Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Ca 204/2008 - 47

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Pechové a

soudců a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové ve věci žalobce: Viet Czech TRADING

s.r.o., se sídlem v Husinci, Husova 259, zast. JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem, se sídlem České

Budějovice, Riegrova 2668/6c, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4,

Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.3.2008, čj. 2007/9443/30/VCT

t a k t o :

Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 27.3.2008, čj. 2007/9443/30/VCT s e z r u š u j

e a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.760,- Kč do 30 dnů od právní moci

rozsudku, k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Pánka, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví rozsudku, kterým

žalovaný změnil rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 13.11.2007, č.j. 13532/07-0601-40,

jímž byla žalobci podle , o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a

zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví (dále zákon o opatřeních) uložena

povinnost uhradit náklady v celkové výši 172.861,45 Kč na účet Celního ředitelství Hradec Králové, tak, že

tato částka byla změněna na částku 172.748,25 Kč a výrok prvostupňového rozhodnutí byl doplněn o

tabulky. V ostatním zůstalo rozhodnutí nezměněno s tím, že žalovaný nadto rozhodl o vrácení částky

408,68 Kč na účet odvolatele, pokud jím již byla uhrazena.

Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí poukázal na zjištění Celního úřadu Strakonice (CÚ), který dne

30.4.2002 pojal podezření, že zboží předložené odvolatelem celnímu úřadu (navržené do režimu volného

oběhu) je padělkem ve smyslu ustanovení ve smyslu § 2 písm. a) zákona o opatřeních a na následné

zajištění zboží. Pravomocnými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. -46 a

čj. -48 bylo potom zajištěné zboží prohlášeno za padělek. S ohledem na tuto skutečnost

vydal CÚ rozhodnutí ze dne 2.11.2004, č.j. 5594/04-0367-021, kterým bylo předmětné zboží zabráno.

Vlastníkem zboží se podle § 28a odst. 1 zákona o opatřeních stal stát. Celní ředitelství Hradec Králové

(CŘ) následně vydalo dne 13.7.2005 rozhodnutí č.j. 14263/04-21/C, kterým odvolateli uložilo s odkazem na

§ 4 odst. 3 zákona o opatřeních povinnost náhrady nákladů za udržování zboží pod celním dohledem ve

výši 260 876,50 Kč. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a rozhodnutí potvrzeno

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

rozhodnutím Generálního ředitelství cel (GŘC) ze dne 13.9.2005, č.j. 2005/2619/2, které však bylo zrušeno

a věc vrácena k dalšímu řízení rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. -41 ze dne

17.1.2007 s odůvodněním, že odvolací orgán se nevypořádal s námitkou odvolatele, který nesouhlasil

s postupem celního orgánu, který zboží uskladnil u třetí osoby, které následně platil neúměrně vysoké

skladné. Následně GŘC vydalo rozhodnutí ze dne 26.7.2007, čj. 2007/968/30, jímž zrušilo rozhodnutí CŘ

ze dne 13.7.2005 čj. 14263/04-21/C a vrátilo věc k novému projednání, v rámci něhož CŘ vydalo napadené

rozhodnutí ze dne 13.11.2007, jímž odvolateli uložilo uhradit náklady ve výši 172 861,45 Kč; proti tomuto

rozhodnutí směřuje podané odvolání. Žalovaný má za prokázané a odvolatel to nezpochybňuje, že

předmětné zboží je ve smyslu uvedených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích padělkem a

proto CŘ v souladu s § 4 odst. 3 písm. b) zákona o opatřeních v platném znění oznámilo odvolateli

napadeným rozhodnutím částku, kterou je povinen uhradit. Podle § 4 odst. 2 zákona o opatřeních v platném

znění, bylo-li pravomocně soudem rozhodnuto, že předmětné zboží je zbožím, kterým jsou porušena práva k

duševnímu vlastnictví, uhradí náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem při dovozu

dovozce. CŘ tedy vyčíslilo napadeným rozhodnutím náhradu nákladů za dobu od 30.4.2002 do 2.12.2004,

kdy nabylo právní moci rozhodnutí CÚ čj. 5594/04-0367-021 ze dne 2.11.2004 o zabrání zboží a vlastníkem

zboží se stal stát. Odvolatel v podaném odvolání namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť

správní orgán nezjistil řádně skutkový stav věci, čímž došlo k porušení zásady zákonnosti. Podle odvolatele

nejsou faktury skladovatele dostatečným podkladem pro řádné zjištění skutkového stavu věci, neboť jejich

originály nejsou založeny do spisu správního orgánu, neoznačují, pro koho bylo zboží uskladněno, ani jaké

zboží bylo předmětem skladování. Zabavené zboží není dostatečně specifikováno ve všech rozhodnutích

správních orgánů jako zboží individuálně určené, proto nelze s jistotou určit ani to, jaké zboží bylo

skladováno, jaká plocha k tomu byla využita a zda bylo uskladnění na této ploše účelné. Při neprokázání

existence smlouvy o skladování není možné vycházet ani z ostatních dokladů jako podkladů pro

rozhodnutí, neboť tyto nemohou osvědčovat souvislost s ujednáním o výši skladného. Odvolatel se

domnívá, že „je-li postup pro skladování upraven v celním zákoně, považuji za protiprávní smluvní

ujednání o výši skladného, které je v rozporu s tímto obecně závazným právním předpisem“. Podle

odvolatele nemožnost uskladnit zabavené zboží ve skladech celního úřadu nemůže jít k tíži odvolatele,

kterému nelze předepsat náklady na skladování vyšší než stanoví zákon jen proto, že celní úřad není

schopen zajistit prostory pro výkon své úřední činnosti.

Žalovaný k námitkám odvolání uvedl, že prvotním důvodem ke vzniku nákladů spojených

s udržováním zboží pod celním dohledem bylo protiprávní jednání odvolatele. Povinnost uhradit takto vzniklé

náklady skladování je povinností zákonnou, když o skutečnosti, že zboží je padělkem, pravomocně rozhodl

soud. CŘ proto mělo povinnost náhradu nákladů předepsat tak, aby náklady nenesl stát. Předepsaná částka

byla stanovena na základě relevantních podkladů. Celní orgány v dané době nedisponovaly vlastními

vhodnými skladovacími prostory tak, aby byla zajištěna ochrana zboží a nedošlo k jeho znehodnocení. Proto

bylo zboží uskladněno v areálu společnosti ČSAD České Budějovice, a.s. která v průběhu skladování část

podniku zahrnující skladový areál prodala společnosti ČSAD JIHOTRANS, a.s. Ukladatelem byl CÚ na

základě nabídky skladovatele. V rozhodné době nebyla uzavřena písemná smlouva o skladování, což však

není v rozporu s § 272 odst. 1 obchodního zákoníku. Po dobu uskladnění probíhala fakturace skladovatele

na příslušný celní orgán (CÚ, ŘC), a to fakturou od data uskladnění do 30.9.2002 a poté vždy zpětně za

uplynulé čtvrtletí a od 1.7.2003 vždy za uplynulý měsíc. Náklady zahrnují likvidaci komunálního odpadu

vzniklého při kontrole předmětného zboží a skladování podle velikosti zabrané skladovací plochy (6,- Kč

/m2). Faktury vystavoval skladovatel ČSAD České Budějovice, a.s. a od 1.7.2003 ČSAD JIHOTRANS, a.s.

na příslušný celní orgán, z čehož je zřejmé, že jednoznačně označují skladovatele. Ve spise nejsou

originály faktur, ale pouze kopie, neboť originály jsou součástí účetnictví Celního ředitelství České

Budějovice, které hradilo výše uvedené náklady, nemohou být založeny v několika rozdílných spisech u

odlišných správních orgánů. Skladovatel nenaskladňoval jednotlivé konkrétní kusy, v tomto případě textilu,

ale vždy jednotlivá uzavřená balení a skladné účtoval podle zabrané plochy. GŘC má za prokázané, že

zboží bylo zajištěno dne 30.4.2002 a téhož dne bylo uskladněno na 25m2 ve výše uvedeném skladu. Ke

specifikaci zboží ve všech rozhodnutích celních orgánů žalovaný uvedl, že předmětem řízení je odvolání do

napadeného rozhodnutí a žalovaný nemůže posuzovat rozhodnutí vydaná v odlišných řízeních. Zboží, které

bylo skladováno, je jednoznačně seznatelné ze spisového materiálu a k technologii uskladnění se GŘC

nemůže vyjádřit , protože to je v dispozici skladovatele.

K úpravě skladného v celním zákoně žalovaný uvedl, že při uskladnění zboží podle zákona o

opatřeních se obdobně uplatní podmínky pro dočasné uskladnění zboží podle celních předpisů. „Obdobně“

znamená, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Dočasné uskladnění

zboží upravují čl. 50 až 53 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, který se vydává celní kodex Společenství, jak

vyplývá z zákona o opatřeních (ve znění ), resp. z až 95 zákona č.

, celní zákon, platného před účinností , jak vyplývá z zákona

o patřeních (ve znění ). Oba dotčené celní předpisy upravují podmínky dočasného

uskladnění obdobně. Dočasně uskladněné zboží může být uskladněno pouze na místech schválených

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

celními orgány a za podmínek jimi stanovených. Za zboží dočasně uskladněné ve skladech celního úřadu

platí osoba, která zboží celnímu úřadu předložila, skladné podle § 95 celního zákona ve znění pozdějších

předpisů, resp. podle celního zákona platného před účinností Žádný

z výše uvedených předpisů nestanoví povinnost celním orgánům uskladnit zboží výhradně ve vlastních

skladovacích prostorách, což vždy nelze zajistit. Jednoznačně však stanoví povinnost celním orgánům

přijmout všechna nezbytná opatření, včetně přemístění na místo, které je jejich dohledem, aby zabránily

nedovolené manipulaci se zbožím. Tedy na jakékoli místo splňující výše uvedené podmínky. Sazebník

skladného, který stanoví paušální částky skladného za dočasně uskladněné zboží pouze ve skladech

celního úřadu, v daném případě nemohl být použit, protože CÚ nedisponoval vhodnými skladovacími

prostorami a musel zboží uskladnit u třetí osoby za smluvní cenu, která může být vyšší, než paušální

náhrady podle celního zákona. Právní vztahy mezi ukladatelem a skladovatelem se v tomto případě řídí

předpisy práva soukromého a výše finanční úhrady je cenou dohodnutou smluvními stranami. V tomto

případě byla cena stanovena dle cenové nabídky skladovatele a CŘ byla akceptována s tím, že CŘ vybíralo

skladovatele právě s ohledem na zabezpečení všech podmínek skladování předmětného zboží a jeho

řádného zabezpečení. K porušení ustanovení zákona o dočasném uskladnění tedy nedošlo a CÚ

postupoval v intencích právních předpisů. Celní orgány potažmo stát nemohou nést náklady za soukromé

subjekty, které svým jednáním porušily zákon a toto porušení bylo zjištěno kontrolní činností celních orgánů.

V opačném případě, tedy při zjištění, že se odvolatel porušení právních předpisů nedopustil, by hradil tyto

náklady majitel práva, které podléhá zvláštní právní úpravě.

K námitce odvolatele, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím GŘC ze dne 26.7.2007,

čj. 2007/968/30, jímž bylo zrušeno původní rozhodnutí o stanovení výše náhrady, žalovaný uvedl, že toto

původní rozhodnutí bylo primárně zrušeno z důvodu chybného stanovení výše nákladů dle zajištěných kusů

zboží a to proto, že z něho nebylo zřejmé, jakým způsobem CŘ došlo k předepsané částce a z jakých

podkladů vycházelo. V napadeném rozhodnutí pak CŘ stanovilo částku, jíž je odvolatel povinen uhradit,

podle skladovatelem skutečně účtované ceny ze zabrané skladovací plochy a tuto skutečnost v napadeném

rozhodnutí uvedlo. Tato cena je zřejmá z daňových dokladů (faktur) vystavených skladovatelem za období

od 30.4.2002 do 2.12.2004. V napadeném rozhodnutí sice chybí přesná specifikace jednotlivých daňových

dokladů, avšak rozhodnutí na tyto doklady odkazuje a vychází ze skutečnosti, že jednotlivé faktury byly

odvolateli vydány v kopiích v průběhu řízení při nahlížení do spisu u CŘ České Budějovice a odvolatel byl

tedy s podklady pro rozhodnutí seznámen. Zde žalovaný shledal pochybení CŘ, které však nemohlo

způsobit neplatnost či nezákonnost vydaného rozhodnutí, a proto změnil výrok napadeného rozhodnutí a

doplnil jej o jednotlivé daňové doklady s výší úhrad za jednotlivá fakturovaná období a současně opravil

výsledný součet náhrad za udržování zboží pod celním dohledem, což podle žalovaného i vzhledem k výši

rozdílu lze považovat za formální pochybení v početních úkonech.

K námitce odvolatele, který poukazuje na rozdíl v částce vyměřené odvolateli a podnikateli T.T.M.

původním a nynějším rozhodnutím, a rovněž na to, že účtované náklady měly zahrnovat i likvidaci

komunálního odpadu s odkazem na skladovou kartu, která však není součástí spisu, v důsledku čehož

shledává nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když správní orgán

vycházel pouze z daňových dokladů, které provedl jako jediný důkaz, což je podle odvolatele v rozporu s §

32 i v rozporu se závěry druhoinstančního orgánu, žalovaný uvedl, že rozdíl mezi částkou

260 876,50 Kč uvedenou v původním rozhodnutí a částkou stanovenou v novém rozhodnutí vznikl chybným

postupem CŘ při stanovení výše náhrady nákladů, když CŘ původně vycházelo z počtu kusů zajištěného

zboží pod celním dohledem namísto zabrané skladovací plochy. Likvidace komunálního odpadu byla

účtována fakturou č. 45200177, když při kontrole předmětného zboží vznikl komunální odpad podle

skladové karty o hmotnosti cca 30 kg. Kopie skladové karty je součástí spisového materiálu postoupeného

CŘ, který se nachází na GŘC. Z podaného odvolání není zřejmé, jaké jiné podklady má odvolatel na mysli.

Při stanovení výše náhrad nákladů nemohou být k dispozici jiné podklady, než předmětné daňové doklady

osvědčující výši skutečně vynaložených nákladů spojených s udržováním zboží pod celním dohledem.

Odvolatel v průběhu řízení nenavrhl další důkaz ani neučinil jiný návrh, který by v řízení mohl být použit a

případně by svědčil nezákonnosti postupu CŘ či napadeného rozhodnutí. Tvrzení odvolatele, že si CŘ

neopatřilo dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí, se jeví jako účelové, napadáním procesního

postupu se odvolatel snaží dosáhnout zpochybnění zákonné povinnosti nést náklady vlastního protiprávního

jednání. K uplatnění má žalovaný za to, že toto ustanovení nelze použít, neboť původní

řízení bylo pravomocně ukončeno dne 27.8.2007, kdy nabylo právní moci rozhodnutí GŘC čj. 2007/970/30 a

následné nové řízení se řídí již příslušnými ustanoveními (nového) a zrušený zákon č.

nelze aplikovat. K námitce odvolatele, že se správní orgán nezabýval tím, že část nákladů

vznikla v souvislosti s předchozí nečinností správního orgánu po právní moci rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích do vydání rozhodnutí o zabrání zboží a náklady způsobené průtahy správního

orgánu nelze přičítat k tíži odvolatele, žalovaný uvedl, že v soudních sporech o určení, zda zboží je

padělkem, nejsou celní orgány účastníkem řízení a rozhodnutí soudu neobdrží přímo, ale o výsledku řízení

bývají informováni až účastníky sporu. Šlo o soukromoprávní spor mezi majitelem práva a odvolatelem.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 5Ca 204/2008

Odvolatel mohl celní orgány informovat o výsledcích řízení soudu, měl-li zájem na ukončení řízení před

celními orgány. Příslušný celní úřad se o výsledku sporu dozvěděl až dne 30.9.2004. Následně dne

2.11.2004 rozhodl o zabrání zboží rozhodnutím čj. 5594/04-0367-021, které nabylo právní moci dne 2.12.

V postupu celních orgánů žalovaný neshledal zaviněné neodůvodněné průtahy, které by způsobily zásah do

práv odvolatele.

Žalobce v žalobě namítl nesprávné právní posouzení věci a vydání rozhodnutí na základě neúplně

zjištěného stavu věci. Uvedl, že kalkulace provedená žalovaným v tabulkách ve výrokové části napadeného

rozhodnutí nevyvrací námitky žalobce ohledně nepřiměřené ceny účtované za uskladnění zabaveného

zboží, když rozhodnutí se zakládá na důkazně nepodložených skutkových závěrech správního orgánu.

Z rozhodnutí není patrno, z čeho žalovaný dovozuje cenu účtovanou žalobci, a především jaký byl obsah

smlouvy uzavřené mezi ukladatelem a skladovatelem, zda a kdo konkrétně smlouvu uzavíral, jaký byl její

obsah především co do ujednání o ceně, když všechny tyto otázky mají vliv na hodnocení námitek

vznesených v podaném odvolání. Z důkazů, které jsou součástí spisového materiálu nelze podle žalobce

činit závěry, které jsou obsahem výroku napadeného rozhodnutí a je na místě, aby správní orgán své

závěry opřel o důkazy ve smyslu odvolacích námitek, jinak je rozhodnutí nezákonné. Za nesprávný žalobce

považuje názor žalovaného, že žalobce byl povinen informovat správní orgány o výsledku soudního řízení,

doba do vydání příslušného rozhodnutí, v jejímž průběhu bylo účtováno skladné, nemůže záviset na libovůli

správního orgánu, ale musí být v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Žalobce je toho

názoru, že rozhodnutí nelze pro nedostatečná skutková zjištění přezkoumat. Závěry žalovaného ohledně

plochy nutné pro uskladnění, o sjednané ceně za uskladnění a o době nutné pro skladování zboží jsou

proto nesprávné. Skutečnost, že náklady byly žalobci předepsány z důvodu žalobcova protiprávního

jednání, neopravňuje státní orgány k nezákonnému předepsání nákladů. Skutečnost, že pro uzavření

smlouvy o skladování postačuje ústní forma, nezbavuje správní orgány prokázat obsah této smlouvy, má-li

být rozhodnutí přezkoumatelné. Žalovaný se v rozhodnutí nikterak nezabýval námitkou odvolatele týkající

se plochy zabírané uskladněným zbožím, bez bližšího odůvodnění uvádí, že má za prokázané uskladnění

zboží na ploše 25m2, zároveň však dodává, že k technologii uskladnění se nemůže vyjádřit, neboť není

v jeho dispozici. Žalobce namítal zjevnou nepřiměřenost velikosti plochy pro uskladnění zboží, která

neodpovídá jeho objemu. Za dané situace měl žalovaný předložit důkaz o způsobu skladování a prostoru

zbožím zabraného. Ničím nepodložený závěr o ploše zabrané zbožím nemůže mít význam pro zákonné

stanovení nákladů za uskladnění.

Žalobce souhlasí s názorem žalovaného, že se při uskladnění zboží podle zákona o opatřeních

analogicky použijí celní předpisy, nesouhlasí však s tím, že by se při výpočtu ceny skladného nemělo

vycházet z ustanovení § 95 celního zákona. Pokud žalovaný tvrdí, že celní úřad nedisponoval vhodnými

skladovými prostory, je podle žalobce nezbytné toto tvrzení prokázat, výše sjednané smluvní ceny za

uskladnění nemůže být na libovůli státních orgánů, a podle žalobce je třeba vycházet z citovaného

ustanovení co do způsobu stanovení výše skladného. V opačném případě by právní regulace v této oblasti

postrádala smysl. K námitce odvolání ohledně rozdílu v částce vyměřené žalobci původním a napadeným

rozhodnutím ve vztahu k podnikateli T.T.M. žalovaný uvedl, že tento rozdíl vznikl chybným postupem CŘ

při stanovení výše náhrady nákladů, když původně vycházelo z počtu kusů zajištěného zboží namísto

zabrané skladovací plochy. Tento argument žalobce považuje za alarmující ve vztahu k právní jistotě a

předvídatelnosti rozhodnutí. Značný nepoměr v zabavených kusech zboží žalobci a jmenovanému

podnikateli ukazuje na to, že objem zboží zabaveného žalobci nemohl zabírat o pouze pět metrů čtverečních

více prostoru než zboží zabaveného podnikateli T.T.M. Z rozhodnutí není patrné, z čeho má žalovaný za

prokázané zabrání právě 25m2 plochy zbožím žalobce. Z ničeho nelze spolehlivě usuzovat, že zboží

žalobce bylo právě na této ploše uskladněno, ani na to, že skladování na této ploše bylo účelné. Za podklady

rozhodnutí ve vztahu k námitce o nepřiměřené výši sjednané ceny a ploše nutné k uskladnění nelze bez

dalšího považovat daňové doklady vystavené skladovatelem, které tyto skutečnosti, relevantní pro

stanovení výši skladného, neosvědčují. O nepřezkoumatelnosti těchto dokladů svědčí i f. č. 45200177, v níž

jsou účtovány nespecifikované náklady za likvidaci komunálního odpadu a započítána položka „29.10.01-

45m2x6-270,00 Kč,-„ zřejmě související s plochou 45m2, která měla být zabrána teprve od 30.4.2002.

Osvědčit podle žalobce nelze ani skutečnost, že předmětné zboží bylo skutečně skladováno, na místě je i

námitka formálních nedostatků výroku rozhodnutí co do absence specifikace zabaveného zboží. V kopiích

faktur, které se nacházejí ve spise, není blíže označeno ani uskladněné zboží ani subjekt, jemuž zboží

náleží. K žádosti žalobce nebyly předloženy originály faktur, které se ve spise nenacházejí.

Žalobce nesouhlasil ani s tím, že na něj žalovaný přenáší odpovědnost za průtahy správního orgánu

a že je žalobci vytýkáno, že měl správní orgány informovat o výsledku soudního řízení. Postup správních

orgánů nelze podle žalobce vázat na iniciativu soukromých osob, obzvláště jsou-li jim ukládány povinnosti.

Správní orgány jsou ze zákona povinny postupovat podle zásady rychlosti a hospodárnosti řízení.

Rozhodnutí o zabrání zboží tak mělo být vydáno bezprostředně po té, kdy nabyly právní moci rozsudky

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

Krajského soudu v Č. Budějovicích. Argument, že se celní úřad o výsledku soudního řízení dozvěděl teprve

dne 30.9.2004, pročež dne 2.11.2004 rozhodl o zabrání zboží, považuje proto žalobce za bezpředmětný.

Postup správního orgánu měl a musí být zákonný a přiměřený. Žalobce by neměl by nést jiné než

dostatečně prokázané a přiměřené náklady spojené s činností správního orgánu. Žalovaný se podle

žalobce nezabýval samotnou podstatou odvolací námitky, podle níž žalobce nesouhlasí především s tím, že

celní orgán zboží uskladnil u třetí osoby, které následně platil neúměrně vysoké skladné, a to přes

skutečnost, že k tomu byl správní orgán zavázán stanoviskem Městského soudu v Praze vyjádřeném

v rozsudku ze dne 17.1.2007. Žalobce rovněž namítl promlčení práva příslušných správních

orgánů předepsat mu náklady z důvodů uvedených v § 31 odst. 3 zákona o opatřeních.

Žalobce navrhl, aby soud vydaná rozhodnutí zrušil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ve výroku napadeného rozhodnutí jsou uvedeny všechny

faktury, na základě kterých byla uložena povinnost uhradit náklady uskladnění. V dokladech je uvedena

cena 6,- Kč za 1 m2, doba skladování, plocha zabraná skladováním a cena za likvidaci tuhého odpadu

vzniklého při kontrole skladovaného zboží. Faktury byly vystaveny na skladovatele, jímž byl příslušný Celní

úřad Prachatice. Faktury byly vystaveny na základě ústní dohody o skladování uzavřené mezi tímto celním

úřadem a skladovatelem. O správnosti fakturované ceny nemá žalovaný pochybnosti a podle jeho názoru

byly faktury dostatečným podkladem pro rozhodnutí o náhradě nákladů skladování. Z faktur je zřejmé, že

od 30.10.2001 (den zabrání zboží jiného subjektu T.T.M.) do 29.4.2002 je fakturována plocha 20m2 a od

30.4.2002 (den zabrání zboží žalobce) do 2.12.2004 (den, kdy se vlastníkem zboží stal stát na základě

právní moci rozhodnutí o zabrání zboží čj. 5594/04-0367-021 ze dne 2.11.2004) je fakturována plocha

45m2. Důvod uskladnění zboží u třetího subjektu žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, byla jím

skutečnost, že v rozhodné době nedisponoval volnými skladovacími prostorami. Žádný právní předpis

žalovanému neukládá prokazovat žalobci nedostatek vlastních skladovacích prostor. Rozhodnutí není

v rozporu se zásadou hospodárnosti, jak žalobce namítá, neboť skutečnost, že v důsledku protiprávního

jednání žalobce vznikly správnímu orgánu náklady, které žalobce musí uhradit na základě rozhodnutí

vydaného podle zákona o opatřeních , není podle žalovaného v rozporu s ust. ,

které ukládá správnímu orgánu použít v řízení jen takové prostředky, které jsou jednoduché, účinné,

nezvyšují zbytečně náklady řízení a při tom vedou ke správnému rozhodnutí, aniž by zbytečně zatěžovaly

účastníka řízení. Nečinnost správního orgánu namítá žalobce účelově bez ohledu na souvislosti. Žalovaný

nebyl bezprostředně informován o výsledku soudního řízení a po obdržení pravomocného rozsudku od

Advokátní a patentové kanceláře dne 30.9.2004 pokračoval v řízení a již dne 2.11.2004 rozhodl o zabrání

zboží rozhodnutím, které nabylo právní moci 2.12.2004. K námitce formálního nedostatku výroku

napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že výrok je neoddělitelnou součástí odůvodnění rozhodnutí, v němž

je uvedeno, o náklady uskladnění jakého zboží jde – padělků dle uvedených rozsudků Krajského soudu v Č.

Budějovicích. K námitce promlčení dle § 31 odst. 3 zákona o opatřeních žalovaný uvedl, že ji uplatnit nelze.

Ustanovení § 31 odst. 3 zákona o opatřeních je hmotněprávním ustanovením (upravuje zánik práva), které

bylo do zákona vloženo až (správně má být )

s účinností od 1.5.2004. Aplikací tohoto ustanovení na daný případ (náklady za skladování, resp. udržení

zboží pod celním dohledem, vzniklé v období od 30.4.2002 do 2.12.2004) by podle žalovaného došlo

k pravé retroaktivitě, která je obecně nepřípustná. V rozhodném období zákon o opatřeních neobsahoval

žádné ustanovení, které by stanovilo lhůtu pro předepsání nákladů na udržování zboží pod celním

dohledem. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Z podnětu podané žaloby soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je

vázán, a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního

orgánu, jak soudu ukládá ust. ,2 Soud vycházel z obsahu správního spisu, který byl soudu

předložen žalovaným.

Rozhodnutím o zajištění zboží, č.j. , ze dne 30.4.2002 Celní úřad Prachatice zajistil

žalobci dámské bundy z chemických vláken v počtu 10 946 kusů v celkové hodnotě 1.263.390,-Kč.

V odůvodnění rozhodnutí uvedl, zboží zajistil k projednání celního deliktu, neboť lze důvodně předpokládat,

že zboží bylo ke spáchání celního deliktu užito nebo určeno. Zajištění zboží bylo provedeno podle § 309

odst. 1 písm. b) celního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.2.2003,

č.j.: -46 bylo soudem určeno, že 8.682 ks bund z chemických vláken, zajištěných

rozhodnutím Celního úřadu Prachatice, č.j. 170/02 ze dne 30.4.2002 jsou padělky. Toto rozhodnutí nabylo

právní moci dne 15.3.2003. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.1.2003, č.j. : 13

Cm 312/2002-48 bylo soudem určeno, že 2.251 ks bund zajištěných rozhodnutím Celního úřadu Prachatice

1 CFS 17002 jsou padělky. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13.5.2003. Rozhodnutím Celního

úřadu Strakonice ze dne 2.11.2004, čj. 5594/04-0367-021 bylo toto zboží, o němž se v rozhodnutí uvádí,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

že jde o zboží navržené k propuštění do volného oběhu společností žalobce, zabráno podle § 28 odst. 1

, o opatřeních, s odůvodněním, že řízení o jiném správním deliktu zahájené dne

30.4.2002 bylo zastaveno z důvodu promeškání lhůty k projednání a s poukazem na ust. § 28 zákona o

opatřeních, podle kterého nebyla-li za správní delikt uložena sankce propadnutí zboží, rozhodne celní úřad,

že takové zboží zabírá, jestliže náleží pachateli, kterého nelze za správní delikt stíhat, nebo nenáleží

pachateli správního deliktu nebo mu nenáleží-li zcela a vyžaduje-li to bezpečnost osob nebo majetku nebo

jiný obecný zájem. Rozhodnutí o zabrání zboží nabylo právní moci dne 2.12.2004.

Rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 13.7.2005, č.j.: 14263/04-21/C byla žalobci

podle § 4 odst. 3 zákona o opatřeních uložena povinnost uhradit náklady vzniklé skladováním zboží ve

skladu ČSAD České Budějovice, a.s., od 30.4.2002 do 2.12.2004 v celkové výši 260.876,50 Kč. Odvolání,

které žalobce proti tomuto rozhodnutí podal, bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 13.9.2005, čj.

2005/2619/2, které bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání rozsudkem Městského soudu v Praze

čj. -41 ze dne 17.1.2007, v němž soud uvedl, že žalovaný se nezabýval podstatou námitky

žalobce, který v odvolání nesouhlasil zejména s postupem celního orgánu, který zboží uskladnil u třetí

osoby, které následně platil neúměrně vysoké skladné; z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, z jakého

důvodu bylo zboží uskladněno v areálu celního skladu ČSAD JIHOTRANS, a.s., není konkretizován právní

titul, na jehož základě bylo zboží v tomto objektu skladováno a na jehož základě byla cena za skladování

určena (tj. konkrétní smlouva o skladování mezi celním úřadem a uvedenou společností uzavřená), a nejsou

uvedena příslušná zákonná ustanovení, kterými se celní orgány při skladování zboží řídily. Soud poukázal

a to, že předmětnou odvolací námitku je (i přes její obecnost) nutné posoudit zejména z hlediska ust. § 13

odst. 1 zákona o opatřeních (ve znění ), podle kterého, má-li být uskladněno

zajištěné zboží do jeho propuštění do navrženého celního režimu, uplatní se obdobně podmínky pro

dočasné uskladnění zboží (viz čl 50-53 nařízení Rady (EHS) 2913/93), resp. z hlediska ust. § 13 odst. 6

zákona o opatřeních v původním znění, resp. ve znění , podle kterého pro

uskladnění předmětného zboží v době přerušení celního řízení, nebo kdy je toto zboží zajištěno, platí

obdobně ustanovení o dočasném uskladnění podle zvláštního právního předpisu (ust. § 93 až 95 zákona č.

, celního zákona). Žalovaný pak vydal rozhodnutí ze dne 26.7.2007, čj. 2007/968/30, jímž zrušil

rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 13.7.2005, čj. 14263/04-21/C a věc vrátil k novému

projednání. V jeho odůvodnění zejména uvedl, že skladovatel fakturoval celnímu úřadu náklady podle

zabrané skladovací plochy, celní ředitelství však fakturovalo odvolateli částku podle množství zajištěných

kusů zboží a z rozhodnutí není zřejmé, jak došlo k předepsané částce a podle jakých podkladů ji vyměřilo.

Do správního spisu je založeno Oznámení o zahájení řízení ve věci rozhodnutí o výši náhrady nákladů podle

zákona o opatřeních, které CŘ Hradec Králové vydalo dne 13.9.2007 a v němž poukázalo na ustanovení §

4 odst. 3 písm. b) zákona o opatřeních v platném znění, podle něhož je povinen deklarant, vlastník nebo

držitel zboží uhradit náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem, jedná-li se o zboží

porušující práva duševního vlastnictví. Žalobce byl oznámením o zahájení řízení poučen o právu seznámit

se s podklady rozhodnutí, jehož využil a dne 5.11.2007 nahlédl do spisu a požádal o kopie listin, které mu

byly poskytnuty.

Dne 13.11.2007 vydalo CŘ Hradec Králové pod čj. 13532/07-0601-40 rozhodnutí, jímž žalobci podle

§ 4 odst. 3 písm. b) zákona o opatřeních uložilo povinnost uhradit náklady ve výši 172.861,45 Kč,

s odůvodněním, že podle § 4 odst. 2 současného znění zákona o opatřeních, je dovozce povinen uhradit

náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem. Žalobce je dovozcem předmětného zboží a

proto jsou náklady předepsány jemu. Celkové náklady na skladování zboží, tedy i za udržování zboží pod

celním dohledem, dosáhly podle předložených daňových dokladů provozovatelem skladu výše 336.157,98

Kč, která odpovídá 45m2 a příslušné době skladování. Předmětné zboží bylo skladováno na ploše 25 m2

od 30.4.2002 do 2.12.2004. Vzhledem k tomu, že cena za skladování zboží byla závislá na velikosti

obsazené plochy a době udržování zboží pod celním dohledem od zajištění do zabrání zboží ve prospěch

státu, činí výše nákladů 172.861,45 Kč (viz. daňové doklady vystavené ČSAD JIHOTRANS, a.s.). O

odvolání, které žalobce proti tomuto rozhodnutí podal, a v němž uplatnil obdobné námitky jako v později

podané správní žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím.

Soud vycházel z těchto podstatných skutečností:

Žalobci byla uložena povinnost uhradit náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem

za dobu od 30.4.2002 (kdy došlo k zajištění zboží podle § 309 odst. 1 písm. b/ celního zákona ve znění do

30.6.2002, podle kterého celní úřad může k projednání celního přestupku nebo celního deliktu zajistit zboží,

o kterém lze důvodně předpokládat, že bylo ke spáchání celního deliktu užito nebo určeno, anebo bylo

celním deliktem získáno nebo bylo nabyto za zboží celním deliktem získané) do 2.12.2004 (tj. do právní

moci rozhodnutí o zabrání zboží podle § 28 odst. 1 zákona o opatřeních ve znění do 11.7.2007, podle

kterého nebyla-li za správní delikt uložena sankce propadnutí zboží, rozhodne celní úřad, že se takové zboží

zabírá, jestliže a/ náleží pachateli, kterého nelze za správní delikt stíhat, nebo b/) nenáleží pachateli

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

správního deliktu nebo mu nenáleží zcela a vyžaduje-li to bezpečnost osob nebo majetku nebo jiný obecný

zájem.Vlastníkem zabraného zboží se stal stát - § 28a zákona o opatřeních).

Povinnost k této úhradě nákladů byla žalobci uložena rozhodnutím CŘ Hradec Králové ze dne

13.11.2007 podle § 4 odst. 3 písm. b) zákona o opatřeních. Rozhodnutí poukazuje na současné znění ust. §

4 odst. 2 zákona o opatřeních, podle kterého bylo-li pravomocně soudem rozhodnuto, že předmětné zboží

je zbožím, kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví, uhradí náklady spojené s udržováním zboží

pod celním dohledem při dovozu dovozce, při vývozu nebo zpětném vývozu vývozce, v ostatních případech

vlastník nebo držitel zboží. Ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) zákona o opatřeních, které je uvedeno

v záhlaví tohoto rozhodnutí, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí stanoví, že v případech

uvedených v předpisu Evropských společenství (čl. 6 Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003) nebo v odstavci 2

celní ředitelství oznámí dovozci, vývozci, vlastníkovi nebo držiteli zboží rozhodnutí, jímž se stanoví částka,

kterou je povinen uhradit podle odstavce 2, a číslo účtu, na který má být tato částka uhrazena.

Z obsahu prvostupňového rozhodnutí ze dne 13.11.2007 vyplývá, že Celní ředitelství Hradec

Králové rozhodovalo o stanovení povinnosti uhradit náklady spojené s udržováním zboží pod celním

dohledem podle zákona o opatřeních ve znění účinném v době vydání rozhodnutí (tj. i ve znění novely

tohoto zákona provedené , viz níže).

Podle § 31 odst. 3 písm. a) zákona o opatřeních ve znění účinném od 1.5.2004 náklady lze

předepsat ve vztahu ke zboží a osobám uvedeným v ustanoveních, na něž odkazují odstavce 1 a 2,

rozhodnutím pouze do 3 let od konce kalendářní roku, ve kterém se celní ředitelství nebo celní úřad

dozvěděl o pravomocném rozhodnutí soudu, že výrobou nebo úpravou zboží byla porušena práva

k duševnímu vlastnictví. Toto ustanovení bylo do zákona o opatřeních vloženo novelou provedenou

, který nabyl účinnosti 1.5.2004. Přechodná ustanovení této novely, Čl. II bod 1.,

stanoví, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ukončí podle dosavadních

právních předpisů, s výjimkou nakládání se zbožím, jehož výrobou nebo úpravou byla porušena práva

k duševnímu vlastnictví podle ustanovení , o opatřeních, které se dokončí

podle tohoto zákona.

Předmětné řízení, tj. řízení podle § 4 odst. 3 zákona o opatřeních, bylo zahájeno Oznámením o

zahájení řízení ve věci rozhodnutí o výši úhrady nákladů ve smyslu zákona č. 191/1991 Sb., o opatřeních...

ze dne 20.dubna 2005 čj. 14263/04-21, které bylo vydáno prvostupňovým správním orgánem, tj.Celním

řiditelstvím Hradec Králové, případně následně vydaným Oznámením o zahájení řízení ... ze dne 27.5.2005,

čj. 14263/04-21/b (které bylo vydáno zřejmě vzhledem k tomu, že původní Oznámení o zahájení řízení ze

dne 20.4.2005 se „vrátilo jako nevyžádané“, jak se uvádí v písemnosti Celního ředitelství Hradec Králové

ze dne 11.4.2007 nazvané Vyřízení žádosti o sdělení). Pro úplnost soud uvádí, že Celní Ředitelství Hradec

Králové vydalo ještě další, již shora soudem zmíněné Oznámení o zahájení řízení ve této věci , a to dne

13.9.2007 pod čj. 13093/07-0601-40, po té, co původní rozhodnutí o výši nákladů ze dne 13.7.2005, čj.

14263/04-21/C bylo zrušeno rozhodnutím Generální ředitelství cel ze dne 26.7.2007, čj. 2007/968/30;

posledně uvedené „nové“ Oznámení o zahájení správního řízení ze dne 13.9.2007 již podle soudu nemělo

být vydáno, neboť zrušení původního rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení neznamená, že by řízení ve

věci bylo zastaveno, tedy není důvodem pro opětovné zahajování správního řízení.

V každém případě však řízení o výši úhrady nákladů dle § 4 odst. 3 zákona o opatřeních bylo

zahájeno nejdříve v roce 2005, tj. po nabytí účinnosti novely zákona o opatřeních provedené zákonem č.

účinným od 1.5.2004. Řízení tak mělo být a podle soudu i fakticky bylo vedeno podle zákona

o opatřeních v novelizovaném znění. Soud je toho názoru, že na věc dopadá i ustanovení § 31 odst. 3

zákona o opatřeních ve znění účinném od 1.5.2004, podle kterého náklady lze předepsat rozhodnutím

pouze do 3 let od konce kalendářního roku, ve kterém se celní ředitelství nebo celní úřad dozvěděl o

pravomocném rozhodnutí soudu, že výrobou nebo úpravou zboží byla porušena práva k duševnímu

vlastnictví.

Soud nesouhlasí s argumentací žalovaného ve vyjádření k žalobě, že aplikací ustanovení § 31

odst. 3 zákona o opatřeních, které bylo do zákona vloženo s účinností od 1.5.2004, na náklady vzniklé

za dobu od 30.4.2002 do 2.12.2004, by došlo k pravé retroaktivitě, což žalovaný dovozuje s poukazem na to,

že se jedná o ustanovení hmotněprávní a v rozhodné době zákon o opatřeních neobsahoval žádné

ustanovení, které by stanovilo lhůtu pro předepsání těchto nákladů. Podle soudu je rozhodné, že řízení ve

věci nákladů dle § 4 odst. 3 zákona o opatřeních nebylo zahájeno před nabytím účinnosti novely, tedy podle

přechodných ustanovení nemá být ukončeno podle dosavadních právních předpisů. Argumentace

žalovaného ostatně přehlíží, že náklady byly žalobci stanoveny za dobu sice od 30.4.2002, avšak až

do 2.12.2004, přičemž již s účinností od 1.5.2004 zákon o opatřeních obsahoval ust. § 31 odst. 3, tj. lhůtu

3 let, ve které, a nikoli později, mohou tyto náklady být předepsány.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

Soud je dále toho názoru, že na rozhodnutí o nákladech podle § 4 odst. 3 zákona o opatřeních

nedopadá ustanovení , ( ), neboť předepsání nákladů

dle § 4 odst. 3 zákona o opatřeních nemá charakter sankce za přestupek či správní delikt, a nemá ani

charakter daně, poplatku, odvodu a záloh na tyto příjmy, ani odvodu za porušení rozpočtové kázně (byť

podle § 31b zákona o opatřeních celní úřady ve věcech vybírání a vymáhání náhrad nákladů účelně

vynaložených celními úřady, vyplývajících z povinnosti mít zboží pod celním dohledem, postupují obdobně

podle zákona o správě daní). Podle soudu tedy nelze mít za to, že lhůta stanovená v § 31 odst. 3 zákona o

opatřeních v novelizovaném znění neběžela po dobu řízení před soudem o žalobě proti předchozímu

rozhodnutí žalovaného vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. .

Podle § 31 odst. 3 písm. a) zákona o opatřeních lze náklady předepsat .... rozhodnutím pouze do 3

let od konce kalendářního roku, ve kterém se celní ředitelství nebo celní úřad dozvěděl o pravomocném

rozhodnutí soudu, že jde o padělky nebo nedovolené napodobeniny. V této lhůtě tedy podle soudu musí být

ve věci nákladů podle § 3 odst. 4 zákona o opatřeních pravomocně rozhodnuto. Z obsahu správního spisu

sice nelze dovodit, kdy se celní úřad či celní ředitelství dozvědělo o pravomocných rozsudcích Krajského

soudu v Českých Budějovicích čj. -48 a 13 Cm 307/ 2002-46. Žalovaný však

v napadeném rozhodnutí a posléze i ve vyjádření k žalobě výslovně uvedl, že o výsledku soudního řízení

se příslušný celní úřad dozvěděl dne 30.9.2004. O náhradě nákladů podle § 4 odst. 3 zákona o opatřeních

tak mělo být pravomocně rozhodnuto do 31.12.2007. Žalobou napadené rozhodnutí však bylo vydáno teprve

dne 27.3.2008 a žalobci bylo doručeno dne 31.3.2008, tedy již po uplynutí lhůty, v níž podle zákona musí

být náklady rozhodnutím předepsány.

Žalobní námitka prekluze práva předepsat žalobci náklady uskladnění podle § 31 odst. 3 zákona o opatřeních je podle soudu důvodná.

Za důvodnou však soud považuje i další žalobní námitku, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na

základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť nebylo spolehlivě doloženo, zda odpovídá plocha

nutná pro skladování, tedy i výše ceny za skladování zboží zajištěného žalobci předepsané žalobci

k úhradě žalobou napadeným rozhodnutím. Z obsahu rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že zboží zajištěné

žalobci mělo být skladováno na ploše 25 m2 (zboží zajištěné dne 30.10.2001 jinému subjektu, podnikateli

T.T.M. mělo být skladováno na ploše 20 m2). Žalovaný ve výroku svého rozhodnutí uvedl jednotlivé faktury

vystavené skladovatelem (ČSAD České Budějovice a.s. a posléze ČSAD JIHOTRANS a.s.) Celnímu úřadu

Prachatice a za prosinec 2004 Celnímu ředitelství České Budějovice.

Fakturou č. 45200177 bylo takto fakturováno za likvidaci komunálního odpadu vzniklého při

kontrole zboží ( 450,- Kč), a dále za skladování zboží za měsíce listopad 2001 až duben 2002 na ploše 20

m2 a po té za skladování zboží od 30.4.2002 do září 2002 na ploše 45 m2. Dalšími fakturami pak byly

fakturovány částky za skladování zboží na ploše 45 m2. Podle faktur činilo skladné 6,- Kč/1m2.

Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že částka 450,- Kč fakturovaná za likvidaci

komunálního odpadu byla žalobci předepsána k úhradě ve výši½ , tj. 225,- Kč, aniž by však byl blíže

doložen samotný vznik komunálního odpadu a skutečnost, že právě jeho jedna polovina připadá na zboží

zajištěné žalobci; pouhý odkaz na skladovou kartu, bez bližšího vysvětlení podle soudu postačující není.

Z výroku napadeného rozhodnutí je dále zřejmé, že žalovaný z celkových částek fakturovaných za

skladování zboží na ploše 45 m2 předepsal žalobci úhradu připadající na plochu 25 m2, a to aniž by se blíže

vyjádřil k námitce odvolání, v němž žalobce namítl nedostatečné zjištění, jaká plocha byla ke skladování

fakticky a zároveň i účelně využita a v němž namítl i značný rozdíl v částce vyměřené odvolateli a vyměřené

podnikateli Thaí Tran Minhovi původním a nynějším rozhodnutím. Žalovaný v odůvodnění napadeného

rozhodnutí toliko uvedl, že rozdíl mezi částkou 260 876,50 Kč v původním rozhodnutí a částkou

stanovenou novým rozhodnutím (172 748,25 Kč) je dán postupem GŘ, které původně vycházelo z počtu

kusů zajištěného zboží a nyní ze zabrané plochy. K námitce nedostatečného zjištění plochy fakticky a

účelně zabrané zbožím žalobce žalovaný bez bližšího zdůvodnění uvedl, že skladování na této ploše má za

prokázané. Nikterak se pak nevyjádřil k namítanému rozdílu mezi náklady předepsanými žalobci a náklady

předepsanými podnikateli Thaí Tran Minhovi (kterému, jak vyplývá ze související právní věci vedené u

zdejšího soudu pod sp. zn. byla podle počtu kusů uložena náhrada nákladů ve výši 76.143,-

Kč, podle zabrané plochy ve výši 162 887,85,- Kč).

Žalobce v žalobě nezpochybnil, že při uskladnění zboží podle zákona o opatřeních se obdobně

uplatní podmínky pro dočasné uskladnění zboží ve smyslu celních předpisů, podle nichž zboží může být

skladováno pouze v místnostech a v uzavřených nebo neuzavřených prostorách schválených celními orgány

a to podmínek stanovených těmito orgány; tyto místnosti a prostory se nazývají dočasný celní sklad (§ 93

celního zákona). Pokud ustanovení § 93 odst. 2 celního zákona upravuje, co mohou celní úřady požadovat,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

není-li celní sklad provozován celními orgány, pak podle soudu lze mít za to, že zboží lze takto skladovat i

v jiných prostorách, než pouze celních skaldech provozovaných celními orgány. Soud je oproti žalobci toho

názoru, že sazebník skladného (§ 95 celního zákona), který stanoví paušální částky skladného procentem

z ceny skladového zboží či konkrétní částkou za skladovanou položku v závislosti na době uskladnění,

dopadá pouze na zboží ve skladech celního úřadu. Je-li zboží v důsledku nedostatku místa ve skladech

celního úřadu skladováno u třetí osoby (soukromého subjektu), lze podle soudu připustit, že tomu tak bude

za smluvní cenu, která však musí vždy odpovídat požadavku zákona o opatřeních, aby šlo o náklady, které

byly vynaloženy účelně (§ 31b zákon o opatřeních).

K žalobní námitce, že není patrné, jaký byl obsah smlouvy o skladování uzavřené mezi

skladovatelem a k námitce, že skutečnost, že zákon nevyžaduje pro tuto smlouvu písemnou formu,

nezbavuje správní orgán povinnosti prokázat obsah této smlouvy, soud poukazuje na písemnost ze dne

7.5.2007 založenou do správního spisu předloženého žalovaným k související právní věci zdejšího soudu

sp. zn. , která je nazvaná Doplnění sdělení, v níž Celní úřad Strakonice sděluje Celnímu

ředitelství České Budějovice, že smluvní podmínky, za nichž bylo zboží subjektů T.T.M. a Viet Czech

TRADING s.r.o. uskladněno, nejsou celnímu úřadu známé. Zboží bylo uskladněno podle pokynů ICFS CÚ

České Budějovice, tehdejší ředitelka Celního úřadu Prachatice nemá žádné povědomí o případné smlouvě

či smluvních podmínkách se skladovatelem a ani ze spisu žádné takové ujednání nevyplývá. Do správního

spisu je založena Nabídka skladovatele ČSAD JIHOTRANS a.s., která je však datována až dnem 9.8.2004,

jíž je nabízeno skladné 6Kč/1sqm/1 den a dále pak další Nabídka uvedené společnosti ze dne 21.5.2007,

která v reakci na žádost Celního ředitelství Č. Budějovice předkládá k záležitosti uskladnění zboží v roce

2002 rekapitulaci podmínek, za nichž byly v roce 2002 nabízeny a poskytovány služby (skladné

6Kč/1sqm/1 den). Do správního spisu je založena i smlouva o skladování uzavřená však teprve dne

19.9.2005 mezi skladovatelem ČSAD JIHOTRANS a.s. a ukladatelem Generálním řiditelství cel, podle níž

skladné činí rovněž 6,- Kč za každý 1m2 zbožím zaplněné plochy, smlouva však zároveň mimo jiné stanoví i

to, že skladovatel povede evidenci pohybu zboží na skaldových kartách jednotlivých druhů zboží, jejichž

kopie budou přílohou faktury za skladovací službu.

V daném případě bylo zboží zajištěné žalobci skladováno v prostorách skladovatele (třetí soukromé

osoby) aniž byla uzavřena písemná smlouva o skladování a aniž byl v potřebném rozsahu zjištěn obsah

příslušných smluvních ujednání. Soud souhlasí s žalobcem v tom, že samotné faktury vystavené

skladovatelem bez dalšího nedokládají, že zboží bylo skutečně skladováno na celé ploše, za kterou je

skladné fakturováno, případně, že skladování zboží si vyžádalo zabrání celé této plochy a nepostačila

plocha menší. Za situace, kdy skladné bylo celním orgánům ode dne 30.4.2002 fakturováno společnou

částkou za zboží zajištěné žalobci a za zboží zajištěné jinému podnikateli T.T.M., pak navíc není doloženo,

že celková plocha 45 m2 byla využita v tom poměru, v němž celní orgány provedly přepočet celkové plochy,

tedy i fakturované částky mezi oba uvedené účastníky.

Soud se ztotožňuje s žalobní námitkou, že faktury nejsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí,

neboť nejsou důkazem spolehlivě prokazujícím, že zboží bylo uskladněno na té ploše, za kterou je

fakturováno a že šlo o plochu pro toto skladování nezbytnou. Namítá-li žalovaný, že při stanovení výše

náhrad nákladů nemohou být k dispozici jiné podklady, než faktury-daňové doklady osvědčující výši

skutečně vynaložených nákladů spojených s udržováním zboží pod celním dohledem, pak soud opětovně

poukazuje na to, že musí vždy jít o náklady vynaložené účelně, což za dané situace podle soudu prokázáno

není. Soud nezpochybňuje, že celní orgány skutečně vynaložily částky dle jednotlivých faktur, zda šlo o

náklady vynaložené účelně, to žalovaný v napadeném rozhodnutí přes námitky odvolání nezdůvodnil a

nedoložil. Ode dne 30.4. 2002, kdy bylo zajištěno a tedy i skladováno zboží žalobce, bylo ze strany

skladovatele fakturováno za plochu 45 m2, zatímco před tímto dnem za plochu 20m2. Zda tato fakturace

odpovídá skutečnému stavu a účelně provedenému skladování (tj.zda pro uskladnění zboží nepostačila

plocha menší), to ze strany celních orgánů ověřováno nebylo, ač v situaci, kdy zboží bylo skladováno nikoli

v celním skladu, ale u třetí soukromé osoby, a to navíc bez konkrétní skladovací smlouvy, takové ověření

podle soudu bylo na místě. Za dané situace tak jedinou na jisto postavenou smluvní podmínkou byla cena

za skladování 6Kč/1m2 fakturovaná skladovatelem a akceptovaná celními orgány (tedy nepochybně

smluvně ujednaná). Ze strany celních orgánů však nebylo nijak ověřováno, alespoň to nevyplývá ze

správního spisu ani z rozhodnutí žalovaného, na jaké ploše bylo zboží zajištěné žalobci fakticky skladováno

a zda šlo o plochu pro tento účel nezbytnou. Žalovaný k námitkám, které v tomto směru vznesl žalobce

v podaném odvolání, toliko konstatoval, že má za prokázané, že zboží bylo uskladněno na ploše 25 m2, na

základě čeho má toto za prokázané, však již neuvedl a naopak konstatoval, že k technologii uskladnění se

vyjádřit nemůže. Přes námitku odvolání nebyl žalovaným vysvětlen ani žalobcem tvrzený nepoměr ploch

ve vztahu k počtu skladovaných kusů zboží zajištěného žalobci (10 933 ks oděvu skladováno na 25 m2) a

podnikateli T.T.M. (2 598 ks oděvů skladováno na 20 m2), na který žalobce poukazuje i v žalobě.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

Soud proto jako důvodnou posoudil i žalobní námitku, že rozhodnutí bylo vydáno na základě

neúplně zjištěného skutkového stavu věci a že rozhodnutí nevyvrací námitky nepřiměřenosti účtované ceny

(velikost plochy podle žalobce neodpovídá objemu zboží) a v tomto směru je nepřezkoumatelné.

Na základě všech shora uvedených skutečností soud postupoval podle ve spojení

s , b) a napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

V souladu s soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť shledal vady rozhodnutí dle

odst. 1 písm. a) a b) , které tento postup soudu umožňují.

O nákladech řízení soud rozhodl podle a plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu

za soudní poplatek ve výši 2000,- Kč a náklady za právní zastoupení advokátem ve výši 5.760,- Kč, a to za

dva úkony právní služby – převzetí věci a sepsání žaloby – po 2100,- Kč a dva související paušální poplatky

po 300,- Kč dle § , 9 odst. 3 písm. f) a 13 odst. 3 vyhl. č. , po zvýšení o 20% DPH. Náklady

řízení celkem jsou ve výši 7.760,- Kč, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

Soud žalobci nepřiznal jím požadovanou náhradu za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, jemuž usnesením soudu ze dne 11.8.2008 nebylo vyhověno a žalobce zde úspěšný nebyl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. a násl. , ve

lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze

k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle , stěžovatel musí být

zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za

něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 12. srpna 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Sylvie Kosková