Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)4 Azs 27/2010 - 87.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 Azs 27/2010 - 87
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Problematikou poměrů v Bělorusku, spojenou především s aplikací novelizovaného běloruského trestního zákoníku , se Nejvyšší správní soud již dříve zabýval, a to ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, který je dostupný na www.nssoud.cz. Soud v něm neshledal, že by pouze s ohledem na tuto právní úpravu bylo přiměřeně pravděpodobné uvěznění běloruského občana žádajícího o azyl v jiném státě či že by bylo dáno reálné nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení s ním. U osoby politicky aktivní a exponované by mohla být situace jiná, což ovšem v daném případě nebylo dáno. Stěžovatel sám uvedl, že již od roku 2008 se běloruského opozičního života v ČR aktivně neúčastní, přičemž žalovaný u něj neshledal důvody podle § 12 zákona o azylu. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2009, č. j. 2 Azs 42/2008 - 125, www.nssoud.cz, uvedl, že „přestože je z podkladových materiálů jasně patrné, že v Bělorusku dochází k soustavnému porušování lidských práv ze strany státních orgánů, doposud nejsou známy případy, že by neúspěšní žadatelé o azyl byli po svém návratu do Běloruska v tomto ohledu postihováni.“. V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „stěžovateli tedy nehrozí reálné nebezpečí, že by byl v důsledku dlouhodobého pobytu mimo území Běloruska či v důsledku skutečnosti, že v České republice požádal o mezinárodní ochranu, vystaven takovému jednání tamních státních orgánů, které by zakládalo důvod pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu. Stěžovateli tedy v zemi původu nehrozí zacházení rozporné s článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“. Přitom i v nyní posuzovaném případě nebyl stěžovateli udělen azyl a jediným důvodem pro udělení a prodloužení doplňkové ochrany byla obava ohledně aplikace v té době poměrně nové běloruské legislativy. Jak ale vyplývá z podkladů pro vydání rozhodnutí žalovaného, nejnovější podklady umožnily zaujmout jednoznačný závěr o tom, že stěžovateli ve smyslu § 14a zákona o azylu nebezpečí nehrozí.
Podle Nejvyššího správního soudu je v daném případě třeba zdůraznit, že žalovaný porovnal dostupné informace o zemi původu, přičemž vycházel z aktualizovaného skutkového stavu, takže měl k dispozici dostatek nových informací o situaci v Běloruské republice. Z nich rovněž vyplývá, že nejsou známy případy, že by osoby neúspěšně žádající o azyl byly nějakým způsobem postihovány, pokud se nejedná o osobu, která by byla z nějakého důvodu pro režim „zajímavá“. Tím podle zjištění žalovaného žalobce není. Není tedy přiměřeně pravděpodobné, že by stěžovatel byl po návratu do země původu uvězněn ani že by u něj bylo dáno reálné nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení v důsledku uvěznění či jiného administrativního opatření. Ke shodným závěrům v případech neprodloužení doplňkové ochrany u běloruských státních příslušníků Nejvyšší správní soud dospěl také v řadě svých dalších rozhodnutí (shodně srov. kupř. usnesení ze dne 21. 10. 2009, č. j. 7 Azs 68/2009 - 62, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud uvádí, že od doby účinnosti předmětného zákona uplynula doba několika let, která umožnila žalovanému sledovat, jakým způsobem a vůči kterým skupinám osob je tento předpis aplikován. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že doplňková ochrana byla stěžovateli udělena v době, kdy nebylo možné učinit zcela jednoznačný závěr o aplikaci nové běloruské legislativy, resp. postupně se žalovaný dostával k informacím o jejím užití, takže ve sporných a nejasných případech postupoval ve prospěch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Tak tomu bylo i v době rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany, byť žalovanému v té době již mohly být známy některé z podkladů, které posléze aplikoval v rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany. Tomuto postupu však nelze nic vytknout a ostatně z něj stěžovatel těžil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti, přičemž i Městský soud v Praze rozhodl plně v souladu s touto judikaturou. Za daných okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto ji shledal ve smyslu § 104a s. ř. s. s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2010, č. j. 1 Az 17/2009 - 36, ustanovena pro řízení o kasační stížnosti zástupkyní advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová. V takovém případě hradí odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů stát (srov. § 35 odst. 8 s. ř. s. s. ř. s. ). Ustanovené zástupkyni byla přiznána odměna za zastupování podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za dva úkony právní služby v celkové výši 4200 Kč, spočívající v převzetí věci, včetně porady se stěžovatelem dne 7. 7. 2010, a doplnění kasační stížnosti ze dne 22. 7. 2010. Dále jí náleží náhrada hotových výdajů v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky). Advokátkou účtovaný úkon právní služby ze dne 17. 5. 2010 týkající se prostudování spisu Nejvyšší správní soud zahrnul pod úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a odměnu za něj samostatně nepřiznal. Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů činí 4800 Kč a bude zástupkyni stěžovatele vyplacena ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu