Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 Af 74/2010 - 89

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy

Skoumalové a soudců JUDr. Jany Jedličkové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D.,

v právní věci žalobce FAMKO, spol. s r. o., se sídlem Preslova 2, Brno, zastoupeným

Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému

Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, o žalobě proti

rozhodnutí správního orgánu,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce včas podanou žalobou brojil mj. proti rozhodnutí Finančního ředitelství

v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 9. 2008, č. j. 15788/08-1500-708772, které

bylo vyloučeno k samostatnému řízení usnesením zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2008,

č. j. – 85, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 1. 2009, č. j.

– 87. Navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil

žalovanému k dalšímu řízení a současně jej zavázal k povinnosti nahradit žalobci

náklady řízení. Žalobu odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i

jemu předcházející rozhodnutí Finančního úřadu Brno I (dále jen „správce daně“), jsou

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 2 - 31Af 74/2010

nezákonná, neboť odporují ustanovení § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2, 4, 9 zákona č.

, o správě daní a poplatků (dále jen „ “),

ustanovení , o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona

č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o omezení plateb v hotovosti“) a ustanovení § 1a odst. 7 písm. l) zákona č.

, o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o

změně a doplnění souvisejících zákonů (dále jen „zákon některých opatřeních proti

legalizaci výnosů z trestné činnosti“). Nezákonnost napadeného rozhodnutí

argumentačně shrnul do celkem tří žalobních bodů. V úvodním žalobním bodu

zdůraznil, že v daném případě se nejednalo o platbu ve smyslu zákona o omezení

plateb v hotovosti a proto nemohlo dojít k porušení ustanovení § 4 tohoto zákona.

Platbou se totiž rozumí přesun finančních prostředků mezi různými právními subjekty

z důvodu úhrady jedním subjektem za poskytnutá plnění druhým subjektem, a to

plnění v podobě dodání zboží či provedení služeb. Finanční výpomoc společníků do

vlastní firmy nelze v žádném případě definovat jako platbu za zboží či služby tak, jak

je citována zákonem o omezení plateb v hotovosti. Tento zákon má přímou návaznost

na zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a izolované

posuzování jednotlivých ustanovení těchto zákonů by bylo v rozporu s účelem této

právní úpravy. V druhém žalobním bodu namítl, že pokud by se správce daně a

žalovaný řídili ustanoveními právních předpisů, pak by jistě museli dospět k závěru, že

žalobci nelze ukládat sankce za jeho jednání, tj. přijímání v hotovosti částek

přesahujících 15.000,- EUR od společníků na pokladně žalobce. Je totiž nutné

respektovat mimo jiné i ustanovení § 1a odst. 7 písm. l) zákona o některých opatřeních

proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. V závěrečném žalobním bodu uvedl, že

žádný právní předpis neukládá společníkům obchodních společností, aby vlastnili

bankovní účet. Proto ani není možné vyžadovat, aby v případech vkládání peněz do

své společnosti činili tyto transakce formou bezhotovostních převodů. Dle názoru

žalobce nelze svévolně vykládat právní normy k tíži daňových subjektů. Žalobce tedy

klade otázku jaký je faktický rozdíl mezi tím, kdy společník složí hotovost na

pokladně své firmy oproti situaci, kdy stejný obnos složí týž společník na pokladně

banky vedoucí účet jeho firmy. Současně si odpovídá, že dle jeho názoru smysl právní

úpravy by byl pochybný, pokud by první jednání bylo sankcionovatelné jako jednání

v rozporu s právní úpravou a druhé by bylo považováno za jednání v souladu se

zákonem.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že je přesvědčen o tom, že

žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností tvrzenou žalobcem a navrhl, aby

soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K první žalobní námitce uvedl, že zákon o

omezení plateb v hotovosti poměrně jasně definuje pro své účely pojem bezhotovostní

platby v ustanovení § 2 jako „platbu provedenou bezhotovostním převodem peněžních

prostředků na území České republiky prostřednictvím peněžního u v české nebo

cizí měně a bezhotovostním převodem peněžních prostředků prostřednictvím peněžního

v české nebo cizí měně z území České republiky na území jiného státu“ a

zároveň „poskytovatel platby musí platbou uhrazovat závazek.“ Ze spisového

materiálu a z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že v tomto případě

došlo k situaci, kdy žalobce jako poskytovatel platby uhradil v hotovosti příjemci

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 3 - 31Af 74/2010

platby panu J. K. (k úhradě došlo prostřednictvím pana R. K., syna příjemce platby)

částku ve výši 500.000,- Kč, a to v jednom kalendářním dni, konkrétně dne 19. 5.

2006. Jelikož žalobci jako poskytovateli platby nesvědčila žádná z podmínek pro

vyloučení věcné, osobní, místní ani časové působnosti zákona, byl sankcionován

rozhodnutím správce daně pokutou ve výši 17.000,- Kč. Dále byla žalovaným

vyvrácena odvolací námitka žalobce, že v předmětné věci nešlo o plnění závazku.

Žalobci tak bylo zřejmě prokázáno, že poskytl platbu v hotovosti, plnil závazek,

nesvědčila mu žádná ze zákonem stanovených podmínek pro vyloučení působnosti

zákona o omezení plateb v hotovosti. Polemika žalobce o pojmu „platba“ je

bezpředmětná, jelikož skutkový stav nerozporně naplňuje znaky stanovené zákonem o

omezení plateb v hotovosti pro uložení sankce. K druhé žalobní námitce zdůraznil, že

prakticky stejnou námitku vypořádával v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Pro stručnost shrnul, že zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné

činnosti upravuje povinnosti určených právnických a fyzických osob, která spočívají

v oznamování podezřelých transakcí a identifikaci osob, které tyto transakce provádějí.

Účelem tohoto zákona je stanovit některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné

činnosti a tento účel naplňuje právě ve spojení se zákonem o omezení plateb

v hotovosti. Samotný zákon o omezení plateb v hotovosti stanoví situace, kdy je

hotovostní platba nad zákonný limit přípustná (viz ustanovení § 3 odst. 2 a § 4 odst. 1

zákona o omezení plateb v hotovosti). Rozhodně tedy nelze tvrdit, že zákon o

některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti stanoví nějaké výjimky

ve smyslu ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. Daný zákon nejenže

jak tvrdí žalobce neumožňuje uhrazovat závazky nad stanovený zákonný limit, ale

naopak vhodně doplňuje zákon o omezení plateb v hotovosti ve smyslu uložení

oznamovací povinnosti případných podezřelých nadlimitních plateb, tedy ve svém

důsledku navíc pokrývá oblast i mimo působnost zákona o omezení plateb v hotovosti

a přispívá tak k naplnění účelu obou zmíněných zákonů, zejména k potírání šedé

ekonomiky. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že ustanovení § 1a odst. 7 písm. l)

zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti umožňuje

žalobci přijmout nadlimitní platbu v hotovosti. K třetí žalobní námitce žalovaný

poukázal na skutečnost, že i tato byla řešena v odůvodnění žalobou napadeného

rozhodnutí. Zdůraznil, že každý je povinen dodržovat platné a účinné zákony České

republiky. Tato povinnost plyne už ze samotného principu právního státu, jímž Česká

republika nepochybně je, a to z principu zákonnosti. Plyne-li tedy ze zákona o

omezení plateb v hotovosti možnost uhrazovat závazky hotovostně jen do částky

15.000,- EUR v jednom kalendářním dni a povinnost nad tuto částku platit

bezhotovostní formou, má příslušný subjekt možnost v rámci znění y

základních práv a svobod tak činit, ale nesmí však činit to, co zákon nezakazuje.

Zakazuje-li tedy zákon o omezení plateb v hotovosti uhrazovat závazky hotovostně

nad určitý limit, má příslušný subjekt možnost zřídit si běžný účet nebo jiným

způsobem uhradit daný závazek tak, aby vyhověl znění zákona. V důsledku toho se dá

tvrdit, že samotný zákon o omezení plateb v hotovosti je tím zákonem, který v určitých

případech ukládá fyzickým či právnickým osobám povinnost zřídit si běžný účet,

nehledě na fakt, že uhradit závazek bezhotovostní lze i jinými způsoby než pomocí

běžného účtu. V tomto smyslu žalovaný uzavřel, že hotovostní vklady společníků do

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 4 - 31Af 74/2010

obchodních společností ve formě půjček a opačné procesy jsou jedním z nejčastějších

způsobů praní špinavých peněz.

Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3. 11. 2009, č. j. – 30, bylo

rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2008, č. j. 15788/08-1500-708772, zrušeno a věc

vrácena žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.) s tím, že žalovaný byl zavázán

k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení (výrok II.).

O kasační stížnosti žalovaného rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze

dne 23. 7. 2010, č. j. – 55, rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 11. 2009,

č. j. – 30, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se

neztotožnil s právními závěry zdejšího soudu a závazně soudu uložil, aby se zaměřil

na přezkum žalobou napadeného rozhodnutí ve světle žalobních bodů.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly pro soud

následující ve věci relevantní skutečnosti.

Správce daně v průběhu daňové kontroly prováděné u žalobce získal do své

dispozice písemnosti určené pro daňové účely. Konkrétně z předložené pokladní knihy

za rok 2006, jež byla správci daně doručena dne 6. 4. 2007, správce daně zjistil, že

žalobce provedl nebo přijal hotovostní platby, které převýšily hranici 15.000 EUR. Za

účelem prověření zmíněných účetních zápisů z hlediska zákona o omezení plateb

hotovosti provedl správce daně jakožto správní orgán příslušný podle § 5 odst. 1 písm.

a) tohoto zákona dne 18. 5. 2007 u žalobce místní šetření. V jeho průběhu si správce

daně od žalobce vyžádal konkrétní doklady. O zmíněném místním šetření byl pořízen

protokol ze dne 18. 5. 2007, č. j. 154493/07/288933/9409.

Součástí správního spisu je dále protokol ze dne 31. 8. 2007, č. j.

239567/07/288933/9409, ve kterém je zachycen průběh ústního jednání, jehož

předmětem bylo projednání zjištěných údajů o hotovostních platbách. Tomuto jednání

byl přítomen jednatel žalobce, kterému správce daně sdělil, že na základě místního

šetření dospěl k závěru, že u konkrétně označených plateb existuje pochybnost o

překročení limitu pro hotovostní platby podle zákona o omezení plateb v hotovosti.

Správce daně zároveň žalobce vyzval, aby se ve lhůtě do 10. 9. 2007 k uvedenému

vyjádřil a pochybnosti ohledně zákonnosti předmětných plateb vyvrátil. Reakcí na

uvedenou výzvu bylo stanovisko žalobce, které správce daně obdržel dne 10. 9. 2007.

Předmětná porušení povinnosti dle § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti byla

jednotlivě projednána v rámci ústních jednání konaných dne 29. 11. 2007. Záznam o

projednání konkrétní platby, jež je předmětem posouzení v dané věci, je obsažen v

protokolu č. j. 313715/07/288933/9409.

Rozhodnutím o uložení pokuty ze dne 16. 4. 2008, č. j.

117678/08/288914/9900, uložil správce daně žalobci pokutu ve výši 17.000,- Kč za

porušení povinnosti stanovené ustanovením § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti,

neboť v průběhu jednoho kalendářního dne, tj. dne 19. 5. 2006 poskytl jednomu

příjemci panu J. K., společníku žalobce, k rukám jeho syna R. K., platbu v hotovosti

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 5 - 31Af 74/2010

v celkové částce 500.000,- Kč jako částečnou splátku půjčky dle smlouvy o půjčce peněžních prostředků ze dne 10. 1. 1992.

Odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení pokuty žalovaný rozhodnutím ze

dne 16. 9. 2008, č. j. 15788/08-1500-708772, zamítl. V odůvodnění vypořádal

uplatněné odvolací námitky a zdůraznil, že správní uvážení správce daně při

rozhodování o výši pokuty bylo logicky odůvodněno a pohybuje se v rámci a mezích

stanovených zákonem o omezení plateb v hotovosti.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č.

, – dále jen „ “), osobou k tomu

oprávněnou ( ), jde o žalobu přípustnou (zejména , a

).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které

žalobce uplatnil v žalobě ( ). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze

skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75

odst. 1 ). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ustanovením §

51 odst. 1 bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Soud při svém rozhodování

vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

K úvodní žalobní námitce žalobce soud zdůrazňuje, že ji nepovažuje za

důvodnou a v tomto směru se ztotožňuje se závěrem a právním posouzením podstaty

věci žalovaným.

Podle ustanovení § 1 zákona o omezení plateb v hotovosti (ve znění účinném ke

dni rozhodování daňových orgánů) tento zákon určuje, kdy jsou fyzické i právnické

osoby (dále jen "osoby") povinny provést platbu bezhotovostně prostřednictvím banky

nebo pobočky zahraniční banky, nebo spořitelního a úvěrního družstva, nebo

provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu na účet banky (dále jen

"peněžní ústav"), a upravuje kontrolu dodržování této povinnosti.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti pro

účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem platby ten, kdo platbou uhrazuje

závazek.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti poskytovatel

platby, jejíž výše překračuje částku 15.000 EUR (dále jen "limit") je povinen provést

platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního

právního předpisu provedena v hotovosti.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti platba v české

nebo jakékoliv cizí měně se pro účely tohoto zákona přepočte na měnu EURo

směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke

dni provedení platby.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 6 - 31Af 74/2010

Podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o omezení plateb v hotovosti do limitu se

započítávají všechny platby v české i cizí měně, provedené týmž poskytovatelem

platby témuž příjemci platby v průběhu jednoho kalendářního dne.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti kontrolní

orgán uloží poskytovateli platby, který poruší povinnost provést platbu bezhotovostně,

pokutu až do výše 5.000.000 Kč, nejméně však 10.000 Kč. Při stanovení výše pokuty

přihlédne k závažnosti jednání a jeho následkům.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že smlouva o půjčce peněz patří mezi absolutní

neobchody, je upravena ustanoveními a 658 . Smlouva o

půjčce má reálnou povahu, což znamená, že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu

stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Účelem (bezprostředním

hospodářským cílem – kauzou) smlouvy o půjčce peněz je poskytnutí určité částky

jedním subjektem druhému s tím, že dlužník půjčenou částku v dohodnuté době vrátí.

Ze smlouvy o půjčce peněz vzniká povinnost dlužníkovi - žalobci, a to povinnost vrátit

předmět půjčky věřiteli - panu J. K.. Vrácení půjčených peněžních prostředků věřiteli

je pak závazkovou povinností dlužníka ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. b)

zákona o omezení plateb v hotovosti,

Mezi účastníky není sporu o tom, že v daném případě došlo ze strany žalobce

v jednom kalendářním dni, a to dne 19. 5. 2006 z titulu smlouvy o půjčce peněz

k vrácení a vyplacení částky 500.000,- Kč věřiteli J. K., společníku žalobce, a to

k rukám jeho syna R. K.. Limit 15.000,- EUR pro provedení bezhotovostní platby dle

kursu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou a platného ke dni

provedení platby, tj. ke dni 19. 5. 2006 představoval částku 424.275,- Kč (15.000,-

EUR x 28,285 Kč). Za strany žalobce tak došlo k porušení ustanovení § 4 zákona o

omezení plateb v hotovosti. Polemika žalobce týkající se jím prezentovaného názoru

na výklad pojmu platba je zjevně nepřípadná. Peněžní transakce, na něž se zákon o

omezení plateb v hotovosti vztahuje, jsou v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) tohoto

zákona vymezeny toliko na platby, jimiž je uhrazován závazek. Skutkový závěr i

právní posouzení věci správcem daně i žalovaným jsou proto správné, řízení o uložení

pokuty bylo s žalobcem vedeno v souladu se zákonem.

Ani v pořadí druhou žalobní námitku neshledal soud důvodnou, neboť žalobci

nebyla uložena sankce za jeho jednání, tj. přijímání v hotovosti částek přesahujících

15.0 ,- EUR od společníků na pokladně žalobce, nýbrž za jednorázové vyplacení

platby v hotovosti dne 19. 5. 2006 v celkové výši 500.000,- Kč, přičemž touto platbou

žalobce uhrazoval závazek vůči věřiteli – panu J. K., společníku žalobce.

Z důvodové zprávy k zákonu o omezení plateb v hotovosti je zřejmý účel

přijímaného zákona, jímž bylo „omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat

peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě

působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.“ (srov. sněmovní tisk č. 264/0, in:

digitální repozitář www.psp.cz).

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 7 - 31Af 74/2010

Rovněž podle odborné literatury zákon o omezení plateb v hotovosti „stanovuje

obecnou povinnost provádět bezhotovostní platby mezi tuzemskými osobami navzájem

anebo platby prováděné tuzemskými osobami ve prospěch zahraničních osob, jestliže

výše platby přesahuje částku 15.000,- EUR“ srov. Grulich, T. Nad zákonem o omezení

plateb v hotovosti. Právní rádce, 2005, č. 1, s. 55), neboť je nepochybně prospěšný „v

boji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, ale také kromě dalšího, v boji proti

daňovým únikům“ (srov. Kovařík, Z. Zákon o omezení plateb v hotovosti ve vztahu ke

směnce a šeku. Právní rozhledy, 2005, č. 7, s. 234).

Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti stanovuje výjimku

z povinnosti provést platbu bezhotovostně, jde-li o platbu, která musí být podle

zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti. Poznámka 2) pod čarou příkladno

odkazuje na , o veřejných dražbách a , o

loteriích a jiných podobných hrách. Odkaz žalobce na ustanovení § 1a odst. 7 písm. l)

zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti je nepřípadný,

neboť smyslem a účelem tohoto zákona je boj proti tzv. „šedé ekonomice“. Vedle

zákona o omezení plateb v hotovosti byl přijímán s cílem vytvořit účinnou právní

překážku proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, kdy představuje další z řady

opatření proti tzv. „praní špinavých peněz“, přičemž svůj účel naplňuje právě ve

spojení se zákonem o omezení plateb v hotovosti.

V této souvislosti lze připomenout nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006,

č. j. , in: http//nalus.usoud.cz, podle něhož: „Při výkladu a aplikaci

právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve

slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní

principy uznávané demokratickými právními státy.“

Rovněž závěrečná námitka žalobce nebyla shledána důvodnou. Na straně jedné

lze souhlasit s názorem žalobce, že žádný právní předpis neukládá společníkům

obchodních společností, aby vlastnili bankovní účet. Ovšem na straně druhé je každý

subjekt práva povinen bezvýhradně respektovat a dodržovat platné a účinné zákony.

Postupoval-li v daném případě žalobce tak, že dne 19. 5. 2006 jednorázově vyplatil

v hotovosti částku v celkové výši 500.000,- Kč, kterou uhrazoval svůj závazek vůči

svému věřiteli, pak porušil ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti a

spáchal tím jiný správní delikt, neboť porušil zde zakotvenou zákonnou povinnost

provést platbu převyšující 15.000,- EUR bezhotovostně.

K problematice kategorizace protispolečenských jednání lze připomenout

usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As

34/2006 – 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS, in: www.nssoud.cz, podle

něhož: „v rámci veřejnoprávní odpovědnosti za protispolečenská jednání teorie

rozeznává zejména trestné činy, přestupky, jiné správní delikty; v další specifikaci pak

ještě správní disciplinární delikty a správní delikty pořádkové. Deliktním je jen takové

porušení povinností (konání či opomenutí), které konkrétní zákon takto označuje.

Rozlišovacím kritériem mezi jednotlivými druhy deliktů podle závažnosti je míra jejich

typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty, u jiných

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 8 - 31Af 74/2010

správních deliktů a disciplinárních deliktů pak ještě okruh subjektů, které se deliktu

mohou dopustit.“

V této návaznosti pak soud považuje za nutné uvést, že ze strany správce daně a

žalovaného neshledal svévolný výklad právní normy k tíži daňového subjektu.

Polemika žalobce o rozdílu mezi složením hotovosti společníkem na pokladně firmy a

složením hotovosti společníkem firmy na pokladně banky má ve světle shora uvedené

argumentace tendenční a účelový charakter a navíc se s ohledem na přezkoumávanou

věc míjí s ustanovením § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Soud

proto uzavírá, že ze strany daňových orgánů k porušení principu zákonnosti nedošlo,

řízení o uložení pokuty bylo s žalobcem vedeno v souladu s úmyslem zákonodárce

eliminovat nežádoucí protiprávní procesy v ekonomice státu.

Dále soud zdůrazňuje, že v přezkoumávané věci bylo dle obsahu daňového

spisu provedeno rozsáhlé dokazování, zjištěný skutkový stav věci je výsledkem

logického uvažovaní opřeného o řádně získané důkazy, které byly vyhodnoceny jak

jednotlivě, tak ve svém souhrnu a tvoří dostatečnou oporu právnímu posouzení věci i

výsledku správního uvážení. Žalobou napadené rozhodnutí neodporuje zásadě volného

hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a

poplatků, ani ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť skutkový

stav věci byl zjištěn dostatečně za využití důkazních prostředků v souladu se zákonem.

Nebylo zjištěno ani žalobcem namítané porušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona o

správě daní a poplatků, neboť důkazní řízení i vyhodnocení důkazů bylo provedeno

řádně. Soud rovněž neshledal žalobcem namítané porušení ustanovení § 31 odst. 9

zákona o správě daní a poplatků, zejména správce daně neomezoval žalobce v plnění

jeho břemena tvrzení a břemena důkazního směřujícího k prokázání všech relevantních

skutečností.

Na závěr k žalobcem namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí si soud

ještě dovoluje připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu

ze dne 22. 7. 2005, č.j. - 96, in: na www.nssoud.cz, který vymezil institut

nezákonnosti takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo

jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno

usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána

buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní

hovoří ), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou

mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle nebo

vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) a c)

); tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud,

pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na

zákonnost napadeného rozhodnutí.“

Soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí ve světle žalobcem uplatněných

žalobních bodů, jak mu bylo uloženo závazným právním názorem vysloveným ve

zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, ovšem neshledal důvod, pro který

by přisvědčil žalobci ohledně jím tvrzené nezákonnosti žalobou napadeného

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 9 - 31Af 74/2010

rozhodnutí. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a při přezkumu řízení, které jeho

vydání předcházelo, soud nezjistil, že by došlo k chybné aplikaci hmotného práva či

k chybné aplikaci procesního práva. Za tohoto stavu věci soud rozhodl tak, že

v souladu s ustanovením žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn

ustanovením věta prvá , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak,

má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před

soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve

spojení s ustanovením věta prvá , podle něhož zruší-li Nejvyšší

správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne

krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Ve

věci úspěšnému žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné

administrativní činnosti nevznikly, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou

týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103

odst. 1

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje

o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání

musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o

tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen

advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo

člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon

advokacie.

Podle ustanovení je kasační stížnost

nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy

jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním

soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že

se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního

soudu.

Krajský soud v Brně dne 27. dubna 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu