Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 41/2010 - 60

- 63

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. R., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem Wurmova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2010, č. j. OAM - 36/ZA - 06 - ZA10 - 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2010, č. j. - 24,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 2. 2010, č. j. OAM - 36/ZA - 06 - ZA10 - 2010, zamítl jeho žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v a b) , (dále jen „ “). Konkrétně je přesvědčen o nezákonnosti rozsudku krajského soudu, neboť pociťuje důvodné obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině mužských státních příslušníků Kosova, kteří byli v době občanské války v emigraci. Domnívá se, že v jeho případě došlo ke kumulativnímu naplnění objektivního a subjektivního prvku, jež je důvodem pro udělení azylu. Objektivní prvek shledává v přetrvávajícím napětí z neutěšeného stavu v zemi původu po občanské válce. Subjektivní prvek pak spatřuje v nenávisti státních příslušníků Kosova, kteří se občanské války účastnili. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje nutnost posuzování pronásledování na tzv. „kumulativním základě“ (zde odkazuje na bod 53 Příručky k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodního práva).

Pro přijatelnost své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že přesah svých zájmů spatřuje v potřebě vymezení zvláštní sociální skupiny mužských státních příslušníků Kosova, kteří byli v době občanské války v emigraci. Stěžovatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadená správní i soudní rozhodnutí za zákonná a kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Jako takovou ji navrhuje zamítnout. Je toho názoru, že stěžovatelovy důvody nejsou podřaditelné pod žádnou z forem pronásledování uvedených v . V průběhu správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o možnosti jeho pronásledování či o hrozbě vážné újmy; v takovém případě není třeba provádět důkazní řízení.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo ( ), byla podána včas ( ) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody, které lze podřadit ustanovení - nesprávné právní posouzení otázky pronásledování z důvodu příslušnosti ke specifické sociální skupině. Stěžovatel též splňuje podmínku povinného zastoupení advokátem ve smyslu ust. Kasační stížnost je tedy přípustná. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že napadá rozsudek krajského soudu též z důvodu podle , toto své tvrzení nepodložil žádným konkrétním důvodem, nejedná se tedy o způsobilý stížní bod a Nejvyšší správní soud se jím nemohl zabývat.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti a vymezení jejího rozsahu se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu z 4. 5. 2006, č. j. - 57; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že na jeho případě je možno řešit otázku dosud neřešenou, a to definici sociální skupiny „mužských státních příslušníků Kosova, kteří byli v době občanské války v emigraci“. Nejvyšší správní soud však dospěl k opačnému názoru a kasační stížnost přijatelnou neshledal.

Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný zamítl stěžovatelovu žádost jako zjevně nedůvodnou podle , neboť stěžovatel v žádosti neuvedl žádné důvody, pro které by mu bylo možno udělit azyl nebo doplňkovou ochranu ve smyslu , resp. cit. zákona. Stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v Kosovu se necítí svobodně, nemá kde bydlet a má strach, že bude zabit lidmi, jež jej nenávidí, neboť nebojoval v občanské válce. Žalovaný v takových důvodech (absence bydlení a ničím nepodložené obavy z jednání neznámých lidí) neshledal taxativně uvedené důvody stanovené v a stěžovatel též neuvedl nic, co by pro to svědčilo. Pro udělení doplňkové ochrany podle žalovaný též důvody neshledal; nadto uvedl, že se stěžovatel v době svého pobytu v Kosovu v letech 2008 - 2010 s žádnými problémy nesetkal. Krajský soud považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné, poněvadž shledal, že podmínky pro uplatnění byly naplněny.

Nejvyšší správní soud se k podmínkám pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné vyslovil např. v rozsudku z 15. 8. 2008, č. j. - 48, nebo v usnesení z 27. 8. 2008, č. j. - 69, ve kterém uvedl: „Institut zjevně nedůvodných žádostí zakotvený v se vztahuje na obě zákonem upravené formy mezinárodní ochrany, tj. azyl i doplňkovou ochranu, o jejichž udělení žadatel usiluje jednotnou žádostí o mezinárodní ochranu. Jinými slovy, žádost musí být zjevně nedůvodná, pokud jde o důvody pro udělení azylu, i zjevně nedůvodná, pokud jde o důvody pro udělení doplňkové ochrany. Slovní spojení ‚uvádí pouze ekonomické důvody v je tak nutné vykládat jako‚ neuvádí ani důvody pro udělení azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochrany, ale pouze důvody ekonomické‘“.

Žalovaný v řízení těmto podmínkám dostál a s jeho závěrem, že ve skutečnostech uváděných stěžovatelem nelze spatřovat důvodné obavy z pronásledování či riziko vážné újmy, Nejvyšší správní soud souhlasí. Stěžovatelova tvrzení lze považovat za ničím nepodložené obavy.

K definici „určité sociální skupiny“ ve smyslu se Nejvyšší správní soud již ve své dosavadní rozhodovací činnosti vyjádřil. Např. v rozsudku z 14. 1. 2004, č. j. - 48, uvedl, že „[s]ociální skupin[ou …] je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání vůbec znám.“ Nejvyšší správní soud je toho názoru, že muži, jež byli v době občanské války v emigraci, nejsou s to ve smyslu uvedené definice tvořit sociální skupinu, nadto v Kosovu pronásledovanou. Stěžovatel své obavy z nenávisti v zemi původu nijak nespecifikoval, ani neuvedl nic konkrétního, čím by žalovaného přesvědčil o reálnosti svých obav; to ostatně neučinil ani v řízení soudním.

Pokud stěžovatel tvrdí, že všechna jeho tvrzení lze považovat za pronásledování právě ve svém souhrnu, tzv. pronásledování na kumulativním základě, nelze mu přisvědčit. Stěžovatel totiž ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl pouze, že má strach o svůj život, neboť nebojoval v občanské válce (absence /vlastního/ bydlení není azylově relevantní v žádném ohledu); jde tedy o jedinou skutečnost, nadto poněkud nekonkrétní, jež nemůže být z logiky věci posuzována v souvislosti s jinými (neuvedenými) skutečnostmi. Na okraj pak Nejvyšší správní soud podotýká, že otázkou tzv. pronásledování na kumulativním základě se již detailně zabýval, srov. např. rozsudky z 19. 9. 2007, č. j. - 129, nebo z 30. 9. 2008, č. j. - 70.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení nepřijatelnou a odmítl ji.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení ve spojení s , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2011

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu