Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Ca 123/2008 - 36

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra

Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce:

C. J. G. S., nar. 11. 6. 1973, trvale XXX, zastoupen Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem

Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy,

Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č.j. S-MHMP

172236/2007 ze dne 10. 1. 2008,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]O d ů v o d n ě n í

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu

hlavního města Prahy č.j. S-MHMP172236/2007 ze dne 10. 1. 2008, kterým

bylo zamítnuto rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007,

č.j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno žádosti žalobce o vydání osvědčení o

státním občanství České republiky podle ust. a 24

Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění

pozdějších předpisů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl,

že matka žalobce I. E. S. sice nabyla narozením československé státní

občanství po otci, neměla však ke dni 1. 1. 1969 a ani před tímto datem

trvalý pobyt na území České republiky. Její otec sice měl trvalý pobyt na

území České republiky, avšak její matka, T. S., rozená S. R.-T., nikdy na

území České republiky trvalý pobyt neměla. Žalovaný konstatoval, že tím

nebyly splněny podmínky podle ust. a

dospěl k závěru, že matka žalobce byla ke dni narození žalobce státní

občankou Československé socialistické republiky, nebyla však současně

státní občankou České nebo Slovenské socialistické republiky, neboť ke dni

1. 1. 1969 nenabyla státní občanství žádné z republik tvořících

československou federaci a ani si republikové státní občanství později

sama nezvolila. Žalobce proto narozením nenabyl státní občanství České

socialistické republiky, a tedy se ke dni 1. 1. 1993 nemohl stát státním

občanem samostatné České republiky.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce rozporoval

výklad ust. , o zásadách nabývání a

pozbývání státních občanství, ve znění pozdějších předpisů, ohledně

institutu „posledního trvalého pobytu rodičů na území“. Uvedl, že při

výkladu právních předpisů ohledně republikového občanství je nezbytné

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]vykládat v případě možnosti vícerého výkladu tak, že je třeba vždy volit tu

variantu, která svědčí určení republikového občanství oproti jeho neurčení.

Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému

k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky s tím, že jsou

obdobné těm, které žalobce uplatnil v odvolacím správním řízení a

zdůraznil, že nesdílí názor žalobce, že pojem „trvalý pobyt rodičů“ je třeba

vykládat jako pobyt obou, resp. jednoho z nich, pokud druhý nikdy pobyt na

území jedné z republik neměl. Navrhl zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i

řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních

námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o

odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27.

3. 2007, č.j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno žádosti žalobce o vydání

osvědčení o státním občanství České republiky podle ust. § 20 a 24 zákona

č. postupoval s odkazem na ust. cit. zákona nejprve

podle právní úpravy účinné v době narození žalobce, tedy podle zákona č.

Ze spisového materiálu vyplývá, že otec žalobce C. F. G. R. byl

v okamžiku narození žalobce stáním občanem Chile, a tedy pro určení, zda

žalobce nabyl narozením státního občanství České socialistické republiky, je

podle ust. § 8 odst. 4 cit. zákona rozhodné státní občanství matky žalobce I.

E. S. v okamžiku narození žalobce. Matka žalobce se narodila dne 18. 5.

1946 v Santiago de Chile, Chile. Ke sni jejího narození bylo nabývání

československého státního občanství upraveno v ust. § 28 všeobecného

[OBRÁZEK][OBRÁZEK] z roku 1811, podle něhož nabývaly manželské děti

narozením československého občanství, pokud je měl v okamžiku jejich

narození otec. Ze spisu vyplývá, že otec paní I. E. pan O. S. byl ke dni

narození dcery československým státním občanem, a tedy I. E. S. narozením

nabyla československého občanství.

Ke dni vzniku československé federace dne 1. 1. 1969 nabyli

českoslovenští občané vedle státního občanství československého též státní

občanství jedné z republik. Podmínky pro nabytí republikových státních

občanství upravoval zákon č. 391/69 Sb. ohledně státního občanství České

socialistické republiky a 9 Sb. ohledně státního občanství

Slovenské socialistické republiky. Rozhodujícím kritériem pro určení

republikového státního občanství bylo podle obou zákonů místo narození

na území jedné z republik, které tvořily federaci. Československý občan

narozený v cizině, u něhož nebylo možno určit republikové státní občanství

podle místa narození na území jedné z republik, nabyl k 1. 1. 1969 státní

občanství té z republik, tvořících federaci, na jejímž území byl k 1. 1. 1969

přihlášen k trvalému pobytu. Pokud k trvalému pobytu na území federace

přihlášen nebyl, nabyl k 1. 1. 1969 státní občanství republiky, na jejímž

území měl trvalý pobyt před odchodem do ciziny. Československý občan,

který se narodil v cizině, a nikdy neměl trvalý pobyt na území federace,

nabyl k 1. 1. 1969 státní občanství jedné z republik za předpokladu, že na

jejím území měli poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny jeho

rodiče.

Matka žalobce I. E. S. neměla ke dni 1. 1. 1969 a ani před ním trvalý

pobyt na území České republiky. Ze spisového materiálu vyplynulo, že otec

I. E. S. pan O. S. odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci Kostěnice,

okres Pardubice, tedy měl trvalý pobyt na území České republiky. Matka I.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]E. S., paní T. S., roz. S. R.-T., jež byla rovněž československou státní

občankou, však na území České republiky nikdy trvalý pobyt neměla.

Žalovaný nesdílí názor žalobce, že pojem „pobyt rodičů“ je třeba

vykládat jako pobyt obou rodičů nebo pouze jednoho z nich, pokud druhý

rodič nikdy pobyt na území jedné z republik neměl. Vychází zde ze

skutečnosti, že v textu ust. zákonodárce

výslovně formuloval pro nabytí republikového státního občanství

alternativní podmínku trvalého pobytu rodičů, nikoli trvalého pobytu

rodiče nebo jednoho z rodičů československého státního občana

narozeného v cizině. Požadavek zákona tedy zahrnuje oba rodiče, nikoliv

pouze jednoho z nich. Postačovalo-li by k určení republikového státního

občanství splnění uvedené podmínky pouze u jednoho z rodičů, byla by

formulace aplikovaného ustanovení odlišná, jak vyplývá např. ze srovnání

s dikcí užitou v ustanovení § 8 odst. 2 - 4 zákona. Jestliže by správní orgán

přistoupil na možnost, že pojmem „rodiče“ je míněn i jeden rodič, pak by

v případech, kdy jeden z rodičů československého občana měl poslední

trvalý pobyt na území České socialistické republiky a druhý z rodičů na

území Slovenské socialistické republiky, nabyl tento československý státní

občan státní občanství obou republik, které federaci tvořily, neboť

ustanovení , a ustanovení zák. č.

, jsou co do stanovených kritérií pro nabytí republikového

státního občanství identická. Možnost nabytí státního občanství obou

republik však zákonodárce zcela vylučuje v ust.

Z uvedeného vyplývá, že v praxi by bylo nutno aplikovat ustanovení § 2

odst. 2 citovaného zákona na jednotlivé státní občany odlišnými způsoby.

Z textu zákona však možnost takového postupu nevyplývá a žalovaný ani

nepředpokládá, že by toto bylo úmyslem zákonodárce. Žalovaný souhlasí

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]s argumentací žalobce, že kritéria určení republikového občanství

směřovala k tomu, aby tohoto státního občanství nabylo maximální

množství osob. Současně je však třeba přihlédnout k tomu, že oba právní

předpisy upravující nabývání republikových státních občanství vzaly již při

svém vzniku v úvahu eventualitu, že bude existovat skupina

československých státních občanů narozených v cizině, u nichž nebude

možno podle stanovených kritérií republikové státní občanství určit. Proto

obě právní úpravy umožňovaly těmto československým občanům zvolit si

státní občanství jedné z republik prohlášením. Tato možnost volby, kterou

matka žalobce nevyužila byla dána po celou dobu účinnosti citovaných

právních předpisů, tedy až do dne 31. 12. 1992.

Žalovaný dále uvedl, že ustanovení § 2 výnosu Ministerstva vnitra a

životního prostředí České socialistické republiky ze dne 7.6.1988, č.j. VS/3-

50/185/88, na které žalobce odkázal, při zjišťování státního občanství

jeho matky nelze aplikovat, neboť se týká dětí, které byly v rozhodnou dobu

mladší 15 let a jejichž jeden z rodičů byl státním občanem Československé

socialistické republiky a druhý cizincem nebo nebyl znám. Matka žalobce

však byla v rozhodné době starší 15 let a oba její rodiče byli

československými státními občany. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný

dospěl ke shodnému závěru jako správní orgán prvního stupně, totiž že

matka žalobce byla ke dni narození žalobce státní občankou

Československé socialistické republiky, nikoliv však státní občankou České

republiky, neboť ke dni 1. 1. 1969 nenabyla státního občanství žádné

z republik tvořících československou federaci a ani později se republikové

státní občanství nezvolila.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]S ohledem na ust. nelze než

konstatovat, že žalobce nenabyl narozením státního občanství České

socialistické republiky, neboť v okamžiku jeho narození nebyl žádný z jeho

rodičů státním občanem této republiky – otec žalobce byl cizím státním

občanem a matka žalobce sice byla státní občankou Československé

socialistické republiky, nebyla však státní občankou České socialistické

republiky, neboť ke dni 1. 1. 1969. Vzhledem k tomu že právní úprava po

vzniku federace vycházela z prvotnosti státního občanství republik, nemohl

žalobce narozením nabýt státního občanství československého po své

matce, jelikož nabytí státního občanství federace bylo podmíněno nabytím

státního občanství jedné z republik tvořících federaci. Žalobce, který nebyl

ke dni 31. 12. 1992 státním občanem České republiky a zároveň státním

občanem České a Slovenské Federativní Republiky, se tedy nemohl stát ke

dni 1. 1. 1993 státním občanem samostatné České republiky.

Žalobce v žalobě proti tomuto rozhodnutí namítal nesprávné právní

posouzení věci. Uvedl, že správní orgán zpochybňuje státní občanství České

republiky matky žalobce ke dni jeho narození, které je ovšem

nezpochybnitelné. Otec matky žalobce, pan O. S., byl ke dni narození matky

žalobce československým občanem, přičemž jeho poslední trvalý pobyt

v Československu (domovské právo) byl na území dnešní České republiky.

Z toho vyplývá, že matka žalobce nabyla svým narozením státní občanství

československé a ke dni vzniku České socialistické republiky nabyla její

státní občanství. Podle ust. byl stanoven

jako princip určení republikového občanství sekvence určujících faktorů,

přičemž jejich vzájemný vztah subsidiarity stanovil toto pořadí: místo

narození, trvalý pobyt ke dni účinnosti zákona, poslední trvalý pobyt na

území, poslední trvalý pobyt rodičů na území. Zde je nezbytné si uvědomit,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]že nejde o přesné ustanovení, ale o zásady, jež daly rámec, který se měl stát

vodítkem při přijímání republikových úprav. Jednou z těchto zásad je též

úsilí o určení republikového státního občanství maximálnímu množství

osob. Z tohoto důvodu je nezbytné vykládat znění zákona, který používá

pojem „pobyt rodičů“ jako pobyt obou rodičů nebo pouze jednoho z nich,

pokud druhý rodič nikdy pobyt na území jedné z republik neměl, popřípadě

vůbec není jako rodič určen. Pokud by totiž byl možný restriktivní výklad

tohoto ustanovení, byly by z nabývání občanství vyloučeny děti, jejichž

otcovství nebylo určeno. Rovněž je zde nutno přihlížet k úmyslu

zákonodárce, jenž byl veden snahou o určení republikového státního

občanství maximálnímu množství osob. Z dikce nelze

dovodit, že by zákonodárce měl v úmyslu vyloučit ty osoby, jejichž pouze

jeden rodič byl hlášen na území České republiky k poslednímu trvalému

pobytu.

Zdůraznil, že analogická právní úprava, která se týká určování

občanství narozených dětí, nikdy nebyla aplikačně vykládána restriktivně a

vždy se určovalo české státní občanství, i když pouze jeden rodič byl

českým občanem, za situace, kdy zákon používal pojmu rodiče a nebyl–li

právní důvod se domnívat, že je třeba určit občanství druhé slovenské. Tato

praxe se vztahovala na celý , a není důvod ji

nevztáhnout i na § 3 téhož zákona. Pro tuto argumentaci svědčí rovněž

skutečnost, že otec matky žalobce pan O. S. se stal státním občanem České

republiky a pokud by se mu narodily děti po 1. lednu 1954, staly by se podle

citovaných předpisů českými občany, rovněž ve všech analogických

případech, pokud by se tak dělo kdokoliv po nabytí účinnosti citovaného

zákona. Vždy platila zásada, že se občanství získávalo i po jednom z rodičů,

přičemž všechna zákonná opatření usilovala u přenesení těchto zásad skrz

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]režim transformace jednotného československého občanství na občanství

republiková. Uvedená ustanovení je rovněž nutno vykládat v kontextu

článku 5 ústavního , o československé federaci,

který ve znění platném od 22.12.1970 stanovil, že každý československý

státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo

Slovenské socialistické republiky. Toto ustanovení ústavního zákona je

třeba vykládat tak, že v případě možností vícerého výkladu je třeba vždy

zvolit tu variantu, která svědčí pro určení republikového občanství, oproti

té variantě, která svědčí jejímu neurčení. Ustanovení, jimiž zákon stanovil

možnost volby občanství těmi, kteří nebyli občany ani jedné z republik,

měla mít povahu ultima ratio pro případy, ve kterých nebylo možno určit

občanství ani s vynaložením maximálního úsilí v rozšiřujícím výkladu

právních předpisů. Pro tento výklad svědčí i výnos Ministerstva vnitra a

životního prostředí ze dne 7.6.1988 vydaný pod č.j. VS/3-50/185/88, o

postupu národních výborů při výkonu státní správy na úseku státního

občanství České socialistické republiky, v jehož § 2 je výslovně uveden

extenzivní výklad při určování státního občanství dětí, jejichž pouze jeden

rodič byl československým státním občanem.

Žalobce poukázal na to, že v řízení, jehož účastnicí byla matka žalobce,

dospěl odvolací správní orgán k závěru, že její matka byla československou

občankou ode dne uzavření sňatku s O. S. Tento závěr, který byl použit jako

argument pro oslabení argumentace, že matka žalobce se stala českou

občankou (oba její rodiče byli československými občany), nemůže tento

účinek vyvolat pro zjevnou nelogičnost a rozpor s principem přiměřenosti

(od většího k menšímu). Pokud by oba rodiče matky žalobce byli

českoslovenští občané a pouze jeden z nich se později stal českým občanem

a druhý se nestal slovenským občanem, nelze dojít k jinému závěru –

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]s ohledem na intenzitu potřeby určit republikové občanství – než že matka

žalobce se stala ke dni 1. ledna 1969 českou občankou. Od nabytí

československého občanství matky žalobce nenastala žádná právní událost,

ze které by bylo možno dovodit pozbytí státního občanství Československé

republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické

republiky až do narození žalobce. Je tedy nepochybné, že matka žalobce

byla ke dni jeho narození státní občankou České socialistické republiky.

Žalobce tak narozením nabyl státní občanství této republiky, které se

později změnilo v občanství České republiky.

Žalobce konečně poukázal na to, že žije v České republice, kde má i

rodinu, jeho manželka i dítě jsou českými občany. Status povolení

k trvalému pobytu ovšem žalobci neumožňuje základní participaci na

veřejném životě, především výkon práva volit. Pro úplnost poukázal na to,

že v období od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992 bylo nabytí státního

občanství po rodiči narozením bylo upraveno pouze právními předpisy o

republikovém občanství. Nelze tedy dovodit, že nabytí pouhého federálního

občanství narozením žalobce bez nabytí republikového občanství, i když

federální občanství matky žalobce je podle výkladu žalovaného

nepochybné. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil jak rozhodnutí

Magistrátu hlavního města Prahy, tak předcházející rozhodnutí Úřadu

městské části Praha 5 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a aby žalobci

přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval svou argumentaci

z odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i

řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních

námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V projednávané věci se jedná výhradně o právní spor, konkrétně o

výklad ust. , o nabývání a pozbývání

státního občanství České socialistické republiky, ve znění pozdějších

předpisů.

Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce se narodil dne 11. 6.

1973 v Argentině. Jeho otec C. F. G. R. byl v okamžiku narození žalobce

státním občanem Chile.

Jelikož podle ust. dítě, jehož jeden z

rodičů je cizincem, nabývá narozením státního občanství republiky, jestliže

druhý z rodičů je státním občanem republiky, je pro otázku nabytí státního

občanství žalobce narozením rozhodné státní občanství jeho matky.

Matka žalobce, paní I. E. S., se narodila v roce 1946 v Chile, ovšem byla

československou státní občanskou, nabyvši tohoto občanství narozením po

svém otci, panu O. S., a to podle ust. § 28 Všeobecného občanského

zákoníku.

Pro zodpovězení otázky, zda matka žalobce nabyla rovněž státního

občanství někdejší České socialistické republiky, je nutno aplikovat

ustanovení

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Podle citované normy československý státní občan, který se narodil v

cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1. lednu 1969 přihlášen k

trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu

na území republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je

státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem

do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt.

Matka žalobce nikdy neměla trvalý pobyt na území České republiky,

takže by byla její státní občankou jen tehdy, pokud by její rodiče, před

odchodem do ciziny, měli na jejím území poslední trvalý pobyt.

Její otec, pan O. S., odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci

Kostěnice, okres Pardubice, pročež lze mít za to, že měl trvalý pobyt na

území pozdější České republiky. Její matka, paní T. S., roz. S. R.-T., však na

území České republiky nikdy trvalý pobyt neměla.

Žalovaný proto učinil závěr, že matka žalobce neměla k 1. lednu 1969

státní občanství někdejší České socialistické republiky, protože v žádném

ohledu nevyhovovala podmínkám ust. ,

tedy nebyla k 1. lednu 1969 přihlášena k trvalému pobytu na jejím území,

ani na území Slovenské socialistické republiky, a neměla před odchodem do

ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt a takový pobyt neměli před

odchodem do ciziny ani její rodiče. Pod výrazem „rodiče“ žalovaný přitom

rozuměl oba rodiče, přičemž konstatoval absenci takového pobytu u matky

žalobcovy matky.

Soud v otázce výkladu pojmu „rodiče“ v kontextu ust. § 2 odst. 2

vzal v úvahu skutečnost, že tuto záležitost řešil

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Městský soud v Praze v rozsudku č.j. – 45 ze dne 31. října

2008, v němž odmítl námitku, že ustanovení § 2 odst. 2 věta druhá

, je nutno vykládat tak, že v případě, kdy jeden z rodičů

československého státního občana narozeného v cizině nikdy neměl pobyt

na území jedné z republik, je pro určení republikového občanství určující

pobyt druhého rodiče.

Soud v citovaném rozsudku se ztotožnil s názorem žalovaného, že

pokud by zákonodárce považoval za postačující z hlediska určení

republikového státního občanství splnění podmínky trvalého pobytu na

území republiky pouze u jednoho z rodičů, byla by formulace aplikovaného

ustanovení odlišná. Zákonodárci by v takovém případě nic nebránilo užít

formulaci „měl-li, popřípadě jeden z jeho rodičů,....“ Užitím plurálu ve

spojení „jeho rodiče“ v , zákonodárce zřetelně

vyjádřil, že československý státní občan, který se narodil v cizině a který

nebyl k 1. lednu 1969 přihlášen k trvalému pobytu na území České

socialistické republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je

státním občanem České socialistické republiky, měl-li on sám, popřípadě

oba jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý

pobyt. Je možné, že cílem zákonné úpravy v této podobě bylo vyloučit

aplikaci citovaného ustanovení především v těch případech, kdy jeden

z rodičů československého občana měl před odchodem do ciziny poslední

trvalý pobyt na území České socialistické republiky a druhý z rodičů na

území Slovenské socialistické republiky, skutečností nicméně zůstává, že

zákon jako jednu z alternativních podmínek pro nabytí republikového

státního občanství výslovně stanovil podmínku trvalého pobytu rodičů na

území republiky, nikoli podmínku trvalého pobytu jednoho z rodičů

československého státního občana narozeného v cizině. Žalovaný také

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]správně poukázal na to, že oba právní předpisy upravující nabývání

republikových státních občanství počítaly s eventualitou, že bude existovat

skupina československých státních občanů narozených v cizině, u nichž

nebude možno podle pevně daných kritérií zakotvených v § 2 odst. 2 zák. č.

, a , republikové státní občanství

určit. Obě právní úpravy těmto československým státním občanům

umožňovaly zvolit si státní občanství jedné z republik tvořících federaci

prohlášením. Úprava obsažená v se týká zcela

jiného okruhu adresátů právní normy, a sice dětí mladších 15 let, a na

případ žalobce se nevztahuje, stejně jako výnos Ministerstva vnitra a

životního prostředí České socialistické republiky ze dne 7.6.1988, č.j. VS/3-

50/185/88. Znění ústavního , ve znění účinném

od 22.12.1970, samo o sobě nezakládá republikové státní občanství

československého státního občana – tuto otázku řešily výše zmíněné právní

předpisy upravující nabývání republikových státních občanství, tj. zákon č.

, a zákon. č.

Soud v nyní projednávané věci neshledal žádný relevantní důvod, pro

který by se měl odchýlit od názoru vyjádřeného výše, a proto dospěl

k závěru, že žalobci nelze dát ohledně jeho stěžejní žalobní námitky za

pravdu. Z tohoto důvodu proto soud podanou žalobu zamítl podle ust. § 78

odst. 7 tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku

uvedeno.

Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1

.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1

, když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému

žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost,

kterou lze podat

k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne

doručení

rozsudku.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 19. října 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu