Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 Af 25/2010 - 76

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy

Skoumalové a soudců JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D. a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D.,

v právní věci žalobce ENVITERM a.s., se sídlem Ždírec nad Doubravou, Chotěbořská

573, zastoupeným JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, AK Hartman, Jelínek, Fráňa a

partneři, se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalovanému Finančnímu

ředitelství v Brně, se sídlem Brno, náměstí Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutím

správního orgánu,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 1. 2010, č. j.

18617/09-1400-702758, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 1. 2010, č. j.

18618/09-1400-702758, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í

žalovanému k dalšímu řízení.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 2 - 31Af 25/2010

III. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 1. 2010, č. j.

18619/09-1400-702758, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í

žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení

částku ve výši 9.380,- Kč k rukám JUDr. Milana Jelínka, advokáta, AK

Hartman, Jelínek, Fráňa a partneři, se sídlem Hradec Králové, Dukelská

15, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by byla

zrušena rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 14. 1.

2010, č. j. 18617/09-1400-702758, 18618/09-1400-702758, 18619/09-1400-702758,

věci vráceny žalovanému k dalšímu řízení a žalovaný současně zavázán k povinnosti

nahradit žalobci náklady řízení. Napadenými rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání

žalobce proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Chotěboři (dále jen

„správce daně“) ze dne 16. 10. 2009, č. j. 27824/09/224960706448,

27825/09/224960706448 a 27827/09/224960706448. Těmito rozhodnutími správce

daně žalobci doměřil daň z nemovitostí za rok 2007, 2008 a 2009 a současně stanovil

povinnost zaplatit penále. Daň z nemovitostí byla žalobci doměřena na základě daňové

kontroly, která proběhla v období od 22. 9. 2009 do 20. 10. 2009. Výsledkem

kontrolních zjištění bylo, že žalobce dle názoru správce daně nesprávně zdanil

zpevněné plochy nacházející se uvnitř areálu žalobce. Správce daně dospěl k závěru,

že se v daném případě jednalo o samostatně existující stavby podléhající dani

z nemovitostí. Správce daně i žalovaný dospěli ke shodnému závěru, že zpevněné

plochy nacházející se uvnitř areálu žalobce mají charakter účelové komunikace, jsou

samostatnými věcmi v občanskoprávním slova smyslu a podléhají dani z nemovitostí.

Žalobce tento závěr považuje za nesprávný a všechna tři napadená rozhodnutí

žalovaného za nezákonná. Žalobce namítá, že napadená rozhodnutí žalovaného

nemají, přinejmenším pokud jde o zdaňovací období roku 2007, oporu ve spisech.

V průběhu daňového řízení bylo zjištěno, že v areálu žalobce se nacházejí zpevněné

plochy. Tyto plochy měly být dle zjištění správce daně kolaudovány společně

s provozním areálem kolaudačním rozhodnutím ze dne 26. 3. 2007, č. j. 366/07-

309/2009/S-P, které nabylo právní moci dne 26. 3. 2007. Dle ustanovení § 13b zákona

č. , o dani z nemovitostí (dále jen „“) se daň

vyměřuje na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň

vyměřována. Ze zjištění daňových orgánů je přitom zřejmé, že kolaudační rozhodnutí

bylo vydáno až po tomto datu. Daň z nemovitostí pro rok 2007 tak byla žalobci

doměřena v rozporu s ustanovením § 13b zákona o dani z nemovitostí. Dále namítl, že

zpevněné plochy nacházející se uvnitř jeho areálu vůbec nepodléhají dani ze staveb ve

smyslu ustanovení § 7 zákona o dani z nemovitostí, neboť se nejedná o stavby –

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 3 - 31Af 25/2010

samostatné věci v občanskoprávním slovy smyslu. Žalovaný v odůvodnění svých

rozhodnutí dospěl k závěru, že zpevněné plochy nacházející se uvnitř areálu žalobce

jsou účelovými komunikacemi. Účelové komunikace mohou být dle žalovaného podle

okolností samostatnými věcmi v občanskoprávním slova smyslu, tento svůj názor

opřel žalovaný o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009, č. j. 5 As

62/2008 – 59, in: www.nssoud.cz. Daňové orgány však neměly dle názoru žalobce

v daných věcech vycházet z uvedeného rozsudku, který řešil problematiku vlastnictví

účelové komunikace (tj. nebyla řešena daňová věc), ale z rozsudku Nejvyššího

správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. – 63, in: www.nssoud.cz, který

řešil problematiku plošné stavby z pohledu daňového. Žalobce zdůraznil, že

zpevněním ploch došlo ke zkvalitnění užívání pozemků uvnitř areálu a nikoli

k vytvoření nové účelové komunikace za účelem dopravního propojení objektů

nacházejících se uvnitř areálu. Z historie funkčního využití areálu je zřejmé, že areál je

využíván stejným způsobem jako tomu bylo před zpevněním ploch. Odkazuje-li

správce daně na bod č. 6 stavebního povolení ze dne 8. 1. 2003, v němž je uvedeno, že

vnitroareálové komunikace budou zpevněny živičným povrchem, nejedná se o

samostatný objekt řešený ve stavebním povolení, nýbrž toliko podmínku pro umístění

skladovací haly a přístavby stávajícího výrobního objektu. Tento závěr vyplývá, ze

samotného stavebního povolení, v němž nejsou komunikace označeny jako stavba,

nýbrž jako podmínka, jakož i z kolaudačního rozhodnutí, v němž nejsou zmíněny

vůbec. Pokud by byly tzv. vnitroareálové komunikace povoleny a kolaudovány jako

samostatná stavba, muselo by být v obou rozhodnutích specifikováno, na jakých

pozemcích mají být stavby umístěny. Ze všech těchto důvodů nelze zpevnění ploch

uvnitř areálu považovat za samostatnou stavbu podléhající kolaudaci, a proto se

nemůže jednat o předmět daně z nemovitostí. Závěr žalovaného, že vnitroareálové

komunikace byly zkolaudovány s ostatními stavbami uvnitř areálu jako samostatná

stavba je proto nesprávný. Posouzení otázky, zda určitá věc podléhá dani

z nemovitostí, nemůže být závislá na aktuálním vývoji judikatury. Rozšíření okruhu

věcí, které jsou předmětem majetkové daně, může být provedeno výlučně formou

zákona. V opačném případě dochází k porušení y základních práv a

svobod. Právě tímto způsobem však žalovaný postupoval, když své rozhodnutí opřel o

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009, č. j. – 59, in:

www.nssoud.cz. Dále žalobce namítl, že doměření daně předcházela nezákonná

daňová kontrola, neboť protokol o zahájení daňové kontroly neobsahuje důvod

provedení daňové kontroly. Takový postup je nejen nezákonný, ale i protiústavní a

zpráva o daňové kontrole nemůže být použita jako důkaz v daňovém řízení. Žalobce

uzavřel, že ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že žalobci byla doměřena daň ze

zpevněné plochy nacházející se na pozemku p. č. 566/36 v k. ú. Horní Studenec,

ovšem tento pozemek není vůbec evidován v katastru nemovitostí. Nadto se jedná o

zpevněnou plochu a tato není dle zákona o dani z nemovitostí předmětem daně ze

staveb.

Žalovaný v obsáhlém písemném vyjádření k žalobě uvedl, že s právním

názorem žalobce uvedeným v žalobě nesouhlasí, proto navrhl, aby žaloba byla soudem

jako nedůvodná zamítnuta. Zdůraznil, že předmětné sporné plochy považuje za stavbu

ve smyslu a stavba jako taková je předmětem daně z nemovitostí

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 4 - 31Af 25/2010

dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí, nesouhlasí proto s názorem, že

tyto plochy jsou manipulačními plochami a tudíž nepodléhají dani ze staveb. Ke

kolaudaci sporných komunikací jako staveb došlo společně s ostatními stavbami

provozního areálu. Jednalo se o kolaudační rozhodnutí ze dne 13. 12. 2006, č. j.

2273/06-310/2006/S-P, kterým bylo povoleno užívání stavby “Provozní areál firmy

ENVITERM a.s. - výroba pelet z dřevního odpadu“ na pozemku parc. č. st. 203 v k. ú.

Horní Studenec, provoznímu areálu bylo přiděleno číslo popisné 573, stavba byla

postavena na základě stavebního povolení ze dne 22. 11 2000, č. j. S/109/00-Š, a

kolaudačního rozhodnutí ze dne 26. 3. 2007, č. j. 366/07-309/2009/S-P, kterým bylo

povoleno užívání stavby „Skladovací haly a přístavba výrobního objektu“ na pozemku

p. č. 566/9 v k. ú. Horní Studenec, stavba byla provedena na základě stavebního

povolení ze dne 8. 1. 2003, č. j. 182/02/P. Všechna uvedená stavební povolení a

kolaudační rozhodnutí byla vydána Městským úřadem ve Ždírci nad Doubravou,

stavebním úřadem. Z dokumentace ke stavebnímu povolení, a to z projektové

dokumentace (např. z ověřeného výkresu „Komunikace, přípojky“ ve stavebním řízení

jako podkladu pro provedení stavby podle stavebního povolení ze dne 22. 11. 2000, č.

j. S/109/00-Š, popřípadě z technické zprávy k tomuto povolení – viz bod 3.6, kde je

mimo jiné uvedeno, že povrch vnitrozávodních komunikací bude živičný) nebo

z vlastního stavebního povolení (ze dne 8. 1. 2003, č. j. 182/08/P, kde je pod bodem 6

uvedeno „Povrch vnitroareálových komunikací bude živičný, …“) je zřejmé, že těmito

povoleními byly vedle ostatních staveb areálu povoleny i sporné komunikace. Ty

potom byly následně i zkolaudovány, což vyplývá z výše uvedených kolaudačních

rozhodnutí, ve kterých je uvedeno, že stavba byla provedena v souladu se stavebním

povolením a ověřenou projektovou dokumentací. Těmito povoleními byly vedle

ostatních staveb areálu povoleny i sporné komunikace, jak vyplývá z dokumentace ke

stavebnímu povolení. Žalovaný při své rozhodovací činnosti vycházel právě ze

skutečností vyplývajících z těchto dokumentů a ze svých zjištění, které nabyl při

místním šetření a domnívá se, že pro své rozhodování nashromáždil dostatek důkazů.

Nevycházel tak pouze z úsudku, který si učinil samostatně, jak se domnívá žalobce.

Žalovaný také nesouhlasí s názorem žalobce, že daň z nemovitostí pro zdaňovací

období roku 2007 byla doměřena v rozporu s ustanovením § 13b zákona o dani

z nemovitostí. Tomuto tvrzení oponuje a dodává, že podle ustanovení § 7 odst. 1 písm.

c) zákona o dani z nemovitostí jsou předmětem daně ze staveb na území České

republiky stavby, pro které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu

rozhodnutí podléhající a užívané anebo podle dříve vydaných právních předpisů

dokončené. Předmětnou stavbu lze posoudit i s ohledem na ustanovení § 54, § 55 a §

76 , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon –

dále jen „stavební zákon“) jako stavbu kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a

užívanou, tudíž stavbu podléhající předmětné dani. Z citovaných dokumentů je dle

žalovaného zřejmé, že podmínka ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona o dani

z nemovitostí byla splněna. Sám žalobce sporné nemovitosti uvedl do svých přiznání

k dani z nemovitosti, jak je možné zjistit ze spisové dokumentace, a to včetně sporné

stavby nacházející se podle geometrického plánu na pozemku p. č. 227 (v katastru je

evidována pod p. č. 566/9 v k. ú. Horní Studenec), kterou žalobce přiznal již ve

zdaňovacím období roku 2007. Žalovaný též nesouhlasí s žalobcem, že doměření daně

z nemovitostí předcházela nezákonná daňová kontrola. Při daňové kontrole postupoval

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 5 - 31Af 25/2010

přesně v souladu s ustanovením , o správě daní a poplatků

(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Protokolem o ústním jednání ze dne 22. 9.

2009, č. j. 26432/09/224960706448, byla daňová kontrola zahájena. Protokol

obsahoval veškeré náležitosti, které dle ustanovení § 12 zákona o správě daní a

poplatků má mít. V souladu s ustanovením § 15 zákona o správě daní a poplatků

proběhlo místní šetření v areálu žalobce (viz protokol o ústním jednání ze dne 12. 10.

2009, č. j. 27468/09/224960706448). Při místním šetření sám žalobce poskytl

žalovanému zaměření pozemních komunikací, které si nechal provést a současně

poskytl i výkaz dosavadního a nového stavu údajů v katastru nemovitostí. O

provedené daňové kontrole byla vyhotovena dne 16. 10. 2009 zpráva (č. j.

27823/09/224960706446) a s výsledky daňové kontroly byl žalobce dne 20. 10. 2009

seznámen (viz protokol o ústním jednání č. j. 27880/09/224960706448). Žalovaný

uzavřel, že trvá na názoru, že postupoval zcela v souladu se zákonem a má zato, že

nedošlo k vydání nezákonných rozhodnutí jak tvrdí žalobce.

V následné replice žalobce zejména zdůraznil, že správce daně i žalovaný

vyvodili zcela nepřípadné závěry z jednoho rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,

jehož předmětem nebyly daňové otázky. V žádném případě nelze dovodit jednoznačný

závazný právní názor, že zpevněné plochy nacházející se uvnitř provozních areálů

podléhají dani ze staveb. Předmět zdanění musí být vymezen přímo v zákoně, a to

s dostatečnou určitostí. Poukázal na skutečnost, že nelze připustit, aby k rozšiřování

předmětu zdanění docházelo změnou judikatury v nedaňové oblasti.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující ve věci relevantní skutečnosti.

Oznámením o zahájení daňové kontroly ze dne 8. 9. 2009, č. j.

25572/09/224960706448, správce daně oznámil žalobci zahájení kontroly na dani

z nemovitostí za roky 2007, 2008 a 2009. Do vlastních rukou žalobce bylo doručeno

dne 11. 9. 2009. Předmětná kontrola byla zahájena protokolem správce daně ze dne

22. 9. 2009, č. j. 26432/09/224960706448.

Z protokolu o ústním jednání ze dne 20. 10. 2009, č. j.

27880/09/224960706448, vyplývá, že žalobce byl seznámen s výsledky daňové

kontroly a byla s ním projednána zpráva o daňové kontrole daně z nemovitostí za

zdaňovací období 2007, 2008 a 2009.

Dodatečným platebním výměrem na daň z nemovitostí na rok 2007 ze dne 16.

10. 2009, č. j. 27824/09/224960706448, správce daně žalobci doměřil daň

z nemovitostí na rok 2007 v částce 14.933,- Kč a stanovil povinnost zaplatit penále ve

výši 2.986,- Kč.

Dodatečným platebním výměrem na daň z nemovitostí na rok 2008 ze dne 16.

10. 2009, č. j. 27825/09/224960706448, správce daně žalobci doměřil daň

z nemovitostí na rok 2008 v částce 16.019,- Kč a stanovil povinnost zaplatit penále ve

výši 3.203,- Kč.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 6 - 31Af 25/2010

Dodatečným platebním výměrem na daň z nemovitostí na rok 2009 ze dne 16.

10. 2009, č. j. 27827/09/224960706448, správce daně žalobci doměřil daň

z nemovitostí na rok 2008 v částce 17.205,- Kč a stanovil povinnost zaplatit penále ve

výši 3.441,- Kč.

S vydanými dodatečnými platebními výměry na daň z nemovitostí na rok 2007,

2008 a 2009 žalobce zásadně nesouhlasil. Jeho stěžejní odvolací námitka spočívala

v požadavku, aby vydaná nezákonná rozhodnutí byla nahrazena novými, kde budou

plochy komunikací a zpevněných ploch podrobeny pouze dani z pozemků typu G –

ostatní plocha, případně E – zastavěná plocha a nádvoří, obojí v sazbě 0,10 Kč za m2,

neboť se nejedná o stavby ve smyslu občanskoprávním, tj. věci vymezitelné vzhledem

k pozemku, na kterém stojí.

Rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010, č. j. 18617/09-1400-702758, žalovaný

odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně na daň

z nemovitostí na rok 2007 ze dne 16. 10. 2009, č. j. 27824/09/224960706448, zamítl.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména uvedl, že dle judikátu Nejvyššího správního

soudu ze dne 11. 9. 2009, č. j. – 59, může komunikace – a to všechny

kategorie dle ustanovení , o pozemních komunikacích

(dále jen“zákon o pozemních komunikacích“) – být samostatnou nemovitou věcí.

Z judikátu dovodil nutnost existence dvou kritérií pro posouzení toho, kdy a za jakých

podmínek bude pozemní komunikace samostatnou nemovitou věcí. První kritérium –

posuzovaná komunikace musí být „vymezitelným kusem vnějšího světa“, tzn. že je

možné určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba, posuzované vrstvy

komunikace nesmějí být pouhou součástí jiné věci. Druhé kritérium – posuzovaná

komunikace musí být spojena se zemí pevným základem. Žalovaný dospěl k závěru,

že v daném případě jsou obě kritéria splněna kumulativně, proto se jedná o stavby

odlišné od pozemku pod nimi. Navíc stavby sporných komunikací byly zkolaudovány

společně s ostatními stavbami provozního areálu, a to stavebním úřadem obecným

příslušným pro povolování staveb neveřejných účelových komunikací.

Rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010, č. j. 18618/09-1400-702758, žalovaný

odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně na daň

z nemovitostí na rok 2008 ze dne 16. 10. 2009, č. j. 27825/09/224960706448, zamítl.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména uvedl, že dle judikátu Nejvyššího správního

soudu ze dne 11. 9. 2009, č. j. – 59, může komunikace – a to všechny

kategorie dle ustanovení , o pozemních komunikacích

(dále jen“zákon o pozemních komunikacích“) – být samostatnou nemovitou věcí.

Z judikátu dovodil nutnost existence dvou kritérií pro posouzení toho, kdy a za jakých

podmínek bude pozemní komunikace samostatnou nemovitou věcí. První kritérium –

posuzovaná komunikace musí být „vymezitelným kusem vnějšího světa“, tzn. že je

možné určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba, posuzované vrstvy

komunikace nesmějí být pouhou součástí jiné věci. Druhé kritérium – posuzovaná

komunikace musí být spojena se zemí pevným základem. Žalovaný dospěl k závěru,

že v daném případě jsou obě kritéria splněna kumulativně, proto se jedná o stavby

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 7 - 31Af 25/2010

odlišné od pozemku pod nimi. Navíc stavby sporných komunikací byly zkolaudovány

společně s ostatními stavbami provozního areálu, a to stavebním úřadem obecným

příslušným pro povolování staveb neveřejných účelových komunikací.

Rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010, č. j. 18619/09-1400-702758, žalovaný

odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně na daň

z nemovitostí na rok 2009 ze dne 16. 10. 2009, č. j. 27827/09/224960706448, zamítl.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména uvedl, že dle judikátu Nejvyššího správního

soudu ze dne 11. 9. 2009, č. j. – 59, může komunikace – a to všechny

kategorie dle ustanovení , o pozemních komunikacích

(dále jen“zákon o pozemních komunikacích“) – být samostatnou nemovitou věcí.

Z judikátu dovodil nutnost existence dvou kritérií pro posouzení toho, kdy a za jakých

podmínek bude pozemní komunikace samostatnou nemovitou věcí. První kritérium –

posuzovaná komunikace musí být „vymezitelným kusem vnějšího světa“, tzn. že je

možné určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba, posuzované vrstvy

komunikace nesmějí být pouhou součástí jiné věci. Druhé kritérium – posuzovaná

komunikace musí být spojena se zemí pevným základem. Žalovaný dospěl k závěru,

že v daném případě jsou obě kritéria splněna kumulativně, proto se jedná o stavby

odlišné od pozemku pod nimi. Navíc stavby sporných komunikací byly zkolaudovány

společně s ostatními stavbami provozního areálu, a to stavebním úřadem obecným

příslušným pro povolování staveb neveřejných účelových komunikací.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č.

, – dále jen „“), osobou k tomu

oprávněnou ( ), jde o žalobu přípustnou (zejména , a

).

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které

žalobce uplatnil v žalobě ( ). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze

skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75

odst. 1 ). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování

vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Pro posouzení věci je prioritní vypořádat stěžejní žalobní námitku, a to zda

zpevněné plochy pozemků jsou z pohledu zákona o dani z nemovitostí samostatnou

stavbou podléhající dani ze staveb či nikoli.

Z bohaté soudní judikatury k pojmu stavba ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1

zákona o dani z nemovitostí soud zejména připomíná nález Ústavního soudu ze dne 6.

2. 2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu

pod pořadovým číslem 24/2007, dostupný in: http://nalus.usoud.cz, podle jehož právní

věty pojmem stavba ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí se

rozumí stavba jako nemovitá věc ve smyslu . Z odůvodnění

tohoto rozhodnutí si soud dovoluje citovat body 21., 22., 23., 25., 26., 27. a 30.:

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 8 - 31Af 25/2010

„21. Stavební zákon ani neobsahují legální definici pojmu

stavba, přesto jej oba zákony užívají v odlišném významu. Stavební zákon považuje v

určitých případech za stavbu stavební činnost. Jen v tomto významu lze rozumět jeho §

54, když hovoří o provádění staveb, nebo § 75 odst. 1 stavebního zákona, který užívá

pojem zahájení stavby. Pro stavební činnost ve smyslu tohoto zákona je pak

charakteristické, že vyžaduje zvláštní odborné znalosti a dovednosti a že buď jí samou

nebo jejím výsledkem mohou být dotčeny veřejné zájmy (např. bezpečnost, funkční

využití území, životní prostředí). Právě toto dotčení veřejných zájmů legitimizuje

veřejnoprávní úpravu stavebního práva. Stavební zákon dále užívá pojem stavba ve

smyslu výsledku stavební činnosti; tak je tomu např. v jeho části druhé oddíle 8, který

upravuje údržbu staveb a jejich odstraňování. Konečně stavební zákon užívá pojem

stavby i ve smyslu občanskoprávním, když např. pojednává o vyvlastnění staveb (část

čtvrtá), neboť vyvlastnit lze jen stavbu, která může být předmětem vlastnického práva,

tzn. je stavbou ve smyslu občanskoprávním.

22. Podle konstantní judikatury obecných soudů je občanskoprávní pojem

stavby třeba interpretovat nezávisle na předpisech veřejného stavebního práva. Pro

účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky (tedy nikoli jako

činnost), jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který

je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srv. Spáčil, Jiří: Cesty a

pozemní komunikace v praxi civilních soudů, Právní fórum, 2006, č. 7, str. 225, 226).

Kromě toho, že občanskoprávní pojem stavby předpokládá výsledek nějaké stavební

činnosti, u které se však nevyžaduje dotčení veřejných zájmů, musí být tento výsledek

způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, resp. věcí v právním smyslu.

užívá pojem stavba v souvislosti s vymezením věcí nemovitých

(nemovitostí) v § 119. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou nemovitostmi pozemky

a stavby spojené se zemí pevným základem. Občanskoprávní pojem stavby tedy musí

být interpretován tak, že je podpojmem pojmu věci. Tento právní pojem vychází z

přirozeného pojmu věci, který zahrnuje hmotné předměty oddělené od okolního světa.

Přirozený pojem věci je právem dále modifikován tak, že výsledkem je pojem věci v

právním smyslu, který určuje jeden z předmětů občanskoprávních vztahů (§ 118

). Modifikaci přirozeného pojmu věci obsahuje např. odst.

2 , podle kterého stavba není součástí pozemku. Ačkoli tedy

nemovitá stavba není věcí v přirozeném smyslu, je věcí ve smyslu právním, a tudíž i

předmětem občanskoprávních vztahů. Stavba jako nemovitost tedy musí splňovat znaky

přirozeného pojmu věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na kterém

je postavena. V prvé řadě se musí jednat o vymezitelný kus vnějšího světa. Z tohoto

důvodu se o stavbu jako nemovitost nemůže jednat v případě výsledku stavebních

prací, který není vymezitelný vzhledem k pozemku, na kterém stojí (např. nejde o

nemovitou stavbu v případě hráze rybníka, pokud nelze určit, kde končí pozemek a

začíná samotná hráz; srv. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp.zn. 22 Cdo

1221/2001).

23. užívá pojem „stavba“ ve významu

občanskoprávním. Pro tento význam hovoří jednak systematika zákona o dani z

nemovitostí. Podle jeho § 1 upravuje tento zákon daň z nemovitosti, kterou tvoří daň z

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 9 - 31Af 25/2010

pozemků a daň ze staveb. Pojem stavby je zde jednoznačně spjat s pojmem

nemovitosti, tedy věci nemovité. Které věci jsou věci nemovité vymezuje, jak shora

uvedeno, . Toto rozdělení daně z pozemku také odpovídá rozdělení

nemovitostí podle .

25. Ačkoli daňové předpisy zcela jistě náleží k právu veřejnému, nelze mít za to,

že mezi právem veřejným a soukromým je nepřekonatelná mez a že předpisy práva

veřejného jsou aplikovatelné zcela bez ohledu na právo soukromé. Právo soukromé a

právo veřejné jsou dvě pouze relativně oddělené části jednotného právního řádu.

Relativnost jejich oddělení spočívá v tom, že primárně směřují k ochraně odlišných

zájmů. Veřejné právo směřuje primárně k ochraně zájmů veřejných a soukromé právo

primárně k ochraně zájmu jednotlivců. To však neznamená, že právo soukromé

nemůže odkazovat či navazovat na některé pojmy práva veřejného nebo tyto pojmy

recipovat a vice versa. Odkazuje-li proto veřejné právo na pojem práva soukromého,

je povinností příslušného orgánu, který je činný na poli práva veřejného, interpretovat

a aplikovat i tyto soukromoprávní pojmy.

26. Podle § 7 odst. 1 zákona o dani z nemovitosti jsou předmětem daně ze

staveb stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí

nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle dříve vydaných

obecně závazných právních předpisů dokončené. Předpokladem, aby stavba byla

předmětem daně podle tohoto zákona tedy je nejen to, že je nemovitou stavbou, nýbrž

musí být splněny i další zde uvedené předpoklady, tj. zejména skutečnost, že podléhá

kolaudaci. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Sama skutečnost, že bylo

na stavbu vydáno kolaudační rozhodnutí, proto není dostačující k závěru, že se jedná o

stavbu, která je předmětem daně ze staveb. Vždy je zapotřebí též zkoumat, zda se jedná

o nemovitou stavbu ve smyslu občanskoprávním. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní

soud již v usnesení ze dne 3. 6. 2003, sp.zn. , které ostatně v jiné

souvislosti cituje ve svém rozsudku i Nejvyšší správní soud. Nesplňuje-li výsledek

stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je jedinou nemovitostí,

která by mohla být předmětem daně z nemovitosti, právě jen pozemek, na kterém byla

daná stavební činnost uskutečňována.

27. Zda se v konkrétním případě jedná či nejedná o stavbu, která je předmětem

daně ze staveb, musí posoudit primárně správce daně, který o dani rozhoduje.

Stavební úřad v rámci kolaudačního řízení pouze posuzuje, zda předmětná stavba

odpovídá pojmu stavba podle stavebního zákona, nikoli však zda jde i stavbu

nemovitou ve smyslu . Proto nelze souhlasit s názorem

Nejvyššího správního soudu, že správci daně nezbývá, než se opřít o odborné

posouzení stavebního úřadu. Jde o posouzení správce daně, které je následně

přezkoumatelné i ve správním soudnictví. S Nejvyšším správním soudem nelze proto

souhlasit též v tom, že stavební úřad v kolaudačním rozhodnutí stavbu zkolaudoval

jako stavbu nemovitou. Právní povaha stavby jako věci či dokonce jako věci nemovité

není vůbec předmětem kolaudačního řízení. Podle § 81 odst. 1 stavebního zákona

zkoumá stavební úřad v kolaudačním řízení zejména, zda byla stavba provedena podle

dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 10 - 31Af 25/2010

podmínky stavebního povolení. Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její

užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví

osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických zařízení. Jelikož stavební

úřad v kolaudačním řízení neposuzuje, zda předmětná stavba je i stavbou z hlediska

občanskoprávního, není důvod vytýkat stěžovateli, že proti takovému označení v

kolaudačním rozhodnutí nic nenamítal, jak to učinil Nejvyšší správní soud.

30. Lze shrnout, že předpokládá-li zákon o dani z nemovitosti pro vyměření

daně ze staveb existenci stavby ve smyslu občanskoprávním, musí správní soud při

přezkumu rozhodnutí daňového úřadu k žalobnímu bodu žalobce posoudit, zda daná

nemovitost takovou stavbou je či nikoli. Neučiní-li tak, stává se předmětem daně

odlišný objekt, než který za předmět daně pokládá zákon o dani z nemovitosti. Potom

však daň není v rozporu s y uložena na základě zákona. Pokud však

Nejvyšší správní soud vychází z toho názoru, že předpokladem vyměření daně ze

staveb je jen to, že stavba byla zkolaudována a jedná se o stavbu promítající se svým

půdorysem nadzemní části stavby v m2 na pozemek, aniž by bylo třeba zvláště

zkoumat, zda se jedná o nemovitou věc z hlediska práva občanského, vzal za předmět

daně odlišný objekt, než který za předmět daně ze stavby považuje zákon o dani z

nemovitosti. Tím bylo porušeno ústavní právo stěžovatele, zakotvené v čl. 11 odst. 5

, podle kterého mohou být daně a poplatky ukládány jen na základě zákona.

Výklad pojmu stavba, který zvolil v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyšší

správní soud a v návaznosti na něm i krajský soud proto nelze považovat ústavně

konformní.“

Ve věci je tedy podstatné, že užívá pojem „stavba“

ve významu občanskoprávním.

Podle ustanovení nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

Podle ustanovení součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Podle ustanovení stavba není součást pozemku.

Pro zodpovězení otázky zda v daném případě je předmětná zpevněná plocha

pozemků samostatnou stavbou či nikoli je třeba se zabývat způsobem provedení

zpevněné plochy na pozemku p. č. 566/36 v k. ú. Horní Studenec o výměře 2.170 m2.

Z protokolu o místním šetření ze dne 12. 10. 2009, č. j. 27468/09/224960706448,

vyplývá, že správce daně zjistil ke zpevněným plochám tyto skutečnosti:

„vybagrováno, hrubý (MAKADAM), jemný, válcování (zhutnění), položen živičný

povrch. Dle skutečnosti není zpevněná plocha se živičným povrchem v prostoru

parkoviště, při vjezdu do firmy po levé straně. Parcela č. 566/9 celková výměra 4.467

m2, z toho komunikace činí 2.702 m2 (p. č. 566/36), 19 x 28 = 532 m2 (parkoviště –

není zpevněno, 2.702 m2 – 532 m2 = 2.170 m2. K tomuto protokolu je přiložena

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 11 - 31Af 25/2010

fotokopie geometrického plánu č. 248-1282/2007 ze dne 19. 9. 2007 a

fotodokumentace, z nichž lze fakticky prostorově vymezit sporné zpevněné plochy. Ze

způsobu provedení však nevyplývá, že se jedná o samostatnou věc v občanskoprávním

smyslu, neboť živičný povrch je podle bohaté soudní judikatury posuzován jako

součást pozemku, nikoli jako samostatná stavba. V této souvislosti lze připomenout

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , in:

www.nsoud.cz, podle něhož zpevněné živičné vrstvy, tvořící místní komunikaci

v areálu parku, nejsou stavbou jako samostatnou věcí. Dále rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. , in: www.nsoud.cz, v němž

dovodil, že tenisový dvorec, představovaný navrstvením jednotlivých přírodních

stavebních materiálů, vytvořený zpracováním a ztvárněním pozemku, není stavbou ve

smyslu ustanovení a , ale součást

pozemku jeho upraveným povrchem, který určuje, o jaký druh pozemku se jedná. Dále

pak lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo

2918/2000, in: www.nsoud.cz, podle něhož terasa vytvořená venkovní úpravou a

zpevněním povrchu pozemku je součást pozemku nikoli samostatnou stavbou. Rovněž

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. , in:

www.nsoud.cz, podle něhož samotná skutečnost, že pozemek byl upraven na

zpevněnou plochu způsobem, pro který stavební předpisy vyžadují stavební povolení,

nečiní z této plochy samostatný předmět občanskoprávních vztahů; jde o součást

pozemku. Vzhledem k tomu, že žalovaný z hlediska daňového označil předmětné

zpevněné plochy jako neveřejné účelové komunikace, dovoluje si soud ještě

připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo

691/2005, in: www.nsoud.cz, v němž účelové komunikace výslovně vyloučil jako

samostatnou věc v občanskoprávním smyslu a z tohoto rozsudku soud pro podporu své

argumentace cituje: „Nelze vyloučit, že místní komunikace může být stavbou, a tedy

samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být

totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena. Této možnosti nasvědčuje i § 17

odst. 3 , o pozemních komunikacích, dle nějž, jestliže byla

zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku

této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s

vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka

stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě,

a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za

vyvlastnění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví pozemků pod

komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace,

a tudíž je na tyto pozemní komunikace, tj. dálnice, silnice a místní komunikace, třeba v

zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů.“

Vycházel-li tedy žalovaný v přezkoumávaném případě, z rozsudku Nejvyššího

správního soudu ze dne 11. 9. 2009, č. j. – 59, který se zabýval

problematikou pozemních komunikací a řešil vlastnictví účelové komunikace, za

situace, kdy stavba na pozemku jiného subjektu než stavebníka proběhla plně v režimu

stavebního řízení, včetně stavebního povolení a následné kolaudace, je evidentní, že

skutkové okolnosti, přezkoumávané věci jsou odlišné. Předmětem přezkumu

v projednávané věci je problematika daňová, a to zodpovězení otázky, zda zpevněné

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 12 - 31Af 25/2010

plochy pozemků nacházející se ve vnitropodnikovém areálu žalobce jsou či nejsou

předmětem daně ze staveb.

Sporné zpevněné plochy v napadených rozhodnutích žalovaný označil jako

neveřejné účelové komunikace a dovodil, že byly zkolaudovány s ostatními stavbami

provozního areálu žalobce. Se závěrem žalovaného o kolaudaci stavby zpevněných

ploch pozemků se soud neztotožňuje, a to s ohledem na obsah daňového spisu

předloženého žalovaným. Především z rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu

Ždírec nad Doubravou ze dne 13. 12. 2006, č. j. 2273/06-310/2006/S-P, vyplývá, že

tímto rozhodnutím bylo povoleno užívání stavby „Provozní areál firmy ENVITERM

a.s. – výroba pelet z dřevního odpadu“ na pozemku parc. č. st. 203 v katastrálním

území Horní Studenec, provoznímu areálu bylo přiděleno číslo popisné 573, využití

stavby – stavba pro výrobu a skladování). Z uvedeného je tedy zřejmé, že tímto

rozhodnutím byla kolaudována stavba provozního areálu, v žádném případě z něj nelze

dovodit kolaudaci samostatné stavby zpevněné plochy pozemků nacházející se na

pozemku p. č. 566/36 v katastrálním území Horní Studenec. Na stavbu zpevněné

plochy pozemků nebylo vydáno stavebním úřadem ani územní rozhodnutí a ani

stavební povolení. Problematika zpevněných ploch byla řešena jen jako jedna

z podmínek pro provedení stavby ve stavebním povolení vydaným stavebním úřadem

Městského úřadu Ždírec nad Doubravou ze dne 13. 12. 2006, č. j. S/109/00-Š, na

stavbu „Provozního areálu firmy ENVITERM a.s. – výroba pelet z dřevního odpadu“,

a to v bodě 6., v němž bylo stanoveno: „Povrch vnitroareálových komunikací bude

živičný, pěší komunikace z betonové zámkové dlažby. Ostatní plochy budou

zatravněny. Vjezd do areálu bude oplocen pomocí ocelových sloupků a pletiva FeZn.“

S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci, vzhledem k daňové podstatě sporu

a zejména logice věci, soud uzavírá, že sporné zpevněné plochy lze fakticky vymezit

v prostoru (viz geometrický plán a fotodokumentace), nejedná se o stavbu –

samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, jde toliko o zpevnění povrchu pozemku

vrstvením – v daném případě jde o živičný povrch, nedošlo ke kolaudaci zpevněných

ploch jako individuálně určené stavby. Není tedy reálné, aby žalobce převedl na jiný

subjekt vlastnictví ke sporným zpevněným plochám bez současného převodu

pozemku, na němž se tyto nacházejí, nejde tedy o samostatnou věc ve smyslu

občanskoprávním. Je tedy zřejmé, že se jedná o součást pozemku a pokud by případně

v budoucnu došlo ke znehodnocení předmětných zpevněných ploch, bude žalobce tyto

plochy uvnitř podnikového areálu užívat stejně, jen na nižší úrovni a v nižší kvalitě.

Sporné zpevněné plochy tudíž nemohou podléhat dani ze staveb, jsou předmětem daně

z pozemků. Soud se zcela ztotožňuje s argumentací žalobce, že předmět zdanění musí

být vymezen přímo v zákoně, a to s dostatečnou určitostí a nelze připustit, aby

k rozšiřování předmětu zdanění vyplývající z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o dani

z nemovitostí docházelo změnou judikatury v nedaňové oblasti.

S přihlédnutím ke způsobu vypořádání prioritní žalobní námitky soud jako

nepřípadnou vyhodnotil námitku žalobce, že daň z nemovitostí pro rok 2007 byla

žalobci doměřena v rozporu s ustanovením § 13b zákona o dani z nemovitostí, neboť i

v tomto zdaňovacím období bylo sporné plochy předmětem daně z pozemků.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 13 - 31Af 25/2010

Soud se rovněž neztotožňuje s námitkou žalobce týkající se nezákonnosti

předmětné daňové kontroly. Především v oznámením správce daně o zahájení daňové

kontroly ze dne 8. 9. 2009, č. j. 25572/09/224960706448, je zcela zřejmě uvedeno, že

předmětem daňové kontroly je daň z nemovitostí za roky 2007, 2008 a 2009. Toto

oznámení bylo dle vrácené doručenky do vlastních rukou žalobce bylo doručeno dne

11. 9. 2009. Protokol správce daně ze dne 22. 9. 2009, č. j. 26432/09/224960706448,

o zahájení daňové kontroly výslovně uvádí, že daňová kontrola se týká daně

z nemovitostí za zdaňovací období 2007, 2008 a 2009. Předmětná kontrola byla

zahájena protokolem správce daně ze dne 22. 9. 2009, č. j. 26432/09/224960706448.

Vlastní kontrolní zjištění pak vyplývají ze zprávy správce daně o kontrole daně

z nemovitostí ze dne 16. 10. 2009, č. j. 27823/09/224960706448, s níž byl žalobce

seznámen dne 20. 10. 2009.

Základním procesním předpisem, který upravoval až do 31. 12. 2010 řízení ve

věcech daní a poplatků, byl , o správě daní a poplatků (dále jen

„zákon o správě daní a poplatků“). Institut daňové kontroly v něm byl upraven

ustanovením § 16 tohoto zákona a složil k tomu, aby správce daně mohl zjistit a

prověřit daňový základ daňového subjektu. Cíl daňové kontroly lze tedy

charakterizovat jako zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiné skutečnosti

rozhodné pro správné stanovení daně. Úkolem správce daně bylo zkontrolovat to, zda

stanovený daňový základ, tedy v daném případě základ daně přiznaný žalobcem

v daňovém přiznání, byl vykázán v souladu s hmotněprávními předpisy upravující

příslušnou daňovou povinnost. Bylo přitom na úvaze správce daně, jakým směrem

daňovou kontrolu zaměří a v jakém rozsahu. Pokud správce daně vymezil, že

předmětem daňové kontroly je daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 2007,

2008 a 2009, byl povinen pohybovat se v mezích, které určil. V daném případě je

z obsahu daňového spisu zjevné, že správcem daně vymezený předmět daňové

kontroly překročen nebyl. Dále je třeba zdůraznit, že daňová kontrola je v podstatě

řízením důkazním, které bylo regulované ustanovením § 31 zákona o správě daní a

poplatků, se specifičnostmi stanovenými v ustanovení § 16 odst. 2 zákona o správě

daní a poplatků, pokud jde o povinnosti kontrolovaného subjektu, a v ustanovení § 16

odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, pokud jde o práva kontrolovaného subjektu.

Podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků měl daňový

subjekt, u něhož byla prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce

daně právo vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledkům uvedeným ve

zprávě, ke způsobu jejich zjištění. Z obsahu daňového spisu předloženého žalovaným

vyplývá, že žalobce tohoto svého práva využil a nesouhlas s kontrolními závěry

správce sdělil v písemném vyjádření ze dne 26. 10. 2009.

Z bohaté a ustálené soudní judikatury lze k problematice institutu daňové

kontroly připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5

Afs 16/2004 – 60, in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Daňová kontrola není

samostatným řízením, ale dílčím procesním postupem v jeho rámci, který je před

správcem daně zahájen zpravidla sepsáním protokolu o zahájení daňové kontroly a

projednáním o výsledku a podepsáním zprávy o daňové kontrole před správcem daně

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 14 - 31Af 25/2010

také ukončen. Jde tedy o procesní postup sloužící k prověření správnosti daňové

povinnosti v daném případě uvedené v předložených daňových přiznáních. V jeho

rámci daňový subjekt prokazuje svá tvrzení. V zásadě tedy je kontrola založena na

dokazování.“

Dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, č. j. 5 Afs

170/2006 – 164, in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Jak je z uvedeného zřejmé, právě

institut daňové kontroly, který slouží k tomu, aby mohl správce daně zjistit a prověřit

daňový základ (v daném případě ověřit správnost daňové povinnosti přiznané

daňovým subjektem); následující odstavce tohoto ustanovení vybavují jak správce

daně, tak i osoby, u nichž je daňová kontrola prováděna, širokým okruhem zvláštních

práv a povinností. Tak například podle § 16 odstavce 4 citovaného zákona může

daňový subjekt podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně, vyjádřit se

před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho

zjištění, případně navrhnout jeho doplnění apod. O výsledku zjištění pak sepíše

správce daně zprávu o daňové kontrole, kterou je povinen s daňovým subjektem

projednat. Znamená to, že zpráva z daňové kontroly tak musí obsahovat výsledek

zjištění, tedy správní úvahu správce daně, na základě níž dospěl k důvodům pro

případné doměření daně a rovněž ke zvolenému způsobu stanovení základu daně a

daně. Tato skutečnost je právně významná obzvláště proto, že dodatečný platební

výměr neobsahuje odůvodnění, a daňový subjekt musí mít zachovánu reálnou možnost

seznat důvody, jež vedly správce daně k jejímu doměření pro případ jeho obrany v

odvolacím řízení.“

K posuzované žalobní námitce lze tedy uzavřít, že důvod zahájení daňové

kontroly a její rozsah jednoznačně vyplývá z protokolu o ústním jednání ze dne 22. 9.

2009, č. j. 26432/09/224960706448. Jejím legitimním cílem pak byl veřejný zájem

státu na řádném stanovení a výběru daní vyplývající z ustanovení § 2 odst. 2 zákona o

správě daní a poplatků. Zákonodárce byl při zakotvení daňových kontrol v právním

řádu České republiky veden úmyslem omezit daňové úniky. Daňová kontrola je jako

taková jednoznačně způsobilá k tomu, aby k dosažení tohoto cíle napomáhala, protože

slouží k ověření splnění daňové povinnosti daňových subjektů. Požadavek, aby

správce daně disponoval při zahájení daňové kontroly konkrétním podezřením či

pochybnostmi o řádném splnění daňové povinnosti nemá opodstatnění a je v rozporu

s pojmovým chápáním kontroly ve správním právu jako takové. Navíc by znamenal

negaci institutu daňové kontroly v daňovém řízení. Soud proto uzavírá, že při plném

respektu k dlouhodobé judikatuře Ústavního soudu, včetně žalobcem zmiňovanému

nálezu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. , tento není ve věci přiléhavý, neboť

s ohledem na výše uvedenou argumentaci daňová kontrola ve věci žalobce nebyla

zahájena nezákonně a správce daně bezprostředně po jejím zahájení činil úkony k

ověření správného základu daně přiznané žalobcem v daňovém přiznání.

Jen pro úplnost k nepřiléhavosti žalobcem zmiňovanému nálezu ze dne 18. 11.

2008, sp. zn. , soud připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze

dne 22. 12. 2009, č. j. – 90, in: www.nssoud.cz, podle něhož:

„…Nejvyšší soud plně respektuje precedenční povahu judikatury Ústavního soudu.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 15 - 31Af 25/2010

Toto respektování nicméně nelze zaměňovat s mechanickým přebíráním jeho právních

názorů. I zdejší soud tedy plně respektuje a sdílí cíl, který sledoval Ústavní soud

v nálezu sp. zn. : ochrana před svévolí správce daně a minimalizace jeho

zásahů do autonomní sféry daňového subjektu.“

Jako nepřípadnou je nutno vyhodnotit závěrečnou námitku žalobce, spočívající

v tom, že žalobci byla doměřena daň ze zpevněné plochy nacházející se na pozemku p.

č. 566/36 v k. ú. Horní Studenec, který není zapsán v katastru nemovitostí. Z protokolu

o místním šetření ze dne 12. 10. 2009, č. j. 27468/09/224960706448, vyplývá, že

žalobce poskytl správci daně geometrický plán ze dne 19. 9. 2007, č. 248-1282/2007

obsahující výkaz dosavadního a nového stavu údajů katastru nemovitostí a s výpočtem

výměry zpevněných ploch výslovně souhlasil.

Za tohoto stavu věci soudu nezbylo, než nezákonná rozhodnutí žalovaného pro

vady řízení bez jednání zrušit podle ustanovení proto, že

skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí je v rozporu

s daňovým spisem. V dalším řízení je pak žalovaný v souladu s ustanovením § 78 odst.

5 vázán právním názorem soudu vyjádřeným v tomto zrušujícím rozsudku a

přehodnotí právní kvalifikaci skutkových zjištění.

K namítané nezákonnosti napadených rozhodnutí si soud ještě dovoluje

připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7.

2005, č. j. - 96, in: www.nssoud.cz, který vymezil institut nezákonnosti

takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo jiným právním

předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat, že

rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou

aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří § 76

odst. 1 ), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou mít charakter

nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle nebo vad řízení

předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí ( a c) ); tyto

vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud jde o tzv.

vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost

napadeného rozhodnutí.“

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn

ustanovením věta prvá , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak,

má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před

soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady

ve věci úspěšného žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,-

Kč, z odměny za právní zastoupení advokátem, a to podle sazby vyplývající

z , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za

poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní

služby, a to za tyto úkony právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 4. 2.

2010, 2. písemné podání soudu ze dne 12. 3. 2010, 3. písemné podání soudu ze dne 17.

6. 2010 - ve výši ½ v souladu s ustanovením § 11 odst. 2,3 AT (k tomuto srov.

rozsudek VS v Praze ze dne 30.1.1998, sp. zn. , SJS 531/1999), ze 3 náhrad

hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1,3 AT a dále z

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 16 - 31Af 25/2010

20% DPH ve výši 1.230,- Kč v souladu s ustanovením Celkem se

jedná o částku ve výši 9.380,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit přímo k rukám

právního zástupce žalobce JUDr. Milana Jelínka, advokáta, AK Hartman, Jelínek,

Fráňa a partneři, se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15. Ke splnění této povinnosti

pak soud stanovil lhůtu 30-ti dnů od právní moci rozsudku, neboť tuto považuje za

přiměřenou.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou

týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103

odst. 1

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje

o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání

musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o

tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen

advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo

člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon

advokacie.

Krajský soud v Brně dne 27. července 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu