Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 98/2010 - 67

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: C. H. T., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2010, č. j. – 37,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2010, č. j. – 37, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2010, č. j. – 37, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (dále jen „Policie ČR“) ze dne 12. 8. 2009, č. j. CPR-8582-2/ČJ-2009-9CPR-V234, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2009, č. j. CPUL-2071-/ČJ-2009-044061-BALI, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění podle bodu 3. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na jeden rok. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že Policie ČR při svém rozhodování neporušila zákonem stanovené povinnosti, zjistila stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a nevydala tak nezákonné rozhodnutí. Podle městského soudu je nesporné, že stěžovatel od srpna do září 2008 pracoval v Korozlukách bez platného pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy, bez povolení k zaměstnání a bez oprávnění k provozování dani podléhající výdělečné činnosti podle zvláštního právního předpisu, čímž se dopustil výkonu nelegální práce ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Proto je dán důvod k jeho vyhoštění podle . zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí Policie ČR je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Správní vyhoštění ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zákonné, sledující legitimní cíl a nezbytné v demokratické společnosti.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. V kasační stížnosti namítal, že řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno v rozporu s právními předpisy a po zákonem stanovených lhůtách. V jeho případě se tak stalo teprve po několikanásobném překročení lhůty pro zahájení správního řízení z moci úřední, přičemž se jedná o zásadní procesní vadu, která zakládá nezákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle stěžovatele existuje zákonná lhůta pro zahájení správního řízení z moci úřední v délce 30 dnů ode dne, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení. Tu lze analogicky odvodit z ustanovení , který stanoví, že opatření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Zahájení správního řízení teprve po několikanásobném překročení takové lhůty je podle názoru stěžovatele v rozporu se zásadou, že správní orgán je povinen postupovat pouze v rozsahu a způsobem, který mu zákon ukládá. Legitimizace postupu, kdy správní orgán není limitován žádnou lhůtou pro zahájení řízení, je pak v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, jakož i základními principy demokratického právního státu. Další stížní námitka směřuje proti nedostatečnému vymezení jednání stěžovatele v rozhodnutí o jeho vyhoštění. Podle stěžovatele není jasné, v jakém postavení toto jednání správní orgán posuzoval. To není napraveno ani v odůvodnění rozhodnutí, neboť z něj nelze dovodit, zda se stěžovatel dopustil výkonu nelegální práce ve smyslu . nebo provozoval činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu. Tím je minimalizována možnost účinné obrany stěžovatele proti právnímu hodnocení jeho postavení a rozhodnutí o vyhoštění je nepřezkoumatelné pro jeho nesrozumitelnost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. , 3 v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Ze správního spisu vyplynulo, že řízení o správním vyhoštění stěžovatele z území České republiky podle § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců bylo zahájeno dne 13. 5. 2009. Podnětem k zahájení bylo „Sdělení o výsledku kontroly ze dne 11. 9. 2008“, které shrnovalo závěry kontroly provedené dne 11. 9. 2008 Úřadem práce v Mostě ve výrobních halách společnosti Maurice Ward & Co, s. r. o. v Korozlukách, jež byla zaměřena na výkon nelegální práce podle . Výsledek kontroly byl doručen Inspektorátu cizinecké policie Chomutov dne 3. 3. 2009 a vyplynulo z něj, že stěžovatel od srpna do září 2008 pracoval na území České republiky bez uzavřeného platného pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy, bez povolení k zaměstnání a bez oprávnění k provozování dani podléhající výdělečné činnosti dle zvláštního právního předpisu. Tyto skutečnosti potvrdil stěžovatel do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení sepsaného dne 13. 5. 2009. Napadené správní rozhodnutí vychází jednak ze „Sdělení o výsledku kontroly ze dne 11. 9. 2008“, dále ze smlouvy o dílo č. 2008/1 uzavřené dne 18. 8. 2008 mezi stěžovatelem (jako zhotovitelem) a společností Euromontec CZ, s. r. o. (jako objednatelem), v níž se stěžovatel zavázal provést pro objednatele pomocné práce v rámci své živnosti a přílohy k Dohodě o dočasném přidělení zaměstnanců č. 2008/1 uzavřené mezi společnostmi Euromontec CZ, s. r. o. a Maurice Ward & Co, s. r. o., na základě které byl stěžovatel přidělen k výkonu volné činnosti ve výrobních halách společnosti Maurice Ward & Co, s. r. o. od 18. 8. 2008 do 17. 8. 2009.

Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

Ze správního rozhodnutí musí být jednoznačné seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň. Správní orgán se však v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval charakterem prací vykonávaných stěžovatelem. Jednání stěžovatele, které by bylo možno podřadit pod jednu ze skutkových podstat vymezených v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců, nelze určit z konstatování správního orgánu, že „[z] Vašeho vyjádření účastníka správního řízení, má správní orgán spolehlivě zjištěno, že jste v období od srpna do září 2008 pracoval v Korozlukách bez uzavřeného platného pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy a bez povolení k zaměstnání a bez oprávnění k provozování dani podléhající výdělečné činnosti dle zvláštního právního předpisu a tím jste se dopustil výkonu nelegální práce ve smyslu ustanovení , o zaměstnanosti.“ Pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění není rozhodující, zda cizinec vykonával nelegální práci ve smyslu ale pouze to, zda se dopustil jednání, kterým naplnil některou ze skutkových podstat vymezených v ust. . zákona o pobytu cizinců.

Nejvyšší správní soud nepolemizuje se správním orgánem v otázce zjištěných skutkových okolností, ale z jejich výčtu nelze učinit jednoznačně závěr, jakého jednání se stěžovatel dopustil. Vyvození tohoto závěru je úkolem správního orgánu, neboť právě úsudek o jednání stěžovatele, kterým byla naplněna některá ze skutkových podstat ust. . zákona o pobytu cizinců představuje důvod pro uložení správního vyhoštění. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 130, publikovaný pod č. NSS a na www.nssoud.cz bylo vysloveno, že za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost „(…) lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ Uvedené závěry lze vztáhnout jak na soudní, tak na správní rozhodnutí. Není tedy pochyb o tom, že absentující závěr o tom, jakého jednání se cizinec dopustil, zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem městského soudu, že „[z] popisu skutku, jehož se stěžovatel dopustil, je dáno jednoznačně, jak správní orgány kvalifikovaly jeho jednání, a tudíž je správní rozhodnutí přezkoumatelné“. Naopak, právní kvalifikace není v předmětném správním rozhodnutí vůbec obsažena, protože z něho není zřejmé, kterou ze čtyř skutkových podstat uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců měl stěžovatel naplnit, resp. zda nenaplnil více skutkových podstat současně. Popis skutku slouží vedle toho, aby bylo zřejmé, jaké konkrétní jednání stěžovatele bylo předmětem správního řízení, především k tomu, aby rozhodné znaky skutku byly konfrontovány se zákonem stanovenými skutkovými podstatami a aby bylo prověřeno, zda a případně jaké z nich stěžovatel svým jednáním naplnil. Právní kvalifikaci jednání tedy nelze nahradit popisem skutku. Takový požadavek není samoúčelný. Popis skutku i jeho právní kvalifikace jsou předpokladem pro to, aby správní orgán mohl správně stanovit právní následek (uložit sankci, provést opatření k nápravě, stanovit nějakou povinnost atd.) a v případě, že má prostor ke správnímu uvážení, řádně zhodnotit, jaký právní následek a v jaké míře má nastat (např. jaká sankce má být uložena). V případě stěžovatele může mít skutečnost, zda se dopustil ilegální závislé práce nebo ilegální nezávislé výdělečné činnosti, a za jakých okolností se tak stalo, zejména zda a případně v jaké míře si byl vědom nelegálnosti svého jednání, jaký byl jeho rozsah a nežádoucí následky a z jakých důvodů takto protizákonně jednal, vliv na to, na jak dlouhou dobu mu nebude umožněn vstup na území České republiky.

Z výše uvedených důvodů je rozhodnutí o uložení správního vyhoštění stěžovateli nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto je první stížní námitka, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, důvodná.

Druhá stížní námitka týkající se průtahů při zahájení řízení o uložení správního vyhoštění však důvodná není. Zahájení řízení z moci úřední je upraveno v ust. věta prvá , podle kterého je řízení z moci úřední zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi. rozeznává dva druhy lhůt pro zahájení řízení z moci úřední. Lhůty zákonné a lhůty ostatní. Podle ust. správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke sjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností ( ). Zákonné lhůty, které pro zahájení řízení stanoví např. , o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo , o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, mají prekluzívní povahu a po jejich uplynutí již nemůže být správní řízení zahájeno, není-li zákonná lhůta prodloužena postupem podle ust. .

Požadavek na vyřizování věcí v přiměřené lhůtě v žádném případě neznamená, že je zcela na libovůli správního orgánu, kdy řízení zahájí. Podle d má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Proto zakotvil v mechanizmus ochrany před nečinností. Nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední, učiní nadřízený správní orgán opatření proti nečinnosti. Z toho, že příslušný orgán má (primární) povinnost zahájit řízení včas a nadřízený orgán má (sekundární) povinnost učinit opatření proti nečinnosti, nesplní-li příslušný orgán svoji primární povinnost, však nelze dovozovat subjektivní právo osoby, která by měla být účastníkem takového řízení, na to, aby řízení, jež nebylo zahájeno v přiměřené lhůtě a u něhož nebyla v tomto smyslu zjednána náprava ani nadřízeným orgánem, již vůbec nebylo zahajováno nebo aby bylo zahájeno, avšak poté zastaveno bez uložení sankce účastníkovi, bylo-li by jinak na místě sankci uložit. Takový právní důsledek ze pro zahájení řízení z úřední povinnosti neplyne. To ovšem neznamená, že časový odstup mezi okamžikem, kdy řízení mohlo být zahájeno a okamžikem, kdy bylo zahájeno, nemůže mít za určitých okolností svou relevanci.

Měl-li stěžovatel zájem na tom, aby se řízení o správním vyhoštění vůči jeho osobě konalo, mohl podat podnět k nadřízenému orgánu a oznámit mu, že podřízený orgán konat měl, avšak nekonal. Pokud by selhal i tento prostředek ochrany stěžovatele, mohl se domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu postupem podle a násl.

Jestliže na základě výsledků kontroly, která se uskutečnila dne 11. 9. 2008, bylo správní řízení o správním vyhoštění stěžovatele zahájeno teprve 13. 5. 2009, lze chápat jisté rozhořčení stěžovatele nad takovým časovým odstupem, ovšem z tohoto důvodu nelze ještě považovat předmětné správní řízení ani rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele bez dalšího za nezákonné. Ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by prodlení mezi zjištěním skutečností zakládajících důvody k zahájení řízení a zahájením takového řízení, bylo v případě daného typu řízení (o správním vyhoštění) důvodem pro jeho nezahájení či zastavení. Nejvyšší správní soud navíc souhlasí s názorem městského soudu, že správní orgány postupovaly odpovědně, když řádně prověřovaly všechny okolnosti případu. K námitce stěžovatele, že řízení o správním vyhoštění mělo být zahájeno bezodkladně po provedení kontroly, neboť této kontrole byli vedle zaměstnanců Úřadu práce v Mostě přítomni rovněž příslušníci cizinecké policie, tedy správního orgánu, který je oprávněn řízení o správním vyhoštění zahájit, zastává Nejvyšší správní soud názor, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by k zahájení řízení o správním vyhoštění dostačovaly skutečnosti zjištěné při kontrole. Ze spisového materiálu však vyplývá, že závěry Úřadu práce v Mostě o tom, kteří zaměstnanci při provedené kontrole pracovali bez uzavření pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy a bez povolení k zaměstnání, vycházely zejména ze skutečností zjištěných teprve po jejím provedení, což potvrzuje, že příslušníci cizinecké policie neměli bezprostředně po provedení kontroly dostatek informací o tom, že existují skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o správním vyhoštění.

Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle ust. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku ( ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu