Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 A 107/2010 - 97

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda

v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se

sídlem v Opavě, Dolní náměstí 13/13, proti žalovanému Krajskému úřadu

Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě, 28. října 117, o přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 7.5.2010 č.j. MSK 40163/2010, ve věci zrušení

živnostenského oprávnění,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 7.5.2010 č.j. , kterým bylo způsobem

specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí změněno rozhodnutí Magistrátu

města Opavy ze dne 22.1.2010 č.j. MMOP/91671/2009/ZIVN/MaE, jímž bylo žalobci

zrušeno živnostenské oprávnění pro provozování živnosti volné s předmětem

podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského

zákona“, neboť na něj již nelze pohlížet jako na osobu bezúhonnou ve smyslu ust. § 6

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 2 - 22A 107/2010

odst. 1 písm. c) ve spojení s , o živnostenském podnikání, v platném znění (dále jen živnostenský zákon).

V podané žalobě žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí, když se

podle něj správní orgán nezabýval tím, zda se žalobce trestné činnosti, pro níž byl

odsouzen, dopustil v souvislosti s živnostenským oprávněním, které mu bylo zrušeno.

Uvedl, že v době, kdy se měl dopustit trestného činu podvodu, tj. dne 19.10.2004,

provozoval podnikání na základě čtyř živnostenských oprávnění. Kromě

živnostenského oprávnění k výrobě, obchodu a službám, které mu bylo napadeným

rozhodnutím zrušeno, měl také oprávnění k těmto podnikáním: grafické a kresličské

práce, zprostředkování obchodu a služeb a maloobchod provozovaný mimo řádné

provozovny. Správní orgány tuto skutečnost nezohlednily a nezkoumaly, kterého

z předmětů podnikání se trestná činnost týkala. Neoprávněně tak zasáhly do

ústavního práva žalobce na svobodné podnikání (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.

ÚS 35/08, příp. sp. zn. ; dále také nález Ústavního soudu ).

Podle principu přiměřenosti nesmí být újma způsobená na základním právu

nepřiměřená sledovanému účelu. Podle žalobce tento princip správní orgány porušily,

neboť z rozhodnutí trestního soudu nebylo jednoznačně patrno, zda trestný čin se

zrušeným živnostenským oprávněním vůbec souvisel. Pokud by se ukázalo, že

předmětná trestná činnost souvisela s jiným předmětem podnikání, byl by takový

zásah nepřiměřený. Žalobce také zdůraznil, že trestného činu se měl dopustit v roce

2004. Od té doby až do právní moci rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění

řádně podnikal. Proto lze stěží konstatovat, že se jedná o opatření potřebné či

přiměřené. Postup správních orgánů žalobce vnímá jako další sankci za jednání, pro

které byl již jednou potrestán. Jejich postup tak odporuje zásadě „ne bis in idem“, dle

které by subjekt neměl být trestán dvakrát za totéž jednání. Dále žalobce namítl

porušení svých procesních práv, když u ústního jednání před správním orgánem I.

stupně dne 8.1.2010 požádal o poskytnutí lhůty jednoho měsíce k doložení dalších

listinných důkazů, bylo mu správním orgánem vyhověno, avšak správní orgán

nevyčkal s vydáním rozhodnutí do uplynutí požadované lhůty a dne 22.1.2010

rozhodl o zrušení živnostenského oprávnění. Tímto způsobem odňal žalobci možnost

předkládat důkazy v jeho prospěch. Dále žalobce namítl, že v průběhu odvolacího

řízení podáním ze dne 16.3.2010 požádal o nahlédnutí do spisu a seznámení se

s podklady rozhodnutí. Navrhl termíny, kdy se k nahlédnutí do spisu může dostavit.

Žalovaný jej následně vyrozuměl, že se může dostavit, avšak v jiném termínu, než

navrhoval. Žalobce se nemohl dostavit ze zdravotních důvodů a přesto, že tuto

skutečnost odvolacímu orgánu sdělil, náhradní termín mu nebyl poskytnut. Došlo tak

k upřednostnění zásady rychlosti řízení před ostatními zásadami správního řízení

v neprospěch žalobce.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že podmínka provozování živnosti vyjádřená

v ust. § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona je podmínkou všeobecnou, jejíž

ztráta znamená absolutní zákaz podnikání, tedy ztrátu všech živnostenských

oprávnění. Skutečnost, že spáchaný trestný čin souvisel s podnikáním, vyplývá ze

samotného trestního rozsudku, když trestní soud konstatoval, že se žalobce

v postavení podnikatele dopustil trestného činu podvodu. Při vyvozování závěru o

souvislosti spáchaného trestného činu s podnikáním žalobce vycházely správní

orgány obou stupňů z ust. § 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) živnostenského

zákona, podle kterých za bezúhonnou se nepovažuje osoba pravomocně odsouzená

pro úmyslný trestný čin, jež souvisí s podnikáním, vyjma těch, za něž jí byl uložen

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 3 - 22A 107/2010

trest odnětí svobody v délce trvání alespoň jednoho roku nepodmíněně, pokud se na

ni nehledí jako by nebyla odsouzena. Z uvedeného je zřejmé, že souvislost

spáchaného trestného činu je nutno hodnotit s podnikáním odsouzeného, nikoliv

s jeho živnostenským oprávněním či předmětem podnikání, jak namítá žalobce.

Správní orgány obou stupňů považovaly předmětný trestní rozsudek za zcela

dostačující pro vyvození správní úvahy o tom, že žalobce přestal splňovat

všeobecnou podmínku pro provozování živnosti podle živnostenského zákona, tj.

bezúhonnost. K žalobcově námitce porušení principu potřebnosti a zásady „ne bis in

idem“, žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze

dne 11.6.2009 č.j. -50 a nález Ústavního soudu ze dne 7.4.2009 sp. zn.

, podle nichž zrušení živnostenského oprávnění v důsledku ztráty

podmínky bezúhonnosti je mocenským opatřením, které je nutno chápat jako

omezení základního práva podnikat, kdy smyslem a účelem tohoto omezení je

ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním

provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena. Zákonodárce

popsanému veřejnému právu v souladu s ústavním pořádkem (y

základních práv a svobod) podřídil fundamentální právo osob na podnikání.

Napadené rozhodnutí je s tímto výkladem zcela totožné. Žalovaný rovněž vyjádřil

nesouhlas s námitkami vztahujícími se k tvrzeným procesním pochybením. Žalovaný

v napadeném rozhodnutí sám uznal za procesní nedostatek nemožnost doložit

důkazy ve prospěch žalobce v řízení vedeném před správním orgánem I. stupně

s tím, že podle ust. , , v platném

znění (dále jen ) namítá-li odvolatel, že mu nebylo umožněno učinit

v řízení na prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.

Žalobce však tohoto svého zákonného práva nevyužil a namítaný důkaz k provedení

před odvolacím orgánem spolu s odvoláním nepředložil a nepředložil jej ani

v průběhu celého odvolacího řízení. Tato námitka žalobce je proto nepravdivá a navíc

účelová. Námitku, že mu nebyl na základě jeho podání ze dne 16.3.2010 umožněn

náhradní termín k nahlédnutí do spisu, označil žalovaný za lživou, neboť neodpovídá

obsahu správního spisu. Ve sdělení z 18.4.2010 žalobce uvedl, že se nemohl

z důvodu nemoci k nahlédnutí do spisu dostavit osobně, ovšem stanovení nového

termínu nejenže nepožadoval, ale konstatoval, že z důvodu nemožnosti dostavit se

k nahlédnutí do spisu doplňuje některé skutečnosti písemně. Rovněž z e-mailového

dotazu z 3.5.2011 lze seznat, že žalobce již neměl v úmyslu do spisu nahlížet a

doplňovat skutečnosti, neboť se táže na to, kdy bude ve věci rozhodnuto. Žalovaný

navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel

ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu

( , , v platném znění –

dále jen ) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (

).

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu

v Opavě ze dne 18.3.2009 č.j. -567, který nabyl právní moci dne

12.8.2009 , byl žalobce uznán vinným trestným činem podvodu podle ust. § 250 odst.

1, 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi

měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Ve

skutkové větě výroku trestního rozsudku je vymezeno, že jednání, které je mu

kladeno za vinu, se žalobce dopustil jako „podporovaný podnikatel“ a dále, že

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 4 - 22A 107/2010

vymezeného jednání se dopustil v rámci sjednání dohody o poskytnutí podpory

„malým a středním podnikatelům“. Dne 5.10.2009 vydal správní orgán I. stupně

oznámení o zahájení řízení ve věci ztráty bezúhonnosti podle ust. § 6 odst. 2 písm. b)

živnostenského zákona. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 8.1.2010 č.j.

MMOP/91671/2009/ZIVN/MaE bylo žalobci umožněno nahlédnutí do spisu a žalobce

uvedl, že doloží usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.8.2009 č.j.

136/2009-623 ve lhůtě do 18.1.2010 a současně žádá o poskytnutí lhůty jednoho

měsíce k doložení odborného stanoviska na bezúhonnost dle živnostenského

zákona. Dne 18.1.2010 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno usnesení

Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozsudku

Okresního soudu v Opavě ze dne 18.3.2009 č.j. -567. Dne 22.1.2010

vydal správní orgán I. stupně pod č.j. MMOP/91671/2009/ZIVN/MaE rozhodnutí, jímž

žalobci zrušil živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání

výroba, obchod a služby uvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Proti

tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Podáním ze dne 16.3.2010 žalobce

požádal o nahlédnutí do spisu ve dnech 19.4. nebo 26.4.2010. Žalovaným mu byl na

základě této žádosti poskytnut termín k nahlédnutí do spisu, a to do deseti dnů ode

dne doručení vyrozumění v úředních hodinách. Toto vyrozumění bylo žalobci

doručeno dne 6.4.2010. Podáním ze dne 18.4.2010 sdělil žalobce žalovanému, že

z důvodu své nemoci se nemohl ve stanoveném období dostavit k nahlédnutí do

spisu a doplňuje proto písemnou cestou některé skutečnosti, přičemž namítl, že mu

nebylo správním orgánem I. stupně umožněno předložit posudek od akreditovaného

institutu, který by podrobně rozebral správní řízení. E-mailovým dotazem ze dne

3.5.2010 žalobce zjišťoval, zda již ve věci bylo vydáno rozhodnutí a nebo, kdy lze

jeho vydání očekávat. Dne 7.5.2010 vydal žalovaný napadené rozhodnutí.

Podle ust. § 6 odst. 1 živnostenského zákona všeobecnými podmínkami

provozování živnosti fyzickými osobami, pokud tento zákon nestanoví jinak, jsou:

a) dosažení věku 18 let,

b) způsobilost k právním úkonům, c) bezúhonnost.

Podle ust. § 6 odst. 2 živnostenského zákona za bezúhonnou se pro účely

tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin

spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním,

anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni

nehledí, jako by nebyla odsouzena.

Žalobní námitku, že byla nesprávně posouzena existence podmínky

bezúhonnosti žalobce v kontextu s trestním rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze

dne 18.3.2009 č.j. -567, neshledal krajský soud důvodnou. Podle ust. §

6 odst. 2 živnostenského zákona se za bezúhonnou nepovažuje osoba, která byla

pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento čin

spáchán v souvislosti s podnikáním. Tyto procesní podmínky byly v případě žalobce

jednoznačně naplněny, neboť žalobce byl shora označeným trestním rozsudkem

pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, když trestný čin podvodu, jehož

skutková podstata je vymezena v ust. § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního

zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákon) spadá do kategorie

úmyslných trestných činů. Další podmínka stanovená § 6 odst. 2 živnostenského

zákona, tj. spáchání trestného činu v souvislosti s podnikáním, je podle názoru

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 5 - 22A 107/2010

krajského soudu rovněž naplněna, což vyplývá jednoznačně ze skutkové věty

vyjádřené ve výroku trestního rozsudku, kde se uvádí, že žalobce „…jako

podporovaný podnikatel při sjednávání dohody č. 419 se společností Bohemia

Troppau, o.p.s.,…o poskytnutí podpory Spolkové republiky Německo malým a

středním podnikatelům v České republice formou věcného plnění lživě uvedl, že

nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti a že vůči němu není v právní moci žádné

rozhodnutí, které by mohlo být důvodem soudní exekuce, a že takovéto řízení nebylo

proti němu dle jeho vědomostí zahájeno, a ač věděl, že své povinnosti z této dohody

řádně a včas plnit nebude, tj. zejména, že nebude tuto řádně splácet, předložil

následně za účelem poskytnutí podpory shora označené společnosti fakturu…a

vylákal tak na společnosti Bohemia Troppau, o.p.s. podporu v částce 137.203,- Kč…“.

Na základě citované skutkové věty trestního rozsudku nelze zpochybnit závěr, že se

žalobce dopustil trestného činu v souvislosti s podnikáním. Žalobcovu námitku, že se

správní orgány obou stupňů měly zabývat tím, zda se trestného činu dopustil

v souvislosti s živnostenským oprávněním, které mu bylo zrušeno, neshledal krajský

soud důvodnou, neboť podmínka stanovená ust. § 6 odst. 2 živnostenského zákona

je vymezena jako spáchání trestného činu „v souvislosti s podnikáním“ a nikoliv jako

spáchání trestného činu „v souvislosti s živnostenským oprávněním“. Žalobcův

požadavek představuje neopodstatněné zúžení výkladu ust. § 6 odst. 2

živnostenského zákona. Pro naprostou jednoznačnost vymezení souvislosti trestného

činu s podnikáním žalobce vyplývající ze shora citované skutkové věty trestního

rozsudku bylo nadbytečné, aby se správní orgány zabývaly posuzováním zásady

proporcionality a jejích kritérií, tj. principu vhodnosti, principu potřebnosti a principu

přiměřenosti, neboť spácháním uvedeného trestného činu žalobce pozbyl všeobecné

podmínky bezúhonnosti ve smyslu ust. § 6 odst. 1 živnostenského zákona a

v důsledku této skutečnosti pozbyl také obecně právo podnikat podle živnostenského

zákona (minimálně na dobu do zahlazení odsouzení). Právní mocí trestního rozsudku

žalobce přestal splňovat podmínku ust. § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona a

živnostenský úřad byl proto ve smyslu ust. § 58 odst. 1 písm. a) téhož zákona

povinen mu živnostenské oprávnění zrušit. Za takové situace vůbec nepřipadá

v úvahu hodnocení přijatého opatření z hlediska zásady proporcionality. Krajský soud

se rovněž neztotožňuje s názorem žalobce, že odnětí živnostenského oprávnění je

další sankcí za jeho jednání, což odporuje zásadě „ne bis in idem“. Citovaná zásada

by měla své uplatnění v případě, kdyby byl žalobce za stejný trestný čin opětovně

potrestán v rámci trestního řízení. Nelze ji však vztáhnout na oblast správního práva,

neboť obecně nelze vyloučit, že spáchaný skutek kvalifikovaný jako trestný čin může

být postižen také v jiné oblasti právních vztahů, např. v rámci práva správního, pokud

pachateli trestného činu bude svědčit kromě trestněprávní odpovědnosti ještě

odpovědnost vyplývající z jiných právních předpisů.

Důvodnou neshledal krajský soud ani další žalobní námitku, kterou žalobce

poukázal na nesprávný procesní postup správního orgánu I. stupně, který rozhodl

meritorně dříve než žalobce doplnil veškeré důkazy, které doplnit zamýšlel. Žalovaný

v napadeném rozhodnutí postup správního orgánu I. stupně označil za vadný (str. 4

odst. 5 a násl. napadeného rozhodnutí), s odkazem na ust. § 82 odst. 4 správního

řádu však současně uvedl, že povinností žalobce bylo navrhnout nebo předložit

předmětný důkaz v odvolacím řízení, což neučinil. Tímto postupem žalovaný procesní

nedostatek správního orgánu I. stupně napravil. Krajský soud se se závěry

žalovaného ztotožňuje, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby v době od 8.1.2010,

kdy poprvé navrhl, že tento důkaz předloží, do 7.5.2010, kdy bylo vydáno napadené

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 6 - 22A 107/2010

rozhodnutí, důkaz předložil. Ust. věty druhé stanoví

účastníku řízení, který namítá, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni

určitý úkon, povinnost, že musí tento úkon učinit spolu s odvoláním. Žalobce to však

ani spolu s odvoláním ani v průběhu odvolacího řízení neučinil. Uvedená námitka tak

vyznívá zcela účelově.

Krajský soud neshledal důvodnou ani poslední žalobní námitku směřující proti

postupu žalovaného, který i přesto, že se žalobce nemohl dostavit k procesnímu

úkonu ze zdravotních důvodů, mu neposkytl náhradní termín a ve věci meritorně

rozhodl. Takto formulovaná námitka totiž neodpovídá obsahu správního spisu, a proto

se jeví krajskému soudu rovněž účelově. Je pravdou, že žalovaný umožnil žalobci

nahlédnout do spisu, k čemuž mu stanovil časové rozpětí deseti dnů v době úředních

hodin. Žalobce po marném uplynutí této lhůty (poslední den lhůty připadl na

16.4.2010) podáním ze dne 18.4.2010 sdělil žalovanému, že se nemůže dostavit ze

zdravotních důvodů. V tomto podání však nevyslovil žádost o náhradní termín pro

tento procesní úkon. Naopak uvedl, že „…aspoň touto cestou doplňuje některé

skutečnosti“. Z uvedené citace krajský soud dovozuje (stejně jako učinil žalovaný), že

žalobce již neměl zájem do spisu nahlédnout a využil k doplnění písemnou formu.

Správnost tohoto závěru je potvrzena následným e-mailovým podáním žalobce ze

dne 3.5.2010, jímž se dotázal žalovaného, zda již bylo ve věci meritorně rozhodnuto

či kdy lze takové rozhodnutí očekávat. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že se

žalovaný tvrzeného pochybení, tj. že neposkytl žalobci náhradní termín pro

nahlédnutí do spisu, nedopustil.

S ohledem na shora uvedené důvody krajský soud žalobu podle ust. § 78 odst.

7 zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. , když

procesně úspěšnému žalovanému podle obsah soudního spisu žádné náklady s tímto

řízením nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu

v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Pokud bude

kasační stížnost podána po 1.1.2012, podává se přímo k Nejvyššímu

správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 3. listopadu 2011

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu