Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 Af 62/2011 - 40

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní

věci žalobce multigate a.s., se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, zast. JUDr. Tomášem

Vymazalem, advokátem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému Krajskému

úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti

rozhodnutí ze dne 14.6.2011, č.j. KUJCK/16046/2011/OEKO, t a k t o :

Žaloba s e z a m í t á .

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne

29.7.2011 domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, které považuje za nezákonné a

kterým byl zkrácen na svých právech, neboť žalovaný se dostatečně nezabýval odvolacími

důvody žalobce, nesprávně interpretoval příslušné právní předpisy, zejména zákon o místních

poplatcích (č. ) a zákon o loteriích a jiných podobných hrách (č. ,

dále jen „zákon o loteriích“), a odvoláním napadené rozhodnutí měl s ohledem na jeho vady

zrušit nebo je prohlásit za nicotné. Žalovaný porušil i četná ustanovení daňového řádu.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 2 - 10Af 62/2011

Dle žalobce mu měla být vrácena částka 24 728,- Kč, kterou poukázal správci poplatku

(Statutární město České Budějovice) a která svojí výší odpovídá místnímu poplatku za tzv.

„jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“, ačkoliv k placení poplatku

nebyl povinen, neboť dle zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích

nelze v případě koncového interaktivního videoloterijního terminálu, jako součásti centrálního

loterijního systému, tento místní poplatek vůbec stanovit a vybírat. Zákon o loteriích totiž

Ministerstvu financí umožňuje povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou upraveny

v tomto zákoně v části první až čtvrté, ale neumožnuje mu povolovat „jiná technická herní

zařízení“. Má-li tedy být provozování „jiného technického herního zařízení“ zpoplatněno,

musí zákon o loteriích stanovit, že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování

takového zařízení. Ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích upravuje možnost obcí

stanovit obecně závaznou vyhláškou „místní poplatek za provozované jiné technické zařízení

povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, ale Ministerstvo financí

postrádá pravomoc i působnost k vydání takového povolení. Tím pádem neexistuje žádné

zařízení, které by výše uvedené podmínky ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích

splňovalo, a vybírání místního poplatku za takové zařízení je v rozporu se zákonem. Žalovaný

vykládá pojem „jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního

předpisu“ rozšiřujícím způsobem. Tzv. „koncová zařízení“ jsou Ministerstvem financí pouze

schvalována, nikoliv povolována, a proto za ně místní poplatek nemůže být s ohledem na

znění ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích vyžadován, neboť předpokladem

takového postupu je, aby zařízení bylo Ministerstvem financí povoleno. V povoleních

Ministerstva financí se konstatuje, že provozování loterie nebo jiné podobné hry bude

prováděno prostřednictvím „centrálního loterijního systému“, kdy jde o funkčně neoddělitelné

zařízení (celek), kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními

kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních

videoloterijních terminálů. Interaktivní videoloterijní terminál je tak pouze jednou z částí

„centrálního loterijního systému“, a nemůže být proto zařazen pod pojem „jiné technické

herní zařízení“, neboť slouží pouze jako zobrazovací jednotka „centrálního loterijního

systému“, v rámci kterého dochází k vygenerování výhry či prohry a který je umístěn jinde,

než koncový videoloterijní terminál. Rozhodnutí proto bylo vydáno v rozporu s čl. 11 odst. 5

.

Místní poplatek, o jehož vrácení žalobce usiluje, byl stanoven obecně závaznou

vyhláškou Města České Budějovice č. 1/2010 ze dne 16.9.2010, jejíž účinnost od 1.10.2010

žalobce rovněž zpochybňuje, neboť neshledal naléhavý právní zájem na posunutí data

účinnosti k 1.10.2010, když za datum účinnosti považuje až den 2.10.2010. Uvedená vyhláška

v rozporu se zákonem o místních poplatcích váže vznik poplatkové povinnosti na okamžik

nabytí právní moci povolení Ministerstva financí (zatímco zákon o místních poplatcích

vyžaduje nejen povolení, ale i provozování takového zařízení). Vyhláška není určitá

a srozumitelná a upravuje některé záležitosti odlišně od zákona, a proto by mělo zasáhnout

Ministerstvo vnitra v rámci své kompetence vycházející z obecního zřízení.

Žalobce namítá, že ve výroku rozhodnutí správce poplatku nejsou kromě ustanovení

§ 155 daňového řádu uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Rozhodnutí

mělo zohlednit nejen znění obecně závazné vyhlášky města a zákon o místních poplatcích, ale

není zřejmé ani to, zda správce poplatku postupoval i podle ostatních ustanovení daňového

řádu. Výrok rozhodnutí navíc odporuje ustanovení § 155 odst. 4 daňového řádu, dle kterého

lze žádosti o vrácení přeplatku vyhovět nebo nevyhovět, nikoliv ji zamítnout. Rozhodnutí je

proto nicotné.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 3 - 10Af 62/2011

Předmět řízení není řádně a nezaměnitelně specifikován, neboť je třeba uvést nejen

dataci žádosti, ale i výši přeplatku, datum jeho uhrazení a období, za jaké byl uhrazen. K tomu

měl žalovaný ve smyslu ustanovení § 114 odst. 3 daňového řádu přihlédnout, i když žalobce

námitky v tomto duchu neuplatnil.

Žalobce dále namítá protiústavnost procedury přijímání

(„neblahou praxi přílepků“), a to v pasáži, kterou byl novelizován zákon o místních

poplatcích ve věci zpoplatnění „jiných technických herních zařízení povolovaných

Ministerstvem financí“.

Žalobce navrhuje žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro nezákonnost (a nicotnost) zrušit.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky jsou důsledkem

nepochopení systému práva a rozdělení pramenů práva z hlediska jejich právní síly žalobcem,

když správci poplatku ani žalovanému nepřísluší v rámci daňového řízení posuzovat

zákonnost či ústavnost právních předpisů. Pokud byly zákon o loteriích a zákon o místních

poplatcích vydány a publikovány předepsaným způsobem a jsou tedy součástí právního řádu,

je správce poplatku i žalovaný povinen je v souladu s principem legality nejen dodržovat, ale

především aplikovat. Stejně tak je nutné nahlížet na obecně závaznou vyhlášku Statutárního

města České Budějovice č. 1/2010.

Pro vedení daňového řízení je rozhodné pouze to, zda bylo „jiné technické herní

zařízení“ Ministerstvem financí povoleno nebo nikoliv. Správce poplatku ani žalovaný není

oprávněn posuzovat, zda je rozhodování Ministerstva financí v souladu se zákonem.

Pro správce poplatku je rozhodující pouze to, zda 1/ existuje zákon, který místní

poplatek za „jiné technické herní zařízení“ umožňuje zavést (§ 10a zákona o místních

poplatcích), 2/ zda existuje obecně závazná vyhláška vydaná na základě zákonného zmocnění

(vyhláška Statutárního města České Budějovice č. 1/2010) a 3/ zda bylo „jiné technické herní

zařízení“ Ministerstvem financí povoleno (§ 50 odst. 3 zákona o loteriích). Pokud jsou tyto

předpoklady splněny, je poplatník povinen poplatek uhradit.

Správce poplatku i žalovaný postupovali v souladu s principem legality. Výrok žalobou

napadeného rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou, když bylo rozhodováno podle

ustanovení § 155 daňového řádu. Přirozeně se na takové řízení vztahují i další relevantní

ustanovení daňového řádu, ale požadavek žalobce po uvádění téměř všech ustanovení

daňového řádu považuje žalovaný za absurdní. Výrok rozhodnutí je přesný, jasný, určitý

a srozumitelný (§ 102 daňového řádu). Důvody nicotnosti namítané žalobcem jsou uvedeny

v ustanovení § 105 odst. 2 daňového řádu, ale žádný z těchto důvodů žalovaný v tomto

případě neshledal, a to ani v namítané formulaci výroku o tom, že „žádost o vrácení přeplatku

se zamítá“.

Žalovaný nepovažuje žalobu za důvodnou a navrhuje, aby ji krajský soud zamítl.

V replice žalobce doplnil, že správce poplatku je při své rozhodovací činnosti povinen zhodnotit, zda zařízení žalobce spadají pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 4 - 10Af 62/2011

Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“. V ostatních bodech pak v převážné míře stručně rekapituluje své žalobní námitky.

Ze spisové dokumentace byly zjištěny, s ohledem na žalobní body, tyto rozhodné skutečnosti:

Správci poplatku bylo dne 6.10.2010 doručeno podání žalobce nazvané „Věc: Splnění

ohlášení s výhradou“, v němž žalobce v návaznosti na novelu zákona o místních poplatcích

č. a Statutárním městem České Budějovice přijatou obecně závaznou vyhlášku

č. 1/2010 sděluje, že na území Statutárního města České Budějovice (na více místech)

provozuje loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního

loterijního systému na interaktivních videoloterijních terminálech, které však žalobce

nepovažuje za „jiné technické herní zařízení“ podléhající místnímu poplatku, ale za součást

jediného technického celku – centrálního loterijního systému. Ohlášení žalobce podal

z důvodu nejistoty, zda je poplatníkem ve smyslu . Žalobce správce

poplatku zároveň v případě dotčení žalobce obecně závaznou vyzval, aby

mu doručil platební výměr, ve kterém výši místního poplatku stanoví a jehož vydání

odůvodňuje potřebou doložení platby místních poplatků orgánu státního dozoru.

Přípisem ze dne 11.10.2011 správce poplatku žalobce v souladu s obecně závaznou

jednak obecně informoval o povinnosti splnit ohlašovací povinnost ve

lhůtě do 8 dnů od ode dne nabytí právní moci povolení vydaného Ministerstvem financí,

jednak také žalobce upozornil na lhůty splatnosti poplatku, a to vždy do konce prvního měsíce

příslušného kalendářního čtvrtletí na uvedený účet. Správce poplatku žalobce upozornil, že

v případě nezaplacení poplatku včas nebo ve správné výši vyměří poplatek platebním

výměrem.

Podáním ze dne 7.2.2011 žalobce správci poplatku v souladu s obecně závaznou

ohlásil (s výhradou), že na území Statutárního města České Budějovice

(na více místech) provozuje nebo má schváleno provozování a umístění zařízení, která by

mohla být správcem poplatku považována za „jiné technické herní zařízení“, nicméně sděluje,

že žádné „jiné technické herní zařízení“ neprovozuje a předestírá své argumenty analogické

těm, které následně uplatnil i v podané žalobě.

Podáním ze dne 17.2.2011 žalobce požádal správce poplatku o vrácení zaplaceného

místního poplatku ve výši 24 728,- Kč za provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické herní

zařízení, neboť dle jeho názoru nelze místní poplatek za „jiné technické herní zařízení“ dle

zákona vůbec stanovit a vybírat. Odůvodnění žádosti rovněž odpovídá koncepci podané

žaloby. Protože byl místní poplatek zaplacen, ačkoli pro vybírání poplatku chyběl zákonný

podklad, považuje jej žalobce za přeplatek, který mu má být vrácen, a to včetně případného

úroku.

Dne 23.3.2011 správní orgán vydal podle ustanovení § 155 daňového řádu rozhodnutí

čj. FO/2286/2011-2, v němž žádost žalobce o vrácení přeplatku ve výši 24 728,- Kč zamítl.

Dle obecně závazné účinné od 1.10.2010 a nahrazené od 1.1.2011

vzniká poplatková povinnost dnem nabytí právní moci povolení

k provozování herního zařízení a zaniká dnem pozbytí jeho platnosti. Sazba poplatku za každé

herní zařízení činí 5000,- na 3 měsíce. Poplatník ohlásil správci poplatku povolení či

provozování 20 ks herních zařízení na území Statutárního města České Budějovice, ale na

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 5 - 10Af 62/2011

místním poplatku uhradil pouze 24 728,- Kč. Podle ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu nelze tuto úhradu považovat za přeplatek.

K odvolání žalobce ze dne 7.4.2011 obsahujícího důvody obdobné jako v právě

projednávané žalobě vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, kterým odvolání zamítl

a rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku potvrdil. Daňový

přeplatek lze daňovému subjektu vrátit pouze tehdy, jestliže vznikl a je vratitelný ve smyslu

ustanovení § 155 odst. 1 daňového řádu. Podmínkou vratitelného přeplatku je neexistence

nedoplatků. Poplatkový subjekt nemá u správce poplatku veden žádný vratitelný přeplatek ve

smyslu ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu. Pomocí standardních interpretačních metod

žalovaný dospívá k závěru, že „jiným technickým herním zařízením“ ve smyslu loterijního

zákona je třeba rozumět takové technické zařízení (odlišné od výherního hracího přístroje),

které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a to celého

procesu od samého počátku do jeho konce. Nelze směšovat pojem loterie a jiná podobná hra

(kam patří i technické hry typu videoloterijních terminálů, elektromechanických rulet apod.)

s pojmem zařízení (postaveném na principu mechanickém, elektromechanickém,

elektronickém či obdobném), na němž je tato hra provozována a bez jehož povolení by takové

hry nebylo vůbec možno provozovat. Pokud jde o centrální loterijní systém s neomezeným

počtem interaktivních loterijních terminálů, pak je z pohledu funkční nedělitelnosti nutné

považovat za technické herní zařízení, které je schopno realizovat celý herní proces podle

ustanovení § 1 odst. 1 zákona, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden

kus interaktivního videoloterijního terminálu na ni napojený. Výrok rozhodnutí správce

poplatku odpovídá dle žalovaného ustanovení, podle kterého správce poplatku rozhodoval,

a rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku bylo vydáno v souladu

s platnými právními předpisy.

Podle ustanovení se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten,

kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv

v předcházejícím řízení. Podle ustanovení lze žalobu podat do dvou měsíců

poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy

byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas.

Podstatou žaloby je polemika žalobce o tom, zdali jím provozované loterie nebo jiné

podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému podléhají místnímu poplatku za

provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem

financí stanovenému obecně závaznou , resp. obecně závaznou vyhláškou

č. 4/2010, jež s účinností od 1.1.2011 nahradila. Spor je ve své podstatě o

tom, zda je takové zařízení možno podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené

Ministerstvem financí“ ve smyslu ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec

místní poplatek za provozované „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem

financí“ vybírat lze, neboť dle žalobce nemůže být naplněna hypotéza ustanovení § 10a

zákona o místních poplatcích o povolení takového zařízení Ministerstvem financí, které

k tomu dle žalobce nemá působnost ani pravomoc. Prostředkem k obhajobě názorů žalobce je

pak tvrzený nárok na vrácení přeplatku vzniklého uhrazením částky 24 728,- Kč v souladu

s na účet správce poplatku.

Ve vztahu k žalobním námitkám je třeba vypořádat se nejdříve s existencí obecně závazné vyhlášky Statutárního města České Budějovice č. 1/2010, resp. s oprávněním místní

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 6 - 10Af 62/2011

poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené

Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu vybírat.

Soud v souladu s ustanovením předestírá, že při přezkoumání

rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování

správního orgánu. Přestože je soudu známo schválení , jímž se mění

mj. zákon o loteriích, jakož i zákon o místních poplatcích, bude primárně vycházet ze znění

dotčených předpisů v době, kdy bylo rozhodnutí správcem poplatku vydáno a žalovaným

v rámci odvolacího správního řízení přezkoumáváno. Podpůrně však soud ve své argumentaci

zohlední rovněž skutečnost, že tyto předpisy byly v mezidobí ve vztahu k právě projednávané

věci novelizovány.

Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona o místních

poplatcích) a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich

vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti,

lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků

(§ 14 odst. 2 téhož zákona). Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné

technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací

přístroj nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba

poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce může

činit částku od 1000 Kč do 5000 Kč (§ 10a tamtéž). Soud shledal, že Statutární město České

Budějovice vydalo obecně závaznou , jakož i v rámci

zákonného zmocnění v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu

s ním.

Podle obecně závazné (jakož i č. 4/2010) tak poplatku za

provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem

financí podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení

povolené Ministerstvem financí.

Pokud se týká poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní

zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, pak oprávnění

takový poplatek vybírat je obcím přiznáno v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních

poplatcích. V případě „jiného právního předpisu“ uvedeného v tomto ustanovení odkazuje

poznámka pod čarou č. 15 na zákon o loteriích. Byť poznámky pod čarou nemají normativní

povahu, slouží přinejmenším jako určité interpretační pomůcky při aplikaci konkrétních

právních předpisů. Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí

povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto

zákona, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny

a použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.

Jádro sporu tak v této věci představuje pojem „jiné technické herní zařízení povolované

Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ v ustanovení § 1 písm. g) zákona

o místních poplatcích. Podle žalobce za prvé takové zařízení vůbec nepodléhá zpoplatnění

místním poplatkem, neboť chybí kompetence Ministerstva financí takové zařízení povolit

a není tak naplněn předpoklad povolení tohoto zařízení Ministerstvem financí. Za druhé pak

jím provozovaná, resp. jemu povolená loterie nebo jiná podobná hra založená na principu

centrálního loterijního systému sestávajícího z centrální řídící jednotky, místních kontrolních

jednotek a připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů vůbec není

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 7 - 10Af 62/2011

„jiným technickým herním zařízením“ ve smyslu ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních

poplatcích. S tím soud nesouhlasí, neboť za „jiné technické herní zařízení“ je ve smyslu

zákona o loteriích třeba rozumět takové technické zařízení odlišné od výherního hracího

přístroje podle ustanovení § 17 zákona o loteriích, které je funkčně nedělitelné a slouží

k realizaci loterie nebo jiné podobné hry ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona.

Není pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobci je povolením

podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tzn. povolením loterie a jiné podobné hry,

jakou je např. i MAGIC LOTTO provozované žalobcem na území Statutárního města České

Budějovice. V povolení je dokonce uveden také způsob provozování této hry, tj. centrální

loterijní systém s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými

koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních

poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie

provozována.

Soud proto souhlasí s názorem žalovaného, že není možné směšovat pojem „loterie

a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů

loterií a jiných podobných her totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo

spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých

povoleních specifikováno. Jedná se o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až

čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění

v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her tak jistě patří i hry

provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních

videoloterijních terminálů), které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního

procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno

provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za „jiné technické herní

zařízení“ které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý

herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního

poplatku centrální jednotku a jeden kus interaktivního videoloterijního terminálu. Lze tak

jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru

provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního sytému, jak ostatně potvrdil i Ústavní

soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2011 čj. , podle kterého „je přípustné, aby obec,

pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle

§ 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e) téhož zákona umístění i interaktivního

videoloterijního systému, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům,

a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo

financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak

nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v případě

inominátních loterií a jiných obdobných her, tj. zařízení, která nesplňují definici podle § 17

odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění

všech požadavků vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst.

3 loterijního zákona.“.

Pokud Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou

v části první až čtvrté zákona o loteriích pak je jeho povinností vyplývající z ustanovení § 50

odst. 3 tohoto zákona přiměřeně použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. To

mj. ve vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení znamená přiměřenou aplikaci

ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry

uvedené v části první až čtvrté zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu,

schválení umístění (jiného technického) herního zařízení apod. Nelze proto souhlasit

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 8 - 10Af 62/2011

s žalobcem v tom směru, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo

jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak

pojmenovaného koncového zařízení. Ministerstvo financí totiž podle ustanovení § 50 odst. 3

zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry, a to

prostřednictvím centrálního loterijního systému, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou,

místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterijními

terminály. Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné

hry prostřednictvím centrálního loterijního systému, argumentací a maior ad minus povolil i

jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály. Jejich provozování a umístění navíc

dle textace druhé části výroku tohoto rozhodnutí dále i schválil. Slovní ekvilibristika právního

zástupce žalobce na mnoha místech odpoutává pozornost od věcné problematiky spíše, než

aby byla precizní obhajobou postupu žalobce. Soud proto ponechává stranou hlubších úvah

námitku žalobce o významovém rozdílu textace žalobou napadeného rozhodnutí v případě

distinkce slov „povoluje“ a „schvaluje“, když kontext obou spojení je naprosto zřejmý.

V případě žalobce jsou tak splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím

provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru možno subsumovat pod zákonnou povinnost

platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích: 1/

povolenou loterii nebo jinou podobnou hru žalobce provozuje prostřednictvím „jiného

technické herního zařízení“ a 2/ „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem

financí podle jiného právního předpisu. Žalobce splnil i ohlašovací povinnost ve vztahu ke

správci poplatku.

Pokud pak jde o domnělý nárok žalobce na vrácení uhrazeného místního poplatku za

jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí jako přeplatku, je třeba nejdříve

zodpovědět otázku, zda bylo ze strany žalobce hrazeno bez právního důvodu. Tak tomu

nebylo, neboť žalobce provozuje na území Statutárního města České Budějovice loterii nebo

jinou podobnou hru povolenou Ministerstvem financí podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona

o loteriích a to prostřednictvím 20 ks koncových zařízení – interaktivních videoloterijních

terminálů jako součástí centrálního loterijního systému. Poplatková povinnost mu proto

mj. též v souladu s (resp. 4/2010) vznikla, ale byla z jeho strany splněna

pouze částečně, jestliže žalobce uhradil 24 728,- Kč jako místní poplatek. Žalobci tak ve

vztahu ke správci poplatku nemohl vzniknout přeplatek, když jeho poplatková povinnost

vyplývající z provozování loterie nebo jiné podobné hry byla naplněna pouze marginálně. Je

rovněž třeba připomenout, že žalobce poplatkovou povinnost (částečně) a dobrovolně splnil a

až do podání žádosti o vrácení přeplatku postup správce žádným způsobem nerozporoval.

Toliko slovně vyjádřil jistou pochybnost či výhradu v rámci plnění ohlašovací povinnosti,

nicméně právní prostředky ponechal v té době stranou. Je nutné rovněž podotknout, že

podaná žaloba není o jednom jediném (navíc) uhrazeném poplatku, popř. za jaké období měl

být uhrazen, ale je o vrácení částky 24 728,- Kč zaplacené žalobcem na účet správce poplatku,

kdy správce poplatku neshledal pro vrácení přeplatku zákonné podmínky, neboť shledal

placení poplatku za žalobcem provozované herní zařízení v souladu s platnou zákonnou

úpravou i prováděcí legislativou. Úhradu částky 24 728,- Kč nelze v návaznosti na výše

uvedené považovat za přeplatek ve smyslu ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu. S tím se

soud ztotožňuje a požadavek žalobce v tomto směru považuje za neoprávněný.

Žalobce rovněž namítá nesprávnou formulaci a citaci příslušného ustanovení ve výroku

rozhodnutí správce poplatku, kdy formulaci „zamítá“ považuje žalobce za vadnou. Podle

ustanovení § 155 odst. 2 daňového řádu vrátí správce daně daňovému subjektu vratitelný

přeplatek na základě žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku, nebo pokud

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 9 - 10Af 62/2011

tak stanoví zákon. Jelikož vratitelný přeplatek správce poplatku ve vztahu k žalobci

neevidoval, jeho žádost zamítl. Pozitivně textované ustanovení právního předpisu musí

z logiky věci implikovat i možnost vydání negativního výroku, jestliže zamítnutí či

nevyhovění žádosti není v rámci daňového řádu výslovně či samostatně upraveno. Opačný

výklad by totiž mohl ad absurdum znamenat skutečnou nemožnost zamítnout požadovaný

záměr správcem poplatku a naopak zřejmě jeho povinnost každé podané žádosti vyhovět.

Proto soud považuje rozhodnutí v otázce formulace týkající se zamítnutí žádosti žalobce

o vrácení přeplatku za souladné s platnou právní úpravou, když nadto správce poplatku ve

výroku svého rozhodnutí uvedl i příslušné ustanovení, podle kterého v této věci rozhodoval.

Soud také naposledy připomíná nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, v němž

ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivní videoloterijních systémů neumožňuje

jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního

zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí

širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost

kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic

nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona,

neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž

účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž tak

argumentaci prezentované v tomto rozsudku.

Pokud jde o námitky žalobce týkající se neústavnosti přijetí novely zákona o místních

poplatcích provedené , soud zde připomíná, že soudce je při

rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (Čl. 95

odst. 1y). byl přijat předepsaným způsobem,

byl vyhlášen ve Sbírce zákonů a je tedy součástí právního řádu České republiky. Soud

neshledal důvod pro postup podle ustanovení Čl. 95 odst. 2y (resp. dle

). Soud rovněž nerozumí argumentaci žalobce v této

pasáži, jestliže považuje právní úpravu za natolik přesvědčivou, pokud jde o absenci

povinnosti platit místní poplatek za herní zařízení jím provozované na území Statutárního

města České Budějovice, neboť v takovém případě je argumentace zpochybňující ústavní

konformitu legislativního procesu přijímání zřejmě zcela nadbytečná.

Soud ve vztahu k žalovanému rozhodnutí, ani k rozhodnutí správce poplatku

neidentifikoval důvody, jež by je činily ve smyslu ustanovení § 105 daňového řádu nicotným.

Správce poplatku byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný, rozhodnutí netrpí vadami, které by

jej činily vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným a rozhodnutí ani

nebylo vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem poplatku.

Proto soud napadené rozhodnutí nepovažuje za vadné ani nicotné pro důvody tvrzené

v žalobě a žalobu podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl.

Obiter dictum soud odkazuje na , kterým se mění zákon

č. , o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony, mj. také zákon o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit

najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 10 - 10Af 62/2011

centrálního loterijního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tím

byl ostatně nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takové systému provozování

loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím , kterým byly do

zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních

zařízení“. Nepřímo tak jsou přijetím potvrzeny i správné

argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. V konečné míře pak novela konvaliduje

i s rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zejména s ohledem na jeho nález ze dne 14.6.2011,

čj. .

Soud rovněž toliko podpůrně zmíní novelu zákona o loteriích provedenou rovněž

a účinnou od 1.1.2012, neboť tato novela přinesla mj. legislativní

vymezení centrálního loterijního systému (jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud

platné právní úpravy) prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově tak bude

v ustanovení § 2 písm. l) stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením

centrálního loterního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou,

místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních

videoloterních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterní terminál“). Centrální řídící

jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje

o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterním terminálu,

provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s

průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České

republiky. Interaktivní videoloterní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze

jako zobrazovací jednotka centrálního loterního systému.“. Stejně tak důležitý je postup

zákonodárce, kterým v nově vloženém odst. 6 ustanovení § 50 zákona o loteriích definuje

provozování sázkových her, loterie nebo jiné podobné hry tak, že se jím rozumí mj. vlastní

provoz interaktivních videoloterních terminálů, včetně přijímání vkladů, výplaty výher

a dalších úkonů směřujících k uzavírání smluvních vztahů mezi provozovatelem a sázejícím

a za provozování naopak nepovažuje řídící provozní činnost provozovatele, provoz

centrálních serverů, uzavírání smluvních vztahů provozovatele a jeho smluvních partnerů,

vyřizování reklamací a ostatní administrativní činnost související s provozem loterií a jiných

podobných her. Je tedy zřejmé, že zákonodárce pouze potvrdil zavedenou praxi provozovatelů

centrálních loterních systémů tak, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti či neodůvodněné

rozdíly ve vztahu mj. k plnění související poplatkové povinnosti.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení a vychází ze

skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho

obvyklou činnost.

Podle ustanovení rozhodoval soud bez jednání, neboť žalovaný

s takovým postupem vyjádřil výslovný souhlas v podání ze dne 19.8.2011. Žalobce tak učinil

následně v replice k vyjádření žalovaného ze dne 9.9.2011.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů

od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu

v Brně, z důvodů podle prostřednictvím soudu

podepsaného ve dvou stejnopisech. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti

musí být zastoupen advokátem.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování - 11 - 10Af 62/2011

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 12. prosince 2011

Předsedkyně senátu: JUDr. Věra B a l e j o v á v.r.

Za správnost vyhotovení:

Sládková Blanka