Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 125/2010 - 59

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Mgr. et Mgr. J. T., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, se sídlem Kloknerova 26/2295, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 21. 5. 2007, č.j. PO-10-9/GŘ-PE-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, č. j. – 34,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2007, č.j. PO-10-9/GŘ-PE-2007, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí ředitele kanceláře generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 8. 3. 2007, č.j. PO-30-152/GŘ-PE-2007. Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu:

Z osvědčení ze dne 10. 10. 1991 vydaného za účelem odškodnění podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), vyplývá, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 30. 4. 1985 z důvodů uvedených v tohoto zákona.

Prvoinstanční správní orgán ředitel kanceláře generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR rozhodnutím ze dne 8. 3. 2007, č.j. PO-30-152/GŘ-PE-2007, započetl stěžovateli podle , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a pro nárok na odchodné dobu v délce 12 let a 227 dní. V odůvodnění uvedl, že stěžovateli trvala další služba vojáka po dobu od 11. 7. 1982 do 30. 4. 1985, služební poměr příslušníka Bezpečnostní informační služby po dobu od 1. 8. 1995 do 19. 10. 2000, služební poměr příslušníka Hasičského záchranného sboru ČR po dobu od 1. 6. 2002 do 31. 12. 2006.

Stěžovatel ve svém odvolání se započtením dob pro výsluhové náležitosti nesouhlasil, neboť mu nebyla započtena doba základní vojenské služby od 1. 9. 1980 do 10. 7. 1982 ani doba mimosoudní rehabilitace podle od 1. 5. 1985 do 31. 3. 1991. Žalovaný jeho odvolání rozhodnutím ze dne 21. 5. 2007, č.j. PO-10-9/GŘ-PE-2007, zamítl. Poukázal na , o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá vyloučení zápočtu doby základní vojenské služby, a na , podle něhož se pro výši sociálních dávek zhodnocuje jen skutečně vykonávaná doba služby a dosažený výdělek. Podle tohoto ustanovení tak nemůže být stěžovateli doba od 1. 5. 1985 do 31. 3. 1991 započtena pro účely výsluhových nároků, neboť se nejedná o skutečně vykonávanou dobu služby.

Městský soud v Praze se předně zabýval tím, zda žaloba nemíří proti tzv. podkladovému rozhodnutí či rozhodnutí předběžné povahy, které by bylo ze soudního přezkumu vyloučeno podle , (dále jen „ “). S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která v případě pochybností o této otázce dává přednost soudnímu přezkumu, Městský soud v Praze napadené správní rozhodnutí přezkoumal, přičemž však poznamenal, že zápočet jako deklaratorní úkon stanovící započitatelnou dobu pro účely výsluhových nároků by zřejmě ani nemusel nezbytně mít formalizovanou podobu správního rozhodnutí, neboť význam zápočtu má konkrétní právní dopad až při rozhodování o nároku na konkrétní výsluhovou dávku (odchodné, výsluhový příspěvek).

Při posouzení věci vycházel Městský soud v Praze z přechodného ustanovení a Jako nadbytečnou zhodnotil obavu stěžovatele z nezapočtení rehabilitované doby pro účely jiných sociálních, např. důchodových, dávek. Při přezkoumání napadených správních rozhodnutí jde totiž skutečně jen o zápočet dob pro účely výsluhových nároků, jejichž provedení zákonodárce uložil příslušným služebním funkcionářům bezpečnostních sborů k datu účinnosti Na situaci stěžovatele je proto nutno aplikovat jednak principy tohoto zápočtu podle , jednak pohled zákonodárce na zhodnocení doby služby z hlediska , které interpretačně jednoznačně stanovilo, že pro výši nárokových sociálních dávek se zásadně zhodnocuje skutečně vykonaná doba služby a dosažený výdělek. Městský soud v Praze dále dospěl k závěru, že při posuzování požadavku stěžovatele nelze aplikačně oddělit zápočet dob podle pro účely posouzení vzniku nároku na výsluhovou dávku od nároku na výpočet výše takové dávky. To vyplývá již ze samotné konstrukce nároku na odchodné a výsluhový příspěvek. Nelze si tedy představit uznání doby služby delší než 15 let (stanovené v 157 citovaného zákona) pro účely výsluhového příspěvku, tzn. včetně doby žádané stěžovatelem, zatímco by se pro účely výše této dávky přihlíželo k době kratší než 15 let s ohledem na striktní znění Taková interpretace zákona by byla iracionální.

Městský soud v Praze přisvědčil žalovanému v tom, že pro účely požadovaného zápočtu je třeba výlučně aplikovat speciální ustanovení ve spojení s a nelze přihlížet k normám, které byly pozdějším zákonodárstvím (před vydáním napadeného rozhodnutí) zrušeny. Pokud jde o interpretační pravidlo vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. – 71, na který stěžovatel poukázal, Městský soud v Praze má za to, že správní orgány v projednávaném případě postupovaly tak, jak Nejvyšší správní soud naznačil, a na daný skutkový stav důsledně aplikovaly odpovídající právní normy. Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu podle zamítl.

Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů podle a b) Namítl, že do doby rozhodné pro výsluhové nároky se měla započítat doba trvání služebního poměru na území České republiky podle zvláštních právních předpisů do nabytí účinnosti , včetně doby trvání služebních poměrů na území československého státu do 31. 12. 1991, s výjimkami uvedenými v . Doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích v zákoně nebyla výslovně vyloučena ze zápočtu dob rozhodných, tedy z trvání služebního poměru podle zvláštních právních přepisů. K aplikaci stěžovatel poznamenal, že ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 24. 9. 2009, nemá výsluhový příspěvek povahu mzdy ani dávky sociálního zabezpečení či důchodu.

Stěžovatel dále uvedl, že znemožnění výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce bylo deklarováno jako jedna ze základních forem perzekuce občanů ve smyslu , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Nejen ve shodě s tímto zákonem, ale i celkovým duchem demokratické y, která není a ani nemůže být hodnotově neutrální, jakož i dalších polistopadových právních norem snažících se křivdy minulosti napravit, se jeví právně zcela nelogické, aby občané soudně či mimosoudně rehabilitovaní a sloužící dosud v bezpečnostních sborech či armádě byli kráceni oproti těm příslušníkům a vojákům, kteří v těchto bezpečnostních či ozbrojených složkách sloužili kontinuálně po celou dobu tzv. nesvobody.

Zákon taxativně neuvádí doby trvání, charakter služebních poměrů ani jejich obsah. Na „doby trvání služebního poměru podle zvláštních právních předpisů“ odkazuje nenormativní poznámkou pod čarou č. 90. Zde je uveden i , o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, který pro výsluhové náležitosti výslovně započítává kromě skutečně vykonané doby služby vojáka a doby služby v ozbrojených bezpečnostních sborech také dobu hodnocenou jako dobu služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích s odkazem na , o soudní rehabilitaci, a a 3 , o mimosoudní rehabilitaci. Ve smyslu a , o vojácích z povolání, v souvislosti s a se do doby rozhodné pro nárok na výsluhové náležitosti vojákům z povolání započítává rovněž doba hodnocená podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích. Obdobně a zcela nepochybně je doba soudně a mimosoudně rehabilitovaná s odkazem na a a 3 započítána do doby rozhodné pro výsluhové nároky ve smyslu těm příslušníkům bezpečnostních sborů, kterým jsou do doby rozhodné pro výsluhové nároky započítávány doby poměrů pracovních, které se podle zvláštních právních předpisů s odkazem na nenormativní poznámku pod čarou č. 91 posuzují jako doby služebního poměru. Zde se jedná zejména o doby pracovního poměru příslušníků Sboru ozbrojené ochrany železnic, kteří se dnem 29. 5. 1992 stali příslušníky Federální železniční policie podle , o Federální železniční policii, doby pracovního poměru celníka, které byly dnem 1. 7. 1997 na základě započteny jako doby služebního poměru, a doby pracovního poměru hasiče, které byly ke dni 1. 1. 2001 podle , o Hasičském záchranném sboru České republiky, započteny jako doby služebního poměru. Podle stěžovatele tedy soud nejen nesprávně zhodnotil deklaratorní nárok na započtení doby mimosoudně rehabilitované do zápočtu doby rozhodné pro výsluhové nároky ve smyslu jako nárok na sociální dávku, ale zejména nevzal v úvahu trvání služebního poměru podle výše uvedených zvláštních právních předpisů. Doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudní a mimosoudní rehabilitaci měla být stěžovateli započtena jako součást doby trvání služebního poměru, tedy do doby rozhodné pro výsluhové nároky uvedené v Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ačkoli stěžovatel označil jako důvod své kasační stížnosti i , je z obsahu kasační stížnosti zřejmé, že nezpochybňoval zjištění skutkového stavu, nýbrž pouze řešení právní otázky spočívající v tom, zda měla být do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtena i doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel tak uplatnil pouze důvod podle s. ř. s

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska uplatněného stížního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Vycházel přitom ze skutkového stavu zjištěného Městským soudem v Praze.

Podle došlo-li k neplatnému ukončení služebního poměru vojáků z povolání nebo příslušníků ozbrojených sborů, posuzují se nároky na sociální dávky vyplývající ze zákonů o služebních poměrech těchto osob, jako kdyby byly propuštěny z reorganizačních důvodů. Pro výši těchto dávek se zhodnocuje skutečně vykonaná doba služby a dosažený výdělek (základ pro výpočet dávky).

Právě z vycházel Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku. Dospěl k závěru, že pro účely požadovaného zápočtu je třeba výlučně aplikovat ve spojení s tímto ustanovením, a dále že nelze přihlížet k již zrušeným ustanovením právních předpisů.

Nejvyšší správní soud předně uvádí, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, podle níž nelze v projednávaném případě aplikovat, neboť výsluhový příspěvek nemá povahu mzdy ani dávky sociálního zabezpečení či důchodu, jak vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. . Nejvyšší soud ČR totiž v tomto usnesení současně zaujal názor, že výsluhový příspěvek ve smyslu , o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, je chápán jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených podmínkách, kompenzace určitých omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených silách, tedy jako součást dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru. Není však součástí tzv. služebního příjmu a ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu, odůvodněnou do určité míry sociálními důvody (srov. nález Ústavního soudu České republiky uveřejněný pod č. 126/1997 Sb.). Podobný charakter si zachoval výsluhový příspěvek i podle úpravy v zákoně č. (vzhledem k náročnosti služby vojáka).

Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že závěr o dopadu i na výsluhové příspěvky lze nepochybně dovodit již z toho, že se toto ustanovení výslovně vztahuje na nároky na sociální dávky vyplývající ze zákonů o služebních poměrech těchto osob. mezi výsluhové nároky řadí právě výsluhový příspěvek a odchodné (stejně tak i upravoval do 12. 5. 1992 příspěvek za službu, následně výsluhový příspěvek a odchodné).

směřoval ke zmírnění majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty učiněnými období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. V oblasti pracovněprávních vztahů a vztahů sociálního zabezpečení upravoval jednak neplatnost právních úkonů, jimiž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Dále upravoval výpočet výše důchodu a započtení doby rehabilitované tímto zákonem, tj. doby následující po neplatném skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu, pro účely důchodového zabezpečení. však na rozdíl od této zvýhodňující úpravy důchodového zabezpečení neumožňoval zohlednění neplatného skončení služebního poměru pro účely nároků na sociální dávky vyplývající ze zákonů o služebních poměrech. Eventuální zohlednění rehabilitovaných dob tedy ponechával na případné zvláštní úpravě těchto zákonů.

Při posouzení otázky aplikace je proto třeba vždy vycházet i z konkrétní právní úpravy určitého služebního poměru, podle níž jsou příslušníkovi služebního poměru doby rozhodné pro výsluhové nároky započítávány.

V projednávané věci byly stěžovateli započteny doby rozhodné pro výsluhové nároky podle Podle tohoto zákona je dobou rozhodnou pro výsluhové nároky doba trvání služebního poměru a doby započtené ke dni účinnosti tohoto zákona nebo při přijetí do služebního poměru podle . Podle přechodného ustanovení se příslušníkům bezpečnostních sborů měl provést ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona zápočet dob pro účely výsluhových nároků. Odstavce 2 až 5 citovaného ustanovení pak blíže upravují postup provedení a obsah uvedeného zápočtu.

Podle přechodného ustanovení se do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů na území České republiky, včetně doby trvání služebních poměrů na území československého státu do 31. prosince 1992, do nabytí účinnosti tohoto zákona, s výjimkou dob dále uvedených v tomto odstavci. Zvláštními právními předpisy jsou podle poznámky pod čarou č. 90 např. , některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, či , o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, na jejichž ustanovení se právě stěžovatel odvolával jak v žalobě tak ve své kasační stížnosti s tím, že do doby rozhodné pro nárok na výsluhové náležitosti vojáků z povolání započítávají rovněž dobu hodnocenou podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích.

Úmyslem zákonodárce v citovaném ustanovení bylo započíst veškeré doby služebního poměru upravené v jednotlivých služebních zákonech, včetně doby služby vojáků z povolání. Otázkou, kterou je v projednávané věci při výkladu tohoto ustanovení třeba zodpovědět, je to, zda zákonodárce zamýšlel do doby rozhodné pro výsluhové náležitosti přiznávané podle započíst doby služby tak, jak je tyto jednotlivé služební zákony samy zohledňovaly pro vlastní výsluhové nároky. Nejvyšší správní soud má za to, že odpověď na tuto otázku je nutně negativní. Úprava výsluhových náležitostí je v zákoně č. provedena nezávisle na jednotlivých služebních zákonech, tyto totiž upravovaly různé druhy výsluhových dávek a samostatně stanovily i podmínky nároků na tyto výsluhové náležitosti.

Při zápočtu dob podle je tedy nerozhodné, jak jednotlivé služební zákony upravovaly vlastní rozhodné doby pro výsluhové nároky. Potvrzuje to ostatně i samostatná úprava vyloučených dob ze zápočtu podle , která odpovídá vyloučeným dobám v Pokud by byly zohledněny doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek podle , byla by následná úprava totožných výluk v zákoně zcela nadbytečná.

Právě právní úprava služebního poměru vojáků, na kterou stěžovatel poukazoval, zvolila v rámci řešení výsluhových nároků odlišný přístup při zápočtu rehabilitovaných dob, než jaký uvádí Původní znění se sice nikterak nedotýkalo započtení doby hodnocené jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích, zohlednění této doby však bylo umožněno novelou provedenou , účinnou od 13. 5. 1992. Podle , ve znění této novely, je dobou konání služby rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši doba služby započitatelná podle předpisů o sociálním zabezpečení včetně zvýšeného zápočtu doby služby výkonného letce a výkonu funkcí zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti a doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích. (Zákonem pak byly stanoveny výjimky dob služby, které se do doby rozhodné podle odstavce 9 nezapočítávají.) Nejvyšší správní soud má za to, že tato zákonná novela č. , přijatá již za účinnosti (zákon nabyl účinnosti dnem 1. 4. 1991), nepřímo novelizovala i jeho ustanovení ve vztahu k nárokům vyplývajících ze služebních poměrů vojáků. Zohlednění doby hodnocené jako doba služby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích tedy bylo pro účely nároků na výsluhové náležitosti vojáků vyloučeno na základě pouze v době do účinnosti , tj. do 12. 5. 1992. Následně již pro tuto skupinu příslušníků ve služebním poměru platila speciální úprava nároků na dávky obsažená v Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že byl zrušen, neboť právě přechodné ustanovení zrušujícího na jeho úpravu odkazuje, když stanoví, že vojákům se do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání výsluhových náležitostí do dne účinnosti tohoto zákona započítávají doby služby v rozsahu, v jakém jim byly započteny podle dosavadních předpisů. Pro doplnění lze odkázat i na důvodovou zpráva k , podle níž přechodná ustanovení tohoto zákona upravují přechod práv a povinností z dosavadního služebního poměru v návaznosti na nové služebně-právní vztahy vojáků. V souvislosti s nově pojatými výsluhovými náležitostmi se tak zajišťuje, aby voják po skončení služebního poměru nebyl na svých nárocích poškozen oproti nárokům podle dosavadních předpisů. Současně návrh zákona zachovává zápočty doby služeb tak, jak byly provedeny dosavadními předpisy, tj. včetně zápočtu doby služby podle předpisů o soudních nebo mimosoudních rehabilitacích, vyloučení některých druhů služeb , kterým byl doplněn , o některých služebních poměrech vojáků.

Ačkoli Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že obsahuje vlastní úpravu dob rozhodných pro výsluhové náležitosti ( tohoto zákona ve spojení s ), nemění to nic na tom, že dopadá na započtení těchto dob v případě ostatních služebních poměrů, které spadají pod režim Tento zákon nahradil právní úpravu služebního poměru předcházejícího , o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl nahrazen , o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, a zastřešuje současně i právní úpravu služebních poměrů např. podle , celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, či , o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Odlišnou úpravu od pak od 1. 1. 1993 pouze ve vztahu k výši odchodného stanovil § 130a výnosu Ministerstva vnitra ČR č. 374/1992 Sb., kterým se provádí zákon ČNR č. o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění , tak, že policistovi, který obdržel osvědčení o rehabilitaci, opětovně přijatému do služebního poměru k policii se určí při novém skončení služebního poměru výše odchodného podle celkové doby trvání služebního poměru. Tuto úpravu lze však aplikovat jedině v případě rehabilitovaných policistů.

Stěžovatel byl ke dni nabytí účinnosti , k němuž měl být podle proveden zápočet dob pro účely výsluhových nároků, ve služebním poměru příslušníka Hasičského záchranného sboru ČR. Ředitel kanceláře generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR proto provedl zápočet dob rozhodných pro nárok na výsluhový příspěvek a pro nárok na odchodné podle , který, jak již bylo výše uvedeno, dopadá mj. i na výsluhové nároky příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR. Správně přitom zohlednil i , který se při započtení dob rozhodných pro výsluhové nároky (z důvodu absence jeho zvláštní úpravy) uplatňuje.

Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil závěru Městského soudu v Praze, byť z části s jiným odůvodněním, že do doby rozhodné pro výsluhové nároky podle se podle jeho ve spojení s započte jen skutečná doba trvání činné služby vojáka bez zohlednění dob uvedených v Podotýká však, že po skončení svého služebního poměru má stěžovatel možnost požádat o výsluhové náležitosti podle , kde by mu byly započteny i doby získané na základě mimosoudní rehabilitace.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , 2 za použití ustanovení téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2011

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu