Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Afs 25/2010 - 121

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně: Ing. E. F., zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 9. 2006, čj. 2092/110/2006-Ha, ze dne 29. 9. 2006, čj. 2093/110/2006-Ha, a ze dne 29. 9. 2006, čj. 2094/110/2006-Ha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009, čj. - 86,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalovaný shora uvedenými rozhodnutími zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Finančního úřadu v Litomyšli ze dne 5. 12. 2005, čj. 34925/05/264970/4002, čj. 34927/05/264970/4002 a čj. 34926/05/264970/4002. Správce daně platebními výměry sdělil žalobkyni předpis penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000 a 2001.

Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně samostatnými žalobami u Krajského soudu v Hradci Králové. Namítla, že povinnost jí předepsaná neexistuje a právo na příslušenství nevzniklo. Důvodem vzniku práva na příslušenství je existence prodlení, které nastane, není-li daň uhrazena nejpozději v den splatnosti. Taková situace v jejím případě nenastala, neboť daň byla zaplacena řádně a včas. Správce daně přijme podle , o správě daní a poplatků (dále jen „“), platbu na daň, na kterou byla určena, a teprve poté je platba použita na úhradu daňových povinností v pořadí dle daňového řádu účinného pro uvedená zdaňovací období. Vznik práva na příslušenství daně je spjat s prodlením se zaplacením konkrétní splatné daně, sleduje její osud a tedy i její zánik. Vznik práva na příslušenství daně není spjat s použitím úhrady konkrétní daně. Současně namítla i prekluzi, resp. promlčení daňové povinnosti.

Krajský soud v Hradci Králové věci spojil ke společnému projednání a žaloby rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, čj. - 37, zamítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, čj. - 74, rozhodnutí krajského soudu zrušil. Nezabýval se však posouzením právní otázky, na kterou konkrétní daňovou povinnost je třeba započíst úhradu daně, kterou žalobkyně provedla. Rozsudek krajského soudu zrušil z procesních důvodů, neboť s odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu v mezidobí vydané nemůže krajský soud rezignovat na vypořádání žalobní námitky jen z důvodu jejího neuplatnění v předchozím správním řízení.

Následně krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, čj. - 85, znovu zamítl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uzavřel, že zatímco k samotné daňové povinnosti se vztahují lhůty prekluzivní (§ 47 daňového řádu) i promlčecí (§ 70 daňového řádu), u penále se uplatňuje pouze lhůta promlčecí. Lhůta pro předpis penále se vztahuje až k vybrání daně a předpis penále je třeba sdělit ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně. V posuzovaném případě byly předpisy penále za všechna zdaňovací období sděleny v rámci promlčecí lhůty.

Krajský soud přisvědčil správci daně, pokud započetl žalobkyní uhrazené částky na úhradu dosud nezaplacených starších nedoplatků na dani z příjmů fyzických osob. Žalobkyně určila v souladu s § 59 odst. 1 daňového řádu, aby její platby směřovaly na úhradu příslušné daně z příjmů fyzických osob. I když platby provedla v částkách, které odpovídaly daňové povinnosti za zdaňovací období roku 1999, 2000 a 2001, správce daně musel v souladu s § 59 odst. 6 daňového řádu posoudit, zda u žalobkyně neexistuje daňová povinnost s vyšší uhrazovací prioritou. Protože byl správci daně znám starší nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob, započítal na něj provedené platby. Následně proto došlo k prodlení s úhradou daně za výše uvedená zdaňovací období a rovněž ke vzniku povinnosti uhradit penále.

Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností z důvodů a d) Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud neprávně posoudil otázku vzniku práva na daňové penále k jistině daně. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud „předložil otázku ústavnosti majetkového postihu včasného zaplacení daně k rozhodnutí Ústavnímu soudu“. Zároveň požádala o prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti. Ve stanovené lhůtě však kasační stížnost nedoplnila.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním krajského soudu.

Dříve, něž Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkoumání napadaného rozhodnutí, zabýval se otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační stížnost je podle nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Citované ustanovení zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již vyslovil svůj závazný právní názor na výklad hmotného práva, v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. ). Podle konstantní judikatury však nelze dané ustanovení vztáhnout na případy, kdy Nejvyšší správní soud v předchozím rozhodnutí pouze vytkl nižšímu soudu procesní pochybení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, čj. - 119). V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2009 dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud se odmítl zabývat žalobní námitkou jen z důvodu jejího neuplatnění ve správním řízení. Další námitku ve smyslu soud nepřezkoumával. Nezabýval se tedy ani námitkou, která je předmětem nyní posuzované kasační stížnosti. Kasační stížnost je tak v plném rozsahu přípustná.

Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 3 ).

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Podrobněji však neuvedla, v čem tuto nepřezkoumatelnost spatřuje. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, není-li z jeho odůvodnění zřejmé, proč soud nepovažoval v žalobě uvedenou právní argumentaci za důvodnou a proč považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné nebo vyvrácené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. - 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud nevypořádal s námitkami, které stěžovatelka uplatnila v žalobě, a ani stěžovatelka tuto skutečnost nenamítla. Z rozhodnutí je patrné, jakými úvahami se soud při vypořádání námitek řídil a proč jim nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud proto neshledal námitku důvodnou.

Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou i námitku stěžovatelky, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku vzniku práva na daňové penále. Penále se podle § 63 odst. 2 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2006, počítá za každý den prodlení. Daňový dlužník je v prodlení, nezaplatí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. Stěžovatelka v žalobě namítla, že předpis penále jí nemohl být sdělen, neboť daň z příjmů fyzických osob za předmětná zdaňovací období uhradila řádně a včas.

Ze správního spisu vyplynulo a mezi účastníky není sporné, že stěžovatelka podala v zákonné lhůtě přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000 a 2001. Současně do termínu splatnosti poukázala správci daně přiznanou daň. Správce daně použil tyto platby na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani, tj. daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1994, která byla stěžovatelce vyměřena dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 3. 1999, čj. 49043/98/248910/7116, který nabyl právní moci dne 12. 7. 1999. Platebními výměry ze dne 5. 12. 2005 sdělil správce daně stěžovatelce předpis penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000 a 2001.

Spornou právní otázkou v posuzované věci je tak výklad § 59 daňového řádu, který upravuje způsob placení daní. V posuzovaném případě je nesporné, že stěžovatelka v souladu s § 59 odst. 1 daňového řádu určila, aby její platby směřovaly na úhradu daně z příjmů fyzických osob. Správce daně přijal podle § 59 odst. 2 daňového řádu platbu na daň, na kterou byla určena, a při úhradě daně postupoval podle § 59 odst. 6 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2002 (nyní odst. 5). Podle stěžovatelky je však pro správce daně závazné určení daňové povinnosti, na níž směřuje konkrétní platba, provedená daňovým subjektem, v celém rozsahu. V posuzované věci je sporná priorita úhrad v rámci stanovené daně, tedy otázka, zda pořadí úhrad daňových povinností daňového subjektu stanovil § 59 odst. 6 daňového řádu kogentně a daňový subjekt neměl možnost se v rámci jednoho druhu daně od zákonem stanoveného pořadí odchýlit.

Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že správce daně je při úhradě daně „[n]ucen postupovat dle ust. § 59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, které zakotvuje zásadu priority uhrazení, tedy určení závazného pořadí při uhrazování daňových povinností. Vzhledem k okolnosti, že se jedná o zákonem stanovený postup, daňový subjekt může sám rozhodovat pouze o tom, na kterou daň se má jeho platba použít, nikoliv však to, zda-li z ní bude uhrazena daň, nejstarší nedoplatky na dani aj.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2006, čj. - 57, srov. rozsudky ze dne 25. 3. 2009, čj. 1 Afs 9/2009 - 79, čj. - 77, a ze dne 17. 8. 2010, čj. - 66). Správce daně byl tedy povinen nakládat s úhradou daně způsobem daným § 59 odst. 6 daňového řádu, který určoval pořadí, v jakém se použije úhrada daně na úhradu daňových povinností. Tento postup byl dán přímo zákonem a správce daně se od něj nemohl odchýlit. Daňový subjekt byl tedy, v souladu s výše uvedeným, při provedení platby oprávněn toliko k určení druhu daně, na níž platba směřuje, nikoli již konkrétní daňové povinnosti. I když tedy stěžovatelka určila v souladu s § 59 odst. 1 daňového řádu, že platba směřuje na úhradu daně z příjmů fyzických osob, a provedla ji v částce, která nominálně odpovídala konkrétní daňové povinnosti za zdaňovací období roku 1999, 2000 a 2001, správce daně musel postupovat v souladu s § 59 odst. 6 daňového řádu. Musel nejprve posoudit, zda u stěžovatelky neeviduje daňové povinnosti s vyšší uhrazovací prioritou. Jelikož takové nalezl, zcela v souladu se zákonem započítal provedenou platbu nejprve na ně. S ohledem na tuto skutečnost však stěžovatelka neuhradila daň z příjmů fyzických osob za předmětná zdaňovací období řádně a včas, a správce daně jí proto v souladu se zákonem sdělil předpis penále.

Pro úplnost je třeba připomenout, že nyní posuzovaná věc se podstatně odlišuje od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. - 102, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2007, čj. - 37. V uvedených případech správce daně nejprve započítal platbu na úhradu daně za jedno zdaňovací období, ale jelikož později v dalším řízení zjistil, že daňový subjekt má daňové nedoplatky za předcházející zdaňovací období, platbu zpětně přepočítal na ně. V nyní posuzované však správci daně byly v okamžiku placení známy daňové nedoplatky stěžovatelky, a proto na ně směřoval platbu ihned (nikoli zpětně) v souladu s tehdy platným § 59 odst. 6 daňového řádu.

Výše uvedený výklad daňového řádu byl opakovaně přezkoumán Ústavním soudem i z hlediska možného porušení d (viz usnesení ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. , a ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. ). V usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , Ústavní soud uzavřel, že „[n]emohl přisvědčit námitce stěžovatele, že pokud plnil aktuální daňovou povinnost řádně a včas, nemůže k takové daňové povinnosti, byť je použita na úhradu nejstarších nedoplatků na dani, vzniknout povinnost platit daňové penále. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelem uhrazená platba daně byla postupem podle v té době platného daňového řádu použita na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani, nelze totiž mít zato, že za takových okolností došlo ke splnění aktuální daňové povinnosti, respektive zaplacení daně ve smyslu daňového řádu“. Ústavní soud tedy shledal předmětný právní názor ústavně konformním. Za situace, kdy stěžovatelka neuvedla v kasační stížnosti žádné argumenty, jimiž by zpochybnila ústavní konformitu daného právního názoru, neshledal Nejvyšší správní soud důvod k postupu podle y.

S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost ( ). Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ( za použití ). Žalovaný, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo ( ve spojení s ), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu soudního spisu nevznikly náklady řízení nad rámec běžné činnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. prosince 2010

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu