Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 A 107/2010 - 97.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 A 107/2010 - 97
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda
v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se
sídlem v Opavě, Dolní náměstí 13/13, proti žalovanému Krajskému úřadu
Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě, 28. října 117, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 7.5.2010 č.j. MSK 40163/2010, ve věci zrušení
živnostenského oprávnění,
t a k t o :
I. Žaloba se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 7.5.2010 č.j. MSK 40163/2010, kterým bylo způsobem
specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí změněno rozhodnutí Magistrátu
města Opavy ze dne 22.1.2010 č.j. MMOP/91671/2009/ZIVN/MaE, jímž bylo žalobci
zrušeno živnostenské oprávnění pro provozování živnosti volné s předmětem
podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského
zákona“, neboť na něj již nelze pohlížet jako na osobu bezúhonnou ve smyslu ust. § 6
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 2 - 22A 107/2010
odst. 1 písm. c) ve spojení s § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění (dále jen živnostenský zákon).
V podané žalobě žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí, když se
podle něj správní orgán nezabýval tím, zda se žalobce trestné činnosti, pro níž byl
odsouzen, dopustil v souvislosti s živnostenským oprávněním, které mu bylo zrušeno.
Uvedl, že v době, kdy se měl dopustit trestného činu podvodu, tj. dne 19.10.2004,
provozoval podnikání na základě čtyř živnostenských oprávnění. Kromě
živnostenského oprávnění k výrobě, obchodu a službám, které mu bylo napadeným
rozhodnutím zrušeno, měl také oprávnění k těmto podnikáním: grafické a kresličské
práce, zprostředkování obchodu a služeb a maloobchod provozovaný mimo řádné
provozovny. Správní orgány tuto skutečnost nezohlednily a nezkoumaly, kterého
z předmětů podnikání se trestná činnost týkala. Neoprávněně tak zasáhly do
ústavního práva žalobce na svobodné podnikání (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 35/08, příp. sp. zn. Pl. ÚS 24/99; dále také nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/02).
Podle principu přiměřenosti nesmí být újma způsobená na základním právu
nepřiměřená sledovanému účelu. Podle žalobce tento princip správní orgány porušily,
neboť z rozhodnutí trestního soudu nebylo jednoznačně patrno, zda trestný čin se
zrušeným živnostenským oprávněním vůbec souvisel. Pokud by se ukázalo, že
předmětná trestná činnost souvisela s jiným předmětem podnikání, byl by takový
zásah nepřiměřený. Žalobce také zdůraznil, že trestného činu se měl dopustit v roce
2004. Od té doby až do právní moci rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění
řádně podnikal. Proto lze stěží konstatovat, že se jedná o opatření potřebné či
přiměřené. Postup správních orgánů žalobce vnímá jako další sankci za jednání, pro
které byl již jednou potrestán. Jejich postup tak odporuje zásadě „ne bis in idem“, dle
které by subjekt neměl být trestán dvakrát za totéž jednání. Dále žalobce namítl
porušení svých procesních práv, když u ústního jednání před správním orgánem I.
stupně dne 8.1.2010 požádal o poskytnutí lhůty jednoho měsíce k doložení dalších
listinných důkazů, bylo mu správním orgánem vyhověno, avšak správní orgán
nevyčkal s vydáním rozhodnutí do uplynutí požadované lhůty a dne 22.1.2010
rozhodl o zrušení živnostenského oprávnění. Tímto způsobem odňal žalobci možnost
předkládat důkazy v jeho prospěch. Dále žalobce namítl, že v průběhu odvolacího
řízení podáním ze dne 16.3.2010 požádal o nahlédnutí do spisu a seznámení se
s podklady rozhodnutí. Navrhl termíny, kdy se k nahlédnutí do spisu může dostavit.
Žalovaný jej následně vyrozuměl, že se může dostavit, avšak v jiném termínu, než
navrhoval. Žalobce se nemohl dostavit ze zdravotních důvodů a přesto, že tuto
skutečnost odvolacímu orgánu sdělil, náhradní termín mu nebyl poskytnut. Došlo tak
k upřednostnění zásady rychlosti řízení před ostatními zásadami správního řízení
v neprospěch žalobce.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že podmínka provozování živnosti vyjádřená
v ust. § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona je podmínkou všeobecnou, jejíž
ztráta znamená absolutní zákaz podnikání, tedy ztrátu všech živnostenských
oprávnění. Skutečnost, že spáchaný trestný čin souvisel s podnikáním, vyplývá ze
samotného trestního rozsudku, když trestní soud konstatoval, že se žalobce
v postavení podnikatele dopustil trestného činu podvodu. Při vyvozování závěru o
souvislosti spáchaného trestného činu s podnikáním žalobce vycházely správní
orgány obou stupňů z ust. § 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) živnostenského
zákona, podle kterých za bezúhonnou se nepovažuje osoba pravomocně odsouzená
pro úmyslný trestný čin, jež souvisí s podnikáním, vyjma těch, za něž jí byl uložen
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 3 - 22A 107/2010
trest odnětí svobody v délce trvání alespoň jednoho roku nepodmíněně, pokud se na
ni nehledí jako by nebyla odsouzena. Z uvedeného je zřejmé, že souvislost
spáchaného trestného činu je nutno hodnotit s podnikáním odsouzeného, nikoliv
s jeho živnostenským oprávněním či předmětem podnikání, jak namítá žalobce.
Správní orgány obou stupňů považovaly předmětný trestní rozsudek za zcela
dostačující pro vyvození správní úvahy o tom, že žalobce přestal splňovat
všeobecnou podmínku pro provozování živnosti podle živnostenského zákona, tj.
bezúhonnost. K žalobcově námitce porušení principu potřebnosti a zásady „ne bis in
idem“, žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze
dne 11.6.2009 č.j. 9 As 69/2008-50 a nález Ústavního soudu ze dne 7.4.2009 sp. zn.
Pl. ÚS 35/08, podle nichž zrušení živnostenského oprávnění v důsledku ztráty
podmínky bezúhonnosti je mocenským opatřením, které je nutno chápat jako
omezení základního práva podnikat, kdy smyslem a účelem tohoto omezení je
ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním
provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena. Zákonodárce
popsanému veřejnému právu v souladu s ústavním pořádkem (čl. 26 Listiny
základních práv a svobod) podřídil fundamentální právo osob na podnikání.
Napadené rozhodnutí je s tímto výkladem zcela totožné. Žalovaný rovněž vyjádřil
nesouhlas s námitkami vztahujícími se k tvrzeným procesním pochybením. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí sám uznal za procesní nedostatek nemožnost doložit
důkazy ve prospěch žalobce v řízení vedeném před správním orgánem I. stupně
s tím, že podle ust. § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném
znění (dále jen správní řád) namítá-li odvolatel, že mu nebylo umožněno učinit
v řízení na prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.
Žalobce však tohoto svého zákonného práva nevyužil a namítaný důkaz k provedení
před odvolacím orgánem spolu s odvoláním nepředložil a nepředložil jej ani
v průběhu celého odvolacího řízení. Tato námitka žalobce je proto nepravdivá a navíc
účelová. Námitku, že mu nebyl na základě jeho podání ze dne 16.3.2010 umožněn
náhradní termín k nahlédnutí do spisu, označil žalovaný za lživou, neboť neodpovídá
obsahu správního spisu. Ve sdělení z 18.4.2010 žalobce uvedl, že se nemohl
z důvodu nemoci k nahlédnutí do spisu dostavit osobně, ovšem stanovení nového
termínu nejenže nepožadoval, ale konstatoval, že z důvodu nemožnosti dostavit se
k nahlédnutí do spisu doplňuje některé skutečnosti písemně. Rovněž z e-mailového
dotazu z 3.5.2011 lze seznat, že žalobce již neměl v úmyslu do spisu nahlížet a
doplňovat skutečnosti, neboť se táže na to, kdy bude ve věci rozhodnuto. Žalovaný
navrhl zamítnutí žaloby.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění –
dále jen s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2
s.ř.s.).
Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu
v Opavě ze dne 18.3.2009 č.j. 19 T 39/2008-567, který nabyl právní moci dne
12.8.2009 , byl žalobce uznán vinným trestným činem podvodu podle ust. § 250 odst.
1, 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi
měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Ve
skutkové větě výroku trestního rozsudku je vymezeno, že jednání, které je mu
kladeno za vinu, se žalobce dopustil jako „podporovaný podnikatel“ a dále, že
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 4 - 22A 107/2010
vymezeného jednání se dopustil v rámci sjednání dohody o poskytnutí podpory
„malým a středním podnikatelům“. Dne 5.10.2009 vydal správní orgán I. stupně
oznámení o zahájení řízení ve věci ztráty bezúhonnosti podle ust. § 6 odst. 2 písm. b)
živnostenského zákona. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 8.1.2010 č.j.
MMOP/91671/2009/ZIVN/MaE bylo žalobci umožněno nahlédnutí do spisu a žalobce
uvedl, že doloží usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.8.2009 č.j. 4 To
136/2009-623 ve lhůtě do 18.1.2010 a současně žádá o poskytnutí lhůty jednoho
měsíce k doložení odborného stanoviska na bezúhonnost dle živnostenského
zákona. Dne 18.1.2010 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno usnesení
Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozsudku
Okresního soudu v Opavě ze dne 18.3.2009 č.j. 19 T 39/2008-567. Dne 22.1.2010
vydal správní orgán I. stupně pod č.j. MMOP/91671/2009/ZIVN/MaE rozhodnutí, jímž
žalobci zrušil živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání
výroba, obchod a služby uvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Podáním ze dne 16.3.2010 žalobce
požádal o nahlédnutí do spisu ve dnech 19.4. nebo 26.4.2010. Žalovaným mu byl na
základě této žádosti poskytnut termín k nahlédnutí do spisu, a to do deseti dnů ode
dne doručení vyrozumění v úředních hodinách. Toto vyrozumění bylo žalobci
doručeno dne 6.4.2010. Podáním ze dne 18.4.2010 sdělil žalobce žalovanému, že
z důvodu své nemoci se nemohl ve stanoveném období dostavit k nahlédnutí do
spisu a doplňuje proto písemnou cestou některé skutečnosti, přičemž namítl, že mu
nebylo správním orgánem I. stupně umožněno předložit posudek od akreditovaného
institutu, který by podrobně rozebral správní řízení. E-mailovým dotazem ze dne
3.5.2010 žalobce zjišťoval, zda již ve věci bylo vydáno rozhodnutí a nebo, kdy lze
jeho vydání očekávat. Dne 7.5.2010 vydal žalovaný napadené rozhodnutí.
Podle ust. § 6 odst. 1 živnostenského zákona všeobecnými podmínkami
provozování živnosti fyzickými osobami, pokud tento zákon nestanoví jinak, jsou:
a) dosažení věku 18 let,
b) způsobilost k právním úkonům, c) bezúhonnost.
Podle ust. § 6 odst. 2 živnostenského zákona za bezúhonnou se pro účely
tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin
spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním,
anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni
nehledí, jako by nebyla odsouzena.
Žalobní námitku, že byla nesprávně posouzena existence podmínky
bezúhonnosti žalobce v kontextu s trestním rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze
dne 18.3.2009 č.j. 19 T 39/2008-567, neshledal krajský soud důvodnou. Podle ust. §
6 odst. 2 živnostenského zákona se za bezúhonnou nepovažuje osoba, která byla
pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento čin
spáchán v souvislosti s podnikáním. Tyto procesní podmínky byly v případě žalobce
jednoznačně naplněny, neboť žalobce byl shora označeným trestním rozsudkem
pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, když trestný čin podvodu, jehož
skutková podstata je vymezena v ust. § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákon) spadá do kategorie
úmyslných trestných činů. Další podmínka stanovená § 6 odst. 2 živnostenského
zákona, tj. spáchání trestného činu v souvislosti s podnikáním, je podle názoru
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 5 - 22A 107/2010
krajského soudu rovněž naplněna, což vyplývá jednoznačně ze skutkové věty
vyjádřené ve výroku trestního rozsudku, kde se uvádí, že žalobce „…jako
podporovaný podnikatel při sjednávání dohody č. 419 se společností Bohemia
Troppau, o.p.s.,…o poskytnutí podpory Spolkové republiky Německo malým a
středním podnikatelům v České republice formou věcného plnění lživě uvedl, že
nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti a že vůči němu není v právní moci žádné
rozhodnutí, které by mohlo být důvodem soudní exekuce, a že takovéto řízení nebylo
proti němu dle jeho vědomostí zahájeno, a ač věděl, že své povinnosti z této dohody
řádně a včas plnit nebude, tj. zejména, že nebude tuto řádně splácet, předložil
následně za účelem poskytnutí podpory shora označené společnosti fakturu…a
vylákal tak na společnosti Bohemia Troppau, o.p.s. podporu v částce 137.203,- Kč…“.
Na základě citované skutkové věty trestního rozsudku nelze zpochybnit závěr, že se
žalobce dopustil trestného činu v souvislosti s podnikáním. Žalobcovu námitku, že se
správní orgány obou stupňů měly zabývat tím, zda se trestného činu dopustil
v souvislosti s živnostenským oprávněním, které mu bylo zrušeno, neshledal krajský
soud důvodnou, neboť podmínka stanovená ust. § 6 odst. 2 živnostenského zákona
je vymezena jako spáchání trestného činu „v souvislosti s podnikáním“ a nikoliv jako
spáchání trestného činu „v souvislosti s živnostenským oprávněním“. Žalobcův
požadavek představuje neopodstatněné zúžení výkladu ust. § 6 odst. 2
živnostenského zákona. Pro naprostou jednoznačnost vymezení souvislosti trestného
činu s podnikáním žalobce vyplývající ze shora citované skutkové věty trestního
rozsudku bylo nadbytečné, aby se správní orgány zabývaly posuzováním zásady
proporcionality a jejích kritérií, tj. principu vhodnosti, principu potřebnosti a principu
přiměřenosti, neboť spácháním uvedeného trestného činu žalobce pozbyl všeobecné
podmínky bezúhonnosti ve smyslu ust. § 6 odst. 1 živnostenského zákona a
v důsledku této skutečnosti pozbyl také obecně právo podnikat podle živnostenského
zákona (minimálně na dobu do zahlazení odsouzení). Právní mocí trestního rozsudku
žalobce přestal splňovat podmínku ust. § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona a
živnostenský úřad byl proto ve smyslu ust. § 58 odst. 1 písm. a) téhož zákona
povinen mu živnostenské oprávnění zrušit. Za takové situace vůbec nepřipadá
v úvahu hodnocení přijatého opatření z hlediska zásady proporcionality. Krajský soud
se rovněž neztotožňuje s názorem žalobce, že odnětí živnostenského oprávnění je
další sankcí za jeho jednání, což odporuje zásadě „ne bis in idem“. Citovaná zásada
by měla své uplatnění v případě, kdyby byl žalobce za stejný trestný čin opětovně
potrestán v rámci trestního řízení. Nelze ji však vztáhnout na oblast správního práva,
neboť obecně nelze vyloučit, že spáchaný skutek kvalifikovaný jako trestný čin může
být postižen také v jiné oblasti právních vztahů, např. v rámci práva správního, pokud
pachateli trestného činu bude svědčit kromě trestněprávní odpovědnosti ještě
odpovědnost vyplývající z jiných právních předpisů.
Důvodnou neshledal krajský soud ani další žalobní námitku, kterou žalobce
poukázal na nesprávný procesní postup správního orgánu I. stupně, který rozhodl
meritorně dříve než žalobce doplnil veškeré důkazy, které doplnit zamýšlel. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí postup správního orgánu I. stupně označil za vadný (str. 4
odst. 5 a násl. napadeného rozhodnutí), s odkazem na ust. § 82 odst. 4 správního
řádu však současně uvedl, že povinností žalobce bylo navrhnout nebo předložit
předmětný důkaz v odvolacím řízení, což neučinil. Tímto postupem žalovaný procesní
nedostatek správního orgánu I. stupně napravil. Krajský soud se se závěry
žalovaného ztotožňuje, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby v době od 8.1.2010,
kdy poprvé navrhl, že tento důkaz předloží, do 7.5.2010, kdy bylo vydáno napadené
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 6 - 22A 107/2010
rozhodnutí, důkaz předložil. Ust. § 82 odst. 4 věty druhé správního řádu stanoví
účastníku řízení, který namítá, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni
určitý úkon, povinnost, že musí tento úkon učinit spolu s odvoláním. Žalobce to však
ani spolu s odvoláním ani v průběhu odvolacího řízení neučinil. Uvedená námitka tak
vyznívá zcela účelově.
Krajský soud neshledal důvodnou ani poslední žalobní námitku směřující proti
postupu žalovaného, který i přesto, že se žalobce nemohl dostavit k procesnímu
úkonu ze zdravotních důvodů, mu neposkytl náhradní termín a ve věci meritorně
rozhodl. Takto formulovaná námitka totiž neodpovídá obsahu správního spisu, a proto
se jeví krajskému soudu rovněž účelově. Je pravdou, že žalovaný umožnil žalobci
nahlédnout do spisu, k čemuž mu stanovil časové rozpětí deseti dnů v době úředních
hodin. Žalobce po marném uplynutí této lhůty (poslední den lhůty připadl na
16.4.2010) podáním ze dne 18.4.2010 sdělil žalovanému, že se nemůže dostavit ze
zdravotních důvodů. V tomto podání však nevyslovil žádost o náhradní termín pro
tento procesní úkon. Naopak uvedl, že „…aspoň touto cestou doplňuje některé
skutečnosti“. Z uvedené citace krajský soud dovozuje (stejně jako učinil žalovaný), že
žalobce již neměl zájem do spisu nahlédnout a využil k doplnění písemnou formu.
Správnost tohoto závěru je potvrzena následným e-mailovým podáním žalobce ze
dne 3.5.2010, jímž se dotázal žalovaného, zda již bylo ve věci meritorně rozhodnuto
či kdy lze takové rozhodnutí očekávat. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že se
žalovaný tvrzeného pochybení, tj. že neposkytl žalobci náhradní termín pro
nahlédnutí do spisu, nedopustil.
S ohledem na shora uvedené důvody krajský soud žalobu podle ust. § 78 odst.
7 s.ř.s. zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když
procesně úspěšnému žalovanému podle obsah soudního spisu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou
týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu
v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Pokud bude
kasační stížnost podána po 1.1.2012, podává se přímo k Nejvyššímu
správnímu soudu v Brně.
V Ostravě dne 3. listopadu 2011
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu