Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 20/2011 - 105

- 105

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: I. D. I., zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2010, č. j. OAM-87/LE-LE05-LE18-2010, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2011, č. j. – 72,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 2. 8. 2010, č. j. OAM-87/LE-LE05-LE18-2010, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný tímto rozhodnutím neudělil žalobci k jeho žádosti mezinárodní ochranu podle , , , a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Krajský soud dospěl k závěru, že pokud se ve shromážděných materiálech o zemi původu nevyskytují zprávy o náboženských střetech ve městě Jos v lednu 2009, o nichž žalobce hovořil ve správním řízení, ale jsou zde popsány střety mezi muslimy a křesťany v tomto městě z jiného období, neznamená to, že k těmto střetům v lednu 2009 nedošlo. K závěru správního orgánu, že k ohrožení žalobce dochází pouze ze strany soukromých osob a nikoli ze strany státních organizací či státní mocí podporovaných skupin, krajský soud uvedl, že shromážděné informace tuto skutečnost potvrzují i vyvrací, přičemž žalovaný nevysvětlil, proč informace určitého druhu preferoval a jiné opomenul. Krajský soud se dále neztotožnil s názorem žalovaného, že v Lagosu nedochází k náboženským incidentům. Situaci ve velkých městech nelze ztotožňovat se situací v příslušné části země. Podle krajského soudu správní orgán pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a neuvedl úvahy, jimiž se řídil při posouzení podkladů pro vydání rozhodnutí. Správní orgán je povinen ve svém rozhodnutí sdělit, o které konkrétní podklady své zjištění opírá a proč některý poznatek akceptoval a jiný odmítl. Krajský soud dále hodnotil označení žalobce za zcela běžného člena církve bez jakékoli funkce za neadekvátní.

Žalovaný napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni včas podanou kasační stížností z důvodu podle , (dále jen „“). Uvedl, že ve svém rozhodnutí respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž povinnost tvrzení vázne v řízení o udělení mezinárodní ochrany na žadateli a správní orgán je tvrzeními žadatele vázán. Správní orgán shromáždil dostatečné množství věrohodných a aktuálních informací o zemi původu žadatele, které jednoznačně potvrdily skutečnost, že nigerijská vláda poskytuje ochranu osobám majícím problémy se spoluobčany vyznávajícími jiné náboženství. Státní orgány Nigérie zasahují v případě náboženských střetů, řeší situaci, snaží se ji uklidňovat a nepokoje striktně odsuzují. Nelze tedy uzavřít, že by stát odmítal či nebyl schopen poskytnout vnitrostátní ochranu svým občanům. Tvrzení žalobce o náboženských střetech ve městě Jos v lednu roku 2009 nepotvrdila ani jedna ze zpráv, ani sám žalobce je nebyl schopen podložit věrohodným důkazem. Stěžovatel proto dospěl k odůvodněnému závěru o nevěrohodnosti tohoto žalobcova zásadního tvrzení. Krajský soud se se svým závěrem, že ze shromážděných podkladů nelze dovodit, že k náboženským střetům v lednu 2009 ve městě Jos nedošlo, dostal do rozporu s povinností vycházet ze skutečně zjištěného stavu věci, obsah spisu nahradil vlastním hodnotícím úsudkem. Stejně tak je výklad o situaci v Lagosu, kterou podle krajského soudu nelze ztotožňovat s jeho okolím, opřen pouze o domněnky soudu. Stěžovatel dále namítl, že ve svém rozhodnutí specifikoval všechny informace, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel. Závěr soudu o údajném rozporu a selekci informací považuje stěžovatel za neodůvodněný. Co se týče posouzení žalobce jako běžného člena církve, jestliže pomáhal v kostele a svému otci stařešinovi a jen nedostatek peněz zabránil jeho úmyslu stát se náboženským učitelem, stěžovatel namítl, že vycházel z tvrzení žalobce a byl jimi vázán. Žalobce v průběhu správního řízení nezmínil, že by měl nějakou funkci ve své náboženské obci, jen sděloval, že šířil víru a chtěl se stát náboženským učitelem. Stěžovatel má za to, že vycházel z objektivně zjištěného stavu věci, o němž nebyly žádné pochybnosti, neboť tvrzení žadatele byla vyvrácena konfrontací s informacemi o zemi původu. Kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se jedná o pochybení krajského soudu, které by mohlo mít zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud nerespektoval , neboť nevycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a není vyloučeno, že k tomuto nebude docházet i v budoucnu. Krajský soud taktéž hrubě pochybil při výkladu práva a nevycházel z obsahu spisu, neboť zjištěný skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nahradil svými subjektivními a nepodloženými názory a dostal se tak do rozporu se zákonem. Stěžovatel se proto domnívá, že kasační stížnost splňuje kritéria přijatelnosti ve smyslu Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

Při rozhodování o kasační stížnosti musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu , tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v , nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody přijatelnosti uplatněné stěžovatelem v podané kasační stížnosti nesplňují výše uvedená kritéria. Výkladem ustanovení , které zakládá povinnost správního soudu vycházet při přezkumu správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře dostatečně zabýval, zmínit lze např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 59. Rovněž problematika volného hodnocení důkazů krajským soudem a utváření závěru o skutkovém stavu již byla podrobně řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odkázat lze např. na rozsudek ze dne 22. 3. 2005, č. j. - 76, www.nssoud.cz.

Nejvyšší správní soud dále uvádí, že k otázce zjišťování skutkového stavu relevantního pro posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany se již vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. - 68, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. - 63, www.nssoud.cz, kde dospěl k závěru, že: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“ (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. - 89, dostupný na www.nssoud.cz). Rozložením důkazního břemene ve věcech mezinárodní ochrany se pak Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS., kde mj. konstatoval, že pokud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vyvrátit listinnými či jinými důkazy, a současně je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, správní orgán nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu. Pokud pak tvrzení žadatele splňuje podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, je žalovaný povinen z něho vycházet.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti z důvodů tvrzených stěžovatelem, ani z úřední povinnosti pak nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle pro nepřijatelnost odmítl.

Podle ve spojení s nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 9. listopadu 2011

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu