Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
4 Azs 18/2011 - 74.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 Azs 18/2011 - 74
Ohledně argumentu stěžovatele, že v projednávané věci je třeba přímo a přednostně před českým zákonem aplikovat Protokol jako součást primárního práva Evropské unie, lze citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze 22. 8. 2006, č. j. 4 Azs 231/2005 – 50, který se rovněž týkal žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze strany státního příslušníka Slovenské republiky a v němž zdejší soud vyložil, že stěžovatel „sice korektně vycházel z názoru, že Protokol je přímo účinným pramenem práva, který má přednost před vnitrostátní právní úpravou, z výše uvedeného je však zřejmé, že již v době rozhodování správního orgánu existovala pro situace, jaká nastala v projednávaném případě, vnitrostátní právní úprava s Protokolem obsahově konformní, neboť stejně jako Protokol předvídala pro žadatele přicházející z bezpečné země původu režim zkráceného správního řízení vylučujícího meritorní posouzení věci. Novela zákona o azylu pak pouze umocnila tento restriktivní přístup pro státní příslušníky členských zemí EU zavedením institutu nepřípustnosti žádosti o azyl. Pro uplatnění zásady aplikační přednosti komunitárního práva před právem národním tudíž nebyl za dané situace důvod, neboť právní úprava vnitrostátní nebyla s právní úpravou komunitární v obsahovém rozporu. Nic proto nebránilo aplikovat obsah Protokolu za použití ust. § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a využít tak pro aplikaci normy komunitárního práva kompatibilní vnitrostátní procesní předpis.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelova kasační stížnost nepředstavuje žádný z výše uvedených modelových případů přijatelnosti, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jak byl tento pojem podrobně vyložen výše, přičemž stěžovatel ani neuvedl, v čem konkrétně přesah vlastních zájmů spatřuje. Mimo citovaného rozsudku ze 22. 8. 2006, č. j. 4 Azs 231/2005 – 50, se Nejvyšší správní soud obdobnou věcí, týkající se žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze strany občanky Slovenské republiky společně se třemi nezletilými dětmi, zabýval rovněž v usnesení ze dne 12. 7. 2007, č. j. 5 Azs 39/2007 – 60, kterým byla jejich kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost, a k totožným závěrům dospěl také v rozsudku ze dne 15. 12. 2006, č. j. 8 Azs 156/2005 – 61, či rozsudku ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 – 83. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry uvedené konstantní judikatury, týkající se skutkově obdobných případů, a neshledává důvodu se od nich odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Nejvyšší správní soud proto neshledal námitky stěžovatele důvodnými a konstatoval, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Žalovaný postupoval správně, pokud rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. a) zákona o azylu, a řízení o udělení mezinárodní ochrany proto podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný plně respektoval nejen právní úpravu zákona o azylu jako autonomní procesní úpravy na úrovni českého práva (která na úrovni unijního práva prakticky chybí), ale též Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie jako přímo účinného hmotněprávního předpisu unijního práva. Nejvyšší správní soud dodává, že v projednávané věci nepřipadá v úvahu aplikace čl. 3 ani žádného jiného ustanovení směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (tzv. kvalifikační směrnice), která pojmově upravuje právní status uprchlíků jako státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti, tedy nikoliv občanů členských států Evropské unie. V případě stěžovatele nemohlo dojít ani k porušení jeho základních práv a svobod, garantovaných Listinou základních práv a svobo d, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či Listino u základních práv Evropské unie.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud uzavírá, že bez ohledu na výše uvedené právní hodnocení nelze než konstatovat, že stěžovatel ani odpovídajícím způsobem nedoložil své pochybnosti o postupu slovenských orgánů. Z jeho podání, jakož i zdejšímu soudu předložené spisové dokumentace se podává, že ambulantní, jakož i ústavní léčbě v psychiatrické léčebně byl stěžovatel podroben na základě odborných lékařských vyšetření a vypracování opakovaných znaleckých posudků a rovněž jeho částečné zbavení způsobilosti k právním úkonům, týkajícím se zdravotní péče o vlastní osobu, bylo provedeno soudem a za dodržení příslušných hmotněprávních i procesních předpisů slovenského práva. Stěžovatel mimoto sám poukazuje na to, že v současné době je před slovenskými soudy vedeno řízení o jeho návrhu na zrušení ochranné ambulantní léčby, jakož i o návrhu na zrušení rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům, přičemž stěžovatel je v obou řízeních zastoupen na základě plné moci advokátem, kterého si sám zvolil. Stěžovatel nijak nekonkretizuje, jakému dalšímu útlaku z důvodu své víry měl být na Slovensku vystaven a v čem mělo spočívat jeho pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 zákona o azylu, naznačuje toliko postih za výrazné veřejné projevy svého náboženského vyznání. Bez znalosti podrobností lze nicméně konstatovat, že za nepřiměřené projevy na veřejnosti, kterými by překročil meze zákona, by stěžovatel mohl být postižen rovněž v České republice, a to především zákrokem Policie České republiky v zájmu ochrany veřejného pořádku. V této souvislosti lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu k pojmu pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 a navazujících ustanovení zákona o azylu, z níž je zřejmé, že minimálně na základě skutkového a právního stavu, jak byl tento zdejšímu soudu doložen, nelze u stěžovatele o naplnění definičních prvků pojmu pronásledování uvažovat (srov. například rozsudek ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 – 98, publikován pod č. 1913/2009 Sb. NSS, rozsudek ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101, publikován pod č. 1806/2009 Sb. NSS, rozsudek ze dne 17. 8. 2005, č. j. 4 Azs 409/2004 – 69, rozsudek ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 – 37, rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48).
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky stěžovatele v kasační stížnosti uvedené a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a podle § 104a s. ř. s. s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Současně zdejší soud dodává, že pokud má stěžovatel i nadále zájem o pobyt na území České republiky, je třeba, aby se orientoval na příslušné instituty zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jejichž využití je v jeho případě namístě, na rozdíl od právní úpravy zákona o azylu.
Podle § 109 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. „o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání.“ Přestože stěžovatel pro případ nevyhovění kasační stížnosti požadoval nařízení jednání ve věci, Nejvyšší správní soud vzhledem k tomu, že to s ohledem na povahu věci nepovažoval za vhodné ani neprováděl dokazování, nenařídil k projednání kasační stížnosti jednání a o této rozhodl v souladu s citovaným ustanovením bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu