Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
5 As 49/2010 - 82.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 As 49/2010 - 82
Legal thesis
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Karlovarské silnice, a. s., se sídlem České Budějovice, Vrbenská 31, zastoupeného JUDr. Janem Oškrdalem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 65, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2007, č. j. 530/1744UL/1472/06/Se, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Ca 178/2007 - 50,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou kasační stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Ca 178/2007 - 50, jímž městský soud zamítl žalobcovu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2007, č. j. 530/1744UL/1472/06/Se, kterým žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 11. 2006, č. j. 44/OOV/0608696.19/06/ULB, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč za nedovolené vypouštění odpadních vod podle § 116 odst. 1 písm. b) , § 118 odst. 1 zák. č. 254/2001 Sb. , o vodách a o změně některých zákonů (vodního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon “).
Městský soud při svém rozhodování dospěl k závěru, že odpadními vodami jsou ve smyslu § 38 odst. 1 vodního zákona i jiné vody odtékající z průmyslových zařízení, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Rozhodnutím Okresního úřadu Karlovy Vary ze dne 13. 9. 1993, č. j. ŽP/1058/93-231/2, bylo žalobci uděleno povolení k vypouštění odpadních vod, kdy žalobci bylo povoleno vypouštět drenážní a dešťové vody v koncentraci PCB 100 ng/l do Lomnického potoka. Opakovaným šetřením vodoprávních orgánů bylo zjištěno znečištění vody nadlimitními koncentracemi PCB, a to na čističce odpadních vod, jejímž vlastníkem a provozovatelem je žalobce, a v systému odvodu vody v areálu obalovny v Bochově. Původ vody (jak se voda dostala do systému odvodu) či důvod jejího znečištění nejsou podle městského soudu pro posouzení věci rozhodné; rozhodující je, že ze zařízení, ke kterému má žalobce vlastnický vztah, byly vypouštěny odpadní vody do vod povrchových v takovém stupni znečištění PCB, které převyšovalo limity stanovené ve vodoprávním povolení z r. 1993. Povinnost dodržovat stanovené limity vyplývá z § 38 odst. 3 vodního zákona ; jednalo se tedy o nedovolené vypouštění odpadních vod. Podle § 116 odst. 1 písm. b) a § 118 odst. 1 vodního zákona musí vodohospodářský orgán uložit pokutu vždy, když jistí vypouštění znečištěných vod jiným než zákonem připuštěným způsobem; správní uvážení se týká jen konkrétní výše ukládané pokuty.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce napadá závěr soudu, že nezáleží na tom, zda v areálu probíhá výrobní činnost či nikoli. Zdůrazňuje, že vodoprávní rozhodnutí z r. 1993 bylo vydáno právě proto, že v areálu probíhala výroba a vznikaly tak zejm. odpadní vody průmyslové, když v okolí obalovacího stroje docházelo k únikům ropných látek, které znečišťovaly dešťové vody na ohraničeném území a pro které byla vybudována čistírna odpadních vod. Zdůrazňuje, že i jiné odtékající vody podle § 38 odst. 1 vodního zákona musejí odtékat „z nich“, t. j. ze staveb, zařízení či dopravních prostředků. To platilo v době výroby, nikoli však poté, co byly průmyslové stavby zbourány a obalovací stroj (t. j. zařízení) odstraněn, proto již z nich nemůže nic odtékat. Argumentace soudu, že se jedná o vody odtékající z průmyslových staveb, je tak vadná, když žádné takové stavby (ani zařízení) již v areálu neexistují. Pokud snad má být stavbou kanalizační potrubí, to je jen technickým prostředkem k přemístění vod, kdy jeho existence nemůže mít vliv na posouzení, zda jím přemísťovaná voda je vodou odpadní či nikoli. Kontaminované vody jsou tak v posuzovaném případě podzemními vodami znečištěnými PCB z dávné havárie. Napadá závěr o tom, že původ vody ani důvod jejího znečištění nejsou rozhodující, když za základní považuje definici odpadní vody, t. j. právě to, jak tato voda vznikla. Kontaminované vody tak nevznikají v žádném zařízení, ale v přírodním horninovém prostředí z dešťových vod zasáklých v širokém okolí obalovny. Stěžovatel napadá též závěr soudu o možnosti financování odstranění staré ekologické zátěže v souvislosti s privatizací prostřednictvím Fondu národního majetku (snížení kupní ceny nebo uzavření ekologické smlouvy).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Má za to, že kanalizace i samotná čistírna odpadních vod jsou stavbami podle stavebního zákona a právě z nich odtékají znečištěné vody s vysokým obsahem PCB. Dle žalovaného není rozhodující, zda v areálu probíhá výrobní činnost. To, že byl odstraněn stroj, neznamená, že znečištěné plochy od úkapů v areálu zůstaly neznečištěné. Znečištění, které se z úkapů dostalo do půdy, je dále vyplavováno do kanalizace a odváděno na čistírnu odpadních vod. Stěžovatel kupoval areál s vědomím staré ekologické zátěže, přičemž dodnes závadný stav nevyřešil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je podána včas, je přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ). Přistoupil proto k věcnému posouzení kasační stížnosti.
V posuzované věci je rozhodná úprava obsažená ve vodním zákoně ve znění účinném do 16. 8. 2008.
Podle § 38 odst. 1 vodního zákona odpadní vody jsou vody použité v obytných, průmyslových, zemědělských, zdravotnických a jiných stavbách, zařízeních nebo dopravních prostředcích, pokud mají po použití změněnou jakost (složení nebo teplotu), jakož i jiné vody z nich odtékající, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Odpadní vody jsou i průsakové vody z odkališť, s výjimkou vod, které jsou zpětně využívány pro vlastní potřebu organizace, a vod, které odtékají do vod důlních, a dále jsou odpadními vodami průsakové vody ze skládek odpadu.
Podle § 38 odst. 2 vodního zákona vody z drenážních systémů odvodňovaných zemědělských pozemků, vody užité na plavidlech a chladící vody vodních turbin, u nichž došlo pouze ke zvýšení teploty, a nepoužité minerální vody z přírodního léčivého zdroje nebo zdroje přírodní minerální vody nejsou odpadními vodami podle tohoto zákona.
Podle § 38 odst. 3 věty prvé vodního zákona kdo vypouští odpadní vody do vod povrchových nebo podzemních, je povinen zajišťovat jejich zneškodňování v souladu s podmínkami stanovenými v povolení k jejich vypouštění.
Ve světle těchto ustanovení Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že stavbou či zařízením ve smyslu § 38 odst. 1 vodního zákona nemůže být samotná čistírna odpadních vod (ze které nakonec voda odtéká do Lomnického potoka), neboť čistírna odpadních vod je zařízením zneškodňujícím již existující odpadní vody ve smyslu § 38 odst. 3 vodního zákona , tzn. vody přitékající do čistírny již musejí být vodami odpadními. Provozem čistírny odpadních vod totiž ten, kdo vypouští odpadní vody, plní svou povinnost již vzniklé odpadní vody zneškodňovat.
Stěžovatel namítá, že v areálu bývalé obalovny v Bochově již nejsou žádné průmyslové stavby ani stroje (které ztotožňuje s pojmem „zařízení“), proto z nich nemá co odtékat, a proto vody odsud odtékající nemohou být odpadními ve smyslu definice § 38 odst. 1 vodního zákona .
Pojem „zařízení“ není vodním zákonem definován, proto je nutno při jeho výkladu vycházet z toho, jak je tento pojem v českém jazykovém prostředí obecně vnímán. Tento pojem - kromě jiných významů jako zařízení (vybavení) místnosti, nebo akt, kdy někdo něco zařizuje - je v českém jazyce vnímán nejen jako stroj (mechanismus) k zajištění určité činnosti (např. chladící zařízení), ale také jako vybavená místnost, stavba či upravená plocha k uspokojování nějaké lidské aktivity nebo potřeby (sportovní zařízení, kulturní zařízení, zdravotnické zařízení), vedoucí v některých případech i k vnímání slova „zařízení“ jako označení instituce.
Právě takto, t. j. i jako plochu k zajištění určité činnosti, je třeba pojem „zařízení“ užitý ve vodním zákoně vykládat. Mínil-li by totiž zákonodárce tímto pojmem pouze vlastní stroje a nástroje (vybavení), byla by nadbytečná výluka z definice odpadních vod obsažená v § 38 odst. 1 vodního zákona pro vody z drenážních systémů odvodňovaných zemědělských pozemků. Právě výklad pojmu „zařízení“ tak, že zahrnuje i plochy k zajištění určité lidské činnosti (potřeby) odpovídá úmyslu zákonodárce, který výslovně mezi odpadní vody zařazuje i průsakové vody z odkališť a skládek odpadů.
Takové vymezení pojmu „odpadní vody“ pak není v rozporu ani s legislativou Evropské unie, zejm. s čl. 2 odst. 3 Směrnice Rady 91/271/EHS ze dne 21. 5. 1991, o čištění městských odpadních vod,. Uvedené ustanovení směrnice totiž definuje průmyslové odpadní vody jako „jakékoli odpadní vody vypouštěné z objektů používaných pro jakoukoli obchodní nebo průmyslovou činnost.“ Zde užitý pojem „objekt“ je přitom nutno užít jednotně v celé Evropské unii a přihlédnout i k jiným jazykovým zněním směrnice (k tomuto postupu srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 6. 10. 1982 ve věci Cilfit, sp. zn. 283/81, odst. 18, eur-lex.europa.eu). Průmyslovými odpadními vodami jsou tak vody, které jsou vypouštěny z místa označovaného v různých jazykových zněních např. slovy „Anlage“ (němčina), „premise“ (angličtina), „locaux“ (francouzština) či „obszar“ (polština). Tyto výrazy pak vesměs označují místo, t.j. vymezený prostor (nejen budovu), nikoli stroj, nástroj či vybavení.
V tomto smyslu je pak „zařízením“ ve smyslu § 38 odst. 1 vodního zákona i celý areál obalovny v Bochově. Jsou-li tu vody odtékající z tohoto areálu a mohou-li tyto vody ohrozit jakost podzemních nebo povrchových vod (což je ve věci nesporné), pak se ve smyslu definice obsažené v odkazovaném ustanovení jedná o vody odpadní.
Uzavřel-li tedy městský soud ve svém rozsudku, že vody odtékající z areálu obalovny v Bochově jsou vodami odpadními, shledává Nejvyšší správní soud tento jeho závěr správným a v souladu se zákonem.
Napadá-li stěžovatel závěry soudu o možnosti financování odstranění závadného stavu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud uvádí takové závěry žalovaného v rekapitulaci stanoviska žalovaného k žalobě (str. 3 rozsudku) a ve shrnutí obsahu rozhodnutí správního orgánu I. stupně (str. 5 rozsudku), nijak je ovšem nepřevzal jako závěry vlastní. Závěry městského soudu jsou v rozsudku obsaženy na stranách 7 a 8, přičemž v této části rozsudku není o možnostech financování odstranění závadného stavu ani zmínky.
Na základě uvedených úvah a závěrů shledal zdejší soud kasační stížnost žalobce nedůvodnou, proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v kasačním řízení úspěšný, nevznikly žádné náklady přesahující jeho obvyklou úřední činnost.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu