Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 45/2010 - 40

- 43

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: O. V., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2008, č. j. OAM-498/VL-11-11-2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010, č. j. - 22,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho výše specifikované rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným rozhodnutím byla žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Stěžovatel dospěl v průběhu správního řízení k závěru, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že i v případě zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné dle zákona o azylu je správní orgán povinen se v odůvodnění vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. V tomto ohledu poukázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. - 78. Krajský soud rovněž uvedl, že se žalovaný dostatečně nezabýval tím, zda žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu nebezpečí. Zrušující výrok krajského soudu tak vyšel z , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „“)

Stěžovatelova kasační stížnost obsahuje důvody uvedené v ustanovení ; stěžovatel tedy polemizuje s právním názorem krajského soudu.

Stěžovatel uvádí, že z rozhodnutí je zřejmé, že žalobce podal svou žádost zcela účelově. Byl mu to totiž soudem uložen trest vyhoštění (nešlo o vyhoštění správní). Teprve poté, kdy mu hrozilo nucené opuštění republiky, požádal o mezinárodní ochranu, ačkoliv mu nic nebránilo, aby tak učinil dříve.

Krom toho se stěžovatel domnívá, že posuzování otázky doplňkové ochrany v situaci, kdy je žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 2 zákona o azylu, odporuje zákonu. Povinnost zkoumat existenci možné hrozící vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona o azylu ukládá zákon jen v případě postupu dle § 16 odst. 1 písm. e) a f). Stěžovateli je známa rozdílná judikatura Nejvyššího správního soudu v dané věci, jakož i skutečnost, že předmětná otázka je položena k zodpovězení rozšířenému senátu. To je koneckonců i důvod, proč stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce nevyužil své možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.

Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti ( a contrario) musel zabývat její přijatelností, tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je přijatelná. V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 59, publ. pod č. 1143/2007 Sb. NSS, zdejší soud uvedl, že kasační stížnost může být ve smyslu přijatelná i v případě, kdy je podána Ministerstvem vnitra, které v řízení o správní žalobě figurovalo v roli žalovaného. Nejvyšší správní soud se vymezením institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany podrobně věnoval např. ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. - 57, www.nssoud.cz. Z těchto rozhodnutí plyne, že přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Taková situace ale nyní nenastala, neboť předmětem sporu je sice výklad právní otázky, která byla předestřena rozšířenému senátu zdejšího soudu coby sjednocovacímu aparátu judikatury v rámci tohoto soudu a zprostředkovaně i v rámci celého správního soudnictví, avšak rozšířený senát již rozhodl, a tedy judikaturu sjednotil. Dospěl přitom ke shodným závěrům jako krajský soud v nyní projednávané věci.

Spornou otázkou je to, zda stěžovatel pochybil, pokud se nezabýval v případě posouzení žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 zákona o azylu možností aplikace dalších ustanovení zákona o azylu (zejm. § 12, § 14a apod.). Tuto právní otázku sjednotil rozšířený senát ve svém rozhodnutí ze dne 25. 1. 2011, č. j. - 107, www.nssoud.cz. Zde je uvedeno, že zjevnou nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutno posuzovat z hlediska všech forem mezinárodní ochrany upravených zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany lze tedy zamítnout podle § 16 zákona o azylu pouze tehdy, je-li skutečně zjevně nedůvodná nejen z hlediska § 12 a § 14a zákona o azylu, ale i z hlediska § 13, § 14 a § 14b zákona o azylu. Tomu nebrání ani dikce § 14 zákona o azylu. I v případě rozhodnutí podle § 16 zákona o azylu totiž, jak již bylo řečeno, musely být v předchozím řízení nutně zvažovány případné důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, tedy žádost byla vyhodnocena z hlediska tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná, je třeba se dále zabývat tím, zda zde nejsou relevantní důvody podle § 14 zákona o azylu. Obdobné závěry platí i pro azyl a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny podle § 13 a § 14b zákona o azylu.

Z rozhodnutí stěžovatele v dané věci přitom plyne, že těmito otázkami se nezabýval vůbec. Dále z rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. , www.nssoud.cz, plyne, že krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. V daném případě však žalobce v žalobě výslovně namítal, že se stěžovatel těmito okolnostmi ve svém rozhodnutí nezabýval. Žalobní námitka tedy byla uplatněna a krajský soud ji posoudil v souladu se shora citovaným rozhodnutím rozšířeného senátu.

Krajský soud dále vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. - 48, publ. pod č. 1724/2008 Sb. NSS. Toto rozhodnutí bylo vydáno sice až po vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (jak ostatně stěžovatel v kasační stížnosti upozorňuje), nicméně to ještě nevylučuje, že takové rozhodnutí nemůže být použito jako argument krajského soudu v dané věci. Soudní rozhodnutí podává autoritativní výklad právních norem. Právní norma pochopitelně (až na některé přípustné výjimky) retroaktivně působit nesmí. Pokud jde ale o výklad norem, je třeba konstatovat, že ten je dán objektivně a soud jej pouze odkrývá – tj. v zásadě říká, jak měla být norma vykládána již ode dne své účinnosti (s určitou výjimkou, že výklad stejné normy může posunout zásadní společenský vývoj, k němuž ovšem v daném případě nedošlo). Podle citovaného rozhodnutí platí, že použití § 16 odst. 2 zákona o azylu, vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady 2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/ES vyžaduje třístupňový test: 1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze § 16 odst. 2 zákona o azylu, aplikovat. I toto rozhodnutí je však třeba interpretovat v duchu shora uvedených rozhodnutí rozšířeného senátu. Je zřejmé, že pokud správní orgán bude posuzovat i v případě, kdy vydá rozhodnutí dle § 16 odst. 2 zákona o azylu, žádost z hledisek § 12, § 13, § 14, § 14 a a § 14b, pak po ve vztahu k žadateli případném negativním posouzení těchto námitek přirozeně vyplyne, že žádost byla podána jen v důsledku hrozby vyhoštění.

Rozšířeným senátem sjednocená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení nepřijatelnou a odmítl ji.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení , , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu