Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 79/2010 - 134

Sedmý senát Nejvyššího správního soudu odkazuje na rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. -74, dostupný na www.nssoud.cz, ve kterém se Nejvyšší správní soud rovněž zabýval vztahem rozhodnutí o zajištění podle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců a rozhodnutím o vyhoštění. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „(s)kutečnost, že správní orgán se stěžovatelem zahájil řízení o správním vyhoštění, byla s ohledem na zjištěné okolnosti jeho případu zcela v pořádku a v souladu se zákonem, který v tomto směru nerozlišuje, zda někteří cizinci podléhají některé z tzv. readmisních smluv, tj. mezinárodních smluv o předávání a zpětném přebírání nelegálně pobývajících osob, které je možné rozdělit na bilaterální readmisní smlouvy a na komunitární readmisní smlouvy; blíže viz jejich přehled, který je dostupný na www.mvcr.cz/soubor/readmisni-smlouvy-prehled-pdf.aspx. Naopak zákon o pobytu cizinců stanoví, že policie cizinci vydá rozhodnutí o správním vyhoštění až na 10, 5 či 3 roky vždy, nastane-li některá ze skutkových situací předvídaných v ustanovení § 119 odst. 1, a to za předpokladu splnění případných dalších požadavků zakotvených v navazujících ustanoveních citovaného zákona, mezi které patří např. to, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění nesmí být nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§ 119a odst. 2) nebo to, že nejsou dány důvody znemožňující vycestování cizince (§ 120a v návaznosti na § 179). (…) Stejně tak považuje Nejvyšší správní soud jako zcela v pořádku následný postup žalovaného správního orgánu spočívající v tom, že nebyl pro zajištění stěžovatele zvolen postup podle § 124 zákona o pobytu cizinců, nýbrž postup podle § 129 zákona o pobytu cizinců, který je třeba brát jako postup speciální, vztahující se na cizince, na které se vztahuje některá z tzv. readmisních smluv, případně přímo použitelný právní předpis ES, jež mají v tomto ohledu přednost. Rozhodující správní orgán si tedy nemůže vybírat, který z uvedených postupů zvolí, a tudíž z jeho strany nemůže jít ani o žádné zneužití správního uvážení či diskriminaci těch cizinců, kteří podléhají některé z tzv. readmisních smluv, jak dovozuje stěžovatel v kasační stížnosti.“

Sedmý senát Nejvyššího správního soudu proto ve shodě s výše citovaným judikatorním názorem zdůrazňuje, že i v případě cizince, rodinného příslušníka občana EU, neoprávněně pobývajícího na území České republiky, který podléhá takové readmisní dohodě, jež nemá autonomní plnohodnotný systém rozhodování o vyhoštění orgány žádajícího (vyhošťujícího) státu odlišný od obecných vnitrostátních pravidel o vyhoštění a pro jejíž účely tedy žádající stát používá při rozhodování o vyhoštění svých obecných vnitrostátních pravidel (readmisní dohodou tohoto typu je i Dohoda, neboť její čl. 2 odst. 1 žádnou takovou relativně ucelenou proceduru neobsahuje), mu musí být vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Ze samotného znění ust. § 129 zákona o pobytu cizinců sice tato podmínka nevyplývá, ovšem citované ustanovení je nutno interpretovat s ohledem na ustanovení zákona o pobytu cizinců jako celku, s ohledem na smysl a účel právní úpravy řízení o správním vyhoštění jako řízení ex offo, které musí zajistit ochranu práva na spravedlivý proces, zejména práva na to, aby o subjektivních právech a povinnostech bylo rozhodnuto v proceduře stanovené zákonem, v níž má ten, v jehož věci je rozhodováno, možnost vyjadřovat se k ní a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení, a zejména s ohledem na nutnost realizace ochrany práva na rodinný život ve smyslu Úmluvy a také d ( ve spojení s ).

Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na to, že je družkou občana EU, s nímž je těhotná (tyto skutečnosti tvrdila i ve správním řízení – viz čl. 35 správního spisu). Podle ust. § 120 odst. 2 písm. b) zákona o pohybu cizinců lze rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, který na území pobývá přechodně, vydat pouze v případě, že občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník závažným způsobem narušuje veřejný pořádek; to neplatí, jde-li o občana Evropské unie, který pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 10 let. Podle ust. § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Posledně uvedeným ustanovením byl do vnitrostátního práva promítnut čl. 3 odst. 2 písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, podle něhož členský stát usnadňuje v souladu s vnitrostátními předpisy vstup a pobyt „partnerovi, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah“. Z těchto ustanovení vyplývá, že skutečnost, zda se v konkrétním případě jedná o osobu, která splňuje podmínku trvalého vztahu s občanem Evropské unie, musí tato osoba správnímu orgánu doložit. Správní orgán se proto měl při rozhodování o vyhoštění zabývat tím, zda stěžovatelka doložila, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti (případně ji měl k doložení těchto skutečností vyzvat) a v souvislosti s tím měl zkoumat, zda pouze neoprávněný pobyt stěžovatelky naplňuje kriteria závažného narušení veřejného pořádku.

Sedmý senát Nejvyššího správního soudu odkazuje na rozsudek ze dne 15. 4. 2009, č. j. - 61, publ. pod č. 1850/2009 Sb. NSS, ve kterém zdejší soud již dříve zdůraznil, že „(v) tomto bodě je třeba odmítnout názor městského soudu, že zajištění a vyhoštění jsou zcela odlišné instituty s rozdílnými podmínkami aplikace. Naopak, je třeba trvat na tom, aby správní orgány při rozhodování o zajištění cizince zvážily, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný.“

Podle názoru sedmého senátu Nejvyššího správního soudu i když zákon o pobytu cizinců legitimně soustředil posuzování otázky rodinného a soukromého života do řízení o správním vyhoštění, je třeba již v řízení o zajištění cizince zkoumat, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný. Pokud by totiž již v řízení o zajištění bylo zřejmé, že důsledkem vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, anebo pokud by bylo zřejmé, že rodinný příslušník občana Evropské unie se nedopustil závažného narušení veřejného pořádku, postrádalo by zákonem aprobovaného smyslu i zajištění cizince.

V. Právní názor sedmého senátu

Sedmý senát proto má za nesprávný svůj vlastní právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. – 135, že námitky týkající se příbuzných v České republice (problematika zásahu do soukromého nebo rodinného života) je na místě řešit (až) v rozhodnutí o správním vyhoštění. Již v řízení o zajištění cizince je totiž třeba zkoumat, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný, aby nedocházelo k bezdůvodnému zbavení osobní svobody, a tedy k zásahu do základních lidských práv a svobod cizince v situacích, kdy samotné správní vyhoštění a ani předání nelze realizovat.

S ohledem na mezinárodní závazek České republiky dostát garanci faktické realizace ochrany práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy je třeba zkoumání toho, zda je vůbec možné následně cizince skutečně vyhostit, vztáhnout i na rozhodování o zajištění cizince za účelem předání ve smyslu ust. § 129 zákona o pobytu cizinců.

VI. Procesní vyústění

Protože sedmý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžném projednání věci k právnímu závěru, který je opačný, než jaký sám zaujal v právně obdobné kauze dříve, rozhodl v souladu s ust. o postoupení věci rozšířenému senátu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu