Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 Af 51/2010 - 112

RO ZSUDEK

JM ÉNEM REPUBLI KY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D.

v právní věci žalobce: A-Z ODPADY s.r.o., IČ 25451774, se sídlem Spořická 4751,

Chomutov, zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem advokátní kanceláře Kavinek

& partneři, v.o.s. se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti žalovanému: F i n a n č n í m u

ř e d i t e l s t v í v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č.p. 61, Ústí nad Labem, v řízení

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.8.2008, č.j. 9907/08-1200-505700,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. V řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 25.11.2009, č.j. -61, nemá žádný

z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí

žalovaného ze dne 21.8.2008, č.j. 9907/08-1200-505700, kterým bylo zamítnuto jeho

odvolání proti dodatečnému výměru Finančního úřadu v Chomutově ze dne 4.12.2007, č.j.

161308/07/182913/6540, kterým mu byla dodatečně doměřena daň z příjmů právnických

osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 989 210,- Kč. Současně se domáhal i zrušení

výše citovaného dodatečného výměru.

Žalobce v podané žalobě uvádí, že správce daně mu na základě kontroly daně z příjmů

právnických osob za zdaňovací období roku 2003 zvýšil základ daně o částku 3 190 449,- Kč,

z čehož částku 3 107 000,- Kč představují náklady za materiál a služby fakturované

společností ISILDUR s.r.o. Konkrétně se jednalo o materiál a služby dodané na základě

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 2 15Af 51/2010

faktury č. 230172 ze dne 3.11.2003 za dodávku nehašeného vápna v částce 597 000,- Kč

(dodací list č. 31/2003), fakturu č. 230205 ze dne 25.11.2003 za dodávku přípravku WAXOL

v částce 412 000,- Kč (dodací list č. 41/2003), fakturu č. 230203 ze dne 25.11.2003 za ruční

vyčištění zásobních jímek a emulgačních stanic od usazenin v prostorách ZKL Klášterec nad

Ohří a Plynostav Chomutov v částce 308 000,- Kč, fakturu č. 230197 ze dne 25.11.2003 za

výkopové, územní, povrchové úpravy terénu a panelových cest na skládce A.I. Prunéřov

a manipulaci s vápnem v částce 903 000,- Kč, fakturu č. 230204 ze dne 25.11.2003 za

nehašené vápno (200t) v částce 597 000,- Kč (dodací list č. 40/2003) a fakturu č. 230206 ze

dne 26.11.2003 za nakládku a rozvoz vápna, promísení vápna s kalem a příplatek za zhoršené

podmínky při rozvozu v částce 290 000,- Kč. Žalobce zdůrazňuje, že jde o řádné a bezvadné

účetní doklady, které mají veškeré náležitosti daňových dokladů a které byly řádně

zaúčtovány. Smlouvy na provedení prací a dodání zboží od společnosti ISILDUR s.r.o. byly

uzavřeny ústně a práce byly převzaty zaměstnanci žalobce bez vad. Dle žalobce v daném

případě šlo o ústně uzavřené smlouvy v režimu , obchodní zákoník (dále

jen „obchodní zákoník“), které svým charakterem odpovídaly smlouvě kupní, smlouvě o dílo

a smlouvě nepojmenované. Žalobce s odkazem na ustanovení § 272 odst. 1 obchodního

zákoníku zdůrazňuje, že nebylo ze zákona nutné uzavírat uvedené smlouvy v písemné podobě

a nebylo ani nutné vyhotovovat zápis o předání díla, když to ani jedna ze stran nepožadovala.

Písemnou smlouvu a písemný zápis o předání a převzetí díla také nelze považovat za povinné

záznamy či doklady, jež by žalobce byl povinen mít k dispozici. Uvedený postup, kdy nejsou

mezi podnikateli uzavírány písemné smlouvy, je dle žalobce běžný a tvrzení správce daně, že

uzavření ústní dohody v daném případě se nejeví příliš pravděpodobné, považuje žalobce za

ničím nepodloženou spekulaci.

Žalobce namítá, že přestože byly správci daně předloženy bezvadné účetní doklady,

vyslovil správce daně své pochybnosti o tom, zda plnění od společnosti ISILDUR s.r.o. bylo

skutečně žalobcem přijato. Dále uvádí, že na výzvu dle § 16 odst. 2 a § 31 odst. 9 zák. č.

, o správě daní a poplatků (dále jen „ “), poskytl správci daně

podrobné a srozumitelné vyjádření ke sporným skutečnostem. Vysvětlil správci daně i to, že

některé jeho požadavky byly nepřípadné – například požadavek na doložení zápisu

z výběrového řízení na dodávku vápna a přípravku WAXOL, když žalobce neměl ze zákona

povinnost takové výběrové řízení vypisovat.

K okolnostem uzavření smluv na dodávku zboží a prací od společnosti ISILDUR s.r.o.

žalobce v průběhu daňového řízení uvedl, že dodávky od uvedené společnosti byly dohodnuty

prostřednictvím pana P. B., se kterým měl žalobce uzavřeny smlouvy o dílo. Žalobce pověřil

zajištěním dodání zboží a služeb pana B. jako odborníka v oboru stavebnictví a toto zajištění

ponechal nadále plně v jeho kompetenci. Pan Bachor při zajišťování dodávek a zboží jednal

se zástupcem společnosti ISILDUR s.r.o. panem T. B. Žalobce v průběhu daňového řízení

navrhl provedení důkazu výslechy pana B. a pana B. Dále navrhl provedení důkazu rozborem

kalu, který by osvědčil množství dodaného vápna do stabilizátoru, jež by bylo možno

následně porovnat s množstvím nakoupeného vápna od všech dodavatelů, čímž by se

prokázalo, že mezi dodavateli vápna byla i společnost ISILDUR s.r.o. Tyto návrhy na

provedení důkazů však byly správcem daně zamítnuty.

Žalobce trvá na tom, že své povinnosti vyplývající z jeho důkazního břemene zcela

splnil, podal správci daně veškerá potřebná vysvětlení a vyjádření a předložil veškeré doklady

k prokázání svých tvrzení. Trvá na tom, že neměl povinnost předložit písemné smlouvy ani

písemné zápisy o dodání zboží a převzetí prací. Naopak se domnívá, že správce daně neunesl

své důkazní břemeno, když měl ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu prokázat

existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, správnost či úplnost účetnictví, údajů v něm

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

uváděných a daňovým subjektem poskytnutých vysvětlení. Žalovaný opírá své závěry

o existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, správnost či úplnost účetnictví o žalobcem

zpracovanou zprávu pro Krajský úřad Ústeckého kraje ze dne 27.1.2004, o záznam

z kontrolního dne k postupu sanace skládky kalů ZKL v prostoru Prunéřov ze dne 21.4.2005,

rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 22.8.2005, č.j. 04/0H/06527/05/Tu,

a o laboratorní zkoušky vzorků kalů provedené Analytickou laboratoří Plzeň s.r.o. v únoru

2003. Obsah uvedených dokumentů dle žalobce neprokazuje nevěrohodnost, nesprávnost či

neúplnost jeho účetnictví. Není také dle jeho názoru pravdou, že by uvedené dokumenty

nepotvrzovaly provedení fakturovaných dodávek, jak tvrdí žalovaný. Dle žalobce

v předmětném řízení správce daně a žalovaný hodnotili důkazy takovým způsobem, který je

v rozporu s obsahem spisu. Dále poukazuje na to, že závěry správce daně nejsou dostatečně

podloženy skutkovými zjištěními a závěry, ke kterým dospěli správce daně a žalovaný,

odporují základním zásadám logického myšlení a uvažování. Závěry správce daně

a žalovaného v tom smyslu, že v některých listinných důkazech není žádná zmínka

o provedených pracích a dodávkách, ačkoliv tam být měla, což vyvrací věrohodnost,

průkaznost, správnost a úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí a záznamů žalobce,

jsou pouhou spekulací, jež nemá oporu v obsahu spisu a jež není dostatečně podložena

skutkovými zjištěními.

Dále žalobce namítá nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí jednatelů společnosti

ISILDUR s.r.o. T. J. a Z. B. T. J., jednatel společnosti ISILDUR s.r.o., ve své výpovědi sice

výslovně nepotvrdil, že předmětné práce a dodávky byly provedeny společností ISILDUR

s.r.o., současně však uvedl, že nemá důvod domnívat se, že nebyly provedeny. Dále uvedl, že

podpisy na předmětných fakturách jsou pravděpodobně jeho a že předpokládá, že tyto faktury

vystavila účetní firma. Svědek rovněž uvedl, že konkrétními obchodními případy pověřoval

třetí osoby, např. pana T. B. Svědkyně Z. B. rovněž uvedla, že za společnost ISILDUR s.r.o.

jednaly spíše třetí osoby (jmenovala jistého pana Tomáše). Žalobce zdůrazňuje, že pro něho

bylo podstatné, že jednal s oprávněnými zástupci společnosti řádně zapsané v obchodním

rejstříku, že dodávky byly realizovány a následně vyúčtovány řádnými daňovými doklady a

že společnost ISILDUR s.r.o. byla registrována jako plátce daně. Žalobce nikdy netvrdil, že

jednal přímo s jednateli dodavatelské společnosti. V rámci daňového řízení žalobce vždy

tvrdil, že jednal s panem T. B. a přinejmenším svědek Josífek potvrdil, že pan B. za

společnost ISILDUR s.r.o. skutečně jednal. Žalobce navrhoval v rámci daňového řízení

provedení důkazu svědeckou výpovědí pana T. B., který jednal za společnost ISILDUR s.r.o.,

a pana Pavla B., který byl pověřen jednat za žalobce. Oba zmínění svědci však byli v době

daňového řízení již mrtví. Žalobce trvá na tom, že tato skutečnost nemůže a priori jít k jeho

tíži, neboť tuto situaci nijak nezavinil. Zdůrazňuje, že při své činnosti přiměřeně eliminoval

možné riziko vyplývající z obchodněprávních vztahů, neboť jednal s existujícím subjektem

zapsaným v obchodním rejstříku, jež řádně vystavil daňové doklady vztahující se

k provedeným plněním a měl k dispozici veškeré doklady, jež měl povinnost mít (viz nález

Ústavního soudu sp. zn. ).

Žalobce navrhl s ohledem na situaci, kdy oba navržení svědci zemřeli, další důkazní

prostředky, jež by byly jako jediné způsobilé jeho tvrzení prokázat, a to místní šetření na

místě, kde k provedení předmětných dodávek došlo, dále analytické zmapování obsahu

ukládacích bazénů spojené s výpočtem a rozbor kalu. Veškeré tyto důkazní prostředky byly

však správcem daně a žalovaným odmítnuty částečně s tím, že nemohou prokázat provedení

předmětných dodávek, a částečně s tím, že si je žalobce mohl zajistit sám. Žalobce trvá na

tom, že rozborem kalu by bylo možno ve vztahu k dodávkám vápna od společnosti ISILDUR

s.r.o. osvědčit množství dodaného vápna do stabilizátoru, které by odpovídalo sumě

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 4 15Af 51/2010

nakoupeného vápna od všech dodavatelů. Tento rozbor by tedy osvědčil, že mezi těmito

dodavateli byla i společnost ISILDUR s.r.o. S odmítnutím provedení uvedených důkazních

prostředků žalobce zásadně nesouhlasí. Poukazuje na § 31 odst. 2 daňového řádu, dle něhož

správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly

zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy však má

správce daně provést navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

Stejně tak dle § 31 odst. 4 daňového řádu jako důkazních prostředků lze použít všech

prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti

a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.

Žalobce má za to, že dokazování nebylo provedeno správcem daně objektivně,

správcem daně bylo dokazování prováděno s cílem daň žalobci doměřit, v důkazech

předložených žalobcem byly uměle konstruovány různé závady, jež měly prokazovat

domnělou nevěrohodnost účetnictví a na základě toho pak bylo dovozováno unesení

důkazního břemene správcem daně dle § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Správce daně

nepřihlédl k logickým vysvětlením žalobce a k jím předloženým důkazním prostředkům.

Žalobcem navržené důkazy nebyly provedeny v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 a § 31

odst. 4 daňového řádu a současně konstatoval, že úmrtí některých navržených svědků nemůže

jít k tíži správce daně (avšak dle žalobce a priori ani k tíži daňového subjektu).

Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

Žalovaný konstatuje, že žalobní námitky nejsou důvodné. Již v rozhodnutí o odvolání

bylo žalobci vysvětleno, že ani bezchybné účetní doklady samy o sobě neprokazují, že

fakturované náklady byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Tuto skutečnost musí daňový subjekt prokázat fakticky. Nepostačuje pouhé předložení

účetních dokladů, které jsou sice nutné, ale nikoli dostatečné. Žalovaný odkazuje na rozsudek

Nejvyššího správního soudu č.j. -199 zabývající se rozložením důkazního

břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně. Žalovaný trvá na tom, že správce daně

své důkazní břemeno unesl, neboť prokázal, že o souladu žalobcova účetnictví se skutečností

jsou natolik vážné a důvodné pochyby, že jej činí ve vztahu k dodávkám vápenných přípravků

a prací na likvidaci skládky nevěrohodným.

Poukazuje na to, že hlášení na orgány životního prostředí neodpovídala údajným

dodávkám a postupu prací. Za těchto podmínek byl dle jeho názoru žalobce povinen prokázat,

že vskutku fakticky obdržel v rozhodném období fakturované chemikálie a služby

v deklarovaném množství a že je obdržel právě od společnosti ISILDUR s.r.o.

Dále poukazuje na skutečnost, že svědecké výpovědi střídajících se jednatelů

společnosti ISILDUR s.r.o. nepotvrdily provedení dodávek a prací. Svědek Balíček například

výslovně popřel, že by s ním bylo jednáno v roce 2003. Teprve poté se v tvrzení žalobce

objevili pánové B. a B., kteří zemřeli dříve, než byli navrženi jako svědkové. Žalovaný trvá na

tom, že rozpory mezi skutečnostmi z povinných hlášení na orgány životního prostředí

a fakturovanými náklady nebyly žalobcem odstraněny – navržené prokázání aplikace

vápenných produktů do ukládacích bazénů analytickým zmapováním obsahu ukládacích

bazénů a výpočtem mohl doložit žalobce, ale nedoložil. Požadavek na nový rozbor vápenných

produktů správce daně odmítl s tím, že takto nebude prokázán stav v roce 2003, zvláště když

žalobce nakupoval vápenné přípravky do různých dodavatelů.

Žalobní tvrzení, že správce daně konstatoval, že úmrtí některých navržených svědků

nemůže jít k tíži správce daně, je čirá smyšlenka. Taková slova v rozhodnutí vůbec nejsou.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

Chybějící důkazy, byť z objektivních důvodů, znamenají dle žalovaného prostě jediné -

tvrzení žalobce nebyla prokázána. Vzhledem k důkaznímu břemenu, které je na žalobci, jde

nedostatek důkazních prostředků opravdu k jeho tíži.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením ,

(dále jen „ “), bez jednání, neboť žalovaný s tím výslovně souhlasil

a žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým

projednáním věcí, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve

výzvě výslovně poučen.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu

hlavy druhé , která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. ,

písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a věty první Z této zásady vyplývá, že

soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který

žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí

dle věty první Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí

nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad

rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí,

k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které

vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle Takové nedostatky však

v projednávané věci nebyly zjištěny.

V předmětné věci již Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval rozsudkem ze dne

25.11.2009, č.j. -61. V uvedeném rozhodnutí dospěl soud k závěru, že

napadené rozhodnutí i jemu předcházející dodatečný platební výměr jsou nezákonné.

Nezákonnost těchto rozhodnutí spatřoval krajský soud v tom, že jimi byla pravomocně

vyměřena daň až po uplynutí prekluzivní lhůty. K prekluzi práva soud přihlédl z úřední

povinnosti. Krajský soud vyšel z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze

dne 2.12.2008, sp. zn. , dle něhož tříletá prekluzivní lhůta počíná běžet od

konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla. Dále soud vyšel z právního

názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze dne 18.11.2008, sp. zn. , ve

kterém bylo judikováno, že má-li daňová kontrola být skutečně úkonem ve smyslu § 47 odst.

2 daňového řádu, je nezbytné ji vázat na existenci jednoznačně formulovaných důvodů pro

její použití a musí tedy být ze strany správního orgánu dána konkrétní pochybnost, pro kterou

se provádí daňová kontrola, a tato pochybnost musí být zachycena v protokolu o zahájení

kontroly. Soud vyhodnotil protokol o zahájení daňové kontroly, který neobsahoval důvod

zahájení kontroly, ve smyslu citovaných nálezů jako ryze formální úkon, který nebylo možno

považovat za úkon ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, který by přerušoval běh prekluzivní

lhůty. V důsledku toho pak soud dospěl k závěru, že daň byla v předmětné věci pravomocně

doměřena až po marném uplynutí prekluzivní lhůty.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasnou kasační stížnost, o které Nejvyšší

správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 15.4.2010, č.j. -89, kterým napadený

rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že Ústavní soud ve svém nálezu

sp. zn. se dostatečně nevypořádal se všemi možnými a uplatněnými zásadními

argumentačními pozicemi a zároveň z něj není patrno, že by tak činil záměrně. Především

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 6 15Af 51/2010

nezohlednil judikaturu Nejvyššího správního soudu, který vypracoval podrobný mechanismus

procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli při zahájení a v průběhu daňové

kontroly. Nejvyšší správní soud má za to, že řešení, která v minulosti nabídl v rámci své

judikatury, představují dostatečně účinný mechanismus proti případné svévoli ze strany

správce daně v průběhu provádění daňové kontroly. Proto dospěl Nejvyšší správní soud

k závěru, že je možné odchýlit se od právního názoru vyjádřeného v předmětném nálezu

Ústavního soudu. Dále konstatoval, že ústavní kautela minimalizace zásahů do autonomní

sféry daňového subjektu v rámci provádění daňové kontroly je naplněna již tím, že správce

daně plně respektuje mantinely, které jsou mu určeny a rozhodovací praxí

Ústavního soudu a správních soudů. Požadavek, aby správce daně disponoval při zahájení

daňové kontroly konkrétním podezřením či pochybnostmi o řádném splnění daňové

povinnosti nemá dle Nejvyššího správního soudu opodstatnění a je v rozporu s pojmovým

chápáním kontroly ve správním právu jako takové. Navíc by znamenal negaci institutu

daňové kontroly v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že daňová kontrola ve

věci žalobce nebyla zahájena nezákonně a že nedošlo v daném případě k marnému uplynutí

prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně před nabytím právní moci napadeného

rozhodnutí. Daňová kontrola u žalobce byla tedy dle Nejvyššího správního soudu zahájena

v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a její zahájení představuje úkon ve smyslu § 47

odst. 2 daňového řádu, který založil běh nové prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud tedy

uzavřel, že v dané věci byla daň žalobci pravomocně doměřena před uplynutím prekluzivní

lhůty.

Na tomto místě soud podotýká, že v novém soudním řízení je zdejší krajský soud podle

ustanovení vázán shora uvedenými právními názory Nejvyššího správního

soudu obsaženými v rozsudku ze dne 15.4.2010, č.j. -89. Proto soud přistoupil

k věcnému projednání jednotlivých žalobcových námitek s tím, že v daném případě byla daň

doměřena před uplynutím prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně.

V daném případě námitky žalobce směřují do oblasti hodnocení unesení důkazního

břemene v rámci daňového řízení. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem

daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je

povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 13 odst. 8 daňového řádu. Podle písmene

c) tohoto zákonného ustanovení má tedy také povinnost dokázat existenci skutečností

vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných

evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost

zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle § 31

odst. 9 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je

povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně

v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě musí daňový subjekt prokázat svá

tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud

takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného

ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě

platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho

neprospěch rozhodnutí. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňový

subjekt a správce daně přitom vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je

ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při

zachování jejich práv a právem chráněných zájmů, jak vyplývá z ust. § 1 odst. 2 věty první a §

2 odst. 1 daňového řádu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

Podstatnou otázkou v daném řízení je, zda se žalobci podařilo prokázat, že výdaje

v celkové výši 3 107 000,- Kč za materiál a služby, které žalobce vyplatil společnosti

ISILDUR s.r.o. byly výdaji vynaloženými za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů ve

smyslu , o daních z příjmů (dále jen „ “).

K prokázání toho, že o takové výdaje skutečně jde, nepostačuje pouhé předložení formálně

bezvadných daňových dokladů, ale musí se rovněž prokázat, že k plnění, za které byla

odměna hrazena, skutečně došlo ze strany konkrétního dodavatele.

Žalobce trvá na tom, že obchodní vztahy byly mezi ním a společností ISILDUR s.r.o.

upraveny ústně uzavřenými smlouvami v režimu obchodního zákoníku, které svým

charakterem odpovídaly smlouvě kupní, smlouvě o dílo a smlouvě nepojmenované. Jak

žalobce správně poznamenal v podané žalobě, pro obchodní smlouvy není obecně stanovena

písemná forma. Dle ustanovení § 272 odst. 1 obchodního zákoníku smlouva vyžaduje

k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně, nebo když

alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena

v písemné formě. Smlouva kupní, smlouva o dílo ani smlouva nepojmenovaná nemusí mít

v souladu s právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku nutně písemnou formu.

Možnost uzavřít uvedené smlouvy ústní formou není omezena ani hodnotou smluveného

plnění ani jeho účelem. Rovněž z hlediska daňové uznatelnosti plnění poskytnutých na

základě smlouvy nemá žádný význam, zda byla smlouva, na základě které bylo plněno,

uzavřena v ústní či písemné formě, pokud zákon její uzavření v ústní podobě připouští. Soud

rovněž konstatuje, že žalobce neměl žádným právním předpisem uloženo vyhotovovat

v písemné podobě doklady o převzetí prací odvedených společností ISILDUR s.r.o. či zápisy

o dodání zboží. Soud tedy dospěl k závěru, že uzavření smlouvy kupní, smlouvy o dílo

a smlouvy nepojmenované mezi žalobcem a společností ISILDUR s.r.o. v ústní podobě

nemohlo být v žádném případě sama o sobě skutečností, kterou by správce daně mohl

prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost

účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených žalobcem. Na druhou stranu je

však nutné zdůraznit, že vzhledem k neexistenci uvedených smluv a dokladů o převzetí

odvedených prací či převzetí zboží v písemné podobě je nutno s přihlédnutím k rozvržení

důkazního břemene v rámci daňového řízení ze strany žalobce prokázat existenci uvedených

smluv a uskutečnění plnění, za které byla uhrazena smluvní odměna, prostřednictvím jiných

důkazů zejména ve formě svědeckých výpovědí. Žalobce se tím, že nepřistoupil k písemnému

vyhotovení předmětných dohod, sám dobrovolně vystavil riziku, že v případě daňového řízení

bude mít ztíženou pozici při unesení svého důkazního břemene. Soud podotýká, že samotná

existence formálně bezvadných účetních dokladů ještě sama o sobě neprokazuje, že k plnění,

za které byla hrazena odměna, skutečně došlo, případně že k němu došlo skutečně ze strany

společnosti ISILDUR s.r.o. uvedené v těchto dokladech.

K námitce žalobce vztahující se k neunesení důkazního břemene ze strany daňových

orgánů uvádí soud následující. Ve vztahu k plnění spočívajícím v povrchových úpravách

terénu a panelových cest na skládce A.I.Prunéřov (faktura č. 230197 ze dne 25.11.2003)

správce daně poukazuje na posudek ze dne 6.10.2004 vyhotovený znalcem Pavlem Benešem,

č. 4534-285/04 o ceně nemovitostí, ve kterém je v oddíle § 10 - venkovní úpravy popsán stav

zpevněných ploch ze silničních panelů tak, že jsou částečně poškozené, mají nerovný povrch

a stáří těchto zpevněných ploch je odhadnuto na 14 let, dále v tomto posudku znalec popsal

i příjezdovou komunikaci jako monolitický beton se zanedbanou údržbou, částečně

poškozený a popraskaný. Stáří příjezdové komunikace odhal na 14 let. Dle názoru soudu stav

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

popsaný v uvedeném posudku není zcela v souladu s tvrzením žalobce, že v roce 2003 byly

provedeny nové povrchové úpravy terénu v předmětném areálu včetně úpravy panelových

cest. Dle soudu obsahem uvedeného znaleckého posudku správce daně dostatečným

způsobem podložil své pochybnosti o skutečném provedení tvrzených povrchových úprav

v roce 2003. Správce daně tedy dle názoru soudu ve vztahu k předmětnému plnění unesl své

důkazní břemeno a dostatečným způsobem odkazem na výše citovaný posudek prokázal

existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví

vedeného žalobcem. V důsledku toho pak přešlo na žalobce důkazní břemeno k prokázání

pravdivosti jeho tvrzení.

Ve vztahu k dodávkám vápna a přípravku Waxol včetně manipulace s těmito látkami

(faktura č. 230172 ze dne 3.11.2003, faktura č. 230205 ze dne 25.11.2003, faktura č. 230204

ze dne 25.11.2003 a faktura č. 230206 ze dne 26.11.2003) soud uvádí, že i v případě výdajů

za uvedené zboží a služby správce daně dostatečným způsobem prokázal existenci skutečností

vyvracejících věrohodnost, průkaznost správnost a úplnost účetnictví a povinných evidencí či

záznamů vedených žalobcem. Ze zprávy Analytické laboratoře Plzeň ze dne 26.2.2003

vyplývá, že výsledkem výběru vhodného typu vápna bylo zjištění, že z produkce společnosti

HASIT s.r.o. je nejvhodnější hrubozrnný produkt o obsahu cca 65 % hmotn. CaO, odebíraný

z technologie ještě před drcením a mletím. Další vyráběné produkty vykazovaly nižší až

nedostatečnou reaktivitu. I přes tento jednoznačný závěr odborné laboratoře měl žalobce od

společnosti odebírat nejen vápno, ale i produkt s názvem Waxol, o němž nebyla v předložené

zprávě žádná zmínka. Rovněž z předložených dokladů nelze nijak ověřit, že vápno dodávané

společností ISILDUR s.r.o. odpovídalo svojí charakteristikou vápnu doporučenému odbornou

laboratoří. Dále soud konstatuje, že z obsahu zprávy, kterou žalobce sám vyhotovil pro

Krajský úřad Ústeckého kraje dne 27.1.2004, vyplývá, že rok 2003 byl rokem přípravným,

kdy byly vyřešeny technické problémy a na uzavřené skládce bylo prováděno pouze

odčerpávání akumulovaných vod a jejich likvidace. Rovněž z uvedené zprávy vyplývá, že

v průběhu prvního čtvrtletí roku 2004 budou provedeny provozní zkoušky stabilizace odpadů,

zejména kvantifikace přídavných materiálů a jejich aplikace, popř. způsob předpravy odpadů

před vlastní stabilizací. Ve zprávě pro Krajský úřad Ústeckého kraje ze dne 9.6.2004 žalobce

uvedl, že provozní zkoušky prokázaly, že je nutné před vlastní stabilizací provést předúpravu

odpadu přídavkem aditiva v hmotnostním poměru 1:1,5-1,6 a přídavek reaktivní složky

dosahuje hodnoty 25 %. Před zahájením stabilizace na uzavřené skládce je tedy nezbytné

ověřit možnost předpravy odpadu přímo v ukládacím bazénu tak, aby bylo dosaženo vhodné

konzistence materiálu na vnos do stabilizační linky. Ve zprávě za rok 2004 pro Krajský úřad

Ústeckého kraje žalobce výslovně uvedl, že v roce 2004 byly zahájeny práce na sanaci

předmětné skládky. Obsah uvedených zpráv dle názoru soudu jednoznačně zpochybňuje

tvrzení žalobce, že k úpravám odpadů docházelo již v roce 2003. Tím pádem je zpochybněno

provedení sanačních prací ze strany společnosti ISILDUR s.r.o. a dodávky vápna od této

společnosti. Soud je toho názoru, že poukazem na uvedené doklady správce daně zcela

dostatečným způsobem prokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost účetních

a jiných povinných evidencí žalobce. Soud tedy plně souhlasí s žalovaným, že v tomto směru

přešlo důkazní břemeno na stranu žalobce, který měl prokázat, že výdaje učiněné na základě

výše uvedených faktur byly skutečně výdaji ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů tedy, že

šlo o výdaje vynaložené za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů.

Ve vztahu k platbě za ruční vyčištění zásobních jímek a neemulgačních stanic od

usazenin (faktura č. 230203 ze dne 25.11.2003) soud uvádí, že ze všech dokladů vyplývá, že

v areálu byly tři laguny, z nichž dvě byly již v říjnu 2002 dle Prvotního posouzení

ekologických závad v lokalitě vyhotoveném Geologickými službami s.r.o. vyplněny až po

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

okraje a třetí laguna byla zaplněna z části kaly z čiření vody. Kromě uvedené faktury nebyl

předložen žádný doklad prokazující okolnosti provedení fakturované služby. Dle soudu je

tedy pochybné, proč je fakturováno za čištění zásobních jímek, když eventuelně mohla být

čištěna pouze jedna z lagun a to pouze částečně. Dle názoru soudu tedy i v tomto případě

správce daně prokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost účetnictví a jiných

povinných evidencí žalobce. I v tomto případě tedy dle soudu správce daně unesl své důkazní

břemeno. Tíže důkazního břemene přešla na žalobce, který měl dokázat, že předmětná úhrada

byla skutečně výdajem vynaloženým za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů.

Pro úplnost soud poznamenává, že z obsahu správního spisu vyplývá, že společnost

ISILDUR s.r.o. nepodala za zdaňovací období roku 2003 přiznání k dani z příjmů

právnických osob a poslední přiznání k dani z přidané hodnoty podala tato společnost za

zdaňovací období říjen 2003. Za následná zdaňovací období již přiznání k dani z přidané

hodnoty tato společnost nepodala. Předmětné faktury byly vystaveny v listopadu roku 2003.

S ohledem na výše uvedené tedy soud dospěl k závěru, že žalobcova námitka, že

správce daně a žalovaný neunesly své důkazní břemeno, je zcela nedůvodná.

K námitce žalobce, že byly nesprávně hodnoceny svědecké výpovědi jednatelů

společnosti ISILDUR s.r.o., soud uvádí následující. Svědek T. J. uvedl ve své svědecké

výpovědi, že konkrétními obchodními případy pověřoval formou plné moci jiné externí

fyzické osoby – např. pana B. nebo pana P. Dále uvedl, že faktury za společnost vystavovala

účetní firma, ale podpis na předložených fakturách (faktury vystavené žalobci - faktura č.

230172 ze dne 3.11.2003, faktura č. 230197 ze dne 25.11.2003, faktura č. 230203 ze dne

25.11.2003 , faktura č. 230205 ze dne 25.11.2003, faktura č. 230204 ze dne 25.11.2003 a

faktura č. 230206 ze dne 26.11.2003 ) je pravděpodobně jeho. K prodeji vápna společností

ISILDUR s.r.o. žalobci dotyčný svědek uvedl, že jej nezařizoval, osobně u toho nebyl, ale

nemá důvod se domnívat, že vápno by nebylo dodáno. Na žádnou další bližší skutečnost si

svědek v souvislosti s žalobcem již při výslechu nevzpomněl. Výpověď uvedeného svědka

sice nevyloučila skutečnost, že předmětné dodávky vápna žalobci od společnosti ISILDUR

s.r.o. byly realizovány, ovšem ani žádným způsobem tuto skutečnost nepotvrdila. Tento

svědek kromě skutečnosti, že podpisy na předmětných fakturách jsou zřejmě jeho,

k poskytnutému zboží a službám nebyl schopen nic dalšího konkrétního sdělit s tím, že

konkrétním jednáním za společnost ISILDUR s.r.o. pověřoval jiné osoby. K podpisům na

fakturách soud podotýká, že pan Josífek byl jednatelem společnosti ISILDUR s.r.o. v období

od 24.9.2003 do 19.11.2003. V uvedeném období byla vystavena pouze faktura č. 230172.

Ostatní faktury byly vystaveny v době, kdy již byla jednatelkou společnosti ISILDUR s.r.o.

byla paní Z. B. Pokud je na těchto fakturách podpis pana Josífka, byly tyto faktury za

společnost ISILDUR s.r.o. podepsány osobou, která v době jejich vystavení již nebyla

jednatelem této společnosti. Dle soudu z obsahu svědecké výpovědi pana Josífka tedy

nevyplynuly skutečnosti, které by svědčily ve prospěch žalobcova tvrzení takovým způsobem,

aby bylo možno považovat za prokázané, že žalobce unesl své důkazní břemeno ohledně

předmětných výdajů za zboží a služby údajně poskytnuté společností ISILDUR s.r.o. Soud se

v tomto případě plně ztotožnil s názorem žalovaného, že výpověď tohoto svědka neprokázala,

že předmětné peněžité plnění za výše uvedené faktury ve prospěch společnosti ISILDUR

s.r.o. bylo výdajem vynaloženým za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů, neboť touto

výpovědí nebylo prokázáno, že fakturované zboží a služby byly společností ISILDUR s.r.o.

žalobci skutečně dodány.

Svědkyně Z. B., která byla v období od 19.11.2003 do 25.1.2005 jednatelkou

společnosti ISILDUR s.r.o. po panu J., ve své svědecké výpovědi uvedla, že společnost nikdy

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

nezastupovala, obdržela kontakt od náhodného člověka s křestním jménem Tomáš (příjmení

nezná). Svědkyně se domnívala, že společnost se zabývá vývozem čaje. Ve své výpovědi dále

uvedla, že neví čím se společnost ISILDUR s.r.o. v roce 2003 zabývala. Svědkyně uvedla, že

neví, kdo jednal za společnost ISILDUR s.r.o. se žalobcem a neví, čí podpisy jsou na

předmětných fakturách a že tyto faktury nikdy neviděla. Dle názoru soudu ani tato svědecká

výpověď neprokázala, že předmětné peněžité plnění za výše uvedené faktury ve prospěch

společnosti ISILDUR s.r.o. bylo výdajem vynaloženým za účelem dosažení, zajištění či

udržení příjmů, neboť touto výpovědí nebylo prokázáno, že fakturované zboží a služby byly

společností ISILDUR s.r.o. žalobci skutečně dodány.

Soud podotýká, že z obou výpovědí bývalých jednatelů společnosti ISILDUR s.r.o.

vyplývá, že v rozhodném období u této společnosti docházelo k velice nestandardnímu

obsazování postů jednatelů, kdy evidentně šlo o osoby, které se nijak neúčastnily vedení

společnosti a byly pouhými „papírovými“ jednateli. Za společnost ve skutečnosti jednala či

jednaly zcela jiné blíže neurčené osoby, které však nebyly uvedeny ve výpisu z obchodního

rejstříku. Tato skutečnost dle soudu zcela oprávněně zvyšovala pochybnosti daňových orgánů

ve vztahu ke skutečnému dodání služeb a zboží, které byly společností ISILDUR s.r.o. žalobci

vyfakturovány.

V napadeném rozhodnutí žalovaný výše zmíněné výpovědi svědků vyhodnotil tak, že

neprokazují, že předmětné peněžité plnění za výše uvedené faktury ve prospěch společnosti

ISILDUR s.r.o. bylo výdajem vynaloženým za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů.

S tímto hodnocením uvedených svědeckých výpovědí se soud zcela ztotožňuje. S ohledem na

výše uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že ani tato námitka žalobce není

důvodná.

K námitce žalobce, že nemožnost provedení výslechu svědků pana B. a pana B. nemůže

jít k tíži žalobce, uvádí soud následující. Výslech pana B. jako svědka navrhl žalobce ve svém

vyjádření ze dne 9.6.2008, kterým reagoval na výzvu správce daně dle § 31 odst. 9 daňového

řádu zaslanou žalobci v rámci odvolacího řízení. V této odpovědi rovněž žalobce zdůrazňoval

význam osoby pana B., který v daných obchodních vztazích jednal jménem žalobce. Správce

daně v rámci daňového řízení zjistil, že pan T.B. zemřel dne 7.6.2007 a pan P.B. zemřel

tragicky v areálu ZKL Klášterec dne 3.7.2007. Vzhledem k úmrtí uvedených osob ještě před

tím, než žalobce jako daňový subjekt navrhl jejich výslech v rámci své snahy o unesení

důkazního břemene, které jej tížilo, nebylo možno uvedené osoby v rámci daňového řízení

vyslechnout. Na tomto místě soud musí opětovně akcentovat výše zmíněné rozložení

důkazního břemene v rámci daňového řízení. Pokud daňové orgány unesou své důkazní

břemeno v tom smyslu, že prokážou existenci skutečností vyvracejících věrohodnost,

průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených

daňovým subjektem, přechází pak důkazní břemeno na daňový subjekt, který musí prokázat

pravdivost svých tvrzení.

Jak již bylo výše uvedeno, soud dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že daňové orgány

unesly své důkazní břemeno. V důsledku toho tížilo v předmětném daňovém řízení důkazní

břemeno žalobce, který měl navrhovat či předkládat důkazy k prokázání svých tvrzení.

Žalobce navrhl provedení důkazu výslechem svědka, který v době navržení jeho výslechu již

byl mrtvý. Jeho výslech tedy nemohl být proveden. Návrhem takového důkazního prostředku

však nedošlo ze strany žalobce k unesení důkazního břemene a objektivní nemožnost

provedení navrhovaného důkazního prostředku nesňala z beder žalobce tíži důkazního

břemene. Obecně nelze smrt svědka před jeho svědeckou výpovědí považovat za skutečnost

pro daňový subjekt „přitěžující“, ovšem je nutno, aby daňový subjekt byl schopen svá tvrzení

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

prokázat jiným způsobem. Pokud však žalobce v daném případě nemá jinou možnost, jak svá

tvrzení prokázat, nelze než konstatovat, že z jeho strany nedošlo k unesení důkazního

břemene, což má za následek vydání rozhodnutí ze strany daňových orgánů v jeho

neprospěch.

S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že ani tato námitka žalobce není důvodná.

K námitce žalobce, že ze strany daňových orgánů nebyly provedeny všechny důkazy,

které navrhoval žalobce k prokázání svých tvrzení, neboť bylo odmítnuto provedení

analytického zmapování obsahu ukládacích bazénů s výpočtem a rozborem kalu, který by

mohl prokázat množství vápna, které bylo do bazénů dodáno, soud uvádí, že ani tuto námitku

nevyhodnotil jako důvodnou.

Soud souhlasí s názorem žalobce, že daňové orgány v rámci daňového řízení jsou

povinny provést veškeré navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu

věci. Ovšem tento závěr nelze vykládat v tom směru, že daňové orgány musí provést veškeré

daňovým subjektem navržené důkazní prostředky. Pokud navržené důkazní prostředky

nemůžou přispět k zjištění stavu věci, nemusí daňové orgány takové důkazní prostředky

provádět, ale v takovém případě se ve svém rozhodnutí musí přezkoumatelným způsobem

vypořádat s odůvodněním toho, proč se domnívají, že navržené důkazní prostředky nemohly

přispět ke zjištění stavu věci.

V daném konkrétním případě je podstatné nikoli pouze to, zda v daném zdaňovacím

období došlo k přidání vápna v určitém množství do odpadních kalů v jímkách, ale je

podstatné i to, zda dané určité množství vápna bylo dodáno konkrétním dodavatelem

(společnost ISILDUR s.r.o.). Z obsahu správního spisu vyplývá, že v průběhu času žalobce

odebíral vápno od různých dodavatelů. Eventuelním rozborem kalu by tedy možná bylo

možné zjistit množství vápna přidaného dodatečně do odpadních kalů, ale tento rozbor by

nemohl žádným způsobem prokázat, že vápno bylo dodáno právě společností ISILDUR s.r.o.

v roce 2003. Význam rozboru obsahu vápna v kalech rovněž snižuje skutečnost, že skládku

vlastní již jiný majitel a v roce 2004 probíhala sanace skládky vápněním s přidáním popílku

a vyvezením části stabilizovaného odpadu mimo skládku.

S ohledem na výše uvedené tedy dospěl soud shodně jako žalovaný k závěru, že

žalobcem navrhovaný důkazní prostředek nemohl přispět ke zjištění stavu věci, protože

nemohl prokázat, že eventuelně rozbory prokázané vápno v kalech je vápno dodané v roce

2003 společností ISILDUR s.r.o. Soud rovněž konstatuje, že žalovaný se ve svém rozhodnutí

s otázkou neprovedení uvedeného důkazního prostředku vypořádal zcela přezkoumatelným

způsobem a jeho neprovedení dostatečným způsobem odůvodnil. Proto neprovedení tohoto

důkazní prostředku nepovažuje soud za procesní pochybní ze strany daňových orgánů.

Ve vztahu k námitce žalobce, že v daném případě poskytl správci daně bezvadné účetní

doklady a podrobné a srozumitelné vyjádření ke sporným skutečnostem a že při svém

podnikání jednal s existujícím subjektem zapsaným v obchodním rejstříku, jenž řádně vystavil

daňové doklady vztahující se k provedeným plněním, soud konstatuje, že v daňovém řízení

nepostačuje předložení bezchybných dokladů k prokázání, že výdaje daňového subjektu jsou

skutečně výdaji vynaloženými za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů. V daňovém

řízení je nutno také prokázat, že zboží či služby, na které byly výdaje vynaloženy, byly

skutečně dodány a že byly dodány subjektem, kterému byly uhrazeny. Tuto námitku tedy

rovněž soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba je

nedůvodná, a proto ji podle ust. zamítl. Současně v souladu s ust. odst.

1 věty první a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů

řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

25.11.2009 , č.j. -61, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné

náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu vůbec nevznikly. Pro

posouzení úspěchu ve věci má význam míra úspěchu v konečném rozhodnutí ve věci a nikoli

úspěch v některé z fází řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po

jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu

správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem

a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí

podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,

kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,

což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,

které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 14. září 2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení:

Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)