Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

57 Af 54/2010 - 25

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka

Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci

žalobce T.K., zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Praha 1 – Malá

Strana, Tyršův dům, Újezd 450/40, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se

sídlem Plzeň, Hálkova 14, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.8.2010, č.j.

6480/10-1500-402318,

t a k t o:

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.8.2010, č.j.

6480/10-1500-402318 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho

odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Tachově (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze

dne 30.3.2010, č.j. 20272/10/160920402672 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“).

Prvoinstančním rozhodnutím byla podle , o správě

daní a poplatků, zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku podaná dne 26.1.2010 s tím, že

na žalobcově osobním účtu vyjmenovaných daní nebyl ke dni podání žádosti evidován

vratitelný přeplatek a ani nevznikl ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti.

Žalobce žalobu odůvodnil tím, že prvoinstanční orgán dospěl k názoru, že na

žalobcově osobním účtu specifikovaných daní nebyl ke dni podání žádosti evidován vratitelný

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2

přeplatek a ani nevznikl ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti ve smyslu § 64 odst. 4 zákona

o správě daní a poplatků. Dále prvoinstanční orgán uvedl, že prohlášením konkursu přešlo

vymáhání pohledávek na konkursního správce, který za věřitele činil úkony směrující k

vybrání a vymožení dluhů. Rovněž podle prvoinstančního orgánu nemohlo dojít k promlčení

daňových pohledávek v průběhu konkursu, neboť ve smyslu ustanovení § 20 odst. 8 zákona č.

, o konkursu a vyrovnání, má přihláška pohledávky pro běh lhůty pro promlčení

a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu. Žalovaný se pak s rozhodnutím

prvoinstančního orgánu ztotožnil. V odůvodnění dále rozvedl úvahy, jež jej vedly k závěru, že

pohledávky správce daně nebyly promlčené a byly tudíž vyplaceny v rámci konkursního

řízení oprávněně. Žalovaný dovozuje promlčení z ustanovení § 20 odst. 8 zákona o konkursu

a vyrovnání, podle kterého má podání přihlášky pohledávky stejné účinky pro běh promlčecí

lhůty jako uplatnění práva u soudu. Dále se snaží aplikovat na daný případ ,

který s uplatněním práva u soudu opravdu spojuje stavění promlčecí lhůty. Žalobce

konstatoval, že na tomto místě je třeba uvést, že institut promlčení je v daňových věcech

upraven zcela samostatně a že nelze byť subsidiárně aplikovat právní úpravu promlčení

platnou v soukromoprávních vztazích. Úkony, s jejichž následkem je spojováno přerušení či

stavení promlčecí doby úpravou obsaženou v či obchodním zákoníku,

nemají za následek přerušení či stavení promlčení doby pro oblast daňovou. S ohledem na

tuto skutečnost má žalobce za jednoznačné, že argumentace ustanovením § 20 odst. 8 zákona

o konkursu a vyrovnání, kdy přihláška pohledávky do konkursního řízení má na běh

promlčení lhůty a zánik práv tytéž účinky jako uplatnění práva u soudu, tj. podání žaloby, pro

oblast správy daní a poplatků není případná. Správce daně své nároky vůči daňovým

poplatníkům neuplatňuje návrhy u soudu, avšak činí tak správním rozhodnutím. Argumentace

žalovaného, že podáním přihlášky se stává správce daně věřitelem, jehož postavení je totožné

s ostatními věřiteli (pročež se zřejmě má použít ohledně úpravy

promlčení), není právně přijatelná. Správce daně jakožto státní orgán uplatňuje pohledávku,

která vznikla ve správním řízení. Její přihlášení do konkursu nemá za následek transformaci

této pohledávky do soukromoprávní roviny, tak aby byla možná aplikace občanskoprávní

úpravy promlčení. Komplexní úprava promlčení práva správce daně vymáhat daňové

nedoplatky je upravena v ustanovení § 70 zákona o správě daní a poplatků. Ve smyslu

citovaného ustanovení zákona o správě daní a poplatků ve znění, jež bylo neměnné od data

prohlášení konkursu na žalobce až do 31.12.2007, se právo vybrat a vymáhat daňový

nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.

Pouze je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku (tedy

nikoliv, je-li nárok uplatněn u soudu), promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová

promlčení lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu

zpraven. Úkonem přerušujícím promlčecí dobu může být podle ustálené právní praxe ovšem

pouze úkon kvalifikovaný, musí se jednat o úkon směřující ke zjištění výše daňového

nedoplatku nebo k jeho předepsání za konkrétní období, respektive úkon k vymožení již

předepsaného daňového nedoplatku. Takový úkon musí být dále adresovaný přímo daňovému

dlužníkovi, nikoliv jiné osobě, bez ohledu na poměr této osoby k dlužníkovi. Žalobce

konstatoval, že má za to, že přihlášku pohledávky do konkursního řízení podanou správcem

daně dne 17.11.1998 lze považovat za úkon správce daně směřující k jejímu vybrání nebo

vymožení. Nová šestiletá promlčecí lhůta tak počala běžet nejpozději dne 1.1.1999. V

následující šestileté promlčecí době však nebyl ze strany správce daně učiněn jakýkoliv úkon

směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení daňového nedoplatku. Šestiletá promlčecí lhůta

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3

tak skončila 31.12.2004. Lze uzavřít, že počínaje 1.1.2005 byly veškeré daňové nedoplatky

tak, jak byly vyčísleny a doloženy správcem daně přihláškou ze dne 17.11.1998, promlčeny, a

nebylo možné pokračovat v jejich vymáhání. Promlčecí doba běžela i po dobu přihlášení

daňového nedoplatku v konkursním řízení, neboť tehdy platná úprava, na rozdíl od úpravy

stávající, nepovažovala skutečnost konkursního, resp. insolvenčního řízení za skutečnost,

která staví běh promlčecí doby. Žalobce konstatoval, že pro úplnost uvádí, že s účinností od

1.1.2008 byl zákon o správě daní a poplatků v ustanovení § 70 odst. 3 doplněn o další větu,

která zavádí pravidla pro stavení běhu promlčecích lhůt. Podle této nové úpravy promlčecí

lhůty neběží po dobu výkonu rozhodnutí soudem nebo soudním exekutorem anebo do

uspokojení z výtěžku z veřejné dražby, a dále po dobu přihlášení nedoplatku v insolvenčním

řízení. Právní úprava platná v době vzniku daňového nedoplatku, kterou se řídí i právní

úprava jeho promlčení, však jakoukoliv úpravu týkající se stavení běhu promlčecích lhůt

neobsahovala. Logických výkladem ustanovení § 70 zákona o správě daní a poplatků, ve

znění platném v době vzniku daňového nedoplatku nelze než dojít k závěru, že přihlášení

daňového nedoplatku v konkursním řízení nemělo za následek stavení běhu šestileté

promlčecí doby. Tato promlčecí doba tak běžela i v průběhu konkursního řízení a správce

daně by za účelem jejího přerušení musel učinit úkon směřující k vybrání, zajištění nebo

vymožení daňového nedoplatku. Protože se tak nestalo, jsou uvedené daňové nedoplatky

promlčené a správce daně se nemůže domáhat jejich zaplacení. Žalovaný k tomu sice v

napadeném rozhodnutí uvedl, že citované nové zákonné ustanovení je pouze implementací

toho, což bylo již před tím dovozováno výkladem. S tím však v žádném případě nemůže

žalobce souhlasit. Naopak se domnívá, že nová úprava byla do zákona začleněna na ochranu

zájmů správců daně právě na základě negativních zkušeností s konkursními řízeními, jejichž

délka mnohdy přesáhla šestiletou promlčecí dobu a její stavění nebylo zákonem upraveno.

Žalobce závěrem považuje odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 28.5.2005,

sp.zn. , za nepříkladný, neboť nijak nepodporuje právní argumentaci

žalovaného, naopak na několika místech správně uvádí, že prohlášením konkursu se daňové

řízení nepřerušuje, z čehož je možné usuzovat na to, že se nestaví ani promlčecí doba k

vybrání a vymáhání daňového nedoplatku.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že jak je zřejmé z

odůvodnění napadeného rozhodnutí, nepřisvědčil názoru žalobce, že mu vznikl u správce

daně přeplatek tím, že v okamžiku úhrady pohledávky prvoinstančnímu orgánu správcem

konkurzní podstaty byly již předmětné daňové nedoplatky promlčené. Žalovaný je toho

názoru, že přihlášením své pohledávky do konkurzního řízení se stává jedním z věřitelů, který

má stejná práva vyplývající ze zákona konkurzu a vyrovnání a stejné povinnosti jako

kterýkoliv jiný věřitel. I správce daně se tedy může dovolávat účinků spojených s přihláškou

pohledávky ve smyslu § 20 odst. 8 zákona o konkurzu a vyrovnání. Zákon o správě daní a

poplatků sice v § 40 odst. 11 ve znění platném do 31.12.2007 stanovil, že prohlášením

konkurzu se daňové řízení nepřerušuje, nicméně ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o

konkurzu a vyrovnání zakazovalo provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek

patřící do podstaty. Nebylo tedy v legálních možnostech správce daně provést po prohlášení

konkurzu na majetek žalobce úkon ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků,

přičemž v daném případě trvalo konkurzní řízení 11 let.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4

Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez

jednání, rozhodl soud v souladu s , (dále

jen ), o věci samé bez jednání.

V souladu s , 2 vycházel soud při přezkoumání napadeného

rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního

orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Mezi účastníky byl sporná aplikace ustanovení § 20 odst. 8 zákona o konkursu a

vyrovnání na veřejnoprávní pohledávky. Podle tohoto ustanovení zákona o konkurzu a

vyrovnání má přihláška pohledávky pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky

jako uplatnění práva u soudu.

Spornou otázkou se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.4.2011, č.j.

1063/2011-541 (dostupný na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v usnesení uvedl, že „ke vztahu

zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků se Nejvyšší soud ponejprv

vyslovil již v rozsudku ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise

Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70. Vzhledem k tomu, že názor

formulovaný v tomto rozhodnutí byl v právní praxi opomíjen správci daně, Nejvyšší soud jej

zopakoval a podpořil poukazem na argumenty Ústavního soudu v rozsudku ze dne 31. května

2006, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek (dále též jen „R 52/2007“). V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech

odkazuje, uzavřel, že zákon o konkursu a vyrovnání má ve vztahu k zákonu o správě daní a

poplatků povahu zákona speciálního při plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků,

které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Daňové pohledávky, vzniklé před prohlášením

konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je zásadně nelze uspokojit

jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení. Upozornil rovněž, že tomuto pojetí vztahu

obou zákonů přitakal i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS

544/2002, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku

2005, části I., pod pořadovým číslem 76) uzavřel, že „obecně řečeno, daňové řízení tedy

probíhá (nepřerušuje se), ale okamžikem prohlášení konkursu pro ně platí omezení stanovená

zákonem o konkursu a vyrovnání. V usnesení ze dne 19. září 2001, sp. zn. ,

uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud

uzavřel, že i na daňové pohledávky dopadá zákaz započtení formulovaný v § 14 odst. 1 písm.

i/ ZKV. Právě k závěrům obsaženým v tomto rozhodnutí se přihlásil Ústavní soud v

dovolatelem zmíněném nálezu sp. zn. . Pasáž citovaná z nálezu dovolatelem

je zjevně vytržena z kontextu, když obsah nálezu naopak podporuje úsudek, podle kterého je

zákon o konkursu a vyrovnání ve vztahu k daňové úpravě zvláštním právním předpisem

(zakotvujícím v materii rozebírané nálezem nepřípustnost kompenzace nejen

soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek).

Poměrem zákona o konkursu a vyrovnání k zákonu o pojistném na všeobecné zdravotní

pojištění se pak Nejvyšší soud zabýval usnesení ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo

709/2005, uveřejněném pod číslem 21/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též

jen „R 21/2008“), a to se stejným výsledkem jako v R 52/2007 (totiž, že i při uspokojení

pohledávek vzešlých z úpravy obsažené v posledně označeném zákonu se v případě, že plátce

pojistného se ocitne v konkursu, uplatní omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání).

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5

Ve vazbě na závěry obsažené především v R 52/2007 a v R 21/2008 není rovněž žádných

pochyb o tom, že stejný vztah platí mezi zákonem o konkursu a vyrovnání a zákonem o

pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti“. Nejvyšší

soud dospěl k jednoznačnému závěru, že „v intencích těchto - judikatorně ustálených - závěrů

Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je závěr, podle kterého také přihláška veřejnoprávní

pohledávky staví běh promlčecích a prekluzívních lhůt závěrem triviálním, plynoucím z

jednoznačné dikce § 20 odst. 8 ZKV (jež od prohlášení konkursu na majetek úpadce /od 14.

července 1999/ nedoznalo změny)“. Dlužno dodat, že ústavní stížnost směřující proti

citovanému usnesení Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15.7.2011,

sp.zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta. Ústavní soud v usnesení

uvedl, že „v rozsudku ze dne 31.5.2006 sp. zn. (na který dovolací soud

poukázal v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 28.4.2011) dovolací soud

argumentaci veřejnoprávní povahou pohledávky nepovažoval za důvodnou, neboť byla

přihlášena do konkursního řízení; jinak řečeno, věřitelé veřejnoprávních i soukromoprávních

pohledávek přihlášených do konkursního řízení mají v tomto řízení stejné či rovné postavení;

tento závěr zřetelně plyne i z výše citovaného nálezu ze dne 7.4.2005 sp. zn. ; z

toho pak plyne požadavek na nediskriminační výklad a aplikaci výše citovaného ustanovení §

20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání, jemuž obecné soudy ve svých rozhodnutích

dostály“.

Soud se se závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zcela ztotožňuje, přičemž

neshledal žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit. Ustanovení § 20 odst. 8 zákona o

konkursu a vyrovnání je ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků ustanovením

speciálním. Je-li možné do konkurzního řízení přihlásit jak soukromoprávní tak veřejnoprávní

pohledávky a z ustanovení § 20 odst. 8 zákona o konkurzu a vyrovnání nevyplývá, že by se

mělo vztahovat toliko na pohledávky soukromoprávní, nelze dospět k jinému závěru, než že

dopadá i na pohledávky veřejnoprávní.

Na spornou otázku je tudíž nutné odpovědět tak, že ustanovení § 20 odst. 8 zákona o

konkursu a vyrovnání, stavící běh promlčecích a prekluzívních lhůt, je nutné aplikovat i na

veřejnoprávní pohledávky. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani žalobcem namítaná

novelizace ustanovení 70 zákona o správě daní a poplatků. Ustanovení § 20 odst. 8 zákona o

konkurzu a vyrovnání nedoznalo žádné změny od prohlášení konkurzu na majetek žalobce.

Z tohoto pohledu je třeba souhlasit se žalovaným, že novelizace ustanovení § 70 zákona o

správě daní a poplatků je pouhou deklarací již existujícího pravidla.

Správní orgány obou stupňů proto postupovaly v souladu se zákonem, když žádosti žalobce o vrácení přeplatku nevyhověly.

Nad rámec shora uvedeného je nezbytné upozornit na to, že žalobce nemohl být se

svými námitkami v daňovém řízení vůbec úspěšný. Žalobce mohl své námitky vznést

naposledy v odvolání proti rozvrhovému usnesení vydanému v rámci konkurzního řízení. I

když byl v případě žalobce konkurz zrušen po splnění rozvrhového usnesení, je nezbytné ctít

ustanovení § 45 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle kterého zrušením konkursu

zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l); platnost

a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena. Žalobce tudíž nemůže

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6

dodatečně v jiných řízení správnost úkonů učiněných v průběhu konkurzu úspěšně

zpochybňovat. Pro něho, stejně tak jako pro jakýkoli správní orgán, jsou úkony učiněné v

průběhu konkursu závazné.

Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle zamítl, neboť není důvodná.

Podle by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve

věci plný úspěch. Jelikož se žalovaný vzdal práva na náhradu nákladů řízení, rozhodl soud, že

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační

stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační

stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje

Nejvyšší správní soud ( , , a 4 ).

V Plzni dne 30. listopadu 2011

JUDr. Zdeněk Pivoňka

předseda senátu