Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
31 Af 74/2010 - 89.pdf
PDF · 0 B
No categories available
31 Af 74/2010 - 89
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy
Skoumalové a soudců JUDr. Jany Jedličkové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D.,
v právní věci žalobce FAMKO, spol. s r. o., se sídlem Preslova 2, Brno, zastoupeným
Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu,
t a k t o :
I. Žaloba s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce včas podanou žalobou brojil mj. proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 9. 2008, č. j. 15788/08-1500-708772, které
bylo vyloučeno k samostatnému řízení usnesením zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2008,
č. j. 31 Ca 186/2008 – 85, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 1. 2009, č. j.
31 Ca 186/2008 – 87. Navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení a současně jej zavázal k povinnosti nahradit žalobci
náklady řízení. Žalobu odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i
jemu předcházející rozhodnutí Finančního úřadu Brno I (dále jen „správce daně“), jsou
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 2 - 31Af 74/2010
nezákonná, neboť odporují ustanovení § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2, 4, 9 zákona č.
337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků “),
ustanovení § 4 zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona
č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o omezení plateb v hotovosti“) a ustanovení § 1a odst. 7 písm. l) zákona č.
61/1996 Sb. , o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o
změně a doplnění souvisejících zákonů (dále jen „zákon některých opatřeních proti
legalizaci výnosů z trestné činnosti“). Nezákonnost napadeného rozhodnutí
argumentačně shrnul do celkem tří žalobních bodů. V úvodním žalobním bodu
zdůraznil, že v daném případě se nejednalo o platbu ve smyslu zákona o omezení
plateb v hotovosti a proto nemohlo dojít k porušení ustanovení § 4 tohoto zákona.
Platbou se totiž rozumí přesun finančních prostředků mezi různými právními subjekty
z důvodu úhrady jedním subjektem za poskytnutá plnění druhým subjektem, a to
plnění v podobě dodání zboží či provedení služeb. Finanční výpomoc společníků do
vlastní firmy nelze v žádném případě definovat jako platbu za zboží či služby tak, jak
je citována zákonem o omezení plateb v hotovosti. Tento zákon má přímou návaznost
na zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a izolované
posuzování jednotlivých ustanovení těchto zákonů by bylo v rozporu s účelem této
právní úpravy. V druhém žalobním bodu namítl, že pokud by se správce daně a
žalovaný řídili ustanoveními právních předpisů, pak by jistě museli dospět k závěru, že
žalobci nelze ukládat sankce za jeho jednání, tj. přijímání v hotovosti částek
přesahujících 15.000,- EUR od společníků na pokladně žalobce. Je totiž nutné
respektovat mimo jiné i ustanovení § 1a odst. 7 písm. l) zákona o některých opatřeních
proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. V závěrečném žalobním bodu uvedl, že
žádný právní předpis neukládá společníkům obchodních společností, aby vlastnili
bankovní účet. Proto ani není možné vyžadovat, aby v případech vkládání peněz do
své společnosti činili tyto transakce formou bezhotovostních převodů. Dle názoru
žalobce nelze svévolně vykládat právní normy k tíži daňových subjektů. Žalobce tedy
klade otázku jaký je faktický rozdíl mezi tím, kdy společník složí hotovost na
pokladně své firmy oproti situaci, kdy stejný obnos složí týž společník na pokladně
banky vedoucí účet jeho firmy. Současně si odpovídá, že dle jeho názoru smysl právní
úpravy by byl pochybný, pokud by první jednání bylo sankcionovatelné jako jednání
v rozporu s právní úpravou a druhé by bylo považováno za jednání v souladu se
zákonem.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že je přesvědčen o tom, že
žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností tvrzenou žalobcem a navrhl, aby
soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K první žalobní námitce uvedl, že zákon o
omezení plateb v hotovosti poměrně jasně definuje pro své účely pojem bezhotovostní
platby v ustanovení § 2 jako „platbu provedenou bezhotovostním převodem peněžních
prostředků na území České republiky prostřednictvím peněžního ústav u v české nebo
cizí měně a bezhotovostním převodem peněžních prostředků prostřednictvím peněžního
ústavu v české nebo cizí měně z území České republiky na území jiného státu“ a
zároveň „poskytovatel platby musí platbou uhrazovat závazek.“ Ze spisového
materiálu a z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že v tomto případě
došlo k situaci, kdy žalobce jako poskytovatel platby uhradil v hotovosti příjemci
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 3 - 31Af 74/2010
platby panu J. K. (k úhradě došlo prostřednictvím pana R. K., syna příjemce platby)
částku ve výši 500.000,- Kč, a to v jednom kalendářním dni, konkrétně dne 19. 5.
2006. Jelikož žalobci jako poskytovateli platby nesvědčila žádná z podmínek pro
vyloučení věcné, osobní, místní ani časové působnosti zákona, byl sankcionován
rozhodnutím správce daně pokutou ve výši 17.000,- Kč. Dále byla žalovaným
vyvrácena odvolací námitka žalobce, že v předmětné věci nešlo o plnění závazku.
Žalobci tak bylo zřejmě prokázáno, že poskytl platbu v hotovosti, plnil závazek,
nesvědčila mu žádná ze zákonem stanovených podmínek pro vyloučení působnosti
zákona o omezení plateb v hotovosti. Polemika žalobce o pojmu „platba“ je
bezpředmětná, jelikož skutkový stav nerozporně naplňuje znaky stanovené zákonem o
omezení plateb v hotovosti pro uložení sankce. K druhé žalobní námitce zdůraznil, že
prakticky stejnou námitku vypořádával v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.
Pro stručnost shrnul, že zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné
činnosti upravuje povinnosti určených právnických a fyzických osob, která spočívají
v oznamování podezřelých transakcí a identifikaci osob, které tyto transakce provádějí.
Účelem tohoto zákona je stanovit některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné
činnosti a tento účel naplňuje právě ve spojení se zákonem o omezení plateb
v hotovosti. Samotný zákon o omezení plateb v hotovosti stanoví situace, kdy je
hotovostní platba nad zákonný limit přípustná (viz ustanovení § 3 odst. 2 a § 4 odst. 1
zákona o omezení plateb v hotovosti). Rozhodně tedy nelze tvrdit, že zákon o
některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti stanoví nějaké výjimky
ve smyslu ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. Daný zákon nejenže
jak tvrdí žalobce neumožňuje uhrazovat závazky nad stanovený zákonný limit, ale
naopak vhodně doplňuje zákon o omezení plateb v hotovosti ve smyslu uložení
oznamovací povinnosti případných podezřelých nadlimitních plateb, tedy ve svém
důsledku navíc pokrývá oblast i mimo působnost zákona o omezení plateb v hotovosti
a přispívá tak k naplnění účelu obou zmíněných zákonů, zejména k potírání šedé
ekonomiky. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že ustanovení § 1a odst. 7 písm. l)
zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti umožňuje
žalobci přijmout nadlimitní platbu v hotovosti. K třetí žalobní námitce žalovaný
poukázal na skutečnost, že i tato byla řešena v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí. Zdůraznil, že každý je povinen dodržovat platné a účinné zákony České
republiky. Tato povinnost plyne už ze samotného principu právního státu, jímž Česká
republika nepochybně je, a to z principu zákonnosti. Plyne-li tedy ze zákona o
omezení plateb v hotovosti možnost uhrazovat závazky hotovostně jen do částky
15.000,- EUR v jednom kalendářním dni a povinnost nad tuto částku platit
bezhotovostní formou, má příslušný subjekt možnost v rámci znění čl. 2 odst. 3 Listin y
základních práv a svobod tak činit, ale nesmí však činit to, co zákon nezakazuje.
Zakazuje-li tedy zákon o omezení plateb v hotovosti uhrazovat závazky hotovostně
nad určitý limit, má příslušný subjekt možnost zřídit si běžný účet nebo jiným
způsobem uhradit daný závazek tak, aby vyhověl znění zákona. V důsledku toho se dá
tvrdit, že samotný zákon o omezení plateb v hotovosti je tím zákonem, který v určitých
případech ukládá fyzickým či právnickým osobám povinnost zřídit si běžný účet,
nehledě na fakt, že uhradit závazek bezhotovostní lze i jinými způsoby než pomocí
běžného účtu. V tomto smyslu žalovaný uzavřel, že hotovostní vklady společníků do
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 4 - 31Af 74/2010
obchodních společností ve formě půjček a opačné procesy jsou jedním z nejčastějších
způsobů praní špinavých peněz.
Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3. 11. 2009, č. j. 31 Ca 28/2009 – 30, bylo
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2008, č. j. 15788/08-1500-708772, zrušeno a věc
vrácena žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.) s tím, že žalovaný byl zavázán
k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení (výrok II.).
O kasační stížnosti žalovaného rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze
dne 23. 7. 2010, č. j. 5 Afs 47/2010 – 55, rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 11. 2009,
č. j. 31 Ca 28/2009 – 30, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se
neztotožnil s právními závěry zdejšího soudu a závazně soudu uložil, aby se zaměřil
na přezkum žalobou napadeného rozhodnutí ve světle žalobních bodů.
Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly pro soud
následující ve věci relevantní skutečnosti.
Správce daně v průběhu daňové kontroly prováděné u žalobce získal do své
dispozice písemnosti určené pro daňové účely. Konkrétně z předložené pokladní knihy
za rok 2006, jež byla správci daně doručena dne 6. 4. 2007, správce daně zjistil, že
žalobce provedl nebo přijal hotovostní platby, které převýšily hranici 15.000 EUR. Za
účelem prověření zmíněných účetních zápisů z hlediska zákona o omezení plateb
hotovosti provedl správce daně jakožto správní orgán příslušný podle § 5 odst. 1 písm.
a) tohoto zákona dne 18. 5. 2007 u žalobce místní šetření. V jeho průběhu si správce
daně od žalobce vyžádal konkrétní doklady. O zmíněném místním šetření byl pořízen
protokol ze dne 18. 5. 2007, č. j. 154493/07/288933/9409.
Součástí správního spisu je dále protokol ze dne 31. 8. 2007, č. j.
239567/07/288933/9409, ve kterém je zachycen průběh ústního jednání, jehož
předmětem bylo projednání zjištěných údajů o hotovostních platbách. Tomuto jednání
byl přítomen jednatel žalobce, kterému správce daně sdělil, že na základě místního
šetření dospěl k závěru, že u konkrétně označených plateb existuje pochybnost o
překročení limitu pro hotovostní platby podle zákona o omezení plateb v hotovosti.
Správce daně zároveň žalobce vyzval, aby se ve lhůtě do 10. 9. 2007 k uvedenému
vyjádřil a pochybnosti ohledně zákonnosti předmětných plateb vyvrátil. Reakcí na
uvedenou výzvu bylo stanovisko žalobce, které správce daně obdržel dne 10. 9. 2007.
Předmětná porušení povinnosti dle § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti byla
jednotlivě projednána v rámci ústních jednání konaných dne 29. 11. 2007. Záznam o
projednání konkrétní platby, jež je předmětem posouzení v dané věci, je obsažen v
protokolu č. j. 313715/07/288933/9409.
Rozhodnutím o uložení pokuty ze dne 16. 4. 2008, č. j.
117678/08/288914/9900, uložil správce daně žalobci pokutu ve výši 17.000,- Kč za
porušení povinnosti stanovené ustanovením § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti,
neboť v průběhu jednoho kalendářního dne, tj. dne 19. 5. 2006 poskytl jednomu
příjemci panu J. K., společníku žalobce, k rukám jeho syna R. K., platbu v hotovosti
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 5 - 31Af 74/2010
v celkové částce 500.000,- Kč jako částečnou splátku půjčky dle smlouvy o půjčce peněžních prostředků ze dne 10. 1. 1992.
Odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení pokuty žalovaný rozhodnutím ze
dne 16. 9. 2008, č. j. 15788/08-1500-708772, zamítl. V odůvodnění vypořádal
uplatněné odvolací námitky a zdůraznil, že správní uvážení správce daně při
rozhodování o výši pokuty bylo logicky odůvodněno a pohybuje se v rámci a mezích
stanovených zákonem o omezení plateb v hotovosti.
Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č.
150/2002 Sb. , soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s. “), osobou k tomu
oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65 , § 68 a § 70
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které
žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75
odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ustanovením §
51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Soud při svém rozhodování
vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:
K úvodní žalobní námitce žalobce soud zdůrazňuje, že ji nepovažuje za
důvodnou a v tomto směru se ztotožňuje se závěrem a právním posouzením podstaty
věci žalovaným.
Podle ustanovení § 1 zákona o omezení plateb v hotovosti (ve znění účinném ke
dni rozhodování daňových orgánů) tento zákon určuje, kdy jsou fyzické i právnické
osoby (dále jen "osoby") povinny provést platbu bezhotovostně prostřednictvím banky
nebo pobočky zahraniční banky, nebo spořitelního a úvěrního družstva, nebo
provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu na účet banky (dále jen
"peněžní ústav"), a upravuje kontrolu dodržování této povinnosti.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti pro
účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem platby ten, kdo platbou uhrazuje
závazek.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti poskytovatel
platby, jejíž výše překračuje částku 15.000 EUR (dále jen "limit") je povinen provést
platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního
právního předpisu provedena v hotovosti.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti platba v české
nebo jakékoliv cizí měně se pro účely tohoto zákona přepočte na měnu EURo
směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke
dni provedení platby.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 6 - 31Af 74/2010
Podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o omezení plateb v hotovosti do limitu se
započítávají všechny platby v české i cizí měně, provedené týmž poskytovatelem
platby témuž příjemci platby v průběhu jednoho kalendářního dne.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti kontrolní
orgán uloží poskytovateli platby, který poruší povinnost provést platbu bezhotovostně,
pokutu až do výše 5.000.000 Kč, nejméně však 10.000 Kč. Při stanovení výše pokuty
přihlédne k závažnosti jednání a jeho následkům.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že smlouva o půjčce peněz patří mezi absolutní
neobchody, je upravena ustanoveními § 657 a 658 občanského zákoníku . Smlouva o
půjčce má reálnou povahu, což znamená, že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu
stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Účelem (bezprostředním
hospodářským cílem – kauzou) smlouvy o půjčce peněz je poskytnutí určité částky
jedním subjektem druhému s tím, že dlužník půjčenou částku v dohodnuté době vrátí.
Ze smlouvy o půjčce peněz vzniká povinnost dlužníkovi - žalobci, a to povinnost vrátit
předmět půjčky věřiteli - panu J. K.. Vrácení půjčených peněžních prostředků věřiteli
je pak závazkovou povinností dlužníka ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. b)
zákona o omezení plateb v hotovosti,
Mezi účastníky není sporu o tom, že v daném případě došlo ze strany žalobce
v jednom kalendářním dni, a to dne 19. 5. 2006 z titulu smlouvy o půjčce peněz
k vrácení a vyplacení částky 500.000,- Kč věřiteli J. K., společníku žalobce, a to
k rukám jeho syna R. K.. Limit 15.000,- EUR pro provedení bezhotovostní platby dle
kursu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou a platného ke dni
provedení platby, tj. ke dni 19. 5. 2006 představoval částku 424.275,- Kč (15.000,-
EUR x 28,285 Kč). Za strany žalobce tak došlo k porušení ustanovení § 4 zákona o
omezení plateb v hotovosti. Polemika žalobce týkající se jím prezentovaného názoru
na výklad pojmu platba je zjevně nepřípadná. Peněžní transakce, na něž se zákon o
omezení plateb v hotovosti vztahuje, jsou v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) tohoto
zákona vymezeny toliko na platby, jimiž je uhrazován závazek. Skutkový závěr i
právní posouzení věci správcem daně i žalovaným jsou proto správné, řízení o uložení
pokuty bylo s žalobcem vedeno v souladu se zákonem.
Ani v pořadí druhou žalobní námitku neshledal soud důvodnou, neboť žalobci
nebyla uložena sankce za jeho jednání, tj. přijímání v hotovosti částek přesahujících
15.0 ,- EUR od společníků na pokladně žalobce, nýbrž za jednorázové vyplacení
platby v hotovosti dne 19. 5. 2006 v celkové výši 500.000,- Kč, přičemž touto platbou
žalobce uhrazoval závazek vůči věřiteli – panu J. K., společníku žalobce.
Z důvodové zprávy k zákonu o omezení plateb v hotovosti je zřejmý účel
přijímaného zákona, jímž bylo „omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat
peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě
působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.“ (srov. sněmovní tisk č. 264/0, in:
digitální repozitář www.psp.cz).
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 7 - 31Af 74/2010
Rovněž podle odborné literatury zákon o omezení plateb v hotovosti „stanovuje
obecnou povinnost provádět bezhotovostní platby mezi tuzemskými osobami navzájem
anebo platby prováděné tuzemskými osobami ve prospěch zahraničních osob, jestliže
výše platby přesahuje částku 15.000,- EUR“ srov. Grulich, T. Nad zákonem o omezení
plateb v hotovosti. Právní rádce, 2005, č. 1, s. 55), neboť je nepochybně prospěšný „v
boji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, ale také kromě dalšího, v boji proti
daňovým únikům“ (srov. Kovařík, Z. Zákon o omezení plateb v hotovosti ve vztahu ke
směnce a šeku. Právní rozhledy, 2005, č. 7, s. 234).
Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti stanovuje výjimku
z povinnosti provést platbu bezhotovostně, jde-li o platbu, která musí být podle
zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti. Poznámka 2) pod čarou příkladno
odkazuje na zákon č. 26/2000 Sb. , o veřejných dražbách a zákon č. 202/1990 Sb. , o
loteriích a jiných podobných hrách. Odkaz žalobce na ustanovení § 1a odst. 7 písm. l)
zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti je nepřípadný,
neboť smyslem a účelem tohoto zákona je boj proti tzv. „šedé ekonomice“. Vedle
zákona o omezení plateb v hotovosti byl přijímán s cílem vytvořit účinnou právní
překážku proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, kdy představuje další z řady
opatření proti tzv. „praní špinavých peněz“, přičemž svůj účel naplňuje právě ve
spojení se zákonem o omezení plateb v hotovosti.
V této souvislosti lze připomenout nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006,
č. j. I. ÚS 50/03 , in: http//nalus.usoud.cz, podle něhož: „Při výkladu a aplikaci
právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve
slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní
principy uznávané demokratickými právními státy.“
Rovněž závěrečná námitka žalobce nebyla shledána důvodnou. Na straně jedné
lze souhlasit s názorem žalobce, že žádný právní předpis neukládá společníkům
obchodních společností, aby vlastnili bankovní účet. Ovšem na straně druhé je každý
subjekt práva povinen bezvýhradně respektovat a dodržovat platné a účinné zákony.
Postupoval-li v daném případě žalobce tak, že dne 19. 5. 2006 jednorázově vyplatil
v hotovosti částku v celkové výši 500.000,- Kč, kterou uhrazoval svůj závazek vůči
svému věřiteli, pak porušil ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti a
spáchal tím jiný správní delikt, neboť porušil zde zakotvenou zákonnou povinnost
provést platbu převyšující 15.000,- EUR bezhotovostně.
K problematice kategorizace protispolečenských jednání lze připomenout
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As
34/2006 – 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS, in: www.nssoud.cz, podle
něhož: „v rámci veřejnoprávní odpovědnosti za protispolečenská jednání teorie
rozeznává zejména trestné činy, přestupky, jiné správní delikty; v další specifikaci pak
ještě správní disciplinární delikty a správní delikty pořádkové. Deliktním je jen takové
porušení povinností (konání či opomenutí), které konkrétní zákon takto označuje.
Rozlišovacím kritériem mezi jednotlivými druhy deliktů podle závažnosti je míra jejich
typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty, u jiných
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 8 - 31Af 74/2010
správních deliktů a disciplinárních deliktů pak ještě okruh subjektů, které se deliktu
mohou dopustit.“
V této návaznosti pak soud považuje za nutné uvést, že ze strany správce daně a
žalovaného neshledal svévolný výklad právní normy k tíži daňového subjektu.
Polemika žalobce o rozdílu mezi složením hotovosti společníkem na pokladně firmy a
složením hotovosti společníkem firmy na pokladně banky má ve světle shora uvedené
argumentace tendenční a účelový charakter a navíc se s ohledem na přezkoumávanou
věc míjí s ustanovením § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Soud
proto uzavírá, že ze strany daňových orgánů k porušení principu zákonnosti nedošlo,
řízení o uložení pokuty bylo s žalobcem vedeno v souladu s úmyslem zákonodárce
eliminovat nežádoucí protiprávní procesy v ekonomice státu.
Dále soud zdůrazňuje, že v přezkoumávané věci bylo dle obsahu daňového
spisu provedeno rozsáhlé dokazování, zjištěný skutkový stav věci je výsledkem
logického uvažovaní opřeného o řádně získané důkazy, které byly vyhodnoceny jak
jednotlivě, tak ve svém souhrnu a tvoří dostatečnou oporu právnímu posouzení věci i
výsledku správního uvážení. Žalobou napadené rozhodnutí neodporuje zásadě volného
hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a
poplatků, ani ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť skutkový
stav věci byl zjištěn dostatečně za využití důkazních prostředků v souladu se zákonem.
Nebylo zjištěno ani žalobcem namítané porušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona o
správě daní a poplatků, neboť důkazní řízení i vyhodnocení důkazů bylo provedeno
řádně. Soud rovněž neshledal žalobcem namítané porušení ustanovení § 31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků, zejména správce daně neomezoval žalobce v plnění
jeho břemena tvrzení a břemena důkazního směřujícího k prokázání všech relevantních
skutečností.
Na závěr k žalobcem namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí si soud
ještě dovoluje připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2005, č.j. 6 A 76/2001 - 96, in: na www.nssoud.cz, který vymezil institut
nezákonnosti takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo
jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno
usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána
buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní
hovoří § 76 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou
mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. nebo
vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) a c)
s. ř. s. s. ř. s. ); tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud,
pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na
zákonnost napadeného rozhodnutí.“
Soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí ve světle žalobcem uplatněných
žalobních bodů, jak mu bylo uloženo závazným právním názorem vysloveným ve
zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, ovšem neshledal důvod, pro který
by přisvědčil žalobci ohledně jím tvrzené nezákonnosti žalobou napadeného
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 9 - 31Af 74/2010
rozhodnutí. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a při přezkumu řízení, které jeho
vydání předcházelo, soud nezjistil, že by došlo k chybné aplikaci hmotného práva či
k chybné aplikaci procesního práva. Za tohoto stavu věci soud rozhodl tak, že
v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn
ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před
soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve
spojení s ustanovením § 110 odst. 2 věta prvá s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne
krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Ve
věci úspěšnému žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné
administrativní činnosti nevznikly, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou
týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103
Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje
o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání
musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o
tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen
advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo
člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie.
Podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. je kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy
jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že
se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
Krajský soud v Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.
předsedkyně senátu