Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Afs 10/2010 - 67

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobce: M. P., zast. JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009 č. j. - 35,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, č. j. - 35 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2007, č. j. 2007/3967/30, (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Celní ředitelství Praha (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 15. 5. 2007, č. j. 8165/07-170100-23, o odnětí povolení k provozování daňového skladu. V odvolání stěžovatel namítá, že správní řízení nebylo vlastně nikdy zahájeno, když správce daně nerespektoval ust. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Prvním úkonem v jakémkoli řízení nemůže být meritorní rozhodnutí o právech účastníka. Takovým postupem jsou zasaženy základní zásady daňového řízení vyjádřené v , 2 a 9 zákona o správě daní a poplatků. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1139.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že procesněprávním předpisem je v posuzovaném případě podle , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) předpis upravující správu daní, tzn. . Podle zákona o správě daní a poplatků je řízení zahájeno dnem, kdy byl daňový subjekt nebo jiná osoba zúčastněná na řízení vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu správce daně nebo jiné osoby, o nichž to zákon stanoví, učinili. Z uvedeného nevyplývá správci daně zákonná povinnost oznámit daňovému subjektu, že se proti němu zahajuje řízení ve věci odejmutí povolení k provozování daňového skladu, a teprve poté činit další kroky. Odmítá přitom porušení základních zásad daňového řízení. Pokládá i za lichý odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2004 č. j. -73 (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 1139/2007), který se vztahuje na řešení konkrétního případu podle , nikoli podle odlišné úpravy obsažené v zákoně o správě daní a poplatků.

Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 18.12.2007, kdy v žalobě uplatnil tyto žalobní body:

1) namítal nedostatek zahájení správního řízení (obdobně jako v odvolání);

2) nedoplatek sociálního zabezpečení zmíněný celním ředitelstvím v rozhodnutí se vztahuje rovněž k době vazby a dle názoru stěžovatele za něj toto pojištění z důvodu omezení osobní svobody hradí stát;

3) namítal nesprávnou aplikaci § 20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních, když toto ustanovení připouští odebrání uděleného povolení, ale současně jako podmínku vymezuje, že „ani uložení pokuty nevedlo k nápravě“ nebo „nejsou splněny podmínky zabezpečení vybraných výrobků před neoprávněným použitím uvedených výrobků uvedené v povolení“,

4) namítal porušení práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům;

5) namítal, že v jiných obdobných věcech celní ředitelství řízení zahajuje;

6) namítal, že požádal o prodloužení lhůty k dozajištění daně a ke dni vydání rozhodnutí celního ředitelství byl ve lhůtě pro doplacení požadovaného zajištění,

s dalšími dílčími námitkami a argumenty uvedenými pod bodem II. žaloby (č.l. 4 - 5 soudního spisu).

Městský soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. - 35, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že z ust. zákona o spotřebních daních nevyplývá, že by se o odejmutí povolení provozovat daňový sklad vedlo zvláštní samostatné řízení, ale jde o rozhodnutí v rámci daňového řízení. Stanoví-li , že řízení je zahájeno prvním úkonem správce daně, pak je tu výzva Celního úřadu Kolín ze dne 3. 4. 2007, kterou tento celní úřad vyzval stěžovatele k provedení dozajištění daně, protože povinnost zajištění daně ve výši 1.351.000,- Kč není plněna v důsledku provedených úhrad nezaplacených spotřebních daní, a to o částku 695.095,- Kč. Dovolává-li se stěžovatel postupu podle , ten nepřichází v úvahu, když celní orgány postupovaly podle zákona o spotřebních daních a zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel byl přitom z povolení k provozování daňového skladu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 13351/03-22-D, poučen o tom, že nesplnění podmínek podle zákona o spotřebních daních bude mít za následek odnětí povolení. Pokud stěžovatel v žalobě namítal nesprávnost úvah celních orgánů ve vztahu k existenci nedoplatku u okresní správy sociálního zabezpečení, celní orgány tento nedoplatek jen zmiňovaly, tento nebyl přímým důvodem k odnětí povolení k provozování daňového skladu, byl to jen jeden z dílčích argumentů.

Uvedený rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností, kterou opírá o důvody podle , b) a d) (dále jen „ “), tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále pak nepřezkoumatelnost rozsudku, který se vůbec nevyrovnal s žalobními body 3) - 6), a nepodloženost závěru městského soudu, že by nedoplatek stěžovatele u okresní správy sociálního zabezpečení nebyl samostatným důvodem pro odnětí povolení k provozování daňového skladu.

Z obsahu správních spisů Nejvyšší správní soud ověřil, že rozhodnutí celního ředitelství ve svém výroku jako důvody pro odnětí povolení k provozování daňového skladu uvádí důvody dva, a to podle § 20 odst. 18 písm. b) a e) zákona o spotřebních daních, kdy prvým důvodem jsou podle odůvodnění tohoto rozhodnutí splatné závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Kolíně ve výši 4.265,- Kč a není zajištěno uhrazení tohoto nedoplatku, čímž stěžovatel nesplňuje podmínky, na jejichž základě mu bylo uděleno povolení k provozování daňového skladu [§ 20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních]; druhým důvodem je nedoplnění zajištění spotřební daně na daňový sklad v požadované výši ani přes výzvu celního úřadu [§ 20 odst. 18 písm. e) zákona o spotřebních daních]. Rozhodnutím žalovaného již bylo rozhodnutí celního ředitelství toliko potvrzeno, bez jakékoli změny výroku.

Jedná se tak o rozhodnutí, které se opírá o dva rovnocenné důvody (každý z nich by samostatně mohl být důvodem k odnětí povolení k provozování daňového skladu), a to:

1) důvod podle § 20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních spočívající v existenci nedoplatku na pojistném na sociálním zabezpečení, a

2) důvod podle § 20 odst. 18 písm. e) zákona o spotřebních daních spočívající v nedozajištění daně.

Nelze tak přisvědčit městskému soudu, že by nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení byl celními orgány jen zmiňován, že „nebyl přímým důvodem k odnětí povolení k provozování daňového skladu, byl to pouze jeden z dílčích argumentů.“ S žalobním bodem směřujícím proti existenci nedoplatku na pojistném na sociální zabezpečení se však městský soud (krom právě citované věty) nijak nevypořádal a již jen proto je nutno rozhodnutí městského soudu zrušit [ ].

Nedosti na tom, stěžovateli je nutno přisvědčit též v kasační námitce, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu neobsahuje žádné vypořádání se s žalobními body 3) - 6), s dalšími dílčími námitkami a argumenty uvedenými pod bodem II. žaloby, tzn. zejm. není z rozsudku seznatelná jakákoli úvaha o tom, zda byly v posuzovaném případě naplněny podmínky aplikace § 20 odst. 18 písm. b) zákona o spotřebních daních, zda došlo k porušení stěžovatelova práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům; jak se městský soud dále vypořádal s námitkami, že v jiných obdobných věcech celní ředitelství řízení zahajuje a že stěžovatel požádal o prodloužení lhůty k dozajištění daně a ke dni vydání rozhodnutí celního ředitelství byl ve lhůtě pro doplacení požadovaného zajištění.

K dalším dílčím námitkám a argumentům uvedeným pod bodem II. žaloby pak lze v odůvodnění rozsudku městského soudu dohledat jen věty

· „Výzvy k odstranění pochybností byly sice Celním úřadem Kolín zřejmě vydávány v době, kdy žalobce byl ve vazbě a kdy měl tedy vzhledem k tomu, že byl ve vazbě z důvodu § 67 písm. b) trestního řádu, sníženou možnost komunikace, nemohl na tyto výzvy dostatečně reagovat, nicméně tyto výzvy byly dle správního spisu doručovány prostřednictvím jeho zástupce“, kdy z této věty není seznatelná úvaha městského soudu, jaký vliv mělo doručování stěžovateli prostřednictvím zástupce na jeho možnosti k dozajištění daně,

· „Námitka uvádějící, že veškeré účetnictví a další doklady měla v tu dobu k dispozici Policie České republiky, popř. orgány Celní správy na základě provedených prohlídek, je ve vztahu k napadenému rozhodnutí nepodstatná.“, přičemž však městský soud již neuvádí, proč považuje tuto námitku za nepodstatnou, a

· „K námitce žalobce ohledně toho, že nemohl disponovat se svými doklady, které mu byly zabaveny, soud uvádí, že i na takové případy zákon pamatuje a bylo možno tuto situaci řešit samostatnými podáními příslušným orgánům.“, přičemž však městský soud již neuvádí, zda má tato námitka vztah k předmětné věci či nikoli, natož pak z jakého důvodu.

Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje svou přezkumnou úlohu, kdy předmětem jeho přezkumu může být jen existentní a srozumitelná úvaha krajského soudu rozhodujícího ve správním soudnictví. Absentuje-li taková úvaha nebo není-li srozumitelná, není tu ničeho, čehož správnost by mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat, a proto i z tohoto důvodu je nucen napadený rozsudek městského soudu zrušit podle

S ohledem na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu se Nejvyššímu správnímu soudu neotevřel prostor pro meritorní posouzení věci. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost je důvodná, a proto podle věty prvé části před středníkem rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku je městský soud vázán ( ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ve věci ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( , ).

V Brně dne 26. ledna 2011

JUDr. Lenka Matyášová

předsedkyně senátu