. Stejně tak důležitý je postup
zákonodárce, kterým v nově vloženém odst. 6 ustanovení § 50 zákona o loteriích definuje
provozování sázkových her, loterie nebo jiné podobné hry tak, že se jím rozumí mj. vlastní
provoz interaktivních videoloterních terminálů, včetně přijímání vkladů, výplaty výher
a dalších úkonů směřujících k uzavírání smluvních vztahů mezi provozovatelem a sázejícím
a za provozování naopak nepovažuje řídící provozní činnost provozovatele, provoz
centrálních serverů, uzavírání smluvních vztahů provozovatele a jeho smluvních partnerů,
vyřizování reklamací a ostatní administrativní činnost související s provozem loterií a jiných
podobných her. Je tedy zřejmé, že zákonodárce pouze potvrdil zavedenou praxi provozovatelů
centrálních loterních systémů tak, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti či neodůvodněné
rozdíly ve vztahu mj. k plnění související poplatkové povinnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze
skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho
obvyklou činnost.
Podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodoval soud bez jednání, neboť žalovaný
s takovým postupem vyjádřil výslovný souhlas v podání ze dne 19.8.2011. Žalobce tak učinil
následně v replice k vyjádření žalovaného ze dne 9.9.2011.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů
od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu
v Brně, z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu
podepsaného ve dvou stejnopisech. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti
musí být zastoupen advokátem.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 11 - 10Af 62/2011
Krajský soud v Českých Budějovicích
dne 12. prosince 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r.
Za správnost vyhotovení:
Sládková Blanka