Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
15 Af 51/2010 - 112.pdf
PDF · 0 B
No categories available
15 Af 51/2010 - 112
RO ZSUDEK
JM ÉNEM REPUBLI KY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D.
v právní věci žalobce: A-Z ODPADY s.r.o., IČ 25451774, se sídlem Spořická 4751,
Chomutov, zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem advokátní kanceláře Kavinek
& partneři, v.o.s. se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti žalovanému: F i n a n č n í m u
ř e d i t e l s t v í v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č.p. 61, Ústí nad Labem, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.8.2008, č.j. 9907/08-1200-505700,
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. V řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 25.11.2009, č.j. 15 Ca 255/2008 -61, nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 21.8.2008, č.j. 9907/08-1200-505700, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání proti dodatečnému výměru Finančního úřadu v Chomutově ze dne 4.12.2007, č.j.
161308/07/182913/6540, kterým mu byla dodatečně doměřena daň z příjmů právnických
osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 989 210,- Kč. Současně se domáhal i zrušení
výše citovaného dodatečného výměru.
Žalobce v podané žalobě uvádí, že správce daně mu na základě kontroly daně z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2003 zvýšil základ daně o částku 3 190 449,- Kč,
z čehož částku 3 107 000,- Kč představují náklady za materiál a služby fakturované
společností ISILDUR s.r.o. Konkrétně se jednalo o materiál a služby dodané na základě
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 2 15Af 51/2010
faktury č. 230172 ze dne 3.11.2003 za dodávku nehašeného vápna v částce 597 000,- Kč
(dodací list č. 31/2003), fakturu č. 230205 ze dne 25.11.2003 za dodávku přípravku WAXOL
v částce 412 000,- Kč (dodací list č. 41/2003), fakturu č. 230203 ze dne 25.11.2003 za ruční
vyčištění zásobních jímek a emulgačních stanic od usazenin v prostorách ZKL Klášterec nad
Ohří a Plynostav Chomutov v částce 308 000,- Kč, fakturu č. 230197 ze dne 25.11.2003 za
výkopové, územní, povrchové úpravy terénu a panelových cest na skládce A.I. Prunéřov
a manipulaci s vápnem v částce 903 000,- Kč, fakturu č. 230204 ze dne 25.11.2003 za
nehašené vápno (200t) v částce 597 000,- Kč (dodací list č. 40/2003) a fakturu č. 230206 ze
dne 26.11.2003 za nakládku a rozvoz vápna, promísení vápna s kalem a příplatek za zhoršené
podmínky při rozvozu v částce 290 000,- Kč. Žalobce zdůrazňuje, že jde o řádné a bezvadné
účetní doklady, které mají veškeré náležitosti daňových dokladů a které byly řádně
zaúčtovány. Smlouvy na provedení prací a dodání zboží od společnosti ISILDUR s.r.o. byly
uzavřeny ústně a práce byly převzaty zaměstnanci žalobce bez vad. Dle žalobce v daném
případě šlo o ústně uzavřené smlouvy v režimu zák. č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník (dále
jen „obchodní zákoník“), které svým charakterem odpovídaly smlouvě kupní, smlouvě o dílo
a smlouvě nepojmenované. Žalobce s odkazem na ustanovení § 272 odst. 1 obchodního
zákoníku zdůrazňuje, že nebylo ze zákona nutné uzavírat uvedené smlouvy v písemné podobě
a nebylo ani nutné vyhotovovat zápis o předání díla, když to ani jedna ze stran nepožadovala.
Písemnou smlouvu a písemný zápis o předání a převzetí díla také nelze považovat za povinné
záznamy či doklady, jež by žalobce byl povinen mít k dispozici. Uvedený postup, kdy nejsou
mezi podnikateli uzavírány písemné smlouvy, je dle žalobce běžný a tvrzení správce daně, že
uzavření ústní dohody v daném případě se nejeví příliš pravděpodobné, považuje žalobce za
ničím nepodloženou spekulaci.
Žalobce namítá, že přestože byly správci daně předloženy bezvadné účetní doklady,
vyslovil správce daně své pochybnosti o tom, zda plnění od společnosti ISILDUR s.r.o. bylo
skutečně žalobcem přijato. Dále uvádí, že na výzvu dle § 16 odst. 2 a § 31 odst. 9 zák. č.
337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád “), poskytl správci daně
podrobné a srozumitelné vyjádření ke sporným skutečnostem. Vysvětlil správci daně i to, že
některé jeho požadavky byly nepřípadné – například požadavek na doložení zápisu
z výběrového řízení na dodávku vápna a přípravku WAXOL, když žalobce neměl ze zákona
povinnost takové výběrové řízení vypisovat.
K okolnostem uzavření smluv na dodávku zboží a prací od společnosti ISILDUR s.r.o.
žalobce v průběhu daňového řízení uvedl, že dodávky od uvedené společnosti byly dohodnuty
prostřednictvím pana P. B., se kterým měl žalobce uzavřeny smlouvy o dílo. Žalobce pověřil
zajištěním dodání zboží a služeb pana B. jako odborníka v oboru stavebnictví a toto zajištění
ponechal nadále plně v jeho kompetenci. Pan Bachor při zajišťování dodávek a zboží jednal
se zástupcem společnosti ISILDUR s.r.o. panem T. B. Žalobce v průběhu daňového řízení
navrhl provedení důkazu výslechy pana B. a pana B. Dále navrhl provedení důkazu rozborem
kalu, který by osvědčil množství dodaného vápna do stabilizátoru, jež by bylo možno
následně porovnat s množstvím nakoupeného vápna od všech dodavatelů, čímž by se
prokázalo, že mezi dodavateli vápna byla i společnost ISILDUR s.r.o. Tyto návrhy na
provedení důkazů však byly správcem daně zamítnuty.
Žalobce trvá na tom, že své povinnosti vyplývající z jeho důkazního břemene zcela
splnil, podal správci daně veškerá potřebná vysvětlení a vyjádření a předložil veškeré doklady
k prokázání svých tvrzení. Trvá na tom, že neměl povinnost předložit písemné smlouvy ani
písemné zápisy o dodání zboží a převzetí prací. Naopak se domnívá, že správce daně neunesl
své důkazní břemeno, když měl ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu prokázat
existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, správnost či úplnost účetnictví, údajů v něm
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 3 15Af 51/2010
uváděných a daňovým subjektem poskytnutých vysvětlení. Žalovaný opírá své závěry
o existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, správnost či úplnost účetnictví o žalobcem
zpracovanou zprávu pro Krajský úřad Ústeckého kraje ze dne 27.1.2004, o záznam
z kontrolního dne k postupu sanace skládky kalů ZKL v prostoru Prunéřov ze dne 21.4.2005,
rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 22.8.2005, č.j. 04/0H/06527/05/Tu,
a o laboratorní zkoušky vzorků kalů provedené Analytickou laboratoří Plzeň s.r.o. v únoru
2003. Obsah uvedených dokumentů dle žalobce neprokazuje nevěrohodnost, nesprávnost či
neúplnost jeho účetnictví. Není také dle jeho názoru pravdou, že by uvedené dokumenty
nepotvrzovaly provedení fakturovaných dodávek, jak tvrdí žalovaný. Dle žalobce
v předmětném řízení správce daně a žalovaný hodnotili důkazy takovým způsobem, který je
v rozporu s obsahem spisu. Dále poukazuje na to, že závěry správce daně nejsou dostatečně
podloženy skutkovými zjištěními a závěry, ke kterým dospěli správce daně a žalovaný,
odporují základním zásadám logického myšlení a uvažování. Závěry správce daně
a žalovaného v tom smyslu, že v některých listinných důkazech není žádná zmínka
o provedených pracích a dodávkách, ačkoliv tam být měla, což vyvrací věrohodnost,
průkaznost, správnost a úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí a záznamů žalobce,
jsou pouhou spekulací, jež nemá oporu v obsahu spisu a jež není dostatečně podložena
skutkovými zjištěními.
Dále žalobce namítá nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí jednatelů společnosti
ISILDUR s.r.o. T. J. a Z. B. T. J., jednatel společnosti ISILDUR s.r.o., ve své výpovědi sice
výslovně nepotvrdil, že předmětné práce a dodávky byly provedeny společností ISILDUR
s.r.o., současně však uvedl, že nemá důvod domnívat se, že nebyly provedeny. Dále uvedl, že
podpisy na předmětných fakturách jsou pravděpodobně jeho a že předpokládá, že tyto faktury
vystavila účetní firma. Svědek rovněž uvedl, že konkrétními obchodními případy pověřoval
třetí osoby, např. pana T. B. Svědkyně Z. B. rovněž uvedla, že za společnost ISILDUR s.r.o.
jednaly spíše třetí osoby (jmenovala jistého pana Tomáše). Žalobce zdůrazňuje, že pro něho
bylo podstatné, že jednal s oprávněnými zástupci společnosti řádně zapsané v obchodním
rejstříku, že dodávky byly realizovány a následně vyúčtovány řádnými daňovými doklady a
že společnost ISILDUR s.r.o. byla registrována jako plátce daně. Žalobce nikdy netvrdil, že
jednal přímo s jednateli dodavatelské společnosti. V rámci daňového řízení žalobce vždy
tvrdil, že jednal s panem T. B. a přinejmenším svědek Josífek potvrdil, že pan B. za
společnost ISILDUR s.r.o. skutečně jednal. Žalobce navrhoval v rámci daňového řízení
provedení důkazu svědeckou výpovědí pana T. B., který jednal za společnost ISILDUR s.r.o.,
a pana Pavla B., který byl pověřen jednat za žalobce. Oba zmínění svědci však byli v době
daňového řízení již mrtví. Žalobce trvá na tom, že tato skutečnost nemůže a priori jít k jeho
tíži, neboť tuto situaci nijak nezavinil. Zdůrazňuje, že při své činnosti přiměřeně eliminoval
možné riziko vyplývající z obchodněprávních vztahů, neboť jednal s existujícím subjektem
zapsaným v obchodním rejstříku, jež řádně vystavil daňové doklady vztahující se
k provedeným plněním a měl k dispozici veškeré doklady, jež měl povinnost mít (viz nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/07 ).
Žalobce navrhl s ohledem na situaci, kdy oba navržení svědci zemřeli, další důkazní
prostředky, jež by byly jako jediné způsobilé jeho tvrzení prokázat, a to místní šetření na
místě, kde k provedení předmětných dodávek došlo, dále analytické zmapování obsahu
ukládacích bazénů spojené s výpočtem a rozbor kalu. Veškeré tyto důkazní prostředky byly
však správcem daně a žalovaným odmítnuty částečně s tím, že nemohou prokázat provedení
předmětných dodávek, a částečně s tím, že si je žalobce mohl zajistit sám. Žalobce trvá na
tom, že rozborem kalu by bylo možno ve vztahu k dodávkám vápna od společnosti ISILDUR
s.r.o. osvědčit množství dodaného vápna do stabilizátoru, které by odpovídalo sumě
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 4 15Af 51/2010
nakoupeného vápna od všech dodavatelů. Tento rozbor by tedy osvědčil, že mezi těmito
dodavateli byla i společnost ISILDUR s.r.o. S odmítnutím provedení uvedených důkazních
prostředků žalobce zásadně nesouhlasí. Poukazuje na § 31 odst. 2 daňového řádu, dle něhož
správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly
zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy však má
správce daně provést navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
Stejně tak dle § 31 odst. 4 daňového řádu jako důkazních prostředků lze použít všech
prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti
a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.
Žalobce má za to, že dokazování nebylo provedeno správcem daně objektivně,
správcem daně bylo dokazování prováděno s cílem daň žalobci doměřit, v důkazech
předložených žalobcem byly uměle konstruovány různé závady, jež měly prokazovat
domnělou nevěrohodnost účetnictví a na základě toho pak bylo dovozováno unesení
důkazního břemene správcem daně dle § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Správce daně
nepřihlédl k logickým vysvětlením žalobce a k jím předloženým důkazním prostředkům.
Žalobcem navržené důkazy nebyly provedeny v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 a § 31
odst. 4 daňového řádu a současně konstatoval, že úmrtí některých navržených svědků nemůže
jít k tíži správce daně (avšak dle žalobce a priori ani k tíži daňového subjektu).
Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.
Žalovaný konstatuje, že žalobní námitky nejsou důvodné. Již v rozhodnutí o odvolání
bylo žalobci vysvětleno, že ani bezchybné účetní doklady samy o sobě neprokazují, že
fakturované náklady byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
Tuto skutečnost musí daňový subjekt prokázat fakticky. Nepostačuje pouhé předložení
účetních dokladů, které jsou sice nutné, ale nikoli dostatečné. Žalovaný odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 24/2007 -199 zabývající se rozložením důkazního
břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně. Žalovaný trvá na tom, že správce daně
své důkazní břemeno unesl, neboť prokázal, že o souladu žalobcova účetnictví se skutečností
jsou natolik vážné a důvodné pochyby, že jej činí ve vztahu k dodávkám vápenných přípravků
a prací na likvidaci skládky nevěrohodným.
Poukazuje na to, že hlášení na orgány životního prostředí neodpovídala údajným
dodávkám a postupu prací. Za těchto podmínek byl dle jeho názoru žalobce povinen prokázat,
že vskutku fakticky obdržel v rozhodném období fakturované chemikálie a služby
v deklarovaném množství a že je obdržel právě od společnosti ISILDUR s.r.o.
Dále poukazuje na skutečnost, že svědecké výpovědi střídajících se jednatelů
společnosti ISILDUR s.r.o. nepotvrdily provedení dodávek a prací. Svědek Balíček například
výslovně popřel, že by s ním bylo jednáno v roce 2003. Teprve poté se v tvrzení žalobce
objevili pánové B. a B., kteří zemřeli dříve, než byli navrženi jako svědkové. Žalovaný trvá na
tom, že rozpory mezi skutečnostmi z povinných hlášení na orgány životního prostředí
a fakturovanými náklady nebyly žalobcem odstraněny – navržené prokázání aplikace
vápenných produktů do ukládacích bazénů analytickým zmapováním obsahu ukládacích
bazénů a výpočtem mohl doložit žalobce, ale nedoložil. Požadavek na nový rozbor vápenných
produktů správce daně odmítl s tím, že takto nebude prokázán stav v roce 2003, zvláště když
žalobce nakupoval vápenné přípravky do různých dodavatelů.
Žalobní tvrzení, že správce daně konstatoval, že úmrtí některých navržených svědků
nemůže jít k tíži správce daně, je čirá smyšlenka. Taková slova v rozhodnutí vůbec nejsou.
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 5 15Af 51/2010
Chybějící důkazy, byť z objektivních důvodů, znamenají dle žalovaného prostě jediné -
tvrzení žalobce nebyla prokázána. Vzhledem k důkaznímu břemenu, které je na žalobci, jde
nedostatek důkazních prostředků opravdu k jeho tíži.
O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb. ,
soudní řád správní (dále jen „s.ř.s. “), bez jednání, neboť žalovaný s tím výslovně souhlasil
a žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věcí, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve
výzvě výslovně poučen.
Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu
hlavy druhé s.ř.s. , která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c) ,
písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že
soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který
žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí
dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí
nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad
rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí,
k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které
vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však
v projednávané věci nebyly zjištěny.
V předmětné věci již Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval rozsudkem ze dne
25.11.2009, č.j. 15 Ca 255/2008 -61. V uvedeném rozhodnutí dospěl soud k závěru, že
napadené rozhodnutí i jemu předcházející dodatečný platební výměr jsou nezákonné.
Nezákonnost těchto rozhodnutí spatřoval krajský soud v tom, že jimi byla pravomocně
vyměřena daň až po uplynutí prekluzivní lhůty. K prekluzi práva soud přihlédl z úřední
povinnosti. Krajský soud vyšel z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze
dne 2.12.2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07 , dle něhož tříletá prekluzivní lhůta počíná běžet od
konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla. Dále soud vyšel z právního
názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze dne 18.11.2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07 , ve
kterém bylo judikováno, že má-li daňová kontrola být skutečně úkonem ve smyslu § 47 odst.
2 daňového řádu, je nezbytné ji vázat na existenci jednoznačně formulovaných důvodů pro
její použití a musí tedy být ze strany správního orgánu dána konkrétní pochybnost, pro kterou
se provádí daňová kontrola, a tato pochybnost musí být zachycena v protokolu o zahájení
kontroly. Soud vyhodnotil protokol o zahájení daňové kontroly, který neobsahoval důvod
zahájení kontroly, ve smyslu citovaných nálezů jako ryze formální úkon, který nebylo možno
považovat za úkon ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, který by přerušoval běh prekluzivní
lhůty. V důsledku toho pak soud dospěl k závěru, že daň byla v předmětné věci pravomocně
doměřena až po marném uplynutí prekluzivní lhůty.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasnou kasační stížnost, o které Nejvyšší
správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 15.4.2010, č.j. 7 Afs 15/2010 -89, kterým napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že Ústavní soud ve svém nálezu
sp. zn. I. ÚS 1835/07 se dostatečně nevypořádal se všemi možnými a uplatněnými zásadními
argumentačními pozicemi a zároveň z něj není patrno, že by tak činil záměrně. Především
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 6 15Af 51/2010
nezohlednil judikaturu Nejvyššího správního soudu, který vypracoval podrobný mechanismus
procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli při zahájení a v průběhu daňové
kontroly. Nejvyšší správní soud má za to, že řešení, která v minulosti nabídl v rámci své
judikatury, představují dostatečně účinný mechanismus proti případné svévoli ze strany
správce daně v průběhu provádění daňové kontroly. Proto dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že je možné odchýlit se od právního názoru vyjádřeného v předmětném nálezu
Ústavního soudu. Dále konstatoval, že ústavní kautela minimalizace zásahů do autonomní
sféry daňového subjektu v rámci provádění daňové kontroly je naplněna již tím, že správce
daně plně respektuje mantinely, které jsou mu určeny daňovým řádem a rozhodovací praxí
Ústavního soudu a správních soudů. Požadavek, aby správce daně disponoval při zahájení
daňové kontroly konkrétním podezřením či pochybnostmi o řádném splnění daňové
povinnosti nemá dle Nejvyššího správního soudu opodstatnění a je v rozporu s pojmovým
chápáním kontroly ve správním právu jako takové. Navíc by znamenal negaci institutu
daňové kontroly v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že daňová kontrola ve
věci žalobce nebyla zahájena nezákonně a že nedošlo v daném případě k marnému uplynutí
prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně před nabytím právní moci napadeného
rozhodnutí. Daňová kontrola u žalobce byla tedy dle Nejvyššího správního soudu zahájena
v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a její zahájení představuje úkon ve smyslu § 47
odst. 2 daňového řádu, který založil běh nové prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud tedy
uzavřel, že v dané věci byla daň žalobci pravomocně doměřena před uplynutím prekluzivní
lhůty.
Na tomto místě soud podotýká, že v novém soudním řízení je zdejší krajský soud podle
ustanovení § 110 odst. 3 s.ř.s. vázán shora uvedenými právními názory Nejvyššího správního
soudu obsaženými v rozsudku ze dne 15.4.2010, č.j. 7 Afs 15/2010 -89. Proto soud přistoupil
k věcnému projednání jednotlivých žalobcových námitek s tím, že v daném případě byla daň
doměřena před uplynutím prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně.
V daném případě námitky žalobce směřují do oblasti hodnocení unesení důkazního
břemene v rámci daňového řízení. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem
daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je
povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 13 odst. 8 daňového řádu. Podle písmene
c) tohoto zákonného ustanovení má tedy také povinnost dokázat existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných
evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost
zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle § 31
odst. 9 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je
povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně
v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě musí daňový subjekt prokázat svá
tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud
takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného
ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě
platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho
neprospěch rozhodnutí. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňový
subjekt a správce daně přitom vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je
ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při
zachování jejich práv a právem chráněných zájmů, jak vyplývá z ust. § 1 odst. 2 věty první a §
2 odst. 1 daňového řádu.
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 7 15Af 51/2010
Podstatnou otázkou v daném řízení je, zda se žalobci podařilo prokázat, že výdaje
v celkové výši 3 107 000,- Kč za materiál a služby, které žalobce vyplatil společnosti
ISILDUR s.r.o. byly výdaji vynaloženými za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů ve
smyslu § 24 zák. č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů “).
K prokázání toho, že o takové výdaje skutečně jde, nepostačuje pouhé předložení formálně
bezvadných daňových dokladů, ale musí se rovněž prokázat, že k plnění, za které byla
odměna hrazena, skutečně došlo ze strany konkrétního dodavatele.
Žalobce trvá na tom, že obchodní vztahy byly mezi ním a společností ISILDUR s.r.o.
upraveny ústně uzavřenými smlouvami v režimu obchodního zákoníku, které svým
charakterem odpovídaly smlouvě kupní, smlouvě o dílo a smlouvě nepojmenované. Jak
žalobce správně poznamenal v podané žalobě, pro obchodní smlouvy není obecně stanovena
písemná forma. Dle ustanovení § 272 odst. 1 obchodního zákoníku smlouva vyžaduje
k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně, nebo když
alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena
v písemné formě. Smlouva kupní, smlouva o dílo ani smlouva nepojmenovaná nemusí mít
v souladu s právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku nutně písemnou formu.
Možnost uzavřít uvedené smlouvy ústní formou není omezena ani hodnotou smluveného
plnění ani jeho účelem. Rovněž z hlediska daňové uznatelnosti plnění poskytnutých na
základě smlouvy nemá žádný význam, zda byla smlouva, na základě které bylo plněno,
uzavřena v ústní či písemné formě, pokud zákon její uzavření v ústní podobě připouští. Soud
rovněž konstatuje, že žalobce neměl žádným právním předpisem uloženo vyhotovovat
v písemné podobě doklady o převzetí prací odvedených společností ISILDUR s.r.o. či zápisy
o dodání zboží. Soud tedy dospěl k závěru, že uzavření smlouvy kupní, smlouvy o dílo
a smlouvy nepojmenované mezi žalobcem a společností ISILDUR s.r.o. v ústní podobě
nemohlo být v žádném případě sama o sobě skutečností, kterou by správce daně mohl
prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených žalobcem. Na druhou stranu je
však nutné zdůraznit, že vzhledem k neexistenci uvedených smluv a dokladů o převzetí
odvedených prací či převzetí zboží v písemné podobě je nutno s přihlédnutím k rozvržení
důkazního břemene v rámci daňového řízení ze strany žalobce prokázat existenci uvedených
smluv a uskutečnění plnění, za které byla uhrazena smluvní odměna, prostřednictvím jiných
důkazů zejména ve formě svědeckých výpovědí. Žalobce se tím, že nepřistoupil k písemnému
vyhotovení předmětných dohod, sám dobrovolně vystavil riziku, že v případě daňového řízení
bude mít ztíženou pozici při unesení svého důkazního břemene. Soud podotýká, že samotná
existence formálně bezvadných účetních dokladů ještě sama o sobě neprokazuje, že k plnění,
za které byla hrazena odměna, skutečně došlo, případně že k němu došlo skutečně ze strany
společnosti ISILDUR s.r.o. uvedené v těchto dokladech.
K námitce žalobce vztahující se k neunesení důkazního břemene ze strany daňových
orgánů uvádí soud následující. Ve vztahu k plnění spočívajícím v povrchových úpravách
terénu a panelových cest na skládce A.I.Prunéřov (faktura č. 230197 ze dne 25.11.2003)
správce daně poukazuje na posudek ze dne 6.10.2004 vyhotovený znalcem Pavlem Benešem,
č. 4534-285/04 o ceně nemovitostí, ve kterém je v oddíle § 10 - venkovní úpravy popsán stav
zpevněných ploch ze silničních panelů tak, že jsou částečně poškozené, mají nerovný povrch
a stáří těchto zpevněných ploch je odhadnuto na 14 let, dále v tomto posudku znalec popsal
i příjezdovou komunikaci jako monolitický beton se zanedbanou údržbou, částečně
poškozený a popraskaný. Stáří příjezdové komunikace odhal na 14 let. Dle názoru soudu stav
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 8 15Af 51/2010
popsaný v uvedeném posudku není zcela v souladu s tvrzením žalobce, že v roce 2003 byly
provedeny nové povrchové úpravy terénu v předmětném areálu včetně úpravy panelových
cest. Dle soudu obsahem uvedeného znaleckého posudku správce daně dostatečným
způsobem podložil své pochybnosti o skutečném provedení tvrzených povrchových úprav
v roce 2003. Správce daně tedy dle názoru soudu ve vztahu k předmětnému plnění unesl své
důkazní břemeno a dostatečným způsobem odkazem na výše citovaný posudek prokázal
existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví
vedeného žalobcem. V důsledku toho pak přešlo na žalobce důkazní břemeno k prokázání
pravdivosti jeho tvrzení.
Ve vztahu k dodávkám vápna a přípravku Waxol včetně manipulace s těmito látkami
(faktura č. 230172 ze dne 3.11.2003, faktura č. 230205 ze dne 25.11.2003, faktura č. 230204
ze dne 25.11.2003 a faktura č. 230206 ze dne 26.11.2003) soud uvádí, že i v případě výdajů
za uvedené zboží a služby správce daně dostatečným způsobem prokázal existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost, průkaznost správnost a úplnost účetnictví a povinných evidencí či
záznamů vedených žalobcem. Ze zprávy Analytické laboratoře Plzeň ze dne 26.2.2003
vyplývá, že výsledkem výběru vhodného typu vápna bylo zjištění, že z produkce společnosti
HASIT s.r.o. je nejvhodnější hrubozrnný produkt o obsahu cca 65 % hmotn. CaO, odebíraný
z technologie ještě před drcením a mletím. Další vyráběné produkty vykazovaly nižší až
nedostatečnou reaktivitu. I přes tento jednoznačný závěr odborné laboratoře měl žalobce od
společnosti odebírat nejen vápno, ale i produkt s názvem Waxol, o němž nebyla v předložené
zprávě žádná zmínka. Rovněž z předložených dokladů nelze nijak ověřit, že vápno dodávané
společností ISILDUR s.r.o. odpovídalo svojí charakteristikou vápnu doporučenému odbornou
laboratoří. Dále soud konstatuje, že z obsahu zprávy, kterou žalobce sám vyhotovil pro
Krajský úřad Ústeckého kraje dne 27.1.2004, vyplývá, že rok 2003 byl rokem přípravným,
kdy byly vyřešeny technické problémy a na uzavřené skládce bylo prováděno pouze
odčerpávání akumulovaných vod a jejich likvidace. Rovněž z uvedené zprávy vyplývá, že
v průběhu prvního čtvrtletí roku 2004 budou provedeny provozní zkoušky stabilizace odpadů,
zejména kvantifikace přídavných materiálů a jejich aplikace, popř. způsob předpravy odpadů
před vlastní stabilizací. Ve zprávě pro Krajský úřad Ústeckého kraje ze dne 9.6.2004 žalobce
uvedl, že provozní zkoušky prokázaly, že je nutné před vlastní stabilizací provést předúpravu
odpadu přídavkem aditiva v hmotnostním poměru 1:1,5-1,6 a přídavek reaktivní složky
dosahuje hodnoty 25 %. Před zahájením stabilizace na uzavřené skládce je tedy nezbytné
ověřit možnost předpravy odpadu přímo v ukládacím bazénu tak, aby bylo dosaženo vhodné
konzistence materiálu na vnos do stabilizační linky. Ve zprávě za rok 2004 pro Krajský úřad
Ústeckého kraje žalobce výslovně uvedl, že v roce 2004 byly zahájeny práce na sanaci
předmětné skládky. Obsah uvedených zpráv dle názoru soudu jednoznačně zpochybňuje
tvrzení žalobce, že k úpravám odpadů docházelo již v roce 2003. Tím pádem je zpochybněno
provedení sanačních prací ze strany společnosti ISILDUR s.r.o. a dodávky vápna od této
společnosti. Soud je toho názoru, že poukazem na uvedené doklady správce daně zcela
dostatečným způsobem prokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost účetních
a jiných povinných evidencí žalobce. Soud tedy plně souhlasí s žalovaným, že v tomto směru
přešlo důkazní břemeno na stranu žalobce, který měl prokázat, že výdaje učiněné na základě
výše uvedených faktur byly skutečně výdaji ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů tedy, že
šlo o výdaje vynaložené za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů.
Ve vztahu k platbě za ruční vyčištění zásobních jímek a neemulgačních stanic od
usazenin (faktura č. 230203 ze dne 25.11.2003) soud uvádí, že ze všech dokladů vyplývá, že
v areálu byly tři laguny, z nichž dvě byly již v říjnu 2002 dle Prvotního posouzení
ekologických závad v lokalitě vyhotoveném Geologickými službami s.r.o. vyplněny až po
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 9 15Af 51/2010
okraje a třetí laguna byla zaplněna z části kaly z čiření vody. Kromě uvedené faktury nebyl
předložen žádný doklad prokazující okolnosti provedení fakturované služby. Dle soudu je
tedy pochybné, proč je fakturováno za čištění zásobních jímek, když eventuelně mohla být
čištěna pouze jedna z lagun a to pouze částečně. Dle názoru soudu tedy i v tomto případě
správce daně prokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost účetnictví a jiných
povinných evidencí žalobce. I v tomto případě tedy dle soudu správce daně unesl své důkazní
břemeno. Tíže důkazního břemene přešla na žalobce, který měl dokázat, že předmětná úhrada
byla skutečně výdajem vynaloženým za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů.
Pro úplnost soud poznamenává, že z obsahu správního spisu vyplývá, že společnost
ISILDUR s.r.o. nepodala za zdaňovací období roku 2003 přiznání k dani z příjmů
právnických osob a poslední přiznání k dani z přidané hodnoty podala tato společnost za
zdaňovací období říjen 2003. Za následná zdaňovací období již přiznání k dani z přidané
hodnoty tato společnost nepodala. Předmětné faktury byly vystaveny v listopadu roku 2003.
S ohledem na výše uvedené tedy soud dospěl k závěru, že žalobcova námitka, že
správce daně a žalovaný neunesly své důkazní břemeno, je zcela nedůvodná.
K námitce žalobce, že byly nesprávně hodnoceny svědecké výpovědi jednatelů
společnosti ISILDUR s.r.o., soud uvádí následující. Svědek T. J. uvedl ve své svědecké
výpovědi, že konkrétními obchodními případy pověřoval formou plné moci jiné externí
fyzické osoby – např. pana B. nebo pana P. Dále uvedl, že faktury za společnost vystavovala
účetní firma, ale podpis na předložených fakturách (faktury vystavené žalobci - faktura č.
230172 ze dne 3.11.2003, faktura č. 230197 ze dne 25.11.2003, faktura č. 230203 ze dne
25.11.2003 , faktura č. 230205 ze dne 25.11.2003, faktura č. 230204 ze dne 25.11.2003 a
faktura č. 230206 ze dne 26.11.2003 ) je pravděpodobně jeho. K prodeji vápna společností
ISILDUR s.r.o. žalobci dotyčný svědek uvedl, že jej nezařizoval, osobně u toho nebyl, ale
nemá důvod se domnívat, že vápno by nebylo dodáno. Na žádnou další bližší skutečnost si
svědek v souvislosti s žalobcem již při výslechu nevzpomněl. Výpověď uvedeného svědka
sice nevyloučila skutečnost, že předmětné dodávky vápna žalobci od společnosti ISILDUR
s.r.o. byly realizovány, ovšem ani žádným způsobem tuto skutečnost nepotvrdila. Tento
svědek kromě skutečnosti, že podpisy na předmětných fakturách jsou zřejmě jeho,
k poskytnutému zboží a službám nebyl schopen nic dalšího konkrétního sdělit s tím, že
konkrétním jednáním za společnost ISILDUR s.r.o. pověřoval jiné osoby. K podpisům na
fakturách soud podotýká, že pan Josífek byl jednatelem společnosti ISILDUR s.r.o. v období
od 24.9.2003 do 19.11.2003. V uvedeném období byla vystavena pouze faktura č. 230172.
Ostatní faktury byly vystaveny v době, kdy již byla jednatelkou společnosti ISILDUR s.r.o.
byla paní Z. B. Pokud je na těchto fakturách podpis pana Josífka, byly tyto faktury za
společnost ISILDUR s.r.o. podepsány osobou, která v době jejich vystavení již nebyla
jednatelem této společnosti. Dle soudu z obsahu svědecké výpovědi pana Josífka tedy
nevyplynuly skutečnosti, které by svědčily ve prospěch žalobcova tvrzení takovým způsobem,
aby bylo možno považovat za prokázané, že žalobce unesl své důkazní břemeno ohledně
předmětných výdajů za zboží a služby údajně poskytnuté společností ISILDUR s.r.o. Soud se
v tomto případě plně ztotožnil s názorem žalovaného, že výpověď tohoto svědka neprokázala,
že předmětné peněžité plnění za výše uvedené faktury ve prospěch společnosti ISILDUR
s.r.o. bylo výdajem vynaloženým za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů, neboť touto
výpovědí nebylo prokázáno, že fakturované zboží a služby byly společností ISILDUR s.r.o.
žalobci skutečně dodány.
Svědkyně Z. B., která byla v období od 19.11.2003 do 25.1.2005 jednatelkou
společnosti ISILDUR s.r.o. po panu J., ve své svědecké výpovědi uvedla, že společnost nikdy
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 10 15Af 51/2010
nezastupovala, obdržela kontakt od náhodného člověka s křestním jménem Tomáš (příjmení
nezná). Svědkyně se domnívala, že společnost se zabývá vývozem čaje. Ve své výpovědi dále
uvedla, že neví čím se společnost ISILDUR s.r.o. v roce 2003 zabývala. Svědkyně uvedla, že
neví, kdo jednal za společnost ISILDUR s.r.o. se žalobcem a neví, čí podpisy jsou na
předmětných fakturách a že tyto faktury nikdy neviděla. Dle názoru soudu ani tato svědecká
výpověď neprokázala, že předmětné peněžité plnění za výše uvedené faktury ve prospěch
společnosti ISILDUR s.r.o. bylo výdajem vynaloženým za účelem dosažení, zajištění či
udržení příjmů, neboť touto výpovědí nebylo prokázáno, že fakturované zboží a služby byly
společností ISILDUR s.r.o. žalobci skutečně dodány.
Soud podotýká, že z obou výpovědí bývalých jednatelů společnosti ISILDUR s.r.o.
vyplývá, že v rozhodném období u této společnosti docházelo k velice nestandardnímu
obsazování postů jednatelů, kdy evidentně šlo o osoby, které se nijak neúčastnily vedení
společnosti a byly pouhými „papírovými“ jednateli. Za společnost ve skutečnosti jednala či
jednaly zcela jiné blíže neurčené osoby, které však nebyly uvedeny ve výpisu z obchodního
rejstříku. Tato skutečnost dle soudu zcela oprávněně zvyšovala pochybnosti daňových orgánů
ve vztahu ke skutečnému dodání služeb a zboží, které byly společností ISILDUR s.r.o. žalobci
vyfakturovány.
V napadeném rozhodnutí žalovaný výše zmíněné výpovědi svědků vyhodnotil tak, že
neprokazují, že předmětné peněžité plnění za výše uvedené faktury ve prospěch společnosti
ISILDUR s.r.o. bylo výdajem vynaloženým za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů.
S tímto hodnocením uvedených svědeckých výpovědí se soud zcela ztotožňuje. S ohledem na
výše uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že ani tato námitka žalobce není
důvodná.
K námitce žalobce, že nemožnost provedení výslechu svědků pana B. a pana B. nemůže
jít k tíži žalobce, uvádí soud následující. Výslech pana B. jako svědka navrhl žalobce ve svém
vyjádření ze dne 9.6.2008, kterým reagoval na výzvu správce daně dle § 31 odst. 9 daňového
řádu zaslanou žalobci v rámci odvolacího řízení. V této odpovědi rovněž žalobce zdůrazňoval
význam osoby pana B., který v daných obchodních vztazích jednal jménem žalobce. Správce
daně v rámci daňového řízení zjistil, že pan T.B. zemřel dne 7.6.2007 a pan P.B. zemřel
tragicky v areálu ZKL Klášterec dne 3.7.2007. Vzhledem k úmrtí uvedených osob ještě před
tím, než žalobce jako daňový subjekt navrhl jejich výslech v rámci své snahy o unesení
důkazního břemene, které jej tížilo, nebylo možno uvedené osoby v rámci daňového řízení
vyslechnout. Na tomto místě soud musí opětovně akcentovat výše zmíněné rozložení
důkazního břemene v rámci daňového řízení. Pokud daňové orgány unesou své důkazní
břemeno v tom smyslu, že prokážou existenci skutečností vyvracejících věrohodnost,
průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených
daňovým subjektem, přechází pak důkazní břemeno na daňový subjekt, který musí prokázat
pravdivost svých tvrzení.
Jak již bylo výše uvedeno, soud dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že daňové orgány
unesly své důkazní břemeno. V důsledku toho tížilo v předmětném daňovém řízení důkazní
břemeno žalobce, který měl navrhovat či předkládat důkazy k prokázání svých tvrzení.
Žalobce navrhl provedení důkazu výslechem svědka, který v době navržení jeho výslechu již
byl mrtvý. Jeho výslech tedy nemohl být proveden. Návrhem takového důkazního prostředku
však nedošlo ze strany žalobce k unesení důkazního břemene a objektivní nemožnost
provedení navrhovaného důkazního prostředku nesňala z beder žalobce tíži důkazního
břemene. Obecně nelze smrt svědka před jeho svědeckou výpovědí považovat za skutečnost
pro daňový subjekt „přitěžující“, ovšem je nutno, aby daňový subjekt byl schopen svá tvrzení
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 11 15Af 51/2010
prokázat jiným způsobem. Pokud však žalobce v daném případě nemá jinou možnost, jak svá
tvrzení prokázat, nelze než konstatovat, že z jeho strany nedošlo k unesení důkazního
břemene, což má za následek vydání rozhodnutí ze strany daňových orgánů v jeho
neprospěch.
S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že ani tato námitka žalobce není důvodná.
K námitce žalobce, že ze strany daňových orgánů nebyly provedeny všechny důkazy,
které navrhoval žalobce k prokázání svých tvrzení, neboť bylo odmítnuto provedení
analytického zmapování obsahu ukládacích bazénů s výpočtem a rozborem kalu, který by
mohl prokázat množství vápna, které bylo do bazénů dodáno, soud uvádí, že ani tuto námitku
nevyhodnotil jako důvodnou.
Soud souhlasí s názorem žalobce, že daňové orgány v rámci daňového řízení jsou
povinny provést veškeré navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu
věci. Ovšem tento závěr nelze vykládat v tom směru, že daňové orgány musí provést veškeré
daňovým subjektem navržené důkazní prostředky. Pokud navržené důkazní prostředky
nemůžou přispět k zjištění stavu věci, nemusí daňové orgány takové důkazní prostředky
provádět, ale v takovém případě se ve svém rozhodnutí musí přezkoumatelným způsobem
vypořádat s odůvodněním toho, proč se domnívají, že navržené důkazní prostředky nemohly
přispět ke zjištění stavu věci.
V daném konkrétním případě je podstatné nikoli pouze to, zda v daném zdaňovacím
období došlo k přidání vápna v určitém množství do odpadních kalů v jímkách, ale je
podstatné i to, zda dané určité množství vápna bylo dodáno konkrétním dodavatelem
(společnost ISILDUR s.r.o.). Z obsahu správního spisu vyplývá, že v průběhu času žalobce
odebíral vápno od různých dodavatelů. Eventuelním rozborem kalu by tedy možná bylo
možné zjistit množství vápna přidaného dodatečně do odpadních kalů, ale tento rozbor by
nemohl žádným způsobem prokázat, že vápno bylo dodáno právě společností ISILDUR s.r.o.
v roce 2003. Význam rozboru obsahu vápna v kalech rovněž snižuje skutečnost, že skládku
vlastní již jiný majitel a v roce 2004 probíhala sanace skládky vápněním s přidáním popílku
a vyvezením části stabilizovaného odpadu mimo skládku.
S ohledem na výše uvedené tedy dospěl soud shodně jako žalovaný k závěru, že
žalobcem navrhovaný důkazní prostředek nemohl přispět ke zjištění stavu věci, protože
nemohl prokázat, že eventuelně rozbory prokázané vápno v kalech je vápno dodané v roce
2003 společností ISILDUR s.r.o. Soud rovněž konstatuje, že žalovaný se ve svém rozhodnutí
s otázkou neprovedení uvedeného důkazního prostředku vypořádal zcela přezkoumatelným
způsobem a jeho neprovedení dostatečným způsobem odůvodnil. Proto neprovedení tohoto
důkazní prostředku nepovažuje soud za procesní pochybní ze strany daňových orgánů.
Ve vztahu k námitce žalobce, že v daném případě poskytl správci daně bezvadné účetní
doklady a podrobné a srozumitelné vyjádření ke sporným skutečnostem a že při svém
podnikání jednal s existujícím subjektem zapsaným v obchodním rejstříku, jenž řádně vystavil
daňové doklady vztahující se k provedeným plněním, soud konstatuje, že v daňovém řízení
nepostačuje předložení bezchybných dokladů k prokázání, že výdaje daňového subjektu jsou
skutečně výdaji vynaloženými za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů. V daňovém
řízení je nutno také prokázat, že zboží či služby, na které byly výdaje vynaloženy, byly
skutečně dodány a že byly dodány subjektem, kterému byly uhrazeny. Tuto námitku tedy
rovněž soud vyhodnotil jako nedůvodnou.
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 12 15Af 51/2010
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba je
nedůvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst.
1 věty první a § 110 odst. 2 s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
25.11.2009 , č.j. 15 Ca 255/2008 -61, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné
náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu vůbec nevznikly. Pro
posouzení úspěchu ve věci má význam míra úspěchu v konečném rozhodnutí ve věci a nikoli
úspěch v některé z fází řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu
správního.
Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem
a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Ústí nad Labem dne 14. září 2011
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.
předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení:
Iva Tovarová
(K.ř.č. 1 - rozsudek)