Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 6/2011 - 87

Koncept nepřípustných žádostí je směrnicí upraven v čl. 25. Odstavec 1 tohoto ustanovení dává jasné vodítko, co je znakem nepřípustných žádostí (na rozdíl od zjevné nedůvodnosti). Říká, že kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení (ES) č. 343/2003, nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel může být uznán za uprchlíka podle směrnice 2004/83/ES, považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že v případě, kdy je rozhodováno o (ne)přípustnosti žádosti, se neprovádí věcné posuzování důvodů pro udělení azylu.

Vzhledem k čl. 3 odst. 3, podle kterého jsou členské státy povinny aplikovat směrnici v rámci celého řízení o mezinárodní ochraně, se proto čl. 25 vztahuje i na posuzování doplňkové ochrany. V případě, kdy jde o nepřípustnou žádost, se tedy neposuzují ani důvody pro udělení azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochrany. Tento závěr pak podle stěžovatele podporuje rovněž návrh nové procedurální směrnice.

Oporu pro postup dovozovaný napadeným rozsudkem, potažmo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, č. j. - 47, nelze podle stěžovatele nalézt ani v § 28 odst. 2 či § 14a zákona o azylu, neboť toto ustanovení se může z povahy věci vztahovat pouze k rozhodnutím ve věci, nikoliv k rozhodnutím procesním, kterým nepochybně zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu je.

Kasační stížnost je podle stěžovatele přijatelná podle , neboť se v daném případě jedná o právní otázku, která není judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena jednotně. Stěžovatel upozornil na usnesení ze dne 22. 9. 2010, č. j. - 63, podle kterého bylo-li řízení zastaveno, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění. Současný stav podle názoru stěžovatele odůvodňuje postup podle , tj. předložení věci rozšířenému senátu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Stěžejní otázkou, kterou je třeba v projednávané věci zodpovědět, je tedy to, zda je či není správní orgán povinen posoudit udělení doplňkové ochrany a odůvodnit své rozhodnutí v tomto směru i v případě, že postupuje podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu. V tomto ohledu je však dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu rozporná.

Zatímco pátý a třetí senát se přiklonily k názoru, že správní orgán ve výše uvedených případech povinnost vypořádat se s otázkou doplňkové ochrany nemá, čtvrtý a druhý senát dospěly k opačnému závěru.

V rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. - 122, uzavřel pátý senát mimo jiné, že: „Krajský soud... nepochybil, konstatoval-li ve svém rozsudku, že žalovaný za situace, kdy řízení zastavil, nebyl povinen v témže rozhodnutí rozhodovat o udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 14, resp. § 14a zákona o azylu“. V usnesení ze dne 7. května 2010, č. j. - 43, pak pátý senát výslovně uvedl, že „[p]okud bylo řízení zastaveno, žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění“. Tento názor pak převzal rovněž třetí senát ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2010, č. j. - 63.

Čtvrtý senát naproti tomu dospěl k závěru, že žalovaný je povinen zabývat se (ne)udělením doplňkové ochrany v odůvodnění svého rozhodnutí i v případě, že se řízení zastavuje, obdobně, jako je tomu když je žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. - 47, doslova uvedl: „ ...zastaví-li správní orgán podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení o udělení mezinárodní ochrany z toho důvodu, že je žádost nepřípustná, nezabývá se již pochopitelně důvody pro udělení azylu. V tomto aspektu je tak postup správního orgánu při zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu stejný, jako při zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné z důvodů uvedených v § 16 odst. 1 a 2 zákona o azylu, neboť pokud správní orgán zamítá žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou, pak taktéž neposuzuje zda jsou dány podmínky pro udělení azylu; ve vztahu k žádosti o udělení mezinárodní ochrany jde v obou případech o rozhodnutí negativní, tj. žádosti nevyhovující. V obou případech – vzhledem k následnému návratu žadatele do země původu – je však nutné posoudit podmínky pro udělení doplňkové ochrany jako jedné z forem mezinárodní ochrany.“

Ke stejnému závěru, byť na základě odlišné argumentace, dospěl také druhý senát v rozsudku ze dne 17. 9. 2010, č. j. - 92. Názor, podle kterého správní orgán v případě zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu podmínky udělení doplňkové ochrany nezkoumá (který v dané věci zaujal krajský soud), je podle druhého senátu nepřípustně zjednodušující, neboť „přehlíží aplikační přednost mezinárodního závazku České republiky, plynoucího z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, před vnitrostátní úpravou. Zásada non-refoulement se musí uplatnit při jakémkoli rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany, tedy i v případě, kdy je takové řízení zastavováno z důvodů uvedených v ustanovení § 25 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. - 64, publikovaný pod č. 1339/2007 Sb. NSS). I za situace, kdy je opakovaná žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, pokud jde o důvody azylové, neznamená to, že nemají být posuzovány též možné důvody doplňkové ochrany; aplikované ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu ostatně zcela jasně hovoří o žádosti o mezinárodní ochranu, která v sobě zahrnuje nejen azyl, ale i doplňkovou ochranu“.

Třetí senát setrvává na svém názoru vysloveném ve výše označeném usnesení, nicméně nemůže obdobně rozhodnout proto, že je zde jiný opačný názor. Třetí senát proto postoupil věc v souladu s k rozhodnutí rozšířenému senátu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: předseda senátu JUDr. Josef Baxa a soudci JUDr. Jakub Camrda, JUDr. Eliška Cihlářová, JUDr. Miluše Došková, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Dagmar Nygrínová, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jaroslav Vlašín a JUDr. Marie Turková. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců ( ) a vyjádřit se k otázce předložené rozšířenému senátu do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

V Brně dne 14. dubna 2011

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu