Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 79/2010 - 41

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: M. M., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce (stěžovatele) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. - 13,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 1600 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal obnovy řízení, vedeného pod sp. zn. u Městského soudu v Praze, v němž byla zamítnuta jeho žaloba ve věci úpravy starobního důchodu dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Soud vyšel z toho, že i když obtížně sháněl zaměstnání v letech 1983 - 1989, nebylo prokázáno, že obtížné pracovní uplatnění bylo způsobeno politickou perzekucí nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze je podle žalobce nesprávné, přičemž při podání návrhu na obnovu řízení usuzoval, že jeho právo na obnovu řízení dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), je založeno z důvodu odlišného posouzení příčiny jeho nezaměstnanosti Ústavním soudem oproti obecným soudům.

Městský soud v Praze shora označeným usnesením návrh na obnovu řízení odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že v dané věci (sp. zn. ) rozhodoval v řízení o kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud a kasační stížnost zamítl. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta. Dále konstatoval, že se návrhem na obnovu řízení zabýval ve smyslu a násl. a dospěl k závěru, že návrh nelze věcně projednat a musí být odmítnut. Poukazoval na ustanovení , podle něhož je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a hnutí. Podle ustanovení potom obnova řízení není přípustná proti rozhodnutí o kasační stížnosti. V dané věci se prakticky jedná o obnovu řízení proti rozhodnutí o kasační stížnosti, neboť rozhodnutí Městského soudu v Praze, které je návrhem na obnovu řízení napadáno, bylo přezkoumáno v rámci kasačního řízení a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost zamítnuta. Dále poukázal na ustanovení , podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle nepřípustný. Návrh na obnovu řízení pak shledal podle ust. i odst. 2 ve smyslu výše uvedeného nepřípustným a postupoval tak, že návrh žalobce podle ustanovení odmítl.

Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které uvedl, že se neztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, které vedly k odmítnutí návrhu na obnovu řízení a tvrdí, že obnova řízení měla být povolena a je v této věci přípustná, neboť jde o ochranu před nezákonným zásahem žalované. V daném případě jde o záležitost nesprávně stanovené výše starobního důchodu při nezohlednění stěžovatelovy politické pracovněprávní diskriminace minulým režimem. Stěžovatel shodně se soudem uvádí, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. rozhodoval v řízení o kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud a kasační stížnost zamítl. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla sice odmítnuta, avšak Ústavní soud jako první z rozhodujících orgánů v odůvodnění uvedl, že „... Nejvyšší správní soud nepopírá nezaměstnanost stěžovatele založenou politickou diskriminací v období let 1983 až 1990 ...“. Ústavní soud tedy uznal stěžovatelem tvrzenou nezaměstnanost založenou politickou perzekucí. Z těchto důvodů je stěžovatel toho názoru, že na základě vysloveného názoru Ústavního soudu by ze strany soudu mělo být zohledněno jeho politické pronásledování, včetně pracovněprávní diskriminace a mělo být zohledněno pravidlo práva důchodového pojištění, že důkazní nouze nemůže být k tíži účastníku řízení, zjistí-li se, že jeho tvrzení mohou být prokázána i jiným způsobem než tzv. povinným důkazem. Ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil jako nezákonné a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení

Městský soud po podání kasační stížnosti postupoval ve smyslu a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti a shledal, že kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo ( ), byla podána včas ( ) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých důvodů stěžovatel jím označené rozhodnutí krajského soudu napadá ( ). Kasační stížnost je tedy přípustná a vykazuje zákonné minimum náležitostí nezbytných k tomu, aby mohla být věcně projednána. Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem ( ).

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v souladu s ustanovením a 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Stěžovatel za důvody kasační stížnosti označil důvod vymezený v Nezákonnost napadeného usnesení spatřuje principiálně v tom, že obnova řízení je v jeho věci přípustná, neboť jde o ochranu před nezákonným zásahem žalované. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že s výše uvedeným názorem nelze na základě příslušné právní úpravy a ustálené judikatury souhlasit. Podle ustanovení je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení a) o ochraně před zásahem správního orgánu, b) ve věcech politických stran a hnutí. V posuzované věci se stěžovatel dovolává obnovy řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . V předmětném řízení byla zamítnuta jeho žaloba ve věci úpravy starobního důchodu dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jednalo se zde tedy o opravném prostředku stěžovatele, směřujícímu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 8. 2006, č. X, kterým bylo rozhodnuto o přiznání starobního důchodu žalobci. Žaloba byla městským soudem zamítnuta a podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Stěžovatel se tedy domáhal obnovení tohoto řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

Z citace ustanovení vyplývá, že toto zákonné ustanovení omezuje možnost podat návrh na obnovu řízení jen na řízení a) o ochraně před zásahem správního orgánu a b) ve věcech politických stran, přičemž současně je v tomto zákoně upraveno v ustanovení řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Podle ustanovení , každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky, anebo hrozí-li jeho opakování. V obdobné situaci, jako je výše uvedená, již rozhodoval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. - 41 z 28. 4. 2009 a dospěl k následujícímu závěru: „Definici zásahu zákon neobsahuje, zásah vymezuje velmi obecně a široce. Přesná definice ani není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke sjednání nápravy), zajišťovací úkony atd., tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet, nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného pokynu či příkazu). Kromě neformálnosti samotného zásahu (v tom smyslu, že není realizován ve formě rozhodnutí, ani jiného typově formalizovaného aktu správního orgánu) je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (když ovšem i donucení je zahrnuto pod legislativní zkratku „zásah“). Z výše uvedeného nutno dovodit, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti o starobní důchod není možné považovat za nezákonný zásah, jak jej má na mysli , ale jde typicky o rozhodnutí správního orgánu, proti němuž lze podat žalobu ve smyslu „Byť stěžovatelem tvrzené vady rozhodnutí žalované a soudu subjektivně stěžovatel mohl považovat za určitý „zásah“ ve vztahu ke své osobě, nejsou tyto tvrzené vady rozhodnutí „nezákonným zásahem ve smyslu “, neboť dikce uvedeného ustanovení předpokládá, že zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu není „rozhodnutím“. Na těchto skutečnostech nemůžou nic změnit ani tvrzení uvedená v kasační stížnosti, týkající se případných úvah vyslovených následně Ústavním soudem při odmítnutí ústavní stížnosti k otázce nezaměstnanosti stěžovatele v důsledku politické diskriminace. Pokud jde o důvody Městského soudu v Praze k odmítnutí návrhu na obnovu řízení s odkazem na , podle něhož není obnova řízení přípustná proti rozhodnutí o kasační stížnosti, k tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že městský soud primárně argumentoval nepřípustností obnovy řízení v dané věci ve spojení s , a poukaz na uváděl doplňkově. Jeho úvaha v této otázce ostatně, materiálně vzato, odpovídala skutečnosti, i když striktně posouzeno, tato argumentace soudu není příliš případná, jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. - 41 z 28. 4. 2009. Z právního hlediska však bylo v dané věci rozhodující vymezení pravidel přípustnosti, resp. nepřípustnosti, obnovy řízení obsažené v , které Městský soud v Praze uvedl a argumentoval jím na prvém místě. Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze postupoval správně, pokud řízení ve věci sp. zn. vedené u Městského soudu v Praze, nepovažoval za řízení podřaditelné režimu obnovy řízení podle a dovodil, že podmínky pro obnovu řízení nejsou v posuzované věci splněny.

Nutno tedy uzavřít, že řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání starobního důchodu není řízením o ochraně před zásahem správního orgánu, ale řízením o žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné. Proti usnesení Městského soudu v Praze vydanému v tomto řízení není obnova řízení podle přípustná. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze bylo vydáno v souladu se zákonem. Kasační stížnost proto za důvodnou nepovažuje, a proto ji podle ustanovení zamítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení , 2 za použití tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel s kasační stížností úspěch neměl a žalované právo na náhradu nákladů řízení ze zákona nenáleží ( a 2 ).

Odměna ustanovené zástupkyni stěžovatele byla stanovena za dva úkony právní služby po 500 Kč za každý úkon (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 5. 2010 podle ustanovení a d/ vyhl. č. , advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením téže vyhlášky, celkem tedy 1000 Kč), a náhrada hotových výdajů podle téže vyhlášky po 300 Kč, celkem tedy 1600 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 1600 Kč. Odměna bude zástupkyni stěžovatele vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. září 2010

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu