Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 64/2011 - 76

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. - 51,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2880 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Úřad práce hlavního města Prahy, pobočka v Praze 4, rozhodnutím ze dne 3. 7. 2009, č. j. ABE-6539/2009-04/A2, podle a , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) nepřiznal žalobkyni ode dne 1. 7. 2009 podporu v nezaměstnanosti.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2009/68871-424, podle odvolání žalobkyně zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že v rozhodném období od 1. 7. 2006 do 1. 7. 2009 žalobkyně doložila zaměstnání u zaměstnavatele Česká republika - Kancelář Senátu za měsíce září, listopad a prosinec 2008 a za měsíce leden, únor, duben, květen a červen 2009. Jelikož však byla žalobkyně v evidenci uchazečů o zaměstnání i v době od 23. 1. 2009 do 31. 3. 2009, nemohla jí podle věty druhé být za toto období započítána doba důchodového pojištění. Žalobkyně tedy v rozhodném období tří let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání získala zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce pouze 6 měsíců, a nikoliv alespoň 12 měsíců, takže nesplnila podmínku pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti uvedenou v . Žalobkyně rovněž nedoložila ani žádnou náhradní dobu zaměstnání, kterou by bylo možné podle započíst do doby důchodového pojištění získané v posledních třech letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Náhradní dobou zaměstnání přitom v dané věci nebyla doba výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací ve smyslu , neboť rozsah odpracovaných hodin žalobkyně nepřekročil za období od dubna do června 2009 v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu. Hodiny odpracované v ostatních měsících přitom nejsou rozhodné, neboť žalobkyně byla do 31. 3. 2009 v evidenci uchazečů o zaměstnání a podle věty druhé tak doba výkonu této činnosti nemůže být započítána mezi náhradní dobu zaměstnání. Z taxativního výčtu uvedeného v dále jasně vyplývá, že jako náhradní dobu zaměstnání nelze posoudit ani prodej časopisu Nový prostor. Navíc touto činností žalobkyně nezískala dobu důchodového pojištění podle , neboť její výkon nezakládal účast na důchodovém pojištění. Jakkoliv se žalobkyni může toto rozhodnutí jevit jako tvrdé, jsou správní orgány podle žalovaného povinny postupovat v souladu s platnými právními předpisy a nejsou oprávněny při jejich aplikaci činit výjimky.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č. j. - 51, žalobu proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že žalobkyně v rozhodném období prokázala výkon pracovní činnosti zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění za dobu šesti měsíců. Podle však žalobkyně musela pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti získat alespoň dvanáct měsíců důchodového pojištění. Jako náhradní doba zaměstnání se podle započítává výkon dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, pokud rozsah vykonávané služby překračuje alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu. Rozsah dobrovolnické služby žalobkyně se však pohyboval v rozmezí 20 až 30 hodin měsíčně, jak vyplývá z potvrzení Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR. Žalobkyně dále předložila doklady o dobrovolnickém kursu, který má akreditaci Ministerstva vnitra. V něm však odpracovala za duben 2009 38 hodin a 53 minut, za květen 2009 52 hodin a 3 minuty a za červen 2009 68 hodin a 1 minutu, přičemž k hodinám odpracovaným do 31. 3. 2009 nemohlo být podle věty druhé přihlédnuto. Také z potvrzení TyfloCentrum Praha, o.p.s., jednoznačně vyplývá, že podmínka výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu nebyla splněna. Žalobkyni tak mohla být započtena jen uvedená doba zaměstnání u zaměstnavatele Česká republika - Kancelář Senátu. Ve vztahu k prodeji časopisu Nový prostor žalobkyně neprokázala, že by tuto činnost vykonávala na základě pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti. Proto žalobkyní prokázanou dobu prodeje tohoto časopisu nebylo možné zahrnout mezi dobu důchodového pojištění. Žalobkyně tedy podle soudu nesplnila podmínky pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti, takže správní orgány obou stupňů postupovaly správně, když jí tuto dávku nepřiznaly.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v (dále jen „ “).

Stěžovatelka v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítla, že splnila všechny podmínky po vznik nároku na přiznání podpory v nezaměstnanosti, neboť doložila, že v rozhodném období před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání vykonávala pracovní činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění u zaměstnavatele Česká republika - Kancelář Senátu a vykonávala dlouhodobou dobrovolnickou službu na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, s níž dlouhodobě spolupracuje. Dále stěžovatelka namítla, že byla zároveň prodejcem časopisu Nový prostor a období výkonu této činnosti tak mělo být považováno za náhradní dobu zaměstnání ve smyslu příslušných ustanovení . Konečně stěžovatelka namítla administrativní pochybení Městského soudu v Praze, u něhož v roce 2008 došlo k duplicitě spisových značek. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. - 51, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka doložila dobu výkonu své dobrovolnické činnosti pouze v rozsahu 20 až 30 hodin měsíčně, takže tato doba nemohla být podle považována za náhradní dobu zaměstnání. Navíc výkon dobrovolnické činnosti v tomto rozsahu nemohl stěžovatelce v žádném případě bránit ve výkonu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti a tím ani k splnění podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti stanovené v . Dále stěžovatelka nikdy nedoložila, že by v rozhodném období prodávala časopis Nový prostor v rámci pracovního poměru, v němž by byla důchodově pojištěna, jakož ani dobu tohoto domnělého důchodového pojištění. Správní orgány přitom nemohou rozhodovat pouze na základě domněnek uchazečů o zaměstnání o tom, jaká doba a z jakého důvodu má být započítána do doby důchodového pojištění pro účely posuzování vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti. Navíc podle je doložení skutečností rozhodných pro přiznání tohoto nároku povinností uchazeče o zaměstnání. Jestliže tedy stěžovatelka neprokázala dobu důchodového pojištění alespoň v délce 12 měsíců, tak jí nemohla být podpora v nezaměstnanosti přiznána. Kromě toho sama stěžovatelka uznala, že po dobu prodeje časopisu Nový prostor nebyla důchodově pojištěna a pouze se domnívá, že tomu tak mělo být. Navíc o téměř identické situaci stěžovatelky již Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 11. 2010, č. j. - 104, kterým kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Jediným rozdílem oproti tehdejšímu případu je jen datum podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti a doložení dalších tří měsíců důchodového pojištění stěžovatelkou. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s a 3 , podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Nárok na podporu v nezaměstnanosti má uchazeč o zaměstnání, který získal v rozhodném období zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců. Rozhodným obdobím pro posuzování nároku na podporu v nezaměstnanosti jsou poslední 3 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání [ , ]. Dobu důchodového pojištění získávají také zaměstnanci v pracovním poměru a zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti, za které bylo v České republice zaplaceno pojistné [ , f), , o důchodovém pojištění, , písm. b) bod 1 a 2 , o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti]. Zaměstnanci činní na základě dohody o provedení práce však nejsou účastni důchodového pojištění, a proto na základě této formy dohody o práci konané mimo pracovní poměr nelze splnit podmínku stanovenou v , která je potřebná pro přiznání podpory v nezaměstnanosti.

Z obsahu správního spisu a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2010, č. j. - 104, který se zabýval rozhodnutím o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti stěžovatelce ode dne 23. 1. 2009, vyplývají tyto rozhodné skutečnosti. Stěžovatelka byla zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání dne 1. 7. 2009, přičemž v rozhodném tříletém období před tímto datem získala dobu důchodového pojištění pouze v rozsahu šesti měsíců a 22 dnů, nikoliv šesti měsíců, jak nesprávně uvedly správní orgány i Městský soud v Praze. Jednalo se o období od 1. 9. 2008 do 30. 9. 2008, od 1. 11. 2008 do 31. 12. 2008, od 1. 1. 2009 do 22. 1. 2009 a od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009, během nichž byla stěžovatelka na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 1. 9. 2008 zaměstnána u České republiky - Kanceláře Senátu a vykonávala zde práci spočívající v přepisu doslovných stenografických turnusů ze schůzí Senátu a jeho orgánů na základě diktátu. Stěžovatelka sice byla u tohoto subjektu zaměstnána též v období od 23. 1. 2009 do 28. 2. 2009, avšak tato doba důchodového pojištění byla získána v době vedení stěžovatelky v evidenci uchazečů o zaměstnání, která započala 23. 1. 2009 a skončila 31. 3. 2009, a proto k ní podle věty druhé nemohlo být přihlédnuto. V rozhodném období od 1. 7. 2006 do 1. 7. 2009 pak sice stěžovatelka byla zaměstnána také u občanského sdružení Hewer, kde vykonávala asistenční služby u osob s handicapem, seniorů či jinak potřebných osob, avšak u tohoto zaměstnavatele byla činná na základě dohod o provedení práce ze dne 9. 9. 2008 a ze dne 20. 1. 2009, na základě nichž nemohla získat žádnou dobu důchodového pojištění. Období, v němž měla stěžovatelka prodávat časopis Nový prostor, nemohlo být zahrnuto mezi dobu důchodového pojištění, neboť stěžovatelka tak nečinila v rámci pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti.

Není-li splněna podmínka stanovená v předchozím zaměstnáním, lze tuto podmínku splnit i započtením náhradní doby zaměstnání, za kterou se považuje také doba výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, které byla udělena akreditace Ministerstvem vnitra, nebo výkonu veřejné služby na základě smlouvy o výkonu veřejné služby, pokud rozsah vykonané služby překračuje v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu [ věta první, odst. 3 písm. e) ].

V dané věci sice stěžovatelka na základě smlouvy o výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby uzavřené se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR vykonávala dobrovolnickou službu od 8. 12. 2007, avšak její rozsah se podle potvrzení, které tato organizace vystavila dne 19. 3. 2009, pohyboval pouze v rozmezí 20 až 30 hodin měsíčně. Dále stěžovatelka vykonávala dobrovolnickou činnost pro TyfloCentrum Praha, o.p.s., v rozsahu 38 hodin a 53 minut v dubnu 2009, 52 hodin a 3 minut v květnu 2009 a 68 hodin a 1 minuty v červnu 2009. Ani v jednom z těchto měsíců tedy rozsah vykonané dobrovolnické činnosti stěžovatelky nepřekročil v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu. Hodiny dobrovolnické činnosti odpracované stěžovatelkou pro TyfloCentrum Praha, o.p.s., v době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nemohou být podle již zmíněného věty druhé pro účely přiznání podpory v nezaměstnanosti započítány do doby důchodového pojištění. Navíc ani počet hodin dobrovolnické činnosti vykonávaný pro tento subjekt v březnu 2009 neodpovídal požadovanému rozsahu. Výkon obou dlouhodobých dobrovolnických služeb stěžovatelky proto není možné považovat za náhradní doby zaměstnání a období jejich trvání nelze započíst do doby důchodového pojištění potřebné pro nárok na podporu v nezaměstnanosti. Uvedený rozsah dlouhodobé dobrovolnické služby přitom nebyl natolik časově náročný, že by stěžovatelce znemožnil výkon zaměstnání zajišťující získání doby důchodového pojištění, a proto v tomto směru nemohlo vůči ní dojít k zjevné nespravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2010, č. j. - 72, www.nssoud.cz). Účast stěžovatelky na kvalifikačním kursu pro pracovníky v sociálních službách, o které vydala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR potvrzení ze dne 5. 9. 2009, se podle nepovažuje za náhradní dobu zaměstnání, takže tato skutečnost nemá pro posouzení věci žádný význam.

Lze tedy shrnout, že stěžovatelka v rozhodném tříletém období před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání nezískala potřebnou dobu důchodového pojištění a ani jí nemohla být započtena žádná náhradní doba zaměstnání, v důsledku čehož nesplnila podmínku pro nárok na podporu v nezaměstnanosti uvedenou v . Nepřiznání této dávky se může, s ohledem na dlouhodobou dobrovolnickou činnost a další zmíněné pracovní aktivity vykonávané stěžovatelkou v rozhodném období, jevit jako tvrdé. Nicméně ve shodě se žalovaným je nutné uvést, že neumožňuje odstranit tvrdosti zákona, a proto při jeho aplikaci nelze činit žádné výjimky. V této souvislosti je dále nutné dodat, že podmínka pro přiznání podpory v nezaměstnanosti uvedená v je odůvodněna tím, aby tuto dávku čerpali jen takoví uchazeči o zaměstnání, kteří po dostatečně dlouhou dobu před zařazením do příslušné evidence přispívali na státní politiku zaměstnanosti. Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se přitom podle , o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, odvádí stejně jako pojistné na důchodové pojištění jen za zaměstnance v pracovním poměru a zaměstnance činné na základě dohody o pracovní činnosti. Pokud tedy na základě ostatních pracovních činností stěžovatelky nebyl za ni placen příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nelze v nepřiznání podpory v nezaměstnanosti z důvodu nedosažení potřebné doby pojištění spatřovat ani porušení žádného obecného principu obsaženého v předpisech vyšší právní síly, než je .

Městský soud v Praze tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka v dané věci nesplnila podmínku pro nárok na podporu v nezaměstnanosti zakotvenou v . V předcházejícím řízení tedy soud tuto právní otázku posoudil správně, a proto nemohlo dojít k naplnění důvodu kasační stížnosti podle

Stížnostní námitkou o administrativním pochybení Městského soudu v Praze, k němuž mělo dojít v roce 2008 v důsledku duplicity spisových značek, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť tato námitka je naprosto nekonkrétní, neobsahuje žádné bližší vysvětlení a ani neuvádí, jaké má toto údajné pochybení vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle věty druhé zamítl. Současně v souladu s a věty první nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. - 67, byla stěžovatelce ustanovena zástupkyní pro řízení o žalobě advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová. Ustanovená advokátka je oprávněna zastupovat stěžovatelku také v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. - 117, publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát ( a věta první ). Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovené zástupkyni v souladu s jejími požadavky odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 2880 Kč, která se skládá z částky 2100 Kč za jeden úkon právní služby [podání kasační stížnosti ze dne 30. 3. 2011 podle , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů], z částky 300 Kč za s tím související režijní paušál ( a 3 ) a z částky 480 Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, jíž je advokátka povinna podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrady, které byly vyjmenovány ( ). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. září 2011

JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu