Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 A 2/2010 - 130

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy

Skoumalové a soudců JUDr. Jany Jedličkové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D.,

v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovanému Kanceláři veřejného ochránce

práv, se sídlem Brno, Údolní 39, za účasti osoby zúčastněné na řízení JUDr. P. V.,

veřejného ochránce práv, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Kanceláře veřejného ochránce práv, ze dne 19. 11. 2009,

č. j. PDCJ 3154/2009, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení

částku ve výši 2.000,- Kč, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů

řízení.

O d ů v o d n ě n í :

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 2 -

Žalobce se žalobou ze dne 1. 1. 2010, následně doplněnou písemným podáním

ze dne 25. 1. 2010, domáhal vydání rozsudku, který by bylo zrušeno rozhodnutí

žalovaného ze dne 19. 11. 2009, č. j. PDCJ 3154/2009, jemu předcházející rozhodnutí

žalovaného ze dne 20. 10. 2009, č. j. PDCJ 2830/2009, věc mu byla vrácena k dalšímu

řízení a žalovaný zavázán k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. Svou obsáhlou

žalobu odůvodnil tím, že napadená rozhodnutí považuje za nezákonná, neboť dle jeho

názoru nemohou obstát ani po stránce procesněprávní ani po stránce hmotněprávní.

V rámci procesněprávních námitek nejprve namítl, že o odmítnutí žádosti o informace

a o odvolání rozhodovala jak v prvním, tak ve druhém stupni tatáž úřední osoba –

vedoucí žalovaného Mgr. F. G.. O odvolání tak v rozporu s ustanovením § 16 odst. 2 a

3 , o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o

svobodném přístupu k informacím“) nerozhodl nadřízený orgán, ale orgán totožný

s orgánem, který rozhodoval v prvním stupni. Dále namítl, že prvostupňové rozhodnutí

ze dne 20. 10. 2009, bylo vyhotoveno pouze ve formě sdělení bez toho, aniž by

obsahovalo formální a obsahové náležitosti rozhodnutí stanovené zákonem č.

, (dále jen „ “), který na rozhodování o odepření

informací dopadá v rozsahu vymezeném v ustanovení § 20 odst. 4 zákona o

svobodném přístupu k informacím. Prvostupňové rozhodnutí ve formě sdělení ze dne

20. 10. 2009 není rozčleněno na výrok a odůvodnění, poučení schází úplně. Poté

namítl, že prvostupňové rozhodnutí mu nebylo v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1

doručeno do vlastních rukou a v rozporu s ustanovením

nebyl připojen žádný doklad, na kterém by žalobce stvrdil jeho

převzetí. Ve vztahu k druhostupňovému rozhodnutí žalobce zejména namítl, že

v rozporu s ustanovením bylo rozhodnuto pouze o

potvrzení rozhodnutí, zatímco výrok o zamítnutí odvolání schází. Dále namítl, že

druhostupňové rozhodnutí ze dne 19. 11. 2009 nevyhovuje požadavku ustanovení § 68

odst. 2 , neboť výroková část neobsahuje ustanovení, podle nichž bylo

rozhodováno a rovněž označení účastníků podle ustanovení § 27 odst. 1 správního

řádu. Dále namítl, že odůvodnění druhostupňové rozhodnutí postrádá reakci na

odvolací námitku týkající se formálních nedostatků prvostupňového rozhodnutí, čímž

se odvolací orgán nevypořádal se všemi důvody odvolání. Žalobce současně namítl, že

odvolání podal dne 5. 11. 2009, tudíž zákonná lhůta k vydání rozhodnutí o odvolání

podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím skončila

v pátek dne 20. 11. 2009. Rozhodnutí o odvolání, ač datované dne 19. 11. 2009, však

bylo odevzdáno k doručení České poště, s. p., až dne 23. 11. 2009, tj. tři dny po

uplynutí zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání. Zákonem

předepsaný údaj „Vypraveno dne:“ není vyznačen na rozhodnutí ani na poštovní

zásilce. Rovněž ve vztahu k druhostupňovému rozhodnutí žalobce namítl, že mu

nebylo doručeno do vlastních rukou a nebyl připojen žádný doklad, na kterém by

stvrdil jeho převzetí. Rovněž namítl, že v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 a 5

, druhostupňové rozhodnutí neobsahuje zákonné poučení o

nepřípustnosti odvolání, namísto toho uvádí nepovinné poučení o správní žalobě.

V rámci hmotněprávních námitek žalobce zejména namítl, že zatímco ustanovení § 7

odst. 2 , o Veřejném ochránci práv (dále jen „zákon o veřejném

ochránci práv“) ukládá veřejnému ochránci práv povinnost mlčenlivosti o

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 3 -

skutečnostech, o kterých se dozvěděl při výkonu funkce (tedy o skutečnostech

tvořících převážně vstupní informace), naopak ustanovení § 23 odst. 2 zákona o

veřejném ochránci práv mu ukládá soustavně poskytovat informace veřejnosti o své

činnosti a poznatcích, které z jeho strany vyplynuly, včetně zveřejňování vybraných

zpráv o ukončených šetřeních v jednotlivých věcech (tedy o skutečnostech tvořící

převážně výstupní informace). Poskytnutí žádaných informací, které jsou dle názoru

žalobce informacemi výstupními, se vztahují k působnosti a činnosti veřejného

ochránce práv (vymezené v ustanovení § 1 zákona o veřejném ochránci práv), tudíž

ustanovení § 7 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv ani ustanovení § 11 odst. 3

zákona o svobodném přístupu k informacím nebrání. Pokud by měl platit žalovaným

extenzívně pojímaný výklad povinnosti mlčenlivosti podle ustanovení § 7 odst. 2

zákona o veřejném ochránci práv, bylo by tím právo na informace, jemuž odpovídá

povinnost subjektů uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu

k informacím, zcela popřeno a toto právo, které je právem základním, by se stalo

pouze iluzorním. Právo na informace je právem základním, zaručeným nejenom

článkem 17 d, ale také článkem 10 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Omezit právo na informace lze tudíž za

současného splnění dvou podmínek: je-li tak stanoveno zákonem (podmínka formální)

a jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod

druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti

(podmínka materiální). Obě tyto podmínky musejí být splněny současně. Žádná

z těchto podmínek v této věci však splněna není a proto k omezení (odepření) práva na

informace došlo neoprávněně. Žalobce navrhl, aby rozhodnutí vydaná v obou

stupních, z nichž mu žádné nebylo řádným a zákonu odpovídajícím způsobem

doručeno a která se dostala do jeho dispozice prostřednictvím třetí osoby, byla zrušena

pro nezákonnost a vady řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby byla soudem jako

nedůvodná zamítnuta. Zdůraznil, že při vydávání obou napadených rozhodnutí bylo

z jeho strany procesně postupováno v souladu se zněním rozsudku Nejvyššího

správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. – 52, dostupného in:

www.nssoud.cz. Nejprve ve vztahu k uplatněným procesněprávním námitkám

žalovaný uvedl, že pokud jde o žalobcem tvrzené porušení zásady dvojinstančnosti

správního řízení, považuje tuto námitku, vzhledem k zákonnému a funkčnímu vztahu

veřejného ochránce práv a jeho kanceláře, za nepřípadnou. Právě proto, aby tato

námitka nebyla žadatelem o informace uplatňována, vyvolal vedoucí kanceláře

veřejného ochránce práv v řízení o odvolání jednání s veřejným ochráncem práv, na

kterém bylo předmětné odvolání projednáno v obecné i konkrétní rovině. Námitku

žalobce, že prvostupňové rozhodnutí (sdělení) ze dne 20. 10. 2009 postrádalo základní

náležitosti správních rozhodnutí definovaných (výrok, odůvodnění,

poučení), žalovaný uznal. Důvodem podání stručného a neformálního sdělení byla

především snaha komunikovat s žalobcem co nejrychleji. Námitky žalobce, že

prvostupňové rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009 i rozhodnutí o odvolání ze dne 19. 11.

2009 nebylo žalobci doručeno do vlastních rukou, stejně jako námitku, že rozhodnutí o

odvolání bylo doručeno 3 dny po vypršení 15-ti denní zákonné lhůty, žalovaný uznal.

V tomto směru současně do budoucna sjednal nápravu. K námitce žalobce, že v textu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 4 -

poučení rozhodnutí o odvolání ze dne 19. 11. 2009 nebylo zcela přesně v souladu se

uvedeno poučení o nepřípustnosti odvolání, ale namísto toho bylo

žalobci poskytnuto poučení o možnosti podání žaloby proti rozhodnutí ve správním

soudnictví do dvou měsíců od jeho doručení, žalovaný uvedl, že dle jeho názoru se

jedná o jednání sice výslovně neaprobované, ovšem ve svém důsledku

jistě vedoucí k větší informovanosti a tedy i k dodržení jednoho ze základních principů

dobré správy. K uplatněným hmotněprávním námitkám žalovaný zejména uvedl, že

žalobce v době rozhodování o poskytnutí požadovaných písemností nebyl a i nadále

není ve vztahu k provedenému šetření veřejného ochránce práv, které bylo evidováno

ve spise sp. zn. 81/2003/VOP/DU, ani v pozici stěžovatele, ani v pozici zástupce

šetřeného úřadu či instituce. Nebyl a není osobou či úřadem, kteří jsou o jednotlivých

krocích a úkonech v průběhu šetření, včetně zasílání zpráv o průběhu šetření či

závěrečných stanovisek, informováni v souladu s ustanoveními § 14 až 20 zákona o

veřejném ochránci práv. O obsahu žalobcem uváděného „pravomocného rozhodnutí

Městského soudu v Praze o žalobě poškozených občanů“ a jeho případných důsledcích

vůči konkrétním osobám či institucím, nebylo ani v době rozhodování o odmítnutí

žádosti, ani v době podání tohoto vyjádření veřejnému ochránci práv ani žalovanému

nic známo. Specifikaci konkrétních osob (Mgr. J. S. a T. S.), z jejichž podnětu bylo

šetření veřejného ochránce práv v roce 2003 zahájeno, stejně jako přesnější specifikace

spisové značky soudního sporu před Městským soudem v Praze (sp. zn. 34 C

155/2004), před nímž byly údajně požadované písemnosti jedním z důkazních

prostředků, uvedl žalobce poprvé až v textu své žaloby. Podle názoru žalovaného však

ani obsah tohoto rozhodnutí Městského soudu v Praze, případné právní následky pro

jednotlivé strany tohoto soudního sporu či vztah k osobám či institucím dotčeným

šetřením veřejného ochránce práv evidovaným ve sp. zn. 81/2003/VOP/DU, nemohou

být automatickým důvodem pro porušení mlčenlivosti veřejného ochránce práv a

zaměstnanců jeho kanceláře. Podle názoru žalovaného v každém konkrétním případě

musí být respektována práva osob, které se na veřejného ochránce obrátily,

nezveřejňovat bez jejich vědomí či souhlasu informace týkající se průběhu či výsledku

šetření jejich záležitostí s důvěrou předaných k prošetření veřejnému ochránci práv.

Podle ustanovení § 23 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv tento soustavně

seznamuje veřejnost se svou činností a poznatky, které z jeho činnosti vyplynuly. Činí

tak mnoha způsoby, především v podobě pravidelných souhrnných a čtvrtletních zpráv

adresovaných vybraným institucím podle zákona a zveřejňovaných na webových

stránkách www.ochrance.cz, pořádáním pravidelných tiskových konferencí,

zveřejňováním zásadních stanovisek vyplývajících z jeho činnosti, zveřejňováním

vybraných (nikoli tedy všech) zpráv o ukončených šetřeních v jednotlivých věcech

apod. Veřejný ochránce práv resp. žalovaný v tomto a v podobných případech musí

vždy velmi pečlivě vážit na jedné straně nesporné právo veřejnosti dožadovat se a

získávat úplné informace o jejich zákonem předepsané činnosti, na druhé straně však

musí velmi bedlivě dbát o ochranu práv osob, které se na ně obrátily, na jejich

soukromí příp. na ochranu jejich dobrého jména a nezveřejňovat jejich kauzy bez

jejich výslovného souhlasu, což byl i případ neposkytnutí požadovaných písemností

žalobci.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 5 -

V následné replice žalobce zdůraznil, že na podané žalobě v plném rozsahu trvá

a navrhuje zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí,

pro nezákonnost a vady řízení.

Z podnětu žalovaného pak veřejný ochránce práv soudu oznámil, že v řízení

bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. V předloženém písemném

vyjádření k věci samé zejména zdůraznil, že vůči veřejnosti plní svou informační

povinnost podle ustanovení §§ 20 a 23 zákona o veřejném ochránci práv, a to dle

svého uvážení a v souladu s kautelami svého slibu (na svou čest a v souladu se svým

svědomím - § 4 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv). Veřejnost však již může

obtížně mít právo získávat přístup k veškerým výstupům veřejného ochránce práv.

Prakticky každý případ, který veřejný ochránce práv řeší v rámci své působnosti (§ 1

zákona o veřejném ochránci práv) totiž je mj. osobním příběhem stěžovatelů, do něhož

veřejnosti v zásadě nic není. Dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci

práv je veřejný ochránce povinen působit k ochraně osob. Je potom na jeho uvážení,

zda by poskytnutí informace nebylo v rozporu s touto povinností a s oprávněnými

zájmy stěžovatelů. V tomto směru především upozornil na právo na ochranu osobnosti

zaručenou článkem 10 d. Jinou skupinu případů bude

určitě představovat situace, kdy se určitá osoba obrátí na ochránce s plnou mocí,

kterou jí stěžovatelé udělí. O tento případ se však zde nejedná. O poskytnutí informací

žádá osoba, která ke stěžovatelům žádný vztah nemá (alespoň to veřejnému ochránci

práv není známo). Žalobce zcela pomíjí otázku střetu základních práv a svobod, která

jsou zde ve hře. Je sice pravdou, že žalobce má ústavně zaručené právo na informace

(článek 17 d), nicméně toto právo je v kolizi s právem

na ochranu osobnosti (články 7 a 10 d). Ke střetu

těchto práv Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. ,

uvedl: „Při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a

soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí

obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda

jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým.“ Při střetu

základních práv a svobod je třeba navíc vzít do úvahy i test proporcionality. Cíle, který

žalobce sleduje, lze dosáhnout v situaci, kdy se jeho žádost bude vztahovat pouze na

obecné informace týkající se závěrů šetření a předmětu šetření. Takové informace není

důvod neposkytnout a žalobci je dobře známo, že jsou umístěny na webových

stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ochrance.cz/stanoviska-

ochrance/stanoviska-policie/). Osoba zúčastněná na řízení uzavřela, že pokud odhlédne

od roviny ústavněprávní, má za to, že žalobci byly v rámci jeho žádosti poskytnuty

všechny zpřístupnitelné informace (§ 12 zákona o svobodném přístupu k informacím)

tím, že mu vedoucí Kanceláře veřejného ochránce práv dne 20. 10. 2009 sdělil, že

požadované dokumenty, umístěné na webových stránkách, jsou autentické. V části

žádosti týkající se poskytnutí průběžné zprávy o šetření a návazného závěrečného

stanoviska v konkrétní věci stěžovatelů, evidovaných pod sp. zn. 81/2003/VOP/DU,

by však osoba zúčastněná na řízení považovala ze nedůvodné upřednostnění práva na

informace před právem na ochranu osobnosti. Z uvedených důvodů se připojila

k návrhu žalovaného týkajícího se zamítnutí žaloby.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 6 -

Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. Nao 3/2011 –

106, bylo rozhodnuto o žalobcem vznesené námitce podjatosti tak, že soudkyně

Krajského soudu v Brně JUDr. Jarmila Ďásková byla vyloučena z projednání a

rozhodování v právní věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. .

Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 4. 2011.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující, ve věci relevantní a mezi účastníky zcela nesporné skutečnosti.

Na původně tři samostatné žádosti žalobce o poskytnutí informací podle

ustanovení § 13 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím ze dne 19. 10.

2009 reagoval vedoucí žalovaného neformálním sdělením ze dne 20. 10. 2009, č. j.

PDCJ 2830/2009. Žalobci odpověděl, že poskytnutí obsahu zprávy o průběhu šetření a

závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ve věci sp. zn. 81/200/VOP/DU není

možné. Brání tomu především ustanovení § 7 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv,

podle něhož je ochránce práv povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o

kterých se dozvěděl při výkonu funkce s tím, že stejnou povinnost mají i zaměstnanci

žalovaného. Dále odpověděl, že zprávu veřejného ochránce práv ze dne 29. 8. 2007 o

šetření ve věci postupu Policie ČR při odběru biologických vzorků odsouzeným a

obviněným, která byla uveřejněna na www.ochrance.cz/stanoviska.php, může žalobce

považovat za autentickou. Rovněž závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ze

dne 31. 1. 2008 o šetření ve věci postupu Policie ČR při odběru biologických vzorků

odsouzeným a obviněným, která byla uveřejněna na www.ochrance.cz/stanoviska.php,

může považovat za autentickou. Doklad o způsobu doručení tohoto sdělení se ve spisu

nenachází.

O odvolání žalobce ze dne 5. 11. 2009, v němž mj. namítal formální i obsahové

nedostatky napadeného sdělení, rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 11. 2009,

č. j. PDCJ 3154/2009, kterým rozhodnutí (sdělení) žalovaného ze dne 20. 10. 2009,

č. j. PDCJ 2830/2009, kterým byla odmítnuta žádost o informaci poskytnutím obsahu

zprávy o průběhu šetření a obsahu závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ve

věci sp. zn. 81/2003/VOP/DU, podaná žalobcem, potvrdil. Rozhodnutí o odvolání bylo

žalobci doručováno jako příloha sdělení žalovaného ze dne 19. 11. 2009, č. j. PDCJ

3155/2009, společně s dalšími dvěmi přílohami, a to zprávou veřejného ochránce práv

ze dne 29. 8. 2007 o šetření ve věci postupu Policie ČR při odběru biologických

vzorků odsouzeným a obviněným a závěrečným stanoviskem veřejného ochránce práv

ze dne 31. 1. 2008 o šetření ve věci postupu Policie ČR při odběru biologických

vzorků odsouzeným a obviněným. Doklad o způsobu doručení tohoto sdělení se ve

spisu nenachází.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě ( ), osobou

k tomu oprávněnou ( ), jde o žalobu přípustnou (zejména ,

a ).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě ( ). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 7 -

skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Úvodní procesní námitku žalobce týkající se porušení dvojinstančnosti

správního řízení považuje soud za důvodnou.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím

povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace

vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a

jejich orgány a veřejné instituce.

Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím

pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení

žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen

„rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti lze podat odvolání.

Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím

povinný subjekt předloží odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu

ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání.

Podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím

nadřízený orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne předložení odvolání

povinným subjektem. Lhůta pro rozhodnutí o rozkladu je 15 pracovních dnů ode dne

doručení rozkladu povinnému subjektu. Lhůtu nelze prodloužit.

Podle ustanovení § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím

pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle tohoto zákona

a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti,

b) pro odvolací řízení a

c) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení

ustanovení ; dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení

o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně

před nečinností a ustanovení ; v ostatním se nepoužije.

Podle ustanovení § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím

nelze-li podle nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím

řízení a v řízení o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu.

V daném případě není pochyb o tom, že veřejný ochránce práv je povinným

subjektem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu

k informacím, který má podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 8 -

vztahující se k jeho působnosti. O těchto žádostech však nerozhoduje přímo on, nýbrž

je k tomu povolána jeho kancelář, jako servisní organizace. V této souvislosti lze

připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 2 As

58/2007 – 52, publikovaný ve Sb. NSS č. 6/2008, dostupný in: www.nssoud.cz, podle

něhož: „Nejvyšší správní soud má tedy zato, že by o všech žádostech o informace

týkajících se jak žalovaného, tak jeho kanceláře, měl rozhodovat pouze jeden subjekt,

a to kancelář žalovaného. Tomuto závěru nasvědčuje také to, že řízení o poskytnutí

informací podle je správním řízením, kde se v určitých

případech použije ( ); pro takové řízení

se jeví vhodnější právě kancelář žalovaného, která je k vedení správního řízení

mnohem lépe vybavena, narozdíl od žalovaného, jakožto monokratického nezávislého

orgánu ústavního typu, u něhož se vedení správního řízení snad ani nedá předpokládat

a vyžadovat. Posláním žalovaného tak je především plnit svoji hlavní funkci, tedy

zajišťovat ochranu práv a oprávněných zájmů osob ve styku s veřejnou správou.

Poskytování informací pak lze zařadit mezi činnosti, které pro žalovaného vykonává

jeho kancelář, neboť se jedná o úkol nezbytný k zabezpečení činnosti žalovaného ve

smyslu Tak to ostatně podle svých internetových

stránek zřejmě zamýšlel i sám žalovaný.“ Současně však soud zdůrazňuje, že

citovaným rozhodnutím byla řešena věc skutkově jiná, týkající se problematiky

nahlížení do spisů veřejného ochránce práv.

V projednávané věci je z obsahu správního spisu předloženého žalovaným

zřejmé (jak namítá žalobce), že o žádosti o poskytnutí informací, stejně jako o

následném odvolání žalobce, rozhodovala tatáž úřední osoba – vedoucí žalovaného.

Soud shledal uvedený postup v rozporu s ustanovením § 16 odst. 2 zákona o

svobodném přístupu k informacím, neboť je-li žalovaný v souladu s výše citovanou

judikaturou servisní organizací veřejného ochránce práv, o žádosti žalobce o

poskytnutí informací měl v prvním stupni rozhodnout pověřený pracovník žalovaného

a až následně v odvolacím řízení ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, tedy vedoucí

žalovaného. Úvodní procesní námitku namítající porušení dvojinstančnosti správního

řízení proto soud shledal důvodnou.

Pokud jde o v pořadí druhou procesní námitku, podle níž prvostupňové

rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2009 neobsahovalo formální a obsahové

náležitosti rozhodnutí podle , i této lze přisvědčit.

Předmětné sdělení žalovaného (kterým byla žádost žalobce neformálně

odmítnuta) považuje soud za rozhodnutí ve smyslu ustanovení Pro podporu

této argumentace lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která pod

legislativní zkratku rozhodnutí ve smyslu podřazuje jakýkoliv úkon

(akt) správního orgánu dotýkající se právní sféry žalobce (k tomu srov. např. usnesení

rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-

42, dostupné in: www.nssoud.cz). Stejně tak lze odkázat na judikaturu Ústavního

soudu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS

233/02, přístupné in: http://www.nalus.usoud.cz), z něhož plyne, že při posuzování

otázky, zda v konkrétní věci bylo či nebylo vydáno „rozhodnutí“ (tj. právní akt

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 9 -

složený - v klasické podobě - z výrokové části, odůvodnění a poučení o opravném

prostředku), je nutno vycházet z toho, že pojem „rozhodnutí“ je označením

technickým a je tak k němu vždy třeba přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv

formy. Není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně věc vyřídil

toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez

odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností

vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Stejně tak soud odkazuje i na následnou

judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4

Aps 5/2007-53, dostupný in: www.nssoud.cz, ze kterého obdobně vyplývá, že není

rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil; je proto nevýznamné, zda je úkon

správního orgánu jako rozhodnutí výslovně označen a zda má zákonem předepsanou

formu či nikoliv.

Pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce měl žalovaný podle ustanovení § 20

odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím použít ustanovení

a v souladu s ustanovením zákona o svobodném přístupu

k informacím, měl žádost žalobce rozhodnutím částečně odmítnout.

Podle ustanovení rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků.

Podle ustanovení ve výrokové části se uvede řešení

otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a

označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se

označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou

právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta

ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému

splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část

rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší

ustanovení.

Podle ustanovení v odůvodnění se uvedou důvody

výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní

orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom,

jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k

podkladům rozhodnutí.

Podle ustanovení odůvodnění rozhodnutí není třeba,

jestliže správní orgán prvního stupně všem účastníkům v plném rozsahu vyhoví.

Podle ustanovení v poučení se uvede, zda je možné

proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se

tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního

orgánu se odvolání podává.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 10 -

Podle ustanovení věta prvá v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede označení "rozhodnutí" nebo jiné označení stanovené zákonem.

Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že prostupňové

rozhodnutí žalovaného postrádalo základní zákonné náležitosti rozhodnutí vydaného

ve správním řízení, z hlediska formálního v něm zejména absentuje výroková část,

odůvodnění a poučení o možnosti žalobce napadnout rozhodnutí odvoláním a označení

„rozhodnutí“. Uvedené vady nelze ospravedlnit ani snahou žalovaného komunikovat

s žalobcem co nejrychleji.

Rovněž námitka žalobce, že prvostupňové rozhodnutí mu nebylo v rozporu

s ustanovením doručeno do vlastních rukou a v rozporu

s ustanovením nebyl připojen žádný doklad, na kterém by

žalobce stvrdil jeho převzetí, byla soudem shledána důvodnou.

Podle ustanovení věta prvá rozhodnutí se

účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou

nebo ústním vyhlášením.

Podle ustanovení věta prvá je-li pro řízení třeba, aby

bylo doručení doloženo, musí být zajištěn písemný doklad stvrzující, že písemnost

byla doručena nebo že poštovní zásilka obsahující písemnost byla dodána, včetně dne,

kdy se tak stalo.

Z obsahu předloženého správního spisu žalovaného vyplývá, že prvostupňové

rozhodnutí žalovaného nebylo doručováno do vlastních rukou žalobce, neboť se v něm

nenachází doručenka od uvedeného rozhodnutí. Tento fakt žalovaný nijak

nezpochybnil ani ve svém písemném vyjádření k žalobě, současně rovněž uvedl, že

v tomto směru do budoucna sjednal nápravu.

Ve vztahu k napadenému druhostupňovému rozhodnutí žalovaného se lze

ztotožnit s námitkou žalobce, že v rozporu s ustanovením

bylo rozhodnuto pouze o potvrzení napadeného rozhodnutí a výrok o zamítnutí

odvolání chybí.

Podle ustanovení věta prvá neshledá-li odvolací

správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené

rozhodnutí potvrdí.

Jedná se sice o procesní pochybení, ovšem dle názoru soudu se nejedná o vadu

natolik podstatnou, která by zásadně ovlivnila zákonnost vydaného druhostupňového

rozhodnutí. Soud však v této souvislosti nemohl nepřihlédnout k tomu, že v rámci

odvolacího řízení žalovaný neřešil a nezabýval se tím, zda prvostupňové řízení a

v něm vydané rozhodnutí bylo souladné s pravidly správního řízení, tedy souladné se

zákonným procesem. Rovněž lze přisvědčit žalobci, že žalovaný se v rámci

druhostupňového rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zejména s

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 11 -

námitkou poukazující na formální nedostatky prvostupňového rozhodnutí. Je

objektivní skutečností, že řádné odůvodnění k této odvolací námitce druhostupňové

rozhodnutí skutečně postrádá, navíc za situace, kdy prvostupňové rozhodnutí namítaný

nedostatek fakticky vykazovalo. Rovněž lze přisvědčit navazující námitce žalobce, že

druhostupňové rozhodnutí ze dne 19. 11. 2009 nevyhovuje požadavku ustanovení § 68

odst. 2 , neboť výroková část neobsahuje výčet všech zákonných

ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Pokud však jde o označení účastníků podle

ustanovení , soud nemá co by postupu žalovaného vytkl.

Pokud jde o námitku žalobce týkající se nevydání rozhodnutí o odvolání v zákonné

lhůtě, soud tuto námitku v projednávané věci považuje za nepodstatnou; význam by

měla v případě, pokud by předmětem řízení byla žaloba na nečinnost. Navíc z obsahu

předloženého správního spisu lze zjistit pouze skutečnost, že odvolání žalobce bylo

žalovanému doručeno osobně na podatelnu dne 5. 11. 2009, nelze však objektivně

posoudit běh zákonných lhůt vyplývajících z ustanovení § 16 odst. 2 a 3 zákona o

svobodném přístupu k informacím, tj. 15-ti denní lhůty pro předložení věci

druhostupňovému orgánu a následné 15-ti denní lhůty pro rozhodnutí o odvolání

druhostupňovým orgánem ode dne předložení odvolání spolu se spisovým materiálem.

Obsah správního spisu však naopak svědčí o oprávněnosti námitky žalobce, že

zákonem předepsaný údaj „Vypraveno dne:“ není vyznačen na rozhodnutí ani na

poštovní zásilce, tato se zde navíc nenachází (viz ustanovení § 71 odst. 2 písm. a)

). Dále byla shledána důvodnou námitka žalobce, že rovněž

druhostupňové rozhodnutí mu nebylo doručeno do vlastních rukou a nestvrdil jeho

převzetí. Vzhledem k tomu, že obsahově totožnou námitku soud již vypořádával ve

vztahu k prvostupňovému rozhodnutí, dovoluje si na výše uvedenou argumentaci

odkázat. K závěrečné procesní námitce ve vztahu k druhostupňovému rozhodnutí pak

soud pro úplnost uzavírá, že v rámci poučení skutečně došlo ze strany žalovaného

k jistému pochybení týkající se neuvedení údaje o nepřípustnosti odvolání, ovšem

žalobce byl současně řádně poučen o možnosti přezkumu vydaného rozhodnutí ve

smyslu ustanovení § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejedná

se tedy o vadu natolik podstatnou, která by sama o sobě byla způsobilá vyvolat

nezákonnost druhostupňového rozhodnutí.

K žalobcem namítané nezákonnosti napadených rozhodnutí si soud ještě

dovoluje připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne

22. 7. 2005, č.j. - 96, dostupný in: www.nssoud.cz, který vymezil institut

nezákonnosti takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo

jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno

usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána

buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní

hovoří ), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou

mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle nebo

vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) a c) s.

ř. s.); tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud

jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na

zákonnost napadeného rozhodnutí.“

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 12 -

S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci soudu nezbylo než rozhodnutí

žalovaného pro vady řízení zrušit bez jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a),

c) ve spojení s ustanovením pro nepřezkoumatelnost

rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů a pro podstatné porušení ustanovení o

řízení před správním orgánem s následkem nezákonného rozhodnutí o věci samé.

Podmínky ke zrušení prvostupňového rozhodnutí shledány nebyly, neboť ve správním

řízení je pokračováno, jen se vrací do odvolacího stádia a vytýkané vady lze napravit

v odvolacím řízení. K tomuto závěru srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího

správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. – 76, publ. pod č. 1997/2010

Sb. NSS, dostupné in: www.nssoud.cz. V dalším řízení je žalovaný ve smyslu

ustanovení vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto

zrušujícím rozsudku. Soud uzavírá, že jen rozhodnutí vydané v souladu se zákonnou

procedurou, resp. rozhodnutí respektující všechny zákonné náležitosti může obstát při

následném přezkumu před správními soudy; na základě nezákonně vedeného procesu

nelze dospět k zákonnému výsledku. K tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v

Plzni ze dne 27. 4. 2007, č. j. – 80, dostupný in: ASPI.

Pokud jde o uplatněné hmotněprávní námitky žalobce, soud postupoval

v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a nepřezkoumával je,

neboť rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení. K tomuto závěru srov. např.

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2003, č. j. - 37,

publikovaný ve Sb. NSS č. 3/2004, dostupný in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Soud

není povinen zkoumat právní posouzení věci, ruší-li rozhodnutí pro vady řízení.“

Obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2009, č. j. –

58, dostupný in: www.nssoud.cz, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.

8. 2007, č. j. – 85, dostupný in: www.nssoud.cz.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn

ustanovením věta prvá , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak,

má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před

soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady

řízení ve věci úspěšného žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši

2.000,- Kč, když jiné účelně vynaložené náklady tohoto řízení z obsahu soudního spisu

nevyplývají. Soud tedy rozhodl tak, že zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit

žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 2.000,- Kč. Ke splnění této

povinnosti stanovil lhůtu 30-ti dnů od právní moci rozsudku, kterou považuje za

přiměřenou.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení

je odůvodněn ustanovením věta prvá , podle něhož osoba zúčastněná

na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti

s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V daném případě je z obsahu soudního

spisu zřejmé, že osobě zúčastněné na řízení soud žádnou povinnost neuložil, z tohoto

důvodu bylo rozhodnuto tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu

nákladů řízení.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 13 -

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou

týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103

odst. 1

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje

o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání

musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o

tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen

advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo

člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon

advokacie.

Krajský soud v Brně dne 8. srpna 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu