Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 75/2011 - 47

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. J. Ř., zastoupeného JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 39, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2010, č.j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, č. j. – 31,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 6. 2010, č.j. X. Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:

Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 20. 4. 2010, č.j. X, přiznala stěžovateli starobní důchod ve výši 19 153 Kč podle , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V odůvodnění uvedla, že výše důchodu se skládá ze základní a procentní výměry. Základní výměra činila 2170 Kč měsíčně. Výpočtový základ pro určení procentní výměry důchodu podle byl stanoven částkou 24 611 Kč, jeho výše odpovídala osobnímu vyměřovacímu základu za roky 1986–2009 ve výši 118 608 Kč. Procentní výměra pak činila ke dni vzniku nároku na důchod za 45 roků pojištění 67,50 % z výpočtového základu, tj. 16 613 Kč. Zvýšená procentní výměra za 118 dnů pojištění získaných po vzniku nároku na důchod o 1,5 % výpočtového základu činila 370 Kč měsíčně. Výše procentní výměry celkem činila 16 983 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, v nichž uvedl, že v důsledku uplatnění redukcí osobního vyměřovacího základu podle věty druhé došlo k tomu, že vyměřovací základy pro výpočet důchodu byly zredukovány natolik, že výše jeho důchodu je v hrubém nepoměru jednak s výší jeho výdělků, ale také s výší jeho sociálního pojištění, které společně se svým zaměstnavatelem odvedl do systému. Stěžovatel upozornil na to, že na rozdíl od osob samostatně výdělečně činných nebyl pro odvody na sociální pojištění zaměstnanců od 1. 1. 1993 do 31. 1. 2006 stanoven žádný strop pro horní hranici vyměřovacího základu na odvod pojistného. Namítl, že je v rozporu s d.

Žalovaná námitky zamítla a prvoinstanční rozhodnutí svým rozhodnutím ze dne 15. 6. 2010 potvrdila. Ohledně uplatnění redukcí osobního vyměřovacího základu podle žalovaná uvedla, že Ústavní soud sice svým nálezem ze dne 23. 3. 2010 toto ustanovení zrušil z důvodu časové náročnosti přípravy a schválení právního předpisu, který by měl na tuto skutečnost reagovat, a odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do 30. 9. 2011 s tím, že zrušované ustanovení zůstává do stanovené doby aplikovatelné. ČSSZ tak stanovila starobní důchod stěžovatele v souladu s platnou právní úpravou.

Městský soud v Praze předně konstatoval, že předmětem daného řízení je přezkum rozhodnutí žalované, jímž byla stěžovateli přiznána dávka důchodového pojištění. Soud se proto nemůže zabývat námitkou stěžovatele ohledně odvodů pojistného do systému sociálního zabezpečení. Městský soud v Praze dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. , ze dne 23. 3. 2010, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že konstrukce uvedená v , zakotvující dvě redukční hranice ve stávajících výších za existence systému odvodů do důchodového pojištění bez efektivního „zastropování“ vytváří výrazné disproporce mezi výší příspěvku do pojistného systému, výší příjmů a výší přiznané důchodové dávky u části pojištěnců, čímž porušuje ustanovení a y. Ústavní soud také vytknul stávajícímu důchodovému systému konstrukční složitost, což považuje za netransparentní a pro adresáty za zcela nesrozumitelné. Ve světle judikatury, na kterou Ústavní soud ve svém nálezu odkázal (např. sp. zn. , , ), a v souladu s přístupy zahraničních ústavních soudů v oblasti sociálních práv, ponechal vlastní konstrukci důchodového systému plně na zákonodárci a dodal, že právě jemu svědčí široký prostor k realizaci sociálních práv zakotvených v ě, přičemž úkolem Ústavního soudu má být pouze vymezení negativních, nepřekročitelných hranic, tj. nemůže určovat, či předjímat, žádné kvantifikované veličiny. Ústavní soud také doplnil, že jeho úkolem není posuzovat správnost (vhodnost) konstrukce dávek důchodového pojištění, je však jeho povinností posuzovat, zda se právní úpravě zvolené zákonodárcem daří dostát kautelám zakotveným v ě. Ústavnímu soudu nepřísluší ani hodnotit zvolený model důchodového systému z hlediska ekonomického či politického, zdůraznil však, že při existenci celé škály důchodových systémů a způsobu konstrukce důchodových dávek je nutno zvolit takovou variantu, do níž budou promítnuty všechny principy sociální politiky, jakož i systému důchodového zabezpečení, která bude důsledně respektovat ústavní principy a naplňovat ustanovení , a y a současně ve smyslu ustanovení y šetřit podstatu těchto základních práv. Ústavní soud svým nálezem zrušil ustanovení , nicméně s ohledem na složitost celé problematiky a na připravovanou reformu důchodového systému, odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do 30. 9. 2011 s tím, že zrušované ustanovení zůstává do stanovené doby aplikovatelné.

Městský soud v Praze shrnul, že Ústavní soud sice ustanovení upravující redukční hranice zrušil, nicméně konstrukci důchodového systému ponechal zákonodárci. Podle soud při přezkoumání vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ustanovení bylo v době vydání napadeného rozhodnutí a dodnes je účinné, žalovaná je aplikovala v souladu s právním předpisem. Stěžovatel v projednávané věci navrhl, aby soud přerušil řízení a předložil věc k Ústavnímu soudu za účelem vyřešení otázky, zda byl jeho důchod vyměřen v souladu s ústavními principy. Městský soud v Praze k návrhu uvedl, že povinnost předložit věc Ústavnímu soudu podle y se týká případu, kdy soud dospěl k závěru, že zákon je v rozporu s ústavním pořádkem. Ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010 zrušeno. Městský soud v Praze má za to, že za této situace nejsou splněny podmínky pro předložení věci, neboť Ústavní soud již jednou o neústavnosti rozhodoval. Na základě uvedeného Městský soud v Praze zamítl žalobu jako nedůvodnou ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů podle , b) a d) Uvedl, že rozsudek je nezákonný, neboť je v rozporu s u, d a mezinárodními úmluvami o lidských právech, ke kterým Česká republika přistoupila. Je rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. . Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se z velké části opomněl vypořádat s argumenty stěžovatele. Stěžovatel považuje rozsudek dále za nesrozumitelný, neboť soud v podstatě stěžovateli přisvědčil v tom směru, že způsob výpočtu jeho starobního důchodu je zřejmě neústavní, ale poté jeho žalobu zejména s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. . (a počátek účinnosti nálezu) zamítl. Městský soud v Praze se zcela opomněl zabývat otázkou zákonnosti a potažmo ústavnosti způsobu, jakým byl starobní důchod stěžovateli vyměřen. Tuto otázku v podstatě vůbec neřešil, ostatně jako obecný soud ani řešit nemohl.

Stěžovatel tvrdí, že trojí užití redukčních hranic podle je v jeho případě v rozporu s y. Je totiž pro něj jako pro osobu vysokopříjmového zaměstnance silně znevýhodňující ve srovnání s nízko a středně příjmovými kategoriemi zaměstnanců a ve svém důsledku diskriminující. Jde přitom o diskriminaci, která není ničím ospravedlnitelná. Stěžovatel po dobu jeho aktivního produktivního života odváděl spolu s jeho zaměstnavatelem odvody na sociální pojištění podle bez jakéhokoli omezení horní hranicí - to až do 31. 12. 2007, kdy vstoupila v účinnost novela citovaného zákona provedená , o stabilizaci veřejných rozpočtů, která s účinností od 1. 1. 2008 stropy pro odvody sociálního pojištění zavedla. Obdržení důchodového výměru bylo pro stěžovatele šokující, neboť zjistil, že po odchodu do starobní penze obdrží díky redukčním hranicím pouze nepatrnou část prostředků, které obvykle v době trvání jeho pracovního poměru běžně vydělával. Stěžovatel uvedl a demonstroval vlastními výpočty, že státu odvedl v době jeho produktivního věku na sociálním pojištění miliony Kč, avšak při předpokládaném a statisticky doloženém předpokladu dožití obdrží zpět ve formě důchodu pouze nepatrný zlomek této částky. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. . Městský soud v Praze se těmito námitkami v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval, rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Stěžovatel se z rozhodnutí soudu nedozvěděl konkrétní důvody, proč byla jeho žaloba zamítnuta. Stěžovatel byl soudem znovu podrobně seznámen s nálezem Ústavního soudu sp. zn. 38/08 a s tím, že se na jeho případ tento nález nevztahuje. To je ovšem stěžovateli známo, a to právě ten důvod, proč žalobu podával. Pro stěžovatele nemá žádný význam, jestliže Ústavní soudu rozhodl o redukcích daných tak, jak rozhodl, pokud je časová účinnost nálezu posunuta na říjen 2011, neboť v té době bude již jeho důchodu rok a půl vyměřen, a to nevratným způsobem při nulové možnosti obrany stěžovatele. Nový způsob výpočtu důchodů nebude mít na stěžovatele žádný vliv, nedotkne se nikterak jeho práv a oprávněných nároků, což je nepochybně soudu známo. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel jako důvody své kasační stížnosti označil , b) a d) Z obsahu jeho podání je zřejmé, že uplatnil důvod podle písmene a), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, kdy stěžovatel nesouhlasil se způsobem výpočtu výše starobního důchodu podle Dále uplatnil důvod podle písmene d) spočívající nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel však nenamítl nesprávnost skutkových zjištění správního orgánu či nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, jeho námitky tudíž nelze podřadit pod důvod podle

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu , a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí rozsudku Městského soudu v Praze pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu lze za nesrozumitelné obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 75, publ. pod č. NSS.). Co se týče požadavku na odůvodnění rozhodnutí, Městský soud v Praze náležitě objasnil, že žaloba byla zamítnuta právě s odkazem na odloženou vykonatelnost zrušujícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. , kdy Ústavní soud současně vyslovil, že zůstává do 30. 9. 2011 aplikovatelný. Rozsudek tudíž nelze považovat za nesrozumitelný z toho důvodu, že Městský soud v Praze sice nejprve konstatoval, že způsob výpočtu starobního důchodu je podle Ústavního soudu neústavní, poté však žalobu zamítl. Městský soud v Praze rovněž objasnil, proč nevyhověl návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu za účelem posouzení otázky, zda byl důchod stěžovatele vyměřen v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel jak v žalobě tak ve své kasační stížnosti namítl, že zatímco platby pojistného na sociální zabezpečení nebyly nikterak omezeny, výše dávky starobního důchodu byla stanovena za použití několika redukčních hranic.

Podle , ve znění do 30. 9. 2011, je výpočtovým základem osobní vyměřovací základ, pokud nepřevyšuje částku 11 000 Kč. Převyšuje-li osobní vyměřovací základ částku 11 000 Kč, stanoví se výpočtový základ tak, že částka 11 000 Kč se počítá v plné výši, z částky osobního vyměřovacího základu nad 11 000 Kč do 28 200 Kč se počítá 30 % a z částky osobního vyměřovacího základu nad 28 200 Kč se počítá 10 %.

Ústavní konformitou , resp. otázkou, zda poměr mezi výší příjmu, pojistného na důchodové pojištění a výší důchodu za stávající právní úpravy naplňuje ústavní požadavek „přiměřenosti“ hmotného zabezpečení ve stáří (resp. při nezpůsobilosti k práci či při ztrátě živitele) a nezakládá namítanou nerovnost účastníků důchodového pojištění, se již podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. , jehož závěry citoval Městský soud v Praze ve svém rozsudku. Ústavní soud především konstatoval, že „konstrukce uvedená v , zakotvující dvě redukční hranice ve stávajících výších za existence systému odvodů do důchodového pojištění bez efektivního "zastropování", vytváří výrazné disproporce mezi výší příspěvku do pojistného systému, výší příjmů a výší přiznané důchodové dávky u části pojištěnců, čímž porušuje ustanovení a y.“

Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze jsou ve smyslu y vázány vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu. Jak připustil i sám stěžovatel, nebyl tak Městský soud v Praze oprávněn řešit otázku ústavnosti způsobu stanovení výše starobního důchodu. Stejně tak nemohl Městský soud v Praze ani následně Nejvyšší správní soud samostatně řešit aplikovatelnost , jestliže se k ní jednoznačně vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu (bod 99).

Odklad vykonatelnosti a s tím spojená dočasná aplikovatelnost vyplývá ze složitosti celé problematiky a nutnosti vytvořit komplexní novou právní úpravu. Skutečnost, že citovaný nález Ústavního soudu nemá pro stanovení starobního důchodu stěžovatele rozhodnutím žalované žádný význam, tak nemůže být důvodem pro opakované předložení věci Ústavnímu soudu.

Nejvyšší správní soud závěrem poznamenává, že stěžovatel ve své kasační stížnosti chybně označil nález sp. zn. za nález sp. zn. 38/08, což vyplývá i z jeho tvrzení, že byl Městským soudem v Praze s tímto nálezem znovu podrobně seznámen.

Nejvyšší správní soud na základě uvedeného přisvědčil závěru Městského soudu v Praze, že žalovaná postupovala správně, jestliže starobní důchod stěžovatele stanovila v souladu s právní úpravou účinnou do 30. 9. 2011 a při výpočtu výše dávky aplikovala.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek Městského soudu v Praze netrpí nezákonností z důvodů tvrzených stěžovatelem podle a d) , z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady podle Kasační stížnost proto podle jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , 2 ve spojení s téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. června 2011

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu